Jaký má být Fond (naší) budoucnosti?
Ať se nám to líbí nebo ne, současné dohadování o Fondu budoucnosti dává do značné míry za pravdu kritikům česko-německé deklarace. Deklarace je přece jenom prohlášením politických reprezentací (a to ještě ne úplných), ničím víc. Staré předsudky či historickou neznalost odstranit nemůže. Obě strany jsou nakonec nuceny k trapným výmluvám, jako je Kinkelův poukaz na českou vládní krizi nebo Havlovo vybídnutí, aby byl fond založen před platností nového českého zákona o nadacích. Ostatně je spíše otázkou morálky a ne zákona, aby ten, kdo rozhoduje o společných penězích, je nepřihrával “své" skupině. Doufejme, že s tím jsou srozuměni všichni, kdo chtějí peníze z fondu používat.
Není dobré, když postoj české strany připomíná ono “s Frantou jo a s Kadlem ne", připisované v minulosti neupřímným snahám normalizačního vedení o výběrový dialog s kritiky režimu. Nepochopitelné je však i zdůvodnění tohoto postoje. Především jde o Fond budoucnosti a nikoliv nějaký Fond deklarace. Musíme tedy chápat, že i kritici deklarace mohou mít upřímný zájem na budoucím rozvoji česko-německých vztahů. Zástupcům českých obětí nacismu prý vadí, že by ve správní radě seděl mj. představitel sudetoněmeckých sociálních demokratů (Seligerovy obce). To je ukázka hanebné ignorace historie, vždyť sociální demokraté byly právě takovými oběťmi nacismu! Obávám se, že etnický pohled (Němci = nacisté, Češi = oběti) je velmi silně zakořeněný. Parlamentní či vládní deklarace se ho jen těžko může dotknout. Přitom je určitě dobře, že právě díky deklaraci se otevřela v Česku širší diskuse a konečně jsou zveřejňovány některé otřesné skutečnosti z let 1945-1947.
Situace se nakonec vyvinula tak, že se Fond budoucnosti bude paradoxně zabývat zpočátku asi hlavně minulostí. Nebyla totiž dosud nalezena upřímnější forma odškodnění českých obětí nacismu a holokaustu. Odškodnění nesporně nutného a neúprosně urgentního! Přesto bychom naši společnou budoucnost neměli pouštět ze zřetele. Jaká je například budoucnost samotných Sudet - podstatné části Čech, pro kterou mnozí marně hledají jiný výstižný název? Kdo odškodní zdejší krajinu, oběť komunismu, špatných hospodářů a nezájmu? Právě proto mají mít zástupci sudetských Němců místo ve správní radě Fondu budoucnosti. Kdo je jen trochu poznal, nemůže jim upřít vřelý vztah k zemi, vřelejší než mnoho jejích nedávných a současných obyvatel slovanského jazyka. Ti naopak připustili či dokonce způsobili ničení mezí, cest, kostelů i celých vesnic, výstavbu necitlivých velkovýkrmen, meliorací a paneláků.
Pomsta a vzájemné výčitky nepomohou. Všichni bychom měli chápat vlast jako “společný domov nikoliv jen těch, kteří mluví stejným jazykem a sdílejí stejnou víru či nevíru, ale všech těch, kteří vlasti, zemi, domovu nějak prospěli a prospívají" (P.Pithart). Děti v českém pohraničí se však o osobnostech a dějinách svého kraje dozvědí doma i ve škole pramálo a když, tak zkresleně. Třeba stropnický rodák Wenzel Jaksch je znám nanejvýš jako odpůrce E.Beneše, ale už ne jako významný odpůrce nacismu.
