Líčil jsem tuhle studentům, jak se dostali v roce 1948 v Československu komunisté k moci a co následovalo v dalších přibližně osmi letech. Hovořil jsem o převrácení společnosti naruby, o redukci veškerých hodnot na poslušnost a ideologický blábol, o posílání úředníků do výroby a o jmenování dělnických ředitelů ("Strana ti důvěřuje, soudruhu"), o mostrprocesech, Miladě Horákové, vězních v pracovních táborech, o přibližně 250 popravených, o socialistickém realismu v literatuře, o marxismu.

Pohlédla na mě studentka Cassandra a pravila: "Nemohl byste být trochu objektivní? Komunismus existoval v Československu přes čtyřicet let. Přece nemohlo být všechno úplně stoprocentně černé. To by lidi přece čtyřicet let nesnášeli."

(Zmínil jsem se o tom posléze na  schůzi katedry kolegyni, Polce, co učí polskou literaturu, náhodou seděla vedla mne. Reagovala: "Jesus." (Pro krista pána.) )

"Je správné, Cassandro," řekl jsem, že zpochybňujete to, co říkám, a hledáte v tom díry. Musím vás přesvědčit jinak a pevněji, že to, co se dělo v Československu v padesátých letech, bylo opravdu dost černé. Co na tom bylo dobrého? Jedině, že to byl to výborný strašák pro Západ, a tak se ve strachu před komunismem, který neinformovaní občané na Západě mnohdy považovali za jakýsi dělnický ráj, musely západní společnosti do značné míry "zesociálnědemokratizovat", otupit ostré hroty tvrdé tržní společnosti. Což bylo dobré pro lidi na Západě. Kdyby ovšem lidi na Západě věděli, že v Sovětském bloku žádný ráj dělníků neexistoval, že osoby, které z tohoto "ráje" unikli, by byly vděčny za přijetí i v tom nejtvrdším kapitalismu, vůbec by se Západ nemusel obtěžovat žádné sociální reformy zavádět."

Kritizoval jsem studentku posléze takto: "Vy děti vyrostlé v demokracii si nedovedete představit, že by mohl nějaký režim existovat, aniž by to byla vůle lidu. Vy si myslíte, že i diktatury jsou vlastně demokracie, a kdyby se občanům, kteří v nich žijí, opravdu nelíbily, tak by je svrhly. Ono to tak ale nefunguje. Komunismus v Československu skutečně nešlo svrhnout. Režim Saddáma Husajna v Iráku skutečně nejde svrhnout. Mnohé režimy neexistují z vůle lidu, věřte mi to."

Možná jsem to trochu přehnal. V komunismu opravdu nebylo všechno stroprocentně černé. Vysokou životní úroveň lidi nutně neměli, ale měli svoje jisté. Když drželi pusu, jezdili na rekreace ROH, do zotavoven, v sedmdesátých letech postavil Husák v Praze Metro, na jehož dostavbu hlavní město dnes už prý nemá peníze...

Jde mi o toto, psal jsem o tom už několikrát. Je náš pohled vždycky stoprocentně legitimní? Jsou pohledy lidí odjinud užitečné, protože nás vedou k zpochybňování našeho stereotypního vidění na věci kolem sebe, ale mohou někdy být tyto "pohledy odjinud" až příliš extrémní a nakonec neodhalovat nic? Není ale takový postoj nedůvěřivosti výrazem bigotnosti?

Nemá studentka Cassandra obecně pravdu? Nic přece není stoprocentně černé ani stoprocentně bílé, a tak to musí platit i o československé komunistické totalitě. Ne?

Independent o české socialisticko-realistické umělkyni

Deník Independent otiskl 25. ledna ve své sobotní barevné příloze dvoustránkovou reportáž o Ireně Sedlecké, původem z Čech. Kdo to je? Reportáž začíná takto:

"Mladá česká sochařka, Irena Sedlecká, byla jednou ze skupiny umělců, kterou vyzvali začátkem padesátých let, aby vyzdobila střechu Leninova muzea v Praze hrdinskými sochami. O čtyřicet let později nalezla Sedlecká tyto sochy na tržišti architektonických objektů v anglickém hrabství Surrey. Za díla, za něž v padesátých letech obdržela jen standartní honorář, nyní zájemci platí až 40 000 liber (2,2 milióny Kč) za kus.

Dnes je Sedlecké 69 let a pronajímá si studio na zanedbaném průmyslovém pozemku v městě Watfordu. Vyrábí tam na objednávku bronzy herců,. zpěváků (například vyrobila sochu Freddie Mercuryho pro jeho nakladatelství jako posmrtný hold), hudebníků a televizních osobností. Třímetrová socha Freddie Mercuryho stojí nyní naž ženevským jezerem v Montreux. Začíná se stávat svatyní."

Po válce studovala Irena Sedlecká v Praze na AMU. Bavila jí sochařina. S Rusy přišel socialisticko-realistický styl. Irena a její učitelé ho rychle přijali. "Viděla jsem, že od soukromých sběratelů nebude možno vydělávat. Jediným zákazníkem byl stát. Považoval sochaře za dobré propagandisty."

Článek v Independentu pokračuje: "Během studené války, se tato monumentální díla, plná idejí o důstojnosti práce a proletářské odvahy, stávala terčem západní protikomunistické propagandy. Ale pro Irenu byl socialistický realismus technikou, která osvobodila její tvůrčí síly. "Byli jsme šťastni, že můžeme zobrazovat život. Dělali jsme díla, která hovořila o válce, oslavovala armádu, dělnickou třídu, která budovala zemi. Bylo přirozené přizpůsobit se novému stylu - přímo jsme jím žili."

Sedlecká dostala za úkol vytvořit památník obětem fašismu - který ještě stojí ve Velkém Meziříčí, a pomník Julia Fučíka v Plzni. S kolegy Sváťou Hajerovou a Ludwigem Kodymem, jejím prvním mužem, vypracovali celou řadu "prestižních projektů", včetně několika reliéfů pro Leninovo muzeum v Praze. Sedlecká v konkursu zvítězila tím, že mezi hvězdy marxistického nebe umístila podoby městských stranických fukcionářů, kteří o zakázce rozhodovali.

A teď to, co mě na článku v Independentu docela rozčílilo:

"Dnes, když už jsou předsudky studené války tytam, i v neupraveném prostředí venkovského dvora, jsou socialisticko-realistické sochy Ireny Sedlecké skutečně monumentální. Září z nich nadšení, které symbolizuje obrovskou naději padesátých let."

Je skutečně možné, že umělecký kritik Independentu nevidí, že socialisticko-realistická díla jsou manipulativním, primitivním kýčem, idealizovanou hloupostí, podobně jako oficiální "umělecká" propaganda jiných totalitních kultur, nacismu, režimu Saddáma Husajna?

Anebo mají "nezávislí", mimo kulturní povědomí střední a východní Evropy fungující, západní kritikové pravdu a, jak by řekla studentka Cassandra, "my bychom se měli snažit být trochu objektivní"?

Jak se dostaly sochy ze střechy Leninova muzea do Británie? V roce 1991 je přivezl obchodník s uměleckými předměty Drummond Shaw. Zabránil tomu, aby byly zničeny shozením ze střechy pražského Leninova muzea. Je přesvědčen, že mají obrovskou uměleckou hodnotu. A opravdu: každou sochu prodává za 40 000 liber. Odráží to jeho přesvědčení, že existuje pro socialisticko-realistická díla z Východu na Západě nový trh.

Takže jak to všechno je? Někteří levicoví glasgowští umělci, kteří nepoznali komunismu, flirtovali za vlády Margaret Thatcherové taky se socialistickým realismem. Ten styl prostě pro lidi na Západě nemá takové významy, jako má pro nás.

Kdo má pravdu?

PS. Irena Sedlecká se usadila v Británii v roce 1966 jako osmatřicetiletá. V roce 1968 se chtěla vrátit do Prahy, ale rozmyslela si to v důsledku sovětské invaze. Její druhý manžel, pediatr, v Británii zůstat odmítl, a tak se s ním rozešla. Nyní žije s třetím manželem, sochařem Frantou Bělským, autorem sochy lorda Mountbattena, která stojí v Horseguarde Parade ve středu Londýna.

JČ

V předvečer návštěvy generálního tajemníka NATO Javiera Solany do Polska minulý týden byla polskému tisku prozrazena analýza, z níž vyplývá, že polské úřady dospěly k závěru, že polská armáda bude schopna se včlenit plně do organizace NATO až za patnáct let.

Analýza se zakládá na tajné zprávě, kterou Polsko připravilo pro Nato minulý rok, a v níž ze uvádí, že bojové schopnosti polské armády jsou v zásadním rozporu s normami Severoatlantické aliance. Zpráva vypočítává velké množství rozsáhlých nedostatků v polské armádě.

V letectvu se například považuje jen 22 ruských stihaček typu Mig 29 schopných služby v rámci NATO. Zbytek je zastaralá flotila a jen třicet procet letadel je v provozuschopném stavu. Zásoby munice by ve válce vydržely jen čtrnáct dní.

Polské námořní i letecké základny vyžadují rozsáhlé investice, stejně jako počítačové a komunikační systémy polské armády. Zpráva uvádí, že polské brigády budou mít schopnost komunikovat s jednotkami NATO tajně teprve až v roce 2002 - tři roky poté, co mají Polsko, Česká republika a Maďarsko vstoupit do Severoatlantického společenství.

