Británie se připravuje na teroristickou hrozbu Saddámových chemických a biologických zbraní - co ČR?

Britské zpravodajské agentury, Scotland Yard a ministerstvo vnitra připravují plány pro případ, že by se Saddám Husajn pokusil použít chemických či biologických zbraní při teroristickém útoku na Británii. Bude se opakovat protiteroristické cvičení, které se v Londýně konalo v roce 1991, před začátkem války v Perském zálivu. Tehdy uspořádali příslušní činitelé v Londýně tajné cvičení, kde se připravovali na to, jak reagovat, kdyby iráčtí teroristé zaútočili na některé britské město biologickou smrtící zbraní anthraxem anebo nervovým plynem.

Sice se považuje takový útok za vysoce nepravděpodobný, avšak britské bezpečnostní agentury uvedly, že připravují zcela "rozumná předběžná opatření". Zdůrazňuje se, že riziko je pravděpodobně větší u britských zájmů či občanů v zahraničí. Mluvčí pro britské ministerstvo zahraničních věcí konstatovala, že všichni britští podnikatelé, cestující do oblasti Blízkého východu, byli varováni, aby "byli ostražití". Dodala, že cestovat do Iráku by bylo "neobyčejně pošetilé".

Existuje jen jediná zkušenost útoku nervovým plynem v městském prostředí - došlo k němu v tokijském metru v roce 1995 - náboženský kult zaútočil na cestující nervovým plynem sárínem. 12 lidí bylo usmrceno a 5000 bylo zraněno. Britská rozvědka MI5 pravidelně den ode dne hodnotí možné nebezpečí, avšak očekává se, že je v Británii daleko pravděpodobnější irácký teroristický útok konvenčními zbraněmi než zbraněmi biologickými či chemickými.

Jeden čtenář na Fóru Neviditelného psa před několika dny oprávněně poukázal na to, že pokud se česká vláda chce účastnit americko-britské vojenské akce proti Iráku, měla by zároveň také vážně uvažovat o protiteroristických opatřeních. Pravděpodobnost teroristických útoků proti českým občanům v zahraničí se totiž nutně zvýšila.

Hrozba, kterou vytváří arsenál Saddáma Husajna je strašlivá a reálná

Robin Cook, britský ministr zahraničních věcí

Independent, 14. února 1998

Deník Independent vyzval ve čtvrtek v redakčním komentáři a v článcích od Roberta Fiska a Patricka Cockburna, aby britská vláda vysvětlila svůj postoj vůči Iráku. Rád tuto výzvu přijímám.

Hrozba Saddáma Husajna není nijak mlhavá ani nejasná. Ani nejsou biologické a chemické zbraně, které vyvinul, výmyslem autorů comics. Jsou skutečné. Hrozivě skutečné. Zeptejte se samotných Iráčanů.

Právě proto trvá OSN - jako součást příměří po ukončení války v Perském zálivu - na tom, aby měli její vojenští inspektoři přístup do Iráku. Saddám souhlasil, že mohou zlikvidovat v Iráku jeho zbraně hromadného ničení i jeho schopnost vyrábět další takové zbraně v budoucnosti. Tento souhlas byl Saddam povinován poskytnout v rámci rezolucí Rady bezpečnosti.

Požadujeme od něho splnění těchto závazků, neboť je skutečnost daleko horší, než co bylo známo po ukončení války v Perském zálivu. Navzdory téměř denním iráckým obstrukcím a podvádění, Unscom - zbrojní inspektoři OSN objevili 38 000 chemických zbraní, 480 000 litrů aktivních chemických zbrojních látek, 30 chemických hlavic 48 operačních řízených střel a šest odpalovačů střel.

Irák tvrdil, do té doby, než mu byly v roce 1995 předloženy důkazy o opaku, že biologické zbraně vůbec nemá. Avšak Unscom objevil obrovskou továrnu, která vyrábí anthrax a toxin Botulinum. Unscom nalezl 19 000 litrů botulinu. Oběti umírají do týdne na ochrnutí. Nalezli 8400 litrů anthraxu. Čtyři z pěti osob nakažených anthraxem umírají za několik dní. Utopí se ve vlastních tělesných tekutinách. Kilogram anthraxu rozprášený nad mětem by usmrtil desetitisíce osob.

