Co je nového v České republice

Vzdělanost českého národa

Kdy jste naposledy četli knížku?

(Doufám, že to není reprezentativní. JČ.)

Karel ZATLOUKAL, 27 let,

podnikatel, Písek:

To bych musel hodně přemýšlet. Naposledy jsem asi četl knížku na střední škole a byla to určitě nějaká detektivka, protože nic jiného jsem nečetl. Teď si tak akorát stihnu někdy pustit video, ale stejně u toho většinou usnu.

Jana KŘÍŽKOVÁ, 23 let,

studentka, Praha:

Z knih jsem naposledy četla Temnou půli od Stephena Kinga, což je můj oblíbený autor. Jinak pořád čtu nějaká skripta nebo odbornou literaturu a na beletrii nezbývá čas.

Pavel BRUNCLÍK, 47 let,

podnikatel, Praha

Moje nejoblíbenější knížka je moje vkladní a šeková.

Jarmila OPLETALOVÁ, 28 let,

dělnice, Olomouc:

Vy se mi asi budete smát, ale já si čtu tak akorát Večery pod lampou. Na nic jiného nemám čas, ani nervy.

Jiří NOVÝ, 30 let,

dispečer, Klatovy:

Detektivku od Dicka Francise. A přečetl jsem ji ve vlaku, když jsme musel tři dny jezdit do práce železnicí, protože jsem měl rozbité auto. Jinak na čtení už skoro nemám čas.

Nina OLIVOVÁ, 39 let,

podnikatelka, Pardubice:

Prasklinu od Fitzgeralda. Mám pro něj totiž slabost a tak mi tahle knížečka zlomků jeho tvorby, která u nás (myslí v ČR)vyšla poprvé, udělala tak velkou radost, že jsem si utrhla ze spánku pár hodin a věnovala se knížce. Myslím, že zas tak na rok.

Hana ŠROMOVÁ, 33 let,

úřednice, Český Těšín:

Četla jsem teď několik knížek o princezně Dianě a moc se mi všechny líbily, i když mají obsah v mnoha směrech totožný. Zajímavý je ale vždy náhled toho kterého autora.

Toto vyšlo v Britských listech 30.9.1997:

Máte-li chřipku, nechoďte k doktorovi

MMMM

Andrew Stroehlein

Minulý týden vydala v Británii organizace Doctor - Patient Partnership (Partnerství mezi lékaři a pacienty) před nadcházejícím chřipkovým obdobím prohlášení, určené veřejnosti. Tato organizace, kterou společně vytvořily British Medical Association (Asociace britských lékařů) a Patients' Association (Asociace pacientů) dostala od britské vlády tři milióny liber na to,aby rozšířila ve veřejnosti tuto lékařskou informaci: Nechoďte k lékaři, máte-li chřipku. Lékaři v České republice by měli říkat veřejnosti totéž.

Co to má znamenat? Že nemáme chodit k doktorovi, máme-li chřipku? Cožpak ti Britové zešíleli? Ne, je to logické. Víte, moderní lékařství je vůči chřipce bezmocné. Neexistuje proti ní žádný lék. Chřipku působí viry, a antibiotika proti virům nic nezmohou. Jediné, co vám doktor může doporučit, je, abyste si vzali pár prášku proti bolesti a léky na uvolnění dýchacích cest a zůstali v posteli, dokud se neuzdravíte. Bohužel se nic jiného nedá dělat.

Jdete-li s chřipkou k lékaři, jednoduše je to plýtváním lékařova i pacientova času. Lékař má důležitější věci na práci, než aby se zabýval chřipkou. Pro pacienta by bylo daleko rozumnější, kdyby zůstal v posteli, než aby se vydával zimními ulicemi na cestu k doktorovi. Takže radí britské Partnerství mezi lékaři a pacienty, abyste zůstali doma, máte-li chřipku. Toto řešení šetří čas, peníze i energii všem zúčastněným i  státnímu zdravotnictví.

