Kosovo
Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co dnes skutečně rozděluje Evropu
Na Škole pro slovanská a východoevropská studia Londýnské univerzity se konala diskuse kolem kulatého stolu o Kosovu. Přítomno bylo asi 150 osob. U kulatého stolu neseděli jen nudní univerzitní učitelé, ale také diplomaté a aktivisté, kteří se podílejí na tom, o co v Kosovu jde.
V debatě promluvili albánský velvyslanec v Londýně, ředitel londýnského střediska Krize v Kosovu (je to lobbovací iniciativa), zpravodajové BBC, činitel z britského ministerstva zahraničních věcí a bývalý britský velvyslanec v Bělehradě. Je nutno přiznat, že byla debata poněkud jednostranná, protože pozvaní zástupci Srbska účast odmítli. Nicméně to nevadilo, aby z rozhovoru vznikla ostrá hádka.
Je pravda, že všichni v místnosti souhlasili, že situace v Kosovu je zoufalá. Všichni se také shodli, že je hlavním problémem neústupnost Bělehradu. Všichni, kdo vůbec otevřeli pusu, hovořili o shodách mezi Bosnou v roce 1990-1991 a dnešním Kosovem. Přesto však došlo k dramatickému sporu a někteří účastníci diskuse nakonec odešli uraženě.
Od samého začátku, jak mluvčí jeden po druhém argumentovali, bylo zaseto sémě neshod. Tomuto pozorovateli bylo jasné, že se obě strany připravují na ostrou kontroverzi v čase vyhrazeném otázkám.
K hlavnímu sporu došlo mezi příslušníky skupiny, kterou lze nejlépe charakterizovat jako postmoderní, kosmopolitní skupinu, skládající se z některých univerzitních učitelů a z členů západních diplomatických sborů. Tito lidé hodnotili situaci v Kosovu racionálně, z hlediska mezinárodního práva. Zejména zdůrazňovali nenarušitelnost hranic. Povšimli si, že vzniká precedent pro případy jako je Čína a Tibet, Rusko a Litevsko, nebo dokonce Maďarsko a Rumunsko a Slovensko. Snažili se vysvětlit, že to, jak na kosovskou krizi zareaguje mezinárodní společenství, bude mít všeobecný dopad, jehož vliv bude daleko větší než pouze v Kosovu. Pokusili se vysvětlit, že Rusko a Čína, protože mají zástupce v Radě bezpečnosti, mají v těchto věcech obrovský vliv a jsou znepokojeny, aby nevznikl žádný precedent, který by v budoucnosti mohl poškodit jejich zájmy. Krátce řečeno, tito západní diplomaté byli stoprocentně racionální.
Jejich řešením bylo, že by obyvatelé z Kosova měli buď zahájit rozhovory s Bělehradem (rozhovory, které v současnosti bojkotují) a že by měli dopustit, aby se tyto rozhovory dostaly do slepé uličky, což se velmi pravděpodobně stane v důsledku Miloševičovy neústupnosti. Pak budou moci diplomaté říci svým neochotným protějškům v styčné skupině a v Radě bezpečnosti, že vyčerpali možnost rozhovorů, a bude načase zahájit drastičtější akce.
Na druhé straně argumentu stáli ten večer samotní obyvatelé Kosova, albánští a kosovští diplomaté a studentští aktivisté, kteří viděli problém emotivněji. Byli svědky toho, jak jejich přátelé a příbuzní umírají strašlivou smrtí, a tak se daleko méně zajímali o podrobnosti mezinárodního práva. Jejich argumenty však šly dál a nakonec bylo slyšet i radikálné nacionalistické hlasy. Člověk má dojem, že neustálé skandování srbských nacionalistických hesel za posledních (alespoň) 15 - 20 let spolu s nezájmem mezinárodního společenství o tento problém (trvající dlouhá desetiletí) způsobilo, že tito lidé přijali to, co lze charakterizovat jedině jako "velkoalbánský" či "velkokosovský" názor na svět.
Kosované neviděli důvodu, proč by měli s Bělehradem zasednout u téhož vyjednavacího stolu, protože by je u toho stolu nepodpořila žádná síla. Vlastně by nebylo zaručeno ani bezpečí vyjednavačů. Proto se rozhodli pokračovat v bojkotu rozhovorů a požadovali okamžitý vojenský zásah Západu.
