Havel's Post-Election Agenda
With the general election only about two months away, the political
situation in the Czech Republic would be best described as fluid. Opinion
polls show both major shifts in voter preferences and also a large number
of undecided voters. But while it may be too early to predict the full
election results, it does seem certain that the post-election political
landscape will include those two parties which have been largely ostracised
by the establishment in recent years.
Keeping in mind the tenacity of their opinion poll percentages over the
past few years, it seems clear that the Republican and Communist parties
will be represented in the next parliament. Despite the establishment's
attempts to ignore their elected representatives, the most alienated voters
have neither disappeared nor changed their minds. In June, 15% of the
voters will vote for parties which are almost completely opposed to
post-November developments, and the new parliament is very likely to again
have 20% of its seats allocated to these parties.
The members of the establishment will then haggle amongst themselves as to
how to rearrange that remaining 80% in order to form a stable government.
If the past is a guide, the President will no doubt meet with various party
leaders of whom he approves in order to help negotiate that settlement, but
he will most likely ignore the leaders of those two parties which are
generally thought of as extremist.
This would only be repeating a great mistake, however. The President
should recognise the leaders of all legitimately elected parliamentary
parties, and he should meet with all of them after the June elections. All
those party leaders will represent portions of the electorate, and the
President should not ignore the choice of those people.
Under no circumstances am I saying that Havel should broker a deal to get
these parties into a future governing coalition. Horrors! He should talk
to them simply because large segments of the population support them.
Havel would not be recognising these parties' platforms; he would be
recognising the results of democratic elections.
Opposition to such a move by the President is obviously widespread, but
unconvincing. Some have argued that such meetings would not be very
popular, and might lose Havel support at home - support which might be
important if in future the President is popularly elected. But
since when has Havel chosen the most popular path in life? Sitting down
with fools and fascists in June is certainly no worse than sitting down
with the criminals he sat down with in 1989.
Other critics of this idea have claimed that by sitting down with the
representatives of these parties, Havel would legitimise them. This
argument is far off the mark, because what legitimises these parties and
their leaders is the electorate. The President does not decide which
parties will be in parliament, the voters do. The legitimacy of all freely
elected parties comes from the citizens themselves. By meeting with them,
Havel would only be recognising the voters' choice, not the platforms of
these parties.
Some have said that there is simply nothing Havel can learn from Sladek and
Grebenicek, so meetings with them would be unproductive. That is not the
point, however. Havel would not meet with these two in order to gain
knowledge but to acknowledge the choice of the citizens of the Czech
Republic. The meetings would have symbolic value and say to the people:
this is your choice and the state respects it.
Besides openly showing presidential recognition of the democratic process,
such symbolic post-election meetings would perform another useful function
for Czech politics and society. Republican and Communist voters belong to
the most alienated segments of society. They are frustrated with the
post-November developments for various reasons, but mostly because they do
not feel a part of those developments. Their world has completely changed,
and they express only anger and derision against a system which seems to be
overlooking their concerns. Ignoring their legitimately elected
representatives only heightens their sense of alienation.
By formally meeting with Sladek and Grebenicek, Havel would show to these
alienated people, to that 15-20% of the country, that they are not really
so alienated. By recognising their choice, Havel would give them a sense
that their viewpoint matters in this new system; that they matter in this
new system. With this would increase their feeling of belonging to
mainstream society again, and this is the key, because if these people feel
that the system respects them, they will feel that the system is decent and
worth supporting.
Anyone who is kept outside of a system has nothing to lose from that
system's destruction. By acknowledging and respecting their decision (not
agreeing with it!), the President would pull these people into the system
and make them feel at least slightly tied to it. With this, they would be
more inclined to support policies and parties which are based on working
within the system.
Only Havel could do this, of course. No party could make the first move to
bring the Republicans and Communists closer to civility. They would only
be seen to be collaborating with extremists. Only the President who is or
should be above all interparty conflicts can start the ball rolling to make
the current 80% democracy into a 100% democracy.
Of course, there is always a chance that Sladek and Grebenicek will not
want to meet with Havel, but at least Havel could make the effort to reach
out to them. If they do not respond, then at least Havel can say that he
made the effort to recognise the decision of the voters, but that his offer
was refused by the radical leaders. Let this cause whatever disturbances
it may within the Republican and Communist camps. Just the offer of a
meeting might encourage more moderate wings to form.
For many years now, the establishment has been doing its very best to
ignore these two parties. This approach is obviously not working, because
there are still alienated citizens willing to vote for these parties.
Those alienated citizens are not going to disappear in June.
To recognise the decision of the citizens, the post-election meetings of
the President with party leaders ought to include meetings with all the
rightfully elected parliamentary party leaders. The meetings should start
after the June elections, and mark a clear watershed of maturity in the
development of the young democracy in the Czech Republic.
