Neplánovaná zastávka na cestě k revoluci
Britské deníky a týdeníky se v těchto dnech podrobněji zabývají třicátým výročím roku 1968 - většinou však nikoliv československým Pražským jarem, ale francouzskou studentskou revoltou z května 1968. Zítra přineseme k této věci shrnutí snad nejzajímavějšího komentáře od Neala Aschersona, který v neděli vyšel v týdeníku Observer.
Výjimkou byl deník Financial Times, který v sobotu otiskl dlouhý článek o Václavu Havlovi v roce 1968, od britského politologa Johna Keana, který se zabývá českou politickou situací už dlouhá léta. V současnosti píše životopis Václava Havla, který vyjde začátkem roku 1999 v nakladatelství Bloomsbury.
Zde je překlad Keanova článku z Financial Times z 2.-3. května 1998.
Neplánovaná zastávka na cestě k revoluci
Květen 1968 začal pro Václava Havla příjemným překvapením. Letěl poprvé z Prahy do New Yorku na premiéru jedné své hry a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži měl dvě hodiny čekat. Neměl francouzské vízum a neměl v úmyslu opustit letištní terminál. Náhle se objevil u pultu společnosti Air France nápis "Zavřeno" a začala zhasínat světla. Zmizeli i imigrační úředníci. Bariéra mezi východní a západní Evropou zmizela a Havel vyšel z letiště.
Během následujícího týdne, jako host Pavla Tigrida, šéfredaktora nejvýznamějšího českého exilového časopisu, vdechoval Havel jarní atmosféru české kultury v exilu a Paříže ve stavu předrevolučních bouří. Dvě třetiny lycejí stávkovaly a Ecole Nationale des Beaux Arts a Conservatoire Nationale de Musique byly okupovány.
Pařížské povstání proti nepopulární vládě poskytlo Havlovi první zkušenost ze Západu v radikální demokratické náladě: šířilo se podezření, že vláda nezastupuje občany, nálada porušovala sexuální tabu, byla politicky rebelantská. Havel pochopil do určité míry dlouhodobý význam francouzských "květnových událostí", les événements de Mai: šlo o útok na bezduchou byrokracii zesměšňováním předpisů a omezení.
Koncem června se Havel vrátil do Prahy. Jeho první cesta na Západ ho nadchla, ale i vyčerpala. Chtěl strávit zbytek léta na venkově, se svou novomanželkou Olgou. Předchozího roku zakoupili dům a pozemek na Hrádečku, nedaleko polských hranic.
Havel charakterizoval (možná i proto, aby zbytečně nevyvolával pozornost úřadů) svůj nový nemovitý majetek skromně jako "chatu". Bylo to ale daleko větší. "Chata" stála uprostřed kopců a součástí pozemku byl sad a velký les stoletých buků. Vedle hlavního domu na pozemku stála i stodola a rozsáhlé chlévy.
Z Prahy začalo příjíždět množství hostů a přátel. Všechny přivítala tehdy proslulá populární píseň skupiny Bee Gees Massachusetts. Možná protože se v té písní hovořilo sentimentálně o lásce, o stopování do San Franciska a o návratu domů, se Havel rozhodl učinit tuto píseň hymnou svého letního sídla.
Ale od oficiální politiky a literárního politikaření se mu nedostalo oddechu. Havel sdílel všeobecnou naději, že ukáže Komunistická strana Československa pod vedením Alexandra Dubčeka lidskou tvář. Bylo pro něho nemožné, aby nebyl dojat politickými bouřemi, které se staly dramatickými událostmi ve sdělovacích prostředcích.
Zpoza československých hranic to také hřímalo. Večerní vysílání Svobodné Evropy a BBC informovalo o krvavých bojích ve Vietnamu, o zavraždění Martina Luthera Kinga, o dohře francouzského května a o situaci v Londýně, který působil jako erotické, exotické hřiště, kde vznikaly umělecky extrémní experimenty v nepokojné alianci hippies, umělců, studentů, rockových hudebníků a politických aktivistů.
Přicházely zprávy o tom, že John Lennon žije v Indii, učí se tam umění trascendentální meditace a skládá píseň Revoluce. O Bobu Dylanovi. O tom, že papež veřejně odmítl učinit ústupky liberálnímu veřejnému mínění o antikoncepci. O zavraždění senátora Roberta Kennedyho.