Samozřejmě, okamžitě jsem si vzpomněl na léta strávená v České republice. Známe všichni velmi dobře, co se děje v ČR, když dostanete chřipku: jdete k lékaři, čekáte tam hodinu nebo déle v čekárně s dalšími pacienty, kteří mají chřipku,, lékař vás vyšetří, zjistí, že máte chřipku (to je ale překvapení), orazítkuje pro vás různé papíry a vy jdete domů a padnete do postele a probudíte se až odpoledne. Za pár dní musíte jít k lékaři znovu, aby vám mohl sdělit něco jiného, co už stejně víte - že už vás chřipka přešla. Tyto hodiny času jsou vynaloženy zbytečně - jejich účelem jsou jen dvě věci.

Zaprvé, dostanete předpis na různé léky. Ty léky, které zmírňují příznaky chřipky, (kapky proti kašli, acylpyrin, atd.) byste si však mohli koupit v lékárně i bez předpisu. Často ale lékař předepíše antibiotika a pacient je poslušně začne užívat. To nemá naprosto žádný smysl, protože antibiotika nemají žádný vliv na viry, které způsobují chřipku. Přitom opakované předepisování antibiotik je hrozbou zdraví veřejnosti, protože pod neustálým selektivním tlakem od antibiotik si jsou bakterie (nikoliv viry) schopny časem vyvinout proti antibiotikům odolnost.

Je to šokující. Vím o stovkách dětí, kterým jsou pravidelně předepisována antibiotika jednou nebo dvakrát do roka. Jejich rodiče, kteří lékařům věří, poslušně plní tento zbytečný a vlastně škodlivý úkol. Vyrostl jsem ve Spojených státech a jako dítě mi lékaři nikdy ani jednou nepředepsali antibiotika, i když jsem přirozeně jako každý měl jednou až dvakrát do roka chřipku.

Proč tedy předepisují čeští lékaři pacientům proti chřipce antibiotika? Ptal jsem se na to několika českých lékařů. Přiznali, že samozřejmě vědí velmi dobře, že antibiotika proti virům nic nezmohou. Konec konců mají vynikající vědecké vzdělání a znají vědecká fakta. Bohužel to není otázkou vědy, ale otázkou kultury.

Kdyby lékař pacientovi odmítl předepsat antibiotika proti chřipce, svěřili se mi tito lékaři, pacient by si pravděpodobně šel pro léky, které od doktora očekává, jinam. Rozšířily by se informace, že lékař X dává míň léků a jeho pověst by utrpěla a přišel by o další pacienty. Český postoj vůči medicíně je ten, že člověk má jít k doktorovi, dostat od něho léky a vyléčit se. Každý lékař, který by pacientovi poradil něco jiného, by byl podezřelý. Druhý papír, s nímž opouští pacient ordinaci, je samozřejmě neschopenka, která pacienta uvolňuje na několik dní z práce. Neschopenka je zjevně důležitější než antibiotika. Je jasné, že kdyby se měl v ČR změnit systém zacházení s chřipkou, musely by se změnit i tyto byrokratické procedury. Rád bych doporučil systém, který funguje v Americe relativně dobře. Každý zaměstnanec má tam kromě dovolené právo na určitý pevný počet nemocnských dnů. Když jsem například pracoval v americké státní službě, bylo to pět nemocenských dnů ročně.

Funguje to takto: když onemocním, zatelefonuju šéfovi a řeknu mu, že jsem nemocen a nepřijdu do práce.Dostanu za ten den plat, ale mohu to udělat jen po pět dní v roce. Mám-li chřipku, vyberu si tři nebo čtyři tyto placené nemocenské dny. Dostanu-li ji znovu, využiji zbylých nemocenských dnů a k tomu si vezmu jeden nebo dva dny neplacené dovolené. Na druhé straně, pokud už ten rok chřipku podruhé nedostanu, nevyužité nemocenské dny se promění ve finanční prémii. Každý nemocenský den má hodnotu dodatečného platu za jeden den. Takže existuje finanční pobídka, aby člověk nepředstíral, že je nemocný.