Nejenže nedošlo mezi oběma stranami vůbec k dohodě, ale skoro vůbec nehovořily týmž jazykem. Jak hovořili příslušníci kosovské skupiny o "tisíciletí kosovské existence", "dlouho předtím, než přišli Srbové", bylo úplně jasně vidět, jak to západní diplomatický sbor vůbec neposlouchá. Žádné argumenty, které používají výrazů "náš národ" a "my" v kmenovém smyslu, neučinily na západní diplomaty vůbec žádný dojem. Pro "racionální" skupinu se toto nacionalistické výrazivo prostě jevilo zastaralé. Jeden západní diplomat to dokonce rychle nazval "myšlením devatenáctého století".
Zástupce britského ministerstva zahraničních věcí prostě jen vždycky nesouhlasně potřásl hlavou a civěl do země, pokaždé, když Kosované začali hovořit ohnivě nacionalistickým způsobem a obviňovali Západ, že neví nic "o historii našeho lidu".
Zcela souhlasím, že takovýto jazyk by měl být v roce 1998 považován za zastaralý, ale také vím, že ten jazyk dodnes používá v mnoha zemích mnoho lidí. Během hlučné diskuse jsem se nemohl pomoci: říkal jsem si: vždyť ale přece představitelé "mezinárodního společenství" musejí pochopit, že tyto nacionalistické postoje dosud existují v mnoha částech světa. Jim a mně se mohou zdát zastaralé, ale pro Kosovany jsou zcela zjevně tyto postoje velmi živé a aktuální. Svět se neosvobodil natolik od národnostního sentimentu, jak si myslíme. Zdálo se ale, že západní diplomaté žijí v jakémsi světě bez nacionalismu, který dosud neexistuje.
Mají-li Srbové a Kosované dojít vůbec kdy k trvalému porozumění, mezi Kosovany a představiteli "mezinárodního společenství" bude muset být nalezena společná řeč. Západní diplomaté si budou muset uvědomit, že existuje mnoho lidí, kteří uvažují etnicko-nacionalisticky, ať už si Západ myslí, že jsou tyto představy zastaralé. A Kosované budou muset trochu omezit svůj radikální nacionalismus, anebo se alespoň naučit trochu pozměnit svůj způsob vyjadřování, aby to bylo pro západní diplomaty přijatelné.
Kosované musejí pochopit, že na Západě nikoho nezajímá "albánský národ" a jeho "tisíciletá existence před příchodem Srbů". Musejí pochopit, že pro racionální západní diplomaty to zní jako pošetilé staromódní nesmysly. Samozřejmě, diplomaté nemusejí být každodenními svědky násilné a absurdní smrti lidí, kteří mluví jako oni a žijí v domech jako oni v zemi, která se velmi podobá zemi, v níž vyrostli - takže je pro západní diplomaty lehké kosovské emoce bagatelizovat. Kosované budou muset tohleto pochopit, pokud mají na mezinárodní scéně získat pro svou věc spojence.
Není přece zapotřebí hovořit o době před tisíci lety anebo využívat zastaralého postoje z devatenáctého století. Argument, že jsou v současnosti hromadně zabíjeni lidé, by měl být pro obě strany dostatečným důvodem, aby se spojily a rázně zasáhly proti Miloševičovi.
Samozřejmě, tento konflikt mezi "racionálními" internacionalisty a "emocionálními" nacionalisty je otázka, která se vůbec netýká jen dnešního Kosova.
Je to v podstatě základní konflikt vlastní totožnosti, který definuje dnešní Evropu a širší evropskou debatu. Někteří lidé v Evropě hovoří jako nacionalisté o "velkém X-ku", útočí proti "cizincům" na ulicích, zakládají své pojetí občanství na "pokrevních" svazcích, anebo, jako v některých francouzských komunitách pod vlivem Le Penových lidí, platí "čistokrevným francouzským ženám", aby byly doma a plodily děti.
Tito lidé si budou muset uvědomit, že vzniká nový svět. Jiní lidé, skuteční optimisté, se totgiž považují za občany "globální vesnice" a chtějí vytvořit novou Evropu a odstranit národní totožnost. Členové této skupiny si musejí dávat pozor, aby nespěchali do budoucnosti příliš rychle a aby neuvěřili, že takový svět už existuje.
Tak jako si nacionalisté musejí uvědomit, že se Evropa sjednocuje, evropští idealisté se musejí vyrovnat se skutečností, že lidé nezmění své pojetí vlastní totožnosti tak rychle a tak lehce, jak by to ti idealisté chtěli.
