Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Onen frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva!

Andrew Stroehlein

Tak někteří politikové jsou nyní šokováni a zděšeni, že třetina občanů České republiky považuje dobu před rokem 1989 za lepší, než je dnešek. No, moji drazí politikové, začněte konečně trochu mluvit s lidmi, a možná, že se dovíte, na co si stěžují.

Někteří politikové ovšem systematicky odmítají hovořit s volenými představiteli těch občanů, kteří jsou nejvíce rozčarování z nového politického zřízení. Tyto dvě nejvíce protiestablishmentové strany představují názory většiny rozčarovaných lidí, jejichž postoje zaznamenal průzkum veřejného mínění. Jak mohou politikové předpokládat, že se dovědí, proč jsou tito lidé nespokojeni, když nehovoří s jejich volenými zástupci?

Když už jsme tedy spočítali stoupence republikánů a komunistů a dali je stranou, zjišťujeme, že je otázka hlubší. Co ti ostatní čeští občané, kteří vyjádřili v průzkumu veřejného mínění nespokojenost?

Největší skupina respondentů konstatovala na otázku, která éra se jim zamlouvala víc, že je to "tak napůl". A zase, toto znovu vyvolalo vlny frustrace u bývalých disidentů a jiných lidí, kteří nevědí, co se v zemi děje.

Chci vás zde seznámit s výsledky jiného, méně přesného průzkumu. Žil jsem v České republice několik let a udržuji styky s mnoha přáteli z mnoha míst. Jsou to lidé nejrůznějších politických přesvědčení (přiznám se ale, že jsem se nikdy neseznámil s žádným disidentem), hovořil jsem o této konkrétní otázce mnohokrát s velkým množstvím lidí. Mé neformální "výsledky" odpovídají onomu vyjádření, že je to "tak napůl", naprosto přesně.

Většina lidi, s nimiž jsem během let hovořil, je přesvědčena, že některé skutečnosti byly lepší za totality, avšak uvádějí, že většina věcí byla horší. Lidi zdůrazňují, že měli jistotu v zaměstnání a že existovala jednoduchá pravidla, jak v systému přežít. To byly podle nich největší hodnoty minulého systému. Lidé dnes mají pocit, že za totality bylo jasné, co musejí udělat, chtějí-li si polepšit, anebo alespoň zůstat na daném místě. Budoucnost byla jasná, i když nikoliv krásná.

Nejhoršími rysy nové éry je pro většinu lidí, s nimiž jsem hovořil, nejistota a korupce. Dřív bylo jasné, co je nutno učinit, aby se dítě dostalo na medicínu. Člověk musel mít styky a dítě se muselo dobře učit. Dnes nikdo neví, čeho je zapotřebí. Jistě, musíte mít protekci a hodně peněz, ale už to vůbec není tak jasné, jak to bývalo. Po osmi letech rychlých sociálních, hospodářských a politických změn, je snad překvapivé, že lidi touží po trošce stability?

Nejdůležitější ale je, že otázka, kterou občanům průzkum veřejného mínění položil, je nesprávná. Je příliš zjednodušená a respondenti to vědí. Otázka požadovala, aby lidé uspořádali svět na jasnou černou a bílou, rozdělili ho na dobro a zlo. Ale tak svět ve skutečnosti vůbec nefunguje a rozumní lidé si normálně zvolí šedou, když jsou nuceni, aby učinili absurdní rozhodnutí a vybrali si jednu ze dvou černobílých alternativ. Lidé, kteří odpověděli, že je to "tak napůl", volili to, co podle jejich názoru bylo nejlepší možnou alternativou, a nikoliv nutně odpověď, která nejlépe odrážela jejich názory. Kromě Jana Rumla vidí jen málo lidí život tak černobíle, jak to sugerovala otázka.

Ona kritická odpověď "je to tak napůl" je pozitivní známkou, že se v České republice šíří demokratické myšlení. Lidé odmítli jednoduché řešení: odmítli verzi "všechno, nebo nic", která by mohla tvořit základnu nedemokratického radikalismu. Všeobecnější kritický názor je třeba obdivovat, zejména když se projevuje v širší populaci. Kritický přístup je pro demokracii velmi dobrý, neboť ukazuje, že jsou voliči ochotni pochybovat o slovech politiků, kteří tvrdí, že buď A nebo B je stoprocentní ráj. Neznamená to, že lidé si nejsou jisti, zda zvolit A či B. Jde o to, že nechtějí stoprocentně přijmout ani jednu alternativu.

Kritický přístup občanů v dnešní České republice je dokonce ještě rozumnější, když uvážíme, že za posledních několik demokratických let došlo k neuvěřitelným skandálům. Jen málo vlád na demokratickém Západě by zůstalo u moci, kdyby obrovské množství občanů bylo svědky, jak jejich úspory mizí v kapsách blíže neurčených podvodníků. Proto je zcela v pořádku, že lidé vyjadřují hněv vůči zločinům nového režimu. Jan Čulík má pravdu, když napsal, že Rumlův šok není na místě, vzhledem k tomu, že nespokojenost občanů byla do značné míry způsobena právě politikou vlády, jejímž byl Jan Ruml členem.

Jestliže naučila komunistická éra lidi, aby nevěřili komunistickým politikům, a demokratická éra už nyní občany naučila, aby nevěřili všechno demokratickým politikům, je to jen pro dobro věci. Zdravá skepse veřejnosti může demokracii jen prospět.

Skepse veřejnosti v žádném případě neznamená, že budou velké počty lidí hlasovat pro Štěpána či Grebeníčka a že si chtějí znovu prožívat šťastné dny husákovské éry. I ta myšlenka je absurdní, a skoro žádný občan České republiky, s nímž jsem se kdy setkal, by něco takového nechtěl.

