Vědecký omyl
Pavel Vachtl a jeho kolegové z několika ústavů AV ČR to nepochybně myslí s českou vědou vážně a snaží se zachránit, co se dá. Metoda, kterou navrhují (viz dopis otištený v BL, 26.3.1998) však neslibuje přílis naděje na úspěch.
Zmíněný dopis vysvětluje důvody chabého financování základního výzkumu nepřímo, jako jakousi souhru okoností (malá informovanost o významu vědeckého výzkumu, pasivita vědecké komunity).
Pokud jde o řešení daného problému, dopis naznačuje dvojstupňové řešení. O věc se mají v prvé řadě postarat oficiální orgány (vedení VŠ a AV ČR), a to s pomocí zdola šířené osvěty, jež má přesvedčit politiky a veřejnost, že víc peněz pro vědu je v jejich zájmu.
Zdá se ovšem, že Pavel Vachtl a spol nechápou, o co jde. Dokonce to v dopise připouštějí (cituji): "Je naprosto nepochopitelné, proč právě tato oblast (tedy věda a výzkum - poznámka JJ) má být tak drasticky podfinancována." Pokud nepochopí, proč to tak je, nemají naději na úspěch.
Podfinancování vědy je, podle mého názoru, způsobeno stupidní ideologií, která předpokládá (a) že stejně už skoro všechno víme a je to tudíž na Internetu a (b) pokud ne tak, si to soukromý sektor už nějak vyřeší. Jde o teorii, která se politikům velmi hodí kvůli "úsporám" v rozpočtu. Nejde zdaleka o ryze český problém. Procento hrubého národního produktu určené na vědu a výzkum se sice liší stát od státu, ale situace není nikde příliš růžová.
Kromě ideologie pracuje proti vědě i byrokracie. Jak známo politikové přicházejí do výkonných funkcí a odcházejí z nich, leč úředník zůstává. A má moc, protože nově příchozí politik o věci (bez ironie) většinou moc neví. Za určitých okolností může sice politik vybočit z normálu, ale většinou jen spoléhá na svůj aparát, který se zabývá, jak zkušenost ukazuje, daleko častěji zdůvodňováním, proč něco nejde, než hledáním cest, jak to udělat, aby to šlo.
Zmíněné určité okolnosti souvisejí ve většině případů s potenciální politickou pohromou, někdy s uvědoměním si, že se něco od vědy se může v budoucnosti hodit, případně s jakýmsi osvícením politika. Politickou pohromou se budu zabývat později. Ohledně osvícení mě nic nenapadá, ale mohu uvést dobrý příklad z financování lékařského výzkumu: Typický kanadský politik je heterosexuální běloch, nejspíš právník, mezi 40-60 lety. Nezajímá ho AIDS, protože při svem věku ani nemá, kde by k němu přišel. Zajímá ho ale rakovina prostaty a srdeční choroby, protože jedna z nich ho nejspíše postihne. V posledním federálním rozpočtu bylo těmto oborům slíbeno významné zvýšení rozpočtu (srovnatelné s náklady na celou českou vědu), zatím co jiné obory živoří.
Zabývejme se ale hrozbou politické katastrofy, tedy věcí, které většina politiků rozumí, neboť na jejím neustálém odvracení závisí jejich přežití.
Pavel Vachtl se zmínil o tom, že jeho ústav navštívilo několik politiků (Klaus, Bratinka atd). Proč ne. Z jejich hlediska to byla dobrá investice do popularity. Přisli, poslechli, zatvářili se starostlivě, možná vágně přislíbili pomoc (udělají, co bude v jejich silách), odešli a nula od nuly pošla.
Podobná návštěva by měla pozitivní vliv na kausu finance pouze v případě, že by politik slíbil (v přítomnosti neservilních sdělovacích prostředků) něco, co by později nemohl odvolat, aniž by se dostal do pozice lháře.
