Proč musela Lucie zemřít?
Drastický případ utýrání čtyřletého dítěte, kdy všechny pomocné státní struktury selhaly a české soudnictví pachatele vraždy nepotrestalo. Modelový případ. Kolik dalších takových případů uniká pozornosti českých pediatrických odborníků?
Lucie se narodila 26. dubna 1989 jako lehce nedonošená s porodní váhou 2, 3 kg. Po porodu se dobře přizpůsobila a pobyt na novorozeneckém oddělení byl bez komplikací. Měla všechny předpoklady pro další normální vývoj.
V matčině péči však od začátku neprospívala. Byla proto třikrát poslána do nemocnice. Tam se její vývoj vždycky výrazně zlepšil. Přibyla i podstatně na váze, na níž předtím ubývala. Žádná tělesná příčina neprospívání však nikdy zjištěna nebyla. Už při první hospitalizaci ve čtyřech a půl měsících vyslovila nemocnice podezření, že holčičku matka doma pořádně nekrmí. Nikdo se tím však dále nezabýval. Byla promarněna první šance Lucii zachránit.
Při prohlídce po dosažení věku tří let odpovídala výška a váha Lucie dítěti starému asi jeden a tři čtvrtě roku. Přesto došla dětská lékařka k závěru, že psychomotorický vývoj Lucie odpovídá normě. Tehdy byla promarněna druhá šance holčičku zachránit.
Kolem sedmé hodiny ráno 28. října 1992 utrpěla Lucie těžké popáleniny zadnice a stehen - matka tvrdila, že si dítě samo sama přistavilo židličku k roztopeným kamnům a samo si na ně sedlo. K lékařskému ošetření ji odvezl až po deváté hodině večer soused, a to proti vůli matky. Po přijetí do nemocnice byla holčička ihned umístěna na jednotku intenzívní péče.
Podle zprávy popáleninové kliniky byla Lucie v době přijetí silně podvyživená. Vážila pouze 11 kilogramů (tedy ještě o půl kila méně než půl roku předtím při tříleté prohlídce).
Při ošetření se chovala velmi klidně, velmi dobře spolupracovala, přes zjevné zaostání se rychle učila. Kromě popálenin byly u ní zjištěny četné modřiny, jizvičky a škrábance po celém těle včetně hlavy. Měla taky poraněnou sliznici dutiny ústní v oblasti patrových oblouků.
Matka ani nikdo jiný z rodiny o její zdravotní stav nejevil zájem. Matka tvrdila, že je Lucie tak hubená, protože špatně jí, a modřiny má od pádů, protože je nemotorná. V nemocnici se ale holčička projevovala zcela opačně. Výrazně tam přibrala na váze.
Přestože bylo velmi nevěrohodné, že by si holčička sama sedla na rozpálenou plotnu (a jaktože ji nikdo nehlídal, aby to případně neudělala?) a příslušní činitelé péče o dítě byli upozorněni i na další zjištěná zranění, bylo rozhodnuto (zde by bylo třeba uvést konkrétní jméno činitele, kdo je za to odpovědný, JČ), aby byla Lucie navrácena matce. O zranění dítěte ani o tom, že ji do nemocnice přivezl o mnoho hodin později až soused, nikdo neuvědomil policii. Promarněna tak byla třetí šance k záchraně Lucie.
OPD zajistilo pro holčičku celotýdenní mateřskou školu. Tam však Lucie docházela jen velmi zřídka - naposledny 30. 4. 1993. Prý byla často nemocná, měla také modřiny a objevovaly se u ní další známky týrání.
OPD ani školka se nad tím nepozastavovaly. OPD to údajně ani nevědělo. Promarněna byla čtvrtá šance Lucii pomoci.
Poslední šance na záchranu byla zmařena tři dny před Luciinou smrtí, kdy měla holčička už značné modřiny a zranění po bití, kopání a svazování. Tedhy se vydala sociální pracovnice OPD na návštěvu do rodiny. Luciina matka jí však po zazvonění z okna sdělila, že jí není dobře a že jsou děti ve školce. Sociální pracovnice odešla, že přijde příští týden, a informaci matky si nijak neověřila. Další návštěvy se už Lucie nedožila.
Z výpovědí matky, které českým úřadům připadaly normální:
18.11.1992:
"Dcera si vylezla na židličku ke kamnům WAW, opřela se rukama a sedla si na kamna. Přišla jsem, až když dcera začala křičet, seděla pořád na kamnech, byla asi v šoku a řvala. K lékaři ji odvezl soused. Modřiny má od toho, jak jezdí na tříkolce, a oděrky na nohou má od psa. Co se týká poranění v ústech, to jsou afty. V mé přítomnosti druh dceru nikdy netrestal, naopak mi v péči o děti vždy pomáhal, nechová se k nim hrubě. Jelikož dcera málo přibývá na váze, měly by absolvovat nějaké vyšetření."