Samozřejmě, lidi se probudí někdy ráno s kocovinou a telefonují do práce, že jsou nemocni, ale takové osoby se vlastně jen připravují o svůj plat, protože prémie na konci roku bude nižší a nebudou mít nemocenské dny tehdy, kdy je budou potřebovat. Také je důležité si uvědomit, že s dlouhodobým onemocněním se zachází úplně jinak a nevyužívají se pro ně nemocenské dny. Systém amerického zdravotnictví (nebo spíše jeho neexistence) nelze s dobrým svědomím doporučovat, ale ustanovení nemocenských dnů, které používají mnohé americké podniky, funguje dost dobře.

V žádném případě nejsou nutně všechna západoevropská či americká řešení vhodná pro Českou republiku.V případě léčení chřipky bychom se však měli zamyslet nad doporučením britského Partnerství mezi lékaři a pacienty, protože je rozumné. Česká vláda a pojišťovny by měly vytvořit jednodušší systém, jak si poradit s tímto prostým problémem. Ušetřilo by to lékařům čas, pacientům energii, a všem lidem peníze a papírování.

Máte-li chřipku, měli byste zůstat doma, pít hodně tekutin a brát léky, které zmírňují její příznaky a které dostanete volně ke koupi v lékárně. Ať dělá váš lékař důležitější a užitečnější věci. Doufám, že se brzo uzdravíte.

Předvolební blues

Andrew Stroehlein

Čas od času provádím vlastní malý průzkum veřejného mínění u lidí, které znám v České republice. Minulý týden jsem se ptal, jak pohlížejí moji přátelé a známí před nadcházejícími volbami na politické strany a které strany budou nejpravděpodobněji volit. Následující výsledky jsou vlastně dost náhodné, jsou ale založeny na dotazování nejrůznějších lidí a zdá se mi, že je vidět všeobecný trend.

Všeobecnou reakcí na moje otázky byl obyčejně povzdech a zvednutí očí k nebi, což vyjádřilo určitou depresi. Tento pocit obav a beznaděje se také projevoval v e-mailech, které jsem dostal. Typickým postojem byla frustrace, že se žádné české politické straně nedá úplně věřit a že ať už zvítězí ve volbách kdokoliv, staré podvodníky u moci

Několik skupin přátel vyjadřovalo tytéž názory. Konstatovali, že by nemohli hlasovat pro Klause jako posledně, protože poškodil hospodářství a pomohl podvodníkům. Uvažovali, jestli by neměli hlasovat pro Rumla, ale rozhodli se proti tomu, protože ho považují za součást bývalého vedení ODS, které bylo zdiskreditováno spolu s Klausem. Kromě toho, Ruml se zdá být trochu příliš chtivý moci a příliš silně je motivován osobními konflikty s Klausem a se Zemanem.

Někteří tito voliči pak uvažovali, jestli by neměli hlasovat pro ČSSD, ale dospěli k názoru, že by to nemohli udělat, pokud bude v čele strany Zeman. "Kdyby byla šéfem strany Buzková, přešel bych k ČSSD," řeklo mi několik bývalých voličů ODS. "Proč není Buzková šéfem strany?" ptali se. To je pravda. Proč není Buzková šéfem ČSSD?

Voliči, s nimiž jsem mluvil, pak dokončili svůj seznam tím, že konstatovali, že nejsou dostatečně katoličtí na to, aby byli ochotni hlasovat pro Luxovu stranu, ani dostatečně staří na to, aby mohli hlasovat pro DŽJ a (zatím) nejsou natolik šílení, aby hlasovali pro republikány či komunisty. Takže se moji přátelé a známí domnívají, že i když se blíží volby, neexistuje slušná strana, pro kterou by mohli hlasovat.

Moje okamžitá reakce na tyto pocity je pokrčit rameny a říci, "No, tohle přesně je typická demokracie." Lidé, kteří žijí v jiných demokratických zemích ve světě, taky nemají moc velkou volbu. Říkám svým přátelům, že alespoň má Česká republika šest nebo sedm stran, z nichž je možno si vybírat, na rozdíl od dvou, jak je to nyní trapně včleněno ve Spojených státech do zákona. To ale jistě není příliš konstruktivní poznámka.