Vážím si moudrosti i zkušenosti P.Tigrida i H.-D.Genschera. Doufám však, že ve správní radě Fondu budoucnosti zasednou i lidé, kteří pomohou například přeložit a česky vydat úctyhodné vlastivědné sborníky, které o své (a naší!) domovině sestavují sudetští Němci. Je to totiž v zájmu budoucnosti zdejšího kraje
Jiří Guth, Desky, Kaplice, Jižní Čechy
Klášter Teplá: Internet inspirací nejen pro proticlintonovské šílence, ale i pro rakouskou televizi
V říjnu 1995 jsem se účastnil pravidelného scheinfeldského výročního setkání českých intelektuálů, které se tehdy konalo v západočeském klášteře Teplá. (Přednesl jsem tam - dosti banální - projev, vzniklý na základě diskusí s pražskými kolegy a přáteli, o chabé úrovni českého novinářství a školství. Projev vyvolal vlnu odporu a pak velezajímavou diskusi mezi Čechy z domova i ze zahraničí. Vyšla v časopise Listy č. 8 /1995, pod názvem Dluhy českých vzdělanců, a pak v následujících číslech, anglické shrnutí je zde. V diskusi se proslavil zejména pan profesor Zdeněk Pinc, který mě, poté, co přednesl vysoce intelektuální přednášku o potřebě tolerance a vlídnosti k hosti, zatratil a srovnal s Hitlerem.)
Klášter Teplá je nádherné, vynikající místo. Je to rozsáhlý areál většinou barokních a starších staveb. Klášter má osm set let starou historii. Byl raným střediskem vzdělanosti. Založil ho v roce 1193 západočeský vévoda Hroznata jako nadaci pro řád premonstrátů. Až do dvacátého století byl rozsáhlý klášter významným náboženským a kulturním centrem celých západních Čech.
Po Únoru 1948 však komunistická vláda klášter uzavřela, náklaďáky rozvezla většinu rozsáhlé knihovny kdovíkam. Mnozí mniši byli uvězněni v pracovních táborech.
V letech 1950 - 1980 bylo kláštera Teplá užíváno jako vojenských kasáren. Například v barokní koncertní síni jsou ještě na stěnách a na stropě stopy po špinavém míči vojáků. Posléze byl klášter ponechán napospas živlům.
Po pádu komunismu byl klášter vrácen roku 1991 premonstrátům. Ti jsou v naprosto zoufalé situaci.
I když se jim ze zahraničních peněz podařilo malou část kláštera opravit, značná část této vynikající kulturní památky zůstává v dezolátním stavu. Ani na řádné zastřešení jejich budov se nenašly finanční prostředky a hrozí nebezpečí, že tento významný památník nenávratně zmizí v propadlišti času.
Umístil jsem na své glasgowské stránce výzvu s prosbou o pomoc v této věci, s několika fotografiemi z Teplé. Nedávno na stránku zabrousila Dr. Christina Kronausová z rakouské televize. Natáčela pro rakouskou televizi film o České republice a do internetového vyhledávání zadala heslo: "Czech culture". Objevila se jí internetová stránka o klášteře Teplá.
Film - i o klášteře - je natočen a bude se vysílat tuším 8. února 1998. Rakouská televize ho také nabídne České televizi.
Dr. Kronausová se ptala, proč Češi nechávají takovýto vynikající architektonický klenot propadat zkáze? Nechápala.
Snažil jsem se vysvětlovat něco o tom, že je ČR chudá, že v Praze dosud vládla údajně thatcherovsky orientovaná vláda Václava Klause, která zastávala názor, že do kultury budeme moci investovat, až si na to budeme moci vydělat, vydával jsem jakási slova o kontroverzním postavení katolické církve, která se za Rakouska ztotožňovala s Habsburky a dnes se na ní ateistický národ, vychovaný komunismem, jehož příslušníci občas neznají slova jako "Hospodin" nebo nevědí, co to byla Potopa, co to je zahrada Getsemanská, nebo kdo to byl Pilát, dívá se značnou nedůvěrou.
"Ale udělali by s tím klášterem Češi něco, kdyby se zdůraznilo, že je to přece jejich velmi významné kulturní dědictví," dotazovala se dr. Kronausová.