Dokument dospívá k závěru, že je včlenění Polska do NATO možné do roku 2012, ale bude to vyžadovat "podstatné státní investice".

Britský deník Guardian poznamenal, že zpráva jak se zdá podpořila názory těch kritiků, kteří jsou přesvědčeni, že chce NATO realizovat "rozšíření aliance jen za levné peníze". Tito kritikové tvrdí, že NATO schválně bagatelizuje rozsáhlé finanční prostředky, potřebné k rozšíření NATO na Východ, aby nebyly zatíženy rozpočty zemí Evropské unie, které se snaží splnit podmínky pro přičlenění k jednotné evropské měně.

Solana konstatoval ve Varšavě, že Polsko nedostane žádné obrovské částky ze Západu, ale dodal, že NATO nepředpokládá, že Poláci budou muset zaplatit všechno. Solana dodal, že na bojové pohotovosti polských vojsk tolik nezáleží v nynější době, kdy Polsku nehrozí žádné územní nebezpečí. NATO očekává, že se bude polská armáda schopna rychle modernizovat a rychle zavést do armády demokratické struktury. Důležité také bude urychlené zlepšení situace v oblasti komunikací a školicích programů.

Proslavená poctivost britského miliardáře zničila u soudu amerického podnikatele

V pondělí otřásl vysoce populárním britským herním průmyslem neočekávaný rozsudek. Porota u Nejvyššího soudu v Londýně rozhodla v procesu mezi americkým podnikatelem Guy Snowdonem (52), ředitelem mezinárodní loterijní firmy G-Tech, která se v Británii podílela na provozu vysoce lukrativní Celonárodní loterie, a  slavným britským miliardářem Richardem Bransonem (47) v Bransonův prospěch.

Snowden okamžitě rezignoval ze správní rady britské Celonárodní loterie a firmy Camelot, která má od éry Johna Majora monopolní koncesi na provozování loterie na území Velké Británie. Z loterie plynou velké výtěžky na dotace v oblasti kultury, ale soukromý podnik Camelot sám shrabuje ročně do vlastní kapsy zisk ve výši až jedné miliardy liber (více než 55 miliard Kč.)

Když v roce 1994 rozhodovala vláda Johna Majora o tom, komu udělit loterijní koncesi, Richard Branson, známý britský podnikatel, který mj. vlastní gramofonový podnik Virgin Records, leteckou společnost Virgin, rockovou rozhlasovou stanici Virgin a zprivatizovanou železniční firmu, se nabízel, že budecelonárodní loterii provozovat bez nároku na zisk čistě pro dobročinné a kulturní účely. Majorova vláda však koncesi k provozování loterie udělila soukromé firmě Camelot, které tím poskytla právo vydělávat pro sebe i podstatné zisky. Snowdonův podnik G-Tech má v Camelotu podíl 22,5 procent.

V prosinci 1995 uvedl Richard Branson v dokumentárním pořadu televize BBC, že se ho pokusil americký podnikatel Guy Snowdon, spojený se soupeřící žadatelskou skupinou o koncesi, v září 1993 uplatit, aby Branson svou žádost o loterijní koncesi stáhl. Po odvysílání pořadu konstatoval Američan Snowdon, že prý Branson v televizi lhal. Branson ho za to žaloval a Snowdon posléze žaloval Bransona za obvinění o úplatcích, pronesené v televizi.

Soud však nyní rozhodl ve prospěch Richarda Bransona, a to přesto, že Snowdonovy výroky byly proneseny u Bransonů na soukromém obědě v přítomnosti jen jediného svědka, Johna Jacksona, šéfa Bransovy skupiny žádající o udělení loterijní koncese.

Podle svědectví pozorovatelů pomohly Bransonovi u soudu dvě věci. Zaprvé, že si Snowdonovy výroky okamžitě poznamenal do bloku, a zadruhé, že vyšlo najevo, že Snowdonova americká firma G-Tech, která provozuje více než 70 loterií po celém světě, byla už mnohokrát obviňována z úplatkářství a čtyřikrát ji v této věci vyšetřovala americká FBI.

List Independent nicméně poznamenává, že podstatou celého soudního procesu byla zcela zjevně známá poctivost a počestnost Richarda Bransona. Na jedné straně stál u soudu slavný a vzorný britský podnikatel, neformálně oblečený v rozhalence a známý svou dobročinnou činností, a na druhé straně obtloustlý, nervózní, nedůvěru budíd Američan s doutníkem a ústředím v herním městě Las Vegas, který vypadal jako člen americké mafie.

Služby zákazníkům:

Kvalita služeb ČSA: Malá úvaha. Je 7% sleva za to, že uskutečníte s jednou společností 20 letů dostatečná? Jak působí propagace ČSA?

Víza do USA

Názory Edvarda Beneše na problém Němců žijících v Čechách

Beneš v parlamentu

V souvislosti s nově diskutovanou otázkou poválečné historie považuji za vhodné uvést část z vystoupení dr. Edvarda Beneše před tehdejším Prozatímním Národním shromážděním. Nikdo z nás asi nemá právo Benešovy tehdejší činy soudit, ale než začneme odsud sudetských Němců schvalovat, bude dobré se poučit, z jakých etických zásad vycházel. Pasáže, které považuji za nejpříkřeji odporující dnešním konvencím, jsem v textu vyznačil podtržením.

Stenografický záznam druhé schůze Prozatímního
Národního shromáždění 28. října 1945

Předseda Josef David.

Místopředsedové: Gottier, Tymeš, Petr, Hodinová-Spurná, Cvinček.

Zapisovatelé: Štětka, dr Ducháček.

Členové vlády: předseda vlády Fierlinger; náměstkové předsedy vlády: Gottwald, Široký, dr Šrámek, Ursíny; ministři: Ďuriš, Hála, arm. gen. Hasal, Kopecký, Laušman, Majer, Masaryk, dr Nejedlý, Nosek, dr Pietor, dr Procházka, dr Ripka, dr Stránský, arm. gen. Svoboda, dr Šoltész, dr Šrobár; státní tajemníci: dr Clementis, gen. dr Ferjenčík, Lichner.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Friedmann.

296 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře sněmovní: tajemník PNS dr Madar; jeho zástupci dr Záděra, dr Ramajzl.

Předseda (zvoní): Zahajuji 2. schůzi Prozatímního Národního shromáždění.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís. 47 Sb.

K potvrzení presidenta republiky se vyžaduje podle čl. 3 téhož dekretu přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů Prozatímního Národního shromáždění a třípětinové většiny hlasů přítomných.

Byl mi podán návrh posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů.

Žádám o jeho přečtení.

Tajemník PNS dr Madar (čte): Návrh posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů:

Podepsaní navrhují, aby potvrzení presidenta republiky podle čl. 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, čís. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění bylo provedeno tímto usnesením:

"Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle článku 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že president republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky." (Poslanci povstávají. - Hlučný potlesk. Poslanci usedají.)

Předseda: Jiný návrh podán nebyl.

Konstatuji, že Prozatímní Národní shromáždění je způsobilé se usnášeti podle čl. 3, odst. 3 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb.

Kdo souhlasí s přečteným návrhem posl. Fierlingra, Kl. Gottwalda, dr Šrámka, dr Zenkla, dr Lettricha, Širokého a druhů, že Prozatímní Národní shromáždění potvrzuje podle čl. 2 úst. dekretu presidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění, že president republiky dr Edvard Beneš, řádně zvolený Národním shromážděním dne 18. prosince 1935, zůstává podle §u 58, odst. 5 ústavní listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky, nechť povstane. (Poslanci povstávají.)

Pro návrh se vyslovili všichni paní a páni poslanci.

Je tudíž přijat a tím Prozatímní Národní shromáždění potvrdilo, že president republiky dr Edvard Beneš zůstává podle §u 58, odst. 5 úst. listiny ve své funkci až do nové volby presidenta republiky. (Dlouhotrvající bouřlivý potlesk. Poslanci usedají.)

Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.

Prosím pana předsedu vlády, aby toto usnesení Prozatímního Národního shromáždění přednesl panu presidentu republiky a požádal ho, aby se dostavil do dnešní schůze a přednesl ústní zprávu podle §u 64, odst. 6 ústavní listiny, jež bude druhým odstavcem pořadu této schůze.

Než pan president se mezi nás dostaví, přeruším schůzi na 30 minut a prosím paní a pány poslance, aby okamžitě, jakmile zazní zvonky, se odebrali na svá místa a vyčkali stojíce příchodu pana presidenta republiky.

Rovněž při odchodu pana presidenta republiky zůstanou paní a páni poslanci na svých místech a zasedací síň opustí teprve po skončení schůze.

Pak odeberou se na schodiště před budovu, aby pana presidenta republiky pozdravili při odchodu z budovy a aby byli přítomni přehlídce čestné roty.

Přerušuji jednání.