Avšak Unscom je přesvědčen, že existuje ještě mnohem více zbraní, které je zapotřeba najít a zničit. Má důkazy, že Saddám má ještě tisíce tun dalších chemických zbraní, které jsou skrývány. Je přesvědčen, že má ještě schopnosti vyrábět rychle mnoho tun biologických zbraní. Ví, že dosud nebyly spočítány a nalezeny všechny hlavice a střely.

Nikdo nepochybuje, že je Saddám připraven použít tyto zbraně, protože to už v minulosti učinil, proti svým vlastním občanům i proti sousedům,. jak drasticky vylíčil Robert Fisk. Saddámův režim je založen na brutalitě. Situace v oblasti lidských práv v Iráku je strašlivá. Saddám zůstává u moci jedině prostřednictvím hrubé síly. Dokázal, že je ochoten použít téže hrubé síly proti sousedním zemím.

Nemůžeme prostě jen tak sedět, nedělat nic a nezabránit mu, aby zvětšoval množství svých zbraní a zařízení k tomu, jak je odpálit. Nedělat nic není alternativa.

Avšak my se nesnažíme Saddáma Husajna ponížit. Nesnažíme se získat nad Irákem větší kontrolu. Jediné, co požadujeme, je, aby Saddám Husajn poskytl Unscomu zaručené právo přístupu a právo na inspekce, s nímž souhlasil v roce 1991.

Unscom musí mít volný přístup do Iráku, jinak nemůže dělat svou práci efektivně. To znamená, že musí mít přístup i do prezidentských paláců Saddáma Husajna. Nejsou to jen luxusní domovy, postavené na úkor a z utrpení Saddámova vlastního lidu. Jsou to obrovské vojenské komplexy - jeden z nich má 25 čtverečních kilometrů. Jsou v nich zbraně a dokumenty, které musí mít Unscom možnost prohlédnout.

Jednorázové inspekce nestačí. Unscom ví z trpké zkušenosti, že pouze opakované návštěvy umožňují objevit Saddámovy zbraně hromadného ničení. Tak poslední irácký kompromis nesplňuje podmínky rezoluce OSN. Ukazuje, že je možné pohnout Saddáma k ústupkům. Jedině ale tehdy, pokud je diplomacie podepřena hrozbou násilí.

Nejsme tady od toho, abychom riskovali životy pro nějaký mlhavý symbolismus anebo politické postoje. Nevyhledáváme konflikt, nechceme vyvolat vojenské dobrodružství. Usilujeme ze všech diplomatických sil dospět k řešení. Snažíme se o to už celé týdny. Spolupracujeme s našimi partnery neobyčejně intenzívně ve snaze dosíci tohoto cíle.

Také stojíme v čele snah pomoci iráckým občanům. Jsme v čele debat v OSN zabývajících se rozšiřováním výměny potravin za iráckou ropu. Británie je druhým největším dárcem humanitární pomoci do Iráku. Ale OSN to není, kdo působí Iráčanům hladomor. Na dovoz léků ani potravin do Iráku nejsou žádné sankce. Saddám prostě dává přednost tomu, že vydává peníze, které vydělává vývozem ropy, na své paláce a na výstavbu své vojenské mašinérie.

Avšak historie našich jednání se Saddámem Husajnem ukazuje, že samotná diplomacie ho nepřiměje k ústupkům. Nakonec bude možná nutné využít síly, abychom ho donutili splnit požadavky mezinárodního práva. Cílem vojenského zásahu proti Saddámu Husajnovi by bylo zmenšit jeho vojenské schopnosti, včetně jeho schopností použít ve válce, skrývat a znovu vybudovat arsenál zbraní hromadného ničení, jímž ohrožuje své sousedy.

Saddám by si neměl plést naši neochotu užít síly s naším rozhodnutím učinit to, bude-li to nutné. Riziko je příliš velké na to, abychom ho mohli ignorovat, jakkoliv příjemná se ta alternativa může zdát.

Ohrožena je stabilita celého regionu. Jak jasně vysvětlil Tony Blair, máme zjevnou povinnost v zájmu dlouhodobého míru zabráni Saddámu Husajnovi, aby se protivil světovému společenství. Nemůže mu být dovoleno, aby dále vyvíjel jaderné, chemické a biologické zbraně.

Mezinárodní společenství si stále více uvědomuje, že je velmi důležité přimět Saddáma Husajna, aby splnil rezuluce Rady bezpečnosti. Pokud bude nutné použít síly, aby se zajistilo, že Saddám nebude mít zbraně hromadného ničení, stále více a více zemí přijímá, že Saddám musí přijmout za své činy plnou odpovědnost. A moc odstranit tuto hrozbu je v samotných Saddámových rukou.