Jak jsem řekl, otázka, položená v průzkumu veřejného mínění byla formulována špatně. Správná otázka měla znít: "Chtěli byste se vrátit do komunismu? Chtěli byste vyměnit všechno, co existuje dnes, za všechno, co existovalo tehdy?" Ptal jsem se na to lidí v ČR stokrát a mohu vám říci, že jejich odpověď byla téměř bez výjimky rychlé a energické Ne. Kritika nynější éry a dvě tři pozitivní vzpomínky na komunistickou éru - to přece neznamená, že se chystá totalitní kontrarevoluce. Skoro nikdo se nechce vracet, i kdyby to bylo možné.

A samozřejmě, možné to není. Je to naprosto hypotetická otázka: "Chtěli byste se vrátit do komunismu?" Klíč k celému systému totiž zmizel. Ať už to zamýšlel či nikoliv, způsobil to bezpochyby Gorbačov. Není už možné vrátit se do husákovské éry, a občané ČR to vědí velmi dobře. Vědí velmi dobře, co udržovalo starý systém při životě a také vědí, že je to pryč.

Přiznejme, že lidé v ČR vědí, že návrat ke komunismu je nemožný. Musíme uznat, že tento průzkum je důkazem současné nespokojenosti, nikoliv touhy vrátit se do minulosti. Ať si Jan Ruml či Miroslav Štěpán myslí, že to možné je, totalitní kontrarevoluce se nepřipravuje.

Rumlovo nepochopení občanských preferencí ukazuje na dvě skutečnosti. Zaprvé, Ruml tím dokázal, že se dosud nebyl schopenl zbavit černobílého pohledu na svět, který nám všem vnutil komunismus a studená válka, ale k němuž se nyní česká společnost staví kriticky. Zadruhé, jeho šok a překvapení ukazují, že je zřejmě příliš "mimo mísu" na to, aby se mohl v ČR stát úspěšným šéfem politické strany.

Andrew Stroehlein

Andrew Stroehlein

So, now some politicians are shocked and horrified that a third of the citizens of the Czech Republic consider the days before 1989 to be better than today. Well, start talking to some people, my politician friends, and you might learn the cause of the complaint.

Some politicians, of course, have consistently refused to talk to the elected representatives of those most disenchanted with the new system, and the two most anti-establishment parties alone represent most of those discontent souls surveyed. How can politicians expect to learn the nature of their discontent, if they do not talk to people who represent them?

With the Republicans' and the Communists' supporters accounted for, however, one finds that the issue goes deeper. What about the others expressing disenchantment in the survey?

The largest group of respondents said "about half and half" when asked which era they liked best. Again, this brought waves of grief among former dissidents and other out-of-touch types.

Here I bring you another, less quantifiable survey. As I lived in the country for several years and maintain there many friends from many locations and of all political colours (though I admit I never met a dissident), I think that I must have discussed this particular issue on a great number of occasions with quite a wide variety of people. My informal "results" match the "half and half" findings completely.

Most people I talked to over the years see some things being better za totality, but they state that most things were worse. People will point to job security and the simple rules for "muddling through" as the greatest values of the old system. People seem to feel today that za totality they knew what to do to get ahead or at least stay in one place. The future was clear if not bright.

Uncertainty and corruption are the worst aspects of the new era for most people I talked to. Before, one felt he knew, for example, how to get his child into medical school: it was a combination of connections and good marks in the appropriate books. Today, no one is sure what it takes: connections to be sure and lots of money certainly, but the old clarity is gone. After the roller-coaster of eight years of rapid social, economic and political transformation, is it any wonder people long for a little stability?

Most importantly, however, the question the survey asks is wrong. It's too simple, and respondents know it. The question asks people to order the world into clear black and white, good and evil. That is not really the way the world works, and sensible people will normally choose grey when given such an absurd choice. The people who answered "half and half" were selecting what they felt to be the best option of the choices offered, not necessarily the term that best reflected their views. Aside from Mr. Ruml, few people see life in the black-and-white terms posed by the question.

Actually, the critical "half-and-half" answer is a positive sign of the spread of democratic thinking in the Czech Republic. People rejected the simple solution; they turned down the "all-or-nothing" option that might form the basis of an undemocratic radicalism. A critical outlook in general is to be admired, especially when exhibited in a wider population, and I'd say a critical approach is essential to a democracy, because it shows a willingness to doubt the words of the politicians who say that either A or B is complete paradise. It is not that people are unsure whether to choose A or B, it is that they don't like either option 100%.

The critical outlook in today's Czech Republic is even more sensible when one considers the incredible scandals of the past few democratic years. Few governments in the democratic West would have remained standing if huge numbers of citizens saw their savings disappear into unidentified crooks' pockets, so it's fair that people show their exasperation with the crimes of the new regime. Culik's right to say that Ruml's shock is misplaced as the public's current dissatisfaction is in large part precisely due to the policies of the government in which Ruml was a member.

If the Communist era taught people not to trust Communist politicians, and the democratic era has already taught people not to trust democratic politicians too readily, then I say this is all to the good. Healthy public scepticism is only beneficial for democracy.

Public scepticism certainly does not mean that large numbers of people want to vote for Stepan or Grebenicek and relive happy days under Husak. Even the thought is absurd, and almost no citizen of the Czech Republic that I have ever met would want that.

The survey question is indeed wrong. The real question should be "would you go back - exchange everything now for everything then". I've asked people this hundreds of times, and I can tell you their answer is almost without exception a quick and resounding no. Criticism of the current era and a positive thought or two of the Communist era do not add up to a totalitarian counter-revolution. Almost no one wants to go back even if it were possible.

