středa 13. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled aktuálních zpráv z ČR Václav Havel a jeho blesková milost pro občany, kteří zfackovali Sládka:
  • Karikatura (Jiří Jírovec) Česká televize:
  • Uvnitř České televize (Andrew Stroehlein)
  • Inside ČT (Andrew Stroehlein)
  • Poznámky k článku Andrewa Stroehleina (Jiří Jírovec)
  • Připomínky k Čulíkově analýze pořadů "Události" ČT (Jiří F. Potužník, dočasný reportér ČT v Londýně)
  • Ještě pár poznámek k textu Jiřího Potužníka(Jan Čulík) PŘÍLOHA:
  • Studie provozního prostředí České televize, květen, 1998 (Coopers & Lybrand)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    Co je nového v České republice

  • ODS už zná výsledky auditu svého hospodaření od firmy Deloitte & Touche. Politické grémium Občanské demokratické strany (ODS) se včera seznámilo s výsledky forenzního auditu firmy Deloitte & Touche, který prověřil financování ODS. Sdělovací prostředky budou o této zprávě informovány dnes. Jde o to, co bylo na obvinění, že má ODS ve Švýcarsku tajné konto a porušuje tím zákony. ODS prý nehodlá k auditu poskytovat "žádné komentáře, žádná vysvětlení". Předseda senátorů ODS Milan Kondr odmítl informace o téměř stoprocentní jistotě kriminalistů, že ODS měla v zahraničí tři tajná konta.

  • Poslanecká sněmovna obhájila původní rozhodnutí obou parlamentních komor, aby držení drog pro vlastní potřebu bylo i  v ČR trestným činem. Václav Havel odmítl v dubnu novelu podepsat s odůvodněním, že dospěl k názoru, "že zákon by vedl spíš k postihu obětí než postihu pachatelů" a "znamená příliš ostrý vpád do systému lidských práv a svobod". Pokud má zákon platit i přes nesouhlas prezidenta, musí být znovu schválen nejméně 101 poslancem. Pro přijetí protidrogové novely se včera vyslovilo celkem 128 poslanců ze 188 přítomných. Podle novely bude moci být od 1. ledna příštího roku potrestán také každý, kdo u sebe bez povolení přechovává drogu "v množství větším než malém". O tom, co je "množství větší než malé", budou rozhodovat policisté při zadržení dotyčného pachatele a soudci. Přijatá novela dále zpřísňuje trestní sazby za každé jiné neoprávněné nakládání s drogami a tato část by měla vstoupit v platnost již od 1. července. - I na Západě se vyskytují názory, že má-li se zlikvidovat ilegální obchod s narkotiky, bude nutno užívání narkotik legalizovat, ale jejich překupníky přísně stíhat. Tento kontroverzní názor výjimečně zastávají někteří vysocí činitelé britské policie, kteří jsou přesvědčeni, že je pouze otázkou času a obrovského tlaku drogové mafie, než bude obecně přijat.

  • Inflace v ČR v dubnu stoupla v porovnání s minulým rokem o  13,1 procenta. Čistá inflace, kterou sleduje ČNB, dopsáhla v dubnu meziročně 7,6 %. Celou třetinou se na inflaci podílelo zvýšení telekomunikačních poplatků (jinde ve světě se snižují). Zdražovaly se v poslední době brambory, ale ceny potravin stouply jen málo, ceny služeb pro volný čas dokonce velmi mírně poklesly. Výrazně stále rostou ceny oděvů a bot.

  • Václava Havla ve středu propustí z nemocnice. Prezident Havel bude ve středu převezen do zámku v Lánech. Dopoledne ještě podstoupí kontrolní snímek plic. Pondělní operace, uzavření otvoru do průdušnice, byla bez komplikací a lékařské konzilium je spokojeno s uzdravováním. Pokud bude vše pokračovat dobře, mohl by být prezidentovi uzavřen vývod střev na rozhraní května a června, takže do voleb by byl prezident v plné formě, řekl jeden z jeho lékařů.

  • Televize Nova musí zveřejnit opravu nepravdivých tvrzení, která v červenci 1996 pronesl v pořadu Volejte řediteli na adresu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání generální ředitel Novy Vladimír Železný. Rozhodl o tom pražský Městský soud. Podle soudu Železný nemluvil pravdu, když uvedl, že rada je nezávislá na parlamentu, že se parlamentu i "postaví" a že za tím vším je její spolupráce s podnikatelem Vladimírem Stehlíkem. (Železný se hájil, že pořad Volejte řediteli není zpravodajský, ale soud tento argument nepřijal.) Soud ale vyhověl žalobě Rady pouze částečně. Kvůli formálním nedostatkům zamítl tu její část, která se týkala povahy právnického posudku na licenční práva k televiznímu vysílání, který Železný zpochybnil. Proti rozsudku se mohou obě strany odvolat k vrchnímu soudu.

  • Bývalý poručík StB Ludvík Zifčák alias student Milan Růžička tvrdí, že si z událostí, které se staly při zásahu proti demonstrantům 17.listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, nepamatuje "vůbec nic". Řekl to jako svědek u  táborské pobočky Krajského soudu České Budějovice v  procesu s bývalými důstojníky SNB Michalem Danišovičem a Bedřichem Houbalem. Ti jsou v souvislosti se zásahem proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17.listopadu 1989 obžalováni ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Zifčák se v roce 1989 pod krycím jménem Milan Růžička dostal s nepravým maturitním vysvědčení na Vysokou školu báňskou v Ostravě, kde měl proniknout do nezávislých studentských iniciativ. Pod nepravým jménem se zúčastnil studentské demonstrace 17.listopadu 1989 v Praze na Albertově a podle výpovědí svědků se snažil přesvědčit studenty, aby plánovanou trasu pochodu změnili do centra města. Na Národní třídě měl pak předstírat, že je vážně zraněn. Zifčák byl v souvislosti s listopadovými událostmi odsouzen k 18 měsícům vězení za zneužívání pravomoci veřejného činitele. V roce 1995 nastoupil výkon trestu, z něhož byl po osmi měsících podmíněně propuštěn. Loni byl zvolen šéfem severomoravské organizace Strany československých komunistů.

  • V úterý byl v Praze zahájen hudební festival Pražské jaro, který existuje už od roku 1946.

  • Na milost, kterou udělil prezident Václav Havel dvěma Romům za zfackování republikánského předsedy Miroslava Sládka v Novém Boru, reagovali čeští politikové rozpačitě. Poslanecká sněmovna dokonce většinou hlasů rozhodla o tom, že chce slyšet podrobnou zprávu o Sládkově napadení přímo od ministra vnitra Cyrila Svobody. Pro ministrovo veřejné vysvětlení hlasovala až na pár výjimek kompletní opozice, včetně ODS. Návrh na zařazení nového bodu podal republikánský mluvčí Jan Vik; Sládek byl nepřítomen. Vik zpochybnil udělení prezidentské milosti, kritizoval prezidentský pár a  řekl, že "je asi nutné, aby byl Sládek za pomoci cikánských bojůvek s tichým souhlasem či přímo přičiněním vládní garnitury doslova fyzicky likvidován jen proto, že má jiný názor". Vik rovněž přečetl sněmovně agenturní zprávu ČTK, že žádný ze svědků novoborského incidentu zatím údajné Sládkovy hanlivé výroky o prezidentském páru nepotvrdil. Komunistka Zuzka Rujbrová soudí, že prezidentovi nikdo nemůže vzít právo udílet milost, ale měl by daleko odpovědněji zvažovat, kdy se pro ni rozhodne, "a v každém případě měl počkat na ukončení vyšetřování". Podle ní měl být tento skutek kvalifikován i jako trestný čin maření přípravy a průběhu voleb, a "nebylo-li zahájeno trestní stíhání, nemůže se na něj vztahovat ani prezidentská amnestie". Obdobného názoru byl Jan Černý (US): "Můžu si o republikánech myslet cokoli, ale tohle není nejšťastnější krok. Amnestie přišla dřív, než byla celá záležitost vyšetřena." I podle Jiřího Karase (KDU-ČSL) to je milost předčasná, protože prezident "měl počkat na kompletní výsledek vyšetřování, a pak rozhodnout".

  • Škoda, že Jiří Pehe už není nezávislý komentátor. Ve věci náhlé Havlovy amnestie pro dva občany, kteří zfackovali Sládka, zjevně obhajuje neobhajitelné. Ví to sám a je to vidět i z jeho formulací. Pro dnešní deník Slovo Pehe například řekl: "Prezident si byl vědom toho, že ať rozhodne v kterékoliv fázi zastavit vyšetřování udělením milosti, bude kritizován. Nyní je kritizován za to, že nedal možnost vyšetřovatelům, aby případ vyšetřili. Pokud by se rozhodl udělit milost později, byl by kritizován, že maří náročnou a finančně nákladnou práci vyšetřovatelů a zpochybňuje výsledky šetření. Proto dávalo více smyslu udělit milost ihned."

  • Poznámka.S výjimkou úvodníku Jiřího Jírovce o nenadálé milosti pro útočníky na Miroslava Sládka od Václava Havla je dnešní číslo Britských listů monotematické, zabývá se znovu a podrobně situací České televize - neboť jsem přesvědčen, že je to snad nejvýznamnější téma dnešní české současnosti. Čtenářské reakce na nejrůznější témata Britských listů z minulých dní zveřejním později, autorům děkuji za trpělivost. - Zajímavý článek o televizní problematice od Milana Šmída z historického hlediska je na tomto místě. JČ


    Výběr textů z posledních dní:

  • Stalinova bomba: Jak Rusové v Československu drancovali uran (Zbyněk Zeman)
  • Pozadí jaderné bomby (Vladimír Wagner)
  • Pražský deník (Andrew Stroehlein)
  • Hrozí Brnu záplava radioaktivním kalem?
  • Vandalismus evropského formátu: kostel svatého Michaela Archanděla na Staroměstském náměstí je přestavován na disneyovskou multimediální show
  • Události bez událostí: reforma zpravodajství České televize - pokus o první analýzu
  • Věnec sonetů (Jaroslav Seifert) - báseň, vyjadřující úzkost z komunistického útlaku, kterou autor vydal v Praze r. 1956 (Nesprávný link, zveřejněný v pondělí, byl opraven.)
  • Američané objevili dvě bílkoviny, které v součinnost likvidují rakovinové nádory, zatím u myší
  • Velká Británie a případ etiky a spravedlnosti: pronásledování dětské vražedkyně Mary Bellové
  • Otevřený dopis Ivanu Kytkovi (Jiří Jírovec)
  • Jaro 1968 na Západě: studentské bouře: co to bylo, proč se to dělo a jaký to mělo dlouhodobý dopad (Neal Ascherson, účastník, nyní známý britský novinář, The Observer)
  • Václav Havel v  roce 1968 (Financial Times)
  • V Británii byla vyrobena vakcína proti zubnímu kazu
  • Ekonomický vývoj ve světě: Budoucnost zaměstnanosti - nebude žádná?
  • Rakovině způsobované kouřením dokáže prý zabránit jediný gen
  • Vysoký činitel ČT byl po volbách v roce 1996 nucen chodit na výslechy na policii - je nezávislost veřejnoprávní ČT skutečně zajištěna? (Jan Čulík)
  • Nacházející volby v ČR: Nerozhodní voliči jsou nadějí české politické scény (Andrew Stroehlein)
  • Zneužívání antibiotik hrozí vyústit v epidemie nevyléčitelných chorob
  • Předvolební blues v ČR (Andrew Stroehlein)
  • Británie: Znovu se hovoří o třetí cestě - je ČR na takovou debatu připravena? (Andrew Stroehlein)
  • Konečně rozumný přístup: EU odmítla sudetoněmecké radikály (Andrew Stroehlein)
  • Čeští poslanci: nechodíte-li do práce, očekávejte, že zaměstnání přijdete (Andrew Stroehlein)
  • 23. dubna, světový den knihy: Počítače nikdy nezvítězí nad knihami, jejichž popularita je věčná! (The Times)
  • Miroslav Holub v Glasgow a Pražské jaro (Jan Čulík)
  • Klaus o Mlynářovi (Andrew Stroehlein)
  • VÝZVA: sbírka peněz na pomník českým pilotům, padlým za druhé světové války
  • Ještě jednou Tunisko - je ho možno hodnotit podle měřítek evropských zemí (reakce Jana Čulíka na článek Vojtěcha Kmenta)
  • Trest smrti: je nemorální a zbytečný (Andrew Stroehlein)
  • České privatizační fondy budou donuceny k odprodávání akcií (Financial Times)
  • Jak se vyrovnat s totalitní minulostí (Jiří Jírovec)
  • Ještě jednou Boeing a Aero (Ondřej Zvěřina)
  • Rozhovor s Ivanem Kytkou, šéfem zpravodajství ČT: Je zpravodajství ČT nyní ještě horší než dřív?
  • Tunisko: život v socialismu? (Jan Čulík)
  • Tunisští "Všichni dobří rodáci" - stalinistické praktiky. Úryvek z románu Mustafy Tliliho "Lví hora"
  • Co by měl český prezident učinit po volbách (Andrew Stroehlein)
  • Jak se psalo na jaře roku 1968: Obrodný proces v Semilech (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Kanadská mlékárna, občanská společnost a Aero Vodochody (Jiří Jírovec)
  • Manifest, který způsobil sovětskou invazi v roce 1968: DVA TISÍCE SLOV (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Lži, zatracené lži a statistiky (Andrew Stroehlein)
  • Pozapomenutá kultura: česká literatura v exilu za komunistické éry (Jan Čulík)
  • Koupíte si v dražbě auto za 100 000 Kč, zaplatíte plnou cenu, ale auto nedostanete a za tři roky nevysoudíte nic. Otřesné poměry v českém podnikatelství a soudnictví. KTERÉ NOVINY BUDOU USILOVAT O NÁPRAVU?
  • Den, kdy zemřel Kristus. K velikonočnímu zamyšlení
  • Angličtina světově vítězí jako lingua franca - učme se rychle anglicky! (FT)
  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata, časopis Prostor)
  • Ještě Boeing a Aero Vodochody: nezodpovězené otázky: Kdo se bude smát celou cestu do banky? (Jiří Jírovec)
  • Jak bojovat proti nacionalistickým mýtům? (Jan Čulík)
  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • Čína, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Referendum se smí konat v Londýně, nikoliv v Praze (Andrew Stroehlein)
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • České školství je finančně v krizi (Jindřich Ginter)
  • 28 procent lidí si myslí, že to za komunismu bylo lepší: Tento frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva! (Andrew Stroehlein)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Karikatura

    Jiří Jírovec

    V Kanadě je zaručena svoboda myšlení a projevu. V jejím rámci může občan třeba říct, že vyhlazování židů a jiných neárijců Němci (tedy holocaust) neexistovalo. Pokud se někomu jeho názor nelíbí, může dojít k žalobě a soudnímu zkoumání toho, zda se jedná o soukromý názor nebo o trestný čin propagování rasové nenávisti.