(Schůze přerušena ve 12 h. 25 min. odpol. - Ve 12 hod. 55 min. vchází do zasedací síně president republiky dr Edvard Beneš, uváděn tajemníkem PNS dr Madarem a jeho náměstkem dr Záděrou a provázen předsedou PNS Jos. Davidem, přednostou kanceláře presidenta republiky vyslancem Smutným a přednostou politického odboru kanceláře presidenta republiky vyslancem dr Jínou. Členové Prozatímního Národního shromáždění, diplomatický sbor a obecenstvo na galerii povstávají a vítají presidenta republiky bouřlivým potleskem a voláním: Ať žije president Beneš! - Schůze opět zahájena ve 12 hod. 57 min.)

Předseda: Pane presidente, paní a pánové!

Zahajuji přerušenou schůzi, v níž se při projednávání prvního odstavce pořadu Prozatímní Národní shromáždění usneslo potvrditi Vás, pane presidente, ve Vaší funkci až do nové volby presidenta republiky.

Pane presidente, dovolte, abych Vás jménem zde shromážděných zástupců lidu uvítal v domě, jehož jste byl z vůle lidu tak dlouhá léta členem, v domě, kterému jste jako ministr republiky podával zprávy zahraničně-politické, v domě, který Vás později zvolil presidentem Československé republiky, jako pokračovatele v díle nesmrtelného presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. (Bouřlivý potlesk.)

Přicházíte k nám dnes po dlouhé přestávce, kdy jste byl násilím reakčních sil světa od svého národa odloučen. Potlesk, který Vás při vstupu do tohoto domu uvítal, je odpovědí na tento bláhový pokus: odloučení sedmi let Vás s tímto národem jen ještě více spojilo.

V této chvíli vystupuje před našimi zraky Vaše pouť exulanta, Vaše politické dílo, které vedlo naši druhou národní revoluci. Vidíme Vás při práci v Londýně, ve Washingtoně, v Moskvě, vidíme Vás při konferencích s ministerským předsedou Churchillem, presidentem Rooseveltem, s generalissimem Stalinem. Vidíme Vás v čele československých zahraničních vojsk, vidíme vás také jako vůdce naší revoluce domácí. Okupantům se nepodařilo ani na chvíli odciziti Vás československému lidu, duši našeho národa. Zůstal jste jeho vůdcem, Vaše rozhlasové projevy ze zahraničí, tak dychtivě, s nasazením života poslouchané skoro celým národem, zesílily pouto, jímž jste s ním spojen, a zvýšily jeho oddanost k Vám.

Československý lid, pane presidente, vás nazval presidentem Budovatelem, vystihnuv tak dobře vlastní smysl Vašeho životního úsilí a vašeho životního díla. A toto Vaše budovatelské dílo, pane presidente, souzní s obrovitým úkolem budovatelským, který stojí před naší demokracií, před naším lidem a před námi, kteří jsme jeho zástupci. V této chvíli, kdy se před námi otvírají perspektivy nové dějinné epochy, kdy na nás doléhá odpovědnost dějinného vývoje našeho národa i odpovědnost za generace před námi, hlásíme se, pane presidente, uvědoměle k Vám, slibujeme Vám věrnost a prosíme Vás, abyste nám v naší práci byl nápomocen a abyste nás vedl. (Bouřlivý potlesk.)

Prosím Vás nyní, pane presidente, abyste podle §u 64, odst. 6 ústavní listiny podal zprávu k tomuto sboru, abyste přednesl poselství k Prozatímnímu Národnímu shromáždění. (Dlouhotrvající, burácející potlesk.)

Přikročuji k projednávání 2. odstavce pořadu, jímž jest:

2. Ústní zpráva presidenta republiky podle §u 64, odst. 6 úst. listiny.

Prosím pana presidenta republiky, aby se ujal slova.

President republiky dr Edvard Beneš: Pane předsedo, paní a pánové!

Obraceje se tímto poselstvím na Prozatímní Národní shromáždění, děkuji všem jeho členům za potvrzení v mém dosavadním úřadě až do doby příští řádné volby presidenta republiky. Vítám upřímně ustavení tohoto našeho prozatímního parlamentu jako přechod od vládnutí dekrety presidentskými ke skutečné kontrole parlamentní, k vytvoření demokratického veřejného mínění a k brzkému zvolení ústavodárného Národního shromáždění naší demokratické republiky.

Byl jsem zvolen presidentem republiky v řádné volbě dne 18. prosince roku 1935 po odstoupení Presidenta-Osvoboditele. Po tříletém úřadování jako president jsem byl - po rozhodnutí o mnichovském diktátu - německým nátlakem přinucen se vzdát své funkce; bral jsem ovšem hned tehdy v úvahu nutnost odejít za hranice a připravovat věci pro blížící se válku, o jejíž nevyhnutelnosti jsem byl po Mnichově ještě více přesvědčen. Po obsazení Prahy dne 15. března 1939 jsem zaujal stanovisko, že - vedle toho, že jsem mnichovskou dohodu jako president státu nikdy ani neschválil, ani nepřijal, ani nepodepsal, ani svým podpisem neratifikoval - právně Němci svou vlastní a jimi násilím nám vnucenou t. zv. dohodu mnichovskou porušili a zničili. To bylo ostatně také právní hledisko, zastávané západními velmocemi, Anglií a Francií. Winston Churchill to r. 1940 veřejně prohlásil. Po mém soudu se tím pro nás obnovila automaticky mezinárodně-právní situace předmnichovská.

Na základě toho, když vypukla válka a když zejména v Anglii uzrála situace, abychom mohli utvořit vládu, žádal jsem, jednaje s britským ministerstvem zahraničí o ustavení naší nové vlády, aby byla přijata zásada o mezinárodně-právní kontinuitě Československé republiky a o přímém následnictví naší vlády zahraniční po vládě předmnichovské. I když vláda britská měla o možnosti svého výslovného uznání této zásady pochybnosti, jasně nám přiznala, že si my theorii o mezinárodně-právní kontinuitě Československa pro sebe a pro Československo můžeme hájiti a dle toho postupovati.

Vzhledem k tomu jsem tehdy žádal o uznání celého prozatímního státního zřízení, t. j. presidenta republiky, vlády a zvláštního parlamentárního orgánu, Státní rady. Toto uznání bylo tomuto prozatímnímu státnímu zřízení uděleno dne 21. července r. 1940. Od té chvíle přejal jsem znovu funkci presidentskou v zahraniční vládě londýnské, háje právní thesi, že nezákonností Mnichova - a vším tím, co po něm následovalo a co jsme my nikdy neuznali - mé presidentství nebylo přerušeno.

Celým naším zahraničím - až na zcela nepatrné výjimky - bylo toto stanovisko také přijato. Ode dne 18. července roku 1941 byla novým spojeneckým uznáním - zejména uznáním Sovětského svazu a Velké Britanie - situace presidenta a vlády československé postavena právně úplně na roveň všem hlavám států a vlád spojeneckých, čímž se mezinárodně-právní postavení našeho státu a vlády stalo úplně nesporným.

Proto před 18. prosincem r. 1942, kdy sedmileté trvání mé presidentské funkce bylo dovršeno, vláda londýnská se usnesla vyhlásiti, že funkce presidenta republiky na základě 58. článku ústavy československé zůstává až do chvíle, kdy bude možno přistoupiti k řádné volbě presidentské na základě naší ústavy. Tento postup Prozatímní Národní shromáždění nyní svým rozhodnutím potvrzuje.

Ať se postup ten posuzuje po stránce ryze právní jakkoli, je jisto, že ohromná většina národa dává mu politicky svou plnou sankci a že Prozatímní Národní shromáždění, které má všecky prerogativy voleného parlamentu, vyjádřilo svým rozhodnutím jen souhlas československého lidu jako celku s tímto postupem. Pokládám tudíž za svou povinnost funkci presidentskou až do řádné volby presidentské dále vykonávat. (Hlučný potlesk.)

Budiž mi při tom dovoleno jen dodat to, co skutečně cítím a co nechci ani vám zatajovat: Zažil jsem jako president státu už od roku 1936 a hlavně od roku 1938 události skoro neuvěřitelné. Prožíval jsem - jsa na místě tak zodpovědném - u nás dobu zápasu o nacism od r. 1934, dobu Mnichova a t. zv. druhé republiky, protektorátu, odtržení Slovenska a celého okupačního utrpení našeho lidu snad ze všech nejbolestněji. Bylo mi vždy jasno, že nejde jen o speciální problém náš, nýbrž o ohromnou mravní a politickou krisi světovou - a tak jsem vždycky na události ty reagoval. Vzal jsem si však v letech 1938-1945 za životní cíl učinit společně s vámi všemi všecko, aby v nastávající válce to, co v roce 1938 učiněno být nemohlo - zachránění ohrožené a pak dočasně ztracené demokracie a státní neodvislosti a svobody - bylo provedeno v míře co možno nejvyšší, co nejrozhodněji a co nejúplněji.

Dnes máme po válce a našeho cíle bylo v míře opravdu veliké dosaženo. Ve chvíli, kdy se sejde definitivní a přímo volené Národní shromáždění, aby to vzalo také na vědomí, budu pokládati tento úkol v boji o osvobození vlasti - myslím, že je mi dovoleno říci - úkol, svěřený mně a všem těm, kteří na něm spolupracovali, se souhlasem národa, za skončený. To, co bude následovati potom, bude nová fáze naší státní politiky a o té bude znovu rozhodnuto suverenním lidem českým a slovenským neodvisle od všech těch uvedených událostí.