Obrodný proces v Semilech
Ludvík Vaculík
Literární listy 27. června 1968
Zveřejňujeme při příležitosti třicátého výročí Pražského jara tento památný článek. - Až ho budete číst: nepřipadne vám, že některé české postupy a vlastnosti jsou trvalého charakteru? JČ
Přišel za mnou hubený mladík a žádal, abych přijel do Semil promluvit na mítink Klubu mladých. Řekl jsem, že na mítinky nechodím. Namítl, že bych měl udělat výjimku, protože Semily jsou nejzaostalejší okres, kam obrodný proces vůbec nedorazil. Řekl jsem mu, že to říká každý. Už Litoměřice jsou nejzaostalejší okres, Ústí nad Orlicí a mnoho jiných. A všady čekají, že někdo z Prahy jim to přijde spravit. Jen ať si to spravují sami, my jsme jen noviny, my o tom máme psát, aby to povzbudilo zas další. Mladík řekl, že oni si to chtějí spravit, ale kdybych já promluvil k lidem, že by je to spíš rozhýbalo. Řekl jsem, že ničím takovým nemíním být, a zeptal jsem se, jak ten mítink má vypadat. Bledý hubený mladík řekl, že tam bude asi devět set lidí, kteří budou dávat otázky hlavním funkcionářům okresu a případně je žádat, aby podali demisi. Tomu jsem se podivil a řekl jsem, že jako zpravodaje a pozorovatele by mě to zajímalo. - Když mladík odcházel, nechal mi svou navštívenku: Kája Hádek, reklamní fotograf, Semily.
Dne 15. května 1968 jsem zjistil, že Semily jsou teplé a mdlé městečko, kde každý jde pomalu za svým. Na asfaltu náměstí se divně vyjímala ostrá hesla: Dubček ano, Loskot ne! - Svoboda projevu, Svoboda president. Národ sobě (nevěděl jsem co). Pan Kája Hádek mi po uvítání oznámil, že okresní funkcionáři se hanebně omluvili, avšak mítink bude! Zasmál jsem se. Zeptal jsem se, zda Loskot je vedoucí tajemník OV KSČ. Ano, potvrdil pan Hádek a dodal, že Loskot ještě včera osobně přislíbil účast svou či svého zástupce na mítinku a dnes panu Hádkovi nechal u mistra vzkaz, že porada tajemníků se usnesla, aby na mítink nikdo nechodil. Také Veřejná bezpečnost poslala omluvný list, podepsaný majorem Špátou: "Příslušníci Sboru národní bezpečnosti semilského okresu se plně staví za obrodný proces, což již vyjádřili v rezoluci odeslané ústřednímu výboru KSČ ... (smích v sále později) ... Příslušníci VB se nebojí vystoupit před veřejností a obhájit výsledky své práce (smích v sále) ..." Veřejná bezpečnost však vystoupí, až dostane řádné a oficiální pozvání od nějaké organizace Národní fronty. Zeptal jsem se p. Hádka, jak zvali, odpověděl, že zval naprosto oficiálně, totiž osobně za Klub mladých, zbývalo mi tedy zeptat se, zda Klub mladých existuje. "A existuje ten váš Klub mladých?" zeptal jsem se. "Ustavili jsme ho a požádali ONVv o povolení." - "Dostali jste ho?" Ukázal mi odpověď ONV: pravilo se v ní, aby Klub mladých poslal zápis z ustavující schůze, oznámil složení svého reprezentativního orgánu a předložil do 15 dnů své stanovy. "Máte ty stanovy?" chtěl jsem vědět. "Nemáme, to jsme právě počítali, že nám pomůžete sepsat." Zasmál jsem se a řekl jsem, že já přeci nemůžu a možná ani nesmím jezdit zakládat po republice Kluby mladých. Pan Hádek řekl, že klub je založený, jen stanovy nemá. Čistě abych jim poradil.
Zamyšleně jsem přistoupil k oknu, ruce složené za zády. Přemítal jsem o tom. Ano, pokud vzpomínám, toto vždy komunisté dělávali a rádi, když je lid požádal. Také já musím. Ale kdo je Hádek? A jaký lid má za sebou? "Kolik je vám roků?" zeptal jsem se. "Dvaadvacet." - "A kolik počítáte, že tam přijde dnes lidí?" - "Asi osm set." - "Jak to víte?" - "Protože nedávno tady pořádal takový mítink ČSM. Bylo narváno." - "A proč děláte druhý mítink?" - "Protože ten jejich nesplnil účel. Loskot na každou choulostivou otázku opakoval, že je to vnitrostranická záležitost." - "To vážně říkal? Vždyť přeci nejsou dnes žádné vnitrostranické záležitosti krom členských příspěvků!" - "Však se mu lidi smáli!"
Pan Hádek mi přinesl jablko a kávu. Usedl jsem ke stolu. Ovšem nečetl jsem jakživ jiné stanovy nežli stanovy KSČ. Proto jsem psal: Klub mladých je ideový svazek ... Ne, to dělám jen legraci! Četl jsem také stanovy Klubu spřízněných duší při divadle Semafor. Snažil jsem se připodobnit Klub mladých takovému kulturnímu spolku: zájmová činnost, kulturní vyžití, diskuse, přednášky... Pan Hádek chtěl, aby Klub mladých byl pro lidi bez omezení věku a bez rozdílu politické příslušnosti. Zapracoval jsem to do stanov. Odmítl jsem tam však zapracovat, že KM půjde do voleb s vlastními kandidáty. Řekl jsem, že ano, zkusit to mohou, budou-li mít takovou autoritu, ovšem do stanov to nepatří. Napsal jsem, jak se volí výbor klubu, odkud klub bude získávat prostředky. A napsal jsem, jak Klub mladých zaniká: usnesením členské schůze. "Kolik máte členů?" zeptal jsem se. Odpověděl, že členskou základnu získají právě na dnešním mítinku, kde budou rozdávat přihlášky. "Proč tady není nikdo z přípravného výboru?" chtěl jsem vědět. "Pepík Dohnal každou chvíli přijde," odpověděl pan Hádek.