Je sice pravda, že jsou občané České republiky frustrováni téměř až na hranici apatie, stejně jako v jiných demokraciích, avšak v České republice jde s touto frustrací ještě něco jiného. Je to hluboké zklamání. Tolik lidí doufalo v tak mnoho, a teď se ukazuje, že co se týče hospodářství, státní byrokracie, korupce a slušnosti, za poslední desetiletí se změnilo tak málo.

Nemyslím si však, že je problém v tom, že lidé před osmi nebo devíti lety očekávali příliš mnoho. Myslím, že problém spočívá v tom, že nyní lidé nyní neočekávají dost. Lidé nepředpokládají, že se hospodářská situace zlepší. Nevěří, že vstup ČR do Evropské unie rozptýlí současnou mlhu. A nejvíce znepokojující je to, že neočekávají, že by měli státní úředníci a veřejné služby mít povinnost se lidem zodpovídat.

Když lidi nepředpokládají, že se s nimi bude jednat slušně, tak se s nimi slušně nejedná. Protože očekávat slušné jednání je totéž, jako slušné jednání vyžadovat. Pokud se vám nelíbí ani jedna z nejsilnějších českých politických stran, zbavte se jich v červnu tím, že budete hlasovat pro nějakou zcela bezvýznamnou stranu. Myslím, že nebudete samii. Hluboce nesouhlasím s názorem, že nemá smysl hlasovat pro stranu, která má v předvolebních průzkumech veřejného mínění malou voličskou podporu. Člověk by měl vždycky hlasovat pro nejlepší stranu a nejlepšího kandidáta, bez ohledu na to, zda mají šanci ve volbách zvítězit. Přinejmenším to alespoň vyšle určitý signál.

Doufám, že se současná frustrace s nedostatkem politické volby promění v pozitivní občanský postoj, který bude požadovat od veřejných činitelů víc a odstraní je z funkcí, když budou jednat nevhodně.

Andrew Stroehlein

Andrew Stroehlein

Every now and then, I conduct a brief opinion poll of the people I know in the Czech Republic. Last week I made the rounds with questions about how these friends and acquaintances view the parties before the upcoming election and which party they are likely to vote for. The following results are completely unscientific, but based upon the wide variety of people questioned, I think a general pattern is discernible.

The general reaction I received to my questions when I asked them in person was usually a sigh and a roll of the eyes which expressed a kind of malaise, and this feeling of fearful hopelessness was also evident in e-mails I received. The typical attitude was frustration that no party was really trustworthy and a feeling that no matter who was elected, they would just be new conniving bums in place of the old conniving bums.

Several groups of friends had similar thoughts. They said that they could never vote for Klaus like they did last time because he hurt the economy and helped the crooks. They thought about voting for Ruml, but they decided against it because they see him as part of the ODS leadership that was discredited along with Klaus. Besides Ruml just seems a bit power hungry to these voters, and he seems too much driven by his personal conflicts with Klaus and Zeman.

Some of these voters then thought about voting for CSSD, but declared that they could never do it as long as Zeman was in charge. "If Buzkova was the leader, I'd swing over to CSSD," several former ODS voters told me. "Why doesn't Buzkova lead that party?" they asked. Good question, I thought.

The voters I talked with then finished their list saying that they were not Catholic enough to vote for Lux's party, not old enough to vote for DZJ and not (yet) crazy enough to vote for the Republicans or Communists. So, my friends and acquaintances simply feel that even though the election is coming, they haven't got a decent party to vote for.

My immediate reaction to this sentiment is to just shrug my shoulders and say "Well, welcome to democracy." People living in other democracies around the world haven't got much choice either. I tell my friends that at least the Czech Republic has six or seven parties to choose from instead of two as is now embarrassingly enshrined into law in the USA. This is not the most helpful observation, however.

While it is true that citizens of the Czech Republic are frustrated almost to the point of apathy as in other democracies, there is something else associated with these feelings in the Czech Republic, and that is extreme disappointment. So many people seem to have hoped for so much, and now it seems that as far as the economy, state bureaucracy, corruption and decency are concerned, not much has changed in the past ten years.

