pátek 15. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled aktuálních zpráv z ČR Česká politika:
  • Tragédie krále Havla: Prezidentovy chyby jsou symbolem širší české tísně (Sunday Times) Znovu ke kontroverznímu Havlově rozhodnutí nechat propustit útočníky proti Sládkovi:
  • Tvoření českého státu (Jiří Jírovec)
  • Amnestie v západním světě (Josef Schrabal) Česká televize:
  • Informovala o Havlově amnestii pro útočníky proti Sládkovi Česká televize neobjektivně? (Jindřich Ginter, odpovídá Andrew Stroehlein) Ještě jednou o bydlení:
  • Platil jsem v Praze za podnájem 92 procent svého platu (Jan Lipšanský)
  • Zkušenosti nedávného budovatele bytu (Dalibor Štys) Česká politika v televizi:
  • Klaus v Kotli (Petr Jánský) České soudnictví a kriminální živly z doby komunismu:
  • Spravedlnost vítězí (Petr Jánský) Dvě básnické sbírky (s ukázkami), které si můžete koupit:
  • Trosečníci křišťálové země (Jana Whitthed)
  • Exilová bibliofilie Drúzy (Jiřina Fuchsová) Západ a třetí svět před birminghamskou vrcholnou schůzkou:
  • Britští poslanci požadují oddlužení Třetího světa

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zde je včerejší vydání Britských listů.
  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Týdeník o nových knihách a o literatuře "Knihy online" má adresu http://knihy.internet.cz
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace z pátku 13.00 SEČ:

    Ministerstvo obrany vydírá Českou televizi

    Konkrétní případ

    Andrew Stroehlein

    To, že politikové odmítají chodit do televize, případně že si předem kladou podmínky, jak mají být interviewováni pro pořad "Jednadvacítka", bylo tématem mého posledního článku, ale nemohl jsem v tom článku uvádět konkrétní jména, neboť někteří lidé tady v České televizi měli obavu, že přijdou o své kontakty. Teď se to stalo mně, takže o tom mohu napsat plně a otevřeně.

    V dnešní "Jednadvacítce" (15.5) jsme chtěli hovořit o krádeži tajných dokumentů, které ve středu odcizil z vozu příslušníka Vojenského obranného zpravodajství (VOZ) neznámý pachatel. Je to zajímavé téma, a někdo by se měl v každém případě zodpovídat za tuto zjevnou nekompetentnost.

    Chtěli jsme pozvat šéfa sněmovního orgánu pro kontrolu činnosti BIS Jaroslava Baštu (ČSSD) a ministra obrany Michala Lobkowicze (US).

    Když jsme však zatelefonovali na české ministerstvo obrany, bylo nám řečeno, že je Lobkowicz na Moravě, ale Milan Řepka, mluvčí ministerstva obrany mi řekl, že nám nabídnou (!) ředitele VOZ Jiřího Růžka, jen pod podmínkou, že Bašta ve studiu nebude.

    Jeho argumentem bylo, že nemůže souhlasit (!) s tím, že by ve studiu měl sedět voják vedle politika. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že oba jsou veřejnými služebníky a že právě Jaroslav Bašta je v parlamentu pověřen úkolem na tyto záležitosti dohlížet. Neviděl jsem žádný důvod pro jeho námitky a kritizoval jsem ho, že vytváří dojem, že si může dovolit klást pro rozhovory pro pořad "Jednadvacítka" nějaké podmínky. Řekl jsem mu, že prostě v Jednadvacítce dnes večer zveřejníme podrobnosti tohoto telefonního rozhovoru a ukážeme prázdné křeslo, na němž měl podle pozvání sedět pan Růžek.

    No, samozřejmě, Řepka se pokusil jít rovnou k mému nadřízenému a rychle zatelefonoval Ivanu Kytkovi. Ukázal jsem tento článek Ivanu Kytkovi a ten souhlasí, že takovéto pokusy uvalovat předběžné podmínky na rozhovory jsou odporné a obscénní. Tato zkušenost nás vede k tomu, že zdvojnásobíme naše úsilí ve snaze systematicky zveřejňovat informace na Internetu o tom, jak se kteří politikové vymlouvají, když se mají jít zodpovídat do studia.

    Ohromující na celé věci bylo, že si Řepka myslel, že nám něco nabízí! Nemohl jsem věřit vlastním uším. Domníval jsem se, že právem my nabízíme jeho ministerstvu příležitost, aby bránilo své postoje. Konec konců, je naší novinářskou povinností prezentovat všechny stránky každého problému. Snažíme se pozvat do každého pořadu hosty, kteří si při debatě budou protiřečit, aby se mohl divák sám rozhodnout, na čí straně je pravda.