Přistoupil jsem zas k oknu a shlížel dolů na náměstí. "Národ sobě co?" zeptal jsem se. "Národ má něco dá taky sám sobě, a ne pořád někomu druhému," vysvětlil mi pan Hádek. "Co vám na to říkali?" zeptal jsem se. Se smíchem vyprávěl, jak se hned druhého dne dostavilo mycí auto a svými kartáči snažilo se umýt nápis "Dubček ano, Loskot ne." "Co o tom soudí váš tatínek?" zeptal jsem se. "Teď už nic. My máme to rebelantství v rodu. On je komunista a za tohleto bojoval..." Tu vešel soudruh Hádek do dveří. Pozdravili jsme se. "Co říkáte na činnost svého syna?" zeptal jsem se. "No, co bych říkal. My to rebelantství snad máme v rodu!" Soudruh Hádek, původně dělník, v padesátých letech pracovník ONV, dnes opět dělník, vzpomíná na těžkou dobu, kdy musel plnit i tak obtížné úkoly, jako bylo vystěhovávání kulaků ze vsi: celá vesnice přihlížela, kulakova rodina plakala, asistující příslušník SNB odmítl přiložit ruku k dílu, proto soudruh Hádek musel sám sundat sako a vynášet z domu věci. "Otec má na to, co se dělo, svou vinu, tak teď mi nemůže nic říkat, když já se snažím to napravit," řekl pan Hádek. "No jo, co já mu teď můžu říkat," řekl soudruh Hádek.
Poté přišel Pepík Dohnal, protože hodina se blížila. Má rovněž 22 let, je elektroúdržbářem. Zeptal jsem se, kdo zahájí. "Já tam něco řeknu na začátek a pak už se lidi rozjedou sami," odpověděl pan Hádek. Pocítil jsem přání nebýt na žádném takovém mítínku. "K jakým závěrům míníte dojít?" chtěl jsem vědět. "To jsme si právě s Pepíkem mysleli, že nám pomůžete dát dohromady rezoluci. Vy jste tak od péra." - "Já absolutně nemůžu dělat rezoluci! Vy musíte přeci vědět, co chcete!" - "My to víme, ale nedokážeme to vyjádřit." Postavil jsem se k oknu a četl hesla na náměstí. "A co chcete?" - "Aby Loskot a Putůrek šli odtamtud." - "Loskota nemůžete sesazovat, to je vnitrostranická záležitost." - "Ale Putůrka můžeme žádat, ne? To je předseda národního výboru a nikdo ho nemá v oblibě." - "Můžete jen v tom případě, že tam proti němu budou vážné důvody. Rozhodně se musíte zařídit až podle situace namítinku!" - "To je samozřejmé," řekli pánové Hádek a Dohnal. - "Co budou lidé asi požadovat," zeptal jsem se. "Lidi budou hlavně naštvaní, že nikdo z těch pánů nepřišel." - "Pak by první pod rezoluce měl znít v tom smyslu: odsuzujeme postoj funkcionářů, které jsme pozvali a kteří nepřišli..." psal jsem. V dalším bodu chtěli žádat OV KSČ, aby se veřejně přihlásil k Dubčekově linii tím, že začne na okrese napravovat staré chyby a křivdy. Zformuloval jsem jim to. Dále chtěli, aby byla přešetřena po právní stránce činnost soudruha Putůrka a aby odešel z funkce. Zdůraznmil jsem těm hochům, že tento bod se může přečíst, jen když v sokolovně zazní hlasy v tom smyslu. Posledním bodem usnesení bylo, že shromáždění občané se nezůčastní žádných voleb, budou-li v nich figurovat lidé jako ... doplní se podle výsledků mítinku. "Nemůžete od stolu požadovat nic jiného, než co vzejde ze shromáždění," řekl jsem těm hochům opakovaně, pak jsem jim důtklivě uložil, aby nemluvili nikde o mé účasti při přípravě usnesení, a jsem věru zvědav, jestli to dodrželi.
Když slunce zlatě zapadalo, sjela se k sokolovně auta a sál zaplnilo asi osm set lidí. Dělnictvo a místní inteligence. Muži, ženy, staří i mladí. Rodiče s odrostlejšími dětmi. Zvědavci. Hosté z okolí. Musel jsem si připomínat, že já za to nemůžu, že já jsem přišel jako pozorovatel. Ti hoši nastoupili na jeviště, kde za dlouhým stolem usedli z celé škály funkcionářů volaných k odpovědnosti jen dva: okresní prokurátor a náčelník STB. Ano, znali svou službu. Pan Hádek v bílém světru přistoupil k mikrofonu a obrodný proces v Semilech začal.
Byl jsem svědkem jedinečného děje, k němuž dávají dějiny příležitost jednou za uherských dvacet let. Nevím, zda to byla spíš schůze v čínské komuně nebo happening. Trpěl jsem muka trapnosti, kdy se mi chtělo zalézt pod židli, a z toho zase jsem se smál.