    O takových lidech si můžete myslet, že jsou třeba fašisti, ale nesmíte to vyjádřit jinak než jako svůj soukromý názor. To se nepovedlo jednomu karikaturistovi, který ve spravedlivém hněvu namaloval obrázek, z něhož vyplývalo, že jeden z těch popiratelů holocaustu je fašista. Karikovaný občan podal žalobu a podle nedávné zprávy mu soud přiřkl odškodné 75000 dolarů za poškození pověsti.

    Téma holocaustu je samozřejmě velmi citlivé, ale právě proto je daný příklad významnou ukázkou toho, že je povinností soudu nenechat se unést emocemi a objektivně posoudit, zda šlo o porušení zákona nebo ne. Občanova svoboda je nedělitelná a je zaručena právě tím, že soudy dbají nad dodržováním zákonů.

    Zásah presidenta Havla do událostí kolem napadení Miroslava Sládka během jeho předvolebního projevu v Novém Boru je podle mého názoru naprostým popřením toho principu.

    Miroslav Sládek veřejně vystoupil a během svého projevu pronesl některé věci, které možná, jak právníci říkají, naplňují podstatu trestného činu. Cítil-li se president Havel (nebo kdokoli jiný) dotčen, mohl podat trestní oznámení. To samé ostatně udělal prokurátor v případě několika občanů, kterým se Sládkův projev nelíbil a fyzicky ho napadli.

    To, že Václav Havel zabránil trestnímu stíhání dvou výtržníků jejich omilostněním, je (opět dle mého názoru) neuvěřitelné zneužití moci člověkem, který se sám léta presentoval jako demokrat. Domnívám se, že podobné jednání nemá precedent v žádné skutečně demokratické zemi. Bohužel nemám po ruce Ústavu ČR, abych mohl přesně ocitovat příslušný paragraf, jímž se presidentovi poskytuje právo do výsledku soudního jednání zasáhnout. Nebude však daleko od pravdy, že toto právo je uplatňováno v případech hodných zvláštního zřetele, tedy velmi výjímečně.

    V tomto případě ovšem nešlo o to, že někdo nerad zabil otce pěstí, ale o ochranu svobody projevu. Tato věc měla být projednána soudem, který, pokud by byl nezávislý, by jistě čin posoudil v kontextu s celkovou atmosférou na mítinku.

    Je možné, že Václav Havel, nepochybně oslaben nemocí, podlehl tlaku věty, kterou většina ženatých mužů někdy slyšela od manželky: tak s tím něco udělej, tohle si přece nenecháme líbit.

    Presidentovo rozhodnutí, ať už k němu dospěl jakkoli, bezpochyby představuje nejen zásah do pravomoci prokurátora, ale vytváří precedent pro předvolební kampaň. Důchodci za životní jistoty mohou svými hůlkami sešvihat jakéhokoli řečníka, který jim bude tvrdit, že terapie šokem je nejlepší, 20% příznivců pravého středu vyfackuje levý střed, kterého je jen 14%. A tak to půjde jedno po druhém, protože se pokaždé najde někdo, komu se někdo jiný nebude líbit. A president bude omilostňovat, protože mu nic jiného nezbývá. Precedent je precedent.

    Je možné spekulovat, že omilostnění výtržníků mělo zabít dvě mouchy jednou ranou. Ukázat Sládkovi, že si republiku a presidenta rozvracet nedáme a Romům, jak o ně Hrad přece jenom dbá. Obávám se však, že jde o mylnou kalkulaci. President, který umožní aby Rómové mohli beztrestně tlouct góje, protože se jim na nich něco nelíbí, ztrácí morální autoritu k tomu, aby káral góje, jimž se něco nelíbí na Romech nebo sparťany kteří se tlučou se slávisty.

    Jiří Jírovec

    P.S. Pro jistotu dodávám, že to, co si myslím o Havlovi, Sládkovi či holocaustu, nemá s výše uvedeným textem nic společného.


    Uvnitř České televize

    Andrew Stroehlein

    (To, co píše Andrew Stroehlein - viz níže - není, obávám se, nic nového. Shledal po příchodu do České televize, že tam existuje celá řada rysů, o nichž vedu debatu s českými novináři už delší dobu. Někdy v roce 1995 jsou dlouze hovořil s jedním českým žurnalistou právě o tom, do jaké míry je eticky přípustné, aby měl novinář přímé a osobní vazby na politiky, kteří mu poskytují důvěrné vnitřní informace. Charakterizoval jsem to jako korupční praxi - pražský novinář naproti tomu argumentoval, že bez těchto vazeb se v ČR nedá v novinářské branži fungovat. Shodou okolností se pak vyskytl v britských sdělovacích prostředcích případ jednoho západního novináře, působícího v Bosně - jehož se bosenští politikové právě tímto "českým" způsobem pokusili zkorumpovat - chtěli ho využít tím, že mu prozradí některé důvěrné informace, k manipulaci západních politiků. Novinář přirozeně udělal jedinou možnou věc - celou záležitost okamžitě zveřejnil. JČ)

    Vzhledem k tomu, že věnovaly poslední dobou Britské listy mnoho stránek stavu České televize a vzhledem k tomu, že vzduchem koluje tolik rad pro Ivana Kytku, usuzuji, že by si čtenáři možná rádi přečetli pár poznámek od někoho, kdo už několik dní pracuje právě v České televizi.

    Nebudu tady nikoho jmenovat, neboť jména nejsou důležitá. Chci popsat vššeobecně nynější kulturu sdělovacích prostředků a politiky v ČR, která je v současnosti naší největší překážkou.

    Nebudu nikoho jmenovat také proto, že jsem byl požádán, abych to nečinil. Dříve však, než začnou čtenáři křičet proti cenzuře od Ivana Kytky, rád bych je ubezpečil, že to s Ivanem Kytkou nemá vůbec nic společného. Lidé, s nimiž jsem hovořil, důrazně požadují, abych je nejmenoval. To, jak uvidíme, je součástí celého problému.

    Závěrem tohoto úvodu bych chtěl čtenáře požádat, aby neplýtvali časem a nesnažili se hádat, o kom konkrétně hovořím. Snažím se popsat celkové prostředí v České televizi, nikoliv kritizovat jednotlivé pracovníky. To dělám mezi čtyřma očima, nemusíte mít obavy.

    Cíl nedávných změn v České televizi není pro nikoho tajemstvím. Účelem je zlepšit kvalitu zpravodajství a analýzy, učinit je energičtějšími, agresívnějšími, kritičtějšími a  efektivnějšími. Zdá se, že mnoho českých politiků se za posledních pár let naučilo, jak účinně manipulovat sdělovací prostředky. Teď je načase, aby se jim televizní žurnalistika vyrovnala.

    Nesmírně důležité je přitom najít či vytvořit vhodné lidi pro tuto práci. Snažíme se zformovat silné reportéry, osobnosti na obrazovce a novináře, kteří budou schopni vytáhnout řádné odpovědi z neochotných, podezřívavých a honěných politiků. Často hovoříme spíš žertem o tom, že se snažíme vytvořit české Paxmany (Jeremy Paxman je ostře agresívní, vysoce efektivní novinář publicistického pořadu Newsnight televize BBC, jeho plat ovšem převyšuje 150 000 liber ročně, tedy 725 000 Kč měsíčně, poznámka JČ.) Vlastně jsou ty naše žerty ale docela vážné.

    Jací by měli být tito noví novináři? Ideální osobou z mého hlediska by byl někdo, kdo dokáže politika interviewovat agresívně. Ale tato agresivita musí být na základě znalostí, nikoliv drzosti. Taková osoba musí být sama v sobě stoprocentně sebevědomá a nesmí vyjadřovat vůči politikům žádnou servilnost. V interviewech musí jít rovnou k věci, neboť čas v televizním vysílání je velmi omezen. Reportér typu Jeremy Paxmana nedovolí politikům blábolit, jak se jim zachce.

    Důležitou součástí vytvoření onoho osobního sebevědomí je potřeba vytvořit určitý image, nebo, konkrétněji, zajistit, aby moderátoři České televize měli určitou pověst. Součástí této pověsti musí být nejen, že bude novinář znám schopností dávat ostré otázky a mít agresívní styl vedení interviewů, ale novinář musí mít také ve společnosti autoritu.

    Tito reportéři musejí být celostátně uznáváni jako inteligentní osoby, schopné proniknout do jádra problému, jako osoby vzdělané a kritické. Silná osobnost se nutně bude projevovat i mimo televizní obrazovku. Ať se nám to líbí nebo ne, čelní moderátoři musejí být do určité míry veřejnými osobnostmi. (Samozřejmě, ve veřejnoprávní televizi, se musejí moderátoři zároveň považovat i za služebníky veřejnosti.)

    Z onoho postupně vytvořeného věhlasu během času vznikne v moderátorovi vnitřní sebedůvěra. Tak bude ten člověk efektivnější v rozhovorech s politiky, protože moderátor se bude považovat za rovného svým slavným a důležitým hostům. Ztratí pocit, že je jen servilní předčítatel otázek a se skutečnou sebedůvěrou bude přistupovat k interviewům s přirozeně kritickým přístupem k ostatním, který vyplývá z vlastních pocitů silných schopností, vzniklých na základě znalostí a prestiže.

    Jakmile takový Paxman jednou vznikne, stává se ve společnosti významnou osobností. Jeho interviewy jsou pro politiky výzvou a zkouškou. Ti, kteří dokáží uspět v rozhovoru s Paxmanem, bude zcela jasně jen takoví politikové, kteří slušně rozumějí důležitým otázkám dne a umějí efektivně mluvit. Ti, kteří se Paxmanovi chtějí vyhýbat, jsou zcela zjevně nekvalitní politikové, kteří si nezaslouží podporu veřejnosti.

    Takový Paxman tedy zcela zjevně dělá daleko více, než že pouze dává politikům otázky. Hraje ve společnosti určitou roli, která je nenahraditelná. Odhaluje nečestné, vykrucující se a podvodné politiky, a tím pomáhá posílit demokracii. Stává se zároveň také silným vzorem pro začínající novináře.

    Tady musím zdůraznit, že Paxmanové se na Západě vyskytují velmi často. Používám tady jméno Jeremy Paxmana jen jako příklad všeobecného jevu, který existuje v rozvinutých demokraciích běžněji. Velká Británie má celou řadu slavných novinářů, moderátorů a reportérů, kteří hrají tuto roli.

    Nemusím snad čtenářům sdělovat, že v České republice nehraje tuto roli nikdo, a že demokracie proto v ČR trpí.

    Pokud jste se dívali na Českou televizi v posledních týdnech, zjevně dochází u některých moderátorů a reportérů k určitým změnám. Stávají se agresívnějšími, tvrdšími a analyzují záležitosti kritičtěji. Televize je obrovský moloch, kde je možno změny prosadit jen velmi postupně a pomalu. Nic se nezmění přes noc, ale alespoň v tomto ohledu se záležitosti začínají zlepšovat.

    Avšak tato postupná zlepšení neznamenají, že je to jen otázkou času, než vzniknou čeští Paxmanové. Malé změny nás přivádějí k naší největší překážce, a tu budeme muset odstraňovat i jinými zdroji, než pouze prostřednictvím času.

    Celá kultura vztahů mezi novináři a politiky v České republice v současnosti brání vzniku moderátorů, jaké jsem popsal výše. Stručně řečno, nikdo to nechce dělat.

    Je to možná podivné, že lidé, kteří vystupují každý večer na obrazovce, si jak se zdá myslí, že se mohou vyhnout tomu, stát se slavnými, se všemi klady i zápory, které to přináší. Zdá se ale někdy, že tomu tak skutečně je. Dám vám několik příkladů.

    Jeden moderátor mi řekl, že si nepřeje zvýšit svůj profil a  vytvořit si celostátní pověst způsobem, jaký jsem popsal, protože by to prostě bylo nebezpečné - ohrožovalo by to život jeho a jeho rodiny. Domníval se, že kdyby se měl stát čelnou osobností ve společnosti, bylo by to pro něho příliš riskantní.

