London Decides
Early this morning, the postman dropped an interesting eight-page booklet through the mailslot. In fact, I am not alone. Every home in London will be receiving one of these booklets this week.
The booklet is called "A Mayor and Assembly for London? Your Choice", and it concerns an upcoming referendum here in the greater London area. On 7th May, the millions of people who live in London's 32 boroughs will choose whether or not they would like to see fundamental changes occur in the London local authority structure. From the booklet one learns that the question put to the electorate will be clear and straightforward:
"Are you in favour of the Government's proposals for a Greater London Authority made up of an elected Mayor and a separately elected Assembly?"
Residents of London, including Commonwealth and EU citizens living here, will be able to vote yes or no to this referendum question. The booklet includes an application for postal or proxy voting for those who will be abroad or simply outside London during the referendum and also for those who may not be able to reach the polling station for reasons of infirmity.
The booklet explains the government's proposals in clear and simple terms. It gives an overview of the changes that will occur if voters return a yes vote including notes on transport oversight, environmental regulation and city planning authority changes. It clearly outlines what the new post of Mayor will do and also what role the new 25 member Assembly will have. Then the booklet talks about costs and clearly states that Londoners could expect to see their council taxes rise by a few pounds a year as a result of these changes.
Although it is produced by a government department under control of the Labour party which is firmly in favour of a yes vote on 7th May, the booklet is actually quite even-handed in its approach to the referendum. The booklet is full of phrases such as "London decides when you decide", "your choice" and "yes or no" in bold letters. The back page clearly states "London Decides, yes or no", and a picture shows 14 traditional black cabs with "yes" or "no" in their roof lights. The booklet is so even-handed that the editors have made sure that 7 of those cab roof lights say "yes" and 7 say "no".
For those who want more information, the booklet offers Londoners a helpline number and an Internet address (http://www.london-decides.detr.gov.uk) from which all documents pertaining to the proposals are available. The booklet also offers a postal address from which people can receive fact sheets on particular issues that may interest them receive or even the entire White Paper (actual text of the government legislation) on the new proposals. Because there is a recognition of the multi-cultural character of London, the same booklet is also offered in foreign languages such as Hindi, Greek, Gujerati, Turkish and Chinese to name a few. In addition, the booklet comes in various formats such as Braille, audiocassette and large print.
This availability of information about upcoming groundbreaking legislation makes a refreshing change from the Tory government, which unlike many of its partners in the then EC did not send such an informative booklet to all its citizens during the public discussion of the Maastricht Treaty. One can fault the new Labour government on many things, but as far as informing the public about the potentially monumental changes in regional administration (Scottish devolution, Welsh assembly), the Labour party seems to be going about this business in the right way.
I would go so far as to say that this is practically a model of how things ought to be done in a democracy. When great changes are afoot, a referendum should be put to the public. The government should inform people about the referendum in a fair manner via direct mailing. It should be honest and up-front about the costs of the proposals. Additional information should be easily available for those who would like it, and people of different cultural backgrounds or with differing abilities should be completely involved in the decision. Residents who will find themselves away from home during the referendum should still be able to vote by post or proxy, and this should be easy to arrange.
The government can state its case for the changes, and it can try to convince the public of its case. But in the end, it is the choice itself which should be stressed in the direct mailing: "yes or no, your choice".
Contrast this to the Czech Republic for a moment. The monumental changes represented by membership of NATO will not be put to a referendum, and citizens who found themselves abroad would not get to vote in a referendum anyway. The Czech authorities continuously dodge the question of how much NATO membership is going to cost. There has been no general mailer to all the citizens of the Republic to inform them of what their sons might die for and offer them a choice of options.
Giving away carp to a few Prague residents who wear pro-NATO ribbons and creating a travelling road show (Lobkowicz's agitprop) to present citizens with a fait accompli is no substitute for having the people decide. It's true that many public documents are available at the web site for the Representative Assembly, but good luck getting public documents in minority languages or on audiocassette. Most importantly, the fact that there might be a choice is simply rejected by the Czech establishment.