Vzhledem k závažnosti situace (omezovat investice do budoucnosti národa patrně není kriminální čin de jure, ale nepochybuji o tom, že je de facto) jsou petice, návstěvy poslanců a snaha vzdělávat politiky troškařením a ztrátou času.
Jediné možné řešení je, že oficiální orgány vysokých škol a AV pohrozí zastavením provozu ústavů a škol. Řadě lidí bude toto řešení znít radikálně, ale co se zatím dosáhlo poníženými suplikami? Zjevně nic - jak tomu nasvědčují čísla uvedené v dopise Pavla Vachtla.
Podobná akce samozřejmě vyžaduje, aby ve vedení škol a ústavů nebyly politické loutky, zavázané za své jmenování straně, ale samostatně myslící lidé. Po osmi letech normalizace se to snad dá předpokládat. Dalším nutným předpokladem je uvědomit si, že vláda dne není nějaký nedotknutelný bůh, ale seskupení občanů dočasně pověřených správou věcí veřejných.
Vláda je zde kvůli občanovi, nikoli naopak. To ovšem nikterak neznamená, že by věci fungovaly samy od sebe. Je nejvyšší čas, přestat se dívat na vládu jako na instituci, jíž je lépe se vyhnout (což je pohled spadající do kategorie dědictví komunismu), případně jako na jakési sametové kámoše z Václaváku a Letné, kterým tudíž můžeme poskytnout bezmeznou důvěru. Důvěřuj, ale prověřuj sice vypadá jako komunistické heslo, ale mohu čtenáře uklidnit tím, že jde o bod z programu kanadské, velmi pravicové Reformní strany (druhá největší strana ve federálním parlamentu). Občan se musí naučit označovat věci pravým jménem a dávat svým zástupcům najevo, že ví co dělají. To že je někdo ministr nebo poslanec, nevylučuje, že by nemohl být současně darebák. Už jenom proto, že existuje statistika. Počet šizuňků v politice bude nepochybně úměrný počtu šizuňků ve společnosti. Klíčovou otázkou samozřejmě je, kde na to má vláda vzít peníze. Na očekávaný argument, že teď peníze nejsou, ale budou, tak že se přidá a zatím, že si musíme utáhnout opasky je jednoznačná odpověď. Spousta peněz je v nevybraných daních a ještě víc v kapsách bankovních podvodníků (viz často zmiňovanou částku 200 miliard korun).
Podle Pavla Vachtla věda v současné době stojí 8 miliard. To jsou 4 (slovy čtyři) procenta částky, kterou předcházející vlády dovolily rozkrást jen v bankovním sektoru. Tyto peníze se nevypařily ze světa a je tedy v zájmu občanů, aby vláda konečně začala pracovat pořádně a peníze o nichž je zmínka, se vrátily do státní kasy.
V této souvislosti si dovoluji tvrdit, že každá vláda nese odpovědnost za činnost vlády předcházející. A to ve smyslu analýzy a nápravy chyb (včetně případného trestního postihu těch, kteří podstatu trestného činu naplnili). Filosofie majora Terazky - čo bolo, bolo, by pro voliče neměla být přijatelná.
Určité prostředky by se navíc daly získat omezením různých vládních výdajů - nákladné limusiny s řidičem, recepce a podobné výdobytky - alespoň do té doby než na ně stát bude opravdu mít. Tuším, že to byl týdeník Respekt, který se kolem 20. února zabýval ostudným zákonem, podle něhož mají bývalí ministři nárok používat vládní vozidla pro svoje soukromé účely po další tři měsíce - a když si to dobře načasují tak čtyři - po odchodu z funkce. Není žádný důvod, prož by se politikové nemohli přiblížit k lidu a používat třeba hromadnou dopravu. Konec konců z lidu vzešli a Orwellova satira na prasata se týkala totalitních režimů.