    V jiných zemích se může reportér a moderátor spolehnout na policii a na soudy, které ho dokáží ochránit před hrozbami či fyzickým násilím. Zjevně si někteří reportéři a moderátoři zde nemyslí, že je zákon dokáže ochránit. Že by měli pravdu?

    Jiný moderátor mi řekl, že nechce vůči politikům vystupovat příliš agresívně, protože by to znamenalo, že by ztratil přístup k interním informacím, ztratil by kontakty s politickou elitou, které si postupem času vybudoval. Nemá přece smysl kousat ruku, která vás krmí, to byla jeho logika. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje pevné právní zázemí pro svobodu přístupu k informacím, je snad jeho argumentace oprávněná?

    Doufám, že nikoliv. Chtěl bych, aby tyto elitní kontakty prostě přestaly existovat. Zjevně totiž lidé, kteří se ozývají a přinášejí určité informace, to dělají s určitými úmysly. I když jim zatelefonujeme my, záležitost interpretují ze svého subjektivního hlediska. Jsem přesvědčen, že tyto styky prostřednictvím "zadních kanálů" by měly být nahrazeny otevřenými, přímými kontakty, které zůstávají na profesionální úrovni a nespoléhají na osobní přátelství.

    Samozřejmě, všichni novináři si ochraňují své zdroje a jsou na ně hrdi. Avšak výsadní přístup k informacím má svou temnou stránku. Jde v podstatě o toto: stává se novinář jen pouhým mluvčím pro (zaujaté) politiky, kteří jsou pro něho zdrojem informací? Být upozorněn, že se něco děje, to je v pořádku, ale novinář si to vždycky musí potvrdit a analyzovat, a člověk se musí neustále sám sebe ptát, jestli nejde o někoho, který danou záležitost zkresluje ve svůj prospěch.

    Jiná osoba v České televizi mi řekla, že takovýto moderátor by v České republice neuspěl, protože by hosté prostě odmítli chodit do studia. Politikové jsou příliš zvyklí na to, že při rozhovoru novináře manipulují, jak se jim zachce. Jsou přesvědčeni, že nemají být vyslýcháni a že jejich výroky nemají být podrobovány kritice. Zatím - se jim jistě daří mít moderátory v kapse.

    Jsem v České televizi teprve týden, ale je jasné, že se toto děje už nyní velmi pravidelně. Když pozveme politika do studia, mluvčí té osoby se zeptá, kdo ho bude interviewovat. Podle toho politik rozhodne, zda do studia přijde nebo ne. Někteří moderátoři mají přirozeně větší znalosti o určitých záležitostech než jiní. Je zjevné, že politikové se prostě bojí jít do studia s informovanými moderátory.

    Někdy také pozveme ministry, a oni projeví zájem, že přijdou, ale když se dovědí, o čem se má mluvit, odmítnou na poslední chvíli přijít nebo nám pošlou své poradce nebo absurdně nevýznamné mluvčí. Ubohým způsobem se vyhýbají odpovědnosti.

    Samozřejmě, budeme tyto politiky zostuzovat veřejně tím, že ve vysílání budeme informovat, že jsme je pozvali, ale oni s námi odmítli hovořit. Česká televize však musí k nápravě této situace podniknout ještě další kroky. V této souvislost tu chci něco oznámit.

    Začnu zveřejňovat seznam osobností, které jsme pozvali do studia, spolu s informacemi o tom, kdo kdy do studia odmítl přijít. Česká veřejnost sama může posoudit, zda se v těchto informacích projeví nějaké dlouhodobější tendence. Vytvoříme tabulku, kde bude uvedeno, koho jsme do televize pozvali, v který den a v kolik hodin jsme mu zatelefonovali, dále budou uvedeny otázky, které on sám či jeho mluvčí položil našemu pracovníku, informace o tom, zda přijal naše pozvání nebo ne a pokud ne, jaká byla jeho výmluva.

    Tento seznam zveřejním na internetu a budu ho pravidelně aktualizovat. Česká televize je veřejná instituce a pozvaní politikové jsou služebníci veřejnosti a nevidím důvodu, proč by občané neměli být seznámeni s podrobnostmi všech těchto pozvání.

    Prosím, povšimněte si, že neříkám, že musejí všichni okamžitě přiběhnout, jen jak je zavoláme. To by byl nesmysl. Budeme prostě jen zveřejňovat seznam pozvání do studia a důvodů, proč se politik nemohl dostavit. Veřejnost si bude moci rozhodnout sama, zda někteří ministři se vyhýbají některým tématům nebo některým informovaným moderátorům.

    Občané by měli vědět, jestli je některý z jejich zvolených zástupců ubohý, zbabělý, trapný a nedemokratický slaboch, který se opakovaně vyhýbá debatám s informovanými novináři o kontroverzních otázkách.

    Musím říci, že mnoho lidí v České televizi je silně frustrováno, když musejí čelit tomuto absurdnímu chování od svých vlastních volených zástupců a vládních činitelů. Někteří mají za Českou republiku velmi silný pocit trapnosti, když musejí vysvětlovat, proč si nějaký ministr zase vymyslel bezdůvodné vysvětlení, proč že nepřijde do studia. Vědí velmi dobře, že to není správné, když se ministr musí ptát, kdo ho bude interviewovat anebo na jaké téma to bude, než přijde do studia. Nemusím přesvědčovat zdejší pracovníky, že je tato situace velmi problematická.

    Musím je ale přesvědčovat o tom, že by se situace mohla změnit. Zveřejňovaný seznam by nám v tom měl pomoci.

    Andrew Stroehlein


    Inside ČT

    Andrew Stroehlein

    With so much in the pages of BL lately about the condition of ČT and with so much advice for Ivan Kytka floating around, I thought the readers might like to hear a few notes from someone who has been on the inside for a few days.

    I won't name names here, because that is simply not important. I want to describe a whole culture of the media and politics which stands as our greatest obstacle at this moment.

    I also won't name names because I have been asked not to. But before the readers cry out against the censorship of Ivan Kytka, let me assure them, it has nothing to do with Ivan Kytka. The people I talked to are the ones who insisted that I not name them. This, as we shall see, is part of the whole problem.

    Concluding this introduction, I would beg the reader not to waste time guessing who specifically I am talking about. I am trying to describe the overall environment here, not criticise any individual - that I do privately, don't worry.

    The goal of the recent changes here is no secret to anyone. The point is to improve the quality of news reporting and analysis to make it more hard hitting and more critical. It seems that many Czech politicians have learned a bit of media savviness in recent years. Now it's time for TV journalism to catch up.

    Paramount in this is finding and/or creating the right people for the job. We are trying to form strong reporters, presenters and moderators who drag the answers out of reluctant, wary and savvy politicians. We often joke that we are trying to create Czech Paxmans, but there is some truth in the humour.

    What is such a person like? The ideal person for me is someone who is aggressive in an interview. Ale tato agresivita must come on the basis of knowledge, not on the basis of insolence. The person must be fully confident in his or herself and express no servility towards politicians. The person shouldn't be impressed by politicians. In interviews, he or she must cut to the heart of a matter quickly, because time on TV is extremely limited. A Paxman doesn't let the politician blabolit at will for as long as he likes.

    An important part of creating that confidence is creating a certain image or more specifically assuring that our moderators have a reputation. That reputation includes not only being known for hard-hitting questions and an aggressive interviewing style, but also it has to do with the interviewer's reputation in society.

    They have to be nationally recognised as insightful, intelligent, erudite and critical personalities. That strong personality will necessarily extend beyond the TV screen. Whether we like it or not, leading moderators must be public figures to some extent. (of course, as far as a public television station is concerned, moderators must consider themselves public servants as well).

    From that gradually collected fame, there will emerge an internal confidence in that moderator. This will make him more effective in interviews with politicians, because the moderator will feel himself to be an equal to the famous and important guest. He will lose the feeling of being just a servile reader of questions, and with real self-confidence, approach interviews with an naturally embedded criticism of others that comes from feeling empowered by knowledge and prestige.

    The Paxman, once created stands as a figure of some weight in society. His interviews are a challenge for politicians, and those who can stand up to the Paxman are clearly politicians with a respectable grasp of the issues and an effective speaking style. Those who avoid him are obviously inferior politicians unworthy of public support.

    So, in fact, the Paxman does much more than ask questions. He plays a certain role in society that is irreplaceable. He stands as a challenge to dishonest and weaselly, conniving politicians, and thus helps to bolster democracy. He also becomes a strong role model for up and coming journalists.

    I must emphasise at this point that by no means is Paxman unique in the West. I am using Paxman only as an example here of a general phenomenon one finds in developed democracies. The UK has quite a number of famous presenter/moderators who play this role.

    I do not need to tell the reader that no one in the CR plays this role, and democracy in the CR suffers for it.

    For anyone who has been watching CT in the past few weeks, a certain change is certainly notable among some moderators and reporters who are becoming more aggressive, or more hardened, and are examining matters more critically. The massive momentum of the operation in any case means that nothing is not going to change overnight, but things are clearly improving on this front.

    However, these gradual improvements do not mean that it is only a matter of time before the Czech Paxmans emerge. Minor gains only bring us closer to our greatest obstacle, which we are going to have to tackle with more resources than time alone.

    The entire culture of the medio-political relationship here is currently preventing the creation of the kind of moderators I describe above. Simply put, no one seems to want the job being offered.

    It may seem strange that people who appear on the TV screen every night seem to think they can still avoid fame and all the joy and difficulty it brings, but it sometimes looks to be what is going on here. I'll give you some examples.

    One moderator told me that he didn't want to increase his image and reputation in the way I have described, because it would simply be dangerous - as in life threatening - for him and his family. He saw the potential of being a leading figure in society only as a potential hazard.

    In another country, a reporter or moderator could rely on the police and courts to protect him in the event of threats of physical violence. Obviously, some reporters and moderators here do not think the law can protect them. Are they perhaps right?

    Another moderator told me that he didn't want to get too aggressive, because it would mean he would loose his contacts for inside information which he has built up among the political elite over time. No sense biting the hand that feeds you, his logic goes. Without decent legal backing for freedom of information in the Czech Republic, could such a sentiment also be appropriate?

    I'd hope not. I would rather that these elite contacts simply cease. Obviously the people who call with information are doing so with certain intentions. Even when we call them, they still only give their spin on the issue. I would rather that these "back channel" contacts be replaced by open, direct contacts that remain on a professional level and do not rely on personal friendships.

    Of course, all journalists are proud and protective of their sources, but that privileged access to information has a dark side. The question is basically this: does the journalist just become a mouthpiece for his (interested) sources? Getting a tip is fine, but it always has to be confirmed and analysed, and one must always ask himself whether this is just someone just spinning their side of the tale?

    Another person at CT told me that such a moderator would be unsuccessful here, because guests would simply refuse to come to the studio. Politicians are too used to having their way with interviewers, and they don't feel they should be tested and challenged. In this they are certainly right - for the moment.

    I may be here only one week, but it is clear that this phenomenon is happening now very regularly. When we invite a politician to the studio, that person's spokesman asks who will be the interviewer, and according to that, they decide whether they will come or not. Some moderators obviously have a better knowledge of some topics than others, and it is obvious to me that some politicians simply are scared to appear with knowledgeable moderators.

    Some times we invite ministers, and they express interest in coming, but when they hear what the theme will be they drop out and try to send us their advisors and ridiculously minor spokesmen. It is only a pathetic avoidance of responsibility.

    Of course, we will shame those politicians publicly by saying on air that we invited them, but they refused to speak to us, but CT must take additional steps to remedy this situation. So with this in mind, I have an announcement to make here and now.

    I will start a list of invitations and refusals, and the Czech public can be the judge of whether there is a pattern in this data. We will form a table including invited guest, date and time called, the questions he or his spokesman asks our caller and whether that guest accepted our invitation or not and if not what was his excuse. I intend to post this list on the Net and update it regularly. This is public TV, and these politicians are public servants, so I see no reason why the citizens should not know all the details of these invitations.

    Please note, I am not saying that everyone has to come running when we call them. That would be nonsense. We will simply keep a public list of invitations and the reasons given for rejection. The public can decide if certain ministers are avoiding certain issues or certain knowledgeable moderators.

    The citizens should know whether one of their elected officials is a pathetic, cowardly, unimpressive, undemocratic weakling who repeatedly refuses to talk to knowledgeable members of the media on difficult subjects.

    I must say that many of the people here are pretty frustrated when they have to deal with this non-sense from their own elected representatives and government officials. In fact, some are down right embarrassed for their country when they have to explain yet another groundless rejection. They know very well that things aren't quite right when a minister has to ask who the moderator will be or what the topic will be discussed before he decides to come to the studio. I don't have to convince the people here at CT that there is a problem with this situation.

    I do have to convince them that things can be different. This list should help us along the way.

    Andrew Stroehlein


    Poznámky k článku A. Stroehleina

    Jiří Jírovec

    Obtíže, které Andrew Stroehlein popisuje ve své zprávě o ČT, nepochybně odrážejí stav české společnosti. Několik poznámek, které následují, je jistě poznamenáno mojí vzdáleností od ČR. Nemusím tedy mít ve všem pravdu. Upřímně řečeno, byl bych rád, kdybych ji neměl vůbec.

    Domnívám se, že základním problémem české společnosti je černobílé vidění světa a netolerantnost k opačným názorům. Jiří Suchý kdysi řekl, že je nebezpečné domnívat se cokoli. Lidi se nejspíš smáli a pak výroku tleskali, protože se domnívali, že v anonymitě setmělého hlediště je možné souhlasit s tím, že domnívání je nebezpečné pro režim. Uniklo jim ovšem (a mně tenkrát taky) slovo cokoli, rozšiřující platnost výroku, obrazně řeceno, z Hradčan do poslední hospody.