Chtěl bych k tomu připojit ještě jednu poznámku. Náš parlament neměl doposavad možnosti, aby vzal na vědomí a prodiskutoval všecky ty události, ku kterým došlo u nás od roku 1936 a od počátku roku 1938. Já sám jsem při různých příležitostech v exilu prohlásil, že se své strany v daném okamžiku vše, co jsem v těch těžkých dobách své presidentské funkce konal, parlamentu a celé národní veřejnosti předložím. Jsou to otázky, týkající se událostí politiky vnitřní i zahraniční. Uvažoval jsem s některými svými kolegy, zdali by to nebylo možno učinit už nyní ve chvíli, kdy po prvé zase předstupuji před naše Národní shromáždění, byť by to bylo Národní shromáždění prozatímní. V dohodě s nimi jsem zatím od toho pro tento okamžik upustil. Učinil jsem tak z důvodů především mezinárodních; nemohl bych ještě ani dnes říci vše, co by mělo býti řečeno a co by mohlo události všecky úplně a správně osvětliti. Jsou to věci, které drásaly a drásají ještě dnes všecky naše city, a jistě je třeba o nich mluvit ve chvíli, kdy to bude bráno u nás více jako historie nežli politika. Všecky své věci - fakta, názory a stanoviska k nim - mám však už úplně připraveny a předám je veřejnosti, jakmile situace bude k tomu vhodná anebo jakmile budu o to pravoplatnými činiteli požádán. A pak řeknu o všech těch pohnutých událostech pravdu plnou a všecku, jak já ji viděl a jak já jsem ji zažil.

Mnichovský diktát znamenal, paní a pánové, že se má na útraty Československa zachránit evropský a světový mír. Události ukázaly, že se mír nezachránil a zachránit nemohl, že naopak jen velikou válku učinil naprosto nevyhnutelnou. Československý lid byl mnichovským diktátem vydán v ruce nejhoršího evropského diktátora přes to, že byl připraven se zbraní v ruce svobodu svou bránit a že dvakráte v rozhodujících chvílích jsem nařídil ve své funkci presidentské mobilisaci našich branných sil.

Po provedení diktátu mnichovského začal však brzo v Československu důsledný a rozhodný odpor a boj. Lid český a slovenský opravdu zůstal ve všech svých hlavních složkách své tradici, své samostatnosti, své demokracii a svému boji o národní svou kulturu věren. Když pak Němci obsadili Prahu a brzy na to v září roku 1939 válka začala, byla jednota mezi lidem doma a emigrací všech odstínů za hranicemi téměř jedním rázem potvrzena. Vytvořili jsme si rychle nutnou organisaci politickou v zahraničí, začali jsme organisovat vojsko ve Francii a v Anglii, a po červnu r. 1941 také v Sovětském svazu, kam jsme hned po pádu Polska poslali své první vojenské jednotky s instrukcemi, aby vyčkávaly vojenských událostí na východě. Naši vojáci se pak účastnili obranných bojů na francouzské frontě a po kapitulaci Francie podařilo se nám je jen s největším úsilím převésti do Anglie. V červenci roku 1940 docílili jsme uznání své vlády v Londýně, jíž stál v čele Msgre dr Jan Šrámek; pak dalším vývojem byla postupně uznávána ostatními státy spojeneckými, až v červenci roku 1941 byla postavena na roveň politicky, diplomaticky a vojensky všem ostatním spojencům plným uznáním se strany Sovětského svazu a Velké Britanie.

V srpnu roku 1942 byl formálně odvolán Mnichov jak vládou britskou, tak i de Gaullovou vládou francouzskou. V květnu a červnu roku 1943 podnikl jsem úřední cestu do Spojených států amerických a dotvrdil definitivní přátelský vztah mezi Československem a Spojenými státy. Téhož roku v prosinci vykonal jsem návštěvu Sovětského svazu, při čemž byla podepsána spojenecká smlouva mezi námi a Sovětským svazem. Zároveň jsem projednal u příležitostí této cesty politické otázky s naší emigrací v Moskvě a dohodl se s našimi vůdci komunistické strany o další spolupráci mezi Londýnem a Moskvou a o přípravách k politické spolupráci po válce v osvobozené vlasti. V květnu r. 1944 byla podepsána mezi námi a Sovětským svazem dohoda o převzetí našeho osvobozeného území do správy naší vlády. V téže době došlo na západní frontě k invasi a naše vojsko z Anglie bylo posláno k dobývání Dunkerku. Téhož roku v srpnu došlo k banskobystrickému povstání na Slovensku a brzo na to k příchodu prvních našich vojenských jednotek do vlasti.

V lednu r. 1945 byl jsem sovětskou vládou pozván já i naše vláda k přesídlení na naše osvobozené území; k odjezdu z Londýna došlo pak na začátku března. Během března byla dojednávána v Moskvě dohoda našich politických stran o první vládě domácí a o jejím politickém programu v osvobozené vlasti. Předsedou jejím byl jmenován Zdeněk Fierlinger, náš velvyslanec v Rusku. Sestavení vlády a její program politický byl pak vyhlášen na počátku dubna v Košicích. Zůstali jsme na kratší čas v Košicích a na Slovensku, zatím co náš vojenský sbor z Ruska s vypjetím všech svých sil dobýval Slovenska. Dne 5. května vypuklo pražské povstání a došlo k těžkým bojům na pražských barikádách. Dne 9. května vtrhla Rudá armáda do Prahy a dokončila její osvobození. A brzo na to vstoupila i naše vláda sama do osvobozené Prahy.

Mezitím paralelně postupoval náš odboj politický i vojenský u nás doma. Politický odboj v zemích českých i na Slovensku byl neobyčejně rozrůzněný a rozsáhlý - účastnil se ho skutečně národ jako celek ve všech možných formách. Nelze zatím krátce a syntheticky zachytit ty nesčetné jeho formy a způsoby - byl to opravdu odboj národní, v pravdě lidový, spontánní a ideově demokratický; začal hrozným pronásledováním naší inteligence a bývalých příslušníků armády a vyvrcholil na konec revoltou nejširších vrstev lidu v Praze. Vojensky projevoval se vedle obou zmíněných povstání slovenského a pražského především rozsáhlým hnutím partyzánským, jež vykonalo činy opravdového válečného hrdinství.

Taková je, paní a pánové, krátká historie význačnějších událostí z našeho zahraničního a domácího odboje. A od polovice května roku 1945 až do dnešního svolání Prozatímního Národního shromáždění začali jsme v rámci Národní fronty domácí činnost politickou a práci budovatelskou v osvobozené republice.

Není jistě nikoho z nás, kdo by si nebyl vědom ohromnosti našich dnešních úkolů. Víte snad všichni, jak si já formuluji problematiku dnešní doby. Odmítám pokládat jednotlivé její události za oddělenou a samostatnou část, béřu je všecky v celku a syntheticky a hledám jejich hluboký dějinně filosofický smysl. Krise před první světovou válkou a pak válka sama, ruská revoluce a ostatní revoluce poválečné, dvacetiletý politický boj mezi oběma válkami, boj o mír a stabilisaci poválečných poměrů, vznik fašismu a nacismu, těžká krise poválečné demokracie, pokusy o vyhnutí se druhé světové válce a mnichovský diktát, druhá veliká válka světová a její hrozné formy s totálním barbarským ničením celých stran, tříd a národů, pád všech světových fašismů a dnešní pokusy o vybudování nových demokracií, položení problému přeměny sociálních struktur dnešních národů a států a volání po stvoření nového člověka a nového světa - to všecko je mi jeden jediný veliký celek událostí, jedna s druhou spojená, jedna v druhou zapadající a vzájemně z druhé vycházející; podmiňují se navzájem a tvoří společně charakteristiku naší doby, začínající přibližně prvními lety 20. století a daleko se ještě nekončící nejen dnešními chvílemi poválečnými, ale ani příštími lety druhé polovice našeho století.

V historii světa a Evropy bude tato doba tvořiti zvláštní velikou a krajně revolučně vzedmutou kapitolu, bude náležeti mezi nejbouřlivější chvíle světových dějin a bude označována jako přechod, přelom a tvoření se - za těžkých krisí, válek a lidského utrpení - nové fáze lidské společnosti, nebo aspoň jako pokusy o ni a začátky jejího tvoření.

Společně s Masarykem jsem po první válce světové zdůrazňoval, že musíme jíti v duchu politiky evropské a světové a že se musíme vždycky snažit své českoslovenství vložit do rámce smyslu dějin světových; že se musíme snažit pochopit, kam svět - a nikoliv jen ten či onen národ - jde a co chce, a dle toho sami postupovat, dle pravdy a práva, dle všelidské morálky a dle správně chápané a správně určené filosofie dějin světových, neboť moderní dějiny jsou stále více a více dějinami světa a nikoli jen dějinami jednotlivých národů. Že se při tom budeme přidržovati jako stát menší především toho státu a té orientace, která znamená větší jistotu a bezpečnost speciálně našemu státu, rozumí se mi samo sebou.