Jediným cílem, který pro letectvo zbývá, je Saddámova prestiž

Daily Telegraph, 16. února 1998

Otevřená opozice proti leteckým útokům proti Saddámu Husajnovi nyní přichází ze všech částí politického spektra, od Tonyho Benna na levici až po generála sira Waltera Walkera na pravici.

Opozice Tonyho Benna se dala čekat, ale pochybnosti o leteckých operacích od profesionálních vojáků jsou trochu jiné. Proč jsou tento generál a jiní vojenští odborníci znepokojeni?

Není jim jasné, proti jakým cílům by měly být letecké útoky zaměřeny. Série leteckých útoků musí být jasně definovaný systém cílů. Pouhé volné rozhazování bomb po nepřátelském území působí jen minimum hmotných škod a brzo přichází o svůj psychologický dopad. Soustředění na cíle zjevné "vysoké hodnoty" působí sice větší škody, ale není to strategie, která by mohla vyhrát válku.

Letectva hned na začátku druhé světové války zjistila, že je zapotřebí útočit nejen na nepřátelskou infrastrukturu, ale taky na spojnice mezi jejími jednotlivými prvky. Nestačilo, například, útočit na německé zbrojovky. Bylo zároveň zapotřebí zničit železnici, které přivážela materiál a odvážela hotové zbraně, elektrárny, které dodávaly energii a nakonec i bytové oblasti, kde bydleli dělníci.

V Německu bylo takovýchto cílů velmi mnoho, takže se angloamerickému letectvu podařilo německou zbrojní ekonomiku vážněji ochromit teprve až k samému konci války.

Potíž s Irákem je úplně opačná. Země nemá mnoho vysoce důležitých cílů, na které by letectvo mohlo zaútočit. Není to průmyslová země a železnice není klíčovým komunikačním systémem. Obyvatelstvo se nepodílí na výrobě Saddámových chemických a biologických zbraní. Továrny, kde se tyto zbraně vyrábějí, jsou malé a velmi obtížně identifikovatelné. Zařízení je dokonce možno bez potíží stěhovat, neboť silnice jsou natolik robustní, že je letecké útoky nezničí.

Vzhledem k tomu, že tohle všechno američtí a britští letečtí velitelé dobře vědí, musejí snad mít nějaký jiný "systém cílů", na které by bylo možno v Iráku zaútočit. Samozřejmě, mohli by zlikvidovat irácké elektrárny. Mohli by rozbombardovat protipovodňové přehrady na řece Tigris. Obojí by ale způsobilo obrovské množství civilního utrpení. Rozbití přehrad by mohlo vyvolat i přírodní katastrofu.

Možná se tedy letečtí velitelé rozhodli zahájit svým způsobem partyzánskou válku proti Iráku - bombardovat intenzívními útoky prezidentské paláce, vojenská velitelství, komunikační centra - ve snaze ponížit Saddáma, který nebude schopen pomsty- Existují určité důkazy, že Saddám Husajn reaguje požadovaným způsobem na takovéto zacházení.

Pokud však ani po takovéto letecké akci Saddám nevpustí do země inspektory OSN - což je nutné, má-li být zabráněno tomu, aby se ze Saddáma nestalo vážné regionální a možná i mezinárodní nebezpečí - bude nutno zaútočit proti Iráku daleko rozsáhlejšími armádami.

Věčné zájmy Velké Británie

William Waldegrave (ministr bývalé britské konzervativní vlády)

Daily Telegraph, 16. února 1998, zkráceno

Jaký je zájem Velké Británie v nynější irácké krizi? Odpověď je mír, jako vždycky. Británie je nyní - jako tomu bylo vždycky - neobyčejně závislá na obchodu. Velký britský úspěch ve finančních a jiných službách se pravděpodobně řádně neodráží ve statistikách. Británie má maximálně největší zájem na stabilitě a míru: nestabilita a válka jsou nepřátelé obchodu: to, co ohrožuje obchod, ohrožuje britský národ.

Pro nás nikdy nebylo racionální alternativou - na rozdíl řekněme od Spojených států či Francie - jít do války, kromě případů, kdy jsme byli přesvědčeni, že náš zásah ve válce přispěje k záchraně mezinárodního pořádku. Tak, jako jsou vášnivými odpůrci válek multinacionální společnosti, stejnými odpůrci válek jsou i národy, jejichž bohatství plyne ze zahraniční obchodní výměny.