    Pro českou společnost bylo (a předpokládám, že stále ještě je) typické schizofrenické rozštěpení na individuální a kolektivní rovinu. V první případě, tedy v situaci jeden proti jednomu, bylo možné domnívat se a říct lecos. V situaci jedinec proti skupině platil modifikovaný Suchý. Nebylo možné říct cokoli, jedinec se musel "trefit" do toho, co bylo v daném prostředí přijatelné. Nepochopení této situace - nebo odmítnutí přijmout ji - mělo důsledky, jejichž spektrum bylo na jedné straně ohraničené tím, že jedinec vypadal mezi svými jako idiot, a na druhé třeba i existenčním postihem a případnou výměnou civilu za erární pruhy.

    Toto rozštěpení nepochybně postihuje moderátory, kteří považují za nebezpečné stát se příliš známými (zpěvák nebo herec by to jistě neřekl !). Lekají se nálepek, které jim mohou zavřít cestu jinam, když se to v televizi nepovede.

    To co se má povést v oblasti zpravodajství a politické publicistiky, je na papíře jednoduché: nabídnout divákovi víc barev než zastaralou černou a bílou. Třeba jako britská BBC nebo kanadská CBC.

    V praxi to bude horší a to nikoli jen pro nedostatek kvalitních novinářů, ale hlavně kvůli zavedenému heslu "kdo nejde s námi, jde proti nám", v jehož rámci se zdá být logické omezit ve sdělovacích prostředcích protivné názory.

    Soudě podle obsahu zpravodajství hlavních severoamerických televisních stanic se události dělí do čtyř skupin:

  • katastrofy všeho druhu
  • sex (sexuální aféry politiků a významných lidí)
  • nový světový řád
  • ekonomické a sociální problémy.

    První dvě skupiny jsou únikové a vyžadují spíš dobrý žaludek než vlastní politické přesvědčení. Zbývající dvě skupiny jsou výrazně politické.

    Podle jednoho vtipu byl rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v tom, že socialismus neustále řešil problémy, která se v kapitalismu nemohly vyskytnout. To byla jistě pravda, jenže nikoli jednosměrná, a právě v tom je kámen úrazu pro novináře pracujícího v postkomunistickém systému.

    Jde o to, aby se novinář, který se zmíní o nějakém problému a názorech na jeho řešení, nemusel neustále obhajovat, že není socialista a že to myslí správně pravicově. Jde o to vytvořit klima, v němž je možné upozornit na to, že díky nepochopení minulosti můžeme snadno vylévat s vaničkou i dítě - tedy že někdejší dobrá řešení není třeba zavrhovat jen proto, že se zrovna změnila ideologie.

    Jako příklad uvádím v minulosti uplatňovanou praxi hmotné zainteresovanosti pracovníků, vnitropodnikové výchovy odborníků, přiznání významných sociálních výhod zaměstnancům - včetně bytové výstavby, komplexního plánování výroby a prosazování soběstačnosti podniku. Jistě, některé z uvedených prvků vyžadovaly určité přerozdělení bohatství na úkor zisku - ale proč ne?

    Pokud si v tomto okamžiku některý čtenář uplivuje nelibostí nad komunistickou propagandou, poznamenávám, že mluvím o firmě Baťa v době první republiky.

    Před několika dny jsem viděl v kanadské CBC pořad o ekonomické situaci v Asii a v něm rozhovor s několika zaměstnanci jedné Baťových továren. Byl velmi poučný, prestože se dotazovaní evidentně báli říct, co si myslí. Patrně z obavy ze ztráty zaměstnání, která je stejně asi nemine, kvůli tamní krizi. Báli se o to, že přijdou o mizerný plat, za který si nemohou koupit ani jeden pár bot, které levně vyrábějí.

    Na pořadu bylo významné to, že příslušný producent CBC považoval za nutné seznámit kanadského diváka s problémem, který objektivně existuje a je pro něj nutné hledat řešení. Zprostředkoval přenos informace, kterou by firma Baťa těžko dala k lepšímu a která zřejmě moc nepotěšila ani kanadskou vládu, jež expanzi do Asie vítá. Jenže mandátem CBC není posluhovat Baťovi nebo ministrům, ale sloužit veřejnosti.

    CBC působí, alespoň jak se mi zdá, velmi nezávisle a to jak směrem ven, vzhledem k politickým stranám a vládě, tak i směrem dovnitř. Nezávislost směrem dovnitř lze vysvětlit na příkladu, kdy vedení CBC učiní rozhodnutí, které je předmětem veřejného zájmu. Zpravodaj prezentuje takovou zprávu tak, jako by neměl vazby na CBC, tedy jako pohled zvenku směrem dovnitř, který mu umožňuje kritizovat vlastní vedení bez nebezpečí postihu.

    V CBC pracuje řada velmi dobrých komentátorů, z nichž ti špičkoví mají hvězdný statut - se vším, co to obnáší - od příjmu až po možný nedostatek soukromí.

    Hvězdou se tady ovšem nikdo nestane přes noc a taky se to povede jen někomu. Navíc hvězdy jsou trvalky, které svoje pracovní pozice málokdy uvolňují, ledaže jdou za lepším. Ideálem každého je mít svůj vlastní pořad a skrz něj se propracovat k práci podle vlastních představ.

    Andrew Stroehlein píše, že se někteří moderátoři ČT brání stát se veřejně známými. Možná to je proto, že se domnívají, že volí mezi tím dělat stejnou práci "anonymně" nebo jako veřejně napadnutelná hvězda a za stejné peníze.

    Televizní moderátorská hvězda nemůže ovšem vzniknout ve vakuu. Bylo by však mylné domnívat se, že toto vakuum mohou a musí zaplňovat jen politikové. Podaří-li se ČT najít lidi, specialisty v různých oborech, kteří se nebudou bát vyslovit svůj názor, nebudou moderátoři ke svému růstu politiky takměř potřebovat a nebude daleko chvíle, kdy se role obrátí a politik se bude snažit do televize dostat.

    V roce 1968 se stal televizní hvězdou Jan Werich a s ním, jako moderátor, Vladimír Škutina. Zřejmě nejen proto, že mluvili o věcech, které diváky zajímaly, ale i kvůli tomu, že dávali najevo, že se jich také týkají. Divák takovou věc pozná.

    Domnívám se, že právě ten pocit sounáležitosti s divákem je klíčový. Bez něj české moderátorské hvězdy těžko dozrají, protože jen jejich publikum je může ochránit před mocí, která se všude snaží odstranit nepohodlné.

    Má-li ČT uspět, musi se zpolitizovat, a to, zcela paradoxně, vytvořením naprosto neutrální platformy, v jejímž rámci pak může pojmenovávat věci pravým jménem, ať už přicházejí z jakékoli strany.

    Zmínil jsem se o reportáži z  Baťovy asijské pobočky. Jak by ji asi přijal průměrný český divák? Zajímal by se o to jak žijí jinde, nebo by si řekl, co mu je do rákosníků a jiných Asiatů? Netroufám si to odhadnout.

    Uvedu na závěr ještě jeden příklad, který, jak se zdá, dobře vystihuje obtíže ČT i jiných sdělovacích prostředků.

    Podle průzkumu veřejného mínění podporuje vstup ČR do NATO něco přes padesát procent dotázaných občanů. Z toho vyplývá, že něco pod padesát procent není pro. Veřejné sdělovací prostředky by tedy měly ve zhruba stejném poměru zveřejňovat postoje pro a proti. Jenže to, co se člověku žijícímu na západě zdá samozřejmé, se v ČR patrně neděje. Nebo snad ano?

    BL (7.5. 1998) je komentář Jana Čulíka k dopisu, který poslala ministerskému předsedovi Blairovi skupina 23 bývalých čelných britských vojenských a diplomatických představitelů, kteří zastávají názor, že rozšíření NATO není v zájmu Evropy. Jde o agenty Moskvy, o senilní dědky, kteří nemají v penzi co dělat a opruzují, nebo jde o legitimní názor, který stojí za pozornost? Jaký prostor věnují české sdělovací prostředky (včetně ČT) odlišným názorům? (Informaci o tomto dopise ČT v Událostech odvysílala už den předtím, než vyšla v Britských listech, JČ.) Domnívám se že normální divák by pestrobarevnost jen vítal, přestože mu zdánlivě naruší zavedený stereotyp jedné obrazovkové pravdy. Horší to bude s politiky, kterým je nadměrný přísun informací občanstvu vždy proti mysli. (V Kanadě se množí stížnosti, že je stále těžší něco z vlády vyrazit, přestože existuje zákon o přístupu k informacím - s výjimkami, které se vláda snaží rozšířit.)

    Do jaké míry ČT situaci zvládne, bude záležet i na vynalézavosti jednotlivých producentů.

    Četl jsem se zájmem o zamítnutí žádosti natáčet na půdě parlamentu. Co jiného si mohl producent přát než právě zásah byrokratů do scénáře? Místo nesmyslných protestů o cesuře si měl nechat dát se scénářem "poradit". Měl tato jednání o změnách zaznamenat skrytou kamerou a pak natočit obě verse, původní třeba někde v hospodě a druhou "schválenou" v parlamentu a pak je promítnout na způsob Cimrmanova Němého Bobeše.

    Mohl to být trhák roku.

    Jiří Jírovec


    Přípomínky k Čulíkově analýze pořadu Události

    Jiří F. Potužník

    (Jiří Potužník je dočasně zpravodajem České televize v Londýně.)

    Vážený pane Čulíku,

    tož Vám, snad pro dobro věci, posílám noticku k Vašemu článku Události bez událostí. Jen letmo bych se chtěl dotknout jeho formy a přístupu, více způsobu argumentace a několika příkladů.

    Odvolávaje se na význam "důslednosti" textů, chtěl bych Vám jen sdělit svůj pocit, že článek v tomto smyslu trpí jistou "duševní rozdvojeností". Totiž v tom, jak se nesourodě střídá věcná a logická argumentace s neodůvodňovanými a jen postulovanými osobními názory. Snad to bude patrnější z následujících řádků.

    Červenou nití Vaší kritické poznámky je důraz na strukturu, coby jazykový, stylistický i dramaturgický základ vysílání. Píšete o  "krátkých, ale nikoli hloupých větách", jež se reportérům ČT narozdíl od jejich kolegů z BBC nedostávají, o "zmatené výstavbě" jednotlivých materiálů a nedostatečné korespondenci textu a obrazu a také o skladbě a infromačních zdrojích celých Událostí. Hmm. Jaká však zaznívá argumentace?

    Poznámky k větné stavbě se opírají o příklady vyšinutí z vazeb a zavádějících spojení - tyto argumenty nelze než akceptovat a klást důraz na kultivaci projevu, což se nicméně domnívám i děje. Na městu nad Seinou, je-li tento obrat použit s ohledem na frekvenci slova Paříž, nevidím ovšem pranic zlého. Na otázku: proč se vyhýbat přímým pojmenováním, je školácká odpověď: kvůli stylistice. A pokud jde o metafory - zatracujete je proto, aby mohly vládnout argumenty a fakta, ale kolikrát metafora či alespoň příměr napomůže učinit předkládanou zprávu buď srozumitelnější, nebo divákovi bližší, či prostě více burcující? A po tom všem přece také voláte. (A sám proto podobenství také užívate - viz. srovnání z jídlem v restauraci).Všímáte si i způsobu promluvy, jež je někdy rychlá ba zbrklá a proto nepřehledná - a ano, to by potrefení (i já osobně) měli dokázat napravit.

    Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc, takovou, která by veškery jevy uváděla do souvislostí se zkušeností diváka. Píšete o nutných podvratných otázkách, volil bych raději slovo pochybovačných, ale budiž. Důkazem, že ČT je však tak či onak ve své novinářské zbrojnici postrádá, má být řada Vašich glos k domácím i zahraničním reportážím.

    Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální", komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat? Může jen najít někoho s protivným názorem, nebo se Jana Rumla v tomto duchu zeptat, předložit zprávu o jeho dosavadní činnosti, ale už třeba anketa s otázkou "Nemyslíte si, že to z úst Jana Rumla zní nepřesvědčivě?" je asi na  hranici podsouvání. Jeden odstavec také věnujete tomu, že BBC dává jasně najevo, že stranické konference nebere příliš vážně (a je to prý dobře), ale ve druhém zlehčování davových akcí (demonstrace) odsuzujete (a je to špatně).

    V daných rozborech se již dopouštíte prohřešku proti zaklínané logice a struktuře - do argumentace věcné a analogické náhle vsouváte vlastní názory na zprostředkovávaný jev - nehovoříte o "popisu zápasu", ale o "zápasu". Budiž, nejde však potom o legitimní analýzu, ale o soubor myšlenek a pocitů, jež si spolu občas navíc protiřečí, či jsou předestřeny bez argumentů - reportáž o narkotikách byla povrchní, tečka. Otázku proč, netož odpověď, nepodáváte. Tož se ta kritika povrchnosti v jediné větě obrací proti Vaší poznámce, řekl bych.