And, of course, it isn't possible. It's a completely hypothetical question to ask "Would you go back?" because the key to the whole system has disappeared. Whether he wanted to or not, Gorbachev did that much without a doubt. It is not possible to go back to Husak, and the citizens of the Czech Republic know that very well. They know very well what kept the old system in place, and they also know that it is gone.

Acknowledging public awareness of the impossibility of political relapse, we must recognise these survey results as a signal of current discontent, not of any longing to return to the past. No matter how much Ruml (and Stepan!) might think it possible, no totalitarian counter-revolution is brewing.

Ruml's incomprehension at citizens' preferences shows two things. First, he demonstrates that he is still wedded to the black-and-white view of the world which Communism and the Cold War forced on us all but which much of Czech society is now approaching critically. Second, his shock and amazement show that he may just be too out-of-touch to be a successful party leader in today's Czech Republic.

Andrew Stroehlein

Michal Málek

Slysel jsem to motto uz mnohokrat, slysel jsem to uz tolikrat, ze uz mne to stve. Chcete vedet proc? Tak ctete dal.

Narodil jsem se v roce 1946. Na jare 1947 se nasi rozvedli, meho tatu jsem videl v zivote, no nevim kolikrat, ale na prstech byste to spocitali. A presto, kdyz na jare 1965 odesel do Australie, byl to pro mne konec vsech nadeji. Na vysokou skolu abych rychle a dobre zapomnel, na vojne jsem to jako nespolehlivy nedotahl ani na svobodnika. Teda, ne ze zrovna tohle by mi vadilo.

V sedesatem osmem odesla do Mnichova maminka, otcim a sestra. No a to byl dalsi vroubek. Az se soudruzi trochu znormalizovali, uz jsem je mel na krku. Jako nespolehlivy obcan s nebezpecnymi styky jsem musel opustit praci, kterou jsem miloval. Byl jsem osvetlovac v divadle, a tam prece chodi verejnost, na kterou muzu mit vliv. Tak jine divadlo, jenomze nas soudruhu neoklames. Mezitim rozvod, stehovani do jineho mesta, svatba, a vyslech na policii. Pry informativni, pry pohovor se vsemi, kdo se do mesta pristehuji, aby soudruzi jako vedeli, koho maji v reviru. Ne, jeste porad jsem nemusel odejit.

Pak se ale nevratil z dovolene kolega z prace, zustal i s rodinou v Jugoslavii, odjeli do Australie, no a soudruhum to bylo jasne. Tak nove vyslechy, i kdyz jsem v tom byl nevinne. Narodil se nam syn, my jsme bydleli v ubytovne pro ucitelky. Panelarna v Brne nas zachranila, dostali jsme podnikovy byt. Pak zase nova prace, nove vyslechy, domovni prohlidka, ze jako kradu vyrobky Fruty, ale proc prohlizeli knihovnu? Pak prisli s tim, ze manzelka je ucitelka, a ze takovi lide vychovavaji novou generaci. Vite, dokud sli po mne, byl jsem to ja, jenom ja. Nikdy jsem ja hlupak nepochopil proc, ač jsem jim nezkrizil steblo pres cestu. Kdyz ale manzelce bylo doporuceno, ze by mela zmenit zamestneni, pochopil jsem vzkaz. Oni nam proste nedaji pokoj, a nas syn to daleko nedotahne. A tak, kdyz za mnou soudruzi prisli, ze bychom meli odcestovat, rekl jsem ano. Ale nemusel jsem, to je pravda.

Pro zadosti o pasy do Jugoslavie si soudruzi z pasovky prisli za mnou do prace, jaky to servis na urovni. Odjizdeli jsme kompletne vybaveni informacemi, kam v Belehrade jit. Usetrili nam mnoho utrap, kterymi prosli jini, prchajici tunelem do Rakouska, plavajici pres reku,atd.

Museli jsme odejit? Ovsemze ne, nikdo za nami se zbrani v ruce nestal.A ted jsme tedy v Americe. Nez stacilo uplynout pet let pobytu, nutnych pro zadost o americke obcanstvi, doma se to zvrtlo, strana se pretransformovala, a misto zadosti o americke obcanstvvi jsme podavali zadost o obcanstvi ceske. My naivni hlupaci!

Dneska jsem podepsany pod krajanskou vyzvou prezidentu Havlovi, a sam sebe se ptam, proc to delam. Od ruznych chytraku se dovidam, ze ti, kdo chteji mit dvoji obcanstvi, chteji mit vyhody obou. Budu vdecny, kdyz mi nekdo rekne, jakou vyhodu mi Ceske obcanstvi prinasi.

Ziju v Americe, a kdyz nejsem mistnim obcanem, nemohu dostat welfare, tedy podporu od statu. Tu ted nepotrebuju, ale jednou budu. To az budu stary, a budu potrebovat doktory, eventuelne starobinec. Zaplati to snad Ceska republika za mne?

Zatim jsem ten cesky pas pouzil jednou. To kdyz jsme vyhrali v hokeji na olympiade, a ja prisel do prace s pasem nad hlavou. Nevim, zda to bylo nutne, oni vedi, kdo jsem. Tak jake vyhody mi to prinese? ée mohu pozadat o vraceni majetku? Jakeho? Byt nam vykradli policajti jeste pred soudem, po nasem odchodu. Jak to vím? No, meli jsme na chodbe v panelaku policku na boty, spolu se sousedy. No a oni ukradli tu polici i s botama. Se sousedovic botama. Tak to vim.