Jediným dnešním garantem - i když nedokonalým - mezinárodní rovnováhy i mezinárodního práva . je hegemonie Spojených států, začleněná do právního rámce OSN. Podtrhl to včera i labouristický ministr obrany George Robertson. Amerika je ovšem méně spolehlivým obhájcem světové stability, než jakým byla v době své hegemonie Británie, neboť jsou Spojené státy daleko více soběstačnější, než jaká byla Británie: svět viděl důsledky v roce 1919.

Nicméně, Amerika sdílí s viktoriánskou Británii zájem na udržování pořádku, který ji poskytuje výlučný světový vliv. Ještě podstatnější je, že USA je demokracie. Demokracie nevedou agresívní války, pokud nedospějí k přesvědčení, že na ně někdo útočí. Demokracie je, jako volný obchod, dobrá pro mír. Amerika je proto jediným realistickým světovým garantem míru, je to také jediná mocnost, která má pro to bohatství a technologii, takže při bránění míru má určitou šanci uspět.

Británie potřebuje mezinárodní pořádek. Jen Amerika má vůli a prostředky zajistit existenci mezinárodního pořádku. Ergo, Británie by měla podporovat Spojené státy. To ovšem neznamená, že by ta podpora měla být slepá: Spojené státy dělají chyby a udělaly v minulosti vážné chyby, zejména v jihovýchodní Asii a v latinské Americe.

Občas mají Spojené státy znepokojující tendenci propadnout téměř náboženskému přístupu k zahraniční politice, a to zamlžuje jejich soudnost. Domácí zájmy někdy převažují nad dlouhodobou politickou strategií.

Proč máme zrovna my, v Británii, nyní podporovat Spojené státy? Faktem je, že bez Británie by USA neměly v této části světa skoro žádného spojence. Německo? Francie? Itálie? Francie a Německo budují především stavbu evropské jednoty. Obě země pohlížejí velmi dvojznačně, a to je mírně řečeno, na potřebu vojenského zásahu na Blízkém východě. Ani Francie ani Německo nemají tak přesné zpravodajské informace, jako Británie a Amerika.

Musíme nyní učinit rozhodnutí - a není to poprvé - mezi špatně vypracovanou americkou politikou a mezi žádnou americkou politikou. Jak argumentuje John Keegan dnes v tomto listě, bombové útoky na Irák nijak nezabrání tamějšímu gangsterskému režimu v další výrobě a případnému užití biologických a chemických zbraní. Možná to situaci ještě zhorší. Není vyloučeno, že oplátkou za západní letecké útoky poskytne Saddám Husajn tyto zbraně teroristům.

Američané selhali v diplomatickém úkolu vytvořit pracným, trpělivým, dlouhodobým vyjednáváním na Blízkém východě pevnou koalici. Součástí vyjednávání by mělo být také izraelsko-palestinské narovnání. Zbývají nám nyní jen letecké útoky.

Přesto však opustit Američany nyní by bylo větší katastrofou. Riskovali bychom, že se Amerika stáhne do sebe a tím bude světový mír destabilizován daleko víc, než jak by si Británie přála. Britský premiér má tedy pravdu. Jen pevně doufám, že jeho poradci naléhají intenzívně na amerického prezidenta, aby vysvětlil, co se stane, až letecké útoky proti Iráku selžou.

Rebel bez ustání

Rozhovor s dramatikem Haroldem Pinterem

The Times, 14. února 1998 (zkráceno)

Ve čtvrtek 12. února večer byl Harold Pinter jednou z hvězd, které promluvily v Dolní sněmovně, kde dva disidentští poslanci, George Galloway a Tam Dalyel, zorganizovali první schůzi Nouzového výboru k problému Iráku.

Bylo to velmi intenzívní shromáždění, řekl Pinter. Vím to, neboť jsem se jako reportérka Timesů do místnosti vůbec nedostala. Několik stovek lidí zůstalo ve frontě venku. Místnost pojala jen 250 osob.

Vedle mě ve frontě stál básník Adrian Mitchell, kterého jsem poprvé poznala v šedesátých letech, kdy se účastnil protestů války proti Vietnamu. Adrian Mitchell byl první, kdo napsal protestní báseň proti ruské invazi do Československa v srpnu 1968.

