středa 8. dubna

O B S A H

CO JE NOVÉHO V ČR:

  • Přehled aktuálních zpráv z České republiky: Nesplněné sliby čelných českých politiků
  • Jan Ruml píše a marně slibuje Jiřině Fuchsové Ještě Boeing a Aero Vodochody:
  • Kdo se bude smát cestou do banky? (Jiří Jírovec) Cambridžská konference britských odborníků na středovýchodní Evropu:
  • Jak bourat nacionalistické mýty (Jan Čulík) Z časopisu Prostor č. 36:
  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata) Čeští a slovenští Romové v Británii:
  • Jak to bude nyní v Británii se žadateli o politický asyl? (The Guardian) Politická a jiná kultura:
  • Zbavme se trpaslíků (Jiřina Fuchsová)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    Co je nového v České republice

  • Sláva! Republikáni už nemusejí mít komplex méněcennosti, jsou stejně plnoprávnou českou politickou stranou jako hlavní strany, taky mají finanční skandál! Činitelé Republikánské strany obvinili Miroslava Sládka a jeho spolupracovníky, že zpronevěřili státní příspěvky na činnost strany a vydírali své zaměstnance. Má to vyšetřovat kriminální policie. Prý asi 40 republikánů muselo podepsat Sládkovi směnku na milión korun se splatností do 31. prosince 1998. Nejnověji obvinila Sládka a mluvčího SPR-RSČ Jana Vika Andrea Cerqueirová, asistentka republikánské poslankyně Vlasty Hrůzové a redaktorka týdeníku Republika. Cerqueirová tvrdí, že republikánské špičky odíraly ostatní poslance, kteří musejí odevzdávat zhruba desetinu platu na "dobročinné stranické účely". Navíc prý zneužívají státní příspěvek na činnost. Z těchto prostředků byla údajně postavena luxusní vila v Horoměřicích (okr. Praha-západ), kde bydlí mj. Sládkova manželka.

  • Tři a půl tisíce finančních úředníků požadovalo na demonstraci před Úřadem vlády pětadvacetiprocentní zvýšení mezd. Vedoucímu Úřadu vlády odevzdali petici, kterou podepsalo víc než patnáct tisíc lidí. Demonstrace začala cinkáním klíčů a skončila pálením zbytečných razítek.

  • 53 procent občanů pokládá svoji životní úroveň za uspokojivou. Za nízkou ji označilo 38 procent a za velmi špatnou sedm procent domácností.72 procent lidí trpí nedoceněností své práce a třetina ji považuje za špatně placenou, zjistila v březnu organizace IVVM. Většina dotázaných měla k čistý příjem do hranice 6200 Kč měsíčně na jednoho člověka, méně bylo letos lidí s čistým příjmem na jednoho člověka do 4600 Kč. Zvýšil se počet lidí s vyššími čistými příjmy než 6200 Kč měsíčně. V důsledku inflace nejsou ale lidé bohatší. Za spíše špatnou považují svou životní úroveň vesměs lidé s čistým příjmem na člena domácnosti mezi 3000 až 5400 korunami. Lidé považující ji za spíše dobrou mají nejčastěji příjem na osobu od 3800 do 6200 korun. Ze všech věkových skupin hodnotí kladně svou životní úroveň nejčastěji mladí lidé do 20 let, nejméně šedesátiletí a starší. Vyjádření mužů je pozitivnější než žen. Ženy mají pocit, že jsou hůře placeny než muži. Nejlépe ze všech skupin hodnotí svoji situaci podnikatelé a živnostníci. Z hlediska vzdělání se vyjádřili kladně nejčastěji vysokoškolsky vzdělaní, kteří se přibližují nejvyšším příjmovým skupinám a jsou také relativně nejspokojenější s platovým ohodnocením. Lidé se základním vzděláním a nevyučení hodnotí svou životní úroveň nejhůře. Nejvíc lidí s velmi špatnou životní úrovní žije v Praze a na severní Moravě. V Praze je také nejvíce nejbohatších a nejspokojenějších lidí.

  • Bývalý ministr zahraničních věcí ČR Josef Zieleniec se stal novým členem představenstva akciové společnosti Pražské pivovary.

  • Jan Ruml se necítí schopen převzít úřad premiéra. Poslanci si myslí, že by se o premiérovi mělo rozhodovat až na základě výsledků voleb, ČSSD už předem předpokládá, že je Václav Havel proti Zemanovi zaujatý, Havlův poradce Jiří Pehe však konstatoval, že Havel klidně schválí po volbách vládu vedenou sociálními demokraty, ale musí to být nosná vláda.

  • Upozornění: Informace o tom, jak bylo (pochybně) zprivatizováno Rudé právo a Mladá fronta (viz pořad ČT Nadoraz). Podrobnosti k této problematice, kterou nejprve otevřely Britské listy, jsou tyto: článek Jiřího Vančury z dvojměsíčníku Listy, materiál na české stránce Jana Čulíka na Glasgow University včetně původního vysvětlení Ondřeje Neffa, které vyšlo v Neviditelném psu 13. března 1997 (zjišťuji, že tento link nedopatřením vypadl a namísto něho byl k dispozici jen zdvojený link na článek Jiřího Vančury, za technickou chybu se omlouvám) a transkript pořadu Netopýr České televize (Co není v novinách), který se vysílal v ČT 2 dne 9.září 1997. K privatizaci Mladé fronty se v BL také vyjádřil v tomto článku Milan Šmíd. - Kdosi podotkl a namítl, proč tady pořád toto upozornění visí, co prý mám proti Právu a Mladé frontě Dnes? Nemělo by se však upozorňovat pořád na politováníhodně pochybný původ těchto denních listů, který ochromuje jejich důvěryhodnost?

    Výběr textů z posledních dní:

  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • O české zaprdlosti (Jan Lipšanský)
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • ČÍna, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Česká státní správa: Pro koho jsou česká velvyslanectví? (Andrew Stroehlein)
  • Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti? (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Referendum se smí konat v Londýně, nikoliv v Praze
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Kam spěje vývoj (Jiří Jírovec)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • České školství je na tom ještě hůř, než píší Britské listy! (Rudolf Joska)
  • Zdravotnictví: ODS se točí na obrtlíku (Jindřich Ginter)
  • Poučení z Le Pena pro Českou republiku (Andrew Stroehlein)
  • Čeští občané reagují ideologicky a stereotypně! (jména autora i jeho adresa jsou známy)
  • Zeman si zvolil nepřítele a sjednotil proti sobě pravici (Andrew Stroehlein)
  • Skandál kolem ČSSD ukazuje na její nestabilitu (Jindřich Ginter)
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • Zatraceně! Vono se dneska debatuje o NATO? (International Herald Tribune, 20.3.1998)
  • Malé strany nemají v ČR přístup do médií (DEU)
  • Prahu navštívil z Německa skutečný demokrat (Andrew Stroehlein)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • České školství je finančně v krizi (Jindřich Ginter)
  • "Zvýšení" platů učitelů je ve skutečnosti jejich snížením (Fiona a Andrew Stroehleinovi)
  • Jiří Pehe znovu kárá český národ (Andrew Stroehlein)
  • K českým volbám z kanadské perspektivy: Moje žrádýlko (Jiří Jírovec)
  • Škrtání dotací Evropské unie: ČR v roce 2015 (Andrew Stroehlein)
  • 28 procent lidí si myslí, že to za komunismu bylo lepší: Tento frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva! (Andrew Stroehlein)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • ODS si vybudovala pevné lokální struktury, a proto asi přežije (Andrew Stroehlein)
  • Západoevropští zemědělci se obávají zničení v důsledku rozšiřování EU (Sunday Times)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Německý stavební projekt ve Velké Hleďsebi: Ukaž mi peníze (Jiří Jírovec)
  • Nekrolog za referendum o vstupu do NATO (Andrew Stroehlein)
  • NATO a Evropská unie se rozšiřují, dávejme velký pozor na zachmuřené Rusko (The Independent 12.3.1998)
  • K privatizaci Mladé fronty (Milan Šmíd)
  • Kanada: Podnik Javorový list soutěží o co nejméně placené pracovní příležitosti (Jiří Jírovec)
  • Vstup do NATO: Jesse Helms, předseda amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy, kritizuje ČR
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Proč nemají nynější česká vláda a parlament mandát občanů (Jan Čulík)
  • Silnice E 55: tam jsou dnešní česko-německé vztahy (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Jak bude vypadat předvolební kampaň V ČT? Špatný zákon zajistí špatné předvolební pořady? (Jan Čulík)
  • Dopis amerického senátora Johna Ashcrofta, vyjadřující pochybnosti o rozšiřování NATO
  • Vstoupí středoevropské země do EU jen jako druhořadí členové? (Andrew Stroehlein)
  • Můžete přijít o hlasovací právo! (Andrew Stroehlein)
  • Americký senát schválil přičlenění středoevropských zemí k NATO, informace o námitkách senátorů (New York Times)
  • Rozšiřování NATO do střední Evropy je krátkozraká, nepromyšlená tragédie (dánský politolog Michael Andersen)
  • Duální rozhlasový a televizní systém, televize Nova a článek v Respektu (Milan Šmíd)
  • Svědectví bývalého šéfredaktora Sunday Times Andrew Neila o diktátorských metodách mediálního magnáta Ruperta Murdocha, majitele Sunday Times
  • Svoboda projevu ohrožena: Mediální multimilionář Rupert Murdoch zakázal vydání knihy bývalého britského guvernéra Pattona o Honkgongu
  • Kultura zbabělství: co dělat, aby si lidi i v dnešní době zachovali svobodu projevu. Argumentace Timothy Gartona Ashe, velmi aktuální i pro novináře v ČR
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Britská vláda usiluje o stimulování vzdělávací revoluce, aby země ekonomicky přežila. Co vláda česká? (Jan Čulík)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Nový ředitel České televize Jakub Puchalský je z BBC - co je to za instituci?(Jan Čulík)
  • Čtyřicet let pozadu? "Naši" Romové a "naši" Němci (Andrew Stroehlein)
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Nesplněné sliby čelných českých politiků

    Jan Ruml píše:

    Praha 29. rijna 1993

    (tisic devet set devadesat TRI!)

    Vazena pani Fuchsova,

    obdrzel jsem Vas podnet, kterym zadate pro byvale ceskoslovenske obcany, naturalizovane v USA, vyjimku, umoznujici dvoji statni obcanstvi, bez ohledu na jejich trvaly pobyt.

    Ministerstvo vnitra, jako ustredni organ statni spravy ve vecech statniho obcanstvi, je v teto veci vazano soucasnou pravni upravou, kterou je zakon c. 40/1993 Sb., o nabyvani a pozbyvani statniho obcanstvi Ceske republiky a Umluva o naturalizaci mezi Ceskoslovenskem a Spojenymi staty americkymi (vyhl. c. 169/1929 Sb.z. a n. a zakon c. 60/1030 Sb.z. a n., jimz se provadi Umluva o naturalizaci).

    Vas podnet vsak povazuji za natolik zavazny, ze jsem se obratil na dalsi resorty se zadosti o spolecne projednani stanoviska.

    O prijatych zaverech Vas budu NEPRODLENE informovat.

    S uctou

    Jan Ruml, ministr vnitra

    Vazena pani

    Jirina Fuchsova

    ALL THINGS CZECH

    P.O.Box 66453

    Los Angeles, Ca 90066

    USA


    P.S. Do dnesniho dne, pondeli 6. dubna TISIC DEVET SET DEVADESAT OSM !!! byvaly ministr Jan Ruml, nyni volebni lidr strany UNIE SVOBODY, nesdelil, co presne, jestlize vubec NECO!!! v teto veci, jak slibil, mimochodem i osobne z oci do oci Jirine Fuchsove v budove divadla Josefa Kajetana Tyla v Plzni zacatkem kvetna leta Pane 1997!, udelal...

    Jak vime, Ceska republika smeruje plnou parou do NATO...

    Jiřina Fuchsová

    PS. Je možno politikovi, který naslibuje a nesplní, věřit, když znovu kandiduje ve volbách? JČ


    Kdo se bude smát cestou do banky

    Jiří Jírovec

    Z informací, které Janu Čulíkovi (viz jeho článek v BL, 6.4. 1998) poskytl Ladislav Smrček, letecký odborník z University v Glasgow, vyplývá, že jedním z možných motivů firmy Boeing je otevřit si zadní vrátka do EU.

    Napadlo mě, jako cenu asi mají tato vrátka, která usnadní Boeingu přístup na trh? Tak malou, že se vláda musi zájemcům podbízet garantovanými půjčkami?

    Ladislav Smrček rovněž vysvětlil (cituji z Čulíkova článku), že: "Boeing chce získat přístup k novému českému vojenskému letadlu L-159, jaké tato firma nemá. Š Vojenská letadla je podstatně jednodušší prodávat na světových trzích než civilní. Pro Aero Vodochody je příchod firmy Boeing velmi výhodný. Potíž totiž je v tom, že pracovníci Aera Vodochody neumějí v zahraničí řádně prodávat, nemají styky ani distribuční síť."

    Uvedený názor vede k dalším otázkám:

  • jaké je nové letadlo L-159
  • kolik by stál jeho vývoj, kdyby ho dělal Boeing v USA
  • proč byla komunistická ČSSR schopna prodávat docela dobře letadlo L-29 a kapitalistická ČR letadlo L-159 nikoli
  • kde je záruka, že stejní obchodní břídilové (kteří neumějí pořádně prodávat) nejsou zastoupeni i v české vládě?

    Vraťme se ještě k transakci jako takové. Jan Čulík ve svém článku uvádí, že konsorcium ČSA-Boeing má získat (to je rozdíl od koupit) 34-40 procent akcií Aera Vodochody a to navýšením jeho kapitálu. Za to dá zhruba 30 miliónů a dostane zmíněné garance půjček. Pokud zůstane deset let, tak zmíněná miliarda představuje 100 miliónů ročně. Jinými slovy, konsorcium vloží do podniku, rozpočítáno na stejné období 3 milióny ročně (vše v US dolarech).

    Bylo by samozřejmě zajímavé vědět, jaké jsou podmínky oněch garantovaných půjček. Vycházejme z toho, že česká vláda nejspíš žádné přebytečné peníze nemá, takže jsou možné dva scénáře. Buď si Boeing půjčí peníze kde bude chtít (třeba od bývalé Agrobanky, kterou získá další americky koncern General Electric), nebo si česká vláda půjčí sama a příslušnou částku převede na Boeing. Co se stane, když úroková míra během daného období silně stoupne? Na co si konsorcium smí půjčit? Na cokoli, nebo jen na investice v Aeru Vodochody? Jakou bude mít vláda kontrolu nad tím, že peníze nebudou prošustrovány? Co se stane, když vláda zjistí, řekněmě po pěti letech, že celá věc je pro české daňové poplatníky příliš nákladná a bude z toho chtít vycouvat? Myslela i tady na zadní vrátka? Jaká je jejich cena?

    A co říkají vládou garantovaným půjčkám pravověrní ekonomové? Základní doktrinou jejich učení přece je, že se vláda nemá do podnikání pouštět, protože to neumí a má tuto starost přenechat soukromému sektoru. Garantování půjček nepochybně vystavuje soukromý sektor pokušení přiživit se na hlouposti každé vlády, která je poskytuje.

    Jistě, vládou garantované půjčky existují i jinde ve světě, to není český vynález. Obecně se tomu říká spolupráce vlády se soukromým sektorem (ohledně vytváření podmínek, aby týž milostivě vytvořil, případně nezlikvidoval pracovní příležitosti - zvonku to vypadá tak trochu jako vydírání, ale možná, že se mi to jen zdá). Existuje-li podobná praxe jinde, není jistě daleko od věci ptát se, do jaké míry se poměr mezi penězi vloženými konsorciem a výší garantovaných půjček liší od průměru.

    Nevím jak daleko pokročila ČR v oblasti, které se v pořádumilovných zemích říká střet zájmů. Je to eufemismus pro pokušení namastit si vlastní kapsu využitím okolností souvisejících s výkonem určité funkce. Pokud ne, tak je jistě nejvyšší čas naše západní vzory dohnat a možná i předehnat. Než se tak stane, je zcela legitimní zajímat se o to, jaká pokušení podstupují ti, kteří rozhodnutí typu Aero Vodochody v zastoupení občanů dělají.

    Stejně tak je legitimní se ptát, zda má vláda "katastrofický scénář" - jinými slovy alespoň obrysovou představu o tom, co se stane, když celý projekt nevyjde. Jedna miliarda dolarů je řekněme 30 miliard korun. Rozpočítáno na deset let to je 3 miliardy Kč ročně, tedy 37% současného rozpočtu na vědu a výzkum.

    V angličtině existuje úsloví “smát se celou cestu do banky" což je eufemismus pro blbost toho kdo naletěl. Z toho mála, co se zatím na veřejnost dostalo, se nezdá, že by se cestou do banky, a už vůbec ne cestou z ní, mohla smát česká vláda.

    Jiří Jírovec

    P.S. Všechna čísla, která v souvislosti s Aerem Vodochody uvádím, jsem přejal z informací v BL. Pokud má vláda lepší, není pro ni jistě problém uveřejnit je.


    Co bylo nejzajímavější o minulém víkendu na cambridžské konferenci Britské asociace pro slovanská a východoevropská studia?

    Jan Čulík

    Když jsem řekl na nádraží v Cambridži taxíkáři, aby mě zavezl v sobotu v poledne do koleje jménem Fitzwilliam College, vysloužil jsem si od něho docela pohrdání. Nasedl jsem do taxíku, taxíkář se rozjel a zabrumlal něco v tom smyslu, že mi cestou ukáže, jak vypadají opravdické cambridžské koleje, ze třináctého, čtrnáctého, patnáctého století. Jsou to nádherné gotické stavby uprostřed vzorně udržovaných, rozsáhlých trávníků, rozkládajících se tichými nádvořími unverzity, postavene na obou březích malebné říčky Cam.

    Fitzwilliam College je přízemní krabice, z tmavých, neomítnutých cihel, působící dojmem struktury bez oken a připomínající skladiště. Byla postavena za středem Cambridže v roce 1986. Vchod je úzkými dveřmi blízko jednoho z rohů krabice - je tak nenápadný a ošklivý, že je ho skoro těžko najít. Není divu, že byl taxíkář pohoršen, že sem musí jet.

    Čím to ale je, že britští architekti sedmdesátých a osmdesátých let jaksi často stavěli budovy, které jsou sice nepříjemné na pohled a odrazující zvenčí, ale naopak velmi příjemné zevnitř. Projdete-li vrátnicí Fitzwilliam College, octnete se ke svému překvapení uvnitř parku. Kolej je rámována čtyřhrannou budovou, v níž jsou asi ve dvou patrech ubytováni studenti. V prostoru uzavřeném tímto rámem budov je k obloze otevřený, členitý park, v němž jsou rozmístěny v zeleni různé menší budovy, posluchárny, jídelna, registrační středisko. Příjemné, tiché místo.

    Fitzwilliam College byla o minulém víkendu místem výročního setkání britských i některých zahraničních rusistů a slavistů. Je to významná konference: Sešlo se jich tam pravděpodobně více než dvě stě. Konferenční akce probíhaly paralelně, celkem vždycky několik akcí ve stejnou dobu, takže atmosféra na každém semináři byla velmi neformální a přátelská: účastnilo se ho vždy tak dvacet až čtyřicet osob.

    Většina témat se týkala Ruska a ruské kultury, několik sezení však bylo také věnováno středoevropské tematice, například komercionalizaci sdělovacích prostředků ve střední a východní Evropě, pro což jsem připravil informaci, zveřejněnou v tomto vydání BL.

    Pracuji v britském univerzitním systému po téměř dvacetileté pauze teprve tři roky: objevil jsem v Cambridži, co jsem nevěděl: že na různých politologických katedrách britských univerzit jsou skryti zajímaví odborníci, kteří systematicky studují český, popřípadě slovenský politický vývoj. Umějí většinou dosti dobře česky nebo slovensky, určitě natolik, aby mohli spolehlivě sledovat český tisk a české sdělovací prostředky. Našel jsem takových odborníků asi pět. Jejich názory informovaných outsiderů jsou velmi cenné, zejména také proto, že vycházejí ze západní zkušenosti s politikou. Chci s jejich názory a analýzami systematičtěji seznamoval čtenáře Britských listů.

    Zašel jsem se podívat na debatu o  Bosně. Zaujala mě tam jedna věc, která, zdá se mi, je relevantní pro všechny postkomunistické země. Zdá se, že hlavní otázkou dne je jakým způsobem je možné dokázat rozbít škodlivé mýty a předsudky a naučit lidi, aby se na skutečnost dokázali dívat z různých úhlů pohledu.

    Zeptal jsem se, co si přítomní myslí o myšlence, že k žádné válce v Bosně vůbec nemuselo dojít, kdyby Západ a Spojené státy dokázaly včas projevit zájem a začátkem devadesátých let založili televizní stanici, jejíž vysílání by bylo dobře zachytitelné po celém území někdejší Jugoslávie. Tato stanice by poskytovala prostor všem zúčastněným stranám v Jugoslávii, dávala by jejich názory do kontrastu a odhalovala by propagandistické lži v médiích, právě v jejichž důsledku k válce v Bosně došlo.

    James Gow, britský odborník na bosenskou problematiku z King's College v Londýně (před osmnácti lety jsem ho jako studenta uváděl na Univerzitě v Lancasteru do problematiky komunismu a střední a východní Evropy) namítl, že to je těžká věc. Jaké názory by taková televizní stanice měla vysílat? A kdyby se snažila konfrontovat různé úhly pohledu tak, jak to činí BBC, lidi by to prý jen mátlo.

    Vojska SFOR se prý o něco takového snaží v malé míře: rozdávají místním televizním stanicím osvětové programy na kazetách, které ty stanice snad vysílají. Místní lidé k nim zaujímají zcela nepřátelský postoj: to je americká propaganda, konstatují.

    Je-li tomu tak (nepřipomíná to bigotní postoje některých debatérů na zdejších Fórech?), zdá se, že hlavním problémem dneška (uvažme, že na Balkáně vládne kultura podvádění a zvyklosti staletých nacionalistických nenávistí, které lidem zaslepují oči) je vypracovat efektivní metodu, jak lidem, kteří jsou obětí takových zastaralých postojů, umožnit v dnešním světě, aby se předsudků zbavili a přijali pluralitní pohled na skutečnost.

    Jenže vzdávat se předsudků, to bolí.

    Jedna americká debatérka, odbornice na Bosnu, svědčila o tom, že týmy západní humanitární pomoci postupně organizují v jednotlivých vesnicích psychologickou pomoc. Pozvou k debatě zástupce dvou znepřátelených stran. Bosenští muslimové na jedné straně a bosenští Srbové na straně druhé jsou vyzváni, aby v první fázi diskuse vyjádřili svůj hněv a nenávist vůči druhé straně, všechno to: "Vy jste nám zabili naše otce a bratry..." - Když si dostatečně vynastěžují, pak jsou účastníci požádáni, aby si vyměnili role: aby muslimové začali mluvit, jako kdyby byli Srbové, a obráceně.

    Taková diskuse prý dost často vede k prozření a k rozptýlení nacionalistické nenávisti a zakořeněných mýtů.

    Moje připomínka: mělo by to větší vliv na národ, kdyby se takové debaty mezi dvěma znepřátelenými stranami vysílaly v televizi?

    Co kdyby Česká televize uspořádala takovouto debatu mezi Čechy a Romy?

    Jan Čulík


    Český stát na prahu třetího milénia

    (V minulých dnech vyšlo nejnovější číslo časopisu Prostor (č. 36). Časopis vychází s podporou Open Society Fund George Sorose. Je možno ho objednat od firmy SEND, na této adrese: sendsro@mbox.vol.cz, domovská stránka http://www.vol.cz/send.

    Časopis mě zaujal. Zabývá se aktuálními otázkami: jak definovat českou totožnost a jaký bude osud české společnosti v nadcházejících desetiletích, v nové Evropě. Co je pro dnešní ČR hodnotou, ptá se v čísle například Stanislav Komárek. Má český jazyk v Evropě vůbec budoucnost, anebo začne zanikat, tak jako dneska do určité míry zaniká holandština?

    Zveřejňuji úvodní text časopisu Prostor č. 36. úvahu Michala Janaty. Časopis se charakterizuje jako časopis konzervativní. Je to však, zdá se, poněkud jiný konzervatismus, než jaký dosud vládl v ČR za éry Václava Klause a jaký dosud - ze setrvačnosti? - prosazují někteří debatéři na zdejších fórech.

    Mimochodem, souhlasím skoro se vším, co Michal Janata napsal, až na to vylučování komunistů z veřejného života, které je nedemokratické a těžko v Evropské unii obhajitelné. Vím ovšem velmi dobře, co Michal Janata v závěru článku míní: Česká republika se musí zbavit komunistické mentality . Bohužel však to asi nepůjde zakazováním komunistů: ten princip naopak ČR vrací ke komunismu. Existuje snad řešení v nenásilném přesvědčování a každodenní kontrole odvedené práce podle profesionálních civilizačních měřítek, a v dobré motivaci pracovníků? JČ)

    Český stát na prahu třetího milénia

    Michal Janata

    Česká republika, vzniklá v roce 1993 rozdělením bývalé federace, se ocitla v jedinečné historické situaci. Měla šanci nově vymezit svou roli a totožnost, ustavit se jako stát postavený nikoli na národní homogennosti, ale na občanském principu, pro který je národnost druhotná.

    Nová historiká možnost zůstala doposud nevyužita - spíše se zdá, že se ještě víc upevnila stará dějinná schémata. (...)

    Hierarchie historických období, na něž je v té které době kladen důraz, vypovídá o charakteru přítomnosti. Česká republika převzala národovecké historické schéma, v němž za plodná údobí platí například husitství, národní obrození, první republika a poválečná éra do roku 1948. Toto schéma se přirozeně netýká řady vynikajících historiografických prací, ale zato platí v obecném měřítku. Jde o značně zjednodušený "český příběh" tvořící historické pozadí naší přítomnosti. Podstatné je, že podle tohoto nacionálně zbarveného "mustru", jenž obsahuje řadu nereflektovaných předsudků, se dodnes píší učebnice dějepisu a učí se na školách (správně na to poukázal David Čaněk ve svém polemicky laděném článku na tomto míste v revue PROSTOR 33).

    Přitom nelze přehlédnout, že právě evropská univerzalita, v jejímž znamení dosáhly v minulosti české země nejpozoruhodnějších duchovních vzepětí, se ocitla mimo "identifikační rámec" současného českého státu. Evropa se příznačně redukuje na administrativně fiskální rovinu, přičemž se opomíjejí její kulturně-civilizační zdroje a duchovní kořeny.

    Současně s touto pokleslou představou Evropy jako hospodářsko-administrativního prostoru, do něhož máme vstoupit, úporně přežívá určitý "geopolitický fatalismus". Čechám jako by bylo souzeno být výspou i za změněných, příznivějších podmínek evropské spolupráce. Místo "eurofilie" se pěstuje spíše podezíravost vůči sjednocovacím procesům, jakési "misoevropanství". Nutnost integrace se odůvodňuje především ekonomickými, zčásti administrativně-bezpečnostními důvody, ale vůbec se už nebere v potaz nutnost návratu k západoevropským civilizačním normám, tradicím a hodnotám. Právě o ně by se měl opírat celý projekt "evropského domu".

    Jakou roli by mohla hrát Česká republika v budoucí Evropě? Především je dobré si uvědomit, že často právě na civilizačním okraji může existovat ostřejší smysl pro hodnoty západní civilizace, z nichž žije Evropa leckdy automaticky, neuvědomovaně, matně. Víme, jakých autentických poloh nabýval judaismus v těch nejvýchodnějších výspách Evropy, například v oblasti Haliče. Víme, jakou anticipační moc měla "humanitas austriaca" v období koroze rakousko-uherského dualismu.

    Zní to jako pošetilá vize, ale celospolečenská frustrace z éry úzkoprsého redukcionistického ekonomismu, který se deklarativně hlásil k evropskému modelu liberalismu, ale v praktické rovině byl hodně poplatný marxismu, může přivodit hlubokou potřebu identifikace s těmi evropskými hodnotami, které v západní Evropě existují v příliš zautomatizované, odvozené formě.

    Není ani vyloučeno, že se můžeme, po desetiletích intenzívní ateizace, nadít v české společnosti znovuvzkříšení křesťanských hodnot. Přitom nemusí jít o žádná náboženská dogmata, dokonce ani o religiózní jádro křesťanství. Probuzený smysl pro křesťanské hodnoty může obsahovat nové formy solidarity s méně úspěšnými členy společnosti, potřebu překonání společenského atomismu, ale také rozumnou korekci společenského modelu založeného na jednostranném prosazování výkonu, efektivity a úspěchu.

    Rovněž se nedá vyloučit příklon k judaismu ve formě zvýšené úcty k odlišnosti druhého či v podobě zbystřeného smyslu pro spravedlnost, jež se neváže jen na kodifikovanou rovinu práva, ale také na jeho hluboké vnitřní zdroje. Nedá se však vyloučit ani nejméně pravděpodobný příklon k antickým hodnotám uměřenosti, střízlivosti spojené s vědomím politických hodnot jako tmelu, nikoliv jako zdroje neustálých sporů a konfliktů vedoucích k rozklížení společnosti.

    Toto znovuuvědomování si pilířů, na nichž stojí Evropa, se stává prvořadým kulturním úkolem. Znamená to ovšem znovu položit zvláštní důraz na vzdělání jako nástroj osobnostního rozvoje zaměřeného zejména ke kultivaci a prohlubování společné sdílených hodnot. Zatím se školství, ekologie, zdravotnictví a další oblasti odsunuly na okraji s poukazem na prioritu ekonomické transformace. Ztráta povědomí, že transformace má více rovin, nás z Evropy spíše vyděluje. Překonání strnulých stanovisek je i jednou z cest k překonání krize identity české státnosti.

    Je-li řeč o krizi české státnosti, pak je třeba se ptát: Lze i nadále opírat identitu českého státu s bohatě rozvrstvenou minulostí o státnost založenou na ideji čechoslovakismu? Vznik samostatného Československa byl jen velmi krátkou epizodou v dějinách českého státu, navíc epizodou - z hlediska čistě geopolitického - nepříliš šťastnou. Mnohem lépe se rozvíjel český stát v rámci Rakouska, později Rakouska-Uherska. Jako bytostně naléhavý úkol vyvstává před námi potřeba formulovat "ideu státu českého".

    Absence zřetelné zahraničně-politické koncepce České republiky stejně jako absence vojenské doktríny české armády pramení právě z toho, že se nám nedaří formulovat, artikulovat tuto nezbytnou ideu. Propracovaný soubor priorit, jímž bychom se definovali politicky i geopoliticky, by prospěl nám i naším sousedům.

    Je třeba připomenout, že konfrontační styl zahraniční politiky první republiky vůči sousedům, především Maďarům a Polákům, vyplýval ze soustavné krize identity mladého českélslovenského státu. Umělá konstrukce kombinující hledisko územní historické kontinuity (týkalo se zemí Koruny české) a hledisko mocenských potřeb (týkalo se například Podkarpatské Rusi) nemohla neprocházet trvalou krizí. Přes velkou kulturní a hospodářskou konjunkturu Československa byly územní garance nového státního útvaru velmi nejisté a slabé. Záruky poskytované dohodovými mocnostmi ( a ty samy o sobě vzaly za své mnichovskou dohodou) neměly odpovídající protiváhu v garancích založených na vnitřní soudržnosti státu.

    Nedostatek vůle ke spolupráci ze strany současné České republiky s ostatními středoevropskými zeměmi (opět se týká Polska a Maďarska) má podobné kořeny: nevyjasněné "ratio essendi" státu. I když je územní celistvost českého státu garantována podstatně jistěji než celistvost někdejšího Československa, nijak se tím neumenšuje potřeba jasného geopolitického vymezení. Za veškerou vágní frazeologií naší "jednoznačné orientace na Západ" se skrývá bezradnost, související s tím, že podstatné otázky nebyly dosud vážně nastoleny: Kde je naše skutečné (nikoliv proklamované?) místo v Evropě? Jaký je náš skutečný vztah k Rusku?

    To, jak se zahraničně politicky i vnitropoliticky vymezí český stát, jakou podobu bude mít příští evropská integraqce a jaký bude vnitřní vývoj v Rusku, určí do značné míry budoucí profil České republiky. Fascinace naším přijetím do Severoatlantické aliance může zastřít neméně naléhavou potřebu naší kooperace se středoevropskými státy, zejména se Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Přezíravý postoj zejména ke Slovenské republice by mohl v budoucnu způsobit nemalé komplikace. Český stát je součástí užšího, středoevropského regionu neméně než součástí Evropy, nelze se tedy narcistně vydělovat z úzkého sepětí se zeměmi tohoto regionu. Tím spíše ne, že s těmito státy máme společnou historii. Zbavit se přítěže konfrontační politiky vůči sousedům také znamená učinit vstřícný krok vůči sudetským Němcům, kteří tvořili po staletí součást české sídelní struktury. Národně homogenní prostor a žárlivé střežení jeho čistoty znamená kulturní sterilitu a sníženou ekonomickou potenci. Bez důkladné revize česko-německých vztahů nemůže hrát Česká republika v budoucí Evropě důvěryhodnou roli. Rovněž tak nemůže nabýt ztracené politické věrohodnosti, nezbaví-li se dosud silných reziduí komunismu. Stav justice, státní administrativy i vysoce monopolizované a nestandardní ekonomické prostředí neskýtají zatím příliš šancí na zlepšení. I v těchto oblastech nás čeká nutnost korekce dosavadního vývoje.

    Čím intenzívnější a hlubší bude integrační evropský proces, tím větší tlak bude na český stát vyvíjen, aby se řídil evropskými civilizačními normami. Po desetiletích života v euroasijském klimatu to nebude snadné, velká odpovědnost leží zejména na bedrech politiků, pedagogů a novinářů. Prvním krokem k postupnému přijímání evropských standardů by měla být analýza současného marasmu a personální změny, směřující k eliminaci komunistů z justice, administrativy a školství. Skutečný proces debolševizace dosud zahájen nebyl, bez uskutečnění tohoto kroku však nebudeme plnoprávnou evropskou zemí.

    Ve vztahu k Rusku si není třeba dělat iluze o tom, že bychom mohli zmizet z mapy jeho mocenských zájmů. Současné Rusko se po desetiletích sovětské destrukce pomalu a bolestivě vrací k identitě dědice určitých evropských tradic. V jaké míře bude kooperativní vůči Evropě, v té míře budou platit nepsané garance naší územní celistvosti. Jistěže rozhodují většinou faktory, které se vymykají dosahu možnosti malých států, ale záleží také na vnitřní soudržnosti a dynamice navenek, nakolik se malý stát stane či nestane hříčkou v silovém poli zájmů mocností.

    Jedno je ale jisté: jaká bude Česká republika po roce 2000, to bude záležet také hodně na nás. Přes všechen retrospektivní fatalismus a nářek nad mnichovskými a jinými zradami.

    Michal Janata


    Čeští a slovenští Romové: Jak to bude nyní v Británii se žadateli o politický asyl:

    Nechceme bohatý výběr různých národností, jsme Britové!

    (Guardian, sobota 4. dubna 1998)

    Britský ministr vnitra Jack Straw nás tento týden ujišťoval, že britská labouristická vláda neustupuje žadatelům o asyl. Mluví tak tvrdošíjně, že myslím, že by bylo pro něho vhodnou pomstou, kdyby vyšlo najevo, že jeho sedmnáctiletý syn prodává v Sierra Leone falešné britské pasy.

    Děsivé historky o přistěhovalcích kolují po Británie ve velkém počtu od té doby, co do Doveru loni přijela hrstka Romů. Tato mytologie se skutečně silně zmocnila nepevných myslí. Mohu to dokázat citováním právníka, který hájil bohatého švýcarského bankéře, jehož chytli o vánocích v luxusním londýnském obchodním domě Harrods jak krade. Richard St. Clar-Gainer řekl soudu při procesu v londýnské Horseferry Road: "Tento člověk není nějaký cikán z nějakého regionu Československa, kteří přijeli, aby v celých tlupách vykrádali naše obchody."

    Za posledních čtrnáct dnů nám mnozí tvrdí, že jsme obklíčení Turky, Afričany, Rusy a etnickými Albánci - a to všechno kvůli zatraceným Belgičanům. Belgičané nám totiž prý posílají vlakem pod kanálem La Manche zchudlé masy z východní Evropy a z třetího světa. Mám dojem, že pravicové deníky v Británii nejvíc naštvalo, že ti uprchlíci přijíždějí docela poholdným vlakem Eurostar. Má-li totiž být uznán váš nárok autentického uprchlíka, musíte přicestovat na potápějícím se voru a smíte mít jen malý transistorák, naladěný na zahraniční vysílání BBC.

    Jistě, je to hrozné, že některé jiné Evropské země nám sem posílají uprchlíky, ale jen proto, že to znamená, že vyhošťují uprchlíky. Skutečnými obětmi jsou ti lidé, kteří jsou z evropských zemí vyhazováni. Nechápu, jak někdo může cítit nenávist vůči lidem, kteří se snaží začít nový život. Jsou to prý "houby" a "paraziti", snažící se vysávat systém sociálního zabezpečení. Nikdo nemluví o tom, že je zapotřebí zorganizovat, aby uprchlíci nemuseli být závislí na podpoře v nezaměstnanosti a aby si mohli na sebe vydělávat. Ano, každý, koho chytnou bez povolení, je okamžitě deportován.

    A žádný xeonofob dosud nevysvětlil, že kdyby byla Evropská unie rozšířena o Rusko, Turecko a bývalou Jugoslávii, obyvatelé z těchto zemí by měli právo přicestovat do Británie a pracovat tady. Jestliže budou do Evropské unie přijaty Česká a Slovenská republika, tak sem budou moci přijet všichni jejich cikáni, protože dostávám dopisy od českých a slovenských vlastenců, kteří tvrdí, že jejich Romové v žádném případě nejsou bez státní příslušnosti.

    Tento článek není tirádou proti Evropské unii, je spíše jen poznámkou na okraj. Mně nevadí, kdo sem přijede. Netřesu se strachem, že 15 zemí Evropské unie se chystá veškeré své obyvatelstvo vyslat do Británie. Žít ve strachu před tím, co se může stát, vede lidi k šílenství. V šedesátých letech jsme se všichni strašně báli zrychlující se porodnosti a v osmdesátých letech nás zase varují, že se nerodí dostatečné množství dětí, aby dokázali uživit rostoucí armádu starých lidí. Staří lidé, jak se zdá, se rozmnožují neobyčejně velkou rychlostí, padají z nich kusy a z nich vznikají noví staří lidé, jako je tomu u hvězdic. Jsem si jist, že kdyby celé lidstvo kýchlo zároveň, Země by se posunula ze své osy, ale myslím si, že navzdory tomu nebezpečí bychom se měli pokusit dát žít.

    Jsem poněkud znepokojen, když si uvědomím, koli rasistických Jihoafričanů má právo vystěhovat se z tamější demokracie a usadit se v Británii a nemám zrovna rád Švýcary, ale jestliže začne moje ulice smrdět jihoafrickým salámem boerworst a švýcarským fondue, holt to budu muset přežít.

    Je možná pravda, že někteří lidé, kteří tvrdí, že prchají před pronásledováním, asi lžou, ale nemůžete jim to dávat za vinu, protože je nesmírně obtížné kamkoliv se přestěhovaat, pokud netvrdíte, že vás pronásledují. Například vám není dovoleno, abyste uprchli před chudobou. To je "hospodářská" migrace, a to se nepočítá. Británie udělala tlustou čáru a řekla, "Jsme hrdi na bohatství naší etnické rozrůzněnosti a jsme vděčni, že přispíváte britskému sportu, restauračnímu umění, hudbě pro mladé lidi a výrobě barevných oděvů, ale víc už vás nechceme, díky, nejezděte."

    Je strašně těžké vědět, jestli jsou žádosti o asyl "pravé", neboť je to všechno vysoce subjektivní. Pořád čteme o tzv. "falešných" žádostech o asyl, ale znamená to jediné: imigrační úředníci, jejichž zaměstnáním je nedovolit cizincům, aby pronikli do Británie, žádost odmítli. Když pomyslím na někoho, kdo uprchl před rasismem, náboženským pronásledováním nebo před válkou a teď nervózně hovoří prostřednictvím tlumočníka v přítomnosti britského státního úředníka, který se ptá: "Když říkáte, že vás zbili, utrpěl jste otevřené rány anebo jen modřiny?" připadá mi to jako křížový výslech obětí znásilnění.

    Tento týden schválila Horní sněmovna odvolání ministra vnitra, podle něhož od nynějška budou muset členové pronásledováné skupiny při žádosti o asyl dokazovat, že byli pronásledováni víc než ostatní členové té skupiny. Jinými slovy, to, že ne všichni lidé na světě chtějí nebo mohou přicestovat do Británie, bude používáno jako argumentu proti těm lidem, kterým se sem podaří dostat. Nikdo jak se zdá vůbec nepřipouští, jak neobyčejně traumatické je to vytrhnout se z vlastního prostředí a opustit domov, rodinu a přátele a pokusit se začít úplně znovu v jiné části světa. A přesto: když pomyslíme na židy, kteří zahynuli v koncentračních táborech, všichni si z celého srdce přejeme, aby se jim bývalo podařilo včas utéct ze země.

    Teď plánuje britské ministerstvo vnitra vyhodit žadatele o asyl ze země do deseti dnů po odmítnutí jejich žádosti, aby se nemohli řádně odvolat. Je to právě proto, že rozhodnutí byrokratů jsou právem otevřena přezkoumávání soudy, že je v Británii tolik lidí nejistého statutu.

    I tak jich v Británii zase tolik není. Bulvární list Sun píše, že pobírá v Británii tolik uprchlíků podporu v nezaměstnanosti, že by zaplnili celý stadión ve Wembley. To tedy upřímně řečeno není ztrovna děsivé. V neděli se tam konal pohár firmy Coca Cola a pochybuju, že si někdo pomyslel, "Panebože, to je strašné - tady je tolik lidí, že to zaplnilo ten stadión celý."


    Zbavme se trpaslíků

    Jiřina Fuchsová

    Ctu si SLOVO, a zaujala mne nasledujici zpravicka: nekde v Nizozemsku se duchodce, ktery 25 let sbiral trpasliky ze vsech zemi sveta, nektere i metrove!, rano probudil a zjistil, ze mu celou sbirku kolem stovky zahradnich trpasliku nekdo ukradl... Zlodej musel mit na trpasliky nejmene kamion...

    Zive si vzpominam na sva detska leta v ceskych komunistickych skamnach prozita... Vyuka dobra, ba skvela, ovsem s nepostradatelnym rudym prilivem zalevajicim vsechny vyucovaci predmety... Mimo jine do nas stranicky proverene ucitelske kadry den co den nalevaly a prelevaly soudruzsky odpor a nenavist k zahradnim trpaslikum.... Mestacky nevkus, kyc, neuveritelne, jak si to nekdo muze strcit pred dvere...

    Dorostla jsem, a se mnou i cela moje generace... Odpor a pohrdani k sadrovym trpaslikum je snad to jedine, co v me dusi dodnes prezilo ze vsech tech hektolitru bolsevicke indoktrinace, pred kterou jsem posleze za dost tezkych okolnosti uprchla do "nepratelske" ciziny...

    Zpravicka o duchodci, ktery za jednu noc prisel o vysledek sve celozivotni namahy za ucelem sbirani trpasliku, mne dnes ale, kupodivu! nenaplnila spravedlivym soudruzskym rozhorcenim nad nevkusem onoho kycem posedleho Nizozemce v duchodu... Napadlo mne totiz, ze presto, ze jak Nizozemsko, tak Nemecko, Bavorsko, mozna i Rakousko bez uhony a vaznych nasledku na dusi i na tele prezivaji, jiz po cela desetileti, bezprostredni pritomnost milionu sadrovych trpasliku na svych zahradkach, v me rodne zemi, drive Ceskoslovensko, nyni Ceska republika jmenem, panuje situace presne opacna...

    V ceskych zahradkach od asskeho vybezku po osadu U Sabotu trpaslicka nenajdete... Mame vkus, naprosto jiste a jasne rozezname sadrovy kyc od, dejme tomu, vkusne a vhodne lidove umelecke tvorivosti ci, co do soch v exterieru se vyskytujicich, opravdoveho umeleckeho dila...

    Krome, ovsem ve zlate nasi Maticce Praze... Tam to rozhodne neni tak jednoduche... Cesti a moravsti trpaslici mistni provenience dnes totiz zasedaji v dolni a horni komore ceskeho parlamentu... Zasedaji i ve Strakove akademii... Nekteri, dokonce, se obcas promenuji i po nadvorich prazskeho Hradu... Cervene cepicky si poschovali doma, misto zelenych prilehavych spodku nosi nejposlednejsi elegantni olepeni panske, ci damske, mody... Jak spechaji semo tamo pres Malostranske namesti, vlaji za nimi vlnene cerne ci kanovnicky fialove sosy.... V rucicce obvykle trimaji kufricek vlevo, mobilni telefonek vpravo...

    Na prvni pohled: uspesni byznysmeni, nebo, snad! statnici jako remen!

    Ale varuji vas: nesudte pouze podle toho, co vidite pred sebou.....Zkoumejte, zvazujte, dobre pozorujte, koho to, koho co, mate v techto sviznych mladych, ci i postarsich postavach, pred sebou...

    Mam s nimi, a ne z casu komunismu, prosim, mam, a nejen ja, mame! s nimi osmiletou bezprostredni zkusenost: kdo jsou, co jsou, jaci jsou...

    Jak dobre ci nedobre to tito lide mysli s radovym obcanem Ceske republiky, radovym obcanem to zemicky bez trpasliku!

    A napada mne takovato kacirska myslenka: i kdyz vim, ze sesbirat tuhle kolekci prevlecenych trpasliku nosicich v kapsach ruzi, modreho ptaka, libanonsky cedr, ci nejaky jiny odznak prislusnosti k te ci one trpaslici organizaci, dalo praci velikou, prevelikou!!! i presto mne tedy napada takovato myslenka:

    Pratele, Cesi ze vsech koutu rodne zeme i ze vsech koutu planety, kam jste kdysi tak ci onak pred nevkusnymi trpasliky odesli, co takhle udelat za zivot alespon jednu lumparnu:

    Co takhle najmout par kamionu, a za jednu noc vsechny ceske trpasliky z tech malostranskych palacu vyvezt nekam... nu... treba do zahranici? V jinych zemich uz budou vedet, co s nimi... Je jaro, zasadi si je pekne do petrklici a hlavacky rozkvetajicich zahradek, a nechaji je spokojene, s prominutim, ocuravat svymi pejsky...

    Oni totiz, ti nasi bezprostredni zahranicni sousede, maji v tom rozeznavani toho kdo je a kdo neni trpaslik, dlouhou zkusenost... A proto take je maji v zahradkach... a ne v parlamentech......

    Los Angeles, 5. dubna 1998



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|