Skupina bývalých vysokých britských vojenských činitelů a diplomatů poslala premiérovi Tonymu Blairovi otevřený dopis, v němž požaduje, aby bylo zrušeno rozšiřování Severoatlantického společenství směrem na východ. Skupina zastává názor, že plány Severoatlantického společenství včlenit do NATO Polsko, Maďarsko a Českou republiku, nejsou v zájmu Evropy a jsou motivovány jen obavou z nestabilního Ruska. Dopis, zaslaný premiéru Tonymu Blairovi, požaduje, aby byla otázka rozšiřování NATO do střední Evropy řádně prodebatována v britském parlamentu.

V dopise se praví, že britští vojenští činitelé shledávají ruské námitky proti rozšiřování NATO do střední Evropy "v mnoha ohledech pochopitelné". Navzdory tomu, že minulý týden americký Senát schválil přičlenění Polska, Maďarska a České republiky do NATO během příštího roku, a že toto rozšíření NATO jednomyslně podporují všechny vlády Severoatlantického společenství, signatáři bezprecedentního dopisu Blairovi varovali před "znapokojujícími důsledky" rozšíření NATO do střední Evropy.

Rozšíření NATO by i nadále "bezdůvodně antagonizovalo Rusko" a zvýšilo by ohrožení zemí, které nebudou do Severoatlantického společenství připuštěny v první etapě. Jde především o pobaltské země.

Dopis poslalo do Downing Street, sídla premiéra Blaira, 23 bývalých čelných britských vojenských a diplomatických představitelů.

Signatáři dopisu uznávají, že mají nově nezávislé země východní Evropy legitivní bezpečnostní obavy. "Avšak, to jim neposkytuje absolutní právo stát se členem aliance, jakou si vyberou. Jsme přesvědčeni, že rozšíření NATO není správnou cestou, jak jim poskytnout bezpečnost, o niž usilují. Oslabí to bezpečnost nynějších členů NATO," praví se v dopise.

Britští diplomati a vojenští odborníci argumentují, že rozšiřování bezpečnostní organizace, jejímž cílem je postavit se hrozbě z Ruska "je neslučitelné se zveřejněným cílem vytvořit konstruktivní spolupráci s Ruskem, založenou na vzájemném respektu."

Byla by chyba, dodává dopis, interpretovat podpis Moskvy na zakládajícím dokumentu zákonu o NATO a Rusku, v jehož rámci se má rozvinout mezi NATO a Ruskem spolupráce, jako ruské přijetí rozšíření NATO.

Signatáři dopisu také varují, že bude velmi obtížné dosáhnout konsensu v organizaci, která bude mít 19 a možná i více členů. Navrhují, že by lepším, alternativním řešením bylo vytvořit regionální smlouvy o vzájemné spolupráci, spojené s NATO, nikoliv však integrované do NATO.

Podle návrhů na rozšíření NATO budou muset Británie a ostatní členské státy NATO poslat vojska do bojů na území Polska, Maďarska a České republiky. "Je pozoruhodné, že se neuvažovalo vůbec o žádných jiných řešeních," konstatuje dopis.

Bývalý vysoký činitel britské armády generál Sir Hugh Beach vyjádřil v rozhovoru s rozhlasem BBC pochybnosti o tom, zda přijetí tří středoevropských zemí do NATO zvýší bezpečnost Evropy. Uvedl: "Z mého hlediska je daleko významnější evropskou bezpečnostní otázkou problém bezpečnosti a stability Ruska, kde nyní existuje velmi nestabilní politický systém. Proč že přijímáme do NATO středoevropské země? Zcela jasně tím dáváme najevo, že se obáváme, že by k nám mohlo Rusko zase někdy v budoucnu zaujmout nepřátelský postoj, a tak se na to připravujeme vytvořením silného postavení. Je to snad rozumný způsob, jak si vytvořit přátele a ovlivňovat lidi? Chceme, aby byla celá záležitost řádně prodebatována, a nikoliv, aby to prošlo britským parlamentem jen tak automaticky, protože to už schválili Američané."