    Zjevně Milan Řepka, navzdory tomu, že dříve pracoval v České televizi, nemá vůbec ponětí o tom, jakou roli hrají v demokracii sdělovací prostředky. Řekl mi, že je prý tohle na Západě "normální praxe" a že prý si mohu zatelefonovat na britské velvyslanectví, jestliže mu nevěřím. (!?)

    To bohužel není mou jedinou zkušeností s Milanem Řepkou. Zavolal mi začátkem týdne, že mi "nabídne" něco jiného. Řekl, že by chtěl, aby v pořadu Jednadvacítka vystoupil náměstek amerického ministra obrany Franklin Kramer, který je právě na návštěvě v ČR. Řekl jsem mu, že to není špatný nápad a požádal jsem ho, aby mi zatelefonoval, až bude mít podrobnosti Kramerova programu v ČR. Učinil to a provizorně jsme měli Kramera zamluveného na úterý.

    Samozřejmě, tato "nabídka" byla také učiněna pod určitou podmínkou - že zorganizuji setkání mezi Ivanem Kytkou, Řepkou a Kramerem. Souhlasil jsem s tím, protože se to zdálo být relativně neškodné. Samotného by mě zajímaly Kramerovy názory na určité záležitosti. Řekl jsem však Řepkovi, že si bude muset Ivanu Kytkovi zatelefonovat sám a požádat ho sám o schůzku. Za Ivana Kytku nemluvím. Kytka si to s ním dojednal soukromě a šťastně se všichni sejdeme ve středu v 11.30.

    Po tomto telefonním rozhovoru jsem obdržel znepokojenou zprávu z "amerického střediska," že mám okamžitě zatelefonovat jakési paní Markusové, asistentce tiskového mluvčí amerického střediska. Zajímalo mne, o co jde, tak jsem tam zatelefonoval.

    Paní Markusová mi řekla, že Milan Řepka nemá pravomoci k tomu, aby vyjednával o programu návštěvy Franklina Kramera a že Kramer nemůže v úterní Jednadvacítce vystoupit, vzhledem k tomu, že v tu dobu už má na programu něco jiného. Zeptal jsem se paní Markusové, jestli překročil Milan Řepka své pravomoce, a ona odpověděla diplomaticky, že je Řepka "a nice man" (sympatický člověk), ale že není jeho úkolem organizovat americkým vládním úředníkům program.

    Vážený pane Řepko a všichni ostatní vládní mluvčí: není přípustné, abyste na rozhovory pro pořad "Jednadvacítka" předem uvalovali podmínky. Jestliže vaše ministerstvo nebo vaše organizace odmítá přijít a zodpovídat se před občany, budeme o tom diváky informovat. Nejsme přístupní žádným tajným postranním dohodám.

    Andrew Stroehlein

    PS.Poslední informace z 13.05: Pracovníci zpravodajství ČT se připravují na to, že v pátek večer ukáží v pořadu Jednadvacítka prázdné křeslo, na němž měl sedět Jiří Růžek, s vysvětlením, proč nepřišel. Kdosi právě zatelefonoval a informoval ČT, že ministr obrany Lobkowicz nakonec možná přece jen do studia přijde. - Jaroslav Bašta vzkázal, že do Jednadvacítky nemá dnes čas přijít. Na obsahu výše zmíněného článku to nic nemění, neboť v době, kdy A.S. jednal s Milanem Řepkou, byla účast Jaroslava Bašty v Jednadvacítce dohodnuta napevno.

    Reakce Milana Řepky, mluvčího ministerstva národní obrany

    Čas: pátek: 17.10

    Vzhledem k tomu, ze pan Andrew Stroelhein dnes v Britskych listech zverejnil cosi - co on nazyva vydiranim Ceske televize ze strany Ministerstva obrany a ze obsah tohoto clanku je jednou velkou lzi, citim za nutne touto zcela verejnou cestou sdelit panu S., ze odmitam jeho obvineni a velmi zvazuji resení, ktere odstrani spinu, ktera byla panem S. dnes uverejnena. Zaroven bych rad vzkazal Janu Culikovi, kterého znám osobne, ze jsem clovek, ktery jako málokdo cti svobodu tisku a slova, protoze me vlastni zkusenosti jsou v teto oblasti vice nez bohate. Doufam, že si Honza vzpomene. Je mi lito, ze lide typu pana S., jejichz backround je velmi neznami mohou takto verejne kohokoli osocovat. Nechci verit, ze toto je novy styl ceske zurnalistiky - pokud by byl - je mi smutno. Slusny clovek by se omluvil - ale v tomto pripade to necekam.