"Že tato vláda, " hovořil v zasedací místnosti v parlamentě, kam jsme se nedostali, Harold Pinter, " se může tak samolibě podílet na tak nesmyslné, naprosto nezodpovědné a hluboce nebezpečné akci, je skutečně zoufalé. A to má být prosím vláda, kterou jsme s takovými nadějemi zvolili v květnu ve všeobecných volbách. Je to trapná ironie. Člověk téměř hmotně cítí, jak jsou ministři vzrušeni, že budou moci na někoho pouštět z letadel velké bomby. V opozici k tomu holt nedostanete příležitost..."

Následujícího rána mi Pinter sdělil, že je mu doslova "špatně" z toho, že Blair "se zářivým úsměvem poskytuje podporu americké vládě, býčímu monstru, které se vymklo kontrole. Byla by to fraška, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Z deprimující frašky by se to mohlo proměnit v katastrofu. Clinton a Blair si to jak se zdá vůbec nepromysleli. To, co tady Blair dělá, je horší, než co kdy udělala Margaret Thatcherová. I Thatcherovou pěkně naštvalo, když Američani provedli invazi do Grenady. A když použili britských základen k bombardování Libye, vláda Thatcherové alespoň chvíli jednala o tom, zda k  tomu má dát svolení."

Pinter pokračuje:

"Co se asi stane, jestliže vyhodíte do povětří skladiště chemických zbraní a ty látky se dostanou do vzduchu? To nikdo neví, ani Robin Cook. Kam se to rozšíří? Na to nemá odpověď. Cook říká, že britští piloti budou vědět, co učinit, což nedává vůbec žádný smysl.

Saddám Husajn, pokud ho doženeme ke vzdoru, zaútočí těmito chemickými zbraněmi na Izrael - a Izrael nebude mít vůbec žádné výčitky svědomí a odvetou zaútočí na Saddáma Husajna těmi jadernými zbraněmi, co údajně nemá, jen Izraelci vězní už jedenáct let na samotce Mordechaie Vanunu, který existenci izraelských jaderných zbraní prozradil týdeníku Sunday Times..."

Pinter uznává, že Saddám Husajn je strašlivý zločinec. "Ale jeho zločinnost zhoršuje ještě další zločinnost. Clinton za poslední léta už usmrtil vyhladověním a nedostatkem léků tolik iráckých dětí, že se to ani nedá sečíst. George Galloway nám včera vylíčil pozoruhodný příběh, o dvou mírových aktivistech, kteří cestovali do Iráku se zásilkou antibiotik. Když tam dorazili, otevřeli své kufry a antibiotika byla pryč - měli v nich nápis "Tyto balíčky byly zkonfiskovány britskou celní službou."

Je zcela zjevné, že se Spojené státy nezajímají o další vyjednávání. Kdo má moc, má právo, ale zároveň je to také ZÁBAVNÉ. Je to vynikající pro televizi: naši hoši letí do Zálivu - bohužel v té televizi už nevidíme, jak jsou těmi bombami zabíjeny děti.

Je to vynikající pro podnikání: výrobci zbraní si mohou ve válce výhodně své výrobky otestovat. Všem se to děsně líbí - s malou výjimkou těch lidí, kteří mají být zavražděni. "

Jak je ale možno zbavit se Saddáma Husajna?

"Nevím," přiznal Harold Pinter. "Kdyby bylo iráckým občanům dovoleno, aby mohli žít a dýchat, asi by se ho zbavili sami. Ale protože jsou zoufají a hladoví, tak podporují irácký režim proti téhle zahraniční hrozbě.

Musím vám připomenout, že Clinton nařídil proti Bagdádu útok řízenými střelami za to, že byl uražen prezident Bush, a zabil pár stovek lidí a nikomu to nevadilo. Rana Kabbani má přítelkyni, která vlastní v Baghdádu galerii - ano, žijí tam pořád i normální lidé - a její sestra a její děti přišly při tom o život. Prezident Clinton druhý den vyšel z kostela, a zeptali se ho, jak se v té věci cítí. Řekl: 'Cítím se v té věci dobře. A myslím, že americký lid se v té věci taky cítí dobře.' Cítil se dobře ohledně čeho? Smrti. Slova 'americký lid' má Clinton na jazyku pořád".

Jan Čulík

Rada České televize jmenovala 4. února na nadcházejících šest let nového generálního ředitele České televize. Je jím osmadvacetiletý Jakub Puchalský, vedoucí pražské redakce českého vysílání rozhlasové stanice BBC.