19.3.1998
Kosovo:
Notes from a Seminar in London Showing What Really Divides Europe Today
At London University's School for Slavonic and East European Studies on Wednesday evening, a roundtable discussion was held on the subject of Kosovo. Seated on the panel and in the audience of perhaps 150, were not just dusty academics but also diplomats and activists highly involved in the issue.
Speakers included the Albanian ambassador in London, the director of the London Kosovo Crisis Centre (a lobbying initiative), BBC correspondents, an official from the UK foreign office and the former British ambassador to Belgrade. The panel was admittedly lopsided because the invited Serb representatives declined their invitations, but that hardly prevented the conversation breaking out into a boisterous argument.
Its true that everyone in the room agreed that the situation in Kosovo was desperate, and everyone agreed that Belgrade's intransigence was the major barrier to solving the problem. Everyone in the room who opened his or her mouth noted the parallels between Bosnia in 1990-1 and Kosovo today. Still, a heated argument took place, and several speakers eventually left in a huff.
Right from the beginning, as speaker after speaker made his or her points, the seeds of the disagreement were sown, and it was clear to this observer that two sides were clearly lining up for a strong debate during the following question period.
The primary cleavage was between what I'll loosely call the post-modern, cosmopolitan group comprised of some of the academics and the members of the Western diplomatic community. They rationally assessed the case of Kosovo in terms of international law. Above all, they stressed the inviolability of borders. Noting the possibility of creating a precedent for cases like China/Tibet, Russia/Latvia even Hungary/Romania&Slovakia, they tried to explain that the implications of how the international community acts in this case go beyond Kosovo. They tried to explain that Russia and China, being on the Security Council, have enormous influence in these matters and are concerned that no precedent is set which could damage their interests in future. In short, these Western diplomats were completely rational.
Their solution was that the Kosovars should enter talks with Belgrade (talks which they are presently boycotting), and let the talks fall through as they undoubtedly will due to Milosevic's intransigence. Then the diplomats can say to their reluctant counterparts in the Contact Group and in the Security Council that they have exhausted the talking option, so it is time to take more drastic action.
The other side to the main argument of the evening was the Kosovars themselves, both Albanian and Kosovan diplomats and student activists who saw the problem much more emotionally. They've seen their friends and relatives die horrible deaths and thus obviously are much less interested in the particulars of international law. This side's arguments went further, however, and ultimately some radically nationalistic voices were heard. One gets the feeling that constant Serb nationalist chanting over the past 15-20 years (at least) combined with the international community's lack of attention to this problem (decades now) have led these people to adopt what can now only be called a Greater Albanian (or Greater Kosovo) outlook.
The Kosovars saw no point in entering talks with Belgrade because they would not be at the negotiating table with any force behind them. If fact, not even the safety of the negotiators could be guaranteed. Therefore, they intended to continue their boycott of the talks and pleaded for immediate Western intervention.
Not only could these two sides not see eye to eye, they were hardly speaking the same language. As members of the latter group spoke of Kosovars' "1000s of years" living in Kosovo "long before the Serbs came", one could watch the representatives of Western diplomacy simply turn themselves off. No arguments beginning with "my people" and "we" in the tribal sense made any headway with them whatsoever. To the "rational" group, such nationalistic language simply seemed out of date, and one Western diplomat even hastily labelled it "nineteenth century thinking". The representative from the British foreign office simply shook his head and looked down at the ground every time the Kosovars spoke in these fiery nationalist terms and blasted the Westerners for not knowing anything about "our people's history".
Certainly I agree that such language should be outdated today in 1998, but I also know that such language is very current for many people in many countries. Throughout the loud argument, I couldn't help but thinking: surely the representatives of the "international community" have to understand that these nationalist feelings still exist in many parts of the world. It may appear outdated to them and to me, but it was so obviously very current for the Kosovars. The world is not as free of national sentiments as many would like to think. It seemed, however, that the Western diplomats were living in some kind of nationalism-free world that simply doesn't exist yet.
Before Serbs and Kosovars ever come to a lasting understanding, the Kosovars and the representatives of the "international community" will have to find common ground in this matter. The Western diplomats will have to realise that there are many people who think in ethno-national terms whether they feel these ideas to be outdated or not. For their part, the Kosovars will have to lose some of their radical nationalism or at least learn to modify their language to suit their audience of Western diplomats.