But I don't think that the problem lies in people expecting too much eight or nine years ago. I think it has to do with people not expecting enough now. People don't expect the economic situation to improve. They do not expect that EU entry will dispel the current fog. Most disturbing of all, they do not expect elected officials and public services to be accountable to the people.

When people do not expect decency, they do not get decency, because to expect decency is to demand decency. If you don't like any of the top parties, get rid of them in June by voting for a long shot. I doubt you will be alone, and I fundamentally disagree with the sentiment that says it doesn't make sense to vote for a party that is polling low before the elections. One should always vote for the best party or candidate regardless of their chances of winning. At the very least, it will send a signal.

I hope that the current frustration with the lack of political choice will blossom into a positive civic attitude that demands more from public officials and throws them out when they act improperly.

Andrew Stroehlein

Andrew Stroehlein

V Británii se objevila nový politický výraz, který se nyní vyskytuje v mnoha politických dokumentech britské vlády a vyvolává zájem u informované britské veřejnosti. Jde o výryz "třetí cesta".

Čtenáři v České republice si budou pamatovat na toto heslo z optimističtějších dob začátku devadesátých let, kdy někteří politikové navrhovali politický směr, který by sloučil nejlepší rysy odvážného, bohužel však krutého kapitalismu a bezpečného, bohužel však ohlupujícího socialismu. Tento způsob argumentace přirozeně, byl zlikvidován vzestupem Václava Klause, který otevřeně oznámil, že "Třetí cesta je nejrychlejší cestou do třetího světa", a od té doby se o té myšlence v Čechách v podstatě nesmí mluvit.

Jiné je to ale v Británii, kde vládnoucí Labouristická strana přestala používat stará hesla o "podílnické společnosti" a stoprocentně přijala rétoriku "třetí cesty". Labouristická strana se tím snaží rozbít tradiční pravicové či levicové stereotypy a hledat ve všech oblastech vlády nová řešení.

V oblasti zahraničních věcí znamená tento přístup například, že britská vláda odmítne metodu přímých konfliktů a metodu tichého srozumění s režimy, které jinde ve světě utlačují vlastní obyvatelstvo. Namísto toho se snaží v těchto zemích prosazovat postupné reformy. Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook zveřejnil v minulých dnech novou Zprávu o situaci v oblasti lidských práv. Slibuje v ní, že britská vláda nebude spolupracovat s utlačovatelskými režimy (Independent 22.4. 1998).

V jiných oblastech je termín "třetí cesta" také populární. Tony Blair výrazu používá, když hovoří o zdravotnictví a o ekonomice. Ví se o tom, že o projektu "třetí cesty" spolu hovořili Tony Blair a Bill Clinton. Zájem o tento pojem je tak velký, že se 7. května bude konat konference, na níž bude s Tony Blairem diskutovat o tomto konceptu 30 univerzitních odborníků a politických poradců.

Pojem "třetí cesty" se v Británii výrazně šíří mezi intelektuálními elitami. 21. dubna přinesl deník Independent stručnou historii termínu "třetí cesta". Zdá se, že ho využívali v různých historických dobách křesťané, fašisté i socialisté.

Pokud to znamená, že se chtějí politikové zbavit zastaralých pravicových a levicových stereotypů a hledat nová řešení, zkoumání pojmu "třetí cesta" by mohlo být pozitivní. Souhlasím s Blairem, když říká, že není důležité, jestli je nějaká myšlenka pravicová či levicová, ale je důležité, jestli ta myšlenka je nosná a funguje. Doufejme, že nové nápady oživí britskou politiku.

V dlouhodobější perspektivě ovšem lze posuzovat úspěch politiky nikoliv slovy nebo hesly, ale jen činy. Británie si bude muset počkat, zda politikové realizují skutečně novou a promyšlenou politiku a pak bude muset posoudit úspěch této "třetí cesty". Jestliže bude "třetí cesta", která nebude ani pravicovou, ani levicovou ideologií, řádně fungovat, tak to budu plně pro.

Jestlipak by byla možná obdobná veřejná debata o tom, že by bylo záhodno co nejrychleji se zbavit starých ideologických sterotypů, možná i v České republice. Zdá se mi, že by taková diskuse byla plodná.

