Krásné sny
Když byl naposledy v Praze, Rory MacLean s sebou přivezl jako dárek čokoládu. Nyní nachází město koblih a texasek, kde bohatí jednají rychle a chudí se vystěhovávají
Kolaborace už dnes v České republice není jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však stále způsob nejlukrativnější.
Sunday Times, 22. března 1998
Každý příběh potřebuje začátek a tento příběh začíná na hřbitově automobilů na okraji Prahy. Je to příběh o lásce, o čokoládě a o splnění snů, anebo alespoň o triumfu osobní ctižádosti.
Jeho protagonistkou je mladá Češka, studentka s dlouhýma rukama a nohama jménem Petra. Petru si nejlépe představíme, jak se nahýbá dopředu, intenzívně poslouchá, přeje si, aby příběh, který se chystám vyprávět, už skončil, aby mohla hodit hlavu dozadu a zasmát se. Má důvěřivé srdce, které zosobňuje, v důsledku oněch náhod, společných literatuře i životu, veškerou naději a optimismus mládí.
Ale tento příběh má také podstatný podíl blbosti a podrobování se trivialitě. Jako v každém dobře strukturovaném vyprávění, i zde je skutečný a hrozivý nepřítel. Jenomže, protože se příběh odehrává v moderní střední Evropě a nikoliv za dnů studené války, není to tajný policista s ocelovýma očima, ani dogmatický politický komisař, ale je to společník usměvavého manažera nové pobočky americké firmy Dunkin' Donuts na Václavském náměstí. Je to zároveň snoubenec ženy s dlouhýma rukama a nohama. Jejich láska, která vykvetla v lesknoucích se nákupních střediscích se skleněnou střechou, a nikoliv v panelácích sovětské šedi, odhaluje ústřední paradox tohoto příběhu: v dnešní Praze hrozí, že jeden druh konformnosti bude nahrazen druhým.
Uplynulo osm let od mé poslední návštěvy do tehdy zapomenuté části Evropy. Koncem roku 1989 skončilo téměř přes noc půlstoletí totality - nejprve fašismu, pak komunismu. Východní Evropa byla ve stavu euforie. Na té cestě jsem se seznámil s lidmi, kteří nemluvili s žádným cizincem celých čtyřicet let - v některých zemích to bylo trestným činem - a kteří mi otevřeli srdce a vyprávěli mi své příběhy. Snažil jsem se zaznamenat něco z té optimistické doby a psal jsem o podvádění, hrůze a absurditě minulého půlstoletí. Nyní jsem se vrátil, abych se přesvědčil, co se v posledních letech změnilo a mojí první zastávkou byl hřbitov automobilů.
"A tady jsme nechali naše," řekla Petra a mínila tím auto z lepenky, vyráběné pro soudruhy. Zamávala útlou ručkou nad polem opuštěných trabantů, tater a wartburgů. "Otec doufal, že ho prodá, ale nechal to příliš dlouho. Pak už je nikdo nechtěl, tak ho tady vyhodil. Někde tady bude, jestli se chcete podívat."
Vydali jsme se řadami rezavějících škodovek. Tucet žigulíků, rozebraných až na šasi, rezavělo a srovnávalo se se zemí. Hromada Dacií sloužila jako vraní hnízdo. Automobilové hřbitovy v České republice, na rozdíl od obdobných hřbitovů v Británii, mají atmosféru dobročinnosti. Když dospěje automobil ke konci svého života a už se nedá opravit, majitel ho obyčejně rozebere a prodá fungující součástky. Když už na prodej nezbývá nic, zbytek se vyhodí na pole na kraji města. To, co zbývá, si může kdokoliv odnést a i když je nepravděpodobné, že najdete spojku pro porsche či skládací střechu pro mercedes, k dispozici jsou skoro kompletní trabanty. Nikdo je nechce. A protože jsou vyrobeny z papíroviny a z bavlny, vyztužené pryskyřicí, ta zatracená auta prostě nerezavějí.
"A tady to je," pravila Petra a povšimla si krabicovitého béžového modelu, který býval kdysi jejich rodinným automobilem. "Ještě má pořád ty rychlostní pruhy." Karosérie byla ve velmi dobrém stavu. "Jeden německý biochemik vyvinul bakterii, která žrala tu umělou hmotu," vysvětlila a pohladila vůz, "jenže se to neujalo. Nevíme, jak se jich zbavit."
Uvolnil jsem gumové popruhy a otevřel jsem kapotu. Motor SAZ s výkonem 18 koňských sil připomínal sekačku na trávu.
"Netrvalo by to dlouho uvést tyhle trabanty znovu do provozu," pokračovala. "Nebo byste si mohl koupit fungujícího trabanta za asi 5000 korun" - méně, než co stojí železniční jízdenka zpět do Anglie - "a pokusit si ho domů odvézt." Její návrh zaujal mou představivost. "Jenže ono by se to každých osmdesát kilometrů porouchalo a Němci by vás možná nepustili přes hranice." Fén na kolečkách by možná nedostal povolení jet po dálnici. Jeho smrtící, škodlivé výpary plodící dvoutaktní motor by byl možná postižen represivní silniční daní, jenže já jsem si představoval, jak pojedu s tímto koktajícím vozem po londýnské King's Road a bude sedět za volantem, vyrobeným z pryskyřice a z bavlny. Petra se podívala na hodinky. "Mám jen dvě hodiny volno," řekla a ukončila moje snění. "Tak abychom jeli. Pro trabanta se můžete vrátit."
Cestou do města duněla v jejím automobilu z cédéčkového přehrávače deska Nick Cave and the Bad Seeds. Petra zkontrolovala svou voice mail a telefonovala do Frankfurtu a do Paříže. Její agentura se ucházela v konkurenci o konto firmy Nestlé a před prezentací, která se měla konat následujícího dopoledne, bylo třeba vyjasnit některé podrobnosti. Po ukončení vysoké školy bylo Petře nabídnuto zaměstnání na českém ministerstvu zahraničních věcí, perspektivní místo, takže mohla být Petra jednoho dne velvyslankyní. Ale svedla ji agentura: platem, který byl sedmkrát vyšší. Petra by bývala dala přednost práci ve státní správě, podporování diplomacie než prodeji cukrovinek, jenže plat by nestačil ani za uhrazení činže. Praha je nyní pro Čechy tak drahá, že prostě nebylo volby.
