Televize Nova, duální televizní a rozhlasový systém a článek v Respektu
Praha 3.3.1998
Vážený pane Čulíku,
ačkoli by moje ješitnost (kdo ji nemá!!) mohla být uspokojena Vaším výrokem o tom, že včerejší článek v Respektu "zjevně vznikl ve spolupráci s významným odborníkem na českou televizní problematiku dr. Milanem Šmídem", rád bych Vám sdělil, že tento výrok je pravdivý pouze částečně, a že se za "významného odborníka" nepokládám. Jsem jenom jedním z těch, kteří mají pozorování a zkoumání českých médií v pracovním úvazku (každý se holt něčím musí živit).
Článek v Respektu je totiž plně autorským dílem pana redaktora Šídla, který - pokud vím - k němu prováděl dlouhodobou a důkladnou rešerši, jejíž jsem se stal součástí. Já osobně bych psal ten článek jinak a ne se vším, co je v něm napsáno, stoprocentně souhlasím (démonizování Vladimíra Železného a jeho vlivu na politiku, opominutí některých pozitiv komerční televize, tvrzení, že změkčení licenčních podmínek z května 1993 předem odsoudilo Radu ČR k bezmoci, jeden a půl miliardový pre-tax zisk byl v roce 1996, nikoli v "posledním roce", atd. atd.).
Moje účast na tvorbě článku spočívala v tom, že pan Šídlo se mnou přes hodinu hovořil osobně a poté si ještě některé názory telefonicky ověřoval. Nic více, nic méně. Diskutovali jsme spolu především o tom, co to znamená koncept "veřejné služby" a co to je "duální systém vysílání." Od té doby jsem se spíše třásl obavami, co si z našeho rozhovoru pan Šídlo do svého článku vybere, protože, jak známo, novináři mají sklon věci zjednodušovat a já jsem nechtěl vypadat před odbornou veřejností jako hlupák.
Proč jsem byl citován já a nikoli řada dalších lidí, se kterými pan Šídlo rozmlouval, nevím. Co mne však potěšilo, byl fakt, že si pan Šídlo prostudoval literaturu, kterou jsem mu k dané tematice doporučil. Patří k ní i materiál "Duální systém vysílání a jeho perspektivy", psaný v polovině roku 1991 a publikovaný v periodiku tehdejší ČST "Svět televize 3/91".
Právě včerejší Respekt mne přivedl k tomu, že jsem si ho znovu přečetl. Ten materiál je víceméně interpretací jedné studie uveřejněné v renomovaném německém časopise Rundfunk und Fernsehen.
Při jeho čtení mne přepadl smutek, neboť jsem si znovu uvědomil, jakým bolestivým peripetiím našeho mediálního vývoje (viz novela 36/1992), a jakým chybným rozhodnutím, ne-li dokonce vyloženým omylům (novela 301/1995) bylo možné zabránit, kdyby ti, kteří rozhodují, věděli a dobře znali to, o čem rozhodují. Neboť všechny, nebo téměř všechny problémy vyplývající ze soužití veřejného a komerčního sektoru ve vysílání, včetně racionálního zdůvodnění, proč se R a TV vysílání ukládají úkoly veřejné služby, byly a jsou všeobecně známy a já jsem je v tom materiálu uváděl.
A to nemluvím o tom, že tady po dlouhá léta existovala a existuje kvalifikovaná debata o televizním vysílání, která se vede permanentně na úrovni Rady Evropy i Evropské Unie (konvence RE a směrnice EU "Televize bez hranic"), i v jednotlivých vyspělých demokratických státech (např. debata o postavení a úkolech BBC v 80. letech - viz Peacockova zpráva - by mohla být instruktivní a inspirativní záležitostí zvláště pro naše pravicové zákonodárce, neboť hnacím motorem této debaty byli stoupenci Margaret Thatcherové).
To všechno však bylo vládnoucí elitou, která se dostala k moci v červnu 1992, ignorováno z pozice nevzdělanosti a českého provincionalismu, jenž sice nedohlédne dále než za svoje humna, ale přesto se domnívá, že se nemusí nikde učit, protože ta jeho vesnice je přece středem světa a ostatní ať nám vlezou na záda.