The Kosovars must come to understand that no one in the West cares about "the Albanian nation" and their "1000s of years of existence long before the Serbs". They must try to understand that to the rational Western diplomats that sounds like foolish old-fashioned nonsense. Of course, the diplomats don't have to watch the violent and senseless deaths of people who talk like them and live in houses like they do in a country which looks similar to the one they grew up in, so it is easier for them to discount these Kosovan emotions. The Kosovars need to understand this if they are to win points for their cause on the international scene.
There is no need to talk about 1000 years ago or about an outdated nineteenth century outlook. The argument that people are being murdered en masse today should be reason enough for both sides to come together and act swiftly against Milosevic.
Of course, this conflict between the "rational" internationalists and the "emotional" nationalists is an issue that stretches far beyond Kosovo today. It is essentially the primary conflict of self-identification that defines today's Europe and the wider European debate. Some in Europe talk in nationalist terms about "Greater X-land", they attack "foreigners" in the street, they base citizenship on "blood" ties or, as in some communities in France which are dominated by Le Pen's people, they pay "pure-bred white French women" extra money to stay home and procreate. These people have got to realise that a new world is forming. Other people, truly optimists, feel themselves to be citizens of the "global village" and would like to see a new Europe and the erosion of national identities. The members of this group have to be careful not to get ahead of themselves and believe that such a world already exists.
Just as the nationalists have to realise that Europe is coming together, the European idealists have got to face the fact that changing people's self-identification is not going to happen as quickly and as easily as they'd like.
19.3.1998
Tony Blair apeloval v Paříži na Francouze, aby oživili Evropu, vytvořili řádné demokratické struktury a přijali jeho "třetí cestu"
Tony Blair promluvil dobrou francouzštinou ve francouzském národním shromáždění. Apeloval na francouzské politiky, aby oživili evropský projekt přijetím jeho "třetí cesty" - jina totiž riskují, že evropští občané ztratí zájem o další integraci evropského kontinentu.
Pravicoví poslanci francouzského parlamentu Blairovi silně tleskali, když konstatoval: "Žijeme ve světě, v němž je jistě láska k ideálům důležitá, ale propadnutí ideologii může být fatální."
Blair požadoval užší integraci Evropské unie v některých oblastech, v jiných, jako je zdravotnictví a školství, však prosazoval rozrůzněnost. "Buďme hrdi na naši různorodost, ať žije subsidiarita (rozhodování na místní úrovni, v jednotlivých zemích). "Vive la subsidiarité!" zaznělo celým francouzským parlamentem a jeden gaullistický poslanec zvolal: "Bravo!"
Hlavním jádrem Blairova projevu však bylo, že Evropská unie si musí před rozšířením a prohloubením svých institucí vytvořit politický systém, jehož politikové se budou muset plně zodpovídat občanům. Viz komentář Andrewa Stroehleina na totéž téma, v článku zabývajícím se poučením z Le Pena, ve včerejších Britských listech.
"Rád bych vznesl varovná slova," řekl Blair. "Máme hospodářský rámec pro Evropskou unii. Potřebujeme nyní politický rámec, který bude dramaticky daleko relevantnější a bude daleko více ve styku s občany než nynější systém."
Blair varoval, že politikové ztrácejí přímý kontakt s názory a s pochybnostmi "obyčejných lidí". Hovořil podobně, jako mluvíval John Major, který často kritizoval vládnoucí elitu Evropské unie. "Existuje politický deficit, který naši občané pociťují velmi ostře," řekl Blair. Dodal: "Měli jsme odvahu vytvořit Evropskou unii. Mějme nyní odvahu ji zreformovat." Požadoval, aby dostal štrasburský parlament daleko větší pravomoci a aby evropská Rada ministrů reagovala daleko operativněji na požadavky občanů.
Blair dále zdůraznil: "Plně sdílím myšlenku evropského sjednocení. Jsem podle instinktu internacionalista. I kdybych jím ale nebyl, byl byl internacionalistou v důsledku realismu." Požadoval, aby Francie spolupracovala těsněji s Británii v několika průmyslových oblastech, zejména ve zbrojařském průmyslu, aby dokázala Evropa lépe konkurovat Spojeným státům.
Pravicoví poslanci Blairovi divoce tleskali, když hovořil o tom, že by politika neměla být omezována žádnými ideologickými, předem danými poučkami a že by nemělo existovat žádné předem dané veto ohledně metod, jak dosáhnout realizace základních hodnot.