    Milan Repka (Email: Repka@army.CZ)

    PS: Omlouvam se za vyuziti jine internetove adresy, ale muj pocitac je v nyni v oprave.
    Titulek článku Andrewa Stroehleina je redakční. Jeho autorem jsem já, Jan Čulík. A.S. s ním souhlasil. Tento způsob jednání JE vydíráním, ničím jiným. Věci je nutno pojmenovávat pravými jmény.

    PPS. Pátek 18.30: Telefonoval jsem do kanceláře Andrewa Stroehleina v České televizi a mluvil jsem s ním, když v 18.28 zazvonil druhý telefon. Andrew Stroehlein přerušil rozhovor se mnou a druhý telefon zvedl. Na drátě byl Milan Řepka, mluvčí ministerstva obrany. Zeptal se Andrewa Stroehleina, zda tedy bude ve večerní Jednadvacítce přítomen Jaroslav Bašta. Andrew Stroehlein odpověděl: "Už jsem o tom psal v Britských listech. Proč se ptáte?" Řepka řekl: "Proto." - Andrew Stroehlein mě důrazně požádal, abych informaci o tomto rozhovoru, jehož jsem byl přímým telefonním svědkem, nezveřejňoval, protože mu v pátek odpoledne nakázal Ivan Kytka, aby do Britských listů nepsal o tom, co se děje v České televizi. Tuto žádost nemohu respektovat, protože je zveřejnění této informace ve veřejném zájmu. To jistě ví i Ivan Kytka. Jak ví ze své dlouholeté praxe ve Velké Británii, jediným způsobem, jak se mohou sdělovací prostředky bránit před případným manipulačním nátlakem politiků, je informace o něm zveřejnit. - Vzniká-li skandál z něčeho tak nevinného, jako je rozhodnutí zveřejňovat informace o nátlaku politiků na sdělovací prostředky, je bohužel politická kultura v ČR velice nízká. Jan Čulík


  • S katastrofou podobnou povodni srovnávají obyvatelé loňskými záplavami postižených obcí na Přerovsku krach pojišťovny Morava. V Troubkách, kde povodňová vlna strhla přes tři sta domů, je u Moravy pojištěno na osmdesát procent postižených. Desítky rodin přes tři čtvrtě roku marně čekaly na to, kdy jim pojišťovací ústav vyplatí statisícové náhrady za zničené domy. Spousta postižených nedostala od pojišťovny zatím ani zálohu. Většina se přitom v pevném přesvědčení, že peníze jim nakonec budou vyplaceny, pustila do stavby nového obydlí.

  • 85 procent občanů ČR schvaluje, že Václav Havel nařídil propuštění dvou občanů, kteří o víkendu fyzicky napadli v Novém Boru Miloslava Sládka, ale nelíbí se jim, že to udělal tak rychle. Jen dvacet procent lidí vyslovilo souhlas s tímto okamžitým rozhodnutím, zatímco 65 procent lidí se domnívá, že to měl Havel udělat až po vyšetření incidentu. Na předchozí policejní vyšetření násilných událostí naléhala zejména střední generace a lidé s vyšším vzděláním. Zásadní nesouhlas s propuštěním útočníků vyjádřilo 12 procent lidí a tři procenta odpověděla, že názor nemají. Hlavní důvod incidentu spatřuje 46 procent dotázaných v politice republikánů, 25 procent v urážlivém výroku Sládka na adresu manželů Havlových a šest procent ve špatném vztahu Čechů k Romům. Hlavně agresivitu Romů považuje za příčinu událostí 18 procent respondentů, zatímco pět procent si neutvořilo názor. - Zdá se, že z toho vyplývá, že lidé v ČR nemají povědomí o roli nezávislých soudů v demokracii a své politiky považují za svého druhu monarchy, kteří si mohou dělat, co chtějí. Sdělovací prostředky by měly celou tuto problematiku řádně vysvětlit. Viz v tomto čísle Britských listů článek Jiřího Jírovce i důležitou poznámku Josefa Schrabala.

  • Existenci "finanční kriminality" v ČR včera v parlamentě přiznal premiér a bývalý guvernér ČNB Josef Tošovský. Tato kriminalita, stejně jako vynucování práva a "legislativa, která není zdaleka dokonalá", mají, jak řekl Tošovský, svůj podíl na stavu, ve kterém "byl a je" český bankovní systém.