While the British government tells Londoners "yes or no, your choice", the Czech elites essentially tell the citizens of the Czech Republic "yes only, our choice".
Quite a difference.
Dvojí občanství vyvolává debatu: Je to snad dvojsečný meč?
Wall Street Journal, 25. března 1998
Jsou dva pasy lepší než jeden?
Tato otázka vyvolává sílící debatu a američtí občané ve stále větším množství odpovídají "ano". Chtějí být schopni pracovat v zahraničí bez byrokracie a bez omezení, nebo si přejí posílit styky se zeměmi svého původu, a tak rekordní počty Američanů si pořizují druhý, zahraniční pas.
Podle amerického zákona to mohou učinit, aniž by ohrozili své americké občanství.
Vývoj vůči mnohonásobnému občanství má však potenciál obrátit vzhůru nohama tradiční představy, jak lidé pohlížejí na sebe, na svou práci, na své komunity. Tento vývoj vyvolává vlnu zájmu od vědců, mnozí z nichž jsou přesvědčeni že je nacionalismus umělá konstrukce a že je navzájem v různých zemích zaměnitelný.
"Většina univerzitních odborníků je ochotna deklarovat zánik národního státu," konstatuje T. Alexander Aleinikoff, který studuje mezinárodní migrační trendy pro Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír. "Dvojí občanství je považováno za součást tohoto vývoje."
Blíží se nebezpečí?
Někteří kritikové jsou zenpokojeni, že má tento trend pro jednotnou společnost nebezpečné důsledky. "Jestliže se budou moci lidé stát dvojími občany, proč by člověk nemohl mít loajalitu vůči třem, čtyřem, třeba i osmi zemím?" ptá se Mark Krikorian, ředitel Střediska pro přistěhovalecká studia, konzervativní centrum ve Washingtonu, D.C. Krikorian je znepokojen, že vzniknou škody pro rodilé Američany, zpochybní-li se tradiční představa, že my jsme "my" a oni jsou "oni".
Je zjevné, že koncept dvojího občanství zpochybňuje tradiční představy o vlastenectví. Co by například dělal občan těchto dvou zemí, kdyby mezi nimi vznikla válka?
Zpytování vlastní osobnosti ohledně totožnosti a národnosti podporuje skutečnost, že se rychle celosvětově šíří kultura i kapitál. Lepší dopravní a komunikační spojení umožňují lidem doslova spojit se s domoven odkudkoli, kde si mohou do zdi zapojit modem anebo dostat oznamovací tón.
"Ať už jste přistěhovalec, anebo pracujete v oblasti nejmodernějších technologií, můžete cestovat po svět a nejste už uzavřen do jediné škatulky příslušnosti či totožnosti," konstatuje Noah Pickus, profesor veřejné politiky na Duke University, který rediguje knihu o občanství a migraci v jednadvacátém století. "Je to emocionální otázka, která bude mít dalekosáhlé důsledky. Zatím si je skoro vůbec nedovedeme představit."
Mnoho zemí zakazuje svým občanům vlastnit pas jiného národa. Tak to bylo i ve Spojených státech do roku 1967, kdy rozhodl Nejvyšší soud, že musejí mít Američané právo vlastnit cizí pas. Od té doby působí Američané s dvojím občanstvím ve vládě Arménska a Estonska. Letos v lednu byl zvolen zaměstnanec americké federální státní správy Valdas Adamkus prezidentem své rodné Litvy.
Francie i Velká Británie patří k čelným mocnostem, které dovolují dvojí občanství. V nedávných letech povolily Kolumbie, Ekvádor, Brazílie a Dominikánská republika svým občanům, aby vlastnili i druhý pas. A rozhodnutím, které podstatně zvýší počet majitelů dvojího občanství na světě, se 21. března rozhodlo Mexiko povolit svým občanům vlastnit americký pas. I naturalizovaní Mexiko-Američané mohou zpětně zažádat o mexický pas, i když budou moci volit pouze tehdy, vydají-li se do Mexika.