JČ
Mají televizní pořady, zabývající se politickými tématy, využívat telefonního hlasování diváků?
(Pár závěrečných poznámek Jana Čulíka k diskusi vedené s Nikolajem Savickým, dramaturgem Ředitelství programu ČT)
V Britských listech z 22. 1. jsem napsal na okraj pořadu Aréna České televize:
Politické hlasování v pořadu Aréna je zavádějící a demokracii škodící. V Británii je takovéto telefonní hlasování o politických otázkách zakázáno. Není založeno na reprezentativním sociologickém vzorku a nepředstavuje nic. Kdokoliv totiž může na hlasovací číslo volat, kolikrát chce. Česká televize dobře ví, že tímto hlasováním škodí demokracii a plete veřejnost, ale záměrně ho dál používá, "protože je to zábavně dramatické a zvyšuje to sledovanost".
Důrazně s tím nesouhlasil Nikolaj Savický. Obávám se však, že toto zhodnocení sám v posledním svém příspěvku do této debaty nepřímo víceméně potvrdil, když uvedl definici Arény.
Napsal:
Objednávka České televize ji definuje takto: "Publicisticky diskusní pořad, spektakulární formou a divácky přitažlivý jakýmkoliv aktuálním tématem, které právě hýbe veřejností, atraktivními hosty, dramatičností spontánní výměny názorů, zasvěceností, poučeností a pohotovostí moderátora, živou spoluúčastí zaangažovaného auditoria ve studiu i prvkem hry, vnášeným sem telefonickým hlasováním".
Slova "seriózní politický" v této definici nenacházím. ...[Aréna] má řadu atributů, které pro diváky přesně charakterizují její formát nebo (chcete-li) žánr. Jde o nezaměnitelné rysy, počínající grafikou, založenou na symbolice "terče", pokračující přes asymetrické zastoupení diskutujících (řada oponentů, jediný obhájce), jejich postavení ve studiu (oponenti stojí, obhájce sedí ve středu stylizovaného terče), až po přítomnost tleskajícího a pískajícího publika (které je navíc usazeno za zády oponentů a tím je opticky a psychologicky zvýhodňuje) atd. Všechny tyto znaky upozorňují diváka, že jde o hru s jistými danými pravidly; telefonické hlasování k těmto pravidlům patří. Běžný divák vnímá tyto signály automaticky naprosto jednoznačně, aniž by je analyzoval. (Podtrhl JČ.)
Ano, je to svým formátem bulvární pořad, založený na podvědomé manipulaci diváků.
Ptal jsem se, jestli je správné, zda má být využíváno telefonního hlasování diváků, které je matoucí a které může mít jen jedinou funkci, totiž zvyšovat "dramatičnost", a tedy sledovanost pořadu, na úkor faktů, v seriózním, politickém pořadu. Pan Savický odpovídá, že pořad Aréna seriózní není.
Má se však veřejnoprávní televize pravidelněji zabývat vážnými politickými tématy v pořadu, který seriózní není a který obsahuje zavádějící mechanismy?
Avšak pan Savický nakonec chce, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ve svém prvním dopise Britským listům dal najevo, že alespoň nedávný pořad Aréna o vstupu ČR do NATO za seriózní víceméně považuje:
Ve zmiňované Aréně byli přítomni čelní zástupci politických stran a názorových proudů, protestujících proti vstupu České republiky do NATO, tedy poslanci za KSČM, SPR-RSČ, novinář z komunistických Haló novin i generál ve výslužbě. Zastoupení názorové opozice bylo velmi reprezentativní. Společnou politiku občanských stran hájil bývalý ministr obrany a člen současné vlády.
Nevím tedy, v čem by tato velmi otevřená a přitom korektně moderovaná diskuse mohla "škodit demokracii". Naopak, domnívám se, že téměř ukázkovým způsobem naplňovala poslání České televize dané § 2 zákona č. 483/1991 Sb., který jí mj. ukládá "poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů".