  • Parlament nezvolil vládní kandidáty pro nové prezídium Fondu národního majetku ani ve druhém kole prvních voleb. Další volba navržených kandidátů se bude moci uskutečnit až poté, co vláda předloží nové kandidátní listiny.

  • Audit ODS, který prokázal v jejím financování podvody, potvrdil podle vedení Unie svobody správnost rozhodnutí ODS opustit. Jan Ruml ale nepopírá, že za tyto podvody nesou odpovědnost i nynější členové Unie svobody, kteří přešli z ODS. ODS však podle jeho slov, jak nyní vidno, neochromilo žádné "spiknutí".

  • Většina občanů, konkrétně 82 procent, je registrována u Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP). Převážná část klientů je se službami této pojišťovny spokojena a je rozhodnuta ji neměnit.

  • Dnešní Slovo přináší tento přehled menších stran, které kandidují v nadcházejících volbách:

      Vedle známých stran - ČSSD, DŽJ, KSČM, KDU-ČSL, ODA, ODS, SPR-RSČ, US - se v červnových volbách o přízeň voličů uchází také řada menších a méně známých politických organizací:

      Alternativa 2000. Politická strana byla zaregistrována koncem března. Podle předsedy Jiřího Kordy sdružuje pouze devět členů. Kandiduje ve všech volebních krajích.

      Celostátní aktiv občanů (CAO). Politické hnutí vzniklo v roce 1988 a registrováno bylo v březnu 1990. Počet členů se podle dostupných údajů blíží dvěma tisícům. Předsedou CAO je Milan Žežula.

      Česká strana národně sociální (ČSNS). Tento název má strana od září loňského roku, kdy se přejmenovala z původní SD-LSNS. Ta vznikla v prosinci 1995 integrací Svobodných demokratů (SD) a Liberální strany národně sociální (LSNS). SD navazovali na existenci Občanského hnutí, které bylo jedním ze dvou subjektů, na něž se rozštěpilo Občanské fórum. Předchůdkyní LSNS byla Československá strana socialistická. ČSNS má přibližně 6000 členů. Stranu vede od prosince 1996 její první místopředseda Josef Tampír.

      Demokratická unie (DEU). Politická strana zaregistrovaná v březnu 1994. Má přibližně 1500 členů. Díky Pavlu Heřmanovi, který jako nezávislý za DEU úspěšně kandidoval do Senátu, je parlamentní stranou. Předsedou strany je od června 1996 Ratibor Majzlík.

      Moravská demokratická strana (MDS). Vznikla v dubnu 1997 sloučením Českomoravské unie středu (ČMUS) a národnostně orientované Moravské národní strany (MNS). Má přibližně 2500 členů. Předsedou MDS je Ivan Dřímal.

      Nezávislí. Politické hnutí vzniklo sloučením politického uskupení Sdružení nezávislých kandidátů, politického hnutí Unie evropské spolupráce a sdružení Ostrožané sobě z Uherského Ostrohu. Má přibližně 2000 členů. Předsedou republikové rady hnutí je Jiří Mrázek.

      Občanská koalice-Politický klub. Základem je strana Politický klub, která vznikla loni v říjnu. Má přibližně 1500 členů. Řada z nich je z bývalého Občanského fóra, k jehož odkazu se PK hlásí. Předsedou je Jozef Wagner.

      Pravý blok (PB). Politická strana zaregistrovaná v březnu 1996. V době svého vzniku uváděla, že sdružuje přibližně 100 členů. Prvním předsedou byl Přemysl Vachalovský, od listopadu 1996 je jím Jan Votoček.

      Sdružení důchodců ČR (SDČR). Politické hnutí vzniklo v roce 1994. Podle dostupných informací má blízko k SPR-RSČ Miroslava Sládka.

      Strana zelených (SZ). Politická strana vznikla v prosinci 1989 a v únoru 1990 byla zaregistrována. Ve volbách 1990 kandidovala samostatně, o dva roky později v rámci koalice Liberálně sociální sskoalice získala parlamentní zastoupení. Má okolo 1800 členů. Předsedou je Emil Zeman.