Složitá realita
Představa dvojího občana - který stojí každou nohou pevně v jiné zemi - je málokdy vyvolávána v politických debatách o přistěhovalectví. V nich totiž diskutéři většinou hovoří o tom, že přistěhovalec bude žít buď v jedné nebo v druhé zemi. Kritikové přistěhovalectví i jeho odpůrci většinou předpokládají, že nový příchozí v hostitelské zemi zůstane, anebo se vrátí domů. Avšak vědci poukazují na to, že skutečnost je daleko složitější. Stále větší počty přistěhovalců udržují styky se svou rodnou zemí a mnoho rozených Američanů objevuje své kořeny v zahraničí.
"Starý model národní příslušnosti je v tomto globalizujícím se světě zastaralý," kostatuje Aiwa Ongová, antropoložka na University of California v Berkeley. Ongová, která o tomto vývoji píše knihu, nazývá nový způsob života "pružné občanství". Jiní vědci vytvořili termín "transnationals".
Ať už to nazveme jakkoliv,tento vývoj je v ohnisku zájmu rozkvétajícího vědeckého studia, využívajícího tak odlišných disciplín jako je právo, sociologie, antropologie a filozofie. Předmět dokonce vyvolal vznik časopisu, který se jmenuje Diaspora, a vycházejí kritické texty jako sbírka esejů, nazvaná "Pro lásku naší země", v níž vědci debatují pro a proti v otázce transnacionálních osob.
Na podporu pojmu dvojího občanství poukazují antropologové na existenci společností, které existují ve dvou zemích. Jedním příkladem, který podrobně studoval antropolog Roger Rouse, je soužití Mexikánců a Mexikáno-Američanů v kalifornském městě Redwood City. Už mnoho let si tato komunita vyměňuje peníze, myšlenky i lidi s městem Aquilia, vzdáleném stovky kilometrů a ležícím v Mexiku.
Mnohonárodnostní společnosti také vznikají, když investují velké firmy v několika zemích zároveň a pak přesunují své zaměstnance z podnikatelských důvodů z jedné země do druhé.
Přísaha loajality
Ve Spojených státech se intenzívně debatuje o jedné otázce, totiž zda by měla být pozměněna přísaha státní loajality. Přísaha požaduje, aby se občané odřekli loajality vůči jiným zemím, ale nemá žádný praktický dopad, neboť imigrační a naturalizační úřad se ani nových amerických občanů nedotazuje, jestli si ponechali pas své původní země.
Nikdo totiž vůbec neví, kolik amerických občanů se dnes hlásí k druhému občanství. Avšak milióny Američanů mají právo stát se zároveň občany jiných zemí na základě jjeich rodinných svazků s cizími zeměmi, které samy povolují dvojí občanství. Všeobecně řečeno, máte právo na získání občanství druhé země, pokud jste se v ní narodili buď vy, nebo vaši rodiče nebo prarodiče.
Aleinikoff vychází z údajů amerického sčítání lidu a odhaduje, že množství lidí s právem na dvojí občanství, roste v Americe každoročně asi o půl miliónu. Je to způsobeno počtem dětí, které se v Americe rodí rodičům původem z ciziny.
Seach Rach, student podnikatelské vědy v Glendale, ve státě Arizona, má právo na irský pas, protože jeho dědeček pocházel z toho smaragdového ostrova. Očekává, že dostane irské občanství letos, a požádal o ně, protože chce pracovat v Evropě. "Ve věku globálního podnikání, proč proboha ne?" ptá se.
Rach, veterán z amerického námořnictva, který se narodil 4. července, odmítá stížnosti svého otce, že prý získáním druhého občanství oslabí svou loajalitu vůči Spojeným státům. "Dokázal jsem, že se angažuji pro svou zemi," konstatuje.
Rachův irský pas mu poskytne právo pracovat ve všech 15 zemích Evropské unie, jejímž členem je Irská republika. "Snižuje to překážky při hledání práce," říká.
Hospodářské důvody
Podporují-li mnohé vlády dvojí občanství, mají pro to hospodářské důvody: chtějí udržovat, případně posilovat styky s emigranty, kteří se usadili ve Spojených státech či v jiných bohatých zemích. Odhaduje se, že asi třicet procent přistěhovalců z Latinské Ameriky do Spojených států posílá peníze zpět do své vlasti, a vlády se obávají, že tento proud peněz během času zeslábne.
"Pro některé vlády je tohle zcela úmyslná hospodářská strategie," zdůrazňuje Michael Jones-Correa, profesor politologie na Harvardské univerzitě.
Mnoho lidí, kteří se přistěhovali do Spojených států z rozvojových zemí, uvádí, že je pro ně složité investovat do rodné země, nebo dokonce tam i jet na návštěvu. Dvojí občanství ulehčuje vytváření hospodářských pout. V případě Mexika například nový zákon umnožňuje lidem s dvojím mexicko-americkým občanstvím kupovat si pozemky a obejít zákaz, který normálně platí pro cizince.
"Pro mexické přistěhovalce bude lehčí učinit poslední krok a získat americké občanství, když budou vědět, že jsou v Mexiku stále vítání," konstatuje Juan Jose Gutirrez, ředitel One Stop Immigration v Los Angeles, podniku poskytujícího imigrační služby.
Dvojí občanství je "obrovská příležitost pro přistěhovalce do Spojených států, aby ovlivnili život v rodné zemi k lepšímu," zdůrazňuje Manuel Matos, ředitel Severní manhattanské koalice pro práva přistěhovalců. Matos je synem přistěhovalců z Dominikánské republiky a aktivně lobuje za právo dominikánských přistěhovalců, žijících v USA, aby v budoucnosti směli hlasovat v dominikánských volbách.
Anwar Elgonemy, manažerský poradce v San Francisku, už vlastní egyptský pas i britský pas a nyní žádá o třetí, americký pas. "Občanství je umělá konstrukce," zdůrazňuje. "Je nutno to říct otevřeně: svět je mišmaš."
Popřený jazyk národní totožnosti
Tato recenze knihy Dereka Sayera, The Coasts of Bohemia. A Czech history (Různá pobřeží Čech: Historie Čechů), která právě vyšla v nakladatelství Princeton University Press, 413 stran, cena 21.94 liber, byla otištěna v sobotu 28. března v deníku Financial Times. Napsal ji Tony Barber.
Bedřich Engels v roce 1849 pohrdavě odmítl český národ. Napsal, že je to historicky "absolutně neexistující 'národ'", který "nikdy neměl vlastní historii.". A v září 1938 vyjádřil Neville Chamberlain v podstatě tutéž myšlenku, jen s minimálně menším množstvím necitlivosti, když charakterizoval Československo jako "dalekou zemi", obývanou "lidmi, o nichž nevíme nic".
Kniha Dereka Sayerse, historie Čechů od jejich konverze na křesťanství v devátém století, slouží jako důkladné a naprosto efektivní popření těchto postojů a jako post factum kritika Nevilla Chamberlaina.
Dílo je napsáno spíše z kulturní než z politické perspektivy. Všímá si skutečnosti, že nejvýznamnější česká referenční publikace, osmadvacetisvazková encyklopedie, která vyšla v letech 1888 - 1909, se počtem hesel a ilustrací ve své době umístila na druhém místě za Encyklopedií Britannicou.
Běžný český pozdrav "nazdar!" je odvozen z výrazu "Na zdar Národního divadla" - což bylo heslo v kampani, v jejímž důsledku byla stavba tohoto památníku české národní kulturní totožnosti, otevřeného v roce 1881, financována stoprocentně z darů veřejnosti.
Česká kultura byla jen málokdy těžká a neproniknutelná. Národní opera, Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, v jednu chvíli oslavuje kvality českého piva. Bestseler z roku 1826, Domácí kuchařka neboli pojednání o masových jídlech pro dcery Čech a Moravy od Magdaleny Dobromily Rettigové, "se stal pro českou kuchyni týmž, čím byla paní Beetonová pro Angličany v devatenáctém století nebo The Joy of Cooking pro Američany ve století dvacátém."
Pivo, vepřové a knedlíky: Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška by určitě poznal, jak solidní příspěvek činí tyto potraviny českému životu. Avšak jde zároveň o zemi, kde čtvrt se účastnilo čtvrt miliónu lidí v roce 1939 opakovaného pohřbu v Praze pozůstatků Karla Hynka Máchy, zakladatele moderní české poezie, který zemřel o 103 roky dříve ve věku 25 let. Ceremonie se uskutečnila dva měsíce po Hitlerově konečném rozbití meziválečného Československa a byla dojemným aktem veřejné odvahy.
Čechy to však nezachránilo. Předválečnou Prahu, fascinující směsici českých, německých a židovských vlivů, rozbila nacistická okupace a komunistická diktatura. "Němci zavraždili Židy, Češi vyhnali Němce a komunisté udělali vše, co bylo v jejich silách, aby byla zlikvidována vzpomínka na obojí."
Avšak nemohli zlikvidovat hrdost Čechů na jejich minulost. Jak Sayer dokumentuje - což Engels a Chamberlain měli vědět - Češi vytvořili jednu z nejrozvinutějších středověkých společností. Za Karla IV (1346-78) byla Praha hlavním městem Svaté Říše římské a domovem jedné z nejstarších evropských univerzit.
Přesto je však pochopitelné, proč, navzdory umístění Čech v geografickém srdci Evropy, byli Češi příliš často jen na pokraji evropského povědomí. Jen po dobu pouhých dvaceti let od roku 1620, roku velké národní katastrofy, k níž došlo při bitvě na Bílé Hoře, a rokem 1989, rokem osvobození od komunismu, nebyli Češi ovládáni Vídní, Berlínem či Moskvou.
Čeština jako psaný jazyk téměř zmizela běhe třistaleté habsburské nadvlády v letech 1620 - 1918. Úřady ve Vídni zakázaly téměř veškerou českou literaturu ze "zlatého věku" patnáctého století, kdy předešlo husitské národně-náboženské povstání luteránskou reformaci o celé století.
Pro Čechy bylo zoufalé, že jejich národní totožnost závisela téměř stoprocentně na jejich jazyku. "O většině toho, co dosud definovalo českou historii, a učinilo Čechy tím, čím byli, se nesmělo mluvit."
Ještě koncem roku 1871, kdy už bylo české národní obrození v rozkvětu, pražský statistický úřad konstatoval, že pracovníci, organizující v roce 1851 sčítání lidu, se pokusili příliš předčasně identifikovat lidi podle národnosti, neboť "jasné vědomí národní totožnosti je u většiny národů Rakouska-Uherska takříkajíc dosud v plenkách".
Sayer uzavírá, že byl a je český národ obětí nešťastného umístění na hranici mezi rozdílnými, proti sobě postavenými světy: protestantským a katolickým, německým a slovanským, kapitalistickým a komunistickým, demokratickým a totalitním.
Ani není Sayer stoprocentně přesvědčen, že bude mít česká historie "šťastný konec". Dnešní Česká republika je mladá demokracie, která se chystá vstoupit do NATO a do Evropské unie. To jsou pravděpodobně milníky na cestě k trvalé integraci do západního světa.
Ale měli bychom odolat pokušení líčit českou minulost jako jednu dlouhou celonárodní pouť od Jana Husa k Václavu Havlovi. Kdyby byla historie tak jednoduchá, nebylo by zapotřebí tak inteligentních a myšlenkově stimulujících knih jako je Sayersovo dílo.