Puchalský je absolventem oboru žurnalistiky, kterou studoval na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Po absolutoriu pracoval v ČTK a pak přešel k BBC. V devadesátých letech strávil několik let v Londýně.

V souvislosti se jmenováním Jakuba Puchalského generálním ředitelem České televize se objevily spekulace, do jaké míry se bude snažit Puchalský zavádět do ČT praktiky BBC. Puchalský sám uvedl, že nic takového prý dělat nebude.

S příchodem nového generálního ředitele vzniká velmi výrazná šance na to, aby došlo ke skutečné profesionalizaci zpravodajství a publicistiky České televize, která se ani za víc než osm let od demokratické revoluce nezbavila dosti podstatných nedostatků. Je možné, že by býval politický vývoj v České republice mohl probíhat v posledních osmi letech daleko příznivěji, kdyby bývala Česká televize dokázala řádně plnit svou povinnost vysílat skutečně nezávislé, kriticky analytické, profesionální a kompetentní zpravodajství a publicistiku.

Otázka ovšem je, jestli Puchalský skutečně má tak hluboké zkušenosti, které mu umožní provést v České televizi radikální reformy.

České sdělovací prostředky opakovaně zdůrazňují, že je Puchalský z BBC. Jde do určité míry o omyl. Puchalského novinářské zkušenosti nepocházejí ze "skutečné" BBC, vysílající pro domácí britské publikum, oné hrdé rozhlasové a televizní veřejnoprávní instituce, která je proslulá svou neohroženou, nezávislou a investigativní žurnalistikou. Puchalský pracoval v zahraničním vysílání BBC, a to v jedné z méně významných jazykových sekcí, která nemá ani finanční prostředky ani skutečné zázemí na samostatnou, objevnou novinářskou práci. Pracovníci české sekce BBC v současnosti dokonce nyní často ani nechodí v Londýně na tiskové konference, dělají do značné míry úřednickou práci za stolem.

Zahraniční vysílání BBC financuje britské ministerstvo zahraničních věcí. Vysílání má být přesto zcela nezávislé. Jeho redaktoři smějí v kontroverzních záležitostech kritizovat i britskou vládu. I když zahraniční vysílání BBC není v žádném případě vládní propagandou, jeho úkolem je nicméně především vysvětlovat britskou a mezinárodní politiku českým posluchačům, případně informovat z londýnské perspektivy o českých záležitostech. Česká redakce BBC používá do značné míry jistě velmi profesionální, ale sekundární zdroje anglického zahraničního vysílání BBC World Service. Nelze od ní očekávat skutečně radikálně samostatnou novinářskou práci ani dramatická nová žurnalistická odhalení. V poslední době zuří v Británii kontroverze v důsledku sporných "tržních" reforem generálního ředitele BBC Johna Birta, který se pod tlakem nejnovějšího globálního vývoje v oblasti sdělovacích prostředků (konkurence mnoha nových satelitních a digitálních televizních kanálů) snaží interní poměry BBC racionalizovat a snižovat náklady této veřejnoprávní instituce. Velkou kritiku nedávno vyvolalo Birtovo rozhodnutí sloučit novinářské zdroje zahraničního vysílání BBC World Service s domácím zpravodajstvím a publicistikou. Tím bylo zahraniční vysílání BBC vlastně ještě více odsunuto ze středu pozornosti této veřejnoprávní instituce a učiněno ještě závislejší na sekundárních zdrojích, které nejsou nutně nejvhodnější pro posluchače v cílových zemích.

Na domácí britské scéně provozuje veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost BBC pět celostátních rozhlasových okruhů, množství regionálních a lokálních stanic a dva celostátní televizní okruhy. Na žádném z těchto rozhlasových či televizních okruhů se nevysílá reklama. Vysílání je financováno z televizního koncesionářského poplatku, který činí přibližně 90 liber ročně (za poslech rozhlasu se neplatí). (Británie je v tom trochu výjimkou: obecněji se uznává, že v malých zemích nelze financovat provoz veřejnoprávní televize čistě z koncesionářských poplatků a jsou proto často doplňovány určitou mírou reklamy, jako je tomu v ČR.)

