Mlékárna

Jiří Jírovec

Neodvažuji se hodnotit článek britského nacionalisty Paula Johnsona (BL, 7.4. 1998) podle toho, co v něm je. Chci však upozornit na to, co v něm není. Paul Johnson se totiž nezmiňuje o tom, že bohatství, ať už je definujeme a dosáhneme jakkoli (co je vlastně bohatý národ?), vyžaduje od jeho správce schopnost udržet je. Jinak se rozplyne.

Přestože starost o udržení bohatství probíhá v nejrůznějších rovinách, základem úspěchu je nepochybně správné zhodnocení situace. Nedělat zbytečné chyby a nenechat se manipulovat.

K bohatství komunity, v níž žiji, přispívá mlékárna. Soukromá, jak se na místní poměry sluší a patří. Zisk samozřejmě zůstává majiteli, ale on i jeho zaměstnanci platí daně, kupují pivo v hospodě, jídlo v místnich obchodech a podporují to či ono. Zaměstnanců není mnoho - asi tak třicet. Kdyby práci ztratili, mělo by je městečko na  krku, peníze by z radnice plynuly opačným směrem a komunita by chudla.

Asi před měsícem zmizelo mléko "Laurentian View Dairy", tak se ta mlékárna jmenuje, z regálů místního supermarketu Atlantic-Pacific. Že prý je ta globální ekonomika a tak budou nadále dovážet o trochu levnější výrobky velkofirmy Beatrice.

Reakce na tuto změnu byla rychlá a jednoznačná. Vedení podniku se z několika míst, včetně místního poslance dozvědělo, že sice každý uznává jejich právo zvolit si dodavatele výrobků, jenže totéž platí ve směru opačném. Jinými slovy, pokud neodvolají rozhodnutí a neprojeví tím ohled k zájmům komunity, mohou si Beatrici strčit za klobouk. Během několika dní zvítězil zdravý rozum a věci jsou zase tam, kde byly.

Příklad, který jsem uvedl, je možná jakýmsi minimodelem možných budoucích vztahů mezi občanem a korporací, který předpokládá jistou rovnováhu mezi mírou zisku a odpovědností korporace k oblasti (komunitě) v níž operuje. Původní rozhodnutí, učiněné v několik set kilometru vzdáleném Torontu, bylo jistě učebnicově správné. Několik podpisů a vyšší zisk byl na světě. Jakmile se však do rovnice začlenila sociální a "neglobálně" ekonomická hlediska, přestalo stejné rozhodnutí dávat smysl. Lze argumentovat, že vedení korporace rádo změnilo původní rozhodnutí, kvůli hrozbě bojkotem (= ztráta zisku), ale je možné, že "poučená" korporace bude podobná rozhodnutí více zvažovat.

Malá komunita uspěla, a to velmi rychle, ve střetu s velkou korporací. Důvodem vitězství zdravého selského rozumu byla především dobrá informovanost lidí - místní noviny promptně vysvětlily čtenářům o co jde a jaký dopad na komunitu rozhodnutí muže mít - a fakt, že se lidi za věc vzali.

Napadlo mě napsat o mlékárně, poté co jsem si přečetl názor jednoho čtenáře na situaci Aera Vodochody. Cituji ze soukromého dopisu, takže vynechávám jméno:

"Celý problém je zakomponován uvnitř samotného Aera. V podniku podle zpráv existovaly asi čtyři skupiny pracovníků managementu, které šly proti sobě a nezávisle se snažily bojkotovat možný rozvoj podniku". To vypadá nelogicky, ale jen do té doby než autor dopisu vysvětlí, že: "Důsledkem (zvoleného mechanismu privatizace) byla snaha, nejčastěji původního managementu podniku, snížit cenu, za níž je možno podnik odkoupit, na nejnižší možnou míru. Podnik následně privatizovat (s tím, že) buď se podaří jej opět zdvihnout na původní úroveň, nebo v případě jeho pádu do oblasti agonie vysát z něj co jestě zbylo pro vlastní potřebu a takto získané prostředky použít pro vlastní podnikatelskou činnost (často obchodního, poradenského či podobně nevýrobního typu)".

