pátek 10. dubna

O B S A H

K velikonočnímu zamyšlení:

  • Den, kdy zemřel Kristus (Jim Bishop, překlad Jana Čulíka seniora) CO JE NOVÉHO V ČR:
  • Přehled aktuálních zpráv z České republiky: České soudnictví:
  • Otřesný případ podvodu při dražbě a selhání českých soudů. CHOPÍ SE HO VE VEŘEJNÉM ZÁJMU SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY? Svět:
  • Angličtina se stává prvním světovým dorozumívacím jazykem: učme se co nejrychleji anglicky (Financial Times) Internet:
  • Kde je vyhledávací aparát pro český tisk na internetu? Tady! (Alexander Jurman) Česká televize a demokracie:
  • Demokratická unie nebude v předvolebním pořadu Karanténa. ČT účast DEU nabídla, pak nabídku zase vzala zpět. Podle čeho se rozhoduje, které strany smějí na obrazovku?

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    Tři hodiny odpoledne

    Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal. "Do tvých rukou poroučím svého ducha."

    Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu. Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů, Ježíš se vzdal smrti.

    Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo. Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a Jeruzalemskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami a zamířila k Mrtvému moři, zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

    Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž. Pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním.

    Byl rozčílen a obrátil se za Ježíšovými přáteli, snad aby se jich zeptal. Zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány. Všichni zřejmě plakali.

    Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář.

    Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo. Strážci přešli skálu. Neoznámili setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgotha bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí.

    Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji z krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgothu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy. Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z biřiců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé.

    Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo.

    Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt.

    Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi. Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou. Sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.

    Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard.

    Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

    Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.

    Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života.

    Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech.

    Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.


    To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.

    Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči.

    Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgothu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal.

    Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rady a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem. Proč by o to jinak žádal. Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti. Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.

    Čekal.

    Za nějakou dobu došla zpráva, že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem.

    Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo z kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.

    Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgothy a že tam hodlá pohřbít Krista.

    Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.

    Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr, ani Jan, ani ostatní, kteří se ještě minlého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

    Podle římského zvyku zůstávala těla na kříži, dokud ptáci, psi nebo jiná zvířata a hmyz neohlodali mrtvolu na kost. Teprve císař Augustus porušil tento zvyk a dal Židům právo sejmout prokazatelně mrtvá těla a pohřbít je, než nastane sobota.

    Josef i Nikodém věděli, že až přijdou na Golgothu, někteří kněží tam ještě budou a s pohoršením zkonstatují, že dva z nejváženějších mužů země se bez ostychu ujali úkolu uložit rouhače k poslednímu odpočinku. Tím, ačkoliv skrývali svou oddanost, dokud byl Kristus naživu, teď po jeho smrti na sebe uvalili odsouzení sobě rovných do konce života.

    Jeruzalémská elita jim nikdy neodpustí, že pomohli ničemovi, který byl ukřižován.

    Nikodém poslal služebníka do svého domu pro sto liber vonné látky, směsi myrrhy a aloe, jichž bylo zapotřebí k nabalzamování mrtvoly.

    Josef koupil pruhy jemného plátna a obstaral ještě další nutné věci.

    Když přišli na Golgothu, Josef a Nikodém přistoupili k Ježíšovým přátelům a řekli Janovi, že Římané povolili Arimatijskému ukřižovaného pohřbít.

    Jan se na ně nedůvěřivě podíval, ale shledal v jejich tváři jen lásku a soucit. Domluvili se, že je třeba si pospíšit, aby nebyla znesvěcena sobota. Josef řekl, že nablízku je hrob, který dal nedávno vytesat do skály.

    Jan se chystal sejmout tělo z kříže avšak oba muži mu doporučili, aby raději zůstal s Ježíšovou matkou, že to provedou sami, když Římané už odešli.

    Několik velekněží, kteří ještě stáli opodál, téměř oněmělo překvapením, když zjistili, že dva velcí představitelé chrámu se domlouvají s rouhačovými přáteli. A když se dověděli, že Ježíš bude uložen v Josefově hrobě, pohoršeni pospíšili do Jeruzaléma, aby to oznámili Annášovi.

    Jan prohlásil, že musí vykonat poslední službu svému Mistru. Marie může zůstat s ostatními ženami. Bylo mu trapné, že jsou apoštolové pryč. Splnila se Kristova slova, až budou bít pastýře, že se rozprchnou jako ovce. Mrzelo ho, že v těchto posledních chvílích by měl být Ježíš v cizích rukou.

    Řekl, že jim pomůže. Trval na tom. Kdy jiný měl vzít do milujících rukou Kristovo tělo než ten, komu svěřil svou matku.

    Hlouček žen zůstal u brány. Kromě Ježíšových přátel už nebyl na Golgothě nikdo.


    Americký novinář Jim Bishop napsal na základě podrobného studia historického materiálu rekonstrukci posledních čtyřiadvaceti hodin Kristova života, Den, kdy zemřel Kristus. Česky vyšla poprvé v překladu Jana Čulíka seniora (1925-1995) v nakladatelství Vyšehrad v roce 1971, jako opožděné dědictví Pražského jara. (Výrobní lhůty katolického nakladatelství byly dlouhé.) Z ní jsem citoval v dnešních Britských listech část jedné kapitoly.

    Český překlad knihy Den, kdy zemřel Kristus, se stal v sedmdesátých letech v Československu téměř tajným bestsellerem. Byl to překlad, k němž dostal můj otec daleko největší množství čtenářských reakcí. Občas zašel do kostela a zjistil, že kněží z knihy četli z kazatelen.

    Nebyl tím příliš nadšen. Po podrobné práci na překladu - člověk se přitom dostane k textu knihu neobyčejně blízko - si uvědomil, že Bishopova reportáž je vlastně vůči křesťanství a katolické víře podvratným dílem. Argumentoval, že když se začneme dívat na základní články historie Kristova života a jeho smrti pod zvětšovacím sklem, začnou se vynořovat nepříjemné a nezodpověditelné otázky. Například otázka Božího sadismu. Nadšení kněží, kteří knihu, působící v normalizačních sedmdesátých letech téměř jako zjevení, si to při citaci díla z kazatelen neuvědomovali.

    Po pádu komunismu vyšel tento český překlad knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus, znovu, v katolickém nakladatelství Zvon, Praha 1996. (JČ.)


  • Upozornění: Informace o tom, jak bylo (pochybně) zprivatizováno Rudé právo a Mladá fronta (viz pořad ČT Nadoraz). Podrobnosti k této problematice, kterou nejprve otevřely Britské listy, jsou tyto: článek Jiřího Vančury z dvojměsíčníku Listy, materiál na české stránce Jana Čulíka na Glasgow University včetně původního vysvětlení Ondřeje Neffa, které vyšlo v Neviditelném psu 13. března 1997transkript pořadu Netopýr České televize (Co není v novinách), který se vysílal v ČT 2 dne 9.září 1997. K privatizaci Mladé fronty se v BL také vyjádřil v tomto článku Milan Šmíd. - Kdosi podotkl a namítl, proč tady pořád toto upozornění visí, co prý mám proti Právu a Mladé frontě Dnes? Nemělo by se však upozorňovat pořád na politováníhodně pochybný původ těchto denních listů, který ochromuje jejich důvěryhodnost?
    Výběr textů z posledních dní:

  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata, časopis Prostor)
  • Ještě Boeing a Aero Vodochody: nezodpovězené otázky: Kdo se bude smát celou cestu do banky? (Jiří Jírovec)
  • Jak bojovat proti nacionalistickým mýtům? (Jan Čulík)
  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • O české zaprdlosti (Jan Lipšanský)
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • ČÍna, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Česká státní správa: Pro koho jsou česká velvyslanectví? (Andrew Stroehlein)
  • Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti? (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Referendum se smí konat v Londýně, nikoliv v Praze
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Kam spěje vývoj (Jiří Jírovec)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • České školství je na tom ještě hůř, než píší Britské listy! (Rudolf Joska)
  • Zdravotnictví: ODS se točí na obrtlíku (Jindřich Ginter)
  • Poučení z Le Pena pro Českou republiku (Andrew Stroehlein)
  • Čeští občané reagují ideologicky a stereotypně! (jména autora i jeho adresa jsou známy)
  • Zeman si zvolil nepřítele a sjednotil proti sobě pravici (Andrew Stroehlein)
  • Skandál kolem ČSSD ukazuje na její nestabilitu (Jindřich Ginter)
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • Zatraceně! Vono se dneska debatuje o NATO? (International Herald Tribune, 20.3.1998)
  • Malé strany nemají v ČR přístup do médií (DEU)
  • Prahu navštívil z Německa skutečný demokrat (Andrew Stroehlein)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • České školství je finančně v krizi (Jindřich Ginter)
  • "Zvýšení" platů učitelů je ve skutečnosti jejich snížením (Fiona a Andrew Stroehleinovi)
  • Jiří Pehe znovu kárá český národ (Andrew Stroehlein)
  • K českým volbám z kanadské perspektivy: Moje žrádýlko (Jiří Jírovec)
  • Škrtání dotací Evropské unie: ČR v roce 2015 (Andrew Stroehlein)
  • 28 procent lidí si myslí, že to za komunismu bylo lepší: Tento frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva! (Andrew Stroehlein)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • ODS si vybudovala pevné lokální struktury, a proto asi přežije (Andrew Stroehlein)
  • Západoevropští zemědělci se obávají zničení v důsledku rozšiřování EU (Sunday Times)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Německý stavební projekt ve Velké Hleďsebi: Ukaž mi peníze (Jiří Jírovec)
  • Nekrolog za referendum o vstupu do NATO (Andrew Stroehlein)
  • NATO a Evropská unie se rozšiřují, dávejme velký pozor na zachmuřené Rusko (The Independent 12.3.1998)
  • K privatizaci Mladé fronty (Milan Šmíd)
  • Kanada: Podnik Javorový list soutěží o co nejméně placené pracovní příležitosti (Jiří Jírovec)
  • Vstup do NATO: Jesse Helms, předseda amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy, kritizuje ČR
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Proč nemají nynější česká vláda a parlament mandát občanů (Jan Čulík)
  • Silnice E 55: tam jsou dnešní česko-německé vztahy (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Jak bude vypadat předvolební kampaň V ČT? Špatný zákon zajistí špatné předvolební pořady? (Jan Čulík)
  • Dopis amerického senátora Johna Ashcrofta, vyjadřující pochybnosti o rozšiřování NATO
  • Vstoupí středoevropské země do EU jen jako druhořadí členové? (Andrew Stroehlein)
  • Můžete přijít o hlasovací právo! (Andrew Stroehlein)
  • Americký senát schválil přičlenění středoevropských zemí k NATO, informace o námitkách senátorů (New York Times)
  • Rozšiřování NATO do střední Evropy je krátkozraká, nepromyšlená tragédie (dánský politolog Michael Andersen)
  • Duální rozhlasový a televizní systém, televize Nova a článek v Respektu (Milan Šmíd)
  • Svědectví bývalého šéfredaktora Sunday Times Andrew Neila o diktátorských metodách mediálního magnáta Ruperta Murdocha, majitele Sunday Times
  • Svoboda projevu ohrožena: Mediální multimilionář Rupert Murdoch zakázal vydání knihy bývalého britského guvernéra Pattona o Honkgongu
  • Kultura zbabělství: co dělat, aby si lidi i v dnešní době zachovali svobodu projevu. Argumentace Timothy Gartona Ashe, velmi aktuální i pro novináře v ČR
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Britská vláda usiluje o stimulování vzdělávací revoluce, aby země ekonomicky přežila. Co vláda česká? (Jan Čulík)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Nový ředitel České televize Jakub Puchalský je z BBC - co je to za instituci?(Jan Čulík)
  • Čtyřicet let pozadu? "Naši" Romové a "naši" Němci (Andrew Stroehlein)
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Co je nového v České republice

  • Jaderná elektrárna Temelín trpí "dílčími nedostatky", zjistil je loni Státní úřad pro jadernou bezpečnost, ale prý nejsou podle náměstka předsedy úřadu Miroslava Hrehora pro provoz nebezpečné. Výhodnost dostavby Temelína zpochybňuje ministr životního prostředí Martin Bursík. Ministr průmyslu a obchodu Karel Kuehnl má na konci května vládě z jeho podnětu předložit zprávu, v níž bude vyčíslena cena dostavby elektrárny a budou vyjmenována rizika, se kterými bude třeba počítat. Výroční zprávou inspekce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost se bude vláda zabývat v úterý 14.dubna.

  • Pokud bude po volbách parlament tolerovat menšinovou vládu, Havel ji jmenuje, řekl ve čtvrtek prezident. Nemusí však prý jmenovat premiéra z nejsilnější strany. Havel také vysvětloval, že odmítl protidrogový zákon kvůli rozporům a nedůslednostem v této oblasti zákonodárství. Popřel, že by částečné zaměstnání odvolaného českého velvyslance ve Švédsku Petra Koláře na Pražském hradě souviselo s Kolářovým loňským "svědectvím" o finančních skandálech ODS. Havel odjíždí na necelých čtrnáct dní na zdravotní odpočinek do Rakouska.

  • V květnu přicestují do ČR němečtí experti, aby napomohli vyjasnění případu válečného zločince Antona Mallotha, který byl za druhé světové války dozorcem v  Terezíně. Podle jedné bonnské advokátní kanceláře je Anton Malloth občanem bez státní příslušnosti, a jeho vydání do rukou českých úřadů tedy nic nebrání, ale podle české ministryně spravedlnosti má prý německé občanství - uvedly to německé úř, ale podle české ministryně spravedlnosti má prý německé občanství - uvedly to německé úřady. Nyní pětaosmdesátiletý Malloth, který byl znám pod přezdívkou "krásný Toni" a v Terezíně patřil k nejbrutálnějším dozorcům, žije v domově důchodců v Pullachu u Mnichova, ačkoli byl po válce v nepřítomnosti odsouzen československým soudem k smrti.

  • Cenu Františka Kriegla pro rok 1998 udělila Nadace Charty 77 Sri Kumaru Vishwanathovi za pomoc Romům a postiženým lidem na severní Moravě. Vishwanath se koncem srpna odstěhoval společně s postiženými romskými rodinami z Ostravy-Hrušova, kde panovala protiromská nálada, do unimo-buněk v Ostravě. Zde pracuje již půl roku jako sociální pracovník. Pomohl uklidnit napětí mezi starousedlíky a novými obyvateli buněk, vytvořil zde komunitní centrum a byl spoluzakladatelem občanského sdružení Vzájemné soužití.

    České soudnictví: Běžný občan nemá šanci. Kde se lze dovolat spravedlnosti?

    Výzva pro pracovníky ministerstva spravedlnosti. Přečtěte si níže uvedený, otřesný případ. Nestydíte se za stav českého soudnictví?

    Případ je zjevným důkazem, jak nedokonalé jsou české zákony, zabývající se finančními a podnikatelskými transakcemi. Je to zjevně skutečný stav legislativní nouze. Neměly by se tyto zákony opsat ze zákonů členských zemí EU, třeba Velké Británie, kde jsou tyto záležitosti velmi efektivně regulovány? Je naprosto nemyslitelné, aby se na britské aukci prodalo kradené zboží, za něž zákazník zaplatí, ale pak je nedostane. Opsáním britských zákonů v této věci by se přece rázem učinila takto drastické legislativní nouzi přítrž. Nebo ne?

    Apel na  novináře. Je POVINNOSTÍ novinářů objevovat, sledovat a systematicky zveřejňovat případy takové zvůle, jejichž obětí se stal pan Radek Tesař. Jde o záležitost, která by si zasloužila palcové titulky v novinách každý den, až do doby, kdy dojde k nápravě.

    Pokud totiž nebudou sprostota a podvádění spravedlivě a účinně trestány neustálým energickým zveřejňováním případů příkoří a nátlakem na příslušné činitele -hospodářství České republiky se nezačne zdárně rozvíjet. Málokdo bude ochoten riskovat podnikatelské transakce v atmosféře, kdy není zaručeno, že nebudou vložené peníze při první příležitosti beztrestně rozkradeny.

    Poznámka kritikům, jimž se nelíbí že "žiju jinde, vidím všechno pohledem člověka odjinud a pořád jen popichuji". - Inteligentní člověk je vděčen za pohled zvnějšku. Kritické podněty vítá jako cenné podnikatelské informace, za něž by za normálních okolností musel draze platit. Úspěch je založen na neustálém bourání konvenčního vidění a na ustvičné snaze najít jiné, netypické pohledy na každodenní skutečnost. To se dočtete v každé manažerské příručce pro začátečníky. JČ

    České soudnictví: Běžný občan nemá šanci. Kde se lze dovolat spravedlnosti?

    Radek Tesař

    Vážený pane Čulíku,

    možná jsem ještě pod vlivem emocí, ale cítím, že chci sdělit svoje závažné stanovisko. Často se setkávám s názorem, že kritizujete události, které se dějí v naší republice a přitom žijete jinde. Že neustále jenom popichujete a nic Vám nejde pod nos. Všechno vidíte pohledem člověka odjinud. Tak já Vám, jestli dovolíte, napíšu svůj pohled na ty věci tady. Tak, jak je vidím TADY a jak je prožívám tady.

    V roce 1995 jsem vydražil osobní automobil na aukci u jedné pražské aukční společnosti. Koupil jsem v dražbě Škodu Favorit za 91.000 Kč a a musel jsem také zaplatit provizi aukční společnosti ve výši 4.550 Kč. Tedy dohromady 95.550 Kč. Peníze jsem musel předat zástupci aukční společnosti, která by mi jinak, podle jeho slov, nemusela vrátit jistinu ve výši 10.000 Kč.

    Toto tvrzení samozřejmě zástupce aukční společnosti popřel a na nic takového si pochopitelně nepamatuje.

    Samozřejmě, že kromě vydražovacího protokolu mi žádný jiný doklad nechtěli vydat.

    Ani o zaplacení.

    Prý stačí vydražovací protokol.

    Potom mi oznámili, že skutečný majitel vozu, který jsem v dražbě koupil, mi předá doklady a klíče od vozidla. Ano, přijel pán, který se mne zeptal, zda jsem zaplatil peníze aukční společnosti. Když jsem mu sdělil, že ano (pochopitelně v přítomnosti svědka ), tak mi předal klíče od vozu a řekl, abych jej následoval. Sdělil mi, že vůz patří AUTOBAZARU.

    Skutečný majitel autobazaru nebyl přítomen ( byl mimo území státu ), tak mi řekl, že převedení vozu se uskuteční až po jeho návratu.

    Začal jsem mít pochybnosti. Ty se potvrdily, když se majitel autobazaru vrátil z Německa domů. Nejprve tvrdil, že aukční společnost mi měla předat doklady, jako je protokol o technickém stavu vozidla případně dojednat převedení vydraženého vozu na mou osobu.

    Když jsem se znovu informoval na tyto záležitosti u aukční společnosti, bylo mi řečeno, že oni nic nemají a nehodlají se dále v tomto případu angažovat. Peníze jsem jim zaplatil, tak je všechno v pořádku.

    Mám si to vyřídit s majitelem autobazaru. To už se mi zdálo příliš, tak jsem zašel na policii, abych se informoval, zda vůz není hledaný. Policie mi sdělila, že nikoliv. Šel jsem znovu na policii za 3 dny, abych jim oznámil, že vůz nechce majitel autobazaru převést na mou osobu, přestože jsem jej zaplatil.

    Za 20 dní jsem dostal oznámení,abych vůz předal policii, neboť po něm pátrá jeho majitel.

    Tím jsem spustil svou osobní tragédií ponižování, která s úspěchem pokračuje dále. Zaplatil jsem právního zástupce( částka 5.000Kč) , který docílil toho, že po 7-mi měsících a zaplacení poplatku za podaný návrh (3.842Kč) bylo uskutečněno I.stání u soudu.

    Žalovaní se pochopitelně k soudu nedostavili.

    Druhé stání proběhlo 17.prosince 1996 s tím, že se opět nedostavily žalované strany.

    Další státní se mělo konat 14.února 1997, ale opět se neuskutečnilo. Jedna ze žalovaných stran si vyhradila čas na prostudování spisu.

    Další stání proběhlo 25.března 1997.

    Pokračovalo se dále 15.dubna 1997.

    Další stání proběhlo 29.července 1997. Zde byl konečně vynesen rozsudek v můj prospěch.... ( Mezi těmito soudními jednáními jsem se také podrobil výslechům na policii, která případ vyšetřuje).

    Dne 10.října 1997 obdržel můj právní zástupce rozsudek. Nyní začalo čekání na odvolání. Jedna ze žalovaných stran se opravdu odvolala k Městskému soudu.

    Dnes, tj. 9.dubna 1998 skutečně proběhl odvolací soud. Ten skončil tím, že na jednu ze žalovaných stran byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba a případ bude vrácen na Obvodní soud k dalšímu projednání.

    Odvážil jsem se zeptat svého právní zástupce, jak dlouho to zase bude trvat. Řekl mi, že teď se spis musí vrátit na původní soud, potom budou dovolené atd..... Následně se může stát, že se opět někdo odvolá a tak to půjde znovu na vyšší (odvolací) soud a ...........

    Nevím, co napsat závěrem. Svému právnímu zástupci jsem musel zaplatit dalších 10.000 Kč, tj. 15.000 s první zálohou, soudní poplatek za podání ve výši 3.842 Kč. Ano, soudím se o podělaných 100.000 Kč. I takto jsem to slyšel z úst právnických.

    Dovolat se spravedlnosti? TADY??? Média sledovala případ kolem sporů pana prezidenta a jeho švagrové, vzápětí jeho manželky a jeho švagrové. Jestli se nepletu, tak případ byl velmi rychle uzavřen. Případ pana Devátého byl také vyřešen rychle. Alespoň tak to vnímám já.

    Slyšel jsem v televizi pana Motejla, který říkal, že soudy se tak dlouho neprotahují. A když ano, tak za to mohou občané sami.

    Také vysvětlil, že některé případy jsou těžší, jiné snadnější. Snažím se pochopit, že každý případ je jiný.

    Ale můj závěr je zcela jednoznačný. Běžný občan nemá šanci!!! Já osobně to cítím jako velmi ponižující. Kde jsou hranice takového jednání? Kde se lze dovolat spravedlnosti? A co ústava? Nikde jsem nečetl reálné zhodnocení soudnictví. Nikde se nepíše o soudnictví pravdivě.

    Ano, všude jenom čtu, že soudců je málo, jsou přetížení. Mají malé platy.

    Pane Čulíku,napadá mě hrůzná myšlenka! Kdyby lékař léčil stejným způsobem pacienta. Stejným způsobem, jakým léčí soud mne. Ano, nelíbíte se mi, paciente.Vaše pocity jsou oprávněné. Něco jsem tam našel. Necháme to zatím tak, uvidíme.!!! Kdy se na Vás dále podívám? No, já nevím. Až prostě budu mít čas. Že se bojíte, že zemřete??....že něco neuhlídám..

    A co sliby jednotlivých politických stran? O fungujícím soudnictví, o nápravě zbytečného protahování soudních sporů! Chápu, že to nevadí lidem, kteří jsou na pozicích, kde to funguje jinak. Tam to funguje lépe, rychleji, spravedlivěji. Jinak by přece už dávno něco udělali. Ale kdy už to začne vadit běžným občanům? Těm, kteří to zažívají jako já, na vlastní kůži!

    Nesouhlasím se vším, co Britské listy píší. Ale jedno jim upřít nelze. Čtu v nich daleko více pravdy. Nacházím v nich snahu pojmenovat věci pravými jmény.

    Srdečně Vás zdraví

    Radomír Tesař


    PS.

    Vážený pane Čulíku,

    rád bych zveřejnil jména soudců, ale opravdu mám strach. Na jedné straně si říkám, že vlastně nic nemohu ztratit, ale nepopsatelný strach mám. Dnes jsem svým rozumem pochopil na Městském soudu toto:

    - pokud u aukční společnosti Bussmark-Oliver s.r.o. vydražíte vůz za 91.000,-Kč, tak zaplatíte provizi ( pokud to ještě platí jako u mého případu) 5%.

    To znamená, že částka je vyšší o 4.550,-Kč,tedy 95.550Kč.

    Peníze předáte zástupci aukční společnosti (jako jsem to udělal já) a ten Vám srdečně poděkuje a bude Vám také blahopřát ( jako mně ) k fantastické dražbě.

    Potom zjistíte, že jste vydražil automobil, který Vám nepatří, protože majitel je někdo úplně jiný. Řečeno jinak, automobil nemáte a peníze také ne.

    Ale vrátit třeba jenom provizi? PROČ? Aukční společnost Vám umožnila utratit peníze.

    Ty peníze jste předal (jako já) zástupci aukční společnosti, který pochopitelně řekne, že je následně předal vlastníkovi vydraženého předmětu. Nějaký doklad? Proč? Všechno bylo domluveno ústně. Přece si musíme věřit! Že to nebyl vlastník? Máte smůlu. Naletěl jste jako malý kluk. Příště nám sem nelezte! Když se Vám to nelíbí!

    Nevím, třeba je to procento nižší ( nebo vyšší ). Ale takto to zafungovalo u mého případu vydražení. Jaké to jsou položky, když vydražený automobil stojí např. 500.000 Kč? Nevím, asi tyto peníze nepodléhají danění, protože jinak by musel být zřejmě vystaven nějaký doklad na příjem těchto peněz. Ale já tomu moc nerozumím a právník, kterého platím ( viz nahoře) mi neřekne, jak to má fungovat. Ale kdo mi to vlastně řekne? Je toto rozhodnutí správné? Když je, tak se všichni potencionální dražitelé vystavují velmi nepříjemnému zklamání, pokud narazí na stejný případ, jako já. Nebo se mýlím a je to všechno úplně jinak?

    A moje zkušenost s právním zastupováním? V mém případu mám třetího zástupce téže advokátní kanceláře. Pokud chci něco vědět (proč ještě nepřišel rozsudek, ptám se po dlouhém čekání), musím si informace sehnat sám. Proto přece platím advokáta. Že jsem hlupák? Ano, jsem. Chápu, že advokát chodí po soudech, nesedí v kanceláři kvůli mně. Ale pokud nechám laskavý vzkaz, aby mi zavolal, aby mě informoval, tak považuji za slušnost to udělat. Ale to už je moje hloupost, to si musím srovnat sám. Platím něco, co nedostávám.

    Ještě dodatek. 21.března roku 1996 jsem telefonicky hovořil o své zkušenosti s aukční společnosti Bussmark-Oliver s novinářem MF Dnes panem Davidem Lorencem. Ten byl totiž autorem článku o této aukční společnosti v deníku MF Dnes. Vyslechnul si můj příběh a požádal mne, zda jsem ochoten sepsat krátký dopis, kde všechno popíšu. ( Jeho článek se jmenoval Na aukci automobilů lze pořídit ojetý vůz někdy i o třetinu levněji než v bazarech , vyšel 14.března roku 1996). To jsem udělal, obálku s textem jsem mu nechal na vrátnici redakce ( tak bylo domluveno). Ale nic nevyšlo a také už se neozval.


    Chcete ekonomicky uspět? Učte se co nejrychleji anglicky

    Přináším shrnutí článku, který vyšel v deníku Financial Times 4. dubna 1998. JČ

    Švédové mluví anglicky, Číňané mluví anglicky, někdy mluví anglicky dokonce i Francouzi. Jak se blíží rok 2000, je velmi pravděpodobné, že angličina ("nejlehčí jazyk, kterým je možno hovořit špatně") se brzo stane světovým jazykem lingua franca, prvním světovým dorozumívacím jazykem.

    Správní rada firmy SKF, švédského výrobce ložisek, se skládá z 11 Švédů, jednoho Němce a jednoho Itala. Když se v dubnu konala její schůze, poprvé na domovské švédské půdě, jednání správní rady firmy SKF se odehrávalo celé anglicky.

    SKF je malou ilustrací velkého faktu: nezadržitelného procesu darwinovské selekce, v jejímž důsledku se angličtina stává společným jazykem celého světa, který nemá konkurenci.

    Jazyk je neobyčejně citlivou součástí každé národní kultury. Jsou na světě lidé, kteří budou do krve bojovat proti tomu, co považují za angloamerickou kulturní hegemonii. Jenže ono nejde ani o politickou ani o hospodářskou nadvládu.

    Jazyky nejsou sociální systémy: mohou koexistovat v téže zemi, nebo dokonce v téže ulici. Jazyky mohou společně žít v hlavě téhož jediného člověka.

    Je načase vidět, co se děje, a uznat, že téměř všichni by měli prospěch, kdyby národní vlády a školské systémy, stejně jako mezinárodní korporace přijaly angličtinu jako druhý oficiální jazyk.

    Jediný národ, který by na tom prodělal, by byli sami Angličané.

    Oficiální uzníní angličtiny jako primárního světového dorozumívacího jazyka by bylo jen pozdním uznáním celosvětové poptávky. Jazykovědci odhadují, že angličtina je rodným jazykem asi pro 350 miliónů lidí a že téměř celá jedna miliarda lidí se umí dorozumívat anglicky - to je šestina všech obyvatel naší planety. Je to sice méně lidí, než kolik hovoří dnes na světě čínsky, ale podle zpráv se dnes prý v Číně učí anglicky víc osob, než kolik lidí mluví anglicky ve Spojených státech. I ve Švýcarsku, které má tři nebo čtyři vlastní jazyky, se nyní šíří angličtina.

    V minulých dnech oznámila německá mediální skupina Bertelsmann, soukromý podnik, založený více než před 150 lety za účelem vydávání protestantských náboženských zpěvníků, že kupuje americké nakladatelství Random House. Bertelsmann koupil Random House, protože se chce stát největším vydavatelem knih tištěných v angličtině na celém světě.

    Čelné německé podniky jako Hoechst a Siemens už přijaly angličtinu jako interní podnikový dorozumívací jazyk. V těchto a v mnoha jiných firmách se automaticky na jednání správních rad přechází do angličtiny, když je přítomen jediný člověk, který není Němec.

    V čele švédské revoluce stojí podnikatelské impérium Wallenberg, které má majoritní podíl mj. ve firmách SKF, Ericsson, Electrolux a Scania. Percy Barnevik, který revoluci prosazuje, konstatuje: "Ve středovýchodní Evropě umějí lidé německy a v Rumunsko hovoří francouzsky. Jenže my trváme na užívání angličtiny. Dokonce i v bývalých francouzských koloniích v Asii je angličtina jazykem podnikatelské sféry."

    Evropská unie má 11 oficiálních jazyků a k nim se přičlení další, až se EU rozšíří směrem na východ. Avšak většina každodenního jednání v Bruselu se děje ve dvou nebo třech jazycích: ve francouzštině, v angličtině, nebo v němčině. I tady vytlačuje postupně angličtina ostatní jazyky. Bruselští činitelé konstatují, že kdyby nedocházelo k opakovaným stížnostem seshora, angličtina by pravděpodobně úplně převládla.

    Taková nadvláda angličtiny se nedá vysvětlit jako historická náhoda. Nejprve vzniklo obrovské britské impérium, po jeho rozpadu zavládla po světě velká hospodářská moc Spojených států. Ale angličtina má v evoluční džungli vlastní výrazné výhody. Je mnohostranně využitelná a je agresívní.

    Angličtina má sice obrovskou slovní zásobu (slovník Oxford English Dictionary zaznamenává 500 000 slov, a to bez vědeckých termínů), avšak dokáže se vyjadřovat stručně a jasně. Většinou angličtina vůbec nepotřebuje rod ani pády, pravopis je (až na výjimky) jasný a výslovnost (zase: až na výjimky) zvládnutelná. Je lehké se anglicky naučit a používat tohoto jazyka pro praktickou komunikaci, zároveň je to jazyk, který je dostatečně bohatý na to, aby dokázal vyjádřit hluboce abstraktní záležitosti a básnické nuance.

    Proč tedy nepřijmou angličtinu automaticky všechny nadnárodní společnosti? Důvodem je kulturní citlivost. Právě z těchto důvodů a z důvodů zákonů Evropské unie jsou všechny jazyky členských zemí EU považovány za rovnocenné a Evropská unie financuje nejrozsáhlejší překladatelské středisko světa.

    Sentimentální vztah k jazyku má zejména Francie. Maurice Druon, permamentní tajemník Académie Francaise, konstatuje, že "jazyk národa je jeho duší. Je to základní intelektuální dědictví."

    Avšak tento přístup není úplně racionální, argumentuje deník Financial Times. Ve většině historických období se používal nějaký druhý jazyk v různých oblastech k společnému dorozumívání jako lingua franca. Francouzština (smíšená s italštinou) bývala kdysi společným jazykem středověkých křižáků a středozemských obchodníkůl. V osmnáctém a v devatenáctém století se stala diplomatickým a vědeckým jazykem Evropy. Latina bývala jazykem křesťanského světa, předtím vládla ve Středozemí řečtina. Dnes používá většina lidí žijících ve východní Africe swahilštiny, obyvatelé Indie mluví hindsky a anglicky.

    Většina lidí ve většině zemí světa žila vždycky s dvěma jazyky. Jedním se mluvilo doma, u stolu v kuchyni, druhým při cestách z města za obchodem. Moderní italština je místním jazykem Toskánska, který začali využívat Italové, aby překonali nesrozumitelnost místních italských dialektů. Pařížané mluví v ulicích argotem, na oficiálních večeřích pak francouzštinou. Než vznikly jednotlivé národní státy, hranice jazykového užívání byly nejen horizontální, ale i vertikální: vesničané hovořili jedním jazykem, obchodníci druhým, správní úředníci a dvořané často třetím.

    To je pravda dodneška.

    Vezměte si Spojené státy, které předstihly Velkou Británii jako nejvýznamnější vývozce angličtiny do světa. Spojené státy jsou samy uprostřed rozsáhlých jazykových změn. Až tak daleko na severu, jako je stát Massachussetts, jsou nyní v Americe na autobusech dvojjazyčné nápisy: anglicky a španělsky. Celá čtvrtina Američanů hovoří doma nějakým jiným jazykem než anglicky. Multikulturní lobbysté zamýšlejí zajistit, že to tak zůstane. I jednoduchý jazyk amerických černochů, zvaný "ebonics" dosáhl politického uznání. Pokud v Americe převládne pluralistická jazyková argumentace, Spojené státy budou muset paradoxně - jak už to učinila téměř polovina amerických států - vyhlásit angličtinu za svůj oficiální jazyk.

    Jazykoví šovinisté však nevidí, že přijetí jednoho jazyka - třeba angličtiny - za všeobecný dorozumívací jazyk má mnoho výhod. Dokonce by to mohlo posílit i domácí kulturní hodnoty, jejichž ohrožení se jazykoví šovinisté tolik obávají.

    První výhodou by byly finanční úspory. Když nedávno jeden návštěvník navrhl správci jedné čínské provincie, že by jeho prioritou mělo být šířit angličtinu, guvernér se porozhlédl po hodovní síni, ukázal, kolik je v místnosti tlumočníků, a řekl: "Ti všichni by přišli o zaměstnání." Kdyby se Evropská unie zbavila doktrinářského přístupu, mohla by existovat bez svých 1812 překladatelů - je to více než deset procent zaměstnanců Komise pro Evropu - a 700 tlumočníků na volné noze. Ušetřila by tak 120 miliónů liber (6,6 mld Kč) ročně. Vyhlídky na to, že bude nutno přidat další jazyky, maďarštinu, češtinu a polštinu, vedly jednoho holandského činitele k prohlášení: "Bude to katastrofa." Všichni noví zaměstnanci Komise pro Evropu by měli umět anglicky.

    Kdyby vlády překonaly svůj kulturní strach, školním dětem by bylo ušetřeno rozhodování, jaký cizí jazyk se mají učit jako první. Univerzity, které by vyučovaly ve dvou jazycích, by si mohly vybírat z nejlepších studentů z celého světa. Malé země s obtížnými jazyky by dokázaly si vybudovat kulturní styky se zahraničím a byly by schopny šířit svou vlastní kulturu do světa daleko efektivněji než dosud. Jak poznamenal jeden profesor z jedné finské univerzity na nedávné konferenci o Evropské unii v Japonsku: do Finska jezdí studovat jen málo Asijců, protože jim vadí jazyková bariéra. Raději jezdí do Británie, do Německa a do Francie.

    Přijmeme-li jazyk nyní dominující ekonomiky, neznamená to, že se musíme podřídit cizí módě a cizím hodnotám. Pokud k tomu začne docházet, bude to z jiných důvodů. Na druhé straně, přijetí angličtiny jako druhého jazyka ochrání první jazyk před cizími vlivy, proti nimž se například tolik nyní brání francouzská vláda.

    Nakonec bude přijetí angličtiny jako světového jazyka vadit hlavně rodilým anglickým mluvčím. Angličtina byla vždycky strakou mezi jazyky a  vypůjčovala si výrazy z francouzštiny, z arabštiny, z hindštiny - všude tam, kam se angličtí mluvčí dostali. Není pochyb o tom, že angličtina jako světový dorozumívací jazyk bude i nadále přejímat cizí výrazy pro myšlenky, které dosud nedokáže vyjádřit.

    Dá se očekávat, že si univerzální angličtina vytvoří svou vlastní existenci a rodilí angličtí mluvčí na tom budou stejně jako všichni ostatní: doma budou hovořit vlastní odrůdou angličtiny a se světem budou mluvit mezinárodním anglickým jazykem. Děje se to už dnes.


    Kde je vyhledávací nástroj pro české noviny na internetu?

    From: Alexander Jurman

    To: 'A.Stroehlein@btinternet.com'

    Subject: PRIPAD CHYBEJICIHO FULLTEXTOVEHO VYHLEDAVACE

    Date: 09 April 1998 07:53

    Vazeny pane,

    dovoluji si Vas upozornit, ze nas stary dobry fulltextovy prohledavac novin se jiz par dni probira a rozkoukava na adrese http://mia-nt.mia.cz/ftxt/scripts/ftxt_form.asp, indexace usilovne funi a objem zpracovanych dat utesene bobtna.

    Znamenam se,

    Alexander Jurman (M.I.A.)


    Česká televize nejprve Demokratické unii nabídla vystoupení v Karanténě, pak nabídku zase vzala zpět

    From: deu@login.cz

    Oznamuji Vam, ze nekolik hodin po te, co jsme vcera zverejnili nabidku Ceske televize na ucast predsedy DEU v poradu KARANTENA, Ceska televize od teto nabidky odstoupila.

    Je to dalsim dukazem, ze svobodna soutez politickych stran je pouhou ustavni teorii, ktera zustava v praxi nenaplnena.

    Televize, jako nejvlivnejsi media, prezentuji stale stejne osobnosti a o osobnosti jine proste nestoji.

    Jak maji politicke strany svobodne soutezit, kdyz do klicovych medii maji pristup pouze nektere z nich, zustava i nadale zasadnim problemem politickeho systemu soucasne Ceske republiky.

    ing. Petr Safranek

    mistopredseda strany

    Demokraticka unie

    http://www.deu.cz

    PO Box 3

    110 15 Praha 015

    tel./fax 02-232 39 96


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|