Pan Hádek zahájil tím, že vyzval přítomné, aby vstoupili do Klubu mladých všichni, "kdo to myslí se Semilama dobře". Když jich bude hodně, nebudou si funkcionáři příště moci dovolit nepřijít a budou tu skládat účty, "i když to pro ně třeba není jinak příjemný". Co se týče těch, kteří se nedostavili, vyslovil naději, "že nám nebudou scházet. Budeme se snažit vaše otázky odpovědět sami": Než však začal tento slib nenuceně plnit, vystoupil jeho spolubojovník Pepík Dohnal a úvodem celé diskuse přečetl ten návrh usnesení, v němž se na základě diskuse požadovalo, aby se OV KSČ ihned taky přihlásil k Dubčekovi, Putůrek aby odstoupil a aby bylo zahájeno vyšetřování jeho činnosti. Neboť shromáždění občané se nedostaví k žádným volbám, v nichž budou figurovat lidé jako Putůrek. . Mítink měl teď o návrhu rezoluce hlasovat, ale neměl chuti. V té chvíli se přihlásil soudruh Jíně, zaměstnanec OV KSČ, a protestoval proti tomu, že se rezoluce předkládá před diskusí. Vyslovil názor, že pozvaní zajisté měli přijít, ovšem snad se nějak omluvili. Pan Hádek nato vyprávěl, jak byl za Loskotem, který slíbil účast, ale dnes mu po mistrovi vzkázal, že nepřijde on ani nikdo. Pak přečetl omluvný dopis náčelníka Veřejné bezpečnosti, sál se chvílemi smál.
Na písemné otázky z pléna odpovídal pan Hádek například takto: "Proč je KSČ v Semilech na chvostu, když v Praze je na čele obrodného procesu? - Protože v Semilech to musí udělat někdo jinej." - Na otázku, jak je možné, že Putůrek zahajoval ještě prvomájovou manifestaci, pan Hádek odpověděl: "On si myslel, že když je u nás pravděpodobně demokracie, že si to může dovolit." Někdo se ptal, kolik je v sále tajných, pan Hádek řekl, že žádného nezvali, a náčelník STB major Stříbrný od stolu potvrdil, že je tu pouze on. "Tak to je výborný," řekl pan Hádek, "můžeme se vesele bavit," a všichni jsme se zasmáli. Na dopis dělnice Františky Valentové, proč jsou na vedoucích místech v podniku Kolora nekvalifikovaní lidé, odpověděl pan Hádek, že zval i ředitele Kolory, jenž však žádné problémy nepociťuje, proto nepřišel, a pokračoval, že každý diktatura je svnistvo a nyní záleží na nás, budeme-li státem socialistickým nbeo buržoazním, přičemž on osobně se kloní k tomu, abychom zůstali státem socialistickým, když už jím jsme, ale není nadále možné, aby to bylo pod vedením KSČ, protože v Semilech je to nejlíp vidět. Je tedy nutno založit opoziční stranu.
Tak šel kupředu tento večer, během něhož mě přišli dvakrát žádat, abych promluvil. Ale já kdepak! Takhle to přeci mělo ohromnější cenu! Několikrát jsem vyšel ven, abych se přesvědčil, že všude v přilehlých prostorách stojí dav a naslouchá. Za zády toho namačkaného davu jsem vyslechl čísi připomínku k vyšetřovacím způsobům kapitána Tůmy z místní STB. "Podívejme se," zasmál se pan Hádek v reproduktoru, "a on vypadá, jako by kuřeti neublížil. Tak se mi zdá, že se toho na něj sejde víc. A on byl takovej zakřiknutej, když jsme ho zvali. On asi něco tušil!" - Občan Naděje, člen K 231, poslal přítomnému náčelníkovi STB stížnost, jak se s ním nakládalo po amnestii. Náčelník odpovídal obšírně, že rovněž on byl překvapen odhaleními, jež přinášejí hromadné sdělovací prostředky, vyslovil rozhořčení nad krutostmi, o nichž oni na okrese nevěděli. Byl ze sálu napomenut, aby mluvil k věci, na niž je tázán. Pomyslel jsem si, v jaké hrozné nejistotě musejí žít asi tito lidé po celé republice, jaké to zvláštní ochromení na ně přišlo od hlavy v Praze, že tento náčelník STB říká: "Bylo i hodné případů, a to by mi mohli přátelé tady z K 231 potvrdit, že mezi nimi byli skuteční špióni, teroristé i sabotéři." V boji proti nim položilo své životy na 300 příslušníků bezpečnosti. "Ty životy také už nikdo nevrátí," řekl soudruh Stříbrný, ale byl sálem napomenut, pokusil se pokračovat, byl však znovu napomenut panem Hádkem. "Když chcete," pravil náčelník STB, "tak bude po vašem". A řekl, že za jeho působení nedošlo v Semilech k nezákonnému jednání STB. Znovu byl přerušen a vysmát, když prohlásil, že ani dopisy se nečetly, ani telefon neodposlouchával. Mohl říci cokoli, nemohl mít úspěch. Někdo může říci cokoli, není mu to nic platno. Jenže se - na jak dlouhou asi chvíli? - změnil nositel zájmena někdo.
Přihlásil se občan Chalabala, dělník, a vyprávěl, jak byl po amnestování zastrašován a brzy znovu uvězněn na základě falešných svědků. Jmenoval je: Novotný a Váňa. Na dotaz ze sálu, který Novotný: starý Novotný z Podmoklic. A dostal úhrnem 27 let (úžas v sále) a nemůže pochopit, jak proti němu mohla svědčit taky slečna Hendrychová a slečna Kosařová, ale nediví se, že proti němu svědčil fotograf Hilgr, ten profesionální udavač.