Kam spěje vývoj
Můj velmi vzdělaný a moudrý otec říkával, že nezadržitelně k horšímu. Tento výrok se zdá být v rozporu s poučkou, že všechno je jinak (než jak se nám říká), ale protiklad je jen zdánlivý. Spojenim obou výroků se totiž dostaneme k celkem logickému závěru: všechno je jinak - vývoj spěje ... atd. Je ovšem zřejmé, že ani tato kombinace nemá jednoznačnost zákona platícího v jakékoli situaci.
Věren zásadě, že děti (to zní politicky korektněji než "synové") mají pracovat na odkazu svých rodičů (což zní korektněji než "otců") rozšiřuji původní definici o svůj díl: všechno je jinak - vývoj spěje nezadržitelně k horšímu, chybí-li politická vůle tento stav změnit.
Zdá se, že politická a ekonomická situace ČR platnost tohoto zákona potvrzuje. Vůle politiků něco po roce 1989 změnit vydržela jen krátce. Jakmile se nová moc etablovala, stalo se základním programem jejích protagonistů udržet se u koryta.
Vyčichnutí politické vůle ovšem není českou specialitou a tak by bylo nesprávné hodnotit domácí poměry odtrženě od toho, co se děje ve světě.
Vezměme si k ruce třeba rubriku "Co je nového v České republice" (BL, 24.3. 1998). Dozvíme se z ní, že nemocnice po celé republice nemají peníze na provoz a budou od prvního dubna 1998 zřejmě poskytovat jen neodkladnou akutní péči. Pojišťovny nechtějí platit. A v Kanadě? Nemocnice se zavírají, protože nejsou peníze na jejich provoz. Pro nově přijímané pacienty často nejsou k dispozici lůžka a tak jsou poskládáni po chodbách na lehatkách a čekají, pokud to přežijí, až se něco uvolní.
V obou uvedných příkladech chybí politická vůle problém řešit. Chudší ČR má na svých 10 milionů obyvatel jednu neschopnou, či v lepším případě bezmocnou, ministryni zdravotnictví. O něco bohatší třicetimilionová Kanada má deset provinčních ministrů (a ministerstev) zdravotnictví a k tomu jestě jedenáctého, federálního. Stejně neschopné či bezmocné.
Další zpráva sděluje, že ČSSD manipuluje veřejnost, čímž se zřejmě brzo zdiskredituje. To ovšem není žádná výsada ČSSD. Všechny politické strany neustále manipulují veřejnost. Obětování poslance (Machovce), který se špatne choval, je běžná praxe (má-li strana poslanců dostatek). Kanadský liberál, poslanec John Nunziata byl například vyhozen ze strany, protože si dovolil hlasovat (v zájmu svých voličů) proti rozpočtu vlastní liberální vlady. V každé politické straně je boj o koryta. Výroky typu: XY považuje případné odstoupení politika XY za nevhodný strategický tah Š. zatím není vhodná doba na výměnu předsedy (ve zprávě je citovan Josef Průša) se objevují v kanadských sdělovacich prostředcích zcela pravidelně.
Zmíněná rubrika rovněž glosuje dříve uvedený článek manželů Stroehleinových o údajném zvýšení platů českých učitelů. Jde o událost hodnou Radia Jerevan: Dotaz: Je pravda, že čestí učitelé dostanou o 800 korun měsicně víc? Odpověď: V zásadě to pravda je. S tím rozdílem, že nejde o 800, ale o 220 korun a platy se nezvýší, ale sníží.
Ontarijská obdoba: Je pravda, že se rozpočet pro školství v příštím roce nezmění? V zásadě to je pravda. Školy dostanou 14 miliard jako loni. S tím rozdílem, že 500 milionů bude stát rozpuštění přebytečných školních rad. Proto bude potřeba propustit nekolik tisíc učitelů, aby se školství vešlo do onoho "nesníženého" rozpočtu.
Troufám si říct, že opak je pravdou. Víme přece, že kde je vůle, tam je cesta.
Investování do vzdělání, tedy do budoucnosti Kanady (v níž údajně zuří ekonomický rozkvět), má v popisu práce deset provinčních ministrů (každý na vlastní pěst). Jejich nekompetence (či bezmocnost) se projevuje v místním měřítku třeba tím, že moje děti (pátá a sedmá třída) tráví tři hodiny týdně v péči dobrovolníků z řad rodičů (na učitele nejsou peníze), kteří zadarmo dohlížejí na tak zvané výběrové aktivity, které se vcelku slušně shodují s náplní pionýra. Není dost peněz na provoz škol, omezují se počty učitelů i ostatního personálu.
Otočíme pár stranek a je řeč o Tošovském. Recept na jeho popularitu jako vystřižený z článku o kanadském ministerském předsedovi Chretienovi: " Moc se neobjevovat na veřejnosti a neprojevovat se. Občas se s kamennou tváří (to tady neplatí, politikové se neustále usmívají, ledaže jde o pohřeb) mihnout před kamerami a říkat toho co nejméně. Image pracovitého a poctivého premiera je na světě."
V této souvislosti stojí za zmínku, že největší faux paux Chretiena v minulém roce bylo, že se, při návstěvě rozvodněné Red River v Manitobě, mihnul před kamerou s pytlem s pískem a přihodil ho, kvůli positivní publicitě, na budovanou hráz - že jako taky přiložil ruku k záchrannému dílu. V následujících volbách ho toto ukvapené gesto patrně stálo několik poslanců.
S příklady chybějící politické vůle (či neschopnosti) politiků, manipulace s veřejným míněním a dalšími paralelami mezi ČR a jinými státy by se dalo pokračovat dál a dál.
Zajímavější ale spíš je, kde v této hře stojí volič a jaká je jeho šance vrátit alespoň některým politikům vůli dělat něco pro zvrácení současného trendu vývoje k horšímu. Přes všechna propagandisticka prohlášení o skvělosti demokracie v ČR se zdá, že opak je pravdou. Občan nežije v pravdě, abych parafrázoval Vaclava Havla, ale ve lži a podvodu.
Demokracie je synonymum pro podíl na moci, ne pro velký počet, většinou bezvýznamných, politických stran, vedoucích žabomyší války. Je synonymem pro přístup k informacim, fungujících nezávislých sdělovacich prostředků a fungujících nezávislých kontrolních mechanismů omezujících zvůli politiků.
Zastavme se na chvili u přístupu k informacím. V souvislosti s přijetím ČR do NATO se mluví o referendu - tedy o neochotě vlády nechat občany, aby vyjádřili svůj názor. Zdůrazňuji slovo vyjádřit, protože znamená něco jiného než schválit nebo zamítnout - referendum přece může být vyhlášeno jako nezávazné. Zdá se mi, že pravý důvod odmítání referenda není v obavě z jeho výsledku, ale v obavě z diskuse, v níž by zastánci vstupu museli informovat veřejnost, proč jsou pro a odpovídat na otázky svých oponentů. Odmítáním referenda se povinnosti informovat vláda vyhýbá. Vůdce si to přeje a basta - to je jejich odpověď.
Význam fungujících nezávislých sdělovacích prostředků nelze nikdy dost ocenit. Nedávný údiv Václava Klause (nepamatuji si přesně zdroj), co že je špatné na tom, že v době jeho premierování byla jeho žena v různých spravních radách, je jen malou ukázkou toho, co politikovi projde před neinformovanou veřejností. Kdyby totiž české sdělovací prostředky informovaly o tom, jak se vyspělé kapitalistické státy starají o to, aby politikové neupadali v pokušení využít svoji moc pro vlastní obohacení, nemohl by Klaus předstírat že neví o co jde, když se mluví o možném konfliktu zájmů.
Jak se zdá, je nejvyšší čas, aby lidi začali znovu používat vlastní rozum. Zajímat se o to, co se děje jinde a jak se bránit, pokud to vůbec jde, proti zvůli politiků. Trénink z předsametového období se bude hodit. Možná, že se jim k tomu bude hodit i něco z Havlovy občanské společnosti, přestože on to možná tak nemyslel.