Tak jsem se díval na události evropské od roku 1934, když jsem viděl, že krise evropská musí patrně vyústit ve velikou válku proti fašismu a nacismu, tak jsem se na ni díval speciálně v roce 1938. A odtud moje stanovisko: jít za každou cenu cestou vývoje světového, světového pokroku, pravdy, práva, správné lidské, světové morálky a světové demokracie. Bylo mi už tehdy jasno, že novou válkou dojdeme k přelomu moderní společnosti, společnosti orientované světově, důsledně demokratické a sociálně a hospodářsky spravedlivější. Dnes jdeme do tohoto přelomu, do nových velikých změn, do sporů o ně, do převratových událostí, smírných a povlovných na jedné straně, bojových a revolučních proměn místních a dílčích, i celoevropských a světových na straně druhé.

V duchu této převratné doby musíme řešit všecky problémy naší vnitřní politiky; a ve skutečnosti naše politika od 4. dubna 1945 - a vlastně už od posledního roku naší vlády zahraniční - v tom smyslu postupovala. Přebudováváme, jedním slovem, svůj stát.

Po roce 1918 jsme nemohli dělat to, co děláme dnes. Nebyl vývojově tak daleko svět mezinárodní, nebyly vývojově tak daleko ani naše poměry vnitřní. Od té doby však prošlo 20 let našich bojů uvnitř a prošla hrozná světová válka, která celý svět revolucionovala. Staví se nám tudíž problémy, které řešit musíme a které řešit budeme: problém nové, revidované konstituce, otázka naší nové vnitřní administrace, definitivní řešení vztahu Čechů a Slováků, problém Němců a Maďarů a našeho nového národního státu, problém nové pozemkové reformy, problém postátnění, eventuelně znárodnění klíčového průmyslu, bank a pojišťoven, problém měnové reformy a s ní souvisící sanace státních financí, jakož i řešení otázky státních dluhů a nového státního hospodaření a rovnovážného rozpočtu; a především ovšem velký problém morální: plné zavedení ztraceného právního řádu a řádného hospodaření v celém státě, jedno z nejtěžších dědictví převratné doby posledních sedmi let - to jsou otázky, které námi všemi lomcovaly v uplynulých měsících a které musíme řešit a vyřešit, děj se co děj.

Prozatímní Národní shromáždění nemá odhlasovat novou ústavu. Bude však v jeho rámci připraveno mnoho materiálu a mnoho zkušeností pro revisi všeho toho v naší ústavě, co je dobou už překonáno, co se ukázalo jako nevyhovující dnešním poměrům anebo to, co se přímo neosvědčilo. Už dnes mnoho z toho, co revidováno bude, je nám jasno, především některé věci zásadní: Bude na prvním místě přebudována celá správa republiky ve smyslu právomoci nové instituce t. zv. národních výborů. Vyslovil jsem se o této instituci positivně už za hranicemi a je mi samozřejmé, že bude do naší konstituce vklíněna. Po roce 1918 přijali jsme v podstatě starou byrokraticko-policejní správu rakouskou a přes to, že už tehdy návrh na dnešní formu národních výborů byl učiněn, nebyl přijat hlavně z ohledu na naše Němce a Maďary - těm nebylo možno tehdy tu míru svobody a demokracie dáti. Dnes jsou poměry jiné. Budeme míti stát národní, národní výbory představují bezesporně vyšší stupeň demokracie a sám princip decentralisace, jímž naše ústava bude proniknuta už také s ohledem na Slovensko, si tuto reformu samozřejmě vynucuje.

Víme všichni, že náhlé uvedení v činnost národních výborů po válce vyvolalo řadu nedorozumění a řadu zneužití: některé národní výbory se pokládaly za všemocné a dle toho jednaly; jiné byly konstituovány na rychlo a nevyhovovaly ani potřebám lidu, ani svým správním povinnostem; jiné konečně přímo zneužívaly svého postavení. Dnes je v celku mezi nimi už dost pořádek, ale pro budoucnost musí platiti - a budou platit - tyto zásady: národní výbory budou co nejdříve a řádně, t. j. dle řádných předpisů volebních, zvoleny; národní výbory budou míti přesně vymezenu svou kompetenci, kterou nebudou moci překračovati, a konečně národní výbory budou bezpodmínečně podřízeny své demokratické hierarchii a budou se jí bezpodmínečně podrobovati.

Já nemám pochybnosti, že s hlediska právního a správního budou národní výbory za těchto okolností představovati skutečný pokrok, že to bude uplatnění toho, čemu se u nás říká "lidová" demokracie, a že se jako nová forma státní správy v rámci státního života osvědčí. Náš lid je pro tento způsob státní správy zralý.

Totéž platí o zásadě decentralisace. Decentralisace je přímý důsledek a doplněk demokracie. Nebudeme-li míti u nás Němce a Maďary, bude decentralisace nejen možná, ale všemu obyvatelstvu republiky naprosto nezbytná. Bude to decentralisace nejen legislativy, nýbrž i exekutivy. Decentralisace bude provedena shůry dolů, od parlamentu ústředního k sněmům zemským, výborům okresním a výborům místním; od vlády pražské k výkonným orgánům v jednotlivých zemích, okresech a obcích. Při tom bude možno respektovat zvláštnosti a speciální potřeby jednotlivých zemí. To vše v přípravách revise konstituce bude probráno, svobodně, demokraticky a smírně uváženo, a zásady a formule budou předloženy k rozhodnutí ústavodárného parlamentu. V rámci toho bude definitivně řešen právně a administrativně poměr Čechů a Slováků.

Ovšem víme všichni, že tím celý poměr Čechů a Slováků vyřešen nebude. Vycházíme všichni ze zásady o naprosté rovnoprávnosti Čechů a Slováků. (Potlesk.) Prováděti ji není jen problémem administrace; je to otázka mravního vztahu a poměru jich obou, je to otázka lidského vztahu s jedné i druhé strany, je to otázka morální a politické výše jak jedněch, tak druhých. Pro mne osobně to nikdy nebylo problémem; ale pro řadu našich občanů s obou stran to ještě problémem je a já bych si přál, aby toho nikdo ani u Čechů, ani u Slováků nepodceňoval. Historie roku 1938 a 39 a vše to, co následovalo, je a musí býti nám všem výstrahou. Správná psychologie, politický takt, vrcholná trpělivost jedněch s druhými, lidskost, sebekritika a naprostá objektivnost je a musí býti přímo zákonem s obou stran pro budoucnost.

My i spojenci v podstatě - a na základě událostí druhé světové války - jsme přijali zásadu národního státu, a dřívější zásady ochrany menšin vzhledem k tomu, že se neosvědčily - především vinou menšin samých - nebudou znovu uplatněny. Každý stát si věci ty bude řešit sám a teprve později se uvidí, jak problém ten bude řešen mezinárodně, patrně novou bezpečnostní organisací spojených národů. Pro nás se tím klade problém Němců a Maďarů a jeho definitivní řešení.

Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do Říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvážnějších důvodů nejen politických, nýbrž i mravních, a já prosím všechny naše politické činitele, aby otázku tu vůbec posuzovali především také s hlediska mravního. Pokusili jsme se až do r. 1938 a zejména v roce 1938 dohodnouti se s nimi v duchu opravdu liberálním a opravdu lidsky. Všecky naše pokusy totálně zklamaly. Je dnes jasno, že od roku 1934 záměrně v plné dohodě s Hitlerem a v plné zodpovědnosti veliké většiny našich Němců byl připravován rozvrat našeho celého státu. Nešlo jen o připojení našich Němců k říši; naši Němci se dali ve své 80-90 %ní většině úplně do služeb barbarského nacismu k zničení našeho státu a k podlomení všech mravních a kulturních sil a hodnot našeho národa. A když se pak zmocnili za vedení Hitlerova a společně s Němci z říše celého našeho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás a naší zemi tyranisovali. Všecky mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány; náš společný život s nimi není možný. (Potlesk.) Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru Evropy prostě není.

Historie posledních deseti let tu ostatně mluví sama. Až bude nyní během připravovaných procesů s našimi Němci pověděno všecko o celém zákulisí tohoto grandiosního komplotu a o skutečném vztahu našich Němců k Hitlerově vládě, uvidí celý svět, jak jsme v právu a jak mravní zákony o spolužití občanů a lidí mezi sebou mluví pro nás. Činím apel na všecky velké spojence z druhé války světové, která začala právě Mnichovem, na Sovětský svaz, na Velkou Britanii, Spojené státy, Francii a Čínu - a na všecky ostatní - aby nám pomohli vyřešit tuto otázku definitivně a učinili konec všem příštím pokusům o nějaký nový Mnichov. (Potlesk.) Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může býti všem dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.

Že všecky přípravy k přesunu Němců od nás se musí dobře organisovat, provádět humánně, lidsky, nenacisticky a v plné dohodě se spojenci, rozumí se nám samo sebou. Já to zde před Národním shromážděním znovu zdůrazňuji.

V tom duchu byly připraveny naše dekrety ohledně občanství německého a maďarského občanstva; našimi občany budou jen ti, kdož naše občanství znovu od naší vlády obdrží. Dále dekrety o konfiskaci německého a maďarského majetku: německý majetek je zabrán jako záloha na naše reparace proti německé říši, která prováděla po celých sedm let u nás takové devastace a rabování, že všechen německý majetek u nás na to ani zdaleka nestačí. To ostatně nevylučuje položení otázky reparací s naší strany v celé její šíři. I tímto řešením chceme však ulehčit ten tak obtížný a složitý problém reparací po této válce vůbec.