Lidé při takových vystoupeních pozorovali náčelníka STB, já jsem však celý večer nejvíc sledoval okresního prokurátora, menšího černého mužíka, který se tam každou chvíli šklebil do hrsti, jak se bavil, a myslel si cosi.
Na kruhovou náves (chvílemi mi to připomínalo soud kmene) vystoupil k ohni bývalý vězeň a pověděl, jak mu úřednice ONV paní Stehlíková znemožňovala najít si po propuštění z vězení práci. A hle, ona byla také v davu a šla se temperamentně hájit. Ostrá konfrontace, v níž oba trvali na svém. Kruh kolem objektivně mlčel. Přišla připomínka, že je třeba rehabilitovat také profesora Daníčka, který byl tenkrát vyhozen ze střední školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková, a přeložen na zapadlou školu.
Občan Křapka, soukromý rolník, prudce vylíčil, jak chtěl jednou v zimě jít na brigádu do lomu. "Jelikož jsem nepostačil platit pokuty, který mně dával Petr Putůrek, ten darebák (ohlas v sále), jelikož jsem nechtěl jít do JZD. Tak abych ty pokuty moh zaplatit, přijdu k paní Stehlíkový a ona povídá: Ne! Jedině na drenáže půjdete! - Já povídám, paní, to nemůžu, já mám regma, na vodu nemůžu jít. Tak jsem nesměl ani do lomu, víte? A Poláček, Petr Putůrků a Kratochvíl - to jsou pěkný čísla (velikánský smích), říkám veřejně: Dvakrát jsem byl zavřenej, budu teď potřetí a pak tam půjdou ty darebáci všechny!!"
Teď měli ti mladíci přijít se svou rezolucí! - Teď však přišel soudruh Zelinka, pracovník OV KSČ. Byli v sále i oni. Pokusili se asi čtyřikrát obhajovat KSČ. Ačkoliv to dělali naprosto nedostatečně, sál proti nim ani nebyl nijak zaujat. Spíše se oceňovalo, že přišli. Obec se nedala nějak zvlášť vydráždit k protikomunistickým výlevům.- Obec je zakřikovala, jen když takovým tím smutně obehraným, povinným způsobem napadali první republiku a Masaryka. Řekl bych, že většina lidí nespojovala zkompromitované funkcionáře neodčinitelně s komunistickou stranou, ba kdyby v takové náladě a situaci (nevím, jaká je v Semilech nálada a situace dnes) nějaký stranický orgán sám přišel a odvolal nemilované hodnostáře, získala by komunistická strana novou autoritu téměř stejně primitivním způsobem jako v roce 1945. Naštěstí toto nikde na okresních sekretariátech nepochopili, naštěství vzdorují a kladou odpor, takže lid je nucen důsledněji promýšlet, jak vyjít s komunistickou stranou. Kdyby byli ve všech okresech udělali funkcionáři rychle takový slušný puč, jako udělal ÚV KSČ, toto demokratizační hnutí nebylo by se rozrostlo. Nyní tu soudruh Zelinka, tajemník OV KSČ, tvrdil, že "co náš ústřední výbor pustil dolů, to je už dříve, teď je tomu téměř rok, když se připravovalo toto." Odmítl za smíchu přítomných tvrzení, že úpadek hospodářství zavinila strana, a skončil lidovou moudrostí, že "kdo nic nedělá, nic nezkazí". - Lidé začínali opouštět zvolna mítink.
Ale musím se zmínit o pozoruhodném projevu soudruha Nyklíčka, předsedy místní organizace ČSM. Připadá mu podivné, že táž generace, která ho dvacet let učila, kdo je zrádce a lotr, teď dává poučení opačná. On odmítá tak rychle měnit svá hodnotící měřítka. Je pohoršen tím, že ve všech diskusích sotva slyší promluvit komunisty. Neuznává tento Klub mladých, protože nemá důvěru v pana Hádka. Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že pomohl tenkrát jednomu starému pánovi do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné organizace. (Potlesk.)
Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokojí. Za všechno, co se stalo, může jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. (Taky potlesk.) - S klidnou tváří a jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: "Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal. Poněvadž jsem rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčák nechci být."
V řadě lidí promluvil zevrubně profesor Daníček, aby vysvětlil osudy své rodiny po tom, co byl vyhozen ze školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková. Ukázal pohled na všem nám známé školské úkazy: žárlivost, řevnivost, závist, zbabělost, služebnost.