Místo toho, aby se zkoumaly věcné argumenty, konkrétní fakta a konkrétní situace, ve které se naše společnost, ekonomika i média nacházejí, místo toho, aby se hledalo poučení v zahraničních zkušenostech (aniž by se tyto mechanicky přebíraly), bohužel, až do nedávna vždy vítězil předpojatý ideologický přístup těch zákonodárců, jejichž znalostní potenciál ve věci médií nepřesáhl zjednodušená hesla klausovských VUMLů, jako např. "svobodný trh bez přívlastků především", "konkurence přináší (automaticky) kvalitu".
Ano, mám na mysli bývalého poslance Zeminu, poslankyni Marvanovou, poslance Přibáně, které neváhám jmenovat, neboť svůj názor mohu opřít o svědectví parlamentních rozprav a jejich stenogramů (viz dokumenty na www.psp.cz").
Znovu jsem si ten článek z roku 1991 četl, a byl jsem překvapen, jak je po osmi letech vlastně stále aktuální, při nejmenším ve svých východiscích, i v tom, jak svým způsobem anticipoval další vývoj a postoje k duálního systému v zemích EU, přestože některá jeho tvrzení čas překonal.
Na jednu stranu bych se mohl dmout pýchou a říkat - vidíte, já jsem o duálním systému informoval už dávno před tím, než pánové Zemina a Přibáň věděli, že nějaký duální systém vysílání ve světě vůbec existuje
Na straně druhé ten článek je poučný i v jiném směru. Mám na mysli odstavec, ve kterém jsem vyjádřil své pochybnosti o tom, zda vytvoření televizního "plnohodnotného duálního systému" v tehdejší ČSFR je reálné. Proč to uvádím? Že tím dávám argumenty do rukou Vladimíra Železného, který pak může tvrdit: vidíte, ten Šmíd byl vždycky proti tomu, aby tady nějaká komerční televize vznikla?
Já se však za svůj tehdejší názor nestydím a dokonce si za ním i dnes stojím. Reklamní trh roku 1990 (o kterém jsem věděl) tvořil pouhých 40 milionů korun, ale i v roce 1991 (jehož výsledky jsem v půlce roku pochopitelně znát nemohl) veškeré příjmy z televizní reklamy v celé federaci netvořily více než 180-190 miliónů korun.
Teprve, když se reklamní televizní koláč v roce 1992 přiblížil k miliardě a v roce 1993 svým objemem 1,8 miliardy desetkrát převýšil rok 1991, bylo možné hovořit o "plnohodnotném" komerčním segmentu duálního systému, který bude schopen obohatit naší televizní scénu něčím lepším, než lacinou retranslací satelitních kanálů tak, jak to ve svých začátcích dělala Premiéra.
Tuto skutečnost jsem pochopitelně zaregistroval, své pochyby o reálnosti vytvoření televizního duálního systému v České republice jsem opravil a svůj opraveny názor v Hospodářských novinách již v roce 1993 publikoval.
Kéž by tato konfrontace s minulostí byla poučením i dnes, a to ve smyslu poznání, že v mediální politice neexistují jednou provždy stanovené a věčně platné pravdy o tom, co je pro zdravý mediální systém v demokratické společnosti dobré a co špatné.
Mediální svět totiž obsahuje příliš mnoho proměnných veličin, než aby tady něco mohlo platit jednou provždy, nebo aby se dala rozhodnutí stavět na předem hotových stanoviscích a ideologických předpojatostech. (Tak např. ani teorie o škodlivosti koncentraci vlastnictví médií neplatí automaticky a její platnost bude vždy závislá na okolnostech a podmínkách, v nichž celý systém pracuje.)
Neboť šedivá je veškerá teorie a zelený je strom života. A konkrétní problémy lze řešit jedině na základě zkoumání reálných a konkrétních skutečností, konfrontací rozmanitých stanovisek a pohledů na věc, a nikoli přetahováním se o ideologická hesla, a zneužíváním emocionálního náboje těchto hesel (jak se například dnes děje v souvislosti s interpretací názoru prof. Mlčocha na to, jak napravovat některé privatizační omyly).
Můj dopis je sice osobní, nicméně budete-li ho chtít publikovat, nebudu nic namítat.
Rupert strach
Svědectví bývalého šéfredaktora listu Sunday Times, Andrewa Neila, o diktátorských metodách australského mediálního magnáta, ohrožujících svobodu projevu všude
Ve včerejším vydání Britských listů jsme informovali o tom, že nakladatelství HarperCollins sice získalo za 150 000 liber autorská práva na knihu od bývalého britského guvernéra v Hongkongu, konzervativního politika Chrise Pattena, o jeho úsilí prosadit v posledních letech britské vlády v Hongkongu proti vůli komunistické Číny demokratické reformy, avšak že globální mediální magnát Rupert Murdoch publikaci této knihy zakázal, protože se obává, že by Pattenova kritika komunistické Číny ohrozila jeho podnikatelské zájmy v této zemi.