Vědecký omyl nebo raději omyl vědců spočívá v tom, že se domnívají, že politiky přesvědčí logickými argumenty, programy v televisi a články v novinách. Politika nezná logiku, alespoň ne tu, která se nám zdá přijatelná. Politika si všímá pouze hrozby a průšvihu. Bude-li příští vláda stát před ostudou, že se poprvé od roku 1939 se na podzim neotevřou brány vysokých škol, bude ochotna něco udělat.
Pokud se na sceně neobjeví skutecně osvícený politik, pak je jedinou nadějí jednotný postoj oficiálních činitelů vysokých škol a AV ČR. Pokud nebudou srabi, dostanou vládu do kouta, v němž začne vlada vnímat jimi nabidnuté logické argumenty. V jejich světle pak bude i vláda vypadat osvíceně.
P.S. Milan Kundera, pokud mě neklame paměť, mluvil kdysi o nesamozřejmosti existence českého národa. Není nesamozřejmost české vědy a vzdělávacího systému součástí této otázky?
Jan Čulík v roce 1995 ve své přednášce (přetištěné v BL, 27.3. 1998,) říká, že (Britové) dobře vědí, že školství je jednou z nejdůležitějích společenských oblastí, která rozhodne o tom, jestli bude národ v budoucnosti společenstvím hrdých, vzdělaných a hospodářsky úspěšných lidí, anebo národem nedovzdělaných slouhů, ekonomicky podřízeným jiným mocnostem. Neplatí tato myšlenka náhodou i pro Čechy?
Vykutálené fondy, pražské noviny a my hoši, co do toho pořád chceme mluvit
(Polygon, 1/1997, napsáno 26. prosince 1996)
Už tomu bude pomalu rok, co upozornil Ladislav Šrédl v MD Dnes 9.3. 1996 na podivnou situaci, že rok po skončení druhé vlny kupónové privatizace třetina fondů ještě nevydala své akcie nebo podílové listy, čímž zcela jednoznačně upírá svým vlastníkům právo na majetek. Některé společnosti prý vydání akcií už vůbec za svou povinnost nepovažují a s akciemi podniků volně nakládají. Kapitálový dozor ministerstva financí je prý bezmocný, protože zákon sice fondům striktně nařizuje akcie či podílové listy vydat, ale žádné jeho ustanovení se již nezmiňuje o tom, do kdy to musí být.
Trochu mě to tehdy dohřálo, i sedl jsem a napsal krátký příspěvek do MF Dnes o tom, co že by se jako případně v této věci dalo podniknout. Příspěvek otištěn nebyl, v tomto ohledu mám již dávno obdobné zkušenosti jako kolegové Frýbort a Beneš (Polygon 8/96), jako vždy jsem rychle vychladl a odložil věc ad acta. Nedávno se ovšem k tomuto tématu vrátil Václav Klaus, který po schůzi vlády prohlásil, že jsou k dispozici dostatečné legální prostředky pro vykonávání dozoru ve finanční sféře, ale že nejsou využívány. Asi to bylo v souvislosti s prohlášením Michaela Noela ze Světové banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) (LN 12.12.1996), že za klíčový a prvořadý problém EBRD považuje nedostatečné využití pravomocí, které současná legislativa bankovnímu dozoru přiznává.
Vytáhl jsem proto znovu svůj článek a předkládám jej čtenářům prostřednictvím Polygonu, aby společně se mnou uvažovali, proč asi MF Dnes (deník zásadně provládní!) odmítá uveřejnit kratičký příspěvek o tom, jak by bylo nepochybně možno rychle provětrat ovzduší ve finančním světě.