Mohutným číslem večera pro mne byl občan Tomíček, mladý dělník, který se v té kleté době nedostal na studia. Jeho řeč byla perfektním táborovým vystoupením, jaké pamatuji z dob předúnorových. Dovolte mi z jeho řeči vyjmout:
"Vážení přátelé, vážení spoluobčané! Měli jsme mezi sebou mučedníky, máme mezi sebou mučitele. V těchto dnech se často seznamujeme s životopisy vynikajících lidí, kteeří mnoho vytrpěli. Seznamy mučedníků rostou, jejich mučitelé zůstávají neznámí. Nejdražší lidé nám odešli, vrahové žijí mezi námi. Ústřední úřady jako by o nich nic nevěděly. A proti těm, o nichž se ví, se postupuje neuvěřitelně liknavě. Na bezpečnost, která pro nás znamenala nebezpečnost, se rozhodně spolehnout nemůžeme" (Potlesk). - Potlesk často přerušoval jeho mistrnou řeč, při níž jsem chvílemi trnul ze starých zásob a vážně čekal, kdy začne pracovat rušička. Ohlížel jsem se po lidech. "Komunistickou stranu Československa je nutno považovat za zločineckou organizaci, kterou skutečně byla, a vyloučit ji z veřejného dění, ať se její současní představitelé dělají sebehezčími. Jistěže budeme chtít komunisty hnát k odpovědnosti za zruinované hospodářství..." Díval jsem se na prokurátora. Byl vrcholně zaujat! - Občan Tomíček kromě KSČ zavrhl i ostatní strany, které se zkompromitovaly za komunistické hrůzovlády. Vyslovil názor, že i příští volby budou fraškou, jenže méně nestoudnou. Ve velkém omylu však žije ten, kdo považuje všecky komunisty za špatné a všecky komunisty za dobré. Kdo je opravdu dobrý, pozná se, až bude komunistická strana demokratickou cestou zbavena výsadního postavení. Velký potlesk - a přihlásil se prokurátor. Z jeho řeči dovolte mi vyjmout:
"Vážení přátelé, já jsem považoval nejen za služební, ale i az občanskou povinnost sem přijít, abych zaujal stanovisko a odpověděl na dotazy, budou-li. Rozhodně nevolí správnou cestu nikdo, kdo strká před takovýmto shromážděním hlavu do písku... Současný demokratizační proces je skutečně v zárodku. Na toto, co se zde odehrává, nesmíme být příliš citliví. Já se domnívám, že zakřikování v samotném zárodku demokracii asi neprospěje. Pravděpodobně nebudeme moci být citlivými ani na některá příkrá slova, která odtud zazněla. Ano, v zápalu řečnického projevu se řeknou věci, za které činit takového občana odpovědným by nebylo ani demokratické, ani spravedlivé..." Prokurátor Jiří Kuník dále vyslovil přesvědčení, že zvláště mladí lidé mají právo slyšet, vědět, žádat vysvětlení od těch, kteří jsou svědky. Demokracii se budou muset učit všichni. Revoluce vynáší na povrch i spodinu, z čehož plynou případy násilného jednání a kariérismu, jaký tu odhalil například profesor Daníček. Režim, který byl budován na průměrnosti, musel vést k odstraňování schopných. Schopný rovná se nepohodlný. Potlesk! Ani třídní boj však nemá užívat špatných prostředků. "Já se domnívám," pravil prokurátor, "že v současném období by se na stranickém školení měli členové dovídat, co je to charta lidských práv, ke které se chce také naše republika přihlásit. (Potlesk.) - Prokurátor odpověděl na některé dotazy a na které nemohl, o těch řekl, že si je poznamenává.
K mikrofonu přikročil starý muž. Šedivý, ustaraný. Byl to pan Tichánek, otec ředitelky školy. Se smutnou podrobností začal tiše vysvětlovat, co udělala dcera, jaké byly poměry na škole, co dcera, co se žádalo, co dcera, jaké byly předpisy, že dcera se ničeho nedopustila, proč ve skutečnosti musel odejít profesor Daníček a že ani nebyl poškozen na platu - smutně jmenoval základní platy a příplatky za hodiny navíc - lidé pomalu opouštěli sál... "Ono vás to nikoho nezajímá," pravil pan Tichánek do unaveného mikrofonu, "Ale já musím vysvětlit, že dcera..." pokračoval tiše a stále osaměleji. Neboť vyprázdnilo se i jeviště.
A když pan Hádek konečně znovu dal k hlasování onu rezoluci, zbylo tam z osmi set asi sedmnáct občanů, takže to bylo trapné ještě jednou. Tak skončil mítink, který někdo svolat musel.
(Podle poslední zprávy byl p. Tomíček v parku napaden a s. Putůrek p. Hádka žaluje.)
Prohlášení č. 2. občanské iniciativy Nezlomení 97
Navazujíce na naše první prohlášení, předkládáme tímto návrh na řešení některych klíčových problémů naší současnosti a v souladu s původní výzvou uvítáme v našich řadách schopné občany, kteří mohou svojí odborností a jinými kvalitami přispět k utváření nového politického subjektu, jenž by představoval naději pro tuto zemi.
Pro přehlednost jsme zvolili formu stručných bodů pro každý problémový okruh.
1. Reforma právního řádu
Jednou z největších chyb polistopadové politické representace bylo zachování kontinuity komunistického práva a snaha o jeho pozvolnou přeměnu. Demokratická pluralitní společnost nemůže dlouhodobě fungovat na bázi práva nedemokratickeho byť jenom svým původem. V současné době tvoří český právní řád zmatená tříšť tisíců právních předpisů, směs novelizovaných novel, novelizující původní socialistické zákony, v níž se těžko orientuje i zkušený právník. Vytunelované miliardy a nesmírné obohacení jedněch na úkor druhých, zavraždění, zmizelí a zkrachovalí podnikatelé, rasistické útoky na slabé a bezbranné a velká část další kriminality jdou na vrub nedokonalého právního řádu a jemu odpovídající policie, státního zastupitelství a justice.