A nechtejte mi tvrdit, ze kdo se vratil, dostal ukradene a zabavene zpet. Znam jednu jedinou rodinu, ktera se vratila. On byval vedouci v pneumatikarne, ktera kdysi patrila jeho otci. Meli dum, ktery jim zabavili. Po navratu z Australie jim velkoryse umoznili si ten podnik koupit, zpet ho nedostali, prave tak, jako nedostali zpet jejich dum, ktery vlastnorucne postavili. Mozna, ze to neni typicky priklad, mozna, ze jinym lidem ukradene vracíte. Ja nevim, ale co vim je, ze i kdyby byli jedini, kdo nic nedostali, je to o jedny lidi vic, nez ma byt.

My si mysleli, ze budete chtit napravit chyby minula, ze budete chtít napravit , co ti pred Vami napachali. A co vidim? Nic se nezmenilo. V roce 1948 komunisti sebrali majetek tam, kde byl. Pak bylo ctyricet let komunismu, a pak si ten majetek soudruzi legalne prevedli ze statniho vlastnictvi do soukromeho. Takze jsme tam, kde jsme byli pred osmactyricatym, jenom ten majetek ted patri jinym, legalizaci nejvetsi loupeze co znam. Ale muzeme byt spokojeni. Komunismus se uz nevrati, a to ze dvou duvodu. Jednak si soudruzi prece neznarodni svuj majetek, a pak, jak se muze vratit, co nikdy neodeslo?

Tak co vlastne chteji? Pri pohledu zvencí to vypada ze to co nechteji, jsme my, kteri, diky tomu, ze se divame zvenci, toho vidime vic. A ja blb tady tvrdim,ze nemohu zaprit svou vlast, tak jako nemohu zaprit vlastni mamu. Moje mama mne nikdy nezapre, nikdy mi neda najevo nepratelstvi , tak jako to delaji oni.

Tak, a ted mi reknete, jak mne to "kdo nechtel odejit, nemusel" muze nerozcilovat. Mam ale jednu podminku: na nadavani nejsem zvedavej, tady v Americe totiz mame to, o cem Vy si myslite, ze mate: svobodu projevu. To, co jsem tady napsal, je muj nazor, a pokud me dokazete presvedcit, ze se mylim, budu jenom rad. Porad jsem se jeste nesmiril s tim, ze bych mel prestat byt Cechem.

Michal Malek, Boise, Idaho

Welcome to Michal's home page...

Intelektuál

Jiří Jírovec

Nevim, co Josef Valka prednasi svym studentum na katedre historie Masarykovy university v Brne, ale doufam ze ne o tom, kdo to je intelektual a co ma takovy clovek na praci.

Definice intelektuala, kterou uvadi v uvodu sveho clanku citovaneho ze Slova (BL, 11.3.1998), totiz ze "intelektual je clovek, ktery pokazi kazdou lidovou veselici", pochazi zjevne ze stejne "myslenkove" dilny jako oceneni "ty inteligente".

Celkem vzato pochybne vypada i definice, kterou Josef Valka nabizi v predposlednim odstavci sveho clanku: "skutecny intelektual je ten, kdo 'rika pravdu'". Dalo by se z ni sice odvodit, ze intelektual, ktery lže, prestava byt intelektualem a stava se politikem, jenze co s tim, kdyz ze zkusenosti vime, ze ne kazdy politik je byvaly intelektual.

Navic neni jasne, jakou pravdu ma intelektual rikat, zda tu svou (to co si mysli) nebo tu ktera v dane chvili potesi vetsinu posluchacu ci ctenaru.

Vykladovy slovnik, ktery mam pri ruce, definuje intelektuala, jako cloveka, ktery pouziva intelekt, pripadne cloveka, jehoz prace vyzaduje predevsim intelekt. To vypada celkem prijatelne, pokud vime, ze intelekt je schopnost pochopit myslenky a vztahy.

Josefu Valkovi se nelibilo, co napsali nekteri lide o oslavach hokejove zlate medaile. A proc ne, kdyz to vidi jinak nez oni. Mohl napsat: Hele, Uhl (Culik, a pod), nejsi ty nejakej zapsklej? A skocit hned do tretiho odstavce sveho textu (cituji z BL, 11.3. 1998): "Vitezstvi ceskych hokejistu v Naganu vyvolalo 'v narode' nezrizenou euforii a masove oslavy. Do svatku a lidove veselice se pripletli i politikove, protoze museli, a protoze nekteri z nich jsou take fandove. A pochopitelne i televize svou dosti bezradnou reportazi o oslavach. Nebylo v tom nic specificky ceskeho. Kdo sleduje sportovni deni, vi, ze k podobnym veselicim dochazi na celem svete. Jsou to snad uz posledni spontanni slavnosti a veselice nasi doby, ktera prilis mnoho duvodu k veseleni nema."

Mohl pak jeste pridat odstavec ctvrty: "Sociologove, etnologove a kulturni semiotikove v takovych oslavach nachazeji radu znaku spise civilizacnich nez narodnich. Mozna, ze si tim masovym vybuchem radosti sublimujeme uzkost, osamelost a strach. Nebo je to realizace obecne lidske potreby slavit. Nebo take potreby mit idoly, a to jine nez ty, ktere se nam denne vnucuji v mediich v roli politickych vudcu. Mame narikat nad narodem kvuli nekolika rozbitym flaskam? A co mela tato veselice spolecneho s Romy, rasismem, hospodarskou a politickou situaci a nekolika opilci, vyzyvajici ostatni, aby s nimi krepcili? Nebo opet vsechno souvisi se vsim?" A podpis.

Josef Valka se ovsem pustil do uvah o moralistickem guvernantstvi naroda a o moralizatorech, kteri nemaji reseni a nemohou nabidnout nic nez "plytke politicke heslo a moralizujici frazi".