Veřejná debata v ČR o pojmu "třetí cesty" by byla užitečná pro odmítání ideologických řešení a pro hledání nosných řešení. Lidé už nechtějí poslouchat pořád tytéž staré politiky, jak opakují zjednodušené ekonomické poučky, založené na zastaralých ideologiích. Už mají dost stereotypních názorů, které jim předkládá jen dusivá politická dichotomie pravice či levice. Lidé jsou připraveni pro něco jiného, něco neideologického, něco, co skutečně funguje.

I když by taková veřejná debata v ČR byla velmi užitečná a populární, obávám se, že česká intelektuální elita není na debatu o "třetí cestě" dosud připravena.

Andrew Stroehlein

Andrew Stroehlein

There is a new political catch phrase here in Britain that is finding its way into many of the government's policy documents and causing quite a stir among the chattering classes. It is called "the Third Way".

Readers in the Czech Republic will remember this slogan from the more optimistic years of the early 1990s when some politicians proposed a political course that would combine the best aspects of bold yet cruel capitalism and safe yet stupefying socialism. That line of thinking, of course, was crushed by the rise of Klaus who openly stated that "The Third Way is the fastest route to the Third World", and the idea has been taboo in the Czech Lands ever since.

Not so in Great Britain, where the Labour Party has de-emphasised its old slogans of a "stake-holder society" and thoroughly embraced the rhetoric of the "Third Way". The idea is to break from age-old dichotomies and find new solutions in all fields of government.

In foreign affairs, for example, this approach means rejecting both the method of direct conflict and the method of quiet complicity with oppressive regimes elsewhere in the world. Instead, it seeks to promote gradual reform in these countries. Foreign Minister Robin Cook this week unveiled a new Human Rights Report in this vein promising "not to row or kow-tow" with oppressors. (Independent 22.4.98)

In other fields, the slogan "Third Way" is becoming popular as well. Blair has used the term in relation to health care and the economy, and the idea is known to have been a topic of conversation between Blair and President Clinton. The ferment has reached such a point that Tony Blair will host 30 academics and policy advisors at a conference on 7th May to discuss the "Third Way" and its meaning for politics and economics.

"Third Way" fever is clearly spreading here among the intellectual elite. The Independent on 21st April, in addition to some of the information above, included a brief history of the term "Third Way" which seems to have been used by Christians, fascists and socialists at various times.

If it means that politicians are breaking out of the outdated right-left dichotomy and searching for new solutions, I think this recent exploration of the "Third Way" may be positive. I do agree with Blair when he says that it is not what is right or left that counts but what works. Hopefully, a bit of lateral thinking will infuse some new ideas into policy.

In the long run, the success of policy is judged not by the words and the slogans but by the actions. Britain must wait to see if new substantial policies are put into force and then judge the success of this "Third Way" in reality. If the "Third Way" does turn out to be neither left nor right but what works, then I will be all for it.

I wonder if such a public debate about an escape from the old ideological dichotomy is yet possible in the Czech Republic. It is clear to me that such a discussion would be helpful.

It seems that a public debate in the Czech Republic on a "Third Way" could be useful for rejecting ideological solutions and for finding working solutions. People are tired of hearing the same old politicians bleat on about simplistic economic solutions based on outdated ideologies. They are weary of reading only the views that the suffocating political dichotomy of left and right gives them. People are ready for something different, something non-ideological, and something that works.

Though such a public debate in the Czech Republic would be useful and popular, I fear that the Czech chattering classes are still prejudiced against any talk of a "Third Way".

Andrew Stroehlein

Petr Jánský

Nehodlám zpochybňovat dobré úmysly nového šéfa zpravodajství, ale dovoluji si poukázat na téma, které pan Kytka v programu nemá - lež na obrazovce. Osvětlím na dvou jménech: Kavan, Klaus.