(Jak "korektně moderovaná" může být diskuse, při níž sedí v "horkém křesle" jedna osoba a na ni útočí celá řada oponentů, za podpory hordy třeba i pískajícího publika za zády? Kdosi před časem - možná cynicky - poznamenal, že je formát Arény tak populární, protože se prý "Čechům líbí, když se na někoho útočí neférově a pod přesilou". Doufám, že to není pravda.)
Nikolaj Savický obhajuje princip hry, a cituje přitom Huizingu, že je princip hry přímou součástí politiky, takže proč ne Aréna a proč ne politická témata v pořadu Aréna?
Jenže ta hra musí být založena na spravedlivých zásadách. Telefonní hlasování při vysílání pořadu není založeno na principu férovosti, protože předstírá něco, co není. (I když toto předstírání před každou Arénou divákům pracně vysvětluje více než minutový spot, jde o takzvané mixed signals, smíšené, opačné signály . Diváci to vysvětlování velmi pravděpodobně brzo zapomenou, neboť, jak na to nedávno výstižně poukázal v Neviditelném psu Ondřej Neff, navzdory rozsáhlé a reklamní kampani si občan nedokáže zapamatovat ani prosté názvy karet pro mobilní telefony - nebo co to je - vidíte, jsem příklad. Výsledek hlasování působí podvědomě.)
Telefonní hlasování v Aréně, které řádným hlasováním není, jen si na ně během pořadu "hraje", není podružný problém. Je to problém symptomatický.
Klíčem je, totiž, myslím, ono předstírání něčeho, co tak ve skutečnosti stoprocentně není.
Formát Arény není podle mého názoru vhodný pro vážná aktuální politická témata.
Nechť Aréna interviewuje všechny léčitele a šamany světa a používá při tom dle libosti telefonního hlasování. Politickými náměty by se však v tomto formátu asi zabývat neměla.
ČT by ovšem byla blázen, kdyby pozměnila nebo zrušila tento sledovaný pořad jen proto, že by serióznější, i když stále divácky atraktivní, formát pro politická klání byl vhodnější.
JČ
Uživatel kontra neseriózní ISP
Poté, co minulý týden zveřejnily Britské listy mou zmínku o neradostých vyhlídkách privátního uživatele Internetu v českých zemích (zejména v Praze), dostal jsem velký počet reakcí. Je zajímavé, že všechny se shodují v jednom: tuzemský uživatel nemůže očekávat, že si za měsíční poplatek 500 až 600 korun (což je podle aktuálního kursu 14 až 17 USD) koupí dostatečný počet linek s modemy na straně providera a přenosovou rychlost, jaká odpovídá západnímu standardu. A doporučili mi jiné providery, poskytující tzv. profesionální připojení, za cenu 2.500,- až 3.000,- Kč měsíčně.
Váhám. Ať je situace tzv. "masových" providerů (Video On Line, Internet On Line) jakákoli, nezdá se mi fér, když tyto firmy uzavírají se zákazníky smlouvy, které pak neplní -- což je zvlášť křiklavé v případě Video On Line, kde bez mrknutí oka inkasují roční předplatné, aniž by zákazníka upozornili, že po větší část onoho předplaceného roku bude moci využívat připojení pouze v nočních hodinách, protože přes den se prostě nedovolá.
Připadá mi to, jako kdybych přišel do pekařství a tam mi prodali rohlíky zabalené v neprůhledném obalu; když bych je rozbalil a zjistil, že jsou třikrát menší než na obalu a k tomu nedopečené, pekař by mi vysvětlil, že to jinak nejde, že by se neuživil: těsto je drahé a konkurence tlačí ceny dolů.
Reakce na mou noticku mě každopádně utvrdily v přesvědčení, že tolerance české společnosti k podvodu a nesolidnosti je silnější, než by se na první pohled zdálo.