Predpokladam, ze sociologove, ekonomove, ekologove, historikove a politologove (abych pouzil vycet Josefa Valka, v nemz bohuzel chybeji politikove) pouzivaji pri sve praci predevsim intelekt, neboli jsou schopni chapat myslenky a souvislosti a neco rozumneho s nimi udelat. Pokud ano, stavaji se diky definici stejnymi intelektualy jako treba spisovatelé.

Bylo by totiz dobre ujasnit si pojmy a prestat podcenovat pouzivani mozku. Intelektual neni clovek, ktery rika ci pise jakesi podivnosti a je lepsi nevsimat si ho. Je jim kazdy kdo pouziva mozek, tedy, jak doufam, i Josef Valka.

Premyslel jsem o tom proc se Josef Valka ty hokejove komentare tak dotkly. Jedine co me napadlo je, ze snad z jakesi setrvacnosti povazuje plochu novinove stranky za cosi posvatneho a v dusledku toho mu splyva rekneme mensinovy nazor s nebezpecnym moralizovanim.

Neni pochyb o tom, ze lži odborniku (historiku, sociologu, politologu, ekologu a ekonomu) je treba odborne odhalovat. O lzich politiku, pokud nespadaji do predesle kategorie, se vi, a v ostatnich vecech si ctenar udela svoje jasno sam. Neni treba ho podcenovat.

Jiří Jírovec

P.S. Politiky, z jejichž rad zazniva, ze intelektualove zklamali, by lide nemeli znova volit.

((A co takhle politiky, z jejichž řad jsou slyšet výčitky, že je zklamal národ? - Viz Jan Ruml a Josef Lux a poslední průzkum veřejného mínění o tom, zda to bylo lepší za komunismu nebo je to lepší nyní... JČ)

Lubomír Mlčoch vystoupil na konferenci fakulty sociálních věd Karlovy univerzity

Informuje dr. Milan Šmíd:

Meli jsme minuly tyden u nas na fakulte konferenci. Přednesl na ni zajímavý příspěvek o české ekonomice i Lubomír Mlčoch. Je na této adrese, (ale špatně se stahuje Netscapem řady 3).

Vice se muzete dozvedet na strance http://www.fsv.cuni.cz pod rubrikou What is new.

MŠ

(Vzhledem k tomu, že nebyl čas vyjednat svolení na přímé přetištění tohoto příspěvku, a stejně by - ač zajímavý - zahltil celé vydání Britských listů - odkazujeme na jeho adresu a zde uvádíme pro informaci jen několik úvodních odstavců. JČ)

Lubomír Mlčoch: Jaký model pro český kapitalismus?

1. Otázka, kterou jsem zvolil jako titul svého příspěvku, může být považována za nadbytečnou či dokonce "ŕpatně položenou", zavádějící na "třetí či čtvrté cesty". Tak ostatně v politické sféře byla česká ekonomická transformace traktována po řadu let nejvlivnějšími konceptory: jako problém, jak obhájit a prosadit "kapitalismus bez přívlastků".

V průběhu let se však stále více ukazovalo, že se u nás rodí jakýsi specificky český kapitalismus. Jeho epiteta se sice nemohla dlouho ustálit, ale pochyb nebylo o tom, že asi nějaký přívlastek náš český postsocialistický kapitalismus bude muset mít. Já sám jsem psal o zvláštním typu "státního kapitalismu" či "smíšené ekonomice", která převzala řadu dysfunkcí z minulého uspořádání "reálného socialismu". Jiří Lobkowicz s podobným typem argumentace hovořil o "příliš měkkém kapitalismu", když termín si vypůjčil od Jánose Kornaie, který před léty používal "měkké rozpočtové omezení" opět pro analýzu chování ekonomických subjektů v reálném socialismu. Pro kolegu Pavla Mertlíka byla česká privatizace poněkud kafkovskou cestou jak během několika málo let dospět od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví. Z okruhu kritiků patřících ke konzervativněji laděným politikům vznikla dokonce pochybnost, zda jde vůbec již o kapitalismus, a objevil se termín "bankovní socialismus". V zájmu objektivity nutno konstatovat, že ostří kritiky tohoto typu bylo namířeno především na sektor tzv. rekombinovaného vlastnictví (David Stark), tedy vlastnictví již formálně privátního, ve skutečnosti však s více či méně zakrytým pokračujícím státním paternalismem, který jen změnil své formy, ale možná dokonce získal na intenzitě. Existenci "duální ekonomiky", tedy koexistenci kvaziprivátního a skutečně soukromého sektoru bude ještě nutné věnovat samostatnou úvahu. Jan Sokol některé jiné rysy našeho kapitalismu označil za "gangsterské". Nejvážněji pak zní konstatování kolegů Víta Bárty a Vlado Benáčka: přes veškerou rétoriku a varování před jakýmikoli přívlastky, se u nás nakonec "standardní kapitalismus nepovedl".