Dopis Tonymu Blairovi podepsali bývalý labouristický ministr obrany Lord Healey, bývalý náměstek generálního tajemníka NATO Sir Arthur Hockaday, bývalý britský velvyslanec v Sovětském svazu a u NATO Sir John Killick a bývalý náměstek vrchního velitele spojeneckých vojsk v Evropě Sir Harry Tuzo.

Názory skupiny britských diplomatů a vysokých vojenských činitelů na odpočinku odpovídají názorům některých univerzitních odborníků, kteří konstatují, že nikdo neví, jaký je v současnosti důvod pro existenci Severoatlantického společenství a zdůrazňují, že neexistují žádné strategické důvody pro přijetí středoevropských zemí do NATO. Pozorovatelé však konstatují, že vzhledem k tomu, že americký Senát rozšíření NATO schválil, Američané svým tlakem v Evropě rozšíření NATO do Střední Evropy prosadí, ať už existují jakékoliv pochybnosti o tom, zda je to strategicky moudré.

Britský ministr obrany George Robertson naproti tomu řekl, že by bylo "hluboce urážlivé pro země, které byly pozvány do NATO a jejichž veřejné mínění pohlíží na vstup do NATO s nadšením", kdyby mělo být rozšiřování Severoatlantického společenství zastaveno. Uvedl, že Západ si paralelně buduje přátelské vztahy i s Ruskem.

Třetí cesta na zbývající lodi

Osud Vlasovovy armády po jejím odchodu z Prahy

Velká Británie: Labouristé po roce u moci

1. května 1997 zvítězili labouristé Tonyho Blaira ve všeobecných volbách triumfálně po osmnácti letech nad konzervativci. Jak se zhostila Labouristická strana v prvním roce svého funkčního období vlády? Podle průzkumů veřejného mínění je Labouristická strana po roce u moci kupodivu ještě populárnější, než když před rokem zvítězila ve volbách.

1. května 1997 získali labouristé ve všeobecných volbách 45 procent hlasů, konzervativci 31 procent, liberální demokraté 17 procent. Podle průzkumů veřejného mínění organizace MORI z konce března 1998 podporuje labouristy letos na jaře 53 procent britských voličů, konzervativce 28 procent a liberální demokraty 14 procent. Blair přišel v posledních měsících asi o tři procenta podpory u mladých lidí, naopak získal podporu lidí starších než šedesát let. Celkově se k Blairovi a jeho vládě za poslední rok přiklonila dalších osm až devět procent občanů. Občanská pokojenost s tím, co dělá premiér Tony Blair, nepoklesla za minulý rok nikdy pod šedesát procent. Po pět měsíců minulého roku bylo více než 50 procent britských občanů spokojeno s tím, jak si počíná Blairova vláda.

Tony Blair je často srovnáván s Margaret Thatcherovou. Blair dominuje britské politické scéně takovým způsobem, jak to Thatcherová dokázala jen krátce uprostřed osmdesátých let. Blair ystupuje prezidentským způsobem a zastiňuje své kolegy ve vládě. Snaží se být hlasem svorného, bezkonfliktního "jednotného britského národa". Jeden britský komentátor poznamenal, že "Margaret Thatcherová byla válečnice, Tony Blair je léčitel." Blair se skutečně snaží neutralizovat společenské rozpory. Často se mu daří vyjadřovat převládající náladu v národě, jako například po smrti princezny Diany. Velkým úspěchem bylo pro Blaira uzavření nedávné dohody o severoirském příměří, čímž se neočekávaně stal také organizátorem nadcházejících mírových rozhovorů o situaci na Blízkém východě.

Co Blairova vláda za první rok svého funkčního období udělala? Nedlouho po loňských všeobeckých volbách učinila první radikální rozhodnutí: dala ústřední britské bance Bank of England právo nezávisle určovat úrokové míry, a tak osvobodila rozvoj britské ekonomiky od politických tlaků. V červnu 1997 psokytla v novém státním rozpočtu školám a nemocnicím státního zdravotnictví podstatné další finance. Získala je především zrušením daňových úlev na investice v soukromých důchodových fondech. Někteří pozorovatelé za to labouristy kritizovali, že zvýšili daňové zatížení britských občanů zadními vrátky.

Labouristická strana posléze - po masakru ve skotském městečku Dunblane, kde šílenec Thomas Hamilton před časem usmrtil střelbou celou třídu prvňáčků i s učitelkou - zakázala v Británii soukromé vlastnictví střelných zbraní, zrušila imigrační předpisy, které znemožňovaly sjednocování rodin a oznámila, že bude provádět "etickou zahraniční politiku". Decentralizovala vládu ve Skotsku a ve Walesu. Těmto částem Británie poskytla v referendu právo získat vlastní parlament a Skotové a Walesané se pro parlament v referendu rozhodli. Referendum o vzniku dalšího samosprávného shromáždění se bude konat začátkem května i v sedmimiliónovém Londýně. Blairova vláda začlenila Evropskou konvenci o lidských právech do britského zákona.

Už před loňskými všeobecnými volbami slíbili Labouristé, že nebudou rozhazovat peníze a budou se po dva roky přísně přidržovat už před volbami nastítěné konzervativní rozpočtové politiky. V rámci tohoto rozhodnutí došlo ke kontroverzi, když vláda omezila sociální podporu pro svobodné matky a rozhodla se zavést od nového školního roku roční školné ve výši přibližně jednoho průměrného měsíčního platu pro univerzitní studenty. Vláda také začala vyvíjet množství energie pro zlepšení úrovně vyučování na základních školách, zejména co se týče schopností žáků psát a počítat.

V druhé polovině prvního roku svého funkčního období zahájila Blairova vláda celou řadu analýz nejrůznějších aspektů britského veřejného života. V lednu 1998 už pracovalo 87 oficiálních analytických skupin, připravujících rozbory a řešení nejaktuálnějších problémů, od otázky, zda se má i nadále platit horentní mýtné za přejezd nového, soukromého mostu na jeden skotský ostrov na vnitřních Hebridách (které zavedla konzervativní vláda) až po otázku bezpečnosti silikonových implantů do ženských prsou. Vláda přislíbila, že bude rozhodovat otevřeně a k přípravě řešení všech problémů přizvala občanské zájmové skupiny. Pro některé organizace se otevřely dveře ministerstev poprvé za dvacet let.

Celkem jsou Blairovou vládou znechuceni jen levičáci, stoupenci tradičních labouristických hodnota "staré levice". Tito aktivisté Blairovi například vyčítají že připravuje rozsáhlou restrukturalizaci britského systému sociální podpory a důchodového zabezpečení. Blair ovšem varoval stoupence tradiční levice už před loňskými volbami, že jeho strana se nebude přidržovat známých ideologických schemat. Tradiční levice by chtěla, aby Blairova vláda zavedla vyšší daně a zvýšila veřejné výdaje. Obává se, že reforma sociálního zabezpečení tvrdě postihne chudé lidi.

Navzdory kritice levicového křídla, Blairova vláda nejedná jako konzervativci. Podepsala sociální kapitolu maastrichtských dohod, přislíbila, že zavede minimální mzdu, kterou konzervativci po léta odmítali, poskytla nejchudším britským občanům 3,5 miliardy liber (asi 200 mld Kč) k tomu, aby se sami osvobodili z pasti nezaměstnanosti a vrátili se do práce.

Konzervativní kritika Blairovy vlády je většinou jen velmi chabá. Snad nejostřejší konzervativní výtkou je, že se labouristická vláda chová příliš autoritativně a předpisuje lidem, co mají dělat, jako by věděla jen ona sama, co je pro ně nejlepší. Je ale pozoruhodné, že kdykoliv byla tato kritika proti ministrům vznesena, členové Blairovy vlády ustoupili. Vláda Tonyho Blaira se vyhýbá konfliktům. Zřejmě právě proto je nejpopulárnější v historii průzkumů veřejného mínění.

Někteří kritikové poukazují na to, že je prý Blairova politika jen mlhavá: Blair chce, aby byl sympatický všem, a tak nic prý neříká příliš jasně a konkrétně. Blair se chová otevřeně antiideologicky: jeho heslem je: "je důležité jen to, co se skutečně osvědčí v praxi". Jeden komentátor poznamenal, že je prý mlhavost Blairovy vlády pro ni handicapem: bez ní by možná byla její popularita ještě vyšší. Za nekonkrétní rétorikou, přátelskou vůči občanům, se totiž skrývají radikální vládní rozhodnutí: občané si neuvědomují, kolik práce vlastně labouristé za minulý rok udělali.

Ale britští voliči nesouhlasí s názorem, s nímž občas přicházejí konzervativní kritikové, že prý nemá labouristická vláda žádné principy a udělá cokoliv, jen aby se udržela u moci. Minulou neděli tento názor odmítlo v průzkumu veřejného mínění 72 procent britských občanů.

30. dubna 1998

Jan Čulík

(Psáno pro časopis Pražský demokrat.)

Má Tony Blair nějakou politickou filozofii?

Česká politika v předvolebním období se jak se zdá rozkládá na osobní útoky a povrchně analyzované a posléze rychle zapomenuté skandály. Neexistuje dnes zřejmě v ČR strana, která by byla schopna neideologicky, otevřeně a plodně zhodnotit hospodářskou a politickou situaci země v kontextu mezinárodního vývoje, co se bude v Evropě dít dál a vypracovat nosný program, který by zajistil, že Češi budou v nadcházejících desetiletích patřit mezi světovou elitu, nikoliv mezi ekonomicky a politicky závislé národy.

Přitom by možná stačilo jen tak málo. Uvažovat, dívat se do světa a předvídat. O tom je také příspěvek Jiřího Jírovce, zveřejněný v dnešních Britských listech.

Uvádím zde shrnutí postojů britského premiéra Tonyho Blaira, při příležitosti 1. výročí vítězství jeho strany v britských všeobecných volbách, jak ji vypracoval na základě rozhovorů čelný představitel Labouristické strany a častý Blairův kritik, tradiční britský labouristický politik politik Roy Hattersley. Vyšla 3. května v týdeníku Observer. Blair se úzkostlivě přidržuje neideologické cesty. Pro někoho mohou být jeho postoje možná poněkud mlhavé. Jiní se nad nimi možná zamyslí a vyberou si z nich, co považují za nosné i pro českou situaci. (JČ)

V létě 1996 se účastnil Tony Blair jako host setkání britských židovských intelektuálů. Hovořilo se o Izraeli a o západním břehu Jordánu, a pak položil Blairovi oxfordský sociolog a křesťanský socialista, profesor "Chelly" Halsey otázku, která se kdysi často ozývala během náboženského vyučování na socialistických nedělních školách: "Kdo je podle vás druhou nejdůležitější osobností v bibli?" Tradiční odpověď je "dobrý Samaritán". Blair odpověděl: "Pilát Pontský".

Tato odpověď přítomné zprvu poněkud iritovala, protože se domnívali, že Blair schválně odpovídá jen drze. Pak vyšlo najevo, že šéf tehdejší hlavní britské opoziční strany to myslí zcela vážně a má to dobře promyšleno. Dva roky uplynuly od tohoto setkání a i dnes potvrzuje Tony Blair, že je podle jeho názoru po Kristovi druhou nejdůležitější osobností v bibli Pilát Pontský, římský prokurátor v Judeji, který se podřídil požadavkům davu a nechal popravit Krista a nikoliv zloděje Barabáše. Pilát byl, uvádí britský premiér, "v podstatě dobrý člověk, který neměl odvahu učinit, co je správné." Blair si z toho vytvořil pro sebe podobenství. Přesvědčení musí jít ruku v ruce s odvahou. Zásady jsou k ničemu, nemáte-li moc. Cesta do opozice je dlážděna dobrými úmysly.