BBC Radio 1 vysílá rockovou hudbu pro mladé lidi, Radio 2 představuje střední proud: hudbou prokládá zábavná show a aktuální rozhovory s politiky a známými osobnostmi (asi tak, jak to dělá pražský rozhlas). Radio 3 posluchačům nabízí klasickou hudbu, seriózní intelektuálské programy a vážné divadelní inscenace. Radio 4 a Radio 5 jsou stanice, které vysílají převážně mluvené slovo. Radio 4 je proslulé vysoce kvalitní publicistikou a zpravodajskými pořady (velmi sledovaný je ranní více než dvouhodinový živý pořad Today, který se vysílá od půl sedmé do tři čtvrti na devět: britští politikové se usilovně ucházejí o to, aby se jim v tomto pořadu dostalo pár minut k rozhovoru). Velmi užitečné jsou například pravidelné pořady pro spotřebitele, v nichž Radio 4 upozorňuje na různé podvody v oblasti podnikání a vysvětluje posluchačům, jak se proti nim bránit, anebo často sledovaný pořad "Moneybox", týkající se finančních otázek: Radio 4 radí divákům, do jaké banky si nejvýhodněji uložit peníze, jak spořit na stáří, kterým pojišťovnám se vyhnout, atd. Základním principem veřejnoprávního rozhlasu i televize BBC je analyzovat skutečnost z hlediska zájmů řadového občana. Novináři BBC si neustále kladou otázku: z jakého úhlu je tato informace důležitá pro obyčejného člověka, jak by mu mohla pomoci. Radio 5 vysílá celý den zpravodajství a sport.

Regionální či lokální stanice BBC většinou kombinují vysílání zábavné hudby s místním zpravodajstvím a publicistikou. Skotsko má vlastní celonárodní rozhlasovou stanici BBC Radio Scotland, která v severozápadních oblastech země, kde se dosud mluví galštinou, vysílá několik hodin denně tímto starobylým jazykem. Kromě veřejnoprávních rozhlasových stanic BBC přirozeně existuje ve Velké Británii velké množství komerčních rádií, které se živí vysíláním reklam.

Struktura televizního vysílání BBC je v zásadě podobná struktuře vysílání České televize. Celostátní televizní okruh BBC 1 je v podstatě zábavným veřejnoprávním okruhem. Platí na něm zásada, všechno, co se odvysílá na BBC 1, musí být natolik srozumitelné, aby tomu nedokázalo porozumět dvanáctileté dítě. Kromě zábavných pořadů a nákladných televizních inscenací (často jsou to televizní seriály klasických anglických literárních děl, které se pak úspěšně prodávají do mnoha zemí světa) má BBC 1 velmi dobré zpravodajství a celou řadu publicistických pořadů, nejznámější z nichž je čtyřicetiminutový, monotematický týdeník Panoráma, který každý týden analyzuje jedno závažné aktuální téma.

Dobré zpravodajství a dobrá publicistika je nákladná: BBC si to plně uvědomuje a na těchto výdajích nešetří tolik jako jiné televizní stanice. BBC financuje přibližně 230 stálých televizních zpravodajů v mnoha zemích světa. (Tito zpravodajové přirozeně pracují i pro vynikající čtyřiadvacetihodinový mezinárodní zpravodajský satelitní okruh BBC World, který si můžete zadarmo naladit i v České republice na satelitu Eutelstat, a pro nový čtyřiadvacetihodinový domácí zpravodajský okruh televize BBC.)

Terestrický okruh BBC 2 je spíše pro náročného diváka, asi tak jako v České republice ČT 2. I na tomto okruhu se vysílá celá řada pozoruhodných zpravodajských a publicistických pořadů, zejména pravidelný denní pětačtyřicetiminutový pořad Newsnight, který se většinou každý den zabývá analyticky třemi aktuálními tématy, o nichž se pak debatuje ve studiu, často prostřednictvím satelitu s vysoce prestižní mezinárodní účastí. V pořadu Newsnight pravidelně vystupují nejvýznamnější světoví politici. Čelní novináři televize BBC jsou ovšem velmi dobře placeni: hlavní osobnost pořadu Newsnight Jeremy Paxman údajně vydělává přibližně 150 000 liber ročně (přibližně 690 000 Kč měsíčně). Není divu, že takoví novináři vystupují hrdě a nezávisle. Celkem je snad možno říci, že je procento zpravodajství a publicistiky na okruzích BBC je podstatně vyšší než v České televizi, která si trochu zachovala z dob komunistické totality tendenci diváka únikově bavit a příliš ho neobtěžovat hloubkovou analýzou závažných politických témat.