Také problém Maďarů může a musí býti po této válce u nás rozřešen. Nebude to na podkladě prostého odsunu, bude to postaveno více na základě výměny obyvatelstva. Maďarů je u nás jen málo více nežli Slováků v Maďarsku. Jsme ochotni se o této výměně s Maďarskem dohodnouti. Ale i tu apelujeme na Spojence, aby nenechali národnostní problém maďarský a všech jejich sousedů nevyřešen. Po dnešní válce je nutno, aby i mezi Maďarskem a všemi jeho sousedy byla otázka menšin vyřešena na základně ryze národní a aby menšiny byly z dnešních hranic všech těchto států přesunuty do svých států národních. Rozumí se, že ty menšiny, které odmítnou do svého národního státu se vrátit, budou definitivně přenechány národnostní assimilaci státu druhého.

Zdůrazňuji tento problém proto, že už dnes máme doklady o tom, jak se v jistých kruzích v dnešním Maďarsku už zase připravuje nové revisní hnutí. V zájmu budoucího míru ve střední Evropě a v zájmu míru vůbec volám po tomto definitivním a nekompromisním řešení národnostní otázky po této druhé světové válce. Já vím, že tím vznikají těžké problémy a že tím budou částečně trpět nevinní s vinnými. Ale až z toho vznikne opět válka, tu pak nevinní s vinnými trpět nebudou? A nebude to pak utrpení nesrovnatelně větší?

V souvislosti s konfiskací německého a maďarského majetku, jakož i majetku zrádců a kolaborantů byl vydán dekret o nové reformě pozemkové. I to je otázka dalekosáhlá. Celé statisíce hektarů půdy mají přejít v držení českých lidí na podkladě ustanovení, v dekretu onom obsažených. Další reforma pozemková, která především bude míti za cíl stanoviti definitivně vrchní hranici pozemkového vlastnictví pro všechny obyvatele republiky, bude diskutována později a bude provedena až rozhodnutím parlamentu. To se stane teprve po provedeném osídlení pohraničí, po řádném provedení a prozkoumání všech statistik ohledně zemědělského obyvatelstva a zemědělského vlastnictví vůbec.

Nesmíme však zapomenouti, že provedením dekretů o odsunu německého obyvatelstva se nám položí další veliké problémy. Především odejde tím z republiky nejméně asi 800.000 pracovních sil. Tím dosavadní hospodářská síla a kapacita republiky bude velmi oslabena a stát tím bude ochuzen. Bude to znamenat pro nás veliké oběti, musíme si toho být vědomi, ale tyto oběti náš stát v zájmu budoucího klidu a míru musí přinést. Naši národohospodáři musí dobře propočítat, co to bude znamenat pro celou naši poválečnou hospodářskou úroveň a celé naše hospodaření veřejné i soukromé, a musí z toho vyvodit náležité důsledky.

Jedním z našich velkých problémů budovatelských budou i všecky naše problémy finanční, především otázka reformy měnové a s ní souvisící problémy oddlužení státu, vytvoření nové základny pro hospodaření státní a pro přísné uplatnění zásady o vyrovnaných státních rozpočtech už v nejblíže příštích letech. Nemám v úmyslu zabývat se otázkami těmi v tomto poselství v podrobnostech. Chci vytknouti jen několik hlavních zásad.

Vydali jsme o otázkách těch už nejdůležitější dekrety. Prozatímní Národní shromáždění bude se nutně i jimi zabývat a bude jistě jednat o nových zákonech, zapadajících do těchto důležitých opatření. Zdůrazňuji jen, že nám bylo a je jasno, že pokud nebude otázka měny definitivně řešena, nezdvihne se nynější úroveň pracovní morálky v republice. Dále zdůrazňuji, že si musíme býti vědomi, že všechny dnešní operace finanční, spojené s reformou měnovou, se musí bezpodmínečně podařit, neboť opatření taková se nedají opakovat, mají charakter definitivní a jsou dělána jednou pro vždy, a celý náš další finanční postup v hospodářství státním i soukromém je na nich postaven.

A konečně: měnová reforma je současně v našich dějinách největší operací státně-finanční. Musíme nalézti krytí pro závazky státu již dnes existující, t. j. pro náš státní dluh, a pro závazky, jež stát musí v důsledku války převzít ať přímo, či nepřímo skrze zvlášť k tomu zřízené instituce. Mezi tyto závazky patří dluhy Německa vůči eskoslovenskému hospodářství, vůči Národní bance, vůči našemu peněžnictví a našemu průmyslu. Patří sem i náhrady válečných škod našim občanům a podnikům, jež bude třeba aspoň do určité míry uskutečnit. A patří sem konečně i veškeré výdaje rekonstrukční a rehabilitační, na které si stát bude musit vypůjčit doma nebo za hranicemi. Břemeno, doléhající na státní finance, musí býti sníženo operacemi finančními, mezi které patří především majetkové dávky, a dále realisací jmění, které stát obdrží ze zkonfiskovaného jmění německého, maďarského a z jmění zrádců a kolaborantů, a konečně z jmění, jež eventuelně připadne státu z oddekretované již reformy pozemkové a také ovšem z reparací mezinárodních.

Bude tudíž třeba, aby Národní shromáždění, které nyní bude vedoucím a rozhodujícím činitelem ve všech věcech rozpočtových, si tu své úkoly, své povinnosti, ale především také svá práva uvědomilo a důrazně je vykonávalo. Budiž pamatováno na to, že mezi aktem měnové úpravy a všemi zásahy, směřujícími k oživení hospodářské činnosti ve státě, musí býti úzká časová a věcná koordinace. Nemělo by smyslu prováděti měnovou reformu a pokračovati dále ve finančním státním hospodaření, jaké bylo prováděno až doposud. A jedním z hlavních předpokladů měnové úpravy je právě řádné hospodaření státní. (Potlesk.) Zchudli jsme, paní a pánové, a nezbývá než se na čas uskrovnit. Máme k disposici méně statků a musíme tomu dáti výraz i finančně. Vyrovnané rozpočty a všestranné úsporné hospodaření - to je a bude hlavním úkolem vaším jako je úkolem každého parlamentu. Dnes za to všechno přebírá zodpovědnost před národem také náš parlament.

Bude to všecko operace ohromná; bude to řada řešení, jejichž dosah pro celou budoucnost státu a blahobyt všech jeho občanů bude veliký; bude to opravdu: buď - anebo. Vyzývám tu opět všechny příslušné činitele k vypětí nejvyššího úsilí a k uplatnění všech schopných odborníků. A volám po opravdové oddanosti všech k tomuto velikému úkolu, stejně jako vyzývám všecky naše občany ke spolupráci v tomto směru a k plnění všech jejich povinností daňových a jiných. Salus rei publicae, to budiž v tomto ohledu opravdu nejvyšším zákonem pro všechny obyvatele republiky bez rozdílu.

Ponechal jsem na konec poznámky k našemu snad nejdůležitějšímu opatření hospodářskému, stanovenému podepsáním dalekosáhlých dekretů o postátnění a znárodnění klíčových průmyslů, o postátnění bank a pojišťoven. Neskrývám si nijak fakt, že se tím dotýkáme struktury dřívější liberální společnosti a že se tu dáváme na cesty, které mají vésti k socialisaci moderní společnosti. (Potlesk.) Není to nějaký hotový přechod z jedné fáze vývoje naší společnosti do fáze nové; je to jen začátek budování nových forem vlastnictví, vedle vlastnictví soukromého a družstevního.

Upozornil jsem už ve svých veřejných prohlášeních dřívějších - znáte je všichni - že to znamená veliký morální a sociální úspěch pro ohromnou armádu našich dělníků, ale řekl jsem také, že nesmíme si však činit ilusí, že to hned bude znamenat nějaký nový ráj, nějaké veliké ulehčení anebo všestranné materiální zlepšení pro dělnictvo a průmyslové obyvatelstvo vůbec. Soudím, naopak, že první ozvuky opatření těch budou tíživé a že povinnosti, jež z toho dělnictvu - a nám všem - vzniknou, budou nesmírně zavazující. Dělnictvo bude musit míti vysokou morálku sociální a státní, aby se opravdu cítilo plně zodpovědným za celý hospodářský život státu. Musí si uvědomit, že se u nás začíná budovat celá nová společenská morálka a že těmito opatřeními neměníme jen instituce, nýbrž chceme a musíme tvořit také nového člověka.

Stejně si musíme uvědomit s celou vážností věci, že se nám celý proces socialisace musí podařit. S takovými věcmi se nemůže hazardovat. Uvažte jen, co by to znamenalo, kdyby nás veliký pokus nebyl úspěšný:

a) Celý svět na nás dává pozor a bude nás dle toho soudit, nejen naši schopnost, ale i naši státní odolnost pro budoucnost. Dle toho vzhledem k nám bude nadále postupovat. A zklameme-li, bude k nám nemilosrdný.

b) Položili jsme před světem na váhu - a to principiálně - celý problém socialisace jako takové. Jestliže by se nám celá tato operace nepodařila, je možno, že bychom mohli kompromitovati na dlouhou dobu i princip sám. Ti, kdož jsou mezi vámi socialisty, vědí, co to znamená.

c) Kdybychom neměli úspěchu, ohrozili bychom celý náš hospodářský život; měli bychom v našem hospodářství brzo chaos, úpadek všeobecné úrovně hospodářské a klesání ve všech oborech národního života jako nutný z toho důsledek. Pokles naší výkonnosti hospodářské by znamenal i těžkou a na dlouhou dobu nenahraditelnou ztrátu naší prestyže zahraniční a politického významu našeho státu.