Je to vážný precedens, protože hrozí, pokud toto Murdochovi projde, že podnikatelé budou v zájmu svých zisků ustupovat diktátorům všude na světě.
Murdoch se před diktátory nesklonil poprvé. Před nedávnem vyhodil z týdeníku Sunday Times jeho průbojného šéfredaktora Andrewa Neila, pod jehož vedením dělal list relativně velmi dobrou investigativní práci a publikoval často nesmírně sžíravé redakční komentáře, nezřídka na adresu britského premiéra Johna Majora.
Když zaměřil svou kritiku Andrew Neil na malajského diktátora Mahathira Mohammeda a jeho velmi pochybné obchodní styky s Velkou Británií, Mahathir Mohammed se u Murdocha zasadil za to, aby ho z listu Sunday Times propustil. Neil ovšem dostal od Murdochovy firmy News International velké odškodné, tuším ve výši jednoho miliónu liber. (To se v Británii u čelných novinářů dělá - když se před několika týdny zbavil macešský majitel listu Independent, Mirror Group Newspapers, vynikajícího šéfredaktora tohoto listu, Andrew Marra, vyplatil mu také odškodné přibližně ve výši 350 000 liber. Známí novináři mají v Británii velký vliv a ten je patřičně finančně ohodnocen.)
Přináším shrnutí svědectví Andrewa Neila o Rupertu Murdochovi, jak je přinesl v pondělí 2. března list Guardian.
Zároveň upozorňuju ještě na druhé svědectví k této tématice, zveřejněné v dnešním čísle Britských listů, od Time De Lisle, který idealisticky začal pracovat v deníku Times jako redaktor kulturní rubriky - než se přesvědčil, že to prostě nepůjde.
Proč tento druhý článek - viz OBSAH zde napravo - zveřejňuju?
Všimněte si, že osudy jednotlivých novinářů v demokracii STOJÍ za zaznamenání. Jsou news, protože jsou to modelové případy.
V ČR, když nějaký sdělovací prostředek vyhodí novináře, zdá se, že po něm neštěkne ani pes. Nikdo se neptá, proč byl z místa vyhozen. Viz do nebe volající případ případ Jana Lipšanského, vyhozeného bezdůvodně a bezprávně z oddělení České televize pro styk s veřejností, který prokázal, že v ČT v určitých sférách existují znepokojivě autoritářské poměry - nikoho to však nezajímalo. JČ
Guardian, 2. března 1998:
Rupert si to vypočítal jednoduše: když odmítne vydat knihu Chrise Pattena, vyvolá to sice na něho v Británii určité množství útoků, ale to utrpení za to stojí, když se vezmou v úvahu milióny dolarů, které se dají vydělat v Číně. Avšak toto rozhodnutí Murdocha oslabilo, píše jeho bývalý pobočník Andrew Neil
Pro ty z nás, kteří umíme číst runy Murdochova impéria, byla klíčová slova "záporné aspekty". Potvrdila nám, že rozhodnutí nevydat Pattenovu knihu skutečně pocházelo přímo od Ruperta Murdocha a že dal své mínění svým podřízeným najevo typicky robustním způsobem.
"Kill the book," - "Tu knihu zabijte," křičel Murdoch na Antheu Disneyovou v New Yorku. Rozčílil se, když se dověděl, že nakladatelství HarperCollins loni pro tuto knihu získalo autorská práva a několikrát dal najevo, že by chtěl, aby se ta kniha netiskla. Ale nikdo jeho přání neplnil. Tak se rozzuřil: "Kill the book!"
Podobně silné pocity vyjádřil Rupert Murdoch přímo řediteli londýnské odbočky nakladatelství HarperCollins Eddiemu Bellovi, rozzuřenými telefonáty, dokonalými příklady svého brutálního telefonního terorismu, jímž Rupert Murdoch vládne svému celosvětovému impériu.
Záhadou je, proč se nakladatelství HarperCollins rozhodlo vůbec Pattenovu knihu vydat. Člověk nemusí být génius, aby mu došlo, že je velmi pravděpodobné, že bude bývalý britský guvernér v Hongkongu velmi kritický vůči Číně, jejíž komunističtí despoti ho pravidelně uráželi a snažili se ochromit veškeré jeho úsilí zavést do Hongkongu určitou formu demokracie. Taky nebylo zrovna tajemstvím, že Murdoch reaguje velice citlivě a nechce být v žádném případě spojován s ničím kritickým vůči čínským představitelům.