Jakkoli je možno zaujmout z různých důvodů k činnosti parlamentu velmi kritické stanovisko, v tomto případě je opominutí lhůty v zákoně nepodstatný nedostatek, které lze v normálně fungujícím soudním systému napravit bez další účasti parlamentu. Podá-li totiž DIK nebo skupina DIKů žalobu pro nevydání akcií, musí soud nutně dojít k závěru, že postavit se na stanovisko fondů, že lhůta k vydání není zákonem stanovena, znamená, že fondy nemusejí akcie vydat nikdy. To by znamenalo pro DIKy ztrátu jejich majetku: jelikož však soud musí kromě uplatňování zákonů v jejich rámci i chránit přirozená práva občanů, je plně oprávněn stanovit přiměřenou lhůtu pro vydání akcií. Fondy věděly, že budou muset vydat DIKům akcie či podílové listy, a protože druhá vlna trvala měsíce, měly dost času se na to připravit. Jednoměsíční lhůta po skončení druhé vlny by byla - jako příklad - v daném případě zcela přiměřená. Je ovšem nutné, aby soudní rozhodnutí mělo příslušnou váhu, to znamená citelné sankce v případě jeho neplnění včetně trestu odnětí svobody pro odpovědné pracovníky fondů - pokuty by totiž byly evidentně placeny z kapes DIKů. Bylo by dále zcela na místě, kdyby takovou žalobu podalo místo DIKů přímo ministerstvo financí, které by s rozsudkem v ruce mohlo zdivočelé fondy snáze přivést k rozumu.
Celkem se zdá, že podobné situace vznikají pod tlakem hlučných "hurá-liberálů", hlásajících, že se smí všechno, co není přímo zákonem zakázáno, což nemůže - jak ukazuje současná praxe - vést jinak než do právního Absurdistánu. Koupíte-li si v obchodě zboží za 60 Kč a zaplatíte stokorunou, stanoví vůbec nějaký zákon výslovně, že vám prodavač musí vrátit 40 Kč a v jaké lhůtě? Hned, za hodinu, zítra večer?
V tomto a podobných případech vyžaduje situace mnohem aktivnější postoj předsedy Nejvyššího soudu a ministra spravedlnosti, jejichž úkolem je harmonizovat soudcovskou interpretaci různých, řekněme to trochu fotbalově, "standardních situací" v soudní praxi. Korektní a účinná soudní interpretace toho, co je v nějaké situaci přiměřené, by mohla zcela jednoduše výrazně přispět k lepší ochraně přirozených práv občanů i tam, kde je zákon vágní nebo má i zjevné mezery. Nedávný, s úsměvem pronesený výrok předsedy Asociace soukromých rádií, Michala Zelenky (Respekt 47/95, str. 5), že u soudu "zhruba 45 procent hudby může být i osmdesát procent," ukazuje jasně (bez ohledu na meritum věci), že už je opravdu na čase něco v této věci podniknout.
Můj příspěvek se možná redakci zdál příliš konkrétní a tedy agresivní a skončil proto v koši. Mimo to do toho nemám z ciziny co mluvit. Ostatně ukládat tresty odnětím svobody podvodníkům, kteří okrádají občany o stamilionové či miliardové částky, se přece nesluší v zemi, která po dlouhých letech útlaku zase zavedla demokracii. Takže asi po půl roce se Ladislav Šrédl s kolegou Vršeckým mohli v MF Dnes 26.10.1996 zase jednou s klidným svědomím rozhorlit, že neochota státu stíhat rostoucí nepravosti a podvody na kapitálovém trhu může snadno podrýt důvěru nejen v tento trh, ale i v celou vládu.
Ve Sloupcích Jana Beneše (Polygon 8/96) si stěžuje J. Kudláček, že je v téhle zemi celkem jedno, co se v novinách napíše. Můžete o někom z vlády dokázat, že je lump a krade. Nestane se vůbec nic, zůstane v klidu ve funkci a nikoho to nezajímá.
Otázka je, zda redakce MF Dnes tento princip uznává a můj příspěvek neuveřejnila, "protože stejně nikoho nebude zajímat", nebo má zájem, aby se o věci psalo, ale nic neřešilo, anebo se drží dnes již klasického principu: "Co von nám do toho bude z Holandska mluvit!"