Neuvádím tyto poznámky, abych srážel odvahu našich politických činitelů, kteří se dali do této práce s takovou oddaností a nadšením. Podepsal jsem sám tyto dekrety z plného přesvědčení, že náš lid je pro opatření ta zralý a politicky i sociálně pro ně dostatečně připraven, jak jsem také už veřejně sám prohlásil. A mám pevnou víru, že to bude pro nás úspěch. (Potlesk.) Uvádím je jen proto, abych ještě jednou upozornil, jakou zodpovědnost jsme na sebe vzali, co úsilí to všechno bude vyžadovat a že nikdo z nás v této veliké výstavbě republiky nemůže a nesmí scházet. Upozorňuji, že proces zestátňovací se musí díti s největším využitím všech odborníků obchodních a průmyslových, že se musí díti za účasti a pod kontrolou všech politických stran, odborně, vědecky, nestranicky. V dnešní situaci, kdy trpíme podvýrobou, nemůžeme si také dovolit, aby zestátňovací proces se stal omluvou pro nehospodárný provoz, pro ztrátové hospodaření v podnicích. Zásada rentability musí pak býti zachována a zachovávána i v přechodném stadiu. Jinak by nám celé naše výpočty selhaly a brzy bychom ucítili toho důsledky. Zejména organisace postátněného průmyslu je sama o sobě problémem ohromným a úspěch socialisace bude záviset na úspěšnosti a výkonnosti právě celé její organisace.

Dodávám ještě dvě věci organisační: Naše celé hospodaření přechází v pravém slova smyslu do t. zv. hospodaření řízeného, plánovaného. K tomu je třeba vybudovat také příslušné orgány. Je učiněn už cestou administrační k tomu počátek. Funguje už t. zv. hospodářská rada a její sekretariát, plánovací a statistický úřad a ovšem i osidlovací úřad. Soudím, že bude potřeba dokonalého propracování celé otázky, nových teoretických zkoumání, dokonalého vybudování těchto úřadů, a pak ovšem i nových praktických rozhodnutí o celé roli těchto orgánů. Otázky ty budou jistě předmětem opatření zákonodárných. Upozorňuji na to naše Národní shromáždění. Je to otázka velmi vážná, která bude součástkou celého našeho nového systému hospodářského a podmínkou jeho úspěšnosti. Naše Národní shromáždění bude probírat postupně celou činnost vlády, stále na výsledky její dosavadní zákonodárné práce bude narážet a Národní shromáždění definitivní bude míti přímo za úkol všecky dekrety znovu probrat, tu a tam revidovat, eventuálně po velmi zralém uvážení měnit. Jistě se úkolu toho podejme se vší vážností a s vědomím své veliké zodpovědnosti.

Měl bych řadu poznámek i v ostatních oborech naší politické činnosti. Zmíním se jen o dvou.

Práce v oboru našeho kulturního života je už dnes pozoruhodná: je nesena velikým budovatelským elánem, jímž je dnes proniknuta celá naše veřejnost a především i naše inteligence; a je to také přirozený důsledek škrcení našeho kulturního života během šesti let okupace. Očekávám, že parlament jí bude věnovat tu pozornost, které zasluhuje, a ukáže se na výši ve chvíli, až půjde o řešení všech těch velikých otázek, které se nám nově den co den kladou.

Druhá otázka je naše armáda. To je problém svrchovaně důležitý. Nebudu jej probírat v celé jeho šíři v této chvíli. Chci jen naň upozornit a upozornit právě parlament. Očekávám, že bude hned zřízen branný výbor, že všecky problémy armády v něm budou upřímně a otevřeně probírány a základy nové, opravdu demokratické, lidové naší armády diskutovány. I zde fakt, že půjde o armádu bez Němců a Maďarů, velmi tomu pomůže. A nezapomínat na fundamentální problém každé moderní armády: na otázku důstojnictva a jeho výchovy. Prosím také, aby bylo dobře srovnáno, v čem tu půjde - oproti dřívější naší armádě - o věci nové a v čem budeme chtíti postaviti si po druhé světové válce armádu lepší, demokratičtější a modernější. A také jak vhodně pro naše poměry využít bojových zkušeností jak východních, tak i západních front. Stejně bude třeba sledovat vývoj a všecky novosti v našich uniformovaných sborech bezpečnostních, organisovaných v rámci ministerstva vnitra.

Nemám v úmyslu probírat dnes podrobně naši politiku zahraniční. Opakuji k vůli úplnosti tohoto poselství jen to, co zdůrazňuji při všech příležitostech: Jsme spojenci Sovětského svazu a zůstaneme mu věrni. (Potlesk.) Jsme přáteli spojenců západních, své přátelství jim zachováme a o přátelství jejich budeme loyálně usilovat. (Potlesk.) A budeme dělat upřímně novou politiku slovanskou. (Potlesk.) Se svými sousedy se budeme snažit vyřídit v dobrém všecky své otázky, při čemž vycházíme nekompromisně od svých hranic předmnichovských (Potlesk.), nám během války přislíbených. Od mírové konference očekáváme, že vyřídí kladně naše skromné reparační i hraniční požadavky vzhledem k Německu. (Potlesk.) A budeme ze všech sil podporovat novou světovou organisaci bezpečnostní všech spojených národů. (Potlesk.)

Nikdo nyní bezprostředně po světové válce si nepřeje ani nemá zájmu na žádných konfliktech mezi velkými spojenci, ani není k tomu dnes psychologických a mravních podmínek. Ale nečekám také nějakého rychlého a úplného uklidnění Evropy a světa. Rozvrat ve světě z války je veliký vnitropoliticky i mezinárodně. Celá řada států se bude po celé měsíce a cel léta potácet v rozvratu, nepořádku, vnitřních bojích, snad v revolucích a sporech mezinárodních. Svět v příštích letech nebude míti vzhled veselý. Pamatujme na to, připravujme se na to a buďme si vědomi, jaké z toho plynou a budou plynout pro nás důsledky!

Náš stát a náš lid prošel v posledních sedmi letech opravdovým peklem. Téměř zázrakem vyšel z boje toho se snesitelnými ztrátami na lidech i na statcích v poměru s národy ostatními. Jeho ideová a mravní pevnost, jeho nezlomný národní duch, jeho sociální rovnováha a zdraví a jeho hospodářská zdatnost - zase ve srovnání s jinými - je opravdu překvapující. Až na známé, poměrně počtem nepříliš početné naše domácí vinníky choval se bezvadně a vychází z války se ctí neposkvrněnou. Může se s hrdostí dívat celému světu do očí bez hanby a bez zlého svědomí. To, co se mu stalo v roce 1938, nezavinil, a pokud v něčem vinníci u nás byli, budou voláni k zodpovědnosti. Obdržel ve svém boji velikou pomoc spojenců, jimž je opravdu vděčen a vděčen jim zůstane. Děkuji tu vřele znovu při této slavnostní příležitosti především jménem všeho našeho lidu, jménem vaším a jménem celé vlády i jménem svým Sovětskému svazu (Potlesk.), Velké Britanii a Spojeným státům (Potlesk.) a Francii za všecku pomoc (Potlesk.), kterou nám v této druhé světové válce v tak hojné míře poskytli.

Končím, paní a pánové, svůj dnešní výklad. Sleduji bedlivě a stále náš vnitřní vývoj do všech podrobností. Slyším stesky, slyším výtky, slyším projevy nespokojenosti. Ale slyším stejně výraz uspokojení, slyším výzvy k práci a k budování státu i spokojená konstatování, že se práce daří, a slyším konečně také veliký a častý projev tvůrčího optimismu pro budoucnost. A ten ohromný elán v práci, v podnikání, v nových plánech, v nových myšlenkách a v tvořivých nových cestách, jakého u nás jen zřídka kdy bylo! Naproti tomu skoro každá rodina byla u nás stižena nějakou pohromou; a pří tom každý přes to chápe, že to byla nutná obět této válce a našemu osvobození. Viděl jsem tu u nás - zejména u našich žen - zjevy opravdového lidského hrdinství, nezměrné oddanosti národu a republice, zjevy skutečně krásné a povznášející. A ti, kdož docela uspokojeni nejsou, ať si jen vzpomenou, kde jsme byli v létě roku 1939 a kde jsme byli v době heydrichiády. A uváží-li, co prožil celý svět a co je dnešní revoluce a její naprosto nutné důsledky, pochopí všecko, ujme se práce s druhými a dopracuje se znovu rychle klidného, bezpečného a spokojeného zítřka i v této nové fázi naší národní historie.

Dovolte mi nyní, vážené paní a pánové, abych uzavřel svůj výklad prostým konstatováním:

Dne 26. září 1938 poslouchali jsme v Praze s těžkým rozechvěním řeč, pronesenou v berlínském Sportpalastu Adolfem Hitlerem, říšským kancléřem německým a Führerem německého národa, řeč, která byla jedním z nejpodvodnějších projevů jeho prolhaného a nelidského života. V ní na konec vyvrcholil svůj fanatický útok proti Československé republice a proti jejímu presidentu, adresovaný ostatní Evropě i nám, těmito slovy: "Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí býti rozhodnuto."