Bujné Pražské jaro a rané léto roku 1968 se, jak se zdálo, se rozvíjeno přirozeným způsobem. Říkalo se tomu socialismus s lidskou tváří, zejména toho termínu používal Alexander Dubček a noví komunisté, kteří se dostali do vedení strany a neměli ruce potřísněné krví. Havel byl nadšen tím, co se jim podařilo. Prvomájový průvod v Praze 1. května 1968 byl nekonečným proudem lidí, praporů a nadšených ovací. "Poprvé z vlastní vůle," byl nápis na jednom transparentu.
"Lidé házeli na tribunu karafiátu, růže, tulipány, voníci snítky šeříku a konvalinek," napsalo druhý den Rudé právo. "Je to jaro naší nové existence."
Havel zastával obdobný názor. "Je si pomyslete," řekl později. "Najednou bylo možno volně dýchat, lidé se mohli svobodně sdružovat, zmizela veškerá tabu, mohlo se otevřeně hovořit o společenských konfliktech a bylo možno ty konflikty otevřeně charakterizovat a analyzovat, šlo veřejně vyjadřovat nejrůznější zájmy, hromadné sdělovací prostředky znovu začaly řádně fungovat, rostlo občanské sebevědomí."
Avšak Havel nebyl jednoduchým způsobem Dubčekovým stoupencem. Od doby, kdy byl Dubček jmenován prvním tajemníkem strany, si Havel uvědomoval rozpory jeho reforem a trpěl "znepokojujícími pochybnostmi a váháním" ohledně práv nekomunistické většiny obyvatelstva. Princip politického pluralismu "prostě nebylo vedení vůbec schopno pochopit" a většina dubčekových stoupenců se neodvážila vypořádat se se stalinisty v bezpečnostních jednotkách, ani s možností vojenské intervence, kterou by nařídil Kreml.
Havla zejména znepokojovaly schizoidní reakce stranického vedení. Náhle se těšilli "mužové ledna" spontánní podpoře veřejnosti a sympatiím občanů. Dosud to nikdy v životě nezažili. Ale popularita plodila strach, a vedení strany také začínalo být ohrožováno rostoucí vlnou očekávání veřejnosti.
Havel se snažil Dubčekovi během své jediné schůzky s ním radit. Začátkem června byl pozván do Hrzánského paláce na setkání s politiky a mladými umělci. Renesanční krása paláce byla naplněna přátelským duchem raného léta. Teklo víno i tvrdý alkohol a vzhledem k tomu, že politikové i spisovatelé byli zvyklí dlouho ponocovat, večírek skončil až těsně před úsvitem.
Večírku se účastnili Josef Škvorecký, Pavel Kohout i Ludvík Vaculík, stejně jako první tajemník Dubček.
Poté, co se Havel posilnil koňakem - konec konců se setkával s představiteli strany a vlády poprvé - přiblížil se k Dubčekovi. Na terase, osvětlené měsícem raného léta a světlomety iluminovanou vlajkou blízkého amerického velvyslanectví hovořili oba muži beze spěchu o budoucnosti socialismu.
Havel předstíral, že je stoupencem vládnoucí politické doktríny, která protiřečila většině jeho politických názorů. Dubček seděl na zídce, obklopen hloučkem obdivovatelů, a většinou je poslouchal.
"Ujišťuji vás, pane tajemníku," ujistil ho dlouhovlasatý dramatik, oblečený v džínsách, "prakticky všichni, kdo žijí v této zemi, podporují socialismus."
"Myslíte?" odpověděl drobný Dubček. Nezvyklé oslovení "pane tajemníku" ho trochu vyvedlo z míry, stejně jako mu trochu vadil jeho nový, elegantní stříbrný oblek, který mu vybrali poradci.
"Zcela jistě," pokračoval Havel. "Podívejte se třeba na mě. Můj otec byl milionář, a mnozí by tedy mohli říci, že by mnoho získal z obnovení kapitalismu. Ale věřte mi, pane tajemníku, mě nikdy v životě nic takového nenapadlo. Nezajímá mě hromadění majetku. Jsem člověk od divadla - a divadlu, alespoň potenciálně, se daří lépe za socialismu."
První tajemník to poslouchal se svraštěným čelem a jeho pozornost, jak se zdálo, se soutředila na suvenýr, který visel Havlovi na krku: symbol míru z bronzu, na koženém řetězu, který si Havel koupil v Americe před dvěma měsíci. "Jste si skutečně jist, že má socialismus takovou podporu?" zeptal se znovu a dodal: "Možná že vám to tak připadá, protože jste talentovaný. Nacházíte ve své práci plné uspokojení. Totéž platí i o mně. Ale ne všichni mají uspokojení ze své práce. Vy a já věříte v socialismus. Zásadní otázkou ale je, zda v socialismus věří i ostatní, třeba i ti, kdo nemají umělecký talent."
Havel začal mluvit ještě důrazněji: "Absolutní většina věří!" řekl. "Socialismus je epiteton constans moderního světa."
Číšnice v minisukni, která by se hodila i do londýnské Carnaby Street, přinesla na tácu nápoje a občerstvení a rozhovor přerušila. Ale ještě o mnoho let později vzpomínal Havel, že na něho udělalo dojem, jak silně byl Dubček schopen poslouchat a ptát se.
Na Moskvu to ovšem udělalo menší dojem. Stranický šéf Leonid Brežněv a další si povšimli, že "nová verze socialismu" a Dubčekova vize otevřenějšího zřízení jsou nakonec nemožné, aniž by byly revidovány vztahy Československa vůči Sovětskému svazu.
Objevovaly se jasné znaky veřejné opozice vůči "vedoucí úloze" strany - což byl žargon pro absolutní moc. Československý tisk, rozhlas a televize šířily informace, které byly "nesprávné a byly mimo stranickou kontrolu". Tajně probíhala čistka bezpečnostního aparátu a sovětské vojenské velení se obávalo, že dojde k podobným reformám i v československé armádě.
Červencové manévry Varšavské smlouvy na československé půdě poskytly Moskvě příležitost. Účelem vojenského cvičení bylo vyvolat nátlak na Dubčeka, vlastně i přimět československé obyvatelstvo, aby si zvyklo na cizí okupaci. Oběť byla zatažena do pasti během rozhovorů v železničářském klubu v pohraniční slovenské vesnici, kam přijela 29: července sovětská delegace obrněným vlakem.
Brežněv schůzku zahájil čtyřhodinovým monologem, plným urážek, který obsahoval tvrdá odsouzení různých "kontrarevolucionářů". Alexej Kosygin, sovětský premiér, který se předtím vyjádřil, že "kdybychom chtěli, můžeme celou vaši zemi okupovat za čtyřiadvacet hodin", se opakovaně a neústupně dotazoval jednoho československého delegáta na jeho židovský původ.
Rusové mohli zatknout Dubčeka a jeho tým kdykoliv, ale dávali si na čas, pečlivě připravovali podrobnosti a hodnotili rizika intervence. Jen několik hodin poté, co československé vedení zveřejnilo předpisy, které zaručovaly takové principy jako je oddělení státní a stranické moci, ochranu menšinových zájmů a dočasnost zastávání státních funkcí, bylo učiněno rozhodnutí provést invazi do Československa.
Havel byl tou dobou na návštěvě u přátel v severočeském městě Liberci. Během noci z 20. srpna ho budil dlouho trvající hluk nízko letících letadel. Ve městě se rozsvítila světla a začaly zvonit telefony.
Havel se dověděl, že přes hranici z Německa přejelo množství neoznačených nákladních automobilů, naložených vojáky, tanky a obrněnými transportéry. Jedna osoba informovala telefonem o tom, jak navigovalo osobní auto sovětského velvyslanectví kolonu tanků ulicemi Prahy. Jiný telefonát informoval o okupaci pražského letiště, kde přistávala dopravní letadla značky Antonov v šedesátivteřinových intervalech.
Ve 4.30 ráno 21. srpna slyšel Havel, že Radio Praha potvrdilo, že došlo k invazi, a apelovalo na české občany, aby nevyvíjeli žádný odpor. Jak říkají Češi, pravda zvítězila, ale tentokrát nejkrutějším způsobem. Pět komunistických zemí využilo 29 divizí, 7500 tanků a 1000 letadel k invazi do šesté komunistické země, provedené jménem "mezinárodní proletářské solidarity".