Jak Petra řídila svůj podnikový vůz - novou Škodu Felici GLXi - přes tramvajové koleje a přes řeku Vltavu, snažil jsem se vzpomínat na tu ostýchavou školačku, s kterou jsem se seznámil před osmi lety. Tehdy si vzali její rodiče - pediatr a ředitelka školy - tři dny volno, aby mě mohli provést po Praze. Petra studovala na zkoušky a nemohla chodit s námi, a tak, abych jí ulehčil zklamání, dal jsem jí velkou tabulku čokolády Fruit and Nut, jaké jsem pro tyto příležitosti vozil s sebou. Na konci mé návštěvy mi to oplatila. Dala mi do voskového papíru zabalenou českou tabulku čokolády. Šedivá socialistická tabulka měla více společného s mýdlem než s kakaem, ale na to gesto jsem nikdy nezapomněl.
"Mohu s vámi jít na to setkání," řekla. Požádal jsem ji, aby mě představila majiteli jendoho pozoruhodného "restituovaného" hotelu v Praze, ale byla schopna od zaměstnavatele vybojovat jen dvě hodiny volna. Agentura byla americká a vyžadoval se americký přístup k práci. "Ale budu se muset před obědem zastavit v kanceláři, okej?"
Je obtížné řádně si uvědomit, jak otevřenou se stala česká společnost od roku 1989. Před tím rokem byly konformnost a kolaborace jediným prostředkem, jak udělat kariéru. Děti si vázaly červené pionýrské šátky a chodily houfně do Gottwaldova muzea, věnovaného životu prvního československého komunistického prezidenta. Jejich rodiče zase chodily do Muzea bezpečnosti, s nechvalně známou výstavou disidentských literárních děl (včetně her od Václava Havla a desek Boba Dylana) a s Brekem, vycpaným vlčákem, který chytil šedesát "kriminálních elementů", kteří se pokusili odejít z Československa. Ale nyní mají Češi možnost utvářet své životy, nejsou omezováni byrokratickou vizí své role v dělnickém ráji. Mohou obědvat v Právku, v první restauraci firmy Primeval v Praze, nebo u Molly Malone ("Projděte dveřmi do útulné atmosféry Irska"). Hotel Jalta, který kdysi podíval jen vařené vepřové koleno a moučné brambory, nyní nabízí "jediný stůl teppanyaki ve městě". Ulice voní parfémem, už nikoliv hnědouhelným prachem. Vláda investuje tak mocně do školství, že počet žáků v jazykových třídách, pro hodiny přírodních věd a matematiky se snížil na pouhých patnáct - ano, patnáct žáků. V obchodech je spousta nejrůznějšího zboží, na trzích se prodává čerstvé ovoce, ve zdech jsou bankomaty a v pusách mají Češi tyčinky Mars. Češi už mají všechno, ať to chtějí nebo nechtějí, za předpokladu, že si to mohou dovolit.
Hotel U klenotníka je na tom konci Rytířské, kde je supermarket Tesco. Rytířská je barokní ulice, která byla v devatenáctém století přestavěna v klasickém stylu. Kousek odtud byla v roce 1787 premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Nedaleko se v roce 1969 upálil Jan Palach, student filozofie, na protest proti sovětské okupaci.
"Když jsme poprvé do tohohle domu vešli," vzpomínala Alexandra Brůžková, "bylo ze schodiště vidět do nebe." Chovala se zdvořile a sebevědomě a byla trochu pobavena náhlými obraty historie. "Teď máme pocit, že jsme měli velké štěstí."
Od přelomu století byl tento velký čtyřposchoďový dům - starý měšťanský dům se základy z 11. století - domovem pro extravagantního klenotníka. Pracoval v dílně v prvním patře, zatímco manželka okouzlovala v obchodě v přízemí zákazníky. Pak, jedné noci v únoru 1948, byla budova zabrána, stejně jako většina ostatních soukromých budov v nově komunistickém Československu. Klenotník dostal infarkt a umřel. Jeho manželku odsoudili do vězení na dva roky za zločin vlastnění majetku. Jejich syn spáchal sebevraždu v uranových dolech. Starý dům byl rozdělen na byty, byly do něho nastěhovány čtyři rodiny a čtyřicet let se neprováděla žádná údržba. Podlahy shnily, zdi se prohnuly, polovina střechy spadla.
V těchto temných dobách chodila Brůžková kolem domu a necítila "prakticky nic. Nedokázal jsem se představit, že by nám byl dům někdy navrácen." Dům patřil rodině prvního manžela její matky. "Sovětský svaz byla taková mocnost. Myslela jsem, že je to navždy."
Ale sametová revoluce odvála tuto zločinnou nespravedlnost. Brůžková vyhrabala dekret a budova byla rodině "restituována". "Trvalo to rok, než jsme ji dostali zpátky," řekla mi. "Ale viděli jsme, že je na dobrém místě. Začali jezdit turisté, a tak jsme se rozhodli udělat z toho malý hotel."
Brůžková koupila nájemníkům byty na předměstí, čímž splnila podmínku, aby se vystěhovali. Vzala si obrovskou půjčku - "Panebože, myslela jsem si, jak kdy splatím ty milióny? Bylo to špatné pro duši" - a její manžel, stavební inženýr, řídil opravu domu. "Nedokázali jsme si představit, že by se nám to mohlo podařit. Když jsme poprvé otevřeli, když přijeli první hosté, byl to dobrý pocit."
Jenže pohádkový příběh úspěchu hotelu U klenotníka je výjimečný. V pražské architektuře dnes vládne krize. Ze státem vlastněných nemovitostí bylo 90 procent "restituováno" dřívějším majitelům. Ale staré budovy, které jsou všechny ve velmi špatném stavu, mohou být opraveny jen tehdy, jsou-li na to k dispozici peníze. Velké transparety visí na činžácích, o jejichž návrat se nikdo neuchází, a volají po "investorech a po nájemnících". Investoři sice přicházejí, nikoliv ale, protože by chtěli šířit dobročinnost.
Zlatá Praha je nyní místem velkých podnikatelských příležitostí. Dosud neexistuje žádný systematický urbanistický plánovací rámec. Mezi zdiskreditovanými komunistickými zákony a dosud nevyzkoušeným novým plánovacím režimem zeje mezera. Do této mezery spěchají investoři, chtiví rychlých zisků. Stará budova Koruny, kde se místní lidi dříve zastavovali na levné pivo a na koláč, byla zrestaurována, ale původní nájemníci si už tam nemohou dovolit činži. Přes ulici býval obchod s dětskými oděvy, byl však proměněn v mramorové a neónové obchodní středisko Darex. V Ungeltu, středověkém tržišti, nyní sídlí TGI Friday's a Oscar's American Grill. Obrovská, třpytící se soška Oskara zastiňuje devět set let staré obytné prostory pro otroky, které byly objeveny během renovací. Rodiny jsou vystěhovávány ze svých bytů, kde vládne průvan, dostanou malý byt na předměstí s ústředním topením a jejich staré budovy jsou proměněny v kanceláře, anebo v luxusní byty pro cizince. Střed města se mění: v centrální Praze žije stále méně a méně Čechů.