Pokud jde o Aero, dopis pokračuje: "(Letadla) L29 Delfín a L39 Albatros se dobře prodávala Šmanagement však nereagoval na zájem o nákup L39 (poměrně velký zájem měla například Indie) a dokonce tento zájem úmyslně tajilŠhodnota podniku tak nazadržitelně klesalaŠ realizace těchto požadavků by nejen dokázala splatit dluhy, ale investovat i do rozvoje podniku a vývoje L159."

I kdyby měl autor dopisu jen částečnou pravdu, bylo by Aero stále odstrašujícím příkladem. Zajímalo někoho - zaměstnance, politiky, sdělovací prostředky - co se s Aerem děje? Nebo to byly klausovské "mikroprkotiny" nestojící za řeč - hlavně že se privatizuje?

Pokud management skutečně podnik oškubával v rámci přípravy pro privatizaci, tak proč si toho někdo nevšiml?

Popsal jsem případ mlékárna kvůli tomu, že daleko menší částky než miliardy stály v našem hrabství za pozornost a akci, protože si všichni dobře uvědomují, že na každý dolar a každé pracovní místo, které naši oblast opustí, budeme doplácet z vlastní kapsy. Je to neradostná pravda, v níž podle Václava Havla tady žijeme.

Zdá se, že na druhé straně Atlantiku pořád ještě vládne názor, že na takových maličkostech, jako je vytunelovaný podnik nesejde. Miliarda sem, miliarda tam, nikdo za nic nemůže, to je jen jakási daň pokroku. Je to lež a lidem by to mělo konečně dojít.

Jiří Jírovec

Třicet let od Pražského jara 1968

Článek, který nikdo v ČR nechtěl uveřejnit:

From: Baruch Kimmerling - Sociology HU mskimmer@olive.mscc.huji.ac.il

Of course my dear. By the way, the "Neither Jewish" was published worldwidely . In English, French and Arabic, mostly without my permission...

b

Bohdana Marvalová

Ani demokraticky, ani zidovsky

Baruch Kimmerling

(Ha'aretz, 12-27-96) Nejmene tri zakladni izraelske zakony (*1)(Zakladni zakon o Knesetu, Zakladni zakon o svobode povolani a Zakladni zakon o svobode a dustojnosti osobnosti a jeden dodatkovy zakon - Zakon o stranach) prohlasuji, ze Izrael je 'zidovsky a demokraticky stat.'

Avsak ten zpusob, kterym stat definuje 'zidovstvi', stavi tyto dva pojmy - 'demokracii' a 'zidovstvi' - do vzajemneho protikladu. V dusledku toho znacna cast praktik, ktere stat pouziva, neodpovida koncepci zapadni liberalni a osvicene demokracie.

Izrael zdedil jak po Osmanskem Imperiu, tak po britske kolonialni sprave pravni system, ktery je znam jako 'millet'. Tento system dovoluje, aby 'nabozensko-etnicke' komunity byly ve vecech, ktere maji status osobnich pravnich zalezitosti, nezavisle na statu a na jeho universalni jurisdikci. Dokonce drive, nez byl izraelsky stat ustaven jako suverenni entita, bylo rozhodnuto, ze zachova tuto instituci milletu a ze vytvori milletovou formu obcanstvi. Obcane statu jsou tedy podrobeni dvema pravnim a soudnim systemum, ktere jsou nejen oddelene, ale ktere pusobi na zaklade ruznych a mnohdy i protichudnych principu : jeden je sekularni, 'zapadni' a universalisticky a ten druhy, nabozensko-primordialni, se prevazne ridi - mluvime-li o Zidech - ortodoxni interpretaci halachy [zidovskeho nabozenskeho kodexu]. V dusledku prijeti tohoto dualniho systemu byly minority, ktere byly definovany ab initio jako nabozenske minority, prinuceny vest svuj 'autonomni zivot'. Kneset se tedy vzdal od sameho pocatku jakychkoli naroku na vydavani zakonu ve velmi dulezitych oblastech a uznal paralelni pravni a soudni system, na ktery se nevztahuje jeho pravomoc. Ve skutecnosti se tim stat sam zavazal dodrzovat narizeni halachy, sharii [islamskeho nabozenskeho prava] a ruzne krestanske prikazy, jako by to byly jeho vlastni zakony.