13.9.1993 (den smrti Lucie):
"Druha vždycky rozčílilo, když dcera Lucie vzala něco dceři Martině. Bil ji rukou, někdy také tím, co měl zrovna po ruce, například páskem nebo vařečkou. Včera odpoledne dceru několikrát udeřil. Bil ji řemínkem na psa a bil ji po celém těle, kam ho napadlo, všude po celém těle i na obličej. Jako důvod bití uvedl, že Lucie vzala Martině Sunar. Když jsem se dnes vrátila ve tři čtvrtě na deset domů, viděla jsem v koupelně dceru Lucii, jak klečela ve vaně a říkala, že je jí strašná zima. Voda byla studená, byly v ní zvratky a podle mého názoru i její stolice. Vyndala jsem jí z vany, umyla, dala jsem jí pyžamo a uložila ji do postele ve vedlejší místnosti. Dcera ze sebe vydávala skřeky, dokonce jí šla pěna od úst. Když jsem to panu Ježkovi říkala, tak mi na to odpověděl, že na ni mám dávat pozor a že se to zlepší. Když jsem chtěla volat pohotovost, řekl, abych počkala, až se setmí. V době kolem 16.00 hod mi dcera připadala jako v bezvědomí. Jelikož měla oblečení mokré od pěny a zvratků, přenesla jsem ji do obývacího pokoje, zde jsem ji umyla a převlékla."
16.9. 1993:
"Když se narodila Martina, tak Martin (Ježek) začal být na Lucii strašně zlý. Zakazoval jí jídlo. Lucka, protože měla hlad a viděla jinde jídlo, tak si je vzala. On, když se to dozvěděl, tak ji trestal. Bil ji vodítkem na psa, bil ji rukama, bil ji vším, co měl po ruce. když Lucie snědla nějaké jídlo, tak aby nemohla jíst, chytil ji a provazem nebo vodítkem na psa jí svázal ruce k sobě. Tak ji nechával hodinu i déle. Naposledy to udělal asi před třemi týdny, kdy Lucii svázal ruce provazem za zády a nechal ji tak asi tři hodiny. Lucie byla přitom sice zticha, ale bylo vidět, že jí to strašně bolí. Pak z toho měla puchýře na rukou, na zápěstích a z těch pak měla velké strupy."
Na dotaz vyšetřovatele matka popřela, že by někdy někomu říkala, že je Lucie nevyléčitelně nemocná a že brzy zemře.
Z pitevního protokolu vyplývá, že výživa zemřelého dítěte byla značně snížena, vrstva tuku v podkoží byla minimální, břicho bylo výrazně vzedmuto. Na obličeji a na těle byly četné modřiny, oděrky, jizvy a krusty různého stáří a velikosti. Výronky a trhliny byly zjištěny i ve sliznici rtů a dásní. Na obou zápěstích byly hluboké rány příčně probíhající.
Vzhledem k postupnému rozvoji šokového stavu dítěte bylo možno tento stav zastavit a dítě zachránit, a to ještě krátce před smrtí.
Svědek E.B., bratranec natky, který u ní byl v den Luciiny smrti na návštěvě, vypověděl:
"V noci jsem si všiml, že byla Lucie u lednice, co tam jedla nebo pila, to nevím. Ještě ráno byla lednice otevřená a Lucie spala na zemi vedle postele a nebyla přikrytá. Já jsem to ráno říkal Zdeňce a ta mně povídala, abych řekl Martinovi, až přijde z práce, že Lucie byla v lednici a vypila Martině mléko. Zdeňka odešla do školy s Lukášem. Když jsem to Martinovi vyřídil, reagoval na to tím, že Lucii asi dvakrát nakopl a dal jí několik pohlavků.
Pak jsme se nasnídali, jen Lucie nesměla jíst. Pak jsem viděl, jak Martin v kuchyni připravoval nápoj, do kterého dával různé koření a ocet. Přitom říkal, že až to Lucie vypije, nic jiného už neochutná. Lucie byla ve vaně asi hodinu a půl, neměla vůbec sílu mluvit, hrozně kašlala, hýbala se, ale neměla duši při sobě. V posteli zvracela hned, jak ji tam Zdeňka dala a pak ještě, když se napila čaje."
Svědkyně A.J. uvedla, že k ní jednou Lucie přišla a bylo vidět, že plakala. Řekla, že spadla ze schodů a že jí máma namlátila. V době odjezdu z chalupy Martinových rodičů Lucie řekla, že by radši zůstala u babičky a u dědečka, protože ji v Praze máma s tátou mlátí.
Svědek S.R. uvedl, že do rodiny docházel dvakrát až třikrát týdně. Lucinka velmi často nebyla u večeře. Matka říkala, že zlobila. Svědek měl dojem, že ji úplně vylučuje z rodiny. Často byl s Lucií o samotě, ale ona mu o domovu nic neříkala, jako by se bála. Jednou mu matka s pláčem říkala, že Lucce našli něco na plicích, prý se to zvětšuje a dávají jí tři roky života. Říkala to v Luciině přítomnosti.