Jak se ale dál v ČR vzdělávat? Nejde to
Vážený pane Čulíku,
v deníku Právo jsem četla článek pana Jindřicha Gintera (viz Obsah zde napravo, JČ), "Bude z nás bezvýznamná země?" který se zabýval stavem dalšího vzdělávání v České republice.
S tímto problémem mám osobní zkušenost, a proto jsem se chtěla s někým podělit o svou trnitou cestu za rozšířením vzdělání.
Absolvovala jsem Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Rok jsem pracovala ve školství, poté jsem odešla do příbuzného oboru, kde jsem využila svou specializaci. Teď, ve svých 28 letech, jsem si usmyslila, že bych si ráda rozšířila svou stávající aprobaci o obor biologie. Ta mne zajímala i na střední škole (maturitu jsem získala na zdravotnické škole), tak proč svůj zájem nekorunovat absolutoriem?
Má to však jeden velký háček. Žádná z fakult v republice, které jsem oslovila (pedagogické i přírodovědecké) neotvírají v posledních letech studium při zaměstnání a ani není možnost studovat jednooborové zaměření. Pro získání diplomu bych musela odejít z práce a vystudovat znovu celý obor v denním studiu.
Se svou žádostí o radu jsem se obracela na všechny možné instituce, nikde mi však jinak neporadili. Jedině, co bych mohla na univerzitě obsolvovat, je postgraduální studium (něco podobného jako dříve studium na kandidaturu věd), ale to bych mohla studovat pouze jako rozšíření svého již absolvovaného oboru.
Jak na mém případu vidíte, člověk je ve svém dalším vzdělávání determinován tím, co původně vystudoval. Jak mohu měnit desetkrát za svůj život zaměstnání, když nemám možnost vystudovat ani příbuzný obor, kterým bych si svou kvalifikaci pouze rozšířila, ne zásadně změnila?
S velkou pravděpodobností nic nezměním. Zkusím to tedy z druhé strany. Pokusím se absolvovat nějaký učební obor, který by mne zajímal a kde bych třeba mohla později využít i svou vysokou školu.
Mgr. Radmila Kramešová
Praha 10
Bude z nás bezvýznamná země?
Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí, říká lidová moudrost. České republice se bohužel může stát, že v důsledku dosavadního přístupu státu ke vzdělávání bude za pár let jen tím, kdo "čumí". Lidé na Západě jsou totiž stále více nuceni doplňovat si vědomosti bez ohledu na věk - jinak končí na dlažbě. To, že někdo získal před lety diplom, zdaleka není zárukou, že "umí". Informace dnes rychle stárnou.
Naše vlády dosud tvrdily, že za vzdělání si každý odpovídá sám, že záleží pouze na něm a stát má mít v tomto ohledu minimální slovo. Nemůže přece vodit každého za ručičku do školy. Kus pravdy v tom je, jenže ne tak docela. Svět se mění.
Například český internetový deník Britské listy uvádí: "Vlády rozvinutých zemí se obávají nepřehledného a apokalyptického ekonomického vývoje. V důsledku rozvoje komunikačních technologií se ruší vzdálenosti a pro firmy je jednoduché zakládat továrny v jiných zemích světa." Podle londýnského sociologa Iana Agnella nikdo v podstatě neví, jakým způsobem se bude ekonomika ve světě nadále rozvíjet. Proto přežijí jen země se vzdělaným obyvatelstvem, schopným komunikovat bez ohledu na vzdálenosti. Sociologové na Západě upozorňují, že pro stát nebude ani tak důležité, zda vládne pravice nebo levice, ale jak země dokáže pronikat na mezinárodní obchodní kolbiště. Rozmach nadnárodních koncernů je toho důkazem.
Jeden český sociolog k tomu řekl: "Ukazuje se proto, že pro zemi jsou mnohem významnější lidské zdroje (tedy na jaké úrovni je potenciál z masa a kostí) než například zdroje přírodní. Čím více je národ gramotný, tedy umí nejen číst a psát, tím větší šanci má obstát ve světové ekonomické konkurenci."