Ano, byl to boj dvou nesmiřitelných světu: demokratické republiky Československé a nacistické Třetí říše. A otázka byla politicky i osobně položena Hitlerem správně.

Sedm těžkých, velmi těžkých let přešlo. Přišla naše mnichovská porážka a hrozná zklamání ze západních demokracií; podvodné vplížení se Hitlerovo na Pražský hrad a Ribbentropovo historicky vylhané prohlášení o právním podléhání českých zemí německé říši; nevýslovná mravní utrpení, pustá, bestiální německá pronásledování a strastiplné několikaleté národní ponižování; náš zarytý a systematický, tu odvážný a tam zoufalý vnitřní odpor a náš druhý, s počátku krajně obtížný zahraniční odboj a vojenský a diplomatický zápas. Sedm let strašné, pro nás téměř nekonečné války, velkých německých vítězství a německého nadutého a nekulturního triumfování, doprovázeného těmi nejneuvěřitelnějšími německými válečnými ukrutnostmi, jež svou nelidskostí mají sotva v historii sobě rovných a zůstávají navždy těžkou, neodčinitelnou pohanou a odsouzením německého národa. A nakonec ty odstrašující a zasloužené válečné porážky německé armády a hrozný pád onoho politického výtvoru, jemuž se říkalo nacism a Třetí říše, jenž chtěl vládnout světem po tisíc let a jenž přisoudil našemu státu nelítostný konec, připravuje jeho lidu bědné živoření pod knutou Herrenvolku!

Dnes tu my, Československo, stojíme opět v plné své mravní síle, ve svobodné, velikou a slavnou historií posvěcené Praze, vzhlížejíce k rozbitému Berlínu a Mnichovu a k rozvalené Třetí říši se vztyčenou hlavou, s čistým štítem a s čistým svědomím; s vědomím velikého historického vítězství a s vědomím vítězství naší veliké demokratické národní tradice; se sjednoceným národním státem a s velikým mravním a politickým zadostiučiněním za všecko to, co se nám stalo v Mnichově a po něm. A Německo - se všemi svými velikými plány a svým historickým podvodem o právní podřízenosti našich zemí - leží tu v troskách, zničené, rozbité, rozvrácené, lid jeho krajně zkrušen a mravně v pravém slova smyslu zdeptán. A bude trvat snad celé generace, nežli se zase vzchopí.

V této chvíli voláme i my k svému národu a k národům ostatním: Ano, tam stál Hitler a jeho Třetí říše se vším tím, co znamenali, a zde stojíme my. A mezi námi bylo rozhodnuto: bojem na život a na smrt; vítězstvím poctivých lidí nad nejničemnějším zlem; soudem světa, historie a Prozřetelnosti. (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk.)

Předseda: Pane presidente, s hlubokým pohnutím vyslechli jsme Vaše poselství a před naším zrakem znovu předstupovala tragika oněch uplynulých sedmi let, v nichž naše vlast a její lid procházeli ponížením, utrpením a vykořisťováním, jakého ve své pohnuté staleté historii nikdy před tím neprožili. Znovu jsme si uvědomovali hrůzu a beznadějnou propast, do níž jsme byli vrženi ničemným komplotem mnichovským a násilnou okupací 15. března. Byly to sobectví a mravní úpadek demokracií světa, které dopustily, aby byl zrazen ostrov svobody v srdci Evropy, který představovala naše republika v moři fašismu a nacismu. Tento opuštěný ostrov svobody měl však dvě záštity, které se v dějinné zkoušce osvědčily. Prvou z nich byla mravní síla zdrcující většiny našeho lidu, druhou naše neotřesitelná víra, pane presidente, v tento lid a v konečné vítězství jeho práva na svobodu. (Potlesk.)

Vy, který jste mohl nad dočasným ztroskotáním svého životního díla, usilujícího o organisaci světového míru, propadnout zoufalství, jste však prapor republiky třímal v ruce dál. Neopustil jste svého přesvědčení, že triumf mocí temna může být jen dočasný, že demokracie a nacismus jsou dva nesmiřitelné světy, které se musí dříve nebo později srazit, a postaral jste se, aby v konfliktu, jehož příchod jste předvídal, věc československá stála na správné straně barikády.

Váš odjezd do ciziny nebyl odjezd emigranta, nýbrž bojovníka, a vaše rozhodné vystoupení 15. března v Americe, jímž jste proti okupaci protestoval a současně všechny věrné Čechoslováky mobilisoval k boji, byla první rána zasazená nepříteli.

Po celou dobu války byl jste našemu osvobozovacímu boji hlavou, ale byl jste zároveň i jeho nejmocnější zbraní. V počátečních fázích válečného vývoje v době, kdy ještě zvedala hlavu poraženecká mentalita Mnichova a kdy sjednocovací proces svobodného lidstva se teprve začínal rýsovat, staral jste se o sblížení demokratického západu s východem, dobře věda, že jejich zájmy jsou totožné, že jsou, jeden i druhy, stejně ohroženy německou zběsilostí a že jen spoluprací a spojenectvím obou těchto světů může být svoboda lidstva zachráněna. (Potlesk.) Tím jste se stal jak strážcem onoho věrného a nezničitelného bratrství, které pod Vaším vedením vyrostlo mezi národemm naším a národy Sovětského svazu, tak i stavitelem budoucí spolupráce velmocenských spojenců, spolupráce, na níž spočívá dnes a bude - jak pevně všichni věříme - spočívati i v budoucnosti mír světa.

Viděl jste zhroucení evropské politické konstrukce a viděl jste její zhroucení vojenské, ale viděl jste také, jak se proti útočníku rodí nejmocnější koalice dějin světa, a zařadil jste náš národ v duchu jeho dějinných tradic do tohoto společenství.

Sjednotil jste jak politické exulanty a bojovníky v zahraničí, tak celý národ doma až na nepatrnou hrstku zrádců a kolaborantů a stal jste se nositelem i symbolem nově rodící se demokracie srdce i ducha. Na Vaše dílo dívaly se s obdivem a často i se závistí všechny svobodymilovné národy, a rostoucí úspěchy Vaše a vlády republiky a státní rady, které jste v zahraničí ustavil, přiváděly k zuřivosti německé okupanty a jejich přisluhovače.

Hodnotil jste správně, že tato válka jest pokračováním války minulé, v níž jste s nesmrtelným Masarykem řídil osudy naší politiky na foru světovém, a předvídal jste, že druhé jednání této světové revoluce bude míti důsledky i v hlubokých sociálních změnách, kterými projde celý svět. Připravoval jste nás na tyto změny a nutil nás všechny, doma i za hranicemi, přemýšlet a na další vývoj se připravovat. Je proto a bude také Vaší nehynoucí zásluhou, že náš lid nebyl novým vývojem zmaten a že ve chvíli, kdy jiné z osvobozených zemí tápají v nejistotách, kráčí náš národ k rychlé konsolidaci svého státu sjednoceně a bez obav z budoucnosti.

Váš návrat domů byl triumfální. Všechen náš lid Vás vítal jako svého vůdce - vůdce demokratického (Potlesk.), jehož autorita je autoritou mravní. Vím, jak jste byl znovu a znovu rozechvěn projevy lásky, kterých se vám dostalo na oné vítězné a navždy slavné cestě z Humenného do Košic, Bratislavy, Brna a Prahy. Vstoupil jste do srdce národa, který Vám chce projevy své lásky splatit alespoň část dluhu za Vaši nadlidskou námahu a utrpení. Jste tomuto lidu na hradě jeho králů stejným symbolem svobody a příslibem šťastné budoucnosti, jakým je mu tam vysoko na stožáru Vaše vlajka.

Jako voják republiky, který měl, pane presidente, po dvakrát ve svém životě čest sloužit v zahraničí pod Vaším vedením, a jako předseda tohoto demokratického parlamentu skláním se před Vámi v hluboké úctě a oddanosti. Jménem tohoto Národního shromáždění Vám znovu ze srdce děkuji za vykonané dílo a slibuji věrnost ve službě k blahu státu a jeho lidu. (Hlučný potlesk.) Nechť žije republika Československá a její president dr Edvard Beneš! (Poslanci povstávají. - Dlouhotrvající bouřlivý potlesk a volání: Ať žije president Beneš! - Přítomn stojíce zpívají státní hymnu. - President republiky odchází v doprovodu předsedy Prozatímního Národního shromáždění Jos. Davida, předsedy vlády Fierlingra, přednosty své kanceláře vyslance Smutného a přednosty politického odboru své kanceláře vyslance dr Jíny, tajemníka Prozatímního Národního shromáždění dr Madara a jeho náměstka dr Záděry.)

Miestopredseda Gottier (prevzav predsedníctvo, zvoní): Pred ukončením schôdze sdeşujem, že sa predsedníctvo usnieslo, aby sa budúca schôdza konala v utorok dňa 30. októbra o 10. hodine predpoludním s

Zriadenie a voşba výborov ústavnoprávneho, rozpočtového, iniciatívneho, imunitného a verifikačného.

Končím schôdzu a prajem vám, menovite pánom poslancom zo Slovenska ako aj ukrajinským, aby ste sa cítili v Prahe tak dobre ako doma. (Potlesk.)

(Schůze skončena ve 14 hod. 33 min.)