    Výběr textů z posledních dní:

  • Cena bydlení a jeho sociální souvislosti (Tomáš Kostelecký)
  • Špatní moderátoři a špatné formáty pořadů v ČT: Je to Debata nebo V pravé poledne? (Jan Čulík)
  • Velká Británie: Je ospravedlnitelné vyvážet zbraně do zahraničí za účelem svržení diktátora? Puč Robina Cooka v Sierra Leone
  • Uvnitř České televize (Andrew Stroehlein)
  • Havlova blesková milost pro útočníky na Sládka je karikatura demokracie (Jiří Jírovec)
  • Studie provozního prostředí České televize (Coopers and Lybrand, květen 1998)
  • Stalinova bomba: Jak Rusové v Československu drancovali uran (Zbyněk Zeman)
  • Pozadí jaderné bomby (Vladimír Wagner)
  • Pražský deník (Andrew Stroehlein)
  • Hrozí Brnu záplava radioaktivním kalem?
  • Vandalismus evropského formátu: kostel svatého Michaela Archanděla na Staroměstském náměstí je přestavován na disneyovskou multimediální show
  • Události bez událostí: reforma zpravodajství České televize - pokus o první analýzu
  • Věnec sonetů (Jaroslav Seifert) - báseň, vyjadřující úzkost z komunistického útlaku, kterou autor vydal v Praze r. 1956 (Nesprávný link, zveřejněný v pondělí, byl opraven.)
  • Američané objevili dvě bílkoviny, které v součinnost likvidují rakovinové nádory, zatím u myší
  • Velká Británie a případ etiky a spravedlnosti: pronásledování dětské vražedkyně Mary Bellové
  • Otevřený dopis Ivanu Kytkovi (Jiří Jírovec)
  • Jaro 1968 na Západě: studentské bouře: co to bylo, proč se to dělo a jaký to mělo dlouhodobý dopad (Neal Ascherson, účastník, nyní známý britský novinář, The Observer)
  • Václav Havel v  roce 1968 (Financial Times)
  • V Británii byla vyrobena vakcína proti zubnímu kazu
  • Ekonomický vývoj ve světě: Budoucnost zaměstnanosti - nebude žádná?
  • Rakovině způsobované kouřením dokáže prý zabránit jediný gen
  • Vysoký činitel ČT byl po volbách v roce 1996 nucen chodit na výslechy na policii - je nezávislost veřejnoprávní ČT skutečně zajištěna? (Jan Čulík)
  • Nacházející volby v ČR: Nerozhodní voliči jsou nadějí české politické scény (Andrew Stroehlein)
  • Zneužívání antibiotik hrozí vyústit v epidemie nevyléčitelných chorob
  • Předvolební blues v ČR (Andrew Stroehlein)
  • Británie: Znovu se hovoří o třetí cestě - je ČR na takovou debatu připravena? (Andrew Stroehlein)
  • Konečně rozumný přístup: EU odmítla sudetoněmecké radikály (Andrew Stroehlein)
  • Čeští poslanci: nechodíte-li do práce, očekávejte, že zaměstnání přijdete (Andrew Stroehlein)
  • 23. dubna, světový den knihy: Počítače nikdy nezvítězí nad knihami, jejichž popularita je věčná! (The Times)
  • Miroslav Holub v Glasgow a Pražské jaro (Jan Čulík)
  • Klaus o Mlynářovi (Andrew Stroehlein)
  • VÝZVA: sbírka peněz na pomník českým pilotům, padlým za druhé světové války
  • Ještě jednou Tunisko - je ho možno hodnotit podle měřítek evropských zemí (reakce Jana Čulíka na článek Vojtěcha Kmenta)
  • Trest smrti: je nemorální a zbytečný (Andrew Stroehlein)
  • České privatizační fondy budou donuceny k odprodávání akcií (Financial Times)
  • Jak se vyrovnat s totalitní minulostí (Jiří Jírovec)
  • Ještě jednou Boeing a Aero (Ondřej Zvěřina)
  • Rozhovor s Ivanem Kytkou, šéfem zpravodajství ČT: Je zpravodajství ČT nyní ještě horší než dřív?
  • Tunisko: život v socialismu? (Jan Čulík)
  • Tunisští "Všichni dobří rodáci" - stalinistické praktiky. Úryvek z románu Mustafy Tliliho "Lví hora"
  • Co by měl český prezident učinit po volbách (Andrew Stroehlein)
  • Jak se psalo na jaře roku 1968: Obrodný proces v Semilech (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Kanadská mlékárna, občanská společnost a Aero Vodochody (Jiří Jírovec)
  • Manifest, který způsobil sovětskou invazi v roce 1968: DVA TISÍCE SLOV (Ludvík Vaculík, Literární listy 27. června 1968)
  • Lži, zatracené lži a statistiky (Andrew Stroehlein)
  • Pozapomenutá kultura: česká literatura v exilu za komunistické éry (Jan Čulík)
  • Koupíte si v dražbě auto za 100 000 Kč, zaplatíte plnou cenu, ale auto nedostanete a za tři roky nevysoudíte nic. Otřesné poměry v českém podnikatelství a soudnictví. KTERÉ NOVINY BUDOU USILOVAT O NÁPRAVU?
  • Den, kdy zemřel Kristus. K velikonočnímu zamyšlení
  • Angličtina světově vítězí jako lingua franca - učme se rychle anglicky! (FT)
  • Český stát na prahu třetího milénia (Michal Janata, časopis Prostor)
  • Ještě Boeing a Aero Vodochody: nezodpovězené otázky: Kdo se bude smát celou cestu do banky? (Jiří Jírovec)
  • Jak bojovat proti nacionalistickým mýtům? (Jan Čulík)
  • Paul Johnson: Co způsobuje, že jsou národy ekonomicky úspěšné
  • Deset let vězení za jedinou noc, strávenou v pražském hotelu (Observer)
  • Čína, lidská práva, ČR a světové ekonomické summity: PŘEHLÍDKA TYRANŮ (Observer)
  • Promarněná příležitost pro snášenlivost: ČR odmítla zákon o homosexuálním partnerství (Andrew Stroehlein)
  • Udělá Boeing s firmou Aero Vodochody totéž, co učinil s podnikem de Havilland? (Jan Čulík)
  • Povědomí o demokracii: Pohraniční stařenka (Jiří Jírovec)
  • Andrew Stroehlein zase znovu - o mně (Jiří Pehe)
  • Reakce na poznámky Jiřího Peheho (Andrew Stroehlein)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Zpravodajství ČT - poslání pro příští tisíciletí a principy k jeho naplnění (Ivan Kytka, nový šéf zpravodajství ČT)
  • PROJEKT REFORMY ZPRAVODAJSTVÍ ČT IVANA KYTKY: Plán naléhavých operačních, taktických a strategických změn ve zpravodajském týmu (Ivan Kytka)
  • Změna volebního systému v ČR problémy neodstraní (Andrew Stroehlein)
  • POZOR: PRECEDENS: Boeing a Aero Vodochody: Boeing už jednou převzal jednu menší (kanadskou) leteckou firmu a za pár let ji vládě zase za drahé peníze vrátil (Jiří Jírovec)
  • Finanční dary pro politické strany? Není problém, pokud víme přesně, kdo to platí (The Guardian)
  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Tragédie krále Havla