Právě Britské listy zveřejnily průkopnický projekt britské labouristické vlády. Ta se snaží stimulovat vzdělávání u lidí, kteří už dávno opustili školský systém. Chce poskytnout miliónu britských dospělých, každému jednotlivě, 150 liber (asi 8000 Kč) na doplnění vzdělání. Podmínkou je, že částku sami doplní 25 librami (kolem 1400 Kč). V Anglii si za takové peníze lze koupit roční kurs účetnictví s maturitou nebo intenzívní kurs pro sekretářky. Britští labouristé jdou ve svých představách ještě dále: Ten, kdo sám bude dále investovat do sebevzdělávání, získá daňové úlevy a dotace. Pro české uši nevídaná věc - vláda vám ještě zaplatí za to, že půjdete do školy!
Britský ministr školství David Blunkett vysvětluje: "Mladí lidé budou v nové ekonomické situaci měnit za život až desetkrát svou profesi. Stojíme na hranici nového vzdělávacího věku. Vzdělávání je klíčem k prosperitě." Britská vláda proto hodlá podpořit školství navíc částkou pět miliónů liber, uvádějí Britské listy.
O tom, jak vypadá vzdělávání dospělých v ČR, vypovídá jeden z našich předních odborníků na školství, Jaroslav Čerych. Podle něho v ČR nedošlo k trendu běžnému v západních zemích, kde od 60. let roste účast starších studentů na vzdělávání.
V současnosti se třeba na trhu práce ocitly tisíce maturantů teoretiků a absolventů rodinných škol. Zní to ostře, ale většinou jsou k ničemu, nenajdou uplatnění, vytvářejí tlak na sociální výdaje. I samotné školy jsou mnohdy na pokraji finančního kolapsu, například na Kladensku žádají město dokonce o odpuštění nájmů, protože nemají peníze. Do toho se přidávají protesty vysokoškoláků, zatím spíše lokálního charakteru, proti neprůhlednému hospodaření kolejí a proti tomu, že stále více za ně musí platit, i když mnohdy neodpovídají úrovní ani garsonce čtvrté kategorie.
Je vidět, že vzdělávání se citelně týká vlády, nejen jednotlivce. Stát musí říci, co chce. Jde navíc o to, jak rozvíjet lidské zdroje i poté, kdy člověk opustí školu. Ke vzdělávání se moudrá vláda neotočí zády. Každá se přece dušuje, že jí jde o prosperitu.
Pokud se nezmění přístup budoucí vlády ČR ke školství, zůstaneme malou, tranzitní zemí s levnou pracovní silou bez většího ekonomického významu - byť jsme uprostřed Evropy. Smůla je, že republika zchudla a na projekty jako v Británii může na dlouho zapomenout. Nezáleží však pouze na penězích, ale i na politických krocích, ať už je dělá pravice, nebo levice.
Budoucnost Německa? Interview s Helmutem Schmidtem
Financial Times otiskly v sobotu 28. března rozhovor s posledním německým sociálně-demokratickým kancléřem, nyní devětasedmdesátiletým Helmutem Schmidtem. Vybírám z něho:
Zmínil jsem se o tom, píše autor článku, že jsem Schmidta viděl předchozího večera v televizi, jak diskutuje s Helmutem Kohlem o politice. "Řekl jsem dvě věci, které se mu pravděpodobně nelíbily," odpověděl Schmidt. "Řekl jsem, že je ve funkci už příliš dlouho. Jsem přesvědčen, že dvakrát čtyři roky, to stačí. A také jsem si stěžoval - velmi přátelským způsobem - na absenci intelektuálního a politického vedení od něho."
Kohlovy chyby začaly po sjednocení Německa v roce 1990, "po způsobu, jímž byly obě části Německa spojeny hospodářsky." Tyto chyby, argumentuje Schmidt, už nelze napravit: "Je to všechno rozlité mléko." Kohlův hlavní úkol je nyní zajistit, aby východní část Německa dále nezaostala za bohatým západním Německem. Druhý velký problém Německa je nezaměstnanost. "Máme ve skutečnosti šest až sedm miliónů lidí, kteří hledají práci."
Vyřešení problémů Německa bude trvat dlouhá léta, konstatoval Schmidt. Nevyloučil, že se vyskytne politik, který bude schopen tyto problémy řešit. "Od začátku tohoto měsíce existuje šance na obrodu v sociálně demokratické straně." Jednou výhodou Gerharda Schroedera, kandidáta sociálně demokratické strany pro zářijové volby, je, že si může vyvolit úplně jiné lidi k tomu, aby vytvořil vládu.
Vzpomněl jsem si, píše dále autor článku ve Financial Times, že Schmidt býval anglofilem, než se obrátil na Francii a pak s Francií prosazoval projekt evropské integrace.
Je pro Schmidta britský postoj k Evropě zklamáním?
"Anglie" - Schmidt mluvil, jakoby v Británii žili jen Angličané - "je obrovským zklamáním". Schmidt je stoupencem sjednocené Evropy už od setkání s Jeanem Monnetem, zakladatelem Evropského společenství před padesáti lety.
"Doufal jsem v padesátých letech, že se Angličané budou účastnit. V roce 1957 jsem se zdržel hlasování při ratifikaci Římské smlouvy, protože se jí Anglie neúčastnila. Byl jsem silně přesvědčen, že budeme potřebovat v Evropském hospodářském společenství pragmatické anglické státnictví.
V šedesátých letech jsem si ale uvědomil, že to byla má iluze. Posléze jsem se dověděl, že Churchill, ve svém významném projevu v Curychu v roce 1946, na nás apeloval, abychom se snažili vytvořit evropský stát, ale uvedl, že my Angličané se toho projektu účastnit nebudeme, protože máme Britské společenství národů. Uvědomil jsem si, že Angličané se vždycky ke všemu připojují až v poslední minutě. Pořád si ještě myslí, že mohou hrát hru o rovnováze mocenských sil. To je ale omyl."
Dívá se Helmut Schmidt do nového století s optimismem?
"Nikdy v životě jsem nebyl schopen považovat se ani za optimistu ani za pesimistu. Nikdy. Nevěřím na to. Jsem přesvědčen, že se člověk musí pokusit poznat a definovat problémy, nemoce a těžkosti. Pak musíte být schopen vypracovat koncept, jak si s nimi poradit. A za třetí, musíte tu terapii aplikovat. Na to nemusím být ani pesimista, ani optimista."
Zaražen, zeptal se autor rozhovoru, jestli nehrají v politice žádnou roli politické vize. "Pojem vizí či utopií se mi nelíbí. Jsou to špatná slova. Anglické slovo "vision" má odlišná význam od vize v němčině. Vize v němčině je něco naprosto nereálného - alespoň pro mne. Mně zajímá, stát pevně na zemi."
A je Helmut Schmidt přesvědčen, že Německo zůstane pevně na zemi?
"Asi stejně tak, jako Francouzi, Holanďané, Italové a Španělé," řekl. Pak řekl, přičemž vyslovil slovo "romantickou" se zjevným odporem a nechutí:
"Jestli se mně ptáte, že jsou Němci schopni toho, že by šli za nějakou 'romantickou' představou, musím vám odpovědět: je to velmi nepravděpodobné."
Eufemisticky jsme se zmínili o nacistické minulosti Německa. Připomnělo to Schmidtovi nynější německou nezaměstnanost:
"Hitler se dostal v roce 1933 k moci v důsledku dvou faktorů: v důsledku versailleské smlouvy (uzavřené po první světové válce) a rozsáhlé nezaměstnanosti."
Poukázal jsem na to, že němečtí nezaměstnaní jsou před chudobou chráněni systémem socálního zabezpečení.
"Ano, ano. Lidi netrpí skutečnou hmotnou chudobou, ale jsou psychologicky ztraumatizováni, protože hledají práci a nemohou ji najít. To existuje ve východoněmeckých městech, kde dosahuje nezaměstnanost třiceti procent.
Reportér se zeptal Schmidta na Ameriku.
"Současná americká generace nezná nic jiného, než Oklahomu, Texas, Jižní Karolínu a Severní Karolínu," odpověděl. "Je to generace, která se moc nezajímá o zahraniční politiku. To platí o Senátu i o Sněmovně reprezentantů. Není to tragédie, protože v současnosti nevzniká žádná skutečně velká krize. Ale je to trochu nebezpečné, jestliže chtějí Američané hrát všude roli světové mocnosti a o všem možném zprostředkovávat a vyjednávat. Bylo by žádoucí, kdyby věděli trochu víc o světě.
Pokud je možno předpovědět - v nadcházejících 20 až 25 letech nedojde k žádným velkým válkám. Ale budou malé války a občanské války. A Američané a Evropané by byli moudří, kdyby si uvědomili, že do nich nesmějí zasahovat." Schmidtův hlas nabyl tónu nevěřícnosti: " Jen Američan by mohl dospět k přesvědčení, že se mu podaří na Balkáně vytvořit trvalé řešení."
Velká Británie: Tony Blair se rozhodl vytvořit neprodleně armádu dvaceti tisíc pracovníků na vyřešení počítačového problému roku 2000 - co Tošovský? - v ČR to není zapotřebí?
Britský premiér Tony Blair v pondělí oznámil, že budou neprodleně vytvořeny zvláštní "úderné oddíly" 20 000 pracovních sil, jejichž úkolem bude neutralizovat hrozící počítačovou krizi v souvislosti s příchodem roku 2000.
Jde o to, že milióny počítačových programů přestanou s příchodem roku 2000 fungovat. Byly totiž vytvořeny na základě pouze dvojciferného údaje roku, např 98. Až se promění na začátku přespříštího roku toto dvojčíslo ve dvě nuly, mnoho počítačů nebude schopno rozlišit rok 2000 od roku 1900. Přesné důsledky této skutečnosti není předem možno zhodnotit. Není také předem možno určit, které počítače se zadřou a jaká bude řetězová reakce dalších počítačů.
Tony Blair uvedl v deníku Independent, že tato "technická časovaná bomba vážně ohrožuje výkonnost britské ekonomiky". Varoval, že je velmi pravděpodobné, že dojde k "rozkladu základních služeb, jako je vyplácení sociálních podpor, nebo dokonce, že selžou i nouzové služby, jako nemocnice, hasiči a policie".
Britská vláda uvolní dotace pro rychlé vyškolení mladých lidí, lidí v důchodu a nezaměstnaných, jejichž úkolem bude pomáhat firmám odstranit z jejich počítačů hrozbu příchodu roku 2000.
Britský ministerský předseda umístil počítačovou krizi hrozící s příchodem roku 2000 na pořad jednání nadcházející schůzky nejprůmyslovějších zemí světa G8, která se bude konat v Birminghamu.
Blair napsal v deníku Independent, že i když britská vláda v této věci burcuje mezinárodní společenství, jen 37 ze 128 zemí světa, které si půjčují peníze od Světové banky, uvedlo, že je si vědomo vážnosti tohoto problému. Jen šest zemí vytvořilo speciální týmy, jejichž cílem je upozornit veřejnost na toto nebezpečí.
Blairova vláda uvedla, že v letošním rozpočtu dala k dispozici 70 miliónů liber (3,85 miliard Kč) na pomoc malým a středním firmám, aby získaly potřebnou technickou kvalifikaci a byly schopny dvojciferný rok ve svých počítačích odstranit.
Blair odhaduje náklady na odstranění tohoto problému jen ve státním sektoru na 3 miliardy liber (165 miliard Kč).