Svědek R.V. vypověděl, že matka Lucii odstrkovala, fackovala a mlátila vařečkou. Trestala ji vždy, když se Lucie počůrala, a nechávala ji klečet v mokrých punčochách. Při koupání nejdříve koupala Lukáše a až po delší době Lucii, když byla voda už skoro studená. Jednou měla Lucie odřeniny na rukou. R.V. se od ní dozvěděl, že něco rozbila a máma jí nařídila, aby klečela a svázala jí ruce, aby nic víc nerozbila. Lucie byla zakřiknutí, pobledlá a vystrašená. Zdeňka Lucii také nadávala, že je blbá a že ji stejně zabije, protože ji do normální školky nevezmou a ona kvůli ní nebude jezdit přes celou Prahu do nějaké školky pro blbečky.
A co na to česká justice?
Městský soud v Praze odsoudil Martina Ježka opakovaně pro vraždu k trestu odnětí svobody na patnáct let.
Vrchní soud v Praze však po odvolání obžalovaného vždy rozsudek zrušil a loni byl Ježek propuštěn z vazby.
Matka byla pravomocným trestním příkazem (který neobsahuje odůvodnění a používá se jen pro nejlehčí trestné činy) Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21.2. 1997 odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, se zkušební dobou pěti let, a to pro trestné činy zanedbání povinné výživy a neposkytnutí pomoci.
Na podnět Fondu ohrožených dětí podalo ministerstvo spravedlnosti proti trestnímu příkazu stížnost pro porušení zákona.
Východoevropští sirotci působí americkým adoptivním rodičům neřešitelné problémy
Celá řada amerických rodin, které adoptovaly děti z postkomunistických zemí středovýchodní Evropy se vzdává pokusů je vychovat, neboť děti mají vážné psychické problémy.
Lékaři zdokumentovali, že až třetina východoevropských sirotků, adoptovaných americkými rodinami, trpí chronickým, nenapravidelným poškozením mozku. Děti mají nízkou inteligenci, chovají se ničivě a nejsou schopny adoptivním rodičům projevovat náklonnost.
Zdrojem těchto obtíží je prostředí, v němž sirotci žijí v sirotčincích v zemích jako je Rumunsko či Rusko. Nemluvňta jsou tam uchovávána v řadách postelí a každému z nich se věnuje dospělý člověk jen po několik minut denně. Tyto děti nikdo nikdy nepochová a nedostává se jim duševní stimulace.
Důsledkem toho je, konstatují lékaři, že jsou na rentgenech mozku těchto dětí rozsáhlé oblasti, kde nedochází k vůbec žádné mozkové činnosti. "Záporný vliv života v těchto sirotčincích nemizí, když se děti dostanou do domova, plného lásky," konstatoval Ronald Federici, neuropsycholog působící nedaleko Washingtonu, který léčil více než 1000 dětí z východní Evropy.
Federici obviňuje agentury, zabývající se adoptováním východoevropských dětí, že poskytují budoucím adoptivním rodičům špatné informace a nevarují je předem, že bude velmi obtížné starat se o psychicky poškozené děti.
Federici léčil mimo jiné ruská dvojčata, které adoptovali Američané z New Jersey. Dominantní dvojče propadalo dvaceti až třiceti hysterickým záchvatům denně a pokusilo se svého bratra utopit. V jiné rodině ten chlapec zaútočil na adoptivní matku baseballovou pálkou.
Jiná dvojice, která se vzdala snah vychovat rumunské adoptivní dítě, pochází z Kansas City. Zaplatili 25 000 dolarů za adopci dvouleté Stefanie z Rumunska, a dostalo se jim ujištění, že je dítě naprosto zdravé. Jakmile holčičku uviděli, uvědomili si, že s ní existují vážné problémy. Dítě bylo němé, pokoušelo se kousat nábytek a lízalo podlahu. Točilo se neustále do kruhu, mávalo rukama a bušilo hlavou do zdi. Adoptivní matka, zdravotní sestra, vzdala holčičku k psychologovi, který zjistil, že je dítě pravděpodobně autistické a že je zaostalé v důsledku poškození alkoholem před porodem, neboť její matka v době těhotenství silně pila. Americká adoptivní rodina chodila s holčičkou po doktorech, vzala si volno z práce, utratila veškeré své úspory ve výši 15 000 dolarů ve snaze dítě vyléčit a pak se rozhodli s těžkým srdcem celou věc vzdát.
Odhaduje se, že od konce studené války adoptovali Američané celkem asi 20 000 dětí z východní Evropy. Třetina z nich se dobře přizpůsobila novým poměrům, třetina má určité emocionální a vzdělávací problémy, zbývajících třicet procent adoptovaných východoevropských dětí má velmi vážné problémy.
Podpůrná skupina, The Parent Network for the Post-Institutionalised Child, Rodičovská síť pro děti, které prošly instituční péčí, v americkém Newarku má 2500 členů. Zaznamenala i případy, kdy se adoptované dítě pokusilo novým rodičům podpálit dům. "Tyto problémy jsou nepříjemným, skrytým tajemstvím adoptivního procesu," konstatoval přeseda skupiny.