    A rozměr třetí - poznámky k dramaturgii vysílání - zdají se mi povýtce především sumou osobních postřehů, byť halených do vět o souvislostech. Například názor, že za zpravodajstvím o nemoci prezidenta měla následovat zpráva o dětské pornografii, neboť byla původní a divácká, je stejně validní, jako možný protinázor, že takové řazení by se někomu mohlo zdát neetické. Obsáhlá kritika pojetí slovenského vzdororeferenda o NATO se opírá o názor, že zpráva měla být podle Vás umocněna srovnáním s ČR (nikoli navzdory tomu, ale právě proto, že v Čechách nic takového nebylo, což lze však říci asi o stovce nejrůznějších zahraničních zpráv denně) a že reportér měl upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současně projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv). Tak nevím. Informaci o lodní dopravě v Brně považujete za neoprávněně zveličovanou, protože něco podobného funguje již v Hamburku i Londýně. To je argument přijatelný pro Euronews, navíc argument, jenž zase nejde dohromady s doporučením klást důraz na situaci v Čechách a to i regionálně. Zprávy o NATO v ČT považujete za nedostatečné a srovnáváte je s diskusemi o EU v BBC. Vzápětí označíte vstup Bohumila Klepetka k tomuto tématu za dlouhý. A za nepříliš ucelený názor považuji i radu neužívat ilustrační záběry k telefonátům (píšete o Moskvě především) a raději číst zprávy ve studiu - to vzhledem k následné výtce, že vysílání ČT je podle Vás stejně skoro rozhlasový pořad.

    Pokud jde o Váš postřeh, že je televizní zpravodajství stále příliš ve vleku agentur, nelze než souhlasit. Vytvoření svébytné informační sítě však závisí nejen na stavu žurnalistiky (obecně, netoliko v ČT), ale celé společnosti. A to je téma, jež jste z dané souvislosti vytrhl.

    Neustále se odvoláváte na vysílání stanice BBC a srovnáváte jej se zpravodajstvím ČT. Dobrá - ať rozdílná tradice, technické možnosti i  fakt, že ani BBC není dokonalá, není důvodem proč BBC jako vzor neakceptovat. Ale jen do únosné míry .

    Tím chci říci, že Česká televize je česká i protože v Čechách a pro Čechy. Mám na mysli jistou sociologickou stránku věci: píšete o nedostatečných zdrojích, nepřijatelném přístupu politiků, očekáváních diváků, podprahovém zabarvení mediální komunikace etc.

    Tu ale nehovoříte o České televizi, ale o celkovém společenském klimatu, v němž ČT ani dost dobře nemůže být ostrov. Může se snažit, a snad to i dělá, pozitivně ovlivnit společenský vývoj, ale s  tím přeopatrně! Hranice mezi "výchovou" a "manipulací" je někdy proklatě nejasná. Rozhodně se nedomnívám, že by redaktor veřejnoprávního zpravodajství měl například "analyzovat morálnost postojů" neplatičky činže, či obecního úřadu. (Nebo jinak: má se přitom ovolávat na Desatero, Kantův vnitřní imprativ či prostě na to, co uzná za vhodné? Rozlišujme mezi mravy, jež lze rozebrat na základě společenské smlouvy dané společnosti, a morálkou, jež je věcí bytostně lidskou.)

    Novinář přece není kněz, jeho role kultivátora spočívá myslím více v tříbení jazyka a citu pro momentální význam či trvalou hodnotu informací, ve snaze dopátrat se pravdy a v poskytování dostatku zpráv k tomu, aby si jejich příjemce mohl sám udělat názor.

    (A televize si proto dokázala získat a udržet nezávislost, což ani ve smyslu ideologickém ani hospodářském nebylo vůbec samozřejmé a snadné.) Chci také říci, že vztah k mediálním informacím a veřejným sdělovacím prostředkům samým v České republice ještě zdaleka nevykrystalizoval - co si dovolí říci politik, neříci státní zaměstnanec, jak se i dnes strachují mnozí občané, když mají sdělit novinářům svůj názor

    Ale tento odstavec nechce být v žádném případě obhajobou či dokonce odvoláváním se na "objektivní, proč to nejde". Jen uvádí Vámi přehlížené souvislosti. Zmínka o nedostatečné síti informačních zdrojů je oprávněná.

    Douška k popisu špatné logické stavby střihu. Vycházíte z premisy (v textu nijak neverifikované), že při živém reportérském vstupu se má "proti velkému záběru reportéra logicky vždycky objevit velký záběr moderátora". Vzápětí následuje správný příklad ze zpráv BBC, jenž však pohříchu původní premise protiřečí: "polodetail interviewovaní osoby - polocelek moderátora". Navíc živý vstup v České televizi je zpracován quantelovou grafikou (i Vaše kritika hovoří o "rámečcích"), zatímco kontakt reportéra a moderátora ve studiu BBC je divákovi zprotředkován záběrem na skutečnou obrazovku ve studiu.

    Celkem záměrně Vám nepíšu o věcech, na nichž se s Vámi shoduji. A myslím, že v ČT byste nalezl v řadě ohledů podobně zpřízněných duší až překvapivý zástup a to nejen v posledních týdnech. Neosobuji si právo mluvit za kohokoli jiného, než za sebe, ale například zhoubná závislost na agenturním zpravodajství je předmětem diskusí léta. Jde tedy mnohdy více o hledání cest, než cílů. Snad podobné výměny názorů některé pomohou odkrýt.

    S přátelským pozdravem

    Jiří F. Potužník


    Pár poznámek k textu Jiřího Potužníka

    Jan Čulík

    Nebudu rozbírat skutečnosti, kde se v pojetí novinářské práce dosti zásadně lišíme (např. využívání metafor v novinářském jazyce). Neužíval bych také mnohé přespisovné, trochu šroubované výrazy Jiřího Potužníka. Proč nemluvit, jak mi zobák narost. Vzdělancovou zásadou by mělo být zamyslet se, jak sdělit myšlenku co nejjednodušeji. Známkou kultivovanosti není míra spisovnosti či abstrakce, ale míra vnitřní myšlenkové logičnosti, jasnosti a srozumitelnosti. V České republice se - jak se zdá - dosud nepovažuje za důležitou demokratickou kulturní hodnotu jednoduše vyjádřená složitá myšlenka. (Toto je citát z jiného textu.)

    Domnívám se ale, že rozpory v našich pojetích nejsou nepřekonatelné a mnohé by vyjasnila delší diskuse.

    Chci se zmínit o několika pasážích v Potužníkově textu, kde došlo k určitému neporozumění mým argumentům, protože jsem se asi vyjádřil příliš zkratkovitě.

    Jiří Potužník píše:

      "Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc. (...) Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální" komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat?

    Tato pasáž se myslím dotkla jádra problému. Česká televize dosud trpí dědictvím komunismu, v tom smyslu, že vládne povědomí, že komunisté zkreslovali fakta pro své účely, a tak smí veřejnoprávní televize dělat jen to, že veřejnosti prezentuje čistočistá fakta, bez jakékoliv analýzy či odstupu.

    Jsem hluboce přesvědčen, že tímto přístupem Česká televize tvrdě selhává a neplní roli, jakou má hrát v demokratické společnosti. Je vedlejší, jestli tuto čistě pasívní, "faktografickou" roli od ČT vyžadují poslanci českého parlamentu. Jsou-li skutečně tak neznalí, že to činí, Česká televize by měla zahájit veřejnou debatu o tom, co je podstatou skutečně nezávislé veřejnoprávní žurnalistiky, napomáhající rozvoji demokracie.

    Není pravda, že reportéři veřejnoprávní televize mohou sami poskytnout divákům jen čistá fakta a pro jejich zhodnocení jít jen k představitelům různých politických či zájmových skupin, kteří na obrazovce zkreslí daná fakta podle toho, co se jim hodí pro jejich vlastní účely.

    Nikoliv, kromě přinášení těchto účelově subjektivních názorů činitelů veřejnosti musí veřejnoprávní rozhlas a televize divákům a posluchačům poskytovat objektivní, zkušený a nezávislý profesionální úsudek. Reportéři musejí být autoritou a tuto autoritu musejí využívat k tomu, aby při reportování vznášeli stručné kritické připomínky a hodnocení k věci, o níž se hovoří. Reportéři musejí projevovat ke všem reportovaným skutečnostem kritický odstup. To je součástí dobré žurnalistické práce.

    Pozor, neznamená to, že by měla mít Česká televize nějakou politickou linii, to zdaleka ne. Měla by si však dát za úkol povzbuzovat aktivní, nezávislé a kritické myšlení. Tedy, při informaci o čemkoli zároveň poukazovat na to, co je na informaci pravděpodobně pochybné, aby se nad tím divák sám zamyslel. Neustále musí reportér uvažovat o tom, co je na tom, co mu politik říká, nepravdivé, zmanipulované či chybné. Musí na to poukazovat i ve zprávách taktním, stručným, ale účinným způsobem.

    Příklad: jeden britský ministr vnitra se nedávno pokusil parlamentu předložit několik zákonných novel. Během krátké doby protestoval britský Nejvyšší soud celkem proti třem těmto novelám a odmítl je jako neústavní.

    Zpráva deníku Guardian informovala na titulní straně v prvním článku o těchto skutečnostech. Po uvedení základních faktů v prvních třech čtyřech větách článku následoval úsudek. "Od ministra vnitra Michaela Howarda je to vážné profesionální selhání."

    Takovýmto způsobem musí reportéři České televize také komentovat události.

    Druhé nedorozumění:

    Jiří Potužník se pozastavuje nad tím že jedním dechem uvádím protikladné názory či připomínky. Píše například:

      [Ve zprávě o slovenském vzororeferendu o NATO ve Štúrovu podle J. Čulíka] "měl reportér upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současné projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv)."

    Chtěl bych to vysvětlit.

    V anglosaských zemích existuje rozvinutá debatní kultura. Mladí lidé jsou jí vystaveni už na univerzitách, kde jsou četné debatní kluby. Setkávají se v nich, pro daný večer je určeno téma, a debatéři proti němu vymýšlejí nejrůznější argumenty, snaží se ho podvrátit z nejrůznějších úhlů, zkoumají, který argument je nosný a vydrží v palbě debaty.

    To, že debatéři přicházejí s nejrůznějšími kritickými argumenty, neznamená, že ty argumenty nutně zastávají. Jednají v debatě pro debatu jako takzvaní "ďáblovi advokáti", snaží se podvracením ze všech možných hledisek zjistit, jestli je předložený argument nosný.

    Tato kultura pak vládne celou společností, zejména v novinářských kruzích. To, že proti danému výroku či faktu zveřejním množství nejrůznějších kritických protinázorů, neznamená, že jde o protimluv. Je to běžná debatérská praxe.

    Do třetice:

    V některých věcech mě Jiří Potužník - možná právem - chytá za slovo. Je to asi moje vina, protože některé skutečnosti - viz výše - jsem nevysvětlil dosti jasně. Kritizuji-li Události ČT jako v podstatě rozhlasový pořad, a navrhuji-li pak, že tluče-li se v zahraničním zpravodajství komentář a obraz, bylo by lepší špatný obrazový materiál vůbec nevysílat a zprávu jen přečíst ve studiu, argumentuji přirozeně v tomto případě pro větší názornost a sdělnost, které bude dosaženo, paradoxně, když se zavádějící obrazový materiál nebude vysílat - když nemáme nic jiného. Argumentuji pro menší zlo. V tomto případě je sdělnější zpráva, která se ve studiu jen přečte, než když je čtena při vysílání filmových záběrů, které jí protiřečí.

    Podobně, když jsem kritizoval logickou stavbu střihu při přímých vstupech z reálu do studia a napsal jsem, že proti velkému záběru reportéra v reálu má vždy být postaven velký záběr moderátora ve studiu, mínil jsem tím přirozeně základní, rámcový princip. V následujících odstavcích, které Jiří Potužník kritizuje jako protiřečící předchozímu výroku, šlo přirozeně o detailní rozpracování tohoto principu.

    Jan Čulík


    Studie provozního prostředí České televize

    květen, 1998

    Coopers & Lybrand

    Autoři: Bob Hroch

    Petr Bystřický

    František Vítek

    Externí poradce:

    Marten Symons, C&L UK

    Manažerský souhrn

    Přes všechny těžkosti se podařilo v České republice vybudovat nezávislou veřejnoprávní televizi, která provozuje souběžné vysílání na dvou kanálech. Rozvíjení a udržení tohoto poslání bude v době zvyšujících se nákladů stále obtížnější. Jednou z cest, jak řešit tento úkol, je najít vnitřní rezervy v provozu České televize. Předpokladem jak čelit nepříznivému tlaku růstu nákladů nebo výraznému snížení příjmů (např. úbytkem poplatníků) jsou opatření v oblasti nákladů na:

  • mzdy;

  • investiční činnost;

  • opravy;

  • nákup pořadů;

  • výrobu;

    Na druhé straně, zejména s přihlédnutím k udržení trvalé nezávislosti České televize na politickém prostředí, je zapotřebí vytvořit trvale platný mechanismus, který by umožnil České televizi dlouhodobý rozvoj a zajistil rozumný příjem.

    Při srovnání s obvyklými obchodními organizacemi bylo zjištěno několik závažných vnitřních nedostatků:

  • velmi plochá a nerovnoměrná organizační struktura;

  • neexistence komplexní personální politiky;

  • neexistence nebo jen malé prosazování strategického řízení; a

  • velmi obtížné a nepřehledné finanční řízení.

    Ve vnější oblasti lze nalézt též některé negativní vlivy:

  • legislativně nezajištěný trvalý příjem (vzhledem k inflaci);

  • legislativní nedostatky v právním postavení České televize; a

  • neschopnost vymáhat koncesionářské poplatky (resp. jen velmi malá možnost).