V roce 1994 vykopl Murdoch BBC ze svého celoasijského satelitního systému Star TV, poté, co odvysílala dokumentární film, kritický vůči Mao ce Tungovi a čínské vládnoucí elitě. Murdoch prodal svůj podíl ve velmi otevřeně píšícím hongkongském deníku South China Morning Post, aby nemusel každý den urážet čínskou komunistickou vládu. Vydal nudný a nikým nečtený oslavný spis o Deng Xiao Pingovi, který napsala jeho dcera, a to všechno, aby se zavděčil tehdy v Číně vládnoucí rodině.
Bell a Disneyová měli množství důkazů, že Murdoch Číně podlézá a že jejich pán a vládce tedy nebude zrovna považovat získání práv k Pattenově knize za trhák století.
Mají-li dvořané na dvoře krále Ruperta Murdocha přežít, musejí být schopni předvídat jeho přání a jednat v jeho zájmu. Bell a Disneyová v obojím selhali a musejí nyní očekávat další hněv Krále Slunce. Obávám se, že Bell jako šéf nakladatelství HarperCollins dlouho nepřežije. Disneyová ano, ale je pro Murdocha poškozeným zbožím a Murdoch má dobrou paměť na všechny ty, kdo ho zklamali.
Dosud se však nikdy Murdoch nedostal do tak neobhajitelného postavení. Se skandálem ohledně Pattenovy knihy nemá žádnou výmluvu ani záminku.
Murdocha obklopují pochlebníci, a v Americe mu řekli jeho marketingoví manažeři, že potlačení Pattenovy knihy vyvolá jen bouři ve sklenici vody - dokonce, že se možná podaří celou věc utajit. Když se posléze ukázalo, že to je nesmysl, Murdoch začal používat černé umění propagandistů: novinářům bylo řečeno, aby napsali, že Pattenova kniha je špatná, přestože Stuart Proffitt, vedoucí redaktor nakladatelství HarperCollins ji už na veřejnosti charakterizoval jako "skutečně vynikající". Množství lží, kterých bylo použito v této věci na Murdochovu obranu, je jasnou mírou, jak neobhajitelné je jeho postavení.
Murdochovi se konečně nyní podařilo získat právo přenášet svou televizi Star TV čínským kabelovým systémem. Murdoch nemůže exploatovat čínský trh bez souhlasu vládnoucí čínské komunistické elity. Nyní se na tamějším trhu konečně zachytil a nechce to ohrozit vydáním nějaké knihy, která by obsahovala o komunistické Číně kritiku.
Tento člověk, který mě plně podpořil, když v osmdesátých letech týdeník Sunday Times zaujal nepopulární tvrdou linii vůči Sovětskému svazu (dokonce se mu nelíbilo, když jsem tiskl na pokračování Gorbačovovy memoáry: "Ten člověk je pořád ještě komunista," namítal) se nyní objímá se stejně totalitním systémem. Ještě štěstí, že před deseti lety Murdoch nepodnikal v Sovětském svazu.
"Rupert není pitomý," řekl mi v minulých dnech jeden z Murdochových čelných dvořanů. "Jednoduše si to vypočítal: všechna ta kritika v Británii za to stojí, když mu to otevře možnosti vydělávat v Číně milióny dolarů."
Možná. Ale já mám pocit, že aféra s Pattenovou knihou je v Murdochově podnikání bodem obratu. Nakladatelství HarperCollins opouštějí nyní i pravicoví autoři. Když budou Murdochovy noviny křičet, že mají právo na svobodu projevu a budou se zasazovat proti zavedení tiskového zákona, lidi se jim budou jen smát.
Skandál ohledně Pattenovy knihy devalvoval statut všeho, co Murdoch vydává. Murdoch obětoval svou pověst za podnikatelský zisk. Nemuselo to tak dopadnout. I ostří, bojovní podnikatelé se mohou chovat čestně. Avšak tento muž, který mi jednou řekl, že ve všem, co děláme, musí být "morální kompas", neprojevil v aféře kolem Pattenovy knihy ani důstojnost, ani poctivost. Je to trapný příběh a Murdoch se nyní stal ochromenou, pošpiněnou figurou.