Kromě dvou celostátních veřejnoprávních televizních okruhů vysílají v Británii ještě celostátní terestrické komerční okruhy (původní a nejsledovanější komerční okruh televize ITV je ale rozdělena na šestnáct regionálních studií, aby nemohl vzniknout monopol. Komerční okruh Channel Four, je zaměřen na náročného a menšinového diváka, nový komerční okruh Channel Five nelze dost dobře přijímat po celé zemi. Zaměřuje se především na mladé diváky a často vysílá celovečerní filmy.

Jako veřejnoprávní rozhlasová a televizní instituce má BBC povinnost chovat se nestranně a objektivně. Zdiskreditovalo by ji, kdyby se ukázalo, že nějakým způsobem nadržuje politické straně, která je zrovna u moci. Vládní strany, ať to byli donedávna konzervativci, anebo nyní jsou to labouristé, si často na BBC stěžují pro její údajnou protivládní kritičnost.

BBC má vždycky musí dát slovo i druhé, kritizované straně.

Zde je několik citátů z předpisů rozhlasové a televizní společnosti BBC:

"Myšlenka nestrannosti leží v samém jádru BBC. BBC slouží národu jako celku. Uznává veškerý nejrůznější vkus, všechny nejrůznější názory a postoje a v pořadech na ně reaguje. Všichni šéfredaktoři programů i tvůrci pořadů musejí zajistit, aby se vysílání zabývalo všemi závažnými společenskými činnostmi i myšlenkovými směry. Všechny názory musejí dostat stejný vysílací prostor.

Pracovníci rozhlasu a televize BBC nesmějí mechanicky opakovat konvenčně přijímané názory, jako by to byla nezvratitelná pravda. Rozhlas a televize BBC musí být neustále ve střehu před nebezpečím stereotypů a  předpojatosti. Pracovníci rozhlasu a televize BBC musejí prosazovat myšlenkovou rozrůzněnost. Nesmějí se domnívat, že jejich vlastní názory a zájmy jsou reprezentativní. BBC nesmí vyjadřovat vlastní názory na politické události a veřejné problémy. Při zpracování určitého námětu musí novinář usilovat o hloubkové zjišťování pravdy. Novináři musjeí kriticky analyzovat všechny názory a předpoklady prostřednictvím racionální skepse. Novinářská práce musí rozšiřovat lidské poznání a zmenšovat rozsah nevědomosti.

Novinářská práce musí být objektivní. Oficiálně poskytovaná vysvětlení, proč došlo k určitým událostem, musejí být samostatně kriticky hodnocena a porovnávána s celou řadou nezávislých názorů a postojů. Kvalitní novinářská práce musí nabídnout veřejnosti inteligentní a informovanou analýzu, která jí umožní, aby si utvořila vlastní názor.

Reportér má právo vyjádřit profesionální úsudek, nikoliv však vlastní osobní mínění. Reportérův profesionální úsudek nesmí být normativní. Musí být založen na celé dosažitelné škále názorů. Musí být zřejmé, že úsudek komentátora je bystrý a spravedlivý.

Když se zabývá publicistický nebo zpravodajský pořad problémem, který se týká mocných osobností - včetně příslušníků vlády - osoby, které mají v pořadu vystoupit, se často budou snažit klást ohledně svého vystoupení redaktorům předem určité podmínky. Strukturu a formu pořadu však musejí určovat bezpodmínečně sami redaktoři podle nezávislých editorských měřítek. V pořadu musí být poskytnut stejný prostor argumentům všech stran. Argumenty všech stran musejí být ostře kriticky analyzovány.

Loni v květnu definoval v Londýně roli BBC na konferenci americké organizace Freedom Forum Tony Hall, ředitel zpravodajství a publicistiky BBC, těmito slovy:

"Naším úkolem je zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale které jsou důležité. Příliš mnoho novinářské práce se podle mého názoru soustřeďuje na dramatické zprávy dne, jistě, to se musí dělat: přírodní katastrofy, politické vraždy, války, volby, hladomory. Avšak musíme se kromě toho také věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a jako průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci orientovat se v chaosu událostí a informací. To neznamená, že budeme hledat jednoduchá vysvětlení pro skutečnosti, které jsou svou podstatou složité. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, skutečná fakta, které usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je zapotřebí, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti."

Doufejme, že se nový generální ředitel České televize Jakub Puchalský pokusí realizovat alespoň některé tyto zásady.

Veřejná soutěž MV ČR na projekt Nejzávažnější bezpečnostní rizika

Státní podpora výzkumu a vývoje v rámci Ministerstva vnitra České republiky na rok 1999

Odbor tisku a public relations

Ministerstvo vnitra