2. Nechci vůbec bagatelizovat potřebu zásadní systémové změny při opouštění institucí "reálného socialismu". Přikláním se však k pojetí přítele Luďka Rychetníka z anglického Readingu: transformace ekonomiky a společnosti je vícedimenzionální problém, orientace a důraz jen na změnu systému nestačí. Nutná je současně snaha o modernizaci a restrukturalizaci společnosti, nutná je kultivace řádu, a nikoliv naposled - společnost potřebuje ke svému životu i dimenzi vizí, snů, nadějí a ideálů. Česká společnost tedy stála po listopadu 89 před úkolem své celkové kulturní a civilizační proměny. Představa, že jde především o ekonomiku (" o peníze jde až v první řadě") a ta předvede dravě svou výkonnost postavenou na silném sebezájmu jednotlivce, pro nějž stačí jen narychlo přepsat holý právní rámec, nuže tato představa ztroskotala. Ukázala se být "marxismem na ruby" (T.Halík) či "marxistickou vulgarizací Fridriecha v. Hayeka" (M.Petrusek). Omyl spočíval v instrumentálním pojetí institucí a v převrácené kauzalitě: byli to otcové sociálně-tržního hospodářství ve válkou rozbitém Německu, kteří se na základě své víry dopracovali k tomu, že ekonomika musí být postavena na hodnotách meta-ekonomických, a že nemá a nesmí mít na zřeteli ekonomickou výkonnost jako věc prvořadou. Teprve potom, když respektuje člověka a jeho lidskou důstojnost, může - jako něco co je nám přidáno - očekávat i vyšší produktivitu materiální povahy (volně dle Wilhelma Röpkeho). Transformace, která postavila privatizaci jako cestu k racionalitě a efektivnosti jako svůj prvořadý a ničím nepodmíněný cíl, i za cenu etických licencí- se musela nutně dočkat zklamání i v tom postulátu, který si učinila svým základem.

(...)

Dovolujeme si Vas upozornit na existenci nasich www stranek na adrese www.deu.cz . Informace na nich uvedene jsou Vam plne k dispozici pro dalsi pouziti.

Zvlaste pak upozornujeme na stranku www.deu.cz/pujcka.html , kde naleznete zcela novy model financovani volebni kampane.

Soucasne si Vas dovolujeme pozvat na nase pravidelne tiskove konference, ktere se konaji kazdou stredu od 12.00 na adrese Revolucni 5, Praha 1.

Tesime se na dalsi spolupraci.

Zdravi

ing. Petr Safranek e-mail: deu@login.cz

mistopredseda strany tel: 0602 38 18 65

Demokraticka unie http://www.deu.cz

PO Box 3

110 15 Praha 015

tel./fax 02-232 39 96

Jiřina Fuchsová

(Recenze Jana Čulíka Film Titanic překonává všechny rekordy. Proč? vyšla v BL 11. ledna 1998, úryvek z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce vyšel v Britských listech na Štědrý den 1997. JČ)

Film odezni... Hudebni tema se znovu a znovu opakuje, po divacich zustava polosery prazdny sal, a na platne se zvolna odvijeji titulky, stranky, pole, lany ! titulku.... Ke konci se objevuje blok jmen na velkofilmu se podilejicich kaskaderu, a byt nestacim precist vsechna jmena v te zaplave, me ceske podvedomi samovolne vybira z vetsiny jmen anglosaskych, irskych, italskych, francouzskych a jinych ty nepochybne ceska: JAROSLAV PSENICKA, PAVEL KRATKY, PAVEL VOKOUN.... Urcite jsou tam i dalsi, ale jit na film znovu a nechat si to zpomalit nemam cas...

Jsem rada, ze se na tomto tragickem, vzdy nove a nove generace fascinujicim pribehu ve filmove podobe podileli i Cesi. A zaroven, jako dnes uz vzdy, stale, kdykoli a kdekoli premyslim o tom, zda za moznost podilet se hollywoodskem velkodile musili moji spolurodaci z Cech ci Moravy zaplatit vzdanim se sveho ceskeho obcanstvi... Doufam ze nikoli... Prala bych si, aby podobnou traumatickou zkusenosti, kterou na sobe jiz osm let zaziva vetsina rodilych Cechu zijicich dnes trvale, obcasne ci docasne v USA, uz nikdo, krome nas, nemusel nikdy prochazet...

Jako dite jsem kdysi davno chodivala se svym dedeckem v Rokycanech na nasi zahradu. Nekdy se k nam cestou pridaval starsi --tehdy v mych ocich rozhodne starsi! -- pan a obvykle sel kus cesty s sebou. Rozhovory starsich panu mne jako dite malokdy zajimaly, snad s jedinou vyjimkou, jednalo-li se o politiku, a o tu se v tomto pripade nejednalo...

Na moji otazku dedeckovi, kdo je ten pan, odpovedel dedecek, ze jeho znamy... S lidmi, ktere nezna, pry se ten pan do reci nedava, je do sebe uzavreny... Byval namornikem na TITANICU. Kdyz se po tragedii vratil zpet domu, lide si na neho ukazovali a dokonce pry i na neho plivali:

"Helejte, on se zachranil z TITANICU, jakpak jsi to asi udelal, ty grazle!, kdyz mely mit prednost zeny a deti??

" Muj dedecek, zda se mi, mi tenkrat o neznamem panovi vypravel i neco vic, neco o tom, ze to byla strasna vec, ze ten pan snad pomahal veslovat jeden z tech clunu prave se zenami a detmi...

Vechno uz si, bohuzel nepamatuju. Pamatuju si jen, ze dedecek tenkrat rekl neco o tom, ze lide byvaji casto zli a nespravedlivi, ze leckdy soudi a odsuzuji sve blizni, aniz by o veci vubec neco vedeli...

Myslim, ze dedecek po tom panovi nikdy neplival ani mu nenadaval. Vychazim ze znalosti sveho dedecka, kdyz si myslim, ze spis tomu cloveku dokazal naslouchat, priblizit se mu, pochopit situaci, v niz se nalezal, udelat si, na rozdil od zfanatizovaneho davu, vlastni usudek, a podle toho se k tomu dotycnemu chovat...

Dotycny neznamy se tedy ke dedeckovi a mne pridruzoval, protoze mu veril, a sice i v dobach, kdy mestecko na davnou prihodu z TITANICU pro jaksi vetsi starosti s prave panujicim komunismem zapomnelo...