"Důležité je to, co funguje," řekl Blair. "Pokud nezaujmeme tento postoj, dostaneme se do pasti změn. Změny nás ochromí a způsobí nám porážku," uvedl.
Naopak Blairovo vysvětlení, že jde o "modernizaci za určitým účelem", že je to modernizace založená na solidaritě, spravedlnosti, svobodě, toleranci a rovné příležitosti pro všechy", vyvolalo potlesk od levicových poslanců ve francouzském parlamentě.
Rasismus v britském Liverpoolu
Britský premiér Tony Blair se v minulém týdnu dvakrát ostře vyjádřil proti rasismu. Zdůraznil, že "základní princip rasové rovnosti sdílejí v Británii všechny hlavní politické strany, a proto můžeme být optimističtí, co se budoucnosti vztahů mezi rasami týče."
Britský deník Independent je však přesvědčen, že je rasismus v britské společnosti široce rozšířen a že na něj nelze reagovat jen mlčením. Proto deník vyzval všechny vedoucí britské politické představitele, aby se otevřeně vyslovili proti rasismu.
V některých částech Británie podle tohoto bojujícího denního listu dodnes existuje vysoká míra rasismu. Jednou z těchto oblastí je severoanglické přístavní město Liverpool.
"Hospoda v liverpoolských docích je hlavně pro černošskou klientelu. Chudáci se většinou drží pohromadě, protože kdyby chodili po ulicích po jednom, vystavili by se urážkám či fyzickým útokům od ostatních příslušníků veřejnosti," řekl návštěvníkovi šéf liverpoolské policie.
Bylo to v roce 1861 a návštěvníkem byl známý anglický spisovatel Charles Dickens.
V roce 1989 však v reportáži pro deník Independent informoval Anthony Bevins, politický redaktor listu, že většina liverpoolských hospod je stále ještě segregovaná (do některých chodí barevní, do jiných běloši) a policie podle svědectví černochů nemá pro barevné občany příliš velké porozumění.
Reportáž listu Independent tehdy vyšla po zveřejnění ostře kritické oficiální zprávy lorda Gifforda, který konstatoval, že je rasová diskriminace v Liverepoolu "výjimečně strašlivá". I redaktor Bevins dospěl k závěru, že město Liverpool praktikuje svůj zvláštní, jedinečný druh apartheidu a obyvatelstvo, včetně některých černochů, před tím zavírá oči.
O devět let později zdůrazňuje Tony Blair, že je Británie multikulturní zemí. Avšak mnozí konstatují, že se v Liverpoolu změnilo jen málo. Liverpool, který má nejstarší černošské obyvatelstvo v celé Británii, má v komunálním úřadu jen jednoho černocha z 99 radních. Jen 0,3 procento zaměstnanců státní správy jsou černoši. V roce 1996 konstatovala analýza University of Liverpool, že každý druhý liverpoolský barevný se stal terčem rasového násilí.
Jen asi půldruhého kilometru od převážně černošské čtvrti Toxteth je centrum města, kde je naprosto nezvyklé vidět mezi zaměstnanci v obchodech či v kancelářích barevnou osobu.
Podle černošských aktivistů praktikuje město Liverpool tradičně politiku oddělování černochů od bělochů. V letech 1919 a 1948 byly v Liverpoolu rasové nepokoje. Černochům byly odpírány lepší pracovní příležitosti a bydleli v oblastech s nejhorším bytovým fondem.
V roce 1984 informovala britská oficiální Komise pro rasovou rovnost, že v Liverpoolu systematicky dochází při přidělování bytů k rasové diskriminaci. O pět let později vydala Komise pro rasovou rovnost znovu příkaz, aby Liverpool přestal své obyvatele v tomto ohledu diskriminovat, protože se dosud nezměnilo nic.
Diskriminace barevných a černochů pokračovala i v období, kdy liverpoolský městský úřad ovládla extrémní, trockistická levice. Šéf někdejšího extrémně levicového liverpoolského komunálního úřadu Derek Hatton a jeho soudruzi se ostře stavěli proti jakékoliv pomoci etnickým menšinám, žijícím v Liverpoolu, protože by to prý vedlo k vzrůstu nenávisti bělochů vůči černochům a oslabilo by to solidaritu dělnické třídy.
Solidarita dělnické třídy však nejde tak daleko, aby bílí obyvatelé Liverpoolu přijali černochy za sousedy v lepších dělnických čtvrtích. V severním Liverpoolu jsou některé čtvrti, do nichž by se černoši nikdy neodvážili po setmění sami, protože by se stali terčem útoků a byli by pravděpodobně i usmrceni. Občas se tam vyskytnou černošské mrtvoly a nikdo neví, kde se vzaly.