    Prezidentovy chyby jsou symbolem širší české tísně

    Sunday Times 19. dubna 1998

    John Keane

    (Životopis Václava Havla od Johna Keana vyjde začátkem příštího roku v britském nakladatelství Bloomsbury.)

    "Vážený pane prezidente," řekl znepokojený lékař. Pak udělal pomlku. "Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom vám udělali několik testů. Začneme s nimi dnes odpoledne v Innsbrucku. Nebudou trvat dlouho a zdůrazňuji, že jsou jen zcela běžné. Naprosto si nemusíte dělat starosti. Dávám vám své slovo." O několik minut později, zatelefonovali zaměstnanci na místní klinice v Reuttu pro leteckou sanitku, která rychle dopravila prezidenta České republiky do nemocnice, kde se podrobil nouzové operaci, při níž mu bylo odstraněno třicet centimetrů silně proděravělého střeva. Havel byl v nemocnici za poslední rok po čtvrté.

    Navzdory obavám se neobjevily známky rakoviny. Václav Havel, nyní napojený na síť trubic a nucený zůstat v nemocnici po dobu dalších několika týdnů, už není v nebezpečí, prý má dobrou náladu a dokonce je schopen pooperačně trochu vtipkovat, jak se sluší na hlavu státu, která má štěstí.

    Měl štěstí, že byl s manželkou na dovolené v Rakousku. "Naštěstí nebyli na věci angažování čeští lékaři. Většina z nich by odmítla učinit, co bylo nutno udělat, ze strachu, že to dopadne špatně a že si zničí kariéru," řekl kdosi, blízký prezidentovi. Tato poznámka říká mnohé nejen o smutném stavu českého zdravotnictví, které reaguje tak pomalu (jak konstatuje český vtip), že čekací doba na test, zda je žena těhotná, je nyní 10 měsíců.

    Avšak tvrdými politickými fakty je to, že Havlovo tělo i osobnost nabyly královských rysů. Před očima světa se pomalu odehrává tragédie monarchických rozměrů.