To tedy bylo moje prvni setkani s pribehem o zkaze Titanicu... Kdyz jsem nyni, o mnoho a mnoho let pozdeji s ostatnimi divaky v Los Angeles prozivala namorni tragedii znovu, nemohla jsem nemyslet na zamlkleho smutneho cloveka, ktery se nekde po palubach nepotopitelneho parniku toho 14. dubna 1912 jako mlady muz prochazel...

Co tam asi delal? Byl jednim z namornich dustojniku obsluhujicich krasne, mosazi a lakem se lesknouci pristroje na kapitanskem mustku ci v servisnich kajutach luxusniho plavidla? Byl jednim z cisniku ve snehobilem uboru servirujicim napriklad brandy Jakobu Astorovi a dalsim kapitanum prumyslu a financnictvi v kurackem salonku na jedne z honich palub?

Nebo, cely umouneny ve tvari, hazel spolu s Ircany a Svedy uhli do jednoho z ohromych kotlu v podpalubi? Vyznal se v tajemstvich fungovani ohromnych zalomenych hridelu pohanejicich nejvetsi parnik sve doby neuvazene prehnanou rychlosti vstric zkaze?

Od hollywoodskeho filmu kritici obvykle neocekavaji hluboke filosoficke podtexty, spise pritazlivou zapletku, nejlepe milostnou, lepe receno, romanek... Rychle se odvijejici akcni pribeh, nejlepe zaroven bud s umele, lidmi samymi, ci prirodou vyvolanou katastrofou... Potom ani tak nezalezi na tom, jake dialogove pitomosti pri vizualne pusobivem pribehu hrdinove pronaseji, nezalezi na tom, jestlize i prumerne informovany divak se ve dvou tretinach filmu musi zarazit nad tim, jak nedostatecne odeni hrdinove naseho pribehu bez viditelne uhony prekonavaji dlouhodobe machani a carani se v ledovych vodach Atlantiku...

Toto vsechno se v TITANICU bohate naplnuje... Ale zaroven je TITANIC navysost tim vsim, co pravy hollywoodsky evergeen musi byt: napinavou, vizualne nepopsatelne krasnou podivanou, pomoci nejmodernejsi filmove, kompjuterove a trikove techniky vyvedenou smutnou pohadkou s tragickym koncem...¨

Pro mne, a ano, dovolim si byt ciste osobni, protoze jako kazde umeni, i film pusobi na divaka, jako literatura na ctenare, jako hudba na posluchace, v prve rade osobne, se da TITANIC nazvat podobenstvim naseho veku...

Nevim, kolik dnesnich Cechu jeste cte Komenskeho Labyrint sveta a raj srdce... Snad proto, ze je to povinna cetba, byt v anglictine, pro vetsinu mych studentu, plete se Labyrint do meho zivota a mych osudu, a verim, ze i do zivotu mych studentu ceske kultury, temer denne... I kdyz budu srovnavat zdanlive nesrovnatelne, poprejte mi zde sluchu...

LABYRINT SVETA A RAJ SRDCE (datovano 1623): to jest SVETLE VYMALOVANI, kterak v tom svete a vecech jeho vsechnech nic neni nez mateni a motani, kolotani a lopotovani, mameni a  salba, bida a tesknost, a naposledy omrzeni vseho a zoufani: ale kdoz doma v srdci svem sede, s jedinym Panem Bohem se uzavira, ten sam k pravemu a plnemu mysli uspokojeni a radosti ze prichazi...

Jako Komenskeho stredoveke mesto, kterym prochazi Poutnik s Vsudybudem, mesto, zastupne representujici svet, povolani, tridy, zamestnani a rozlicna snazeni jeho obyvatel, i TITANIC, castecne pohadkove luxusni, castecne take pohadkove, pracovne a zivotnimi podminkami pro nektere pasazery nelidsky parnik, je do sebe uzavreny, nesmirnymi plochami Atlantickeho oceanu od zbytku sveta oddeleny, mikrosvet, mikrokosmos...

Jako v Komenskeho "rynku sveta", i na Titanicu jsou svety tech ,kdo obyvaji luxusni kabiny v hornich patrech, jimz jejich prostredky dovoluji nechat si za sebe uklizet, prat, vytapet, myt salky na caj a podobne, a omezene svety tech, kdo za listek do Noveho sveta v hlucnem a tepelne neizolovanem podpalubi prodali treba posledni kravu, posledni kousek bramboroveho pole v Irsku nebo na Slovensku, nebo tech, kdo v utrobach lodi v kouri a horku hazeji do rad kotlu uhli na vyrobu pary, od sebe ciste a prisne rozdeleny...

Mlady Jack, diky castecne elanu sveho mladi, castecne sve naivni nezkusenosti, castecne diky podivuhodnym "nahodam" prihozenym do kotliku hollywoodskeho produktu autory scenare, ma neobvyklou prilezitost pohybovat se zaroven v obou svetech zaroven, prekracovat hranice, za ktere jeho spolupasazeri z podpalubi obyvaneho, mimo jine, take skutecnymi krysami, se dostat nemohou a nesmeji...

Jako Komenskeho poutnik, ktery si obcas na sve ceste mestem posune na nose bryle mameni aby mohl prohledat za potemkinovske fasady jevu sveta pred sebou, i Jack, mlady, nezlomeny, idealisticky chlapec se srdcem na pravem miste dokaze jasne rozeznat pozlatko od praveho zlata...