Zidovsko-nabozenske prvky byly vteleny i do jinych oblasti legislativy, jako jsou pracovni doba, svatky, zakon o svobode povolani a podobne. Imigracni zakony (Zakon o navratu a Zakon o obcanstvi, ktere upravuji jisty druh 'privetiveho jednani'- pozitivni diskriminace - ve prospech svetoveho Zidovstva po holocaustu) jsou na rozdil od toho relativne liberalnimi vynosy. Je ovsem nutne vysvetlit tuto charakteristiku, nebot tyto zakony zaroven diskriminovaly Palestince, kteri utekli, ci byli prinuceni uteci z uzemi, ktere se dostalo pod vladu noveho statu a ty, kteri zustali a byli z velke casti zbaveni prava na spojeni rodin.

I kdyz zakony o navratu a o obcanstvi jsou zalozeny na teologicke definici toho, 'kdo je Zid' ("ten, ktery se narodil zidovske matce, nebo konvertoval k judaismu v souhlase s halachou"), v praxi tyto zakony zarucovaly izraelske obcanstvi (a definovaly tak zaroven hranici judaismu) tomu, kdo je Zidem podle sirsi definice obsazene v Norimberskych zakonech. Logika, ktera byla toho zakladem, byla vnitrne konzistentni a opravnena, nebot bylo zamerem, aby tyto zakony umoznily priznat obcanstvi temer kazdemu, ktery trpel persekuci jakozto Zid.

Ackoliv zakony o navratu a obcanstvi patrily dodnes mezi nejproblematictejsi, presto ponechavaly 'hranice zidovstvi' relativne otevrene. Avsak cilem nynejsiho prijeti Zakona o konverzi a Zakona o zmene nabozenstvi (*2) je 'zacelit' tuto skulinu a udelit ortodoxii monopol na tuto velice dulezitou otazku - otazku vymezeni hranic spolecenstvi.

Jsou zde jeste dalsi zakony, ktere doplnuji zakony o navratu a o obcanstvi a rovnez usnadnuji priznani zvlastnich pozitku pouze zidovskym obcanum statu. Je to napriklad zakon o statutu Svetove sionisticke federace (Zidovske agentury) a Zakon o sluzbe v bezpecnostnich slozkach, ktery byl po mnoho let doplnovan soustavou zakonu o socialni peci, jejimiz jedinymi pozivateli mohli byt 'byvali vojaci' a jejich rodiny. Toto velmi otevrene formulovane ustanoveni zakona vytvari sirokou separaci mezi zidovskymi a arabskymi obcany. Podobne jako dohoda mezi Zidovskym narodnim fondem a Izraelskym uradem pro pudu zabranujici pronajmu statni pudy ( 93% teritoria uvnitr 'zelene linie' primeri z roku 1949) tem, kdo nejsou Zidy.

Nejsou to vsak jenom zakony, ktere jsou zdrojem diskriminace, musime sem rovnez zahrnout i jednani soudu a Nejvyssiho soudu. Ackoliv soudy pecovaly zvlaste v poslednich letech o to, aby uchovaly cisty, 'osviceny' a zakony ovladany stat, nevybocily nikdy z ramce zidovskych hranic statu. V padesatych a sedesatych letech soudy byly jednim z nejaktivnejsich nastroju vyvlastnovani pudy arabskych obcanu a neumoznily zmirneni krivd obetem neblaze proslule vojenske spravy.(*3) Po valce roku 1967 a za dlouhodobe okupace Zapadniho Brehu a Pasma Gazy se Nejvyssi soud rozhodl rozsirit svou jurisdikci na ciny Izraelskych organu na okupovanych uzemich. Avsak kdyz tyto organy prohlasily, ze jejich jednani bylo v zajmu 'bezpecnosti statu', pak vetsinou mel Nejvyssi soud tendenci prijmout tento duvod, aniz by ho zkoumal a aniz by se snazil urcit vyznam a obsah terminu 'bezpecnost'. Tedy jeho jurisdikce se vztahovala na vse krome toho, co stat prohlasil za vec sve bezpecnosti.

Nejzretelnejsim prikladem toho byla systematicka podpora, kterou Nejvyssi soud poskytoval ocividnemu porusovani mezinarodniho prava. Mezinarodni pravo zakazuje okupacni moci provadet jakekoli podstatne zmeny ve statutu okupovanych uzemi, vyjma z duvodu bezpecnosti. To znamena, ze v dane situaci a z hlediska Nejvyssiho soudu vsechna zidovska sidliste na okupovanych uzemich byla vybudovana z bezpecnostnich duvodu. To je skutecne nejpodivnejsi a nejproblematictejsi rozsireni obsahu terminu bezpecnost. Stejne oduvodneni bylo pouzivano Nejvyssim soudem, kdyz dovoloval individualni i masovou deportaci a pouziti muceni behem vyslechu. Toto vsechno se delo institucionalizovanou formou, ktera budila zdani ustavnosti. Stejne tak i v obecne politicke kulture se ustalila rada norem, ktere nelze ani v nejmensim povazovat za pilire demokracie. Jestlize jsou napriklad ve vladni koalici strany, ktere jsou povazovany za 'arabske', nebo jestlize nejaky zakon je schvalen diky 'nezidovskym hlasum', je to povazovano za nelegitimni. Takovy nazor predstavuje velke poruseni zakladniho principu 'jeden obcan jeden hlas'.

Je dobre zduraznit jeden zvlaste fascinujici jev, o kterem jsme jiz hovorili a ktery musime vzit v uvahu, chceme-li pochopit, co se deje na izraelske socialne politicke scene: je to velke mnozstvi socialnich a politickych hranic v izraelskem state. Tato multiplicita usnadnuje posuvy ruznych hranic v ruznych kontextech a dovoluje izraelskemu statu tvarit se demokraticky a zajistit legitimitu rezimu i statu. Pomineme-li druhotne hranice,lze rozlisit ctvero hlavnich, ktere se castecne prekryvaji:

(A) hranice zidovskeho obcanstvi, ktere zahrnuji zidovske obcany statu. Vetsinou se predpoklada, ze uvnitr techto hranic je Izrael 'plnou' a 'osvicenou demokracii.' Avsak nenabozenska vetsina jeho obcanu je v dusledku ustavni smesice nabozenstvi a narodnosti podrizena zakonnemu a pravnimu systemu, ktery neni zalozen na zakladnich demokratickych principech. Tedy ani tato cast spolecnosti, ktera je pokladana za 'smetanku' izraelskeho statu, nepoziva plnych demokratickych prav.

(B) Hranice izraelskeho obcanstvi - ty zahrnuji jak zidy, tak Araby (ci Palestince) v Izraeli. Je snahou zarucit Arabum a jinym minoritam v Izraeli obcanska prava, kterych pozivaji Zide - s vyjimkou drive uvedenych prav - ale spise na individualnim nez na kolektivnim zaklade. Kuprikladu se soudi, ze je legitimni dovolit Zidum ortodoxnim, jinym denominacim judaismu a snad i sekularnim Zidum autonomii vzdelavani, ale nedovolit ji Arabum.

(C) Etnicke hranice - ty zahrnuji kazdeho z cele diaspory, kdo podle definice nalezi k 'zidovskemu narodu'. Potencialne tedy stat patri kazdemu, kdo je definovan jako Zid, at je kdekoliv.

Kategorie A a C mohou byt dale rozdeleny na Zidy podle halachicke ortodoxni definice a na Zidy akceptovane podle politicke eventualne jine socialni definice. Mimochodem dokonce i Zide, kteri splnuji vsechna halachicka ortodoxni kriteria, jsou v praxi deleni pridavnymi socialnimi hranicemi na tri zakladni 'kasty': sekularni, narodne-nabozenskou a ortodoxni.

(D) Hranice izraelske vlady - palestinske obyvatelstvo na okupovanych uzemich je i dnes, po ustaveni autonomni palestinske narodni autority, zahrnuto do mocenskeho a ekonomickeho systemu izraelskeho statu. Dokud nebude dosazeno konecneho usporadani a dokud nebude ustaven suverenni palestinsky stat, nemuzeme v teto situaci ocekavat zadnou podstatnou zmenu. Lze vsak predvidat, ze i v takovem pripade bude velmi obtizne oddelit od sebe tyto dve entity, ktere jsou vzajemne natolik propojeny v geopolitickem smyslu a mezi nimiz existuje takova asymetrie v jejich ekonomickych a vojenskych moznostech a v jejich kulturnim kapitalu. Po dvacetideviti letech prime izraelske nadvlady nad timto obyvatelstvem byla forma teto vlady, zalozena na donucovaci sile, premenena na sveho druhu smisenou vladu, rozdelenou mezi Palestinskou narodni autoritu a Izrael. Tato vlada je i nadale realizovana vojenskymi, policejnimi a ekonomickymi prostredky a take pomoci sidlist. Sit techto sidlist, spolu s vojenskou ochranou, ktera je jim poskytovana, predstavuje primou expanzi izraelskeho statu. Tedy i dnes se uzemi okupovana v roce 1967 nachazeji uvnitr hranic izraelske vojenske a ekonomicke kontroly, i kdyz tlak teto kontroly se snizil, nebo byla prenesena na 'subdodavatele.' Neni to obvykla kolonialni situace, ale forma vnitrniho kolonialismu, nebot (krome jinych duvodu) podle zakladni percepce obou stran zadna z nich nema jinde svou materskou zemi.

Na prvni pohled by se zdalo, ze mame co delat se tremi rozdilnymi, vzajemne nesouvisejicimi okruhy.

Prvnim je proces, ve kterem se univerzalisticky stat vzdal nekterych svych legislativnich a soudnich pravomoci a prenesl je na partikularisticke pole nabozenstvi a halachy a navic interpretaci nabozenskych pravnich zasad sveril pouze jedine z denominaci uvnitr judaismu. Nejsou to tedy obcanska kriteria, na zaklade kterych stat vymezil svou kolektivni identitu a urcil podminky pro clenstvi v ni. Z teto perspektivy stat ani neni zidovsky, ale ortodoxne zidovsky. Preneseni pravomoci do nabozenske pravne-soudni soustavy dela z Izraele castecnou teokracii, ktera neodpovida zadne definici demokracie. Tento rezim uklada prisna omezeni svym sekularnim obcanum a obcanum, kteri se identifikuji s jinymi nabozenstvimi.

Druhym okruhem je v zakonech zakotvena diskriminace nezidovskych minorit uvnitr hranic statu.

Treti okruh je drzeni vice nez dvou milionu lidskych bytosti pod okupacni moci po vice nez jednu generaci, zatimco stat soucasne rozpina sve hranice mimo uzemi sve legitimni autority - jinymi slovy vtahuje okupovana uzemi a jejich obyvatelstvo do sveho mocenskeho pole a do sveho ekonomickeho systemu jako pridruzenou ekonomiku a soucasne podporuje jeji zaostavani.

Uvnitr mocenskeho pole a ekonomickych hranic statu je tedy populace, jez je zbavena dokonce i prav, kterym se tesi jeji krajane uvnitr hranic obcanstvi [izraelsti Arabove]. Tento stav presne odpovida atenske demokracii, kde muzsti obcane meli vsechna prava, zatimco atenske zeny, otroci a otroci otroku byli zbaveni vsech prav.

V praxi jsou tyto tri okruhy vzajemne propojeny a prameni z jedineho zdroje - definice Izraele jako 'zidovskeho a demokratickeho' statu. Definice sama o sobe by nebyla v zasade problematicka, kdyby termin 'zidovsky' mel narodni a sekularni vyznam, jak to take nekteri ze zakladajicich otcu sionismu a statu Izrael predpokladali. Ale jak vidime, stat sam definuje svoji 'narodnost' a podminky prislusnosti k ni ve shode s kriterii nabozenskymi. Avsak nepritomnost rozliseni mezi narodem a nabozenstvim neni prvotni veci, ale sama prameni ze zakladni povahy Izraelskeho statu a ta nemuze byt pochopena mimo svuj historicko-sociologicky kontext. Izrael byl vytvoren jako spolecenstvi 'kolonistu-pristehovalcu' a je stale aktivni pristehovaleckou spolecnosti, zamestnanou osidlovacim procesem az do dnesnich dnu. Z toho prameni dve doplnujici se politicke praktiky. Za prve je Izrael to, cemu rikame s oblibou 'stat absorbujici pristehovalce,' za druhe jeho hranice se stale jeste utvareji - rozsiruji se i stahuji. Izraelsti Zide tedy nalezi do kategorie narodu 'kolonistu- pristehovalcu', podobne jako narody, ktere se vytvorily v Severni a Jizni Americe, v severni Africe (Francouzske Alzirsko) v Australii a na Novem Zeelandu. I kdyz tato spolecnost prochazi mimoradne rychlou a neustalou transformaci, jeji zakladni rys zustava stejny. Je bojovnou pristehovaleckou spolecnosti, ktera potrebuje 'uvolnit pro sebe prostor ' a ktera se musi konsolidovat na danem uzemi. Arabsti obyvatele, v jejichz stredu se zidovsti pristehovalci usadili, tomuto procesu branili soustavne a durazne temer od sameho pocatku. Tady je zdroj zidovsko-arabskeho konfliktu. Sionismus - narodni hnuti, ktere motivovalo zidovske pristehovalectvi a usidlovani, ale ktere jim bylo take zpetne formovano, byl dosti chytry, aby se distancoval od globalniho kolonialniho kontextu, z jehoz luna se zrodil. Sionismus podtrhoval jedinecnost 'zidovskeho problemu' - antisemitismus, persekuci a pozdeji holocaust - a prezentoval se jako jedine realne a moralni reseni. Zidovske pristehovalecke hnuti bylo prezentovano jako 'navrat na Sion,' ktery napravi nespravedlnost trvajici dva tisice let a ktery naprosto nesouvisi s hnutimi evropskeho vystehovalectvi do jinych koncin sveta.

Avsak to, ze zidovske pristehovalectvi a usidlovani bylo vykladano timto zpusobem, nezmenilo nic na skutecnosti, ze spolecnost byla vytvorena prevazne pristehovalci s etnickym, nabozenskym a kulturnim zakladem rozdilnym od siroke mistni populace, a kteri se sami pokladali za 'zapadni' spolecnost. V politicke kulture postkolonialniho svetoveho radu je to spolecnost zamorena problemem existencialni legitimity. Stale si musi vysvetlovat proc si vybrala 'Zemi Izrael' jako cilove uzemi pro kolonizaci. Ejhle, ona nebyla vybrana pro svou urodnou pudu, prirodni bohatstvi, levnou pracovni silu, ktera by se tu nachazela, ani pro sve potencialni trhy, byla vybrana z ideologicko-nabozenskych duvodu. Tato okolnost nejen zpusobila, ze sionisticky projekt neni sobestacny z ekonomickeho hlediska, ale take z nej ucinila v podstate projekt nabozensky, ktery neni schopny oddelit se od sve puvodni podstaty blizke mesianistickemu hnuti.

Podstata teto spolecnosti, prava na existenci a duvodu existence statu je stale vtelena do symbolu, idealu a nabozenskych pisem, i kdyz zde byly pokusy dat jim sekularni reinterpretaci a souvislosti.

Tato spolecnost nebyla zajata ani svymi sny ani svymi politiky, kteri uzivali socialisticke ci liberalisticke ideje ke zjevne cynicke sionisticke manipulaci. Dostala se od sameho pocatku do pasti volbou sveho ciloveho uzemi pro pristehovalectvi a mista pro sve budovani naroda.

Proto ani narodu ani jeho kulture neni dano vyvijet se uspesne mimo nabozensky kontext, i kdyz jeho proroci, knezi, budovatele a bojovnici se povazuji za zcela sekularni.

Poznamky:

1 Zakladni zakon je takovy, ktery je schvalen kvalifikovanou vetsinou v Knesetu a o kterem se predpoklada, ze bude zahrnut do nejake pristi psane ustavy (Izrael nema v soucasnosti psanou ustavu).

2 Tento zakon stanovuje, ze pouze konverse k judaismu podle ortodoxnich zasad bude statem uznavana.

3 V letech 1948 - 1965 byli arabsti izraelsti obcane podrobeni vojenske sprave, ktera je drzela pod stalym stannym pravem. Potrebovali kuprikladu specialni povoleni k opusteni mista sveho bydliste.