    Smutný úpadek začal před sedmnácti měsíci. Během Havlovy první lékařské krize vybuchl veřejný skandál, v jehož důsledku se dostal Havel na hranici smrti a celá věc ho oslabila. Jak v prosinci 1996 zápasil na jedné pražské klinice se smrtí, vznikla energická veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgenové snímky označeny jménem jeho hlavního tělesného strážce, ptali se někteří, a proč bylo Havlovi dovoleno si zakouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha pozvala Havlova manželka k Havlově posteli lidového léčitele? A proč, ptali se jiní, se Havlovi lékaři mezi sebou často hádali?

    Z politického hlediska se situace nezlepšila ani poté. Osm dní po svém prvním krátkém setkání se smrtí překvapil Havel své přátele a českou veřejnost tím, že se oženil se světlovlasou herečkou Dášou Veškrnovou během soukromého obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan. Havlovi někteří nejbližší přátelé ho varovali, aby si Veškrnovou nebral. Ale Havel byl šíleně zamilován, a obětí té zamilovanosti zjevně byl už delší dobu.

    Jenže osobní štěstí, které Havel získal tím, že si vzal Dášu, mělo velmi záporné politické důsledky. Před několika měsíci řekla Dáša pozvanému publiku dětí na Pražském hradě, že její nejoblibenější pohádkovou postavou je zlatá rybka, neboť i ona chce "splnit každé přání mého manžela." Havel tomu s úsměvem přihlížel. Vypadalo to jako scéna z jedné z Havlových méně úspěšných absurdních her. Zjevně to dokumentovalo, že Havlovo druhé manželství - "naše prezidentství", jako ho jednou nazval v televizi ve slavném faux pas - se stalo politickým břemenem.

    Láska je špatný rádce, a snad právě proto jedná v posledních měsících Havel jako dramatik, který upadá do transu nad druhořadou herečkou, která zkouší roli Jejího Výsostného Veličenstva. "Celý život musela hrát role, brát je na sebe," řekl nedávno jeden dobře informovaný přítel v Praze. "Nemá žádnou totožnost a hledá novou roli."

    Havlova první manželka Olga odmítala ze zásady hrát první dámu: dávala přednost práci na projektech, které poskytovaly možnost realizace společensky utlačovaným lidem. Dáša, naproti tomu, jak se zdá, touží po politické roli. Důkaz toho přišel v posledním týdnu v srpnu 1997, kdy řekla českému deníku Mladá fronta Dnes, že když se vdala za Havla, "byla hozena do hluboké vody" a požaduje nyní právní záruky pro své postavení, zejména pomoc od prezidentových zaměstnanců.

    Vyvolalo to obrovskou kontroverzi. "Manželka prezidenta není žádné postavení a v žádném případě to není ústavní funkce," připomněl jí veřejně Pavel Rychetský, předseda senátní komise pro ústavní a právní otázky. Dodal, že by bylo chybou domnívat se, že musí být zákon pozměňován pokaždé, když budou mít členové rodin státních úředníků neuspokojené potřeby.

    Začaly kolovat nepodložené zprávy, že někteří zaměstnanci jsou nespokojeni a že dokonce i poradci, jimž Havel důvěřoval nejvíce, z úřadu odešli, poté co řekli Dáše: "Tato země je parlamentní demokracií s voleným prezidentem. Vy jste jenom jeho manželka."

    Dáša nechápala a zahájila protiútok. Vydala prohlášení, v němž se pravilo: "Téměř všechna moje rozhodnutí či dopisy mají určitý politický význam a mohou se nějakým způsobem dotknout zájmů a prestiže hlavy státu a tedy i státu samotného."

    V bouři vtipů a vtípků a satirické kritiky se Havlovy politické potíže prohloubily tím, že se veřejně postavil za Dášiny výlevy. Za poslední rok začal Havel jednat jako politik, izolovaný v bavlnce vlastní arogance. Češi sledovali s překvapením, jak Havel bojoval se svou švagrovou o rodinný majetek, extravagantní palác Lucerna, který postavil ve stylu art deco prezidentův dědeček, Václav M. Havel.

    Prezident dal případ do rukou svého poradce Mariána Čalfy, bývalého komunistického premiéra. Ukázalo se, že je Čalfa právním poradcem velké firmy, o níž se povídá, že se zabývá prodejem zbraní, firmy Chemapol. Ta si potom zakoupila prezidentovu polovinu paláce Lucerna.