Avšak historie obrátila list. Sovětské impérium se nemohlo vyhnout nezadržitelnému úpadku a slovo socialismus bylo nakonec zdiskreditováno. Havlova kariéra jako světoznámého dramatika se rozložila, avšak umožnilo mu to, aby vstoupil do politického života s novou vizí místa Evropy ve světě a svého vlastního místa v ní.
Evropská unie se rozhodla přijmout jednotnou měnu
Velká hazardní hra: Evropa se postavila z politických důvodů proti zákonům ekonomiky
Redakční komentář britského deníku Times v sobotu 2. května mimo jiné argumentoval:
"2. května 1998, v atmosféře euforie v Bruselu oznámily oficiálně vlády Evropské unie, že bude v lednu následujícího roku v 11 členských zemích EU zavedeno užívání měny euro."
Jednotná měna je především politickou hazardní hrou, jejímž účelem je způsobit nezvratnou politickou integraci Evropské unie. Právě proto byly hospodářské branky, postavené v Maastrichtu, posunuty na jiné místo, když to vypadalo, že se stanou překážkami. To je argument, který využil německý establishment v úsilí přesvědčit nepřesvědčené Němce, aby se vzdali své milované marky. Proto je hluboce zavádějící, když britští politikové tvrdí, že rozhodnutí britské vlády "v zásadě" euro také přijmout není nic jiného, než pouhá příjemná kalkulace, zda to rozhodnutí bude či nebude pro Británii ekonomicky výhodné. Zavedení eura totiž radikálně změní evropskou politiku do takové míry, která bude mít daleko rozsáhlejší než pouze ekonomický dopad.
Pokud bude euro úspěšné - nechme zatím stranou, jak tuto úspěšnost vlastně definovat - bude to historicky rozhodujícím krokem pryč od národních vlád států, užívajících euro. Tyto vlády už nebudou mít právo rozhodovat o věcech, které rozsáhlým způsobem ovlivňují život jejich občanů a jejich vyhlídky na možnost získání zaměstnání. Ovlivní to hluboce fungování společnosti.
Na té nejzákladnější úrovni nebudou moci ministerstva financí a ústřední národní banky měnit úrokové míry či valutové kursy, ve snaze zmírnit nárazy ekonomického cyklu. Úrokové míry bude určovat Evropská ústřední banka, která bude mít podle zákona povinnost ignorovat nátlak jednotlivých států, užívajících euro. Vzhledem k přijatému "paktu o stabilitě a růstu", na jehož přijetí úspěšně trvalo Německo, nebudou státy smět vytvářet rozpočtové deficity, ve snaze vyhnout se hospodářskému útlumu. Znamená to tedy, že břemeno zmírňování nárazů ekonomického vývoje padne tedy na daňový systém. I tato možnost ale bude asi velmi silně omezena: už nyní vznikl politický tlak, aby byla "nespravedlivá" konkurence v oblasti daní postavena mimo zákon. Hans Tietmeyer z německé Bundesbanky má asi pravdu, když říká, že vlády nebudou moci očekávat, že by si mohly ve fiskálních záležitostech uchovat nezávislost.
Znamená to, že euro vytvoří politické napětí, a to i za předpokladu, že hospodářství jeho členských států budou k sobě dlouhodobě konvergovat. Pokud ale nebudou, a to se zdá velmi pravděpodobné, úrokové míry, které určí Evropská centrální banka, budou vyhovovat některým zemím a jiným ne. Z toho vzniknou trpké antipatie. Země, které upadnou do hospodářské stagnace, budou mít jen dvě cesty úniku. Lidé nebudou mít právo hlasovat pro jinou hospodářskou politiku, mohli by se však teoreticky přestěhovat ve snaze najít zaměstnání do jiných částí Evropské unie. V praxi však bude tato možnost otevřena jen kvalifikovaným pracovním silám anebo lidem, ochotným přijmout manuální zaměstnání, jaká se poskytují přistěhovalcům. Vlády by také mohly žádat Brusel o ekonomické dotace, jenže aby to fungovalo, EU by musela přerozdělovat daleko větší podíl státních příjmů než dosud. Dolar funguje v kontextu federální vlády: jen federální vláda může být nejlepší zárukou úspěšné jednotné evropské měny.
K zavádění eura dochází v době, kdy se většina zemí EU hospodářsky znovu zdárně rozvíjí. Nemá to však skoro žádný dopad na nezaměstnanost, která je v Itálii, ve Francii a v Německu rekordně nejvyšší za poslední generaci. Lidé už nechtějí přinášet oběti pro nějakou jednotnou měnu: jestliže jim zavedení eura nepřinese úlevu, mohla by následovat strašlivá záporná reakce.
Má-li být euro úspěšné, musí být stabilní, silné a musí ho podporovat větší konsensus, než jaký nyní existuje, což bylo dokumentování nejnovější francouzsko-německou hádkou o tom, kdo má být šéfem Evropské ústřední banky. Trapné je, že Francie a Německo chtějí od jednotné měny naprosto odlišné věci. Jestliže evropská měna selže, den 2. května 1998 by se mohl stát památným mezníkem jako onen den, kdy politikové učinili fatální krok,který přesvědčil Italy, Francouze a Němce, aby se postavili "proti Evropě", poskytl xenofobům prostor a zlikvidoval strategii pro odstranění propasti mezi východem a západem Evropy, jejímž účelem je přijmou středo a východoevropské země do EU. Odpověď na tyto otázky bude známa až v roce 2002, kdy vejdou bankovky a mince eura v normální užívání, i když úvěrovými kartami se bude moci eurem platit od 1. ledna 1999.
Evropské dějiny a současnost
Památník bitvy národů u Lipska
Pamatnik teto slavne a krvave rezby se opet pripomenul letosnimi prvomajovymi vytrznostmi pravicovych radikalu strany "Nemeckych nacionalnich demokratu" (NPD), ke kterym se sjelo do Lipska z celeho Nemecka asi 5000 (pocitalo se s dvakrat vetsi ucasti) privrzencu teto krajne pravicove strany zalozene v roce 1964 v Hannoveru. Tuto stranu je nutno odlisit od "Nemecke lidove unie" (DVU), o ktere jsem prelozil pro BL nedavno (28. dubna) clanek v souvislosti se sokujicim uspechem v zemskych volbach (12,9 %) v Sasku-Anhaltsku.
Obe nemecke extremne pravicove strany maji podobnou ideologii a obe pritahuji zejmena mladez. Tak dle deniku "Die Welt" 60 % saskych privrzencu NPD jsou lide, kterym je mene nez 30 let. Na rozdil od DVU, kterou financuje temer vylucne mnichovsky miliardar Gerhad Frey a v Sasku-Anhaltsku uspela poprve, NDP ma rozvetvenou reprezentaci ve vsech castech Saska jiz od r. 1990 a svoji centralu prave v Lipsku.
Je jistou ironii, ze demonstrace NPD, ktere se i v nemeckem tisku rika strana neonacisticka, se konala prave u Pamatniku bitvy narodu (Voelkerschlachtdenkmal), ktery byl postaven jako symbol miru. Nutno vsak dodat, ze pamatnik byl jiz drive zneuzivan jak nacistickou, tak i pozdeji komunistickou propagandou, vetsinou v podobe vojenskych pruvodu a prehlidek. V poslednich letech komunistickeho rezimu NDR byl pamatnik jen turistickou atrakci, kterou navstevovalo asi 300 000 turistu rocne. Duvod, proc na pamatnik hned tak nezapomenu, je uveden na konci meho clanku.
Bitva narodu u Lipska se se odehrala od 16. do 19. rijna r. 1813 a byla to rozhodujici bitva tzv. "osvobozeneckych valek", kdy na jedne strane stala vojska Napoleona posilena oddily Rynskeho spolku (190 000 muzu) a na druhe strane vojska 6. protinapoleonske koalice armad Ruska, Pruska, Rakouska a Svedska (205 000 muzu). Odhaduje se, ze v bitve, kterou Napoleon prohral, zahynulo pres 100 000 vojaku, mezi nimi 22 000 Rusu, 16 000 Prusu, 12 000 Rakusanu (pochopitelne vcetne nerakouskych narodu monarchie) a 300 Svedu. Definitivne byl Napoleon porazen v bitve u belgickeho Waterloo 18. cervna 1815.
Pomnik byl postaven z podnetu veteranu bitvy a dalsich vyznacnych osobnosti a organizaci bismarkovskeho a vilemovskeho Nemecka 19. stoleti, mezi kterymi je uvaden zejmena "Nemecky spolek patriotu" (Deutsche Patriotenbund) zalozeny architektem Clemensem Thiemem (1864-1945). Architektonicky navrh pochazi od Bruno Schmitze (1858-1916). Pomnik byl slavnostne odhalen za ucasti cisare Vilema a saskeho krale Friedricha Augusta ke stemu vyroci bitvy (a v "predvecer" 1. svetove valky) dne18. rijna 1913.
Monumentalni stavba, postavena z mistni zuly, zuloveho profyru a lisovaneho betonu ma ponurou ruzovocernou barvu a jeho celkova vaha se odhaduje na 300 000 tun. Zahranicni turiste povazuji stavbu za "prilis nemeckou", mystickou a tezkopadnou. Piedestal pomniku ma tvar nizke pyramidy a pomnik sam je masivni duta vez se symbolickou kryptou. Vez je 91 metru vysoka zakoncena kupoli. Z vrcholu pamatniku je zajimavy pohled na tehdejsi bitevni pole a pri dobre viditelnosti i dobry vyhled do sirsiho okoli.
Zvnejsku je pomnik vyzdoben alegorickymi sochami: archandelem Michaelem v brneni a s plamennym mecem stojicim uprostred bitevni vravy jako symbol vzpoury narodu proti Napoleonovi, furiemi s pochodnemi valky a dvema ohromnymi orly jako symboly znovunabyte svobody Evropy. Uvnitr kolem symbolicke krypty jsou sochy 16 valecniku se sklonenymi hlavami, kteri tak vzdavaji poctu padlym kamaradum. V tzv. sale slavy jsou ctyri kolosalni alegoricke sochy statecnosti, sily lidu, obetovani a pevnosti viry. Kazdy z techto neprilis umelecky zdarilych kolosu je 9,5 metru vysoky a vazi asi 400 tun. V pamatniku je jeste mnoho dalsich mensich soch.
Doporucuji pri navsteve Lipska tuto zajimavou pamatku nevynechat. Jen preji, aby se navsteva pamatniku povedla lepe nezli mne. Pamatnikem me provazel sympaticky, dejin bitvy narodu znaly kolega z Ustavu pro zivotni prostredi v Lipsku. Pote co jsme si asi za 45 minut pamatnik prohledli, dosli jsme k jeho autu, zaparkovanemu na nehlidanem rozlehlem parkovisti pred pamatnikem, a z auta byly ukradeny jak jeho, tak i moje aktovka.
Nemecky kolega zareagoval na neprijemnou udalost jadrnym zvolanim: "Scheisse!" V jeho aktovce pry nic prilis cenneho a duleziteho nebylo. To ja jsem dopadl hure. Krome nahraditelnych cestovnich seku, pisemnosti a diapozitivu z meho pred nekolika hodinami predneseneho seminare, jsem mel v aktovce tez kanadsky a cesky pas. Musel jsem kvuli dvema nahradnim pasum cestovat do Berlina a tam vyjednavat s dvema konzulaty (jedna z "vyhod" dvojiho obcanstvi!). Jsem vdecen lipskym kolegum, kteri mi byli v teto svizelne situaci skutecne plne napomocni.
Ukradene pasy, aktovku a vse ostatni jsem dodnes (udalo se v rijnu r. 1995) zpet neobdrzel, i kdyz o kradezi byl sepsan nemecky dukladny policejni protokol. Tak si obcas predstavuji, ze po zemekouli cestuji dve podezrela a nebezpecna individua se jmenem a ostatnimi osobnimi udaji jako ja.
Vy ale necháváte po zkušenostech života v Kanadě cenné věci v automobilu na sedadle, kde je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že je někdo ukradne? Nebo se zloděj vloupal do kufru auta, kde ty věci nebyly na první pohled vidět?
Pochod k vyroci vitezstvi nad fasismem
8. kveten je mezinarodním dnem osvobozeni od fasismu a nacismu. Dnes se opet tyto zvracene ideologie probouzeji - narusta cinnost stoupencu ideologie, ktera uz jednou po milionech vrazdila v plynovych komorach. Pohrobci nekdejsich nacistu se dnes otevrene vysmivaji lidske svobode, obvinuji mensiny ze vseho spatneho, popiraji hruzy holocaustu a nenavidi kvuli barve pleti.
Naciste ve 30. letech tohoto stoleti tezili z nerozhodnosti a neschopnosti demokratických sil sjednotit se a postavit se proti nim. Neudelejme stejnou chybu! Nemlcme!
JIZ NIKDY FASISMUS!
Dne 8. kvetna 1998
Stanice metra B - Krizikova od 16.00
Porada obcanske sdruzeni Iniciativa proti rasismu (IPRA) za podpory techto organizaci:
United, Cesky svaz bojovniku za svobodu, IQ Roma servis, Nadace mezilidske tolerance, Budoucnost, Nadace tolerance a Action Courage/SOS Rassismus (Nemecko)
KONTAKT (dotazy a blizsi informace:
E-MAIL ipra@post.cz
VICE INFORMACI:
Iniciativa Proti RAsismu
oficialni page Iniciativy proti rasismu
Proti nacisticka liga
stranka Anti Nazi League - clanky, informace, propagace, akce
UNITED for Intercultural Action
oficialni srtraka United
HURONTARIA BULLET-in No. 7.
Vážení přátelé,
právě vyšlo SEDMÉ číslo internetového časopisu HURONTARIA , naleznete jej na:
http://www.hurontel.on.ca/~hurychj (Canada)
nebo na: http://members.tripod.com/~Hurontaria/ (Worldwide)
nebo na: http://netnow.micron.net/~michal/Hurontaria.htm (USA)
nebo na: http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria (Evropa)
Novinka: Posíláte rádi digitální pohlednice? Nyní je to možné jednu takovou poslat i z Hurontarie na http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/dopis.htm nebo z Titulní Stránky. Přečtěte si o tom v Komentáři v čísle 7.
Z nových linků na Hurontarii uvádíme:
Czechs Abroad
Czech Republic, Bohemia, and Moravia Genealogy Research
Seznam: Zpravodajství Casopisy Elektronické - Ziny
Máme také link v Kanadských listech (Mr. M.Kalab, Ottawa, viz link na Titulní stránce, já tam také polopravidelně přispívám - jbh) and Zajimavosti z Kanady (Mr. M. Kolar, Manitoba, viz link na Titulní stránce).
A v nepooslední řadě také Publishers Writers' Block Pod Publishers Můžete-li nás propagovat ještě jinde, budeme vám vděčni.
Vítáme mezi naše čtenáře paní Dittu Starr z Miesteru (viz linky na Titulní stránce), Johna Peisara, Davida a Hanu Oldmanovy, P.Lichtenberga, paní E. Novotnou z U.S.A., M. Stavenika from Portlandu. Také Jonathana (steigmaj), Lubose Motla (nyní v U.S.A.), paní Karlu Kuldovou z Paříže, pana Bendla z Port Elginu a pana Bujase ze Scarborough a také "Lonely Hearts", které mi pořád posílají nabídky, ač vědí, že jsem šťastně ženat. Naše "starší" čtenáře, které jsme tu dosud nejmenovali, uvedeme v příštích Bulletinech.
V dnešním čísle doporučujeme v české části Subliminalní Sugesci a České limeriky a také SAYONARA pokračuje, tentokrát o Japoncích dříve a nyní. Z anglické části pak Interview s doktorem Blairem o managementu a The Honest Ads - či jak by měly vlastně vypadat.
A - ENGLISH PART
Other Dimensions: Interview with Dr. Blair
Life : Memories . . .
Short Story:The Night Train
Inclinations: The Honest Ads
B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha: Sublimální sugesce
Reportáž: Sayonara IV
Povídka: Johnny Angel
Poezie: České limeriky
Hezké čtení Vám přeje