Někteří univerzitní odborníci a pracovníci komunálního úřadu kritizují názor černošských aktivistů z Liverpoolu, že jsou prý jejich stížnosti zcela ignorovány. Gideon Ben Tovim, městský radní a učitel na místní univerzitě, konstatoval: "Etnické menšiny mají nyní větší přístup k úřadům, takže se situace v určitých ohledech zlepšila, i když není ideální."
Kolik vás ještě zbývá
Mam na mysli ceske obcany vhodne k praci a k vladnuti. Jak znamo, v nedavne minulosti uzraly podminky ke zmene: chaba ekonomika, lid je z vetsi casti nespokojeny, statem kontrolovane sdelovaci prostredky potlacuji neprijemne nazory, vsude se krade, veda, skolstvi a zdravotnictvi jsou v krisi a ze vseho tezi uzka skupina lidi, jakychsi politicko-ekonomickych mafianu. Navic glorifikace urcite svetove velmoci vede ke slepemu nasledovani zkusenosti pratel a k tomu problemy s cizinci, kteri se roztahuji, protoze maji moc a penize, nebo prekazeji, protoze jsou treba Vietnamci ci jine pronarody. Navic vsude halasi Nemci lakajici ceske Mareny na svoje nemecke.
Vse vola po zmene, a tak po komunistech nastupuji lide, kteri (a) jsou lepsi nez oni, (b) vedi jak na to a (c) jsou tak nejak poctivejsi, protoze nejsou (pri nejhorsim uz) komunisti. Vysledkem jejich cinnosti je chaba ekonomika, lid je z vetsi casti nespokojeny, statem kontrolovane sdelovaci prostredky potlacuji neprijemne nazory, vsude se krade, veda, skolstvi a zdravotnictvi jsou v krisi a ze vseho tezi uzka skupina lidi, jakychsi politicko-ekonomickych mafianu. Navic glorifikace urcite svetove velmoci vede ke slepemu nasledovani zkusenosti pratel a k tomu problemy s cizinci, kteri se roztahuji, protoze maji moc a penize, nebo prekazeji, protoze jsou treba Vietnamci ci jine pronarody. Navic vsude halasi Nemci lakajici ceske Mareny na svoje nemecke.
K drive odmaznutym komunistum tedy muzeme pridat ODS a jejich koalicni partnery. A s nimi Republikanskou stranu. Ta sice jeste u moci nebyla, ale jsou to nackove a pres veskery nacionalismus ji ani Havel nepovazuje za statotvornou stranu.
Kdo tedy zbyva? Socialni demokrati se Zemanem? Ale ten prece jedna proti vlastnimu znarodnovacimu presvedceni se svycarskymi podnikateli o dalsim zhorsovani stavu ekonomiky (kdo vi, co ma Jan Vizek za lubem).
Problem malych stran je v tom, ze jsou male, takze by se musely spojit s nekterou z vetsich. Jenze o tech uz vime, kam to dotahly. Navic se nezda, ze by v nich byli obzvlastni geniove schopni vytahnout stat z bryndy. Ze sve pozice mohou tak nanejvys obvinovat, aby vzbudily pozornost. Napriklad mistopredseda Demokraticke unie Petr Safranek sice pozna, jaka myslenka se podoba tem z komunistickych ucebnic (BL, 2.3. 1998), ale jeho predstavba o tom, ze kapital lidi, kteri emigrovali s prazdnyma rukama, je solidni se zda byt ponekud naivni. Jeho kritika Klausovy (pravicove) vlady, ktera umoznila, ze zde mame "podnikatele", kteri se diky "Velkemu sametu" v roce 1989 stali pres noc ze soudruhu reditelu pany majiteli, ze je umele vytvaren strach ze zahranicniho kapitalu a ze se nikdo nepta, kde cesti "velkopodnikatele" vzali zacatkem 90. let obrovske sumy, za ktere tzv. privatizovali, je sice ostra, ale jako zaklad pro vladnuti nic moc. Navic jde o platformu blizkou Zemanovi (viz jeho vyrok o vlade zlodeju).
Takze kdo vlastne zbyva? Mozna, ze si prece jenom opatrim to druhe obcanstvi a budu treba prezidentem. Mam peknou zenu a zadne skraloupy z minula.