Nabízí se dvě řešení tohoto stavu - vrátit se k prvorepublikovému řádu nebo přejmout jiný právní řád některého z vyspělých demokratických států. První varianta je obtížná pro zastaralost některých, zejména hopodářských norem. Jako nejvhodnější se jeví druhá možnost - recepce právního řádu jiného kontinentálního státu. Tento postup není v dějinách práva a státu ničím novým. Naopak se dá říci, že dějiny práva jsou i dějinami recepcí (římské právo). Zákony nepožívají autorské ochrany a smějí být importovány, kopírovány a obohacovány vlastními dodatky. Převzaté právo je pak nutno přizpůsobit v rámci kulturní integrace v dané zemi. Jako základ nové ústavy lze použít prvorepublikovou Ústavní listinu z 29. února 1920.
Včlenění bývalých komunistických států do integrující se Evropy je podmíněno nejen propojením jejich hospodářských struktur a vytvořením euroměny, ale i nastolením co nejrozsáhlejšího jednotného práva. I to je pádný argument pro výše uvedeny postup.
1.1. Vyrovnání s minulostí
Součástí právního řádu musí být i zákony, umožňující adekvátním způsobem postihnout trestné činy exponentů předchozího režimu a zejména odstranění mnoha zkompromitovaných osob z vyznamných postů současné společnosti, kde mnozí ještě stále (neblaze) působí. K tomuto účelu navrhujeme tyto kroky:
novelizovat zákon o protiprávnosti komunistického režimu, přitvrdit ho a hlavně stanovit sankce za jeho nedodržování.
ustanovení tzv. lustračního zákona včlenit do zákona o státní službě, přičemž ho rozšířit o skupinu C spolupracovníků StB, stanovit sankce za jeho porušování a nedodržování.
řádné zveřejnění seznamu konfidentů a spolupracovníků StB
1.2. Úprava volebního zákona
Volební zákon upravit tak, aby dával menším a vznikajícím politickým stranám šanci uplatnit se ve volbách a tím poskytl občanům, kteří nechtějí volit současné velké strany možnost výběru jim lépe vyhovujícího subjektu. Jedná se zejména o zrušení diskriminační volební kauce, kterou musí politický subjekt složit, aby se vůbec mohl voleb zúčastnit. Politické strany, které se tvoří řádným způsobem "ze zdola", nemohou disponovat tak velkou částkou bez sponzorů nebo široké členské základny (kterou má např. KSČM). Dále by bylo vhodné snížit pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, neboť v situaci, kdy dosud demokratický systém díky krátké době svého trvání nestačil zkultivovat naši politickou scénu, tato hranice způsobuje ztrátu hlasů cca jedné třetiny voličů, které se pak přerozdělí mimo jiné rovněž ve prospěch např. KSČM a sládkovců. Navíc je známo, že občané právě ze strachu, aby jejich hlas nepropadl, volí raději velkou stranu, se kterou se zcela neztotožňují, ale považují ji za menší zlo, než by volili malý subjekt, u něhož je pravděpodobnost překročení hranice 5% malá.
2. Hospodářská sféra, lobbismus, korupce
Motorem prosperity je vždy především fungující konkurenční prostředí. Absence rovných podmínek pro subjekty vstupující na rodící se trh polistopadového vývoje a chybné transformační kroky neumožnily vznik regulérní konkurence na našem trhu.
Důsledkem je tzv. bankovní socialismus, kdy banky se státním podílem vlastní podniky prostřednictvím investičních fondů. Těmto "svým podnikům" poskytují mnohdy ztrátové úvěry, které pak hradí daňoví poplatníci, a nemají zájem řadu z těchto podniků likvidovat nebo restrukturalizovat, což je nezbytný ozdravný ekonomický předpoklad. Rozptylené vlastnictví akcií mezi drobné kupónové akcionáře tuto praxi nijak neovlivňuje.
Kromě toho existuje ještě stále řada velkých podniků se státní účastí a monopolním postavením na trhu, jejichž hospodářské výsledky, dluhy na pojistném a daních se tají, z čehož lze rovněž vyvodit, že jsou ztrátové a neefektivní. Aktivity některych ústavních činitelů a jejich rodinných příslušníků, vzbuzují přinejmenším podezření ze střetu zájmů.
Zvlášt příhodné podmínky má korupce a hospodářská kriminální činnost v bankovním sektoru, ktery zásadně ovlivňuje celé hospodářství. Proto je třeba věnovat mu zásadní pozornost.
2.1. Navrhovaná řešení tohoto stavu:
a) Problém bankovnictví a investičních společností
Především je třeba postihnout zjevnou kriminalitu v řadách úředníků a funkcionářů výše uvedených institucí, jejíž rozkrytí je v kompetenci bankovního dozoru ČNB, hospodářské kontrarozvědky a orgánů činných v trestním řízení. Likvidace menších ztrátových bank. Neukvapovat se s privatizací tzv. velké pětky (KB, ČS, IPB, ČSOB, AGB) největších českých bank, neboť tato snaha může být viděna jako pokus o zametení veškerých stop z předchozích let. Je třeba nejprve stabilizovat bankovní sektor po dobu dvou až tří let a tuto dobu využít pro nalezení nejvhodnějšího způsobu jejich privatizace. Toto bude muset provést stát uplatněním svého majetkového vlivu - uzavřít manažerské smlouvy s top managementem bank, kde jejich odměňování bude zcela záviset na vysledcích banky.
b) Dokončení privatizace a restitucí
Privatizaci zbývajících státních podniků a jiných subjektů uskutečnit metodou leasingu nebo tzv. úvěrové privatizace, s cílem vytvoření koherentní, užší skupiny vlastníků, kteří budou motivováni a kvalifikováni k provedení zásadní restrukturalizace. Do konečného vyřešení restitucí půdy, nemovitostí a majetku lze použít rovněž leasingové uspořádání fixních aktiv. Nájemní platby po vyřešení restitucí budou prostě převedeny na nové vlastníky. Zařadit i restituční nároky českých občanů, žijících v jinych státech a církví.