    Pak se začalo šeptat i veřejně kritizovat Havlovu tvrdohlavost. Ti, kteří ho znali dobře v minulosti, někdy zjišťovali, že je arogantní. Havel není ostýchavý anti-politik, jak to o sobě tvrdí, konstatovali. Někteří jeho (bývalí) dobří známí nyní svědčí o ostré hádce, kterou měl Havel s jedním významným disidentem a signatářem Charty 77 krátce po jejím vzniku. V hádce prý Havel řekl: "Znáte mě. Jsem manipulátor." Toto tajné přiznání, říkají, odhaluje určitý dlouhodobý rys Havlovy povahy, jeho hluboce zakořeněnou touhu po moci a pompéznosti.

    Množí se stížnosti, že si Havel drží lidi od těla. "Nedávno," řekl loajální Havlův přítel ze školních let, "jsem parkoval auto, když najednou po hlavní ulici se sirénami projela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po státní návštěvě a množství blikajících světel, vlajek a sirén bylo neuvěřitelné. Za komunismu jsme se smáli takovýmto pompézním projevům moci, ale toto chování bylo mnohem horší."

    Za těmito stížnostmi existuje pocit, ať už je vyjadřován jakkoliv mlhavě, že Havel nyní trpí jinou nemocí: onou, která postihuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kdy je pro ně čas, aby se ctí odešli z politiky.

    Havlovi dvořané, říkají jeho kritikové, mu vaří, žehlí a čistí mu šaty, připravují mu denní program, stříhají a fénují mu vlasy, strkají mu za záda polštáře a takřkajíc mu nasazují bačkory na unavené nohy. Přirozeně existuje rivalita ve snaze dostat se k němu blízko. Dvořané ho chtějí mít pro sebe, a tak se vychloubají, jak často ho vidí. Tento zlozvyk má však zvráceně antidemokratické důsledky: čím více usilují o to, aby jim naslouchal, tím více je Havel závislý na lokajích, kteří pro něho definují realitu a kteří ho před ní ochraňují. Je izolován od skutečnosti jejich slovy, úsměvy, kývnutími, veřejnými výroky a tiskovými prohlášeními. Nutně pak žije král v domě ze zrcadel.

    Je pravda, že za posledních sedmnáct měsíců se vyskytly momenty slávy: Havel byl zvolen dobrou parlamentní většinou na další funkční období, navzdory nemoci; podařilo se mu chytře se zbavit svého hlavního politického nepřítele Václava Klause; začátkem prosince přednesl vynikající řeč v parlamentě na obranu "občanské společnosti". Nedávné rozhodnutí českého parlamentu podpořit vstup ČR do NATO, navzdory jedovaté kritice Havlovy podpory pro tuto politiku, je pro něho svého druhu osobním triumfem. Avšak součinnost neúspěchů za posledních sedmnáct měsíců, jako kapající kyselina, pomalu, ale jistě rozpouští prezidentovu autoritu.

    Jestli Havel sám uznává, že je tento vývoj normálním - dokonce zdravým - rysem demokratické politiky, to se neví. Krátce předtím, než se stal prvním prezidentem České republiky, Havla varoval jeho přítel Adam Michnik, vynikající polský intelektuál, aby si sám sebe nezačal plést se svou funkcí. "Je to všechno krásné, žít z potlesku a z aklamací. Ale co budete dělat, jak se budete cítit, až tleskání přestane a začne pískot a odmítavý hluk?"

    Je to dobrá otázka, na niž Havel pravděpodobně nemá dobrou odpověď.

    Mezitím občané malé, ale významné země v srdci Evropy pozorují a čekají. Vědí, že za šest neděl jejich nemocný a slabý prezident se bude muset opět podrobit chirurgově noži, protože bude muset být uzavřen otvor v jeho střevech. Pro mnoho Čechů násobí dopad Havlovy nemoci bolestné vědomí, že jejich "sametová" revoluce dosud nebyla dokončena.

    Někteří z nich zřejmě také zápolí s daleko bezprostřednějším vědomím, že zatímco Havel je možná překážkou jejich budoucímu úspěchu jako prosperující demokratický národ, je pochybné, zda mohou Češi uspět bez něho.


    Tvoření českého státu

    Jiří Jírovec

    V Britských listech ze 13.5. 1998 je drobná glosa k tomu, co o udělení milosti dvěma Romům řekl deníku Slovo Jiří Pehe. Podle něj vlastně president zvolil menší zlo, když udělil milost hned (čímž nedal vyšetřovatelům možnost, aby případ vyšetřili). Ušetřil tím totiž státu peníze za nákladné vyšetřování a sobě pozdější kritiku, že výsledky vyšetřování zpochybňuje.

    To je zcela nesmyslné a zavádějící tvrzení, protože udělení milosti presidentem ČR nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně správnosti či nesprávnosti závěrů vyšetřování, soudního líčení rozsