úterý 14. dubna

O B S A H

Sdělovací prostředky a politika v ČR:

  • ČT stále ohrožuje pořadem Aréna demokratický proces?
  • Lži, zatracené lži a statistiky (Andrew Stroehlein)
  • Lies, Damned Lies and Statistics (Andrew Stroehlein) Česká literatura:
  • Pozapomenutá kultura: Česká literatura v exilu za komunistické éry. Článek pro katalog mezinárodní výstavy o východoevropském samizdatu (Jan Čulík) Hudba v ČR:
  • Patnáctý jazzový festival v Karlových Varech (Max Wittmann)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (V tomto povelikonočním týdnu je redaktor Britských listů na dovolené v Africe. Proto až do pátku 17.4. nebudou BL obsahovat komentované přehledy aktuálních událostí z České republiky. Britské listy budou však normálně vycházet denně.)

    Česká televize stále ohrožuje pořadem Aréna demokratický proces?

    Pane Culiku,

    vzpominate na diskusi o telefonickem hlasovani v televizni Arene ve Vasem listu? Minulou stredu probehla Arena s V. Klausem o uspesnosti jeho transformace.

    Nejde mi ani to, ze Klaus Arenu vyhral s nevidanym naskokem asi 7:2 (7000 a neco proti 2000 a neco). Nejde mi ani o "argumenty", ktere pouzival.

    Spise mne zarazilo, ze jsem se nemohl celou dobu dovolat a hlasovat proti nemu. Pritom hlasy proti Klausovi pribyvaly velmi pomalu a obcas vubec ne.

    Nekdy ovsem doslo k zahadnemu jevu, ze ukazatel skore poskocil se zhruba 20 % asi na 50%, pozdeji se vsak vratil nazpatek. Podle patecniho tisku (Pravo) prohlasila kompetentni pracovnice CT, ze doslo k ucpani modemu a proto se nemohli dovolat lide hlasujici proti!

    Muzete se zeptat sveho pritele I. Kytky, jak posuzuje regulernost tohoto hlasovani a zda neuvazuje o jeho zruseni?

    Ja mam neprijemny pocit jakesi manipulace s divaky. Mozna, ze je to urcite paranoidni videni sveta, ale presto na to upozornuji. Neni totiz pravda, ze vsichni lide berou vysledky tohoto hlasovani s rezervou, jak minule kdosi tvrdil.

    (jméno a adresa pisatele jsou známy)


    Lži, zatracené lži a statistiky

    Andrew Stroehlein

    Je smutným faktem moderního života, že když má někdo nějaký nápad, může ho klidně podpořit statistikou. Čím méně ví veřejnost o zdrojích statistiky, tím víc je možné prezentovat lži jako vědecké údaje. Typickým příkladem jsou nedávné průzkumy veřejného mínění v České republice.

    17. března letošního roku oznámila ČTK výsledky průzkumu veřejného mínění, podle něhož prý 59 procent českých občanů požaduje referendum o vstupu do NATO a 70 procent těchto lidí by se takového referenda účastnilo. Na rozdíl od svých vedoucích politických představitelů, kteří většinou referendum odmítali, se zdálo, že veřejnost obecněji zastává názor, že by se tato důležitá otázka měla řešit plebiscitem.

    6. dubna však ČTK informovala, že jen 36 procent občanů ČR požaduje referendum o vstupu ČR do NATO. Odpůrcům referenda se tak dostalo munice.

    Co by mohlo vysvětlit tak obrovsky rozdílné výsledky průzkumů veřejného mínění? Je možné, že by se názor veřejnosti za pouhých několik týdnů tak dramaticky změnil?

    Bohužel, v důsledku toho, jakým způsobem ČTK o těchto průzkumech veřejného mínění informuje, je nemožné určit, co způsobilo rozdílné výsledky v obou průzkumech, mezi prvním, který uspořádalo Středisko empirických výzkumů (STEM) a druhým, který zorganizovala agentura Solfres-Factum. Když tyto informace ČTK zveřejnila, nepovažovala za nutné citovat v obou případech, jaké otázky byly přesně položeny dotazovaným občanům, takže věc není možno řádně srovnat. Vzhledem k tomu, že hlavní české deníky přebírají tolik svých informací přímo a nekriticky z ČTK, tento zmatený obraz byl rozšířen celým českým tiskem. Důsledkem je, že ani nejmoudřejší čtenář se není schopen v tom zmatku vyznat.

    Vzniklý zmatek je znepokojujícím rysem situace v českých sdělovacích prostředcích. Většinou je zveřejňováno jen minimum faktů. To poskytuje stoupencům obou stran povrchní data, která mohou využívat jako munice ve veřejné debatě. Občan s otevřenou myslí zůstává bez řádných informací. V tomto případě, pokud nejsou k dispozici konkrétní otázky, nelze určit, co čeští občané vlastně chtěli a co odmítli. Čtenáři se dostane jen hrst navzájem si protiřečících statistik a k dispozici už nejsou žádné objektivní informace, které by mu pomohly řádně porozumět statistikám a světu, který údajně odrážejí.

    Při poskytování informací o průzkumech veřejného mínění by měly tiskové kanceláře a sdělovací prostředky charakterizovat průzkumy podrobněji. Čtenáři by měli mít k dispozici otázky i odpovědi, aby dokázali lépe porozumět názorům svých spoluobčanů a aby mohli odmítnout nepodloženou rétoriku při veřejné debatě. Bez celkového obrazu může čtenář jen předpokládat, že zveřejněné údaje patří do oné nejtemnější kategorie lží: do kategorie holých statistik.

    Andrew Stroehlein


  • Upozornění: Informace o tom, jak bylo (pochybně) zprivatizováno Rudé právo a Mladá fronta (viz pořad ČT Nadoraz). Podrobnosti k této problematice, kterou nejprve otevřely Britské listy, jsou tyto: článek Jiřího Vančury z dvojměsíčníku Listy, materiál na české stránce Jana Čulíka na Glasgow University včetně původního vysvětlení Ondřeje Neffa, které vyšlo v Neviditelném psu 13. března 1997transkript pořadu Netopýr České televize (Co není v novinách), který se vysílal v ČT 2 dne 9.září 1997. K privatizaci Mladé fronty se v BL také vyjádřil v tomto článku Milan Šmíd. - Kdosi podotkl a namítl, proč tady pořád toto upozornění visí, co prý mám proti Právu a Mladé frontě Dnes? Nemělo by se však upozorňovat pořád na politováníhodně pochybný původ těchto denních listů, který ochromuje jejich důvěryhodnost?
    Výběr textů z posledních dní:

  • Koupíte si v dražbě auto za 100 000 Kč, zaplatíte plnou cenu, ale auto nedostanete a za tři roky nevysoudíte nic. Otřesné poměry v českém podnikatelství a soudnictví. KTERÉ NOVINY BUDOU USILOVAT O NÁPRAVU?
  • Den, kdy zemřel Kristus. K velikonočnímu zamyšlení
  • Angličtina světově vítězí jako lingua franca - učme se rychle anglicky! (FT)
  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata, časopis Prostor)
  • Ještě Boeing a Aero Vodochody: nezodpovězené otázky: Kdo se bude smát celou cestu do banky? (Jiří Jírovec)
  • Jak bojovat proti nacionalistickým mýtům? (Jan Čulík)
  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • O české zaprdlosti (Jan Lipšanský)
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • ČÍna, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Česká státní správa: Pro koho jsou česká velvyslanectví? (Andrew Stroehlein)
  • Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti? (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Referendum se smí konat v Londýně, nikoliv v Praze
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Kam spěje vývoj (Jiří Jírovec)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • České školství je na tom ještě hůř, než píší Britské listy! (Rudolf Joska)
  • Zdravotnictví: ODS se točí na obrtlíku (Jindřich Ginter)
  • Poučení z Le Pena pro Českou republiku (Andrew Stroehlein)
  • Čeští občané reagují ideologicky a stereotypně! (jména autora i jeho adresa jsou známy)
  • Zeman si zvolil nepřítele a sjednotil proti sobě pravici (Andrew Stroehlein)
  • Skandál kolem ČSSD ukazuje na její nestabilitu (Jindřich Ginter)
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • Zatraceně! Vono se dneska debatuje o NATO? (International Herald Tribune, 20.3.1998)
  • Malé strany nemají v ČR přístup do médií (DEU)
  • Prahu navštívil z Německa skutečný demokrat (Andrew Stroehlein)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • České školství je finančně v krizi (Jindřich Ginter)
  • "Zvýšení" platů učitelů je ve skutečnosti jejich snížením (Fiona a Andrew Stroehleinovi)
  • Jiří Pehe znovu kárá český národ (Andrew Stroehlein)
  • K českým volbám z kanadské perspektivy: Moje žrádýlko (Jiří Jírovec)
  • Škrtání dotací Evropské unie: ČR v roce 2015 (Andrew Stroehlein)
  • 28 procent lidí si myslí, že to za komunismu bylo lepší: Tento frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva! (Andrew Stroehlein)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • ODS si vybudovala pevné lokální struktury, a proto asi přežije (Andrew Stroehlein)
  • Západoevropští zemědělci se obávají zničení v důsledku rozšiřování EU (Sunday Times)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Německý stavební projekt ve Velké Hleďsebi: Ukaž mi peníze (Jiří Jírovec)
  • Nekrolog za referendum o vstupu do NATO (Andrew Stroehlein)
  • NATO a Evropská unie se rozšiřují, dávejme velký pozor na zachmuřené Rusko (The Independent 12.3.1998)
  • K privatizaci Mladé fronty (Milan Šmíd)
  • Kanada: Podnik Javorový list soutěží o co nejméně placené pracovní příležitosti (Jiří Jírovec)
  • Vstup do NATO: Jesse Helms, předseda amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy, kritizuje ČR
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Proč nemají nynější česká vláda a parlament mandát občanů (Jan Čulík)
  • Silnice E 55: tam jsou dnešní česko-německé vztahy (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Jak bude vypadat předvolební kampaň V ČT? Špatný zákon zajistí špatné předvolební pořady? (Jan Čulík)
  • Dopis amerického senátora Johna Ashcrofta, vyjadřující pochybnosti o rozšiřování NATO
  • Vstoupí středoevropské země do EU jen jako druhořadí členové? (Andrew Stroehlein)
  • Můžete přijít o hlasovací právo! (Andrew Stroehlein)
  • Americký senát schválil přičlenění středoevropských zemí k NATO, informace o námitkách senátorů (New York Times)
  • Rozšiřování NATO do střední Evropy je krátkozraká, nepromyšlená tragédie (dánský politolog Michael Andersen)
  • Duální rozhlasový a televizní systém, televize Nova a článek v Respektu (Milan Šmíd)
  • Svědectví bývalého šéfredaktora Sunday Times Andrew Neila o diktátorských metodách mediálního magnáta Ruperta Murdocha, majitele Sunday Times
  • Svoboda projevu ohrožena: Mediální multimilionář Rupert Murdoch zakázal vydání knihy bývalého britského guvernéra Pattona o Honkgongu
  • Kultura zbabělství: co dělat, aby si lidi i v dnešní době zachovali svobodu projevu. Argumentace Timothy Gartona Ashe, velmi aktuální i pro novináře v ČR
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Britská vláda usiluje o stimulování vzdělávací revoluce, aby země ekonomicky přežila. Co vláda česká? (Jan Čulík)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Nový ředitel České televize Jakub Puchalský je z BBC - co je to za instituci?(Jan Čulík)
  • Čtyřicet let pozadu? "Naši" Romové a "naši" Němci (Andrew Stroehlein)
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Lies, Damned Lies and Statistics

    Andrew Stroehlein

    It is a sad fact of modern life that anyone with an idea can support that idea with statistics. The less the public knows about the source of the statistics, the more possible it is to have lies posing as scientific results. Recent opinion polling in the Czech Republic offers a case in point.

    On 17th March of this year, the Czech News Agency (ČTK) announced the results of an opinion poll which claimed to show that 59% of citizens wanted a referendum on NATO entry and that 70% of the people would take part in such a referendum. In contrast to their political leaders who were generally rejecting a referendum, the general public seemed to be in favour of putting this crucial question to a plebiscite.

    On 6th April, however, CTK reported that only 36% of the electorate wanted a referendum on the issue of the Czech Republic's entry into NATO. Opponents of the referendum thus had their ammunition.

    What could explain such vastly different polling results? Could there really have been such a dramatic swing in public opinion in a matter of just a few weeks?

    Unfortunately, because of the way these polls were reported, it is nearly impossible to say what is causing the differing results between the first poll, conducted by the polling agency Stredisko empirickych vyzkumu (STEM), and the second by Sofres-Factum. When releasing this information, CTK did not feel it important to report what the actual questions were in each case so proper comparisons cannot be easily made. Because the major daily newspapers take so much of their information directly from CTK, this confusing picture was repeated throughout the press with the result that even the most astute newspaper reader will not be able to understand the discrepancy.

    This is the unsettling aspect of this episode which paints a disturbing picture of the Czech media. Usually, only a minimum of the facts are made readily available, and while this provides supporters of each side with superficial numbers to be used as ammunition in the public debate, the open-minded citizen is left in limbo. In this case, without the actual wording of the questions, one cannot really say what people were agreeing with and what they were rejecting. The reader gets only a handful of contradictory statistics and no extra unbiased information to help him or her make sense of those statistics and the world they supposedly portray.

    When reporting the results of opinion polls, news agencies and the media ought to describe the polls more thoroughly. Readers should be able to see the questions as well as the answers so that they can understand more fully the views of their fellow citizens and cut through any unsubstantiated rhetoric in the public debate. Without the full picture, the reader can only assume the numbers presented fall into that darkest category of lies: bare statistics.

    Andrew Stroehlein


    Pozapomenutá kultura: Česká literatura v exilu za komunistické éry

    Jan Čulík

    (Text napsaný pro katalog výstavy samizdatové literatury v bývalých komunistických zemích, která bude zahájena v červnu 1998 v Berlíně a pak bude přenesena do Varšavy, Budapešti, Moskvy a Prahy, kde skončí v listopadu/prosinci 1999, při příležitosti desátého výročí demokratické revoluce. JČ)

    Vydávání českých knih v zahraničí má dlouhou historii, jejíž některé kapitoly zůstávají dodneška téměř nezmapovány. Už r. 1562 se obrátili pražští knihkupci a tiskaři dopisem na prvního českého habsburského krále, císaře Ferdinanda I., aby byl ustanoven výlučný knihařský a tiskařský cech a aby byly zakázány "nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové knihy české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto království slavného Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí] přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na ujmu velikou našich živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." Je to snad první svědectví o tom, že se už v polovině šestnáctého století tiskly české knihy k nelibosti "oficiálních" pražských tiskařů a knihkupců mimo české území.

    Nejstarším obdobím, kdy byla nezávislá česká literatura vytlačena ve velkém množství mimo Čechy, byla tzv. "doba pobělohorská", po porážce českého protestantského odboje při bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Po této porážce vznikl v Čechách střední Evropě cizí absolutistický politický systém, jemuž vládla habsburská monarchie. Došlo k rozsáhlé rekatolizaci národa, jehož více než osmdesát procent bylo protestantského vyznání. Propagandistické rekatolizační úsilí vyžadovalo cenzuru, likvidaci neortodoxních knih a  zákaz dovozu knižních titulů ze zahraničí.

    V sedmnáctém a v osmnáctém století vydávali a do Čech pašovali převážně náboženské (protestantské) publikace zejména Češi žijící v německé Žitavě. Zajímavá byla i činnost hraběte Františka Antonína Šporka (1662 - 1738), který v sedmnáctém století vytiskl v Čechách v němčině i v češtině více než sto padesát neortodoxních, převážně teologických titulů. Některé knihy vyráběl Špork ve vlastní tiskárně v Lysé ve východních Čechách, ale když byla tato tiskárna násilně jezuity r. 1712 uzavřena, nechal většinu svých publikací tisknout za hranicemi, často bez udání místa vydání a autora. Hotové knihy pak dával do Čech pašovat nejdůmyslnějšími způsoby: r. 1721 například bylo provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka.

    Rozvětvenou historii má vydávání českých knih a časopisů ve Spojených státech v devatenáctém století. Řadu prozaických prací v Americe vydali příslušníci české emigrační vlny, která do Spojených států přišla z Čech po porážce povstání z r. 1848 Existuje několik českých románů z období americké občanské války Severu proti Jihu. V devatenáctém století vycházelo v Americe asi 340 českých novin a časopisů.

    Po druhé světové válce opustily Československo dvě vlny exulantů. Asi sto tisíc lidí odešlo na Západ po komunistickém převratu v únoru 1948, asi tři sta padesát tisíc osob opustilo Československo po ukončení Pražského jara invazí Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

    Ze svědectví příslušníků obou těchto exilových vln je možno vysoudit, že jejich situace po příchodu na Západ byla radikálně odlišná. Informovanost Západu o Československu byla v padesátých letech relativně mizivá. Ze země odešli po únoru 1948 často velmi dramatickým způsobem - přes dráty a zaminovaná pole příslušníci nejrůznějších společenských tříd.Zdá se, že asimilace těchto Čechů do západního prostředí byla často obtížná a existenčně nejistá.

    Československé demokratizační hnutí druhé poloviny šedesátých let mělo výrazně elitní ráz. Komunistickou diktaturu se postupně podařilo liberalizovat a do značné míry rozmělnit široké frontě českých kulturních pracovníků: vědců, spisovatelů, divadelníků, filmových umělců. Porážka Pražského jara byla především porážkou české a slovenské inteligence. "Posrpnoví" exulanti pocházeli hlavně z českých vzdělaneckých vrstev. Přišli na Západ v době relativní prosperity a dosti často se jim podařilo najít uspokojivé existenční uplatnění, mnohdy na západních univerzitách.

    Rozdílům v obou československých exulantských vlnách odpovídaly i podstatné rozdíly v charakteristice a v činnosti českých exilových nakladatelstvích před rokem 1968 a po něm.

    Od začátku padesátých let do konce šedesátých let se pokoušelo na Západě o publikační činnost zhruba asi 35 různých českých exilových nakladatelství. Jejich práci nelze až na výjimky považovat za příliš vlivnou. Československo bylo v padesátých letech téměř hermeticky izolováno od světa a česká exilová nakladatelství tedy fugovala ve skoro naprosté odtrženosti od domácího kulturního vývoje. Většinou šlo o pokusy nadšenců, často prozaiků či básníků, kteří se pokoušeli vydávat vlastní poezii či prózu, případně literární nebo memoárová díla užšího kruhu spřízněných autorů. Mnoho těchto nakladatelství zastavilo činnost po vydání několika málo titulů. Vydání deseti knih bylo v této situaci podstatným úspěchem. Existovaly také pokusy vydávat učebnice pro české děti v zahraničí, klasická díla Masarykova, Štefánikova či Benešova, vycházely memoáry politiků, často se týkající komunistického převzetí moci v únoru 1948, několik málo nakladatelství se pokoušelo zprostředkovávat styky s jinými kulturami, například francouzskou či estonskou. Hojně vycházela náboženská literatura.

    Nejdelší tradici mělo nakladatelství Křesťanská akademie v Římě, založené v roce 1950. Zprvu vydávalo především náboženské a filozofické texty, posléze i převážně katolickou prózu, poezii a esejistiku. Od sedmdesátých let tiskla Křesťanská akademie často disidentskou literaturu hlavně od náboženských autorů žijících v Československu.

    Jiným významnějším nakladatelstvím z padesátých let byla edice Sklizeň svobodné tvorby, kterou ve švédském Lundu založil v roce 1955 básník, prozaik a překladatel Robert Vlach a pak ji přenesl do Spojených států.Některé tituly této edice vycházely ve spolupráci s Křesťanskou akademií. Sklizeň svobodné tvorby vydávala poezii, prózu a eseje. V této edici vyšlo v letech 1955 - 1975 celkem 55 titulů od autorů jako Pavel Javor, Josef Kratochvil, Robert Vlach, Přemysl Pitter, Milada Součková a Petr Den. Dvacet titulů vydalo od roku 1959 do roku 1966 newyorské nakladatelství Universum Press.

    České knihy vycházely v padesátých a v šedesátých letech v zahraničí často při exilových časopisech. Dosti významná byla v letech 1956 -1972 edice časopisu Svědectví. Programově se zaměřovala na informování čtenářů v Československu o politickém a kulturním vývoji v sovětském bloku. Vyšlo v ní třináct svazků. Prvním titulem edice byly dosud nepublikované básně z pozůstalosti velkého českého básníka Františka Halase (1901 - 1949) Potopa. V edici vyšly kromě původních politologických prací Pavla Tigrida, redaktora Svědectví, především překlady z ruštiny, například Pasternakův Doktor Živago a Pasternakova poezie, texty Vladimíra Dudinceva, Abrama Tertze a Alexandra Solženicyna.

    Nejdůležitějšími prozaiky byli existencialisté Jan Čep (1902- 1974) a Egon Hostovský (1908 - 1973) a dále Zdeněk Němeček, autor románů z cizích, často exotických prostředí. Jan Čep byl spisovatel katolického zaměření, čerpající duchovní kvality z českého venkova. Egon Hostovský byl ovlivněn angloamerickou prózou a soustřeďoval se na Západě ve svých dílech především na vykořeněné osudy evropských emigrantů v poválečné Americe. Nejznámějšími básníky tohoto období byli Ivan Jelínek (nar. 1909), Robert Vlach (1917 - 1966) a Pavel Javor (1916 - 1981). Mezi nejvýznačnější politické memoáry z tohoto období patří sedm svazků vzpomínek Ladislava Feierabenda, (1891 - 1969), čs. ministra zemědělství v letech 1934 - 1938 a posléze ministra financí v Benešově londýnské exilové vládě, které vyšly v letech 1961 - 1967.

    Po roce 1968 vydávání české exilové literatury na Západě v porovnání s předchozím dvacetiletím rozkvetlo. Způsobily to především dva faktory. Zaprvé, liberalizační hnutí v Československu druhé poloviny šedesátých let bylo především hnutím kulturním. Šedesátá léta byla v Československu obdovím velmi dynamického intelektuálního a kulturního rozvoje. Mnozí z 350 000 posrpnových exulantů byli z Československa zvyklí na bohatý kulturní život. Exilová nakladatelství bylo schopno a ochotno podporovat daleko větší procento Čechů žijících v zahraničí, než po roce 1948. Druhým důležitým faktorem byla relativní prostupnost "železné opony" po roce 1968.

    I po únoru 1948 živořili v Československu zakázaní spisovatelé, od života na Západě byli zcela izolováni. V stalinském Československu padesátých let byla jakákoliv spolupráce literárních "neosob" se zahraničními nakladateli naprosto nemyslitelná. Pokus o navázání styků by pro československé občany skončil dlouholetým vězením, ne-li smrtí. V sedmdesátých a v osmdesátých letech byly politické poměry liberálnější. Stykům mezi českou diasporou na Západě a nekonformními spisovateli v Československu se nikdy nepodařilo plně zabránit, i když zpočátku čeští exiloví spisovatelé s vydáváním samizdatových děl od autorů žijících v Československu váhali: nechtěli je tím ohrozit. Zhruba řečeno, se intenzívní spolupráce mezi českými disidentskými intelektuály a exilovými nakladatelstvími na Západě rozvinula hlavně od konce sedmdesátých let, po vzniku hnutí za lidská práva Charta 77.

    Nejproslulejším exilovým nakladatelstvím, které v letech 1971 - 1993 vydalo daleko největší množství titulů (celkem 224) v rekordně největších nákladech bylo torontské nakladatelství 68 Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckého. Hlavním motorem nakladatelství byla Zdena Salivarová - Škvorecká, která věnovala neúnavnému vydávání knih (průměrně jich vycházelo deset do roka, tedy jedna přibližně každých pět týdnů!) dvacet let života. Zdena a Josef Škvoreckých některé tituly i sami sázeli (psali do počítače), jak potvrdil Josef Škvorecký dopisem internetovému deníku Britské listy 23.12.1996.

    Nakladatelství zahájilo svou činnost v roce 1971 vydáním Škvoreckého satiry na československou armádu v padesátých letech, Tankový prapor, román, z kterého byly do té doby do té doby v Československu publikovány časopisecky jen výňatky. Tankový prapor se během let stal nejprodávanějším titulem 68 Publishers: celkem se ho prodalo 9000 výtisků.

    Velkou marketingovou výhodou nakladatelství 68 Publishers bylo, že v jeho čele stála z Československa známá a populární osobnost: spisovatel Josef Škvorecký. Knihy vycházely v nákladu 1500 - 2000 výtisků, poezie v nákladu 500 - 1000 výtisků. Prodávaly se především na subskripci. Nakladatelství mělo 2000 stálých a 1000 příležitostných odběratelů.

    Josef Škvorecký řídil edičně nakladatelství 68 Publishers velmi profesionálním způsobem. Měl pozoruhodný talent, jak citlivě vybírat tituly k publikaci. Nakladatelství programově vydávalo současnou českou a slovenskou literaturu, která nesměla v Československu vycházet. Převažovala próza, poezie vycházela jen občas, nakladatelství také vydalo celou řadu původních memoárových prací nejrůznějších českých osobností. Vycházela díla, která Josef Škvorecký shledal novými a objevnými, popřípadě dosud neznámým způsobem osvětlující různé aspekty a kapitoly moderní československé historie. Škvorecký vybíral publikace, který byly čtivé, zároveň však kultivované, inteligentní a čtenářsky náročné. Snažil se produkcí svého nakladatelství nejen bavit, ale i informovat a vychovávat - sdělovat objevné věci.

    Kmenovým autorem nakladatelství 68 Publishers byl Milan Kundera. V Torontu vyšla všechna jeho díla ze sedmdesátých a osmdesátých let, a také autorizované vydání jeho klasických povídek Směšné lásky a románu Žert ze šedesátých let. V nakladatelství 68 Publishers debutovala celá řada nových autorů (Sylvie Richterová, Jaroslav Vejvoda, Iva Pekárková, Jan Křesadlo, Jan Drábek, Jan Novák), kteří se posléze zařadili do hlavního proudu české literatury. Románem "českého Solženicyna", v padesátých letech dlouho vězněného, v Praze žijícího prozaika Karla Pecky Štěpení začalo nakladatelství 68 Publishers zveřejňovat i díla disidentských spisovatelů, žijících v Československu. Autory přibližně čtvrtiny titulů, vydaných v nakladatelství 68 Publishers, byli disidentští spisovatelé, žijící v Československu. Někteří z nichž však byli, než jejich knihy vyšly, donuceni odejít na Západ.

    V roce 1971 bylo také založeno v německém Kolíně nad Rýnem jako veřejně prospěšný spolek nakladatelství Index, Společnost pro československou literaturu v zahraničí. (Foerdergemeinschaft tschechoslowakischer Literatur ausserhalb der Tschechoslowakei. Nakladatelství řídili s kruhem spolupracovníků politolog a publicista Adolf Mueller a novinář a překladatel Bedřich Utitz, v posledních deseti letech vedl nakladatelství Index l Adolf Mueller sám. Do roku 1990 vyšlo v Indexu 170 titulů. Nakladatelství mělo asi 400 stálých odběratelů a knihy vycházely v nákladu 1000 - 1200 výtisků. 200 - 300 výtisků od každého titulu se pašovalo do Československa. Kromě beletrie často od mladších exilových i domácích autorů vydalo nakladatelství Index mnoho politologických studií k československé situaci i obecněji k situaci v sovětském bloku. Občas vycházely i překlady významných děl ruských nebo polských disidentů či exulantů, překlady klasických děl ze světové literatury, které by v Československu nemohly vyjít (např. Orwellovy romány Zvířecí farma 1984). Nakladatelství spolupracovalo se skupinou exulantů kolem časopisu Listy a při naprosté demokratické otevřenosti mělo nicméně pověst mírně levicově centristického, socialistického zaměření. Sdružovali se kolem něho političtí reformátoři z období Pražského jara. Bestsellerem nakladatelství Index byly například paměti člena dubčekovského vedení československé komunistické strany, Gorbačovova spolužáka na moskevské univerzitě Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu (1978, 1979, 1981). Index vydával např. prózy Evy Kantůrkové, Vlastimila Třešňáka a Bohumila Hrabala (ty bez uvedení nakladatelství, aby to pražskému autorovi nepůsobilo problémy). V Indexu občas vycházela i poezie.

    Na básnictví se především specializovalo od roku 1975 mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov Daniela Strože. Do roku 1990 vydalo toto nakladatelství 136 titulů, převážně básnických sbírek v nákladu 250 - 400 výtisků. Vydalo mj. také hry Václava Havla z osmdesátých let. Poezie mimo Domov měla asi 180 stálých odběratelů. Při vydávání současné poezie z Československa i ze zahraničí bylo někdy obtížné určit hodnotu publikované poezie. Proto je edice titulů PmD někdy trochu kvalitativně nevyrovnaná. Vyšly v ní však i skutečné klenoty moderního českého básnictví: díla Jaroslava Seiferta, Karla Šiktance, Václava Hraběte, Jana Skácela, Ivana Diviše, Ivana Wernische a dalších. Od pádu komunismu vydává Daniel Strož programově poezii někdejších oficiálně uznávaných českých básníků ze sedmdesátých a  osmdesátých let, jako byli Karel Boušek nebo Karel Sýs. I tato poezie vychází v nákladu přibližně 300 výtisků. Strož zaujal po pádu komunismu velmi kritický postoj vůči poměrům v Československu.

    Šestnáct esejistických a prozaických, a básnických děl pro náročného čtenáře v perfektní grafické úpravě vydalo v letech 1980 - 1989 mnichovské nakladatelství Arkýř Karla Jadrného, který předtím vytiskl dvě české knihy v roce 1978 v indickém Pondicherry. Laická katolická organizace Opus bonum, která působila ve Frankfurtu nad Mohanem a posléze v Mnichově, vydala v sedmdesátých letech o zhruba deset několikastránkových cyklostylovaných textů z akademických setkání křesťanského charakteru. Hlavně v osmdesátých letech spolupracovalo Opus bonum edičně s jinými exilovými nakladatelstvími především na vydávání sborníků z každoročních sympozií, která se konala v německém Frankenu. V osmdesátých letech vydala organizace Opus bonum šestnáct knižních titulů zejména na náboženská a aktuální politologická témata.

    Nakladatelství Rozmluvy, které založil v Londýně r. 1982 Alexander Tomský, tehdy pracovník britské charitativní organizace Church in Need, se zaměřovalo na vydávání knih pro pašování do Československa. Rozmluvy tiskly fotografické reprinty nejúspěšnějších a nejprodávanějších titulů, které předtím vyšly v jiných exilových nakladatelstvích. Dále vydával Alexander Tomský i původní exilovou a samizdatovou tvorbu, která většinou odpovídala jeho politickému a filozofickému přesvědčení. Hlavně se soustřeďoval na autory konzervativní a katolické orientace, mj. vydal i některá nová díla prozaika Ivana Klímy, eseje Václava Havla, knižní rozhovor s Václavem Havlem a např. i knihu literárních esejů Milana Jungmanna. Ze sedmdesáti českých titulů, (Tomský se pokusil také o vydávání českých knih v polském překladu, avšak nepříliš úspěšně) vyšly v Rozmluvách čtyři svazky poezie.

    Rozmluvy bylo jediné české exilové nakladatelství, které se už v prosinci 1989 rychle a pružně přemístilo do Prahy. Alexander Tomský tam hned začal vydávat reprinty některých svých předchozích titulů, tentokrát pro české domácí publikum. Tyto první knihy dosáhly v důsledku krátkodobého konjunkturálního zájmu o zakázanou literaturu obrovských nákladů. Tak například nového vydání povídkového souboru Ivana Klímy Má veselá jitra, které vyšlo na jaře 1990, se prodalo 148 000 výtisků.

    V curyšském nakladatelství Konfrontace vyšlo od roku 1973 do r. 1986 přibližně sto titulů. Patřily k nim např. původní prózy Jana Beneše, Oty Filipa a Viktora Fischla, ale i překlady klasiků moderní prózy, některé v reprintech (Franz Kafka, Friedrich Duerrenmatt, Stefan Zweig, Ephraim Kishon) a literatura faktu, eseje a filozofické práce. V Konfrontaci vyšel i český překlad Solženicynova Souostroví Gulag. Po příchodu televizního publicisty z r. 1968 Vladimíra Škutiny do švýcarského exilu v roce 1978 (Škutina byl v Československu v sedmdesátých letech vězněn) se nakladatelství soustředilo na vydávání zábavnější prózy, která vždycky tvořila důležitou součást jeho edičního plánu. R. 1980 vyhořely sklady Konfrontace a od r. 1986 bylo nakladatelství v likvidaci.

    Kromě těchto hlavních nakladatelství fungovalo v sedmdesátých a v osmdesátých letech na Západě po určitou dobu ještě zhruba třicet menších vydavatelů, mnozí z nichž publikovali jen několik málo titulů, někdy jen jednu knihu.

    Významnou roli hrály v českém kulturním exilovém životě časopisy. Nejvýznamnější byl čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, který od roku 1956 nejprve v New Yorku a pak v Paříži vydával Pavel Tigrid. V Římě vydával od roku 1971 bývalý ředitel Československé televize v roce 1968 Jiří Pelikán dvouměsíčník Listy, "časopis české socialistické opozice". Listy byly přeneseny do Prahy a vycházejí dodnes. Od roku 1981 vydávaly Listy každoročně rozsáhlou literární ročenku Čtení na léto. A.J.Liehm redigoval v nakladatelství Index třikrát do roka překladový, převážně politologický časopis 150 000 slov - texty odjinud. Daniel Strož vydával v nakladatelství Poezie mimo Domov v letech 1980 - 1990 kulturní čtvrtletník Obrys, který prezentoval všechny proudy české kultury: domácí oficiální, samizdatovou i exilovou - jako jediný celek. Československá Společnost pro vědy a umění publikovala kulturně akademický čtvrtletník Proměny.

    Spolupráce mezi českými exilovými nakladatelstvími a disidenty v Československu byla v sedmdesátých letech, ale zejména v osmdesátých letech dosti těsná. Československý komunistický režim postupně donutil celou řadu čelných disidentů, aby opustili zemi. Ti se na Západě včlenili do aktivních exilových kruhů a energicky pomáhali věci československé nezávislé kultury. Železnou oponou tak byli rozděleni - často na dlouhá léta blízcí spolupracovníci a přátelé. I když byla mnohdy přímá komunikace těžká: bylo nutno vyhýbat se sledování tajné policie - nepřímá komunikace dost dobře fungovala.

    Jan Kavan, který vedl v Londýně nezávislou tiskovou agenturu Palach Press, posílal do Československa každým rokem od roku 1970 až do roku 1989 přibližně pět speciálně upravených kempingových vozů, jimiž se pašovala československým disidentským kruhům nezávislá literatura a zpět se vozily samizdaty. Podobné akce organizovalo nebo se na nich podílelo kolínské nakladatelství Index, pařížská redakce časopisu Svědectví, Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu a londýnské Rozmluvy. V Scheinfeldu a jinde se hromadně xeroxovaly samizdatové publikace. Fotokopie byly poskytovány knihovnám v mnoha zemích světa. Zhotovovaly se miniaturní kopie pro pašování do Československa. Četní nadšenci jezdili v západním Německu mezinárodními rychlíky, jimiž cestovali do zahraničí českoslovenští turisté, a rozdávali jim nezávislou českou literaturu. Vycházely anglické mutace hlavního periodika československých obránců lidských práv Informace o Chartě.

    Česká nezávislá literatura, která v sedmdesátých a v osmdesátých letech vycházela na Západě, ať už její autoři žili v Československu nebo v zahraničí, vytvořila v československé diaspoře určitou svébytnou kulturu s vlastní filozofií a s vlastním hodnotovým systémem. Dlouho se zdálo, že kriticky nezávislý hodnotový systém české disidentské komunity je velmi blízký filozofii a postojům českých autorů, žijících na Západě. Teprve po pádu komunismu se ukázalo, že situace není tak jednoduchá a že mezi domácími českými postoji a přístupem zahraničních Čechů, podstatně bližším západnímu nazírání skutečnosti, existují rozdíly.

    V sedmdesátých a v osmdesátých letech se to však tak nejevilo. Vznikl silný, sebevědomý proud české nezávislé literatury, která, jak se zdálo, byla schopna na základě extrémních zážitků z mezních situací totalitního útlaku, vytvořit obecnější, často úchvatné svědectví o situaci člověka v moderním světě. Z tohoto proudu pak hojně čerpali překladatelé do cizích jazyků, jejichž zásluhou se zejména v osmdesátých letech stala řada českých autorů načas součástí celoevropského kulturního povědomí.

    Vzhledem k tomu, že v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech byla "železná opona" mezi Československem a Západem relativně velmi prostupná a mnozí čeští disidentští spisovatelé se postupně přestěhovali na Západ, je myslím obtížné dělit českou nezávislou literaturu na exilovou a samizdatovou podle místa bydliště autora. Existuje však jiné měřítko.

    Přechod z komunistického Východu na kapitalistický Západ většinou znamenal, že byl člověk nucen podstoupit dosti traumatický proces psychologické adaptace na nové poměry. Lidé se museli přizpůsobit radikálně odlišným zvyklostem, filozofii a mentalitě nového prostředí, často v situaci hluboké existenční nejistoty.

    Možná je typickou exilovou literaturou právě ta literatura, která se snaží zaznamenávat jednotlivé etapy tohoto procesu psychologické transformace, proces získávání znalostí o novém prostředí, proces, jak ho charakterizoval Jaroslav Hutka, v jehož rámci se člověk "znovu narodí, jenže tentokrát bez dětství". Kniha Karla Hvížďaly České rozhovory ve světě (Index, Kolín nad Rýnem, 1981), v níž autor rozmlouvá se dvaceti českými spisovateli žijícími v zahraničí, poskytuje užitečný úvod ke studiu tohoto problému, neboť různí čeští autoři zaujímají různé postoje vůči svému prostředí, často podle toho, jak dlouho už žijí na Západě.

    Nejznámějšími českými autory, kteří ve svých dílech systematicky srovnávají život v Československu se životem na Západě, jsou Josef Škvorecký a Milan Kundera. V českých exilových nakladatelstvích však vyšla díla celé řady autorů, kteří analyzují proces psychologické adaptace českých příchozích na Západ, srovnávají život a mentalitu v Československu a na Západě a poukazují na různé absurdní rysy života v obou rozdílných civilizacích. Nejpozoruhodněji a nejpřesvědčivěji zachytil traumatický proces adaptace do západního prostředí Vlastimil Třešňák v knížce Bermudský trojúhelník (Index, Kolín nad Rýnem, 1986). Podnětné jsou i fejetony písničkáře Jaroslava Hutky, napsané na Západě a vydané v knížce Požár v bazaru (Sebetlač, Amsterdam, 1989). Zajímavými příspěvky jsou i díla Jaroslava Vejvody, Jana Beneše, Ivana Binara, Oty Ulče, Jana Drábka, Jana Nováka a Karla Friedricha. Na abstraktnější, ale zároveň hlubší rovině se tímto tématem zabývá dílo Sylvie Richterové. Vztah jednotlivce v cizím prostředí k domovu rozbírá i poezie básníků Ivana Diviše, Karla Kryla, Antonína Brouska a Pavla Javora.

    Prozaik Jaroslav Vejvoda líčí život českých přistěhovalců do Švýcarska, oné bohaté, avšak nesmírně byrokratické země. Vyčítá Čechům, že se ve snaze včenit se do švýcarské společnosti vzdávají osobní integrity. Nechápe, proč tito lidé z Československa emigrovali: pro svobodu se vzdali své vlasti, a v zemi, v níž se usadili, se pak vzdávají své svobody! Jan Drábek, autor románů na pomezí mezi zábavnou, a seriózní literaturou, argumentuje, že se Východoevropan nikdy nedokáže šťastně včlenit do západní společnosti. Ivan Binar se snaží v poloautobiografickém románu Kytovna umění, 1988 (Poezie mimo Domov, Muenchen, 1988) ve vídeňské dílně, kde slepuje rozbité umělecké předměty, sestavit dohromady i svůj nesrozumitelný život, poté, co byl vyvržen z rodné země. Ve svém úsilí selhává: život je spontánní, nezvládnutelný proud události, celá řada zkoušek, jimž asi porozumíme teprve až po smrti. Sylvie Richterová využila traumatu ztráty českých kořenů jako odrazového můstku pro dva vynikající experimentální texty Návraty a jiné ztráty (68 Publishers, Toronto, 1978) a Místopis (Index, Koeln am Rhein, 1983). Richterová se opakovaně a energicky snaží porozumět realitě kolem sebe a také doufá, že se jí podaří nově definovat svou osobnost. Odrazovým můstkem pro tuto sémantickou a psychologickou analýzu je ostrý, intenzívní zážitek dětství. Avšak hrdinka příběhu zjišťuje, že ve své zoufalé snaze definovat svou totožnost zcela selhává: život se jí rozpadá na fragmenty.

    Právě tato díla patří k tomu nejplodnějšímu, co vyšlo v sedmdesátých a v osmdesátých letech v českých exilových nakladatelstvích. Srovnávání různých kulturních prostředí je totiž vždycky podnětné. Vznikají z toho nové myšlenky. Autoři, kteří se pokusili zaznamenat proces psychologického přerodu svých osobností po příchodu do jiné společnosti, anebo se snažili srovnávat život v komunistické a v západní civilizaci, vytvořili pozoruhodnou kapitolu v nikdy nekončícím úsilí člověka porozumět své existenci. Toto jejich dílo je daleko zajímavější než literatura, která jen svědčí o útlaku v totalitním komunistickém režimu.

    Jak vnímala česká společnost nezávislou literaturu? V komunistické éře bylo neobyčejně obtížné zjišťovat reakce české společnosti na disidentská a exilová díla, mimo jiné i proto, že vlastnictví a rozšiřování této literatury bylo trestným činem a lidé se báli přiznat, že o těchto knížkách vědí.

    Navzdory tomu, že o českých knihách vydávaných v zahraničí dosti systematicky informovaly západní rozhlasové stanice vysílající v češtině a ve slovenštině, po pádu komunismu se ukázalo, že povědomí české společnosti o české nezávislé kultuře je velmi nízké. Pro většinu občanů žijících v Československu zůstal fenomén exilových nakladatelství záhadný a nepřístupný, jakoby existující "na jiné planetě". Těsně po pádu komunismu se lidé v Československu ve velkých počtech zajímali o tuto "zakázanou literaturu" a rychle vykoupili několik první reprintů českách exilových knížek v astronomickém počtu výtisků. Prvotní zájem pak rychle opadl. Zatímto do Prahy přenesené nakladatelství Rozmluvy prodalo, jak už jsme se zmínili, na jaře r. 1990 celých 148 000 výtisků sbírky povídek Ivana Klímy Má veselá jitra, Klímova daleko závažnějšího díla, románu Soudce z milosti, který vyšel v roce 1991, už se prodalo do r. 1994 jen 8000 výtisků. Posléze šly náklady seriózních českých knih ještě radikálněji dolů.

    Česká postkomunistická společnost nepřijala hodnoty nezávislé české kultury, jak se vyvinuly v disidentském ghettu a v českém exilovém prostředí zejména v sedmdesátých a v osmdesátých letech. V době komunismu se zdálo, že je česká nezávislá kultura hodnotově svou obhajobou svobody, demokracie a lidských práv blízká etosu západoevropských demokratických společností. Díla českých nezávislých autorů se zdála dokazovat, na do nebe volajících příkladech totalitního útlaku, zásadní význam západních hodnot demokracie, humanity a tolerance.

    Když se však komunistický režim v Československu rozložil, ukázalo se, že si disidenti, představitelé nezávislé české kultury, nejsou dost dobře schopni s novou, neznámou, chaotickou situací poradit. Vyšlo také najevo, že jejich přístupy a filozofie se - poté, co zmizel totalitní útlak - od západoevropských postojů trochu odlišují.

    Postoje českých nezávislých intelektuálů však po roce 1989 drtivou většinu české společnosti příliš neovlivnily. Boj exulantů a disidentů proti komunismu byl pro běžného obyvatele Československa spíše výčitkou. Není překvapivé, že v české společnosti i nadále i po roce 1989 přežíval etos a způsoby jednání, které se vyvinuly během dvacetiletí 1969 - 1989, v němž byla česká společnost uvržena do téměř totální izolace od vnějšího světa a byla pod tlakem ideologického neostalinského režimu, odměňujícího loajalitu konzumními výsadami. Po pádu komunismu se obrátila znamínka: po roce 1989 začala v Československu vznikat poněkud netolerantní gruenderská "kapitalistická" společnost, v níž bylo zase přijatelné většinou jen jediné, zjednodušené oficiální vládní řešení. Přitom občané výhodně využívali společenského etosu, dosti silně vyplývajícího z postojů československé společnosti osmdesátých let. k osobnímu obohacování se a k využívání situace k individuálnímu prospěchu, právě tak, jak byli zvyklí za komunismu.

    V této situaci nemohla česká nezávislá kultura, která vznikla v zárodcích aktivní občanské společnosti, svou složitostí oslovit rozsáhlejší složky českého obyvatelstva, které neměly o hodnotách a přístupech aktivní občanské společnosti ani tušení. Po zrušení cenzury a  vzniku volné, chaotické kulturní scény, zaplavené literárním, televizním i novinářským brakem, bylo jen málo času na seriózní literární díla. Dosud zakázané knihy vycházely v prvních letech po demokratické revoluci v roce 1989 ve velkých počtech (např.v listopadu - prosinci 1992 vycházelo až 100 nových titulů denně). Česká společnost je nedokázala ve větším rozsahu efektivně absorbovat. Tato skutečnost je možná součástí celkového úpadku významu literatury v současné postliterární civilizaci, které vévodí televizní kultura.

    Někteří exiloví nakladatelé nebyli připraveni na "gruenderskou" atmosféru v Československu po roce 1989. Tak například Adolf Mueller, ředitel exilového nakladatelství Index, se po roce 1989 pokusil zorganizovat v Praze domácí vydání některých svých titulů. Poté, co mu byl od několika děl zcizen copyright, rozhodl se raději do "nakladatelské džungle" v postkomunistickém Československu nevstupovat.

    Snad nejtragičtějším způsobem se posttotalitní česká společnost pomstila za dvacetiletou práci ve prospěch české nezávislé kultury v nakladatelství 68 Publishers v Torontu Zdeně Salivarové, manželce Josefa Škvoreckého. Salivarová byla v Československu obviněna, že prý byla udavačkou československé komunistické tajné policie. Byla k tomu využita dobová dokumentace, podle níž Salivarová podepsala československé StB spolupráci. Ve skutečnosti však Salivarová byla pouze u výslechu dotázána, co by udělala, kdyby se dozvěděla, že chce někdo poškodit socialistické zřízení či ohrozit život prezidenta Novotného. Odpověděla, že je občanská povinnost takovou věc ohlásit policii, posléze u výslechu podepsala, že si je vědoma, co je její občanská povinnost. Josef Škvorecký zdůrazňuje, že Zdena Salivarová vyhrála v této věci soud s českým ministerstvem vnitra v obou instancích. Škvorecký napsal o případu román Dvě vraždy v  mém dvojím životě (nakladatelství Ivo Železného, Praha 1996). "Zatímco našinec je zmrzačen otrlostí, jíž byl nucen si osvojit, takže dokáže postkomunistickým zrůdnostem obstojně vzdorovat, ztratili slušní lidé v exilu něco z imunity. Jed seznamů (údajných spolupracovníků s komunistickou StB) zasáhl jednoho z největších českých spisovatelů a jeho manželku vskutku zabijácky," napsal v internetovém deníku Neviditelný pes 4. 12. 1996 literární kritik Viktor Šlajchrt.

    V roce 1993 tedy uzavřelo nakladatelství 68 Publishers svou vydavatelskou činnost publikací rozsáhlého svazku Osočení, v němž Zdena Salivarová shromáždila svědectví o tragických životních osudech osob, postižených po pádu komunismu obviněním, že údajně spolupracovali s komunistickou policií jako udavači. Útok na Zdenu Salivarou se zdál být příhodnou reakcí od společnosti, která Čechy, žijící v zahraničí, ani českou nezávislou kulturu nikdy stoprocentně nepřijala. (V lednu 1998 vyjádřilo podle průzkumů veřejného mínění 82 procent Čechů názor, že by čeští občané, žijící mimo Českou republiku, neměli mít právo hlasovat v českých všeobecných volbách. Desetitisíce Čechů, žijících v USA, jsou to především exulanti z roku 1968, marně usilují už osm let za nezájmu domácí české společnosti o právo mít dvojí, české i americké občanství. Tito rodilí Češi požadují, aby bylo oficiálně uznáno, že jsou přirozenou součástí českého společenství, v němž se narodili a z něhož vyšli.)

    Nyní, téměř devět let po demokratické revoluci, vyšla většina nejzávažnějších titulů české nezávislé literatury znovu v domácích nakladatelstvích. Nejvýznamnější čeští exiloví a samizdatoví autoři se stali součástí sjednoceného proudu české literatury, jejíž význam však od roku 1989 radikálně poklesl. S jejich dílem jsou seznámeni literární odborníci, nikoliv však česká společnost ve větším počtu. I literární znalci vnímají však přínos těchto autorů české literatuře především jako individuální přínos. Nevzniklo obecnější povědomí o dvacetileté existenci ucelené nezávislé exilové literatury s vlastním etosem, o jehož hodnotách by v rámci poznávání vlastní identity měla česká společnost debatovat a vejít v interakci.

    Jan Čulík

    University of Glasgow

    Literatura:

    Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989, Trizonia, Praha, 1991

    Jan Čulík, "Tschechisches literarisches Leben im Exil 1971-1989:Versuch einer Bestandsaufnahme", Im Dissens zur Macht: Samizdat und Exilliteratur der Laender Ostmittel- und Suedeuropas, hrsg von Ludwig Richter und Heinrich Olschowsky, Akademie Verlag, Berlin, 1995

    František Knopp, Česká literatura v exilu 1948 - 1989, Středisko vědeckých informací Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Praha 1996 (nejrozsáhlejší bibliografie s anotacemi)

    Ludmila Šeflová, Knihy českých a slovenských autorů vydaných v zahraničí v letech 1948 - 1978 - EXIL (Nakladatelství Doplněk, Brno, 1993)

    Aleš Zach, Kniha a český exil, 1949 - 1990, Torst, Praha 1995

    Nejvýznamnější sbírky exilové a samizdatové literatury jsou v Československém dokumentačním středisku nezávislé literatury na zámku Schwarzenbergu v Scheinfeldu v Německu a v knihovně Libri prohibiti, Senovážné náměstí 2, 110 00 Praha 1.

    Jazz už po patnácté

    Pane Čulíku, následující článek byl psán pro Karlovarské listy. Požádal jsem pana Wittmanna o souhlas ke zveřejnění v BL. Rád souhlasil. Petr Jánský.

    Na třech místech Karlových Varů se rozezněly synkopy od klasického swingu přes církevní chorály a gospely až k těm nejprogresivnějším současným rytmům. Legendární hrabě Schoeneck, jehož tak báječně připomíná v programové brožuře ředitel festivalu Alois Ježek, by měl radost. Vlastně by pan aristokrat mohl být považován za jakéhosi zakladatele karlovarské jazzové tradice, i když - pravda - v době, kdy on tuto hudbu u nás provozoval, se termínem "jazz" označovala jakákoliv hudba, která se hrála v kabaretech a varieté a v jejímž obsazení byl uprostřed velký buben. Na něm bývala připevněna pistole, ze které obsluhující bubeník občas vystřelil. A to už byl ten "jazz". Ale teď vážně.

    Hlavní festivalový program začal ve čtvrtek (2.4.) vystoupením mladého pražského kvarteta Apollon. Páni kvartetisté předvedli vynikající výkon, hodný mezinárodního uznání a vůbec nevadí, že prakticky kopírují americký Turtle Island Quartet, od kterého získávají dokonce i noty. Je až obdivuhodné, jak se dá na takřka "nejazzové", staletími ověřené klasické nástroje, swingovat (jak to před časem dokázal celému světu Francouz Grapelli). Kvarteto Apollon pak doplnili pánové Karel Růžička starší a mladší s basistou Honzákem, aby předveli Růžičkovu kompozici napsanou přímo pro tento ojedinělý ansámbl Růže pro Apollon. Celý tento komorní úvod pak uzavřela dvojice pánů Růžičků (saxofony a klavír), kteří soustředěným posluchačům ve zcela zaplněném sále Grandhotelu Pupp ukázali, jaká může být radost z muzicírování, když se to dovede.

    Po krátké přestávce na nutnou přestavbu pódium zcela zaplnil Karlovarský pěvecký sbor a Orchestr Gustava Broma, aby tak v karlovarské premiéře provedli dílo Jaromíra Hniličky Missa Jazz. Uznání patří především Karlovarskému pěveckému sboru a jeho dirigentovi prof. Jiřímu Štruncovi, který sbor výborně připravil, což nejvíce ocenil především sám skladatel.

    Závěrečné akordy jakoby předznamenaly, že nastává slavnostní událost: Letos poprvé předával Český rozhlas Brno na základě hodnocení 25 nezávislých odborníků z celé republiky prestižní uměleckou Cenu Gustava Broma vynikající osobnosti z oblasti jazzu. Z rukou ředitele festivalu, dirigenta orchestru a zástupce brněnského rozhlasu ji po právu získal za celoživotní špičkovou tvůrčí a interpretační činnost Jaromír Hnilička. Založení nové tradice by mělo samozřejmě pokračovat i v dalších letech.

    Po hlavní přestávce nastal ten pravý jazzový rej, ve kterém se Bromův orchestr předvedl jako skutečně špičkové evropské těleso. Jeho zakladatel vše jistě bedlivě sledoval z nebeských výšin. Nová vynikající aranžmá J. Hniličky a především kytaristy Matúše Jakabčice posunula celkový zvuk tělesa o pořádný kus dopředu.

    Druhý den se veškeré dění přeneslo, jak už bývá v K. Varech tradicí, do Thermalu, kde návštěvníky uvítal ve foyeru dobře swingující Karlovarský Big Band pod vedením Milana Harta (pan hrabě Schoeneck by měl opět radost, jak mu domácí kapela pěkně šlape). Samotný koncert zahájil skvěle připravený Big Band Jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka z Prahy pod vedením Václava Kozla. Tento zkušený profesionál a vynikající aranžér je pro mladou kapelu velkým přínosem. Kdysi jsem se svým přítelem a spolužákem Felixem Slováčkem lamentoval nad tím, že nám nějak vymírají saxofonisté. Dnes už nelamentuji - mladá generace tu je a já jí držím palce. Věřím, že Jazzová konzervatoř udrží nastoupený směr a naučí mladé zájemce o jazz to, co jinde (ve stále stejně konzervativních státních konzervatořích) ne. Troufám si tvrdit, že pro běžnou hudební praxi jsou to vědomosti daleko potřebnější.

    Zahraniční reprezentace se opět neobešla - jak už je na karlovarském festivalu tradicí - bez gospelového zpěvu. Letos přivezli organizátoři ze Švýcarska skupinu vedenou černou američankou H. Nichols. Sólistka dokázala, že tuhle - pro ni přímo národní muziku - cítí lépe přece jenom černí než bílí. Nebyl problém navázat kontakt s publikem - karlovarský posluchač je na tyto skupiny zvyklý a připravený.

    Závěr třídenního jazzového klání přivedl na pódium hvězdné americké trio Jungle Funk, na jehož vystoupení čekala především mladá generace. Zcela chápu, že ortodoxní jazzmeni a zvláště vyznavači salonního swingu museli být šokováni. Hráčské mistrovství Willi Calhouna a Doug Wimbishe ve spojení s bezprostředním výkonem slavného Winxe působilo prostě dokonale. V zákulisí jsem slyšel, že je to bigbít a nářez a že to na takový festival nepatří. A proč by nepatřilo?

    Patnáctý jubilejní festival skončil a už se jistě chystá šestnáctý. Uskuteční se v květnu příštího roku a Český rozhlas jej zařadil do série festivalů EBU (European Broadcasting Union), ze kterých hodlá vysílat přenosy do všech států této unie. Bude to významná kulturní událost nejen pro Karlovy Vary, ale pro celou českou kulturní veřejnost.

    Max Wittmann

    (Autor je dlouholetým šéfem hudební redakce Českého rozhlasu v Brně.)


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|