Ale paradox je, že bez investic by ty budovy prostě spadly. Pražská architektura je neobyčejně bohatá. Praha je barokní klenot, který druhá světová válka téměř vůbec nepoškodila a nezničila ho ani výstavba šedesátých let, protože politický režim byl chudý. Česká vláda má dost peněz jen na restauraci několika klíčových budov. Ostatní se stávají kořistí investorů, kteří mění jejich účel rychlostí, která bere dech. Přivádějí do Prahy trojského koně maloobchodníků a podniků invazivní, hmotařské, spotřebitelské kultury.
Poté, co jsme se zastavili u Petry v kanceláři, jsme poobědvali v Pavilónu, který býval starou vinohradskou tržnicí pro zemědělce. Teď je to nákupní středisko: Levi's Lacoste, Sony, American Express? Výborně, pane. Petřin snoubenec se k nám připojil, voněl parfémem Givenchy, nikoliv opékáním koblih, a okouzloval nás svou nakažlivou dobrou náladou a hlučným optimismem. Řekl nám, že loni v létě navštívilo Prahu více turistů než kdy předtím. Jeho koncese na výrobu amerických koblih vydělává obrovské množství peněz. Kéž by se Praha modernizovala ještě rychleji.
"Tohle staré místo bývalo ruinou," řekl o Pavilónu. Zvlášť se mu zamlouval skleněný výtah. "Dala se tady nakupovat jen zelenina. Teď je to jako Covent Garden v Londýně anebo Les Halles v Paříži, nákupní středisko pro seriózního zákazníka."
"A kde teď nakupují místní lidi?" zeptal jsem se.
"Češi jsou často velmi sentimentální ohledně starých míst. Toto je ale změněná společnost. Lidi teď mají svobodu cestovat do zahraničí."
"Ale když si lidi nemůžou dovolit cestovat do zahraničí, pak je pro ně nákup potravin přece ještě důležitější?"
"Ale je tady přece nové Tesco," odpověděl.
Oběd byl velmi dobrý: polévka z estragonu a červených paprik, guláš ze zaječího masa, a čerstvý zelený salát. Vzpomínal jsem, jak jsem si během své poslední návštěvy, po dlouhých měsících nekonečných vepřových řízků a knedlíků, vyjel na jeden den do Vídně, abych si mohl jednou dát syrový špenát. Účet za oběd byl tak vysoký, že by si ho většina Čechů nemohla dovolit, ale Petřin snoubenec ho zaplatil bez váhání. Měl jsem dobrý rok, opakoval. Kolaborace už dnes v České republice není jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však stále způsob nejlukrativnější. Když jsme se loučili, Petra mi dala dárek, tabulku čokolády. Jenomže to nebylo ani Cadbury, ani Suchard, dokonce ani ne Nestlé, byla to česká tabulka čokolády. Balení bylo elegantní a když jsem později čokoládu ochutnal, byla vynikající.
To, tedy, je onen konec, který potřebuje každý příběh. Nedostal jsem se k tomu, abych si vyzvedl trabanta. Konec konců, nebylo spěchu. Na rozdíl od budov se trabant nerozloží. Cenné věci sice nenávratně zmizí, ale trabant vyrobený z pryskyřice a z bavlny bude existovat navždy, jako nereznoucí památník na zmarněné roky. Ale možná si ho vyzvednu příští měsíc, až se vrátím do České republiky na svatbu. Pozvání mám teď přímo tady u sebe na stole. Obřad se bude konat na Staroměstské radnici. Flotila podnikových škodovek odveze hosty nádherným barokním městem na Václavské náměstí. Recepce se bude konat v podniku Dunkin' Donuts. A Petra hodí hlavu dozadu a bude se smát.
Zatraceně! Vono se dneska debatuje o NATO?
Jednání amerického senátu o rozšiřování měla chaotický začátek
International Herald Tribune, 20. března 1998
Washington - Někteří senátoři uvedli, že by raději debatovali o školství.
Jiný senátor si stěžoval, že jedna z nejdůležitějších změn v americkém závazku bránit Evropu byla proměněna ve "výplň" mezi důležitějšími debatami.
Další senátor pochválil družstvo košíkové, které hraje za jeho stát.
Ve středu se v americkém senátu mělo oficiálně jednat o tom, zda schválit dohodu, podle níž by mělo být přičleněno Polsko, Maďarsko a Česká republika do Severoatlantického společenství. Ale většina diskusí prokázala, že Senát, který byl v minulosti dějištěm mnoha řečnických bitev ohledně zahraniční politiky, se skoro vůbec nezačal ani zajímat o otázku, která má změnit globální politické hranice.
Jde o sněmovnu, která v minulosti nabyla téměř pohřebního rázu v důsledku respektu pro své mezinárodní povinnosti - ať už šlo o válku proti Iráku, o odsun amerických jednotek z Vietnamu, anebo o vytvoření Organizace spojených národů. Avšak - a možná je to odrazem toho, jak pevný je dnes mír a prosperita - senát jednal ve středu o rozšiřování NATO jen jako o dodatečné myšlence. Hovořilo se o tomto tématu i druhý den jen proto, že chaotický pořad dne zkrátil debatu o školství.
Z procedurálního zmatku výrazně vyplynulo, jak podloudný přístup zaujal senát k jedné z nejvýznamnějších změn v amerických bezpečnostních závazcích v Evropě, jaká se má udát za celou generaci.
"Používá se toho jako výplně," konstatoval senátor Joseph Biden, zástupce Demokratické strany ze státu Delaware, který stál v čele debaty za rozšíření NATO.
Součástí debaty se stal sám senátní pořad jednání. Demokraté využili příležitosti k tomu, aby zesměšnili Republikány, kteří ovládají Kongres, že se nedebatuje o otázkách, jaké lidi skutečně zajímají, jako školství.
"Toto hlasování o NATO," tvrdil senátor Paul Wellstone, demokrat z Minnesoty, "není o tom, jaký máme názor na NATO. Hlasujeme, že jsme si mysleli, že budeme debatovat o školství."
Uprostřed toho všeho, senátor John Warner, za Republikánskou stranu, z Virginie, naznačil, že by mohly vzniknout katastrofické důsledky, kdyby Senát schválil rozšiřování NATO. Vyvolal děsivý dojem, že by rozšířením aliance mohla vzniknout nová železná opona.
Konečně pak senátoři začali pronášet projevy, s patřičnou vážností, o kladech a záporech přijímání nových členů do vojenské aliance - jde o rozhodnutí, které mnozí považují za nejzávažnější zahraničně-politickou záležitost za celá desetiletí, o rozhodnutí, které bude podle očekávání v následujících deseti letech stát americké daňové poplatníky 400 miliónů dolarů.