Odhlednuto od --opet esencialne hollywoodskeho kresleni charakteru hlavnich protagonistu: kladni hrdinove museji byt 100% KLADNI, nesympaticti predstavitele lumpu museji byt 200% zlodusi!-- Jack, a posleze i hlavni hrdinka filmu Rose, jejimz zrakem videno celou tragedii TITANICU jako filmovi divaci spoluprozivame, jsou nositeli vlastnosti, kterym, alespon tak se to jevi mne dle reakci los-angeleskeho publika ve filmovem sale se mnou, divaci potleskem, smichem, vykriky, do posledniho fandi: lidskosti, cestnosti, odvaze, vytrvalosti, solidarite, na rozdil od nafoukanosti, aroganci, ramenarstvi, snaze potopit a odrovnat druheho, ktery snad nejak prekazi v me sobecke ceste za uspechem, majetkem, zachranou vlastniho zivota...

Je strhujici videt neuveritelne drama tisicu lidskych osudu prevedenych pomoci filmove techniky na nekolik ctverecnich metru, jak se rikava, "stribrneho" platna... Je strhujici pozorovat --byt hollywoodsky pretazenou-- snahu dvou mladych lidi zachranit sve, a nejen sve! -- zivoty v podminkach neuveritelneho zmatku a paniky zurici na palube, v kabinach, a v podpalubi domnele nepotopitelneho plavidla... Je strhujici pozorovat jednotlive pasazery jednajici bud sobecky, krute, nelidsky, nebo ty, kteri se do posledni chvile, i s jasnym vedomim nevyhnutelne ztraty vlastniho zivota, snazi udrzovat jakys takys poradek a zachranit alespon nektere...

Jednemi z nejbolestivejsich momentu filmu jsou sceny, v nichz se nebozi pasazeri z podpalubi, chudina a delnici z utrob lodi, snazi dostat se ze zvolna ledovymi vodami zaplavovaneho podpalubi na horni paluby. Vychody z podpalubi jsou uzavreny zeleznymi mrizemi a uzamceny. Stevardove uklidnuji tyto lidi, aby pockali, ze po nalodeni pasazeru z prvnich trid se dostane i na ne...

Jack a jeho pratele necekaji na vyreseni toho problemu: vyrvou z podlahy prisroubovanou lavici, a nekolika udery na mriz otevrou cestu na horni paluby, cestu k zachrane, alespon pro nektere... Mezitim se TITANIC, do poloviny potopeny, rozlamuje ve dvi... Nezachrani se ani mnozi z hornich palub, na palube TITANICU nebyl dostatek zachrannych clunu...

Kdyz prid rozlomene lodi, jiz zcela pod hladinou ledovych vln, zacne stahovat i zadni cast lodi do hlubin, zad s lodnim sroubem pocina stoupat vzhuru... A ano, to je moment, kdy hudebnici urceni k baveni cestujicich vyssich vrstev zacnou hrat Bliz k Tobe, Boze muj....

Asi tri hlasy v sale meho kina zpivaly s sebou, ja s nimi... Jack a Rose se, opet jakkoli hollywoodsky nepravdepodobne!, zachrani tim, ze setrvaji pritisknuti jako klistata ke spici zabradli na zadi...

A potom, ovsem, Jack v ledove vode Atlantiku pomuze Rose na kus plovouci preklizky, a sam, jako tisice dalsich, podlehne hypothermii... "Zavirka vseho..." Poutnikovo Mesto, 1623... Jackuv TITANIC, 1912... Moje, a Jaroslava Psenicky, Pavla Kratkeho a Pavla Vokouna CESKA REPUBLIKA,1998...

Nekolik Cechu, dnes v CR, se dal zachranuje na nemnohych clunech, v nichz je dost mista pro ty, kdo meli vzdycky ramena, a kdo se za ne pred nikym, jako nekteri pasazeri na TITANICU, nestydi... Vetsina dnesnich Cechu, at obyvaji ceske paluby horni nebo stredni, at ziji v Praze nebo v USA, zustava a zije ve stavu mensi nebo vetsi zatopenosti vodami sobectvi, honem za uspechem, snahou presentovat se, pred svetem, v tom nejlepsim svetle, byt vsechno to predstirani byla i lez...

A pak je TRICET TISIC! tech v podpalubi, tech bez obcanstvi ceskeho, tech, pred nimiz zelezne mrize mezi palubami a podpalubim zustavaji dodnes zamceny...

Obe tridy lidi, kteri se vsichni narodili do stejneho ceskeho svetla, do stejnych pomeru, kteri vyrostli na jedne pude, jsou od sebe, at v CR, az kdekoli v zahranici, prisne a ciste: oddeleny...........................

Jako TITANIC v posledni pulhodine nez klesl do hlubin, jsme, my, Cesi, kolektivne, dnes rozlomeni ve dvi... Jsem rozlomeni ve dvi, v Praze, Brne, Plzni, v Pisku i v Susici... Jsem rozlomeni ve dvi v New Yorku, v Los Angeles, ve Washingtonu, D.C., v San Diegu, v Arizone, v Iowe, v Texasu, nebo v Houstonu... A snad s vyjimkou nemnoha tech, kdo se prave nalezaji v tech sesti clunech, ktere dopluji az k zachranne lodi jmenem Carpathia, vsichni spolecne, vinni i nevinni, jdeme ......pomalu, ale jiste.......ke dnu.................

V Los Angeles, 15. brezna l.P. 1998

Jiřina Fuchsová

BRITSKYM LISTUM s dikem za vse dobre, a kolegialne pripsano...

P.S. ETERNAL FATHER, STRONG TO SAVE

(William Whiting, 1860, John B. Dykes, 1861. Namorni hymna.)

Eternal Father, strong to save,

Whose arm doth bind the restless wave,

Who bidd'st the mighty ocean deep,

Its own appointed limits keep;

O hear us when we cry to Thee

For those in peril on the sea.......

Amen.