Blair nikdy neskrýval svou netrpělivost s tím, že je Labouristická strana v opozici. Zpočátku, v polovině osmdesátých let, zastával Blair jako křesťanský socialista názor, že je zapotřebí rozšiřovat ve společnosti zásady rovnosti. V současnosti už tento názor vůbec nesdílí. Ostře se staví proti rovnosti jako společenskému cíli a proti přerozdělování moci a bohatství státem.

Blair dnes zdůrazňuje, že jeho úsilí o reformu Labouristické strany nezačalo teprve, když se stal jejím šéfem. Konstatuje, že když se poprvé dostal do parlamentu v roce 1983 ve volebním okrsku Sedgefield, vysvětlil svým voličům, co podle jeho názoru musí Labouristická strana udělat, má-li vyhrát volby. "Zdůraznil jsem, že musíme být atraktivní i pro majitele domů a bytů, nejen pro lidi, kteří bydlí ve státních činžácích. Bylo to velice nepopulární."

V roce 1993 vysílala britská televize seriál s názvem Fight Again, Znovu do boje, který zdůrazňoval, že mají-li labouristé vyhrát volby, musejí si vybrat - buď socialismus anebo úspěch. Tony Blair vyjádřil hluboký nesouhlas s tvrzením ekonoma Kennethe Galbraithe, podle něhož je potřeba "dát chudým lidem hlas" stejně tak důležitá jako získání popularity u středních vrstev. "Jestliže se nedostaneme k moci," konstatoval Blair, "nepomůžeme nikomu." A pak začal vypočítávat, co všechno bude nutno v Labouristické straně změnit. "Máme-li na jihu Anglie problémy s volební podporou, je to proto, že prosazujeme přerozdělovací daňovou politiku."

I kdyby byl Blair motivován jen touhou zvítězit ve volbách a ospravedlňoval by svou posedlost vítězstvím odmítáním principální opozice jako neukázněnosti, která nemůže mít u voličů odezvu, stejně by zřejmě volby vyhrál, byl by však daleko méně zajímavým premiérem.

Ve věku, který pohrdá politiky i celým politickým procesem, šířil Blair kolem sebe pohrdání vůči "zastaralému a pošetilému ideologickému haraburdí". Začal prosazovat takzvanou "třetí cestu" mezi "kapitalismem" a "socialismem". Je to dosti mlhavý koncept. Podle Tonyho Blaira se v pojmu "třetí cesta" snoubí hospodářská úspěšnost a výkonnost se sociální spravedlností. Je to politika, kterou nemůže realizovat "strana, která se definuje určitou třídní příslušností". Blair odmítá přesvědčení, že "státní vlastnictví je vždycky lepší než soukromé vlastnictví". Trh je podle Blaira nutno považovat za klíčovou podmínku pro vznik hospodářské efektivity. Trh nestačí jen tolerovat. Tento názor je dnes natolik nekontroverzní, že platí i v komunistické Číně.

"Pojem třetí cesty lze nejlépe definovat naším postojem vůči trhu pracovních sil," vysvětluje Blair. "Jsem přesvědčen, že by měl existovat minimální standard, a proto podporuju princip minimální mzdy. Ale chceme si zachovat pružnost rozhodování, neboť jsem přesvědčen, že to je v zájmu moderní ekonomiky. V současnosti musejí být lidé schopni se rychle a radikálně přizpůsobovat. Musejí být schopni jednat tvůrčím způsobem. Pravice zastává jiný názor: ta tvrdí, že by na pracovištích neměla platit vůbec žádná pravidla. Stará levice byla zase přesvědčena, že ke spravedlnosti lze dojít prostřednictvím zavádění předpisů. Vláda musí hrát určitou roli. Proto nevěřím ve stoprocentně volné tržní vztahy. Ale vláda se musí soustřeďovat na šíření kvalifikace mezi obyvatelstvem, rozšiřování vzdělání, technologie a na vytváření moderního servisu pro pracovní příležitosti. Nestačí zaujmout názor, že vytvoříme rigidní, neměnné předpisy, a to uchrání pracovní příležitosti před zánikem...

Před dvěma lety argumentoval takto Tony Blair při rozhovoru s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem. Blair Chiraca varoval, že Británie nepřijme ty části sociální kapitoly maastrichtské smlouvy, které by vnutily britským firmám zbytečně velké množství předpisů a zbytečně velké náklady, a tím by ohrozily jejich konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. Chirac argumentoval, že minimální vzrůst výdajů na pracovní síly neohrožuje export. Blair však i nadále silně prosazoval svůj koncept hospodářské otevřenosti. Francouzský prezident mu položil otcovsky ruku na rameno: "Připomeňte mi," řekl. "Vy jste šéfem britské levice a já stojím v čele francouzské pravice. Nebo je to snad obráceně?" Blair se zasmál.

Jde ale o vážnou věc. Téměř všechny politické strany uznávají, že je zapotřebí najít správnou rovnováhu mezi výkonností volného trhu a sociálním ochranářstvím prostřednictvím vládních předpisů. Blair vyslovuje jednoduché pravdy, které považují všichni muži i ženy dobré vůle za samozřejmé. To to je jeho politická síla a intelektuální - i ideologická - slabost.

"Jediným způsobem, jak získáme více peněz, je, dokážeme-li udržet stabilitu ekonomiky," konstatuje Blair. Znamená to snad, že zastává konzervativní názor, že chudí zbohatnou až tehdy, až zbohatne celá ekonomika? Blair si přeje, aby byla politika "inkluzívní", aby se na ní podíleli lidé ze všech oblastí života a osoby všech politických přesvědčení. Domnívá se, že ideologické konflikty už skončily a dnes nikomu nic neříkají. Je přesvědčen, že staré problémy lze vyřešit novým způsobem, a jeho řešení jsou v podstatě manažerská. Je přesvědčen, že že politika - tak jak byla tradičně chápána a praktikována - je už dnes mrtvá.

Paul Johnson - kdysi radikálně levicový šéfredaktor časopisu New Statesman, z kterého se stal věrný stoupenec Margaret Thatcherové a který nyní píše kontroverzní sloupky do novin - pravidelně Blairovi radí, co má dělat. Nynější britský premiér, konstatuje Paul Johnson, je "jednoduchý člověk, v tom nejlepším smyslu slova. Je přesvědčen, že náboženství a politika jsou součástí téhož, jediného procesu. A domnívá se, že by vláda měla mít srdce - stejně jako thatcherovskou hlavu, což znamená, že by neměla plýtvat penězi. V podstatě Blair věří ve slušnost, dobré chování, a že je nutno dělat, co se patří." Blair s tím souhlasí. "To jsou dobré hodnoty," uvádí. "Hodnoty," to je typické blairovské slovo. "Hodnoty," jak doufá, "nahradily úzkoprsé ideologické argumenty, spojené s třídní příslušností či s konkrétním názorem na hospodářskou organizaci státu. Tyto hodnoty jsou v podstatě sociálně demokratické, anebo demokraticky socialistické, " tvrdí Blair. Avšak přitom je možno propadnout ideologické kampani, a to není dobré. Podporujeme myšlenky a hodnoty, které jsou velmi důležité, ale je jich možno dosáhnout jiným způsobem." Za poslední čtyři roky vytvořil Blair z labouristů úplně novou stranu.

Samostatnost, nezávislost, integrita