Ale mnoha z nich vadilo, že mají najednou mluvit o světové politice. Senátor Byron Dorgan, za Demokratickou stranu ze Severní Dakoty, konstatoval, že by byl ochoten posléze debatovat o NATO, ale dodal: "Lituji, že jsme tady. Měli bychom diskutovat o školství."
Ti, kteří podporují rozšíření Severoatlantického společenství, doufali, že získají podporu pro svůj názor spořádanou prezentací a debatou, pokračující po celou řadu dní, které by se účastnila i veřejnost a tisk. Namísto toho byla debata rázem zahájena v úterý, poté, co se senátoru Trentu Lottovi, šéfu republikánské většiny, nepodařilo vyřešit spor o jednom zákonu o školství. Tento spor pokračoval i ve středu, a po mnoha procedurálních tahanicích se na pořad jednání zase dostalo NATO.
Ve středu bylo NATO omezeno už jen na jednu platformu pro spor politických stran. V krátkodobé perspektivě se to týká procedurálních výhod a v dlouhodobé perspektivě to vyvolává otázka, jestli náhodou Republikáni neřídí Kongres, který nemá nic na práci.
Lott konstatoval, že se snažil učinit správnou věc, dokonce i pod tlakem z vlastní strany. "Ještě teď mi senátoři říkají, 'Nepřecházejte k debatě o rozšiřování NATO! Odložte tu debatu! Odložte ji až za velikonoční prázdniny! Odložte ji do června. Odložte ji na nikdy! Nemyslím, že je to správné."
Ke konci dne konstatoval Lott, že věnuje většinu času ve čtvrtek 19.3. debatě o rozšiřování NATO, které podporuje. Ale uvedl, že Senát bude také jednat o školství.
To, že Senát nedokázal vzbudit pozornost veřejnosti, že se koná tato velmi důležitá debata, varoval senátor Biden, "propůjčuje důvěryhodnost nespravedlivé kritice, že jsme nevzali řádně, plně a seriózně v úvahu všechny klady a zápory, týkající se rozšiřování NATO."
Senátor Warner, který stojí v čele opozice proti rozšiřování NATO, si stěžoval na to, co považuje za nedostatek zájmu o zahraniční politiku, nejen u veřejnosti, ale i v Kongresu.
Senátor John Chafee, za Republikánskou stranu z Rhode Islandu, si vzal slovo a pochválil družstvo hrající košíkovou University of Rhode Island Rams (Berany z University of Rhode Island), za to, že porazili Kansas a postoupili v basketbalovém turnaji NCAA.
Debata o NATO trvala méně než čtyři hodiny. Většinu toho času využil k projevům senátor Biden, kterého senátor Warner jemně kritizoval jako svého "mnohomluvného" přítele.
Malé strany nemají v ČR přístup do médií
Damy a panove,
chtel bych Vam podekovat za necekanou podporu Cechoamericanu, kteri emigrovali po roce 1948. Muzete mi poslat cislo Vaseho bankovniho konta?
Dekuji,
Ivo Reznicek.
Vazeny pane Reznicku,
drive nez Vam sdelim cislo naseho konta, mi dovolte, abych Vas ujistil, ze nase stanovisko ke znovunabyti obcanskych prav pro emigranty neni rozhodne necekane. Jak se muzete presvedcit na http://www.deu.cz/stanovy.html, je navraceni prav i majetku exulantum obsazeno hned v prvnim bode programovych cilu v nasich Stanovach, a je to tam jiz od roku 1994, kdy DEU vznikla.
Zakladni problem je v tom, ze nase politicka strana ma blokovan pristup do sdelovacich prostredku. Zatimco jedni jsou v televizi, rozhlase ci v klicovych denicich porad a zadarmo, DEU ma pouze moznost placene inzerce, na kterou bohuzel nemame penize. Nase strana ma pouze dva placene funkcionare - predsedu a mistopredsedu, platy jsou 14 a 12 tis Kc mesicne (tj. priblizne 470 a 400 USD mesicne). To je vse, co si muzeme dovolit.
Blokadu pristupu do sdelovacich prostredku jsme si overili v poslednich mesicich. Byvaly ministr vnitra Jan Ruml (za jeho ministrovani vznikl i zakon c. 40 o obcanstvi) odesel ze strany pana Klause a zalozil stranu novou (Unie svobody). Okamzite dostal nevidany prostor ve vsech sdelovacich prostredcich, pricemz prevzal nas program (o kterem jako ministr Klausovy vlady nechtel ani slyset), ovsem o spolupraci s nami nechce ani slyset dal. To nas utvrzuje v tom, ze to s nasim programem nemysli prilis vazne a ze jde pouze o volebni trik.
V televizi a v novinach je ovsem temer denne, coz mu prineslo jiz vice jak 10 % volebnich preferenci. Pritom prezentuje nas program, ktery mu v dobe, kdy sedel po boku pana Klause, vubec nic nerikal.
Dalsim problemem je povinnost skladat volebni kauci. Chceme-li kandidovat do Parlamentu, musime slozit 30. dubna 1998 castku 1,6 mil Kc (priblizne 54.000 USD). Zatim mame asi 0,5 mil Kc, zbytek usilovne shanime v podobe pujcek od obcanu (viz http://www.deu.cz/pujcka.html). A to uz vubec nemluvim o nakladech na volebni kampan...
Je pritom jasne, ze realnou podobu muze nas program (vcetne navraceni prav emigrantum) nabyt az v momente, kdy se dostaneme do Parlamentu. A to je v tuto chvili opravdu financni problem. Proto nas velice potesil Vas zajem o nase konto. Jsme opravdu vdecni za kazdy prispevek.
Konto je vedeno u Investicni a postovni banky a.s., Praha 3, Olsanska 1a, jeho cislo je 102 824 721 / 5100. Mame vsak spatne zkusenosti s prevodem penez ze zahranici (banka je vraci a nam ani nic nerekne). Nejlepe se nam proto osvedcilo zaslani seku, ktery nam banka relativne rychle prevede na ceske koruny na nas ucet.
Adresa pro zaslani seku je:
Demokraticka unie
U trativodu 358
190 14 Praha 9
Czech republic
Jeste jednou Vam predem dekuji za Vasi pomoc.
Srdecne zdravi
ing. Petr Safranek
e-mail: deu@login.cz
mistopredseda strany tel: 0602 38 18 65
PO Box 3
110 15 Praha 015 tel./fax 02-232 39 96
Co nám v Austrálii leží na srdci
Koncem unora se konala v Sydney vyrocni schuze krajanskeho kulturniho spolku ARTSPECTRUM. Pri té priležitosti pronesl jejií predseda Stanislav Berton kratky projev, ktery byl pritomnymi prijat s bezvyhradnym souhlasem. Z projevu vyjimam:
..povazuji za spravne vyslovit nahlas alespon jednou, co mnohemu z nas zde v Austrálii lezi na srdci, co nas zarmucuje, tizí, ba zranuje...