Pan Kavan se proboural Sněmovní ulicí. Když přijela hlídka VB, odmítl dechovou i krevní zkoušku. Ačkoli z něj alkohol byl cítit, tvrdil, že nepil. Nemám pana Kavana v kategorii estébáků. Kdyby se k této spíše úsměvné, nežli významné příhodě postavil čelem, ocenil bych jeho smysl pro čest. Takto jsem ho zařadil mezi osoby nedůvěryhodné, tudíž neslušné. Jestli pan Kytka pokládá za slušné mluvit s osobou neslušnou, je to jeho věc, ale člověk si klade otázku, zda je šéf zpravodajství v obraze.

Pan Klaus v Aréně prohlásil, že výrok o špinavých penězích neřekl. Kdyby si pan Kytka dal práci a onu sekvenci vyhledal a odvysílal, bylo by národu jednou provždy jasné, kdo je pan Klaus. Takto projde malá lež, pak se zatlučou miliony v kase ODS a nakonec miliardy ve státním rozpočtu. Lež se stává úspěšným politickým nástrojem, preference ODS rostou.

Chci tím říci, že jedním z hlavních úkolů zpravodajství by měla být kultivace politického prostředí. Aby nebylo možné občanům z obrazovky do očí lhát. Na lži se nedá vybudovat nic dobrého a stabilního.

Petr Jánský

(Obávám se, že problémy Ivana Kytky jsou, podle toho, jaké zprávy se ke mně dostávají, asi daleko víc základnějšího rázu: jak vůbec dosíci toho, aby bylo zpravodajství v těch nejzákladnějších rysech profesionální, aby neobsahovalo gramatické chyby, nesprávná fakta a zavádějící osobní soudy a aby otrocky a nekriticky neopakovalo, co pracovníkům napovídají politici. JČ)

Petr Jánský

Záznam z tiskovky DEU (BL 23.4.) je tristní čtení. Kromě konstatování, že program DEU ukradla US, není o vlastním programu ani zmínka. Jen stížnosti na televizi (nejsme v teletextu), na novináře (jsme nebo nejsme parlamentní stranou?), na financování politických stran. Za neseriózní považuji tvrzení o tom, že "levice může v současné poslanecké sněmovně prosadit téměř cokoliv". Není to pravda. Neprosadila nic, než doporučení vládě, které vláda může a nemusí příjmout (samozřejmě ho nepřijala). DEU cáká bláto po US a ODS, tedy pravicových stranách, se kterými se ještě před 14 dny chtěla kamarádit. Větu, že DEU hrozil příliv voličů, ponechávám bez komentáře.

Pozastavuji se nad tvrzením nebo heslem: DEU - politická strana bez finančních skandálů. Z pohledu voliče zní jinak: DEU - politická strana bez financí. Proto rozehrála DEU výměnný obchod s emigranty: Dejte nám peníze na volební kauci a my budeme prosazovat vaše zájmy. S panem Milanem jsme na foru BL položili přátelům z DEU dvě otázky:

1. Jak hodláte vyřešit problém emigrace, když ostatní strany nemají na věc shodný názor? Budete požadavky emigrantů jen opět marně prosazovat? 2. Jak vrátíte ev. zahraničním sponzorům příspěvky na kauci, když se nedostanete do sněmovny?

Zatím je ticho po pěšině - no answer. Je možné se nebavit s voliči a neodpovídat na položené otázky. Není však možné při tom zároveň působit důvěryhodně.

Petr Jánský

Bohdana Marvalová

Mozna clanek nekoho bude zajimat - vysel v Le Monde. Prekladala jsem ho pro pratele. Mar

Asiate odmitaji protiklad mezi lidskymi pravy a "asijskymi hodnotami."

Le Monde 16.4.1998

Tak zvane "asijske hodnoty" jsou urazkou Asiatu. To byl jednomyslny zaver debaty "Lidska prava a asijske hodnoty", kterou zorganizovala "Mezinarodni federace sdruzeni lidskych prav" s cinskym disidentem Wei Jingshengem a exilovymi disidenty z Barmy, Indonesie, Tibetu a  Vietnamu.

Techto slavnych "hodnot", ktere udajne mela Asie vytvorit, co se discipliny tyka, se bezne dovolavaji nekteri jeji vladci, aby ospravedlnili autoritarstvi.