3. Orgány činné v trestním řízení, vnitro, armáda
Tyto instituce je třeba především očistit od předlistopadovych kádrů, nejhojnějších zřejmě v řadách armádních důstojníků, čemuž by mělo napomoci důsledné uplatňování zákona o státní službě, viz bod 1.1. V případě soudců zrušit jejich současnou definitivu a neodvolatelnost a zavést ji diferencovaným způsobem až na základě výsledků jejich práce a doby kvalitního výkonu soudcovské praxe.
Dále je třeba jednoznačné strukturální a organizační vymezení vztahu ministerstva vnitra a policie. Usilovat o zkrácení délky trestního řízení opětovnym zařazením vyšetřovatelů do policie.
4. Média
4.1. Veřejnoprávní televize
Česká televize od svého počátku neplní řádně svoji úlohu veřejnoprávního média, které má veřejnosti přinášet maximum objektivních informací, zejména z domácí politické scény a původní a nekomerční tvorbu. Celkové skladbě programu kanálu ČT1 a zvlášť zpravodajství chybí profesionalita. Důvodem je systém osobních vazeb, panující ve vedení televize, podporovaných ředitelem Mathé, který neumožňuje výměnu méně kvalitních redaktorů za schopnější, natož pak názorovu pluralitu a otevřenost. Můžeme se jen domýšlet, proč z obrazovky zmizeli někteří dobří, avšak nekonformní moderátoři (m.j. likvidace původní podoby Studia 6), z jakého důvodu odešla např. Barbora Tachecí. Pokus Ivana Gabala o nový nezávislý publicistickyý pořad s důrazem na kvalitu a co nejúplnější informaci o daném tématu, byl odmítnut.
Řešení by přinesly pouze personální změny ve vedení ČT. Je pravděpodobné, že se na vysokých postech vyskytují osoby, spjaté s dřívějším režimem, i tací, na které se vztahuje tzv. lustrační zákon.
4.2. Tisk
S výjimkou jednoho či dvou periodik sledují všechny ostatní noviny a časopisy pouze dva základní politické proudy a neposkytují dostatek prostoru pro nezávislou kritickou publicistiku.
Zpravodajství je povrchní, za maximum objektivity se považuje, když se v článku objeví dva protichůdné názory. Bez elementárních znalostí o oboru, o němž píší, se někdy i novináři tak zvaného seriózního tisku dopracovávají k zcela zkreslujícím nebo viditelně nepravdivým závěrům. V čele převážné části českých hlavních levicových i pravicových listů stojí lidé, kteří jsou spjatí s předlistopadovou žurnalistikou.
Vlivem špatného vnitropolitického klimatu se stále zhoršuje postavení novináře ve vztahu k úřadům a institucím. Státní orgány plní svou povinnost informovat media těžkopádně, neochotně a se snahou utajit před veřejností maximum informací. Soukromé organizace považují většinu informací o nich za obchodní tajemství. Tomu na druhé straně odpovídá absolutní odpovědnost novináře za svůj "výrobek". Odborníci na ochranu osobnosti a tiskové právo konstatují, že podle platného práva bude list odpovědný i v situaci, kdy publikuje chybnou informaci, kterou pronesl na tiskové konferenci předseda vlády.
Posledně jmenovaný aspekt, stejně jako neochotu institucí podávat o sobě informace, by měla odstranit reforma právního systému. Závažnější je problém uzavřenosti vůči neoficiálním názorům, povrchnost a nekompetence. Zde je třeba jednak tlaku ze strany občanské veřejnosti a odvahy té části žurnalistů, kteří chtějí usilovat o nápravu.
5. Byrokracie
Počet úředníků neustále roste, stejně jako výdaje na ně, aniž se podstatně mění produktivita jejich práce a styl jednání s lidmi. Chybí mravní kodex úředníka a předpisy, které by trestaly aroganci, nečinnost a nedbalost pracovníků státních úřadú a institucí. Činnost všech úřadů trpí nedostatečnou průhledností a stále přežívajícím stalinským utajováním maximálního objemu informací, a to i tehdy, když jde o údaje, které by veřejnost měla znát. Řadový občan nemá možnost, aby si ověřil, zda je v jeho případě postupováno rychle, spravedlivě a se znalostí věci. Korupce na úřadech je jev, o němž se téměř nemluví, ačkoli běžný občan ví, že se její rozsah po listopadu 1989 rozhodně nesnížil.
Nadějí je opět reforma právního řádu a zejména zákon o státní službě, ktery by odstranil z řad státních úřadů, zvláště ministerstev, osoby z bývalé nomenklatury. Dále dobře koncipovaná reforma státní správy.
6. Zahraničí
6.1. Jednoznačný souhlas se vstupem do NATO, případně do evropských struktur
6.2. Ochrana českého trhu před dumpingem, zejména v oblasti zemědělských komodit