    Jako společný problém je možno uvést dosud malou komunikativnost České televize jak se širokou veřejností, tak i se zákonodárným sborem.

    Na odstranění těchto nedostatků se budou muset podílet v rámci svých odpovědností a pravomocí všichni zaměstnanci České televize, přičemž největší tíže bude ležet na novém vedení České televize.

    Vyšší aktivitu je nutné požadovat i od Rady České televize a pozornost bude nutno věnovat i lepší spolupráci s Českým rozhlasem, který je druhým významným provozovatelem vysílání ze zákona.

    1. Úvod

    Původně Československá televize prošla v uplynulém desetiletí řadou významných změn. Postupně se proměnila z ideologického nástroje komunistického režimu v demokratickou instituci nejdříve federálního státu, později samostatné České republiky. Další značnou změnou bylo i zřízení komerční televize, která podstatně ovlivnila trh reklamy a tím i možnost příjmů České televize.

    Přes tyto pozitivní změny se v posledním období dostavila určitá ztráta dynamiky, která se projevuje např. poklesem sledovanosti televizních pořadů. Za největší chybu však lze považovat těžkopádnou komunikaci s Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky.

    Jedním z nejdůležitějších úkolů každé veřejnoprávní televize, tedy i České televize, je udržet si nezávislost na vnějším, zejména politickém, prostředí. K tomu je ovšem nutné dosáhnout jako jednoho ze základních předpokladů nezávislosti finanční.

    Vzhledem ke smíšenému charakteru financování České televize, se proto dřívější vedení České televize mělo více zaměřit na přesvědčování poslanců o nutných změnách odpovídajících zákonů, např. o pravidelném navyšování koncesionářských poplatků, které by kopírovaly inflační vývoj v České republice. Místo toho se vedlejším zdrojem finančních prostředků stal prodej majetku České televize a hlavním tématem spory s komerční televizí.

    Firma Coopers & Lybrand vypracovala již v roce 1995 přehled současné situace České televize včetně různých srovnání a návrhů týkajících se budoucího rozvoje České televize. Některé předpovědi, tzv. scénáře, týkající se vnějšího prostředí, se plně naplnily.

    Na tuto zprávu navazuje tato stručná Studie provozního prostředí České televize, jejímž cílem je obecná analýza současné situace České televize. Studie se zejména týká:

  • organizační struktury a systému řízení;

  • posouzení procedur, kontrolních mechanismů a efektivnosti hospodaření;

  • výkonů a výsledků České televize ve srovnání s některými vybranými společnostmi.

    2. Organizační struktura a systém řízení

    Česká televize byla zřízena 1.1.1992 jako samostatný právní subjekt veřejnoprávního charakteru, jehož posláním je sloužit veřejnosti České republiky tvorbou televizních programů a jejich šířením na celém území České republiky.

    Organizačními částmi jsou Česká televize v Praze, Televizní studio Brno a Televizní studio Ostrava, statutárním orgánem je generální ředitel, který je jmenovaný kontrolním orgánem České televize, Radou České televize.

    Již ve zprávě Coopers & Lybrand z roku 1995 bylo poukázáno na to, že organizační struktura používaná v České televizi je příliš plochá. V praxi to vedlo mj. k tomu, že se generální ředitel věnoval operativnímu namísto strategickému řízení. Strategický plán vyplývá ze Statutu České televize a v současné době je vytvářen formou tabulek a různých grafů.

    Z minulosti byl převzat systém tzv. "garantů". V případě možných nesrovnalostí bylo velmi těžké najít jedinou odpovědnou osobu. Tento trend kolektivistického rozhodování, kdy relativně větší počet osob může být např. i snadno někým zmanipulován bez jasně dané odpovědnosti, by se měl okamžitě odbourat. Znamená to v návaznosti na změny v organizační struktuře přepracovat Podpisový řád.

    Současná organizační struktura byla do velké míry přizpůsobena konkrétním řídícím pracovníkům. Ředitel techniky a výroby tak například měl v kompetenci cca 1.800 zaměstnanců (což v českých podmínkách odpovídá již dosti velké firmě). Podle nejlepší praxe je žádoucí upravit počet podřízených pracovníků rovnoměrněji, což se dá v tomto případě zajistit např. vyčleněním úseků, které nezajišťují přímo výrobu nebo technické zázemí.

    Obdobně je možno přehledněji zorganizovat i sekretariát generálního ředitele.

    Za základní nedostatek, který konstatovala nejenom zpráva Coopers & Lybrand z roku 1995, ale i zpráva firmy Activities z roku 1996, může být považována absence komplexní personální politiky, která by byla podporovaná odborným útvarem. Podle nejlepší praxe je nezbytné zřídit Personální útvar, který by podléhal přímo generálnímu řediteli.

    Ve výše zmíněném výzkumu z roku 1996 byly definovány tři hlavní důvody, proč převážná část zaměstnanců zůstává v ČT:

  • dobrý pracovní kolektiv na pracovišti;

  • větší pracovní a sociální jistoty v porovnání se soukromými firmami; a

  • prestižní zaměstnání.

    Uvedené motivace svědčí spíše o konzervativním přístupu, rezervovanosti vůči změnám a hlavně malé osobní motivaci.

    Dosavadní systém odměňování je nepřehledný, protože se jedná o kombinaci tarifní a smluvní mzdy a je výrazně demotivující. Fond mimořádných odměn je příliš malý (1 %), měl by být ve velikosti cca 8 - 10 %. Produkční zaměstnanci nejsou žádným efektivním způsobem motivováni k úsporám.

    Kromě přímého finančního odměňování je dobré motivovat zaměstnance i perspektivní kariérou a profesním růstem, který bude podporován promyšleným systémem školení. Podle světových zkušeností je nutné vybudovat systém pravidelného hodnocení zaměstnanců a to tak, aby každý zaměstnanec měl možnost ovlivnit své hodnocení a uplatnit své představy o dalším postupu.

    Dalším nově navrženým útvarem je Útvar public relations (styk s veřejností), který by koordinoval prezentaci České televize. V minulých letech byla oblast komunikace jak s divákem, tak s reklamními agenturami a s Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky (resp. Stálou komisí pro sdělovací prostředky PSP ČR) zanedbávána.

    V případě diváků se zpravidla jednalo jen o celkově nekoordinované jednotlivé akce, bez větší provázanosti, což bylo ve výrazném protikladu s aktivitami komerční televize (včetně vztahu k PSP ČR).

    Jediným řešením je zajistit větší propagaci České televize, aktivně přistupovat k problematice koncesionářských poplatků, a přesvědčit veřejnost i poslance o nezbytnosti indexace koncesionářských poplatků v závislosti na inflaci. Najít nové možnosti zvýšení příjmu (merchandising) a výrazněji propagovat pořady České televize (self promotion). Vyšší otevřenost je nutná i směrem k Radě České televize a k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (resp. Stálé komisi pro sdělovací prostředky PSP ČR). Jedním z prvořadých úkolů PR ve spolupráci s Radou České televize bude přesvědčit širokou veřejnost a poslance, že je nezbytné zajistit příjem České televize z dlouhodobé perspektivy. Za tímto účel je nutné vyvinout speciální aktivity (lobbying), protože otázku financování lze upravit jedině změnou zákona. Při tomto úkolu musí útvar PR úzce spolupracovat s útvarem legislativně právním.

    Navrhujeme převést i útvar koncesionářských poplatků do kompetence finančního a obchodního ředitele. Další pozitivní změny již byly přijaty novým vedením (např. zřízení útvaru self promotion).

    V Příloze č. 1 je uvedena navržená organizační struktura, která vychází ze zahraničních zkušeností, tzv. best practice. Při aplikaci zahraničních vzorů je však třeba mít na paměti, že vycházejí z jiného politického, kulturního a ekonomického prostředí a že televizní produkce je zpravidla založena na silných uměleckých osobnostech. To ovšem neznamená, že nelze přijmout určité obecné rysy a pravidla, a podle potřeby je přizpůsobit podmínkám v České televizi.

    Všeobecně doporučovaný poměr mezi najímáním externích sil pro produkční činnost je 1:4 až 1:3, tj. tak, aby "průměrná" potřebná kapacita byla dostupná interně a jen na nárazové akce byli najímáni externisté. Obdobné závěry platí všeobecně i pro techniku (střižny, studia, přenosová technika atd.).

    Nadále otevřená zůstává otázka terminologie názvů jednotlivých útvarů (např. odbor, úsek, oddělení, referát ap.), která může být předmětem dalších jednání a doporučení.

    2.1 Útvary generálního ředitele (GŘ)

    Útvar generálního ředitele navrhujeme kompletně reorganizovat.

    Standardním rozhodovacím orgánem je rada ředitelů, kam by kromě jednotlivých ředitelů měli přístup i vedoucí strategického, právního útvaru, tisková mluvčí a tajemník generálního ředitele.

    Jako standardní orgány GŘ navrhujeme zřídit ekonomickou radu, která by kromě finanční situace měla v kompetenci např.:

  • organizační záležitosti;

  • dislokace;

  • schválení nákupů nad určitou částku ap.,

    a které by se účastnili ředitelé financí a obchodu, programu, zpravodajství, techniky a výroby, TS a vedoucí obchodního oddělení.

    Významným orgánem by byla programová rada. Jako další pomocné poradní orgány navrhujeme zřídit:

  • radu právní a legislativní (vnitřní i vnější právní záležitosti;

  • radu pro informatiku (podpora managementu i uživatelů);

  • radu pro strategické plánování (kombinace programových, technických a legislativních otázek).

  • radu technologickou (technické záležitosti), ap.

    Význam těchto orgánů je zřejmý: vytvoří se paralelní struktura pro sběr dat oběma směry a vyhodnocování informací, tj. v žádném případě ne pro rozhodování. "Rady" předkládají svá doporučení generálnímu řediteli, který po zvážení a schválení pověří plněním úkolu některého ze svých přímých podřízených (ředitelů). Tento světově užívaný systém vede ke zpřehlednění a zrychlení toku informací, aniž by zbytečně narůstala organizační struktura a administrativa.

    Jako zcela nový navrhujeme zřídit Personální útvar (s 8 až 15 zaměstnanci), který by se kromě přijímání nových a péče o stávající zaměstnance zabýval i vnitřní komunikací. Při získávání nových technických pracovníků je dobré využívat spolupráce s odbornými středními i vysokými technickými i uměleckými školami. Personální útvar by mohl zpracovávat i mzdovou agendu.

    Při rozhovorech s Coopers & Lybrand se objevil názor, že dosavadní smlouvy jsou zejména nejednotné a některé nekvalitní, často "měkké" vůči dodavatelům, a jsou zde určité problémy s vnitřní legislativou, ve které není zakotvena povinnost konzultovat všechny uzavírané smlouvy s právním útvarem.

    Jedním ze stávajících problémů je skutečnost, že vzorové smlouvy bývají upravovány bez konzultace s právním útvarem, aniž by za to byl někdo postihován, přičemž pro některé oblasti vzorové smlouvy vůbec neexistují.

    Nedostatek kvalitních smluv je často nahrazován i akceptací návrhů smluv od dodavatelů, které pochopitelně vycházejí vstříc více požadavkům dodavatele než požadavkům České televize.

    Kvalitu právního útvaru je tedy vhodné zlepšit, aby se snížily případné náklady na využívání externích služeb v právní oblasti, což bývá mimořádně drahé. Jako důležité se jeví ustanovení právníka - manažera, který by koordinoval činnost svého útvaru a byl schopen posoudit i odbornou stránku problematiky.

    Činnost právního útvary by se dále dělila na:

  • právně legislativní činnost;

  • mezinárodně právní činnost;

  • provozně právní činnost;

  • smluvně právní činnost (např. smlouvy autorské a dodavatelské);

  • pracovně právní činnost (smlouvy pracovně právní ap.); a

  • styk s autorskými ochrannými organizacemi.

    Doporučujeme dále provést revizi alespoň hlavních uzavřených smluv. Právní útvar musí být v úzkém vztahu s finančním a obchodním útvarem, v zaměstnaneckých záležitostech s personálním útvarem.

    2.2 Útvary finančního a obchodního ředitele (FOŘ)

    Kompetence FOŘ navrhujeme kompletně přepracovat. Kromě běžného finančního řízení, rozpočtování, řízení hotovosti a účetnictví navrhujeme v souladu s předchozími odstavci vybudovat obchodní oddělení, které by se zabývalo prodejem reklamního času a sponzoringem.

    Dosavadní systém kontroly ad hoc doporučujeme nahradit trvalým interním auditem. Útvar interního auditu se standardně zabývá identifikací vnějších a vnitřních rizik (obecně v podnikatelských aktivitách), má možnost hodnotit nekvantifikovatelné prvky a parametry v procesech společnosti, významně redukuje možnost vzniku defraudací, zvyšuje kulturu a etiku podnikání, poskytuje kvalifikované a včasné poradenství pro rozhodování, identifikuje systémové nedostatky v procesech a iniciuje nápravná opatření, proti plnění (dílčími úlohami) může přispět i k redukci nákladů na externího auditora. Interní audit by měl mít na starosti i kontrolu jednotného nákupu (techniky pro TS) kontrola, protože decentralizovaným nákupem přichází Česká televize o výhodu množstevních slev. Dalším důležitým úkolem by byla kontrola výběrových řízení. Nutné je také lépe organizovat inventury.

    Problematické se jeví okamžité převádění čtvrtletního přebytku příjmů do dalšího čtvrtletí (tj. zvýšení výdajů v dalším čtvrtletí).

    Do kompetence FOŘ navrhujeme přenést i správu nemovitostí, ve které by byly sloučeny všechny servisní a podpůrné služby, a informační systémy. "Správa nemovitostí" by se postupně přeměnila v dispečink služeb poskytovaných externími organizacemi.

    Podle našeho zjištění je kvalita informačních systémů v České televizi nízká a neexistuje vzájemná koordinace projektů. Oddělení IT má 63 zaměstnanců, a přesto najímá služby externích dodavatelů. Jako příklad nekompetentního řízení IT je možno uvést instalaci redakčního systému pro zpravodajství.

    Na první pohled je zřejmé, že je zde mnoho nedostatků, které zásadním způsobem ovlivňují činnosti dalších útvarů České televize (viz např. kalkulace nákladů). Pro zlepšení celkové koordinace projektů IT doporučujeme zřídit radu pro informatiku (viz výše). Jako technickou platformu doporučujeme, využít databázi Oracle, kterou má již Česká televize nainstalovanou a kterou využívá pro jiné informační systémy.

    2.3 Útvary ředitele programu (ŘP)

    Myšlenka nezávislých tvůrčích skupin, jejichž činnost by koordinovalo producentské centrum se postupně v nedávné minulosti změnila na kvaziredakční systém. Bylo by nejlepší se k němu buď opět otevřeně vrátit nebo jiným způsobem posílit vazby mezi producentskými centry a útvary ředitele programu. Jednotlivé redakce by měly v čele šéfredaktora, který by byl podřízen přímo řediteli programu. Toto doporučení vychází jednak ze zahraniční praxe, jednak ze zkušeností v samotné České televizi, kde současný systém vedl ke špatné komunikaci mezi produkčními centry a útvary ředitele programu. Nicméně výhody a nevýhody čistě producentského nebo čistě redakčního systému se musejí ještě podrobněji posoudit.

    Vzhledem k rozsáhlosti archivu a práce s programovými fondy je logické, aby i archiv byl v kompetenci ředitele programu (dosud ředitel techniky a výroby). Technika by zajišťovala (např. na přepisovém pracovišti), podobně jako pro jiné programové útvary, jen technický servis archivu.

    2.4 Útvary ředitele zpravodajství (ŘZ)

    Návrh přesunout aktuální redakce (publicistika, ranní vysílání, sport) je jen návrhem k diskusi, tato změna se zdá zatím příliš revoluční. V současnosti je zřejmě důležitější aktualizovat pojetí zpravodajství a zahájit užší spolupráci s redakcí publicistiky a dokumentaristiky.

    2.5 Útvary ředitele techniky a výroby (ŘTV)

    V úseku ŘTV je 118 různých sekretářek, ekonomek a dispečerů. Jako základní priorita musí být stanovena vybudování centrálního dispečinku s plnohodnotnou systémovou podporou. Za technickou stránku provozu v TS včetně telekomunikací by měla být odpovědná jedna osoba za celou Českou televizi. Provoz v Hradci Králové je nejlepší zrušit a výrobu (opravy teleskopů) případně převést do Prahy. Jako další prioritní úkol je jednoznačné vynětí investic z kompetence ředitelů TS.

    3. Procedury v oblasti rozpočtování a řízení

    3.1 Úvod

    Česká televize hospodaří s vlastním majetkem a stát za její závazky neodpovídá. Není dotována za státního rozpočtu a je poplatníkem všech příslušných daní. Finančním zdrojem jsou příjmy z televizních poplatků a příjmy z podnikatelské činnosti, která musí souviset s předmětem činnosti České televize a nesmí ohrozit její poslání.

    O výši koncesionářských poplatků rozhoduje Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Naposledy byl změněn v roce 1997 (za televizní přijímač stanoven na 75,- Kč za měsíc). Podle výpočtů, které provedl Coopers & Lybrand, ignorováním inflačního vývoje přišla Česká televize bez vlastní viny o příjem ve výši zhruba 4,4 miliardy korun, tedy sumu přesahující příjem za jeden rok (zdůraznily Britské listy) (viz Příloha č. 2).

    Podle stejného výpočtu se ukazuje, že koncesionářské poplatky jsou dnes (květen 1998) vzhledem k inflaci v reálné hodnotě dokonce nižší než na konci roku 1992 (odpovídající výši zhruba 45 Kč).

    3.2 Televizní poplatky

    V současné době tvoří koncesionářské poplatky 60 % (v roce 1997) všech příjmů a lze očekávat, že s nižšími možnostmi rozprodávání majetku České televize bude tento podíl stoupat. Česká televize eviduje cca 3,3 milionů fyzických koncesionářů (domácností) a cca 50.000 právnických koncesionářů (podniků a fyzických osob podnikajících) s cca 160.000 TV přístroji. Některé fyzické osoby jsou od vybírání poplatků osvobozeny ze zákona (životní minimum, postižení občané). Fyzické osoby platí z 95 % prostřednictvím SIPO, právnické osoby klasickým platebním příkazem.

    Poplatky vybírá Česká televize prostřednictvím České pošty. Zákon č. 252/1994 Sb. stanoví (České) poště vést evidenci přijímačů, poukazovat poplatky a poskytovat České televizi potřebné údaje. Právní povinnost vybírat poplatky České poště výslovně nestanoví. Za tuto službu si Česká pošta účtuje cca 110 milionů ročně (v roce 1997). Ve smlouvě mezi Českou televizí a Českou poštou z 4.4.1995 si Česká televize nezajistila možnost kontroly správnosti údajů z prvotních dokladů přímo u České pošty. Vedle této smlouvy uzavřela dne 22.2.1996 Česká televize smlouvu s OZ VAKUS Praha, kterou se VAKUS zavazuje operativně poskytovat České televizi datový servis. Poslední smlouva mezi Českou televizí a Českou poštou byla uzavřena 11.8.1997 a dodatek k ní byl připojen 30.12.1997.

    Česká pošta reaguje na jakékoli změny se zpožděním minimálně jeden měsíc.

    Předpokladem pro automatické upomínání poplatníků je předávání údajů České pošty v elektronické formě. V rozporu se smlouvou nebyly podle zprávy NKÚ předány soubory z některých oblastí a Česká televize neúčtovala České poště smluvní pokutu. V roce 1996 upomínala Česká televize dlužníky jedenkrát za rok. Pokusy o vymáhání nedoplatků jsou často neúspěšné. V roce 1996 se změnil postup inkasa poplatků od právnických osob a došlo k propadu inkasované sumy. V roce 1996 proběhla kontrolní akce v několika hotelech.

    Od října 1997 do začátku května 1998 bylo zmapováno asi 90 % existujících právnických osob, které provozují hotelová zařízení. Na základě zvláštní akce proti hotelům bylo zaplaceno přes 1,3 milionu Kč a byly uzavřeny dohody (splátkové kalendáře) o zaplacení celkem 6,5 milionu Kč. V tomtéž období Česká televize upomínala celkem 14.341 dlužných poplatníků a na Právní a smluvní útvar bylo předáno asi 80 případů k vymáhání dlužných poplatků a přirážek k poplatkům.

    Dalším problémem je malá ochota některých kabelových televizí poskytovat data o svých předplatitelích (Kabel Plus) resp. Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pomoci České televizi při vymáhání těchto dat.

    Z kontrolního závěru z akce NKÚ "Televizní poplatky vybírané na základě zákona" vyplývá všeobecné konstatování, že problematika poplatků není legislativně dostatečně upravena. V tomto směru je nutné vyvinout aktivity směrem k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (Rada České televize, generální ředitel České televize).

    Převést okamžitě celou agendu vybíraní koncesionářských poplatků je velmi obtížné. Jako pilotní projekt je možné uvažovat o převedení vybírání koncesionářských poplatků od právnických osob.

    Jako druhá dočasná alternativa se jeví změnit výběrčího poplatků resp. způsob výběru: v úvahu připadá spolupráce s Investiční a poštovní bankou, která má síť Poštovní spořitelny na každé poště. Smluvní, cenové aj. podmínky by bylo ovšem nutné podrobně prozkoumat.

    Zákon č. 252/1994 Sb. stanovil výběr prostřednictvím pošty, protože Česká televize nebyla a dosud není tuto agendu schopna zpracovávat sama. V zákonu není nikde přímo použita doslovná formulace "Česká pošta" V současnosti již dochází k porušování zákona č. 252/1994 Sb., protože v zákoně č. 252/1994 Sb. je použita formulace (...poplatky) "poukazuje provozovatelům ze zákona po srážce odměny", zatímco ve skutečnosti jsou poplatky poukázány ve skutečné výši a odměna je podle smlouvy zaplacena na základě řádného daňového dokladu (faktury).

    V zákoně č. 252/1994 Sb. nejsou stanoveny sankce (ani pro Českou televizi ani pro Českou poštu), kdyby se jím neřídily. Nicméně by bylo v celospolečenském zájmu uvést tento zákon do souladu s praxí a tím alespoň formálně umožnit České televizi organizovat vybírání poplatků podle vlastního uvážení a s přihlédnutím k zájmům České televize (a ne České pošty). Toto je jeden z nových úkolů jak pro nové vedení České televize, tak pro Radu České televize, která by se též měla aktivněji zapojit do parlamentního lobbyingu.

    V současné době se agendou vybírání koncesionářských poplatků zabývá oddělení pod vedením vedoucí sekretariátu GŘ. Efektivita vymáhání koncesionářských poplatků v poměru s náklady na činnost tohoto oddělení nebyla nikdy interně posuzována. Vzhledem k charakteru agendy (jde jednoznačně o obchodní resp. finanční agendu) doporučujeme převést celé oddělení do kompetence finančního resp. obchodního ředitele. Při osvětových akcích musí toto oddělení pochopitelně spolupracovat s dalšími útvary České televize (např. PR nebo self promotion).

    V souvislosti se změnou způsobu vybírání koncesionářských poplatků je nutné uvážit i vývoj nového informačního systému, dosud používaná platforma Fox Pro je pro tento účel zastaralá. Navíc není zřejmá koordinace s jinými projekty/systémy. Vzhledem k tomu, že pro jiné interní informační systémy používá Česká televize jako platformu databázi Oracle, doporučujeme využít toto prostředí i pro vývoj systému pro zpracování agendy koncesionářských poplatků.

    3.3 Reklama

    V současné době je výhradním prodejcem reklamního času (dále reklamy) na České televizi agentura IP Praha. Výnosy z reklamy tvoří cca 21 % z celkových příjmů České televize (v roce 1997). V českém prostředí existují tři modely:

  • Česká televize - viz výše;

  • TV Nova prodává reklamu sama; a

  • Prima TV prodává reklamu prostřednictvím své dceřinné (resp. spřízněné) společnosti (Premedia a.s.).

    Dnes není úplně zřejmý důvod, který vedl Českou televizi ke zvolení uvedeného způsobu. V době, kdy neexistovala konkurence na televizním trhu to mohl být jednak stabilní zdroj příjmů, jednak to mohla být cesta ke získání zkušeností a kontaktů v uvedeném oboru.

    IP Praha platí odvysílanou reklamu ve dvou splátkách se splatností 30 resp. 60 dnů na základě faktury, kterou vystaví Česká televize po dodání přehledu prodané reklamy za uplynulý měsíc (splatnost faktur vystavených agenturou IP Praha svým klientům je přitom 21 dnů). Prakticky je reklama odvysílaná např. v únoru zaplacená až v dubnu. Sankční úroky jsou 0,5 promile proti 1 % u Premédia resp. TV Nova za každý den prodlení.

    Česká televize hradí IP Praha tuto služba zprostředkovatelskou provizí, jejiž výše je závislá na výši dosaženého obratu. Velmi sporné je, že s rostoucím obratem roste i výše provize. Tato konstrukce, která (snad) dříve měla motivovat IP Praha k vyšším výkonům je naprosto nelogická, protože již plán prodeje na rok 1998 je v nejvyšší objemové kategorii. Ve finančním vyjádření stojí tato služba Českou televizi cca 90 milionů ročně (odhad pro rok 1998).

    Pokud by si Česká televize prodávala reklamní čas sama, lze odhadovat náklady na cca 10 milionů (mzdy, základní režie).

    Za největší problém se však musí považovat nepružnost v poskytování služeb (prodej reklamního času), nemožnost reagovat na speciální požadavky klientů, neprovázanost resp. omezená provázanost se sponzoringem a složitá analýza dosažených výsledků a budoucích trendů. Výhodou navrhovaného řešení je užší spolupráce s výzkumným oddělením a koordinace dalších obchodních aktivit.

    Rizikem, v případě řešení prodeje reklamy vlastním útvarem České televize, je jednak získání kvalitního personálu a jednak je možný propad prodeje při náběhu (získávání např. know-how).

    Druhou možností je přepracovat smlouvu s IP Praha. V nové smlouvě by mohla být zakotvena např. zálohová platba k poslednímu dni v měsíci ve výši 1/12 dohodnutého ročního plánu a stanoveny sankční úroky podstatně vyšší než nyní.

    Hledání jiné (nové) agentury pro prodej reklamního času na České televizi se nejeví jako smysluplné.

    3.4 Ostatní příjmy

    Ostatní výnosy byly v roce 1997 tvořeny zhruba 19 % takto:

  • tržby z prodeje inv. majetku: 5,5 %

  • výroba pořadů: 3,0 %

  • sponzoring: 1,5 %

  • prodej služeb: 1,5 %

  • prodej práv: 1,4 %

  • teletext a teleshopping: 0,7 %

  • ostatní výnosy, rezervy a opravy: 5,0 %

    Celkem: 18,6 %

    Pozoruhodné je, že tržby z prodeje inv. majetku a materiálů tvořily 5,5 % příjmů. Protože do budoucna nelze očekávat, že by se podařilo stále prodávat majetek České televize v této hodnotě, znamená to, že pokud se nepodaří zvýšit příjmy jiným způsobem, skončí budoucí hospodaření České televize deficitem v této výši.

    Z tabulky je patrné, že Teletext a Teleshopping tvoří jen malou část příjmů. Neindentifikovatelné jsou "ostatní výnosy", které tvoří až 5 % celkových příjmů. Obchodní aktivity typu Teletext, Teleshopping nebo Telexport nebyly zkoumány podrobněji, lze však předpokládat, že aktivnější obchodní politikou by bylo možné zvýšit podíl těchto služeb na celkových příjmech České televize.

    Česká televize disponuje šesti rekreačními resp. školícími středisky k využití pro své zaměstnance. Za pronájem rekreačních středisek zodpovídá zaměstnanecký odbor v útvaru ředitele ekonomiky. Náklady s nimi spojené jsou hrazeny z provozních prostředků a z rozpočtu sociálního fondu. Jednotlivá střediska si na sebe "musí" vydělat, některá jsou však zřejmě kvůli sezónnosti jejich využívání ztrátová a "doplácejí" na ně střediska zisková.

    Doporučujeme přezkoumat dosavadní využitelnost středisek, jejich financování a vyhodnotit ekonomickou nákladnost použití středisek jako školící centra. V souvislosti s novou koncepcí personální (a případně i obchodní) politiky je možné připravit projekt intenzivnějšího využívání jednotlivých středisek např. formou odborných kursů jak pro technické, tak pro umělecké profese. V případě nabízení kvalitních služeb i pro externí zájemce by se školící střediska mohla stát vedlejším zdrojem příjmu. Tyto kursy by se mohly stát součástí dobrého jména České televize a přispět ke zlepšení komunikace mezi jednotlivými subjekty na televizním trhu v České republice.

    3.5 Náklady na výrobu a vysílání

    Jako konkrétní příklad pro posouzení procedur v oblasti řízení a rozpočtování byla vybrána kalkulace vnitřních nákladů. Pro určení vnitřních i vnějších cen se používá kalkulační vzorec, který vychází z několika navzájem naprosto nezávislých údajů

  • plánované využití techniky;

  • plánované nasazení osob;

  • průměrné mzdové prostředky;

  • další plánované vnitřní náklady;

  • další plánované vnější náklady;

  • odpisy hmotného investičního majetku (HIM); a režie.

    Plánované využití technické kapacity nezávisle navrhne vedoucí nákladového střediska. Takto navržená hodnota může (ale nemusí) vystihovat využití kapacity v minulosti a trend do budoucna. Tato fáze je naprosto subjektivní a je mimo jakoukoli kontrolu při tvorbě cen. Obdobně je navrženo i plánované využití osob. Mzdové náklady jsou široce zprůměrovány (např. plat celé osádky přenosového vozu činí 16.700,- Kč bez rozlišení profesí) a není možno postihnout rozdíly mezi jednotlivými osobami. Další náklady jsou navrženy přímo ekonomickým oddělením nákladového střediska (zpravidla na základě minulosti). Tyto náklady mohou (opět ale nemusí) pokrývat skutečnost a cenový referent má možnost je "korigovat".

    Odpisy hmotných prostředků se provádí na středisko, ale při kalkulaci nákladů se provádí jiný (další) nezávislý výpočet (vztažený na konkrétní technický prostředek).

    "Režie" se stanovuje poměrným způsobem (procentem) na nákladové středisko a dále na konkrétní techniku. V režii jsou zahrnuty náklady na servisní útvary a ostatní nevýrobní náklady.

    Při tvorbě cen se současně přihlíží i k cenové politice, např. aby stejná technika měla stejnou sazbu, ačkoliv náklady (např. odpisy) jsou různé.

    Celý proces je jen velmi chabě podporován automatizovaným informačním systémem, obsahuje mnoho manuální práce, ve které nelze vyloučit chyby, a je celkově velmi pracný, což opět vede k malé pružnosti celého procesu. Cenový referent se nemůže věnovat cenové politice, ale pracně kalkuluje ceny, většinou na základě již dostupných dat.

    Finální cena tak může (ale nemusí) vypovídat o skutečných provozních nákladech. Tato procedura byla ověřena na kalkulaci nákladů pro přenosovou techniku (vozy).

    Na příkladu dabingového studia jsme zkoumali ceny z jiného pohledu

    Cena za hodinu: od (Kč) do (Kč):

  • vnitropodniková kalkulace: 720 - 780
  • cena pro externího odběratele: 900 - 920
  • externě mimo Českou televizi: 700 - 850

    Podle uvedeného příkladu je zřejmé, že

  • V Praze lze získat studio externě za cenu, která se blíží interní kalkulaci.

  • Cena pro externího odběratele je vyšší než nabízí některá jiná pražská studia.

    Na základě předloženého příkladu je tedy zřejmé, že je nutné formulovat cenovou politiku pečlivěji a je nutné se přizpůsobit tržním podmínkám, pochopitelně při uvážení např. kapacitních a technických otázek.

    Na základě obou výše uvedených příkladů je zřejmé, že vzhledem ke značně subjektivní kalkulaci cen nelze jednoznačně stanovit, zda jsou technické a produkční kapacity využívány efektivně, resp. jestli jsou nebo nejsou postačující (či dokonce nadbytečné) pro potřeby České televize.

    3.6 Náklady televizních studií

    Pozoruhodný je nepoměr mezi náklady na TS v Ostravě a Brně a podílem na vysílacím čase, který zajišťuje TS Ostrava a Brno (uvedené údaje jsou převzaty z předběžných výsledků hospodaření České televize za rok 1997).

    TS Ostrav - TS Brno

    vysílací čas (%): 4,0 - 5,2 náklady (%): 5,5 - 6,2

    Jsou v podstatě jen dvě možnosti:

  • buď zvýšit podíl vysílacího času obou studií na celkovém vysílacím času ,aniž by se zvýšily dodatečné náklady; nebo

  • snížit náklady na úroveň vysílaného času. Ředitelé TS by v rámci svých kompetencí měli sami nalézt možné rezervy.

    V oblasti TS se projevuje velká nedotaženost Zákona o České televizi. TS mají mimořádně vysokou samostatnost, ale jejich ředitelé jsou podřízeni generálnímu řediteli České televize. Otázka TS musí být zasazena do celkového politického kontextu. Nelze deklarovat zrušení TS, ale je naopak nutné klást důraz na větší informovanost o regionech a spoluúčasti na místní zájmech, např. vyšší prezentací zpravodajských, publicistických a dokumentaristických pořadů. Současně s tím ovšem tlumit výrobu pořadů se všeobecným zaměřením (dětské, "umělecké"), vždy s přihlédnutím ke konkrétním výsledkům a tvůrcům.

    Pro odhad vývoje hospodaření v budoucnosti je nutné uvažovat o vypracování extrapolace vnějších neovlivnitelných nákladů (např. cena služeb Českých radiokomunikací nebo energie), které v následujících letech mohou výrazně ovlivnit celkové hospodaření České televize.

    3.7 Řízení a plánování rozpočtu

    Souhrnný plán a rozpočet je základním ekonomickým nástrojem řízení v České televizi, který na návrh Ekonomické rady schvaluje generální ředitel a poté Rada České televize. Plán a rozpočet naplňují parametry strategického záměru a hlavní úkoly obsažené ve Statutu České televize.

    Postup tvorby rozpočtu je vymezen v pravidlech vnitřní ekonomiky. Rozpočet se vytváří na hlavní hospodářská střediska, dále na nižší útvary, až na jednotlivá nákladová střediska. Česká televize rozpočtuje kvartálně - změny a hodnocení plnění rozpočtu (Zpráva o hospodaření) jsou prováděny vždy čtvrtletně, pouze při organizačních změnách dochází k mimořádné úpravě rozpočtu. Měsíční prognózy na nejbližší čtvrtletí jsou vytvářeny na nejbližší čtvrtletí se zachováním závěrečného ročního výsledku.

    V rozpočtu jsou rezervy jejichž výši schválí Rada České televize, ale jejich použití už neschvaluje - je to vnitřní záležitost České televize. Jenom pokud by se překročila výše rezerv a měnil by se hospodářský výsledek, musí se udělat nový rozpočet a ten musí opět schválit Rada České televize. Rezervy jsou zvlášť rozděleny na účelové na tvorbu programů a zvlášť na ostatní. Rezervy nepřesahují nikdy 5 % celkového rozpočtu, pro rok 1998 činí pouze 1,9 %.

    Plán a rozpočet jsou založeny jednak na údajích minulých období a jednak na předpokladech a v období sestavování plánu na smluvních závazcích. Podle nejlepších postupů by měly být cíle definovány jak ve formě finanční, tak i ve formě kvalitativní a nefinanční (nejen hodiny vysílání, výroby a počet zaměstnanců, ale i kritické faktory úspěšnosti).

    V České televizi se na rozpočtu účastní management na všech úrovních, cíle jsou přiděleny určeným manažerům, dílčí cíle a harmonogram jsou smluveny podle plánu. Dle směrnic je záměrem hodnotit pouze plnění rozpočtu, důraz je kladen na kontrolu vykázaných skutečných výkonů v porovnání s rozpočtem a strategickým plánem a efektivnost procesu tvorby rozpočtu není sledována. V grafickém znázornění porovnání procesu tvorby rozpočtu s benchmarkingovou databází Coopers & Lybrand vyplývá pro Českou televizi možnost zlepšení (viz Příloha č. 3).

    Každý měsíc se provádí "rychlé hlášení", které reaguje na aktuální změny a zahrnuje stručný přehled ekonomických výsledků. Po skončení čtvrtletí je analýza podrobnější. Tu obdrží generální ředitel, ředitel ekonomiky a ředitel techniky a výroby (protože bývalý ředitel techniky a výroby předsedal Ekonomické radě).

    Pro úspěšné řízení a sledování nákladů doporučujeme podle obvyklé praxe soustředit se na řízení nákladových faktorů. Je to zároveň jedna z možností jak růstu nákladů nebo snížení výnosů efektivně čelit (viz Příloha č. 4). Mezi významné nákladové faktory se například řadí:

  • Počet rozpočtových a nákladových středisek;

  • Počet prováděných úkolů během sestavování rozpočtu;

  • Počet přepracování rozpočtů;

  • Stupeň integrace informačního systému pro účely sestavování rozpočtu a plánování;

  • Komplikovanost výroby;

  • Četnost zpracování rozpočtů a hlášení;

  • Uplynulá doba od prvního návrhu ke konečnému schválení; a

  • Komplikovanost plánování.

    Uvedený přehled a diagram (viz Příloha č. 5) vypovídá o tom, že konstrukce rozpočtu je velmi zdlouhavá a že v průběhu roku jsou v podstatě možné jen přesuny mezi jednotlivými čtvrtletími. Rezerva 1,9 % z rozpočtových prostředků na rok 1998 tak dává velmi málo manévrovacího prostoru současnému vedení České televize.

    4. Závěr

    Přes všechny těžkosti se podařilo v České republice vybudovat nezávislou veřejnoprávní televizi, která provozuje souběžné vysílání na dvou kanálech. Rozvíjení a udržení tohoto poslání bude v době zvyšujících se nákladů stále obtížnější. Jednou z cest je najít vnitřní rezervy v provozu České televize, na druhé straně, zejména s přihlédnutím k udržení trvalé nezávislosti České televize je zapotřebí vytvořit trvale platný mechanismus, který by umožnil České televizi dlouhodobý rozvoj.

    Na tomto úkolu se budou muset podílet v rámci své odpovědnosti a pravomoce všichni zaměstnanci České televize, přičemž největší tíže bude ležet na novém vedení České televize.

    Vyšší aktivitu je nutné požadovat i od Rady České televize.

    Na mysli máme zahájení celoplošného televizního vysílání TV Nova dne 4. února 1994 podle licence 001/1993 Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Již před tím vysílala Premiéra TV, jejíž význam však byl ve srovnání s Českou televizí jen okrajový.

    Dokumentace:

  • Zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi.
  • Podrobněji Podpisový řád České televize - rozhodnutí GŘ č.17 a č. 18. z roku 1997.
  • Analýza personální oblasti České televize, Activities 1996.
  • Stanovené zákonem - zákon č. 252/1994 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích.
  • § 11 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi.
  • § 5, odstavec 1, zákona 252/1994 Sb.: "Poplatník platí prostřednictvím pošty".
  • "V současné době, kdy je celý systém prodeje reklamy značně komplikovaný a náročný z hlediska optimalizace využití reklamní kapacity a kdy reklamní kapacita je dominantním omezujícím faktorem, je třeba tuto oblast urychleně a sofistikovaně řešit", ing. Ladislav Paluska: Náměty ke zkvalitnění smluvního vztahu v prodeji reklamních časů mezi ČT a IP Praha.
  • Opatření ředitele ekonomiky "Pravidla vnitřní ekonomiky České televize".

    Coopers & Lybrand

    Česká televize

    Verze 3.0

    DATUM 10.05.98

    (Pozn. Při elektronickém přenosu zmizely odkazy k jednotlivým poznámkám v textu, tak jejich seznam uvádíme jen jako Dokumentaci. Přílohy k dokumentu zatím nemáme k dispozici. )


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|