Ma generace dospela v 1. demokraticke republice. Mame za sebou universitu rusneho zivota. Zazili jsme dve invaze a dve okupace. Byli jsme tercem 40tilete zurive propagacni komunisticke kampane proti exilu a emigraci. Pres ty vsechny laviny spiny vitame kazdeho politickeho a kulturniho hosta z rodne zeme s otevrenou pratelskou naruci. To ale neznamena, ze se vsím, co se deje v Ceske republice, stoprocentne souhlasime.
Mrzi nas problematika s navratem zanechaneho majetku, rehabilitacemi, dvojim obcanstvim, za ktere je samozrejme zodpovedna vlada, nejvice vsak nas rozrusuji statistiky o postoji naroda vuci nam v zahranici... jen, jenom, pouze, sotva 7% domaciho lidu souhlasi s tim, aby zahranicni krajane meli pravo volit..My mame pravo, vlastne povinnost posilat dary a dolary a delat lobby, ale do domaci politiky nesmime kibicovat. Proti zajmum Cechu v zahranici se v dolni snemovne 28. unora spojili socialni demokrate, komuniste a sladkovci...
Kdo je zodpovedny za tak nepochopitelne nepratelsky postoj ceskeho obyvatelstva republiky vuci Cechum v zahranici, kteri po mnoha desetileti aktivne i pasivne pusobili proti svetovemu komunistickemu spiknuti a kteri po mnoha desetileti usilovali o navrat svobody a demokracie do CR?
Prezident? Vlada? Verejne informacni prostredky? Promluvil nekdy v teto zalezitosti prezident Vaclav Havel v lanskych kazanich narodu do duse?....
Jsme od rodne zeme vzdaleni pres 20 tisic kilometru. Dychame australsky vzduch, jsme povetsine vdecní australsti obcane, ale nase vzpominky, nase srdce dosud tepou dejem ceskym. Nasi duchovni sounalezitost jsme v minulosti dokazali ciny.
V minulem roce se nas spolek vsemi silami zapojil do akce sydneyskeho Sokola veprospech obyvatelu Moravy postizenych zaplavami...Sokol, s pomoci Artspectra a dalsich krajanskych organizaci a jedincu, odeslal do CNB dar ve vysi 22 750 austr.dolaru. Ceskoslovenska obec legionarska v zahranici, jednota New South Wales, darovala Ceskému cervenemu krizi 1.130 dolarů...Krajane v cele Australii darovali celkem 40.000 dolaru....
Minuly tyden jsem dostal z Prahy lednove cislo Ceskeho dialogu. Zverejnil mj. dopis ceskeho senatu ceskym krajanum. Jedna vec me velmi zarmoutila.
Pani senatori a senatorky se zminují mj. o " obdivuhodnem smysly krajanu pro solidaritu s obcany, ktere v lete 1997 na Moravě postihla zivelna katastrofa", vysoce ocenili mimoradnou aktivitu krajanskych organizaci a jednotlivcu pri organizaci financni a materialni pomoci pro obcany postizene zaplavami", "verejne vyjadrili sve uznani za velkoryse financni dary". Dovidame se, ze v prvni sbirce venovali americtií krajane 25.000 dolaru. Kanadsti vic než sto tisíc. O darech z Austrálie ani malé ň. Ani o velkych darech krajanu ve Svycarsku neni zminka. Radi konstatujeme, ze predstavitele CR nam pisemne i verejne podekovali.
Take byvala velvyslankyne CR v Austrálii Dr J. Moserova, nyni mistopredsedkyne Senatu, napsala dekovny dopis krajanum v Canbere. Z nepochopitelnych duvodu se ani sluvkem nezminila svym kolegum a kolegynim v Senatu o tom, ze Cechoaustralane darovali obetem povodni vic nez Cechoamericane.
Navzdory nepriznivemu historickemu vyvoji vytrvame v cinnosti pro dobro ceske svobody, kultury a demokracie. Usklebky nenavisti nas neodradi. Za staromodni vlastenectvi v zapadle tramtarii se nestydime.
Stanislav Berton, 38 Abingdon Rd., Roseville NSW 2069, Australie
Demokrat navštívil Prahu
Do Prahy přicestovala v minulých dnech na několik dní delegace německých poslanců. Debatovali o celé řadě otázek a během své návštěvy se velmi zajímavým způsobem vyjádřili o možnost referenda o vstupu do NATO v České republice. Všichni sice odmítli absurdní myšlenku poratifikačního referenda, ale vedoucí delegace německých poslanc, zahraničně-politický mluvčí německé sociálnědemokratické strany Guenter Verheugen vyjádřil jasné překvapení nad velkým rozruchem, který vyvolala otázka referenda v České republice. V zásadě nechápal, proč by mělo být referendum problém.
Můžete namítnout, že jen podpořil své kolegy z ČSSD, ale z jeho slov je zjevné, že Verheugen rozumí celé otázce daleko lépe než většina politiků a komentátorů v České republice.
Verheugen neviděl důvodu, proč referendum odmítat. Jeho vysvětlení bylo prosté a logické. Vyjádřil názor, že v takové zásadní a existenční otázce jako je vojenská aliance by bylo zcela normální, aby se političtí zástupci občanů obrátili na voliče a zeptali se jich oficiálně a přímo, jaký mají na věc názor.
Občané ČR zjevně s Verheugenem souhlasí. Podle nedávných výsledků veřejného mínění, které prostřednictvím ČTK zveřejnila 17. března organiazce STEM, si česká veřejnost přeje, aby bylo o otázce vstupu do NATO uspořádáno referendum. 59 procent dotazovaných občanů uvedlo, že chtějí referendum o vstupu ČR do NATO a 70 procent konstatovalo, že by se referenda účastnili, kdyby se konalo.
Bohužel je však zcela akademické, co chtějí občané, protože se establishment už dávno rozhodl,. že na občany není spolehnutí, že by hlasovali tak, jak chtějí elity. Proti myšlence referenda bylo tedy zmobilizováno mnoho sil. Zeman, který se pár dní nemohl rozhodnout o tom, zda by se mělo konat nesmyslné poratifikační referendum, nakonec myšlenku referend pohřbil pod veřejně trapným tlakem z Pražského hradu (ČTK 19.3. 1998).
Je pozoruhodné, že zatímco mnozí příslušníci českého establishmentu se rozhodli občanům ČR odepřít referendum, protože dospěli k závěru, že se občanům nedá důvěřovat, že by "hlasovali správně", Verheugen vyjádřil zcela opačný názor. Verheugen konstatoval, že má plnou důvěru, že by ČR, kdyby se jí dostalo této příležitosti, hlasovala pro vstup do NATO. Nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují, že je Verheugen dobře informován o názorech lidí v České republice: asi 60 procent českých občanů se nedávno vyjádřilo, že by hlasovali pro vstup do NATO.
Jsem přesvědčen, že Verheugenovy výroky nejsou formální zdvořilosti cizího politika na návštěvě. Verheugenova slova jsou výrazem důvěry v samotný demokratický proces.
Verheugen, stejně jako většina občanů v České republice, je zastává názor, že lidé by měli mít právo rozhodnout o takto důležité otázce. Političtí představitelé se mohou snažit voliče přesvědčovat, ale v konečné instanci je toto rozhodnutí tak klíčové, že veřejnost musí ukázat, že ho podporuje. Jinak totiž toto rozhodnutí nebude mít v budoucích krizích demokratickou legitimitu. Verheugen chápe, že podstatou demokracie jsou občané a vyjadřuje důvěru v tuto podstatu demokracie. Je velká škoda, že Praha takovou důvěru v demokracii nemá.
A Democrat Visits Prague
A delegation of MPs from Germany was in Prague for a few days last week to discuss a variety of matters, and, during the visit, they made some fascinating comments concerning the possibility of a referendum on NATO in the Czech Republic. While everyone rejected the absurd idea of a post-ratification referendum, the leader of that delegation, Foreign Affairs Spokesman of the German Social Democratic Party Guenter Verheugen expressed a clear surprise at the great fuss (rozruch) the issue had caused in the Czech Republic. He didn't see any problem in principle with a referendum.
You may say that he was just supporting his colleagues in CSSD, but from his words it is clear that Verheugen actually understands the issue much better than most politicians and political analysts in the CR.
Verheugen saw no reason to reject a referendum. His justification was simple and logical. He felt that in such a fundamental and existential matter as a military alliance, it would only be normal for the political representatives to turn to the citizens directly and formally ask the country how it felt.
The citizens of the Czech Republic are clearly in agreement with Verheugen. Recent poll results issued by STEM (via CTK) on 17.3.98 showed that the Czech public wants a referendum on the issue. 59% of those surveyed said they wanted a referendum on NATO entry, and 70% said they would take part in such a referendum if it were to take place.
Of course, it is all academic what the people want, because the establishment decided long ago that it could not rely on the people to return the decision the elites wanted, and forces were rallied against the very idea of a referendum. Zeman, after blowing hot and cold over a nonsensical post-ratification referendum for a few days, finally laid the referendum idea to rest under publicly embarrassing pressure from the Hrad (CTK 19.3.98).
It is notable that while the widest possible cross-section of the Czech establishment denied a referendum to the citizens of the Czech Republic, because it was felt that the people could not be trusted to "vote correctly", Verheugen's opinion was quite the opposite. Verheugen said he was completely confident that the Czech Republic would, if given the chance, return a positive vote for NATO. Recent poll results suggest that Verheugen is well-informed about popular sentiments in the Czech Republic as about 60% recently said they would vote yes to NATO.
Verheugen's statements, I believe, are neither simply the posturing of a visiting politician nor just a polite expression of confidence in the people of the Czech Republic. Verheugen's words are actually an expression of confidence in the democratic process itself.
Verheugen, like the majority of citizens of the Czech Republic, believes the people should decide such an important issue. Political leaders can try to convince the public, but in the end, this matter is so important, that the public must show that they are behind it for it to have the legitimacy it will need in future crises. Verheugen understands that citizens are the foundation of a democracy, and he shows his confidence in that foundation. Too bad there's not such confidence in democracy in Prague.
Zachraňte "naši" libru
Zdálo by se, že hospodářská a finanční konference, která se tento týden konala v britském městě Yorku, je poněkud suchou záležitostí, vyvolávající asi tolik vzrušení, jako konvence účetních odborníků. Proto je možná poněkud překvapivé, že se stala scénou bouřlivých protestů.
Stovky protestujících občanů před konferenčním sálem proklínaly evropskou měnovou unii a Brusel obecně. Spálily vlajku Evropské unie a mávali transparenty s nápisy "Zachraňte naši libru". Dovolávali se kolektivního nacionálního "my" v úsilí vyvolat nacionalistickou podporu proti "jejich" jednotné evropské měně, euru. Dokonce si i najali letadlo, které přeletělo nad městem a táhlo za sebou transparent, odmítající jednotnou evropskou měnu. Na první pohled se zdálo, že ten protest je bezdůvodný, neboť současná britská vláda vyloučila, že by se Británie připojila k jednotné evropské měně ještě za života tohoto parlamentu.
Silné protesty proti jednotné evropské měně a proti Bruselu se dají vysvětlit celou řadou nedávných faktorů. Na jedné straně je britská nespokojenost s Evropskou unií způobena dojmem, že Brusel úmyslně zneužívá krize ohledně "nemoci šílených krav" ve snaze ochránit kontinentální zemědělce na úkor britských farmářů. Zveřejnění programu "Agenda 2000" minulý týden bylo také ranou mnoha lidem v Británii, protože zatímco to možná otevře dveře rozšíření Evropské unie na východ, zcela určitě to zavře dveře přístupu k miliónům liber regionální pomoci, kterou britské regiony trpící hospodářskou stagnací dostávají z Bruselu.
Ale příčina nedávných protestů je hlubší. Mnoho lidí v Británii - odvážím se říci, že většina? - se prostě nepovažuje za Evropany.To je zjevné z veřejné debaty o Evropě. Když lidé hovoří o "Evropě", mají tím na mysli kontinentální Evropu. Hovoří o tom, že "pojedou do Evropy", čímž dávají najevo, že nemají pocit, že už v Evropě žijí. Britové se neztotožňují s evropským kontinentem a nedůvěřují Bruselu, že by byl schopen řídit britské záležitosti, i když někteří evropští byrokraté v Bruselu jsou britskými občany.
Existuje mnoho argumentů pro přijetí jednotné evropské měny. Podnikatelské obci se myšlenka líbí, protože, mimo jiné, by to znamenalo méně starostí se změnami kurzů deviz. Širší veřejnost vidí všeobecněji výhodu v tom, že si při cestě do zahraničí nebude muset vyměňovat peníze, ale přesto, stejně jako lidé několika zemí v Evropské unii lůidé zůstávají skeptičtí ohledně jednotné evropské měny.
(Andrew Stroehlein v tomto místě pomíjí jeden důležitý argument euroskeptiků: Rozdílné kursy a rozdílné úrokové míry jednotlivých evropských měn odrážejí rozdílný stupeň ekonomického vývoje a stavu hospodářství v jednotlivých evropských zemích. Bude-li přijata jednotná evropská měna, bude to znamenat, že bude velmi politická ústřední banka, umístěná v Německu, diktovat centrální úrokové míry celé Evropě, bez ohledu na ekonomické odlišnosti jednotlivých zemí. V mnoha oblastech to povede ke zvýšené nezaměstnanosti, protože například ve stagnujících severoanglických oblastech nebudou podnikatelé schopni unést vysoké úrokové míry, diktované ústřední bankou EU z Německa. Dosud různé úrovně hospodářského rozvoje vyrovnávají vzájemně se měnící kursy evropských měn a lokálně, podle místních poměrů určované úrokové míry. Je-li v Británii hospodářská stagnace, úrokové míry jdou dolů a půjčky pro podnikatele jsou levnější, to povzbudí hospodářský rozvoj, atd. JČ)
Lidé se ale většinou příliš nezabývají racionálními argumenty o změnách kursů měn a o nutnosti výměny peněz, když jedou do zahraničí. Odpor vůči jednotné evropské měně a Evropské unii není založen na racionálních argumentech. Odmítání Evropy je niterné. Lidé se velmi bojí nadcházejících monumentálních změn, a britští občané na ně nejsou řádně psychologicky připraveni. Vládne široká nedůvěra vůči celému evropskému projektu.
Ministři v Bruselu jdou s reformami příliš rychle a bez souhlasu občanů. Je zajímavé, že Česká republika projevuje ve veřejné debatě stejnou dichotomii mezi internacionalistickými proevropani a těmi lidmi, kteří zaujímají podezřívavý postoj vůči tomu, co není "naše". V blízké budoucnosti však bude muset mezi těmito dvěma postojí dojít ke srozumění, a to v České republice i v ostatních evropských zemích.
K takovému srozumění může dojít pouze v tom případě, bude-li existovat více demokracie. Evropská unie vyžaduje injekci demokracie velmi naléhavě. Rozhodování v Bruselu by nemělo být dále za zavřenými dveřmy a občany zvolený Evropský parlament by měl dostat větší pravomoci než najmenovaní úředníci, kteří v současnosti v Bruselu rozhodují. Často diskutovaný "demokratický deficit" Evropské unie bude muset být konečně odstraněn, má-li kdy vzniknout smysluplný veřejný dialog mezi energickými zastánci evropského sjednocení a nedůvěřivou širší veřejností. Stručně řečeno, politikové Evropské unie budou muset být občanům přímo odpovědni.
V sobotu otiskl britský list Independent dlouhý redakční článek, v němž požadoval novou evropskou ústavu, která by propojila mocné politiky s občany. Nový ústavní pořádek by měl potvrdit, že lidé jsou v Evropě přímým zdrojem politické moci, a nikoliv jen prostřednictvím svých národních vlád, jak je tomu nyní. Kdyby začali mít řadoví občané přímý vliv na rozhodování ve vedení Evropské unie, asi by to projekt evropského sjednocení trochu zpomalilo, ale byl by to dobře vynaložený čas, protože vznikající Evropská unie by byla pak silnější. Nejde totiž o to, vytvořit novou evropskou totožnost, ale o to, vytvořit novou "Evropu občanů". Toto by byla Evropská unie, jíž by občané mohli důvěřovat, protože by věděli, že se její struktury musejí zodpovídat přímo jim.
Toto všechno dokazuje, že vstup do Evropské unie neznamená pro občany střední a východní Evropy vůbec, že by to byl jakýsi konečný cíl. Jakmile budou občané České republiky v Evropské unii, budou sami aktivně spoluutvářet budoucí tvar evropského společenství. Doufejme, že si uvědomí, že rozšíření demokracie je nutné a budou vyžadovat reformu EU, aby reagovala citlivěji na přání svých občanů.
"Save Our Pound"
The Economic and Finance Meeting (Ecofin) in York this week would seem at first glance to be a rather dry affair arousing all the excitement of an accountants' convention. It is thus perhaps rather surprising that it became the scene of a tumultuous protest.
Hundreds of protesters outside the meeting rallied to damn EMU and Brussels in general. They burned the EU flag, and they waved banners saying "Save Our Pound" - appealing to the collective national "we" in an attempt to whip up nationalist support against "their" Euro. They even hired a plane to fly overhead towing a banner denouncing the single currency. Superficially this protest seemed to be without justification because the current Labour government has ruled out Britain joining EMU for the life of this parliament.
The strong protest against EMU and Brussels can be explained by a number of recent factors. On the one hand, British dis-satisfaction with the EU centres around a perception that Brussels is deliberately mishandling the BSE crisis to protect continental farmers at the expense of British farmers. The announcement this week of the "Agenda 2000" document was also a blow to many in Britain because while it may open the door to Eastern enlargement, it will certainly close the door on millions of pounds worth of regional funds which depressed regions in the UK receive from Brussels.
But the cause of the recent protests goes deeper. Many people in the UK - dare I say most? - simply do not feel European. This is clear from the public discourse about Europe. When people talk about "Europe" they mean continental Europe. They talk about "travelling to Europe" obviously showing that they do not feel themselves to already be living within it. British people do not identify themselves with the continent, and they do not trust Brussels to run British affairs even though some of those Eurocrats in Brussels are British.
Arguments for EMU are many. The business community obviously likes the idea because it would, among other things, mean fewer worries about exchange rate fluctuations. The wider public generally sees the advantage of not having to change money while travelling, but still, the British public, like the people of several countries in the EU, remains sceptical about EMU.
People are not really concerned with the rational arguments about exchange rate fluctuations and currency exchange while abroad, however. Their opposition to the Euro and to the EU in general is not concerned with rational arguments; their rejection to Europe is visceral. There is a deep feeling of trepidation at the coming monumental changes, and British people are not really psychologically ready for them. There is a widespread distrust of the whole European enterprise.
The ministers in Brussels are moving too fast and without the consent of the people. It is interesting to note that the Czech Republic exhibits the same dichotomy in public debate between internationalist pro-Europeans and those people who are more suspicious of that which is not "na". Somewhere and sometime soon, these two conflicting opinions will have to come to an understanding both in the Czech Republic and in other European countries.
That understanding can only come about if there is greater democracy. The European Union needs an injection of democracy very badly. Decisions in Brussels should stop being made behind closed doors, for example, and the popularly elected European Parliament should be given greater power than the appointed officials who presently run the show in Brussels. The oft-discussed "democratic deficit" of the EU has got to finally be addressed if the gung-ho pro-European elites and the suspicious wider public are ever to start a meaningful public dialogue about their differences. In short, the EU politicians should start being accountable to the citizens directly.
On Saturday, the British Independent newspaper ran a long editorial piece which called for a new European constitution to connect power-holders with citizens. A new constitutional framework should confirm the people as the foundation of power in Europe directly, not just via their national governments as is now the case. The resulting increased influence of public sentiments would probably slow down the European project somewhat, but in the end it will be time well spent, as the resulting EU would be stronger. The point is not to try to create a new European identity, but to create a new "citizens' Europe". It would be a Union which its citizens could actually believe in, because they would feel its structures to be answerable to them.
All this just proves that entering the EU is not the end of anything for the people of Central and Eastern Europe. Once in the EU, the citizens of the Czech Republic will help to create the future of the Union. Hopefully they will see that this injection of democracy is necessary and demand reform of the EU so that it is more responsive to its citizens.
Kritika v křeči
Jiří Pehe (JP) napsal srozumitelný článek (BL 20.3.) o problémech spojených s přechodem od národního státu k nadnárodnímu budoucím začleněním ČR do EU. Zdůraznil zvláště psychologické aspekty, které nazval "revolučními mentálními změnami". Za to se mu dostalo nelichotivé odpovědi od Andrew Stroehleina (AS) (BL 20.3.). Hned v prvním odstavci je patrné, že kritika AS nesměřuje k podstatě článku, ale přímo proti osobě JP - AS nařkl JP, že neví příliš mnoho o lidech, se kterýmižije ve společném státě. Ve stejném duchu pokračuje AS dále, přes pochybnou definici občanské společnosti, rozbor slůvek "my" a "kmen Čechů", do drtivého závěru: "Až po vás, pane Pehe."
Nevím, proč je osobní napadání poradce presidenta zveřejňováno v BL. Je to soukromý názor pana AS, se kterým se málokdo ztotožní. Jediná věta, která v článku AS stojí za zmínku, je "tak o čem vlastně Pehe mluví?" Ano, pan AS nepochopil, o čem je řeč. O co delší kritika autora, o to větší mlha.
Občanská společnost aneb v čem se mýlí Andrew Stroehlein
V pátečních BL se Andrew Stroehlein kriticky vyjádřil k článku Evropská unie stojí na občanském principu (Jiří Pehe, Slovo 17.3. a BL 20.3.). Dopustil se řady osobních výpadů proti JP a zřejmě vůbec nepochopil smysl článku. Dovolil bych si proto panu AS nejprve objasnit postoj řadového českého občana a posléze poukázat na to, v čem se AS mýlí.
Občanskou společnost vnímáme, jak název napovídá, jako demokratické společenství občanů svobodných, bez národnostních, rasových, politických či náboženských předsudků, kteří se jednak identifikují s vlastním národem, ale zároveň jsou ochotni a schopni tvořit rovnoprávné nadnárodní společenství. JP poukazuje na to, že odumírání národního státu v souvislosti se vstupem ČR do EU bude psychologicky složitý proces, hovoří dokonce o "revoluční mentální změně".
Myslím, že tento termín vystihuje, jak málo jsme občanskou společností nyní. U většiny lidí je například zakořeněn odpor k Cikánům (protože kradou), Vietnamcům (protože nelegálně kšeftují), k Němcům (protože se nadřazují). Starší lidé, kteří prožili válku, ani po 50 letech nezapomněli. Ti už nebudou změny schopni a svou nenávist si odnesou do hrobů. Jinou kapitolou jsou mladí lidé, zvláště ve straně SPR-RSČ, kteří programově odmítají vše cizí v našem prostředí. Ti nebudou k mentální změně ochotni, naopak udělají vše proto, aby k ní nedošlo.
Sdílím obavy pana JP, şe se vůbec nemusí podařit občanskou společnost vybudovat. Posledních 7 let k tomu rozhodně nepřispělo. Pokud se nepodaří široce rozvinout společnost politicky, ekonomicky a kulturně, pokud zaváháme nad výzvou ke vstupu do EU, pokud si každý sám neprotrpí onu "mentální změnu", pak zůstaneme pro svět periferií s nesrozumitelným jazykem a neandrtálskými zvyky.
Pan AS se mýlí v řadě věcí:
1. Pan JP na nikoho neútočí, naopak věrně popisuje stav společnosti.
2. Lidi ve své zemi zná dobře, rozhodně lépe, než zná prostředí pan AS.
3. JP staví na první místo vznik občanské společnosti, pak vstup do EU. AS kroky obrátil.
4. AS chybně definuje občanskou společnost: "Prakticky řečeno, občanskou společnost představuje jakákoliv organizace, od klubu filatelistů po politickou stranu." (takové organizace jsou ve všech typech společností, totalitní nevyjímaje - pozn.PJ)
5. Není pravda, že za komunismu byly všechny organizace zlikvidovány. Klub filatelistů a pionýři fungovali bez problémů.
6. JP použil množného čísla "pro nás". Pan AS za to dosadil "kmen Čechů". Já rozumím "pro nás, občany".
7. Poslední věta "až po vás, pane Pehe" je pouhý osobní útok.
Závěr: Pan AS neporozuměl článku pana JP. Svou kritiku zaměřil bezdůvodně proti panu JP. Tím samozřejmě k budování občanské společnosti v ČR nepřispěl.
Petr Jánský
Jaromír Křepelka nesouhlasí s kritikou Demokratické unie
Vazeny pane Culiku,
protoze se v BL (20.3.) objevil muj dopis, ktery byl reakci na "Stanovisko Demokraticke unie", posilam Vam kopii me odpovedi.
Mam totiz pocit, ze Ing. Safrankovi dosly argumenty a snazi se skutecnosti, ktere se mu nehodi, oznamkovat komunistickou nalepkou, jak dosvedcuje i prehled "byvalych" komunistu zamestnanych v ruznych rezortech, kterymi se snad snazi naznacit, ze mezi ne patrim take ja. Takovy argument v diskuzi totiz povazuji za obycejny podraz.
Zdravi Vas
Nezlobte se, ale Vase reakce je jako vystrizena z komunisticke ucebnice obcanske nauky. S pozdravem
* ing. Petr Safranek e-mail: deu@login.cz *
Je mi lito, kdyz pravdu, ktera se Vam nehodi, oznacite za komunistickou propagandu. Mohu rici, ze s podobnymi nazory jsem prave nebyl obliben uciteli na hodinach obcanske vychovy na stredni skole (ucebnice jsme nemeli) a na vysoke skole jsem se dostaval do konfliktu s uciteli marxismu-leninismu.
Bohuzel mam stale dojem, ze nazory obsazene ve "Stanovisku Demokraticke unie" vychazeji pouze z emoci a maji ve skutecnosti s byvalou praxi jen velmi malo spolecneho.
Zdravi Vas
Jaromir Krepelka