Tato debata je letos zvlaste ziva, nebot pod zavojem nejcerstvejsich "povzbudivych signalu" z Pekingu rozehrava Cina svou diplomatickou hru prave kolem teto otazky.

Wei Jingsheng primo obvinil z kapitulantstvi zapadni demokracie, ktere se pokousi pomahat autoritarskym rezimum potapejicim se jako Titanik. Pripomnel universalnost lidskych prav a ptal se, proc by z ni Cinane meli byt vylouceni - "znamenalo by to, ze jsme mene lidmi, nez ostatni."

Byvaly vezen srovnaval tuto predstavu s rasovou diskriminaci nastolenou nacistickym rezimem a ironicky poznamenal, ze marxisticka ideologie, ktere se pekingske autority dovolavaji, prece neni "asiajska."

Zduraznil: "Tim, ze zapadni politici spolecne ustupuji pred autoritativnimi vladami, zastavaji se spatne veci ve jmenu kratkodechych zajmu, namisto aby spolecne hajili nedelitelnost lidskych prav."

"Demagogicke heslo"

Ostatni ucastnici ho podporili. Dodali k jeho vyrokum nektere narodni nuance. Reditel Tibetskeho strediska pro lidska prava a  demokracii, Lobsang Nyandak, konstatoval: "Muceni je stale mucenim, at se deje kdekoliv. Zavrazdit nekoho za jeho myslenky je naprosto stejne - nezavisle na tom, kde se to stane." Zduraznil, ze budhismus, ktery po nekolik stoleti prorusta tibetskou kulturou, uci " ochrane vseho zivota podle principu, ze nikdo nemuze byt stasten na ukor nekoho druheho."

Pro Barmance Thaung Htuna "predpoklad, ze svoboda je zapadni hodnota, je tezkou urazkou nasich tradic a nasich rodicu, kteri polozili svuj zivot v boji za nezavislost". Jako clen exilove vlady se dovolaval zakladnich hodnot barmske kultury, aby podtrhl rovnost vsech lidskych bytosti v jejich naroku na stesti a dustojnost.

"Svoboda volby, mysleni a projevu, zakotvena ve Vseobecne deklaraci jsou rovnez soucasti budhisticke filosofie."

Ve poselstvi na videu deklarovala pani Aung San Suu Kyi, vudkyne oposice proti barmske junte :"Pracujeme pro demokracii v Barme ne snad proto, ze si myslime, ze je to magicke slovo, ktere vyresi vsechny nase problemy, ale protoze je to podle naseho nazoru system, ktery ochrani zakladni prava lidu".

VoVan Ai - president Vietnamskeho vyboru pro lidska prava - kritizoval "rude potentaty, kteri poslapavaji lidska prava" v jeho zemi. "Asijske vyjimky, na ktere se dnes odvolavaji vudcove na tomto kontinente, davaji temto vladam moznost bezostysne potlacovat touhy lidu." Obvinil Zapad ze "obetuje universalitu lidskych prav merkantilismu", zatimco " budhismus, ktery proklamoval rovnost mezi muzem a zenou jiz pred 2500 lety, ztelesnuje opravdove asijske hodnoty."

Nositel Nobelovy ceny za mir Jose Ramos Horta z Timoru sdili jeho nazory: "Tak zvane asijske hodnoty nejsou nez demagogickym heslem nekterych autoritarskych vlad, ktere chteji odvratit debatu od lidskych prav. Jiz po staleti asijsti filosofove a myslitele zduraznuji socialni spravedlnost, toleranci, lidskou dustojnost, ktere jsou universalnimi hodnotami. Principy zakotvene v budhismu a v dalsich velkych nabozenstvich kontinentu jsou zneuznavany hlasateli asijskych hodnot jako je premier Malajsie, ci vudcove z Pekingu a  Singapuru."

"Netolerantni rezimy"

"V letech 60-70 " poznamenava Jose Ramos Horta " byla universalnost lidskych prav zpochybnovana komunistickymi rezimy Vychodni Evropy, ktere v ni videly kapitalisticky a zapadni vynalez. Od konce studente valky prevzaly stejne argumenty netolerantni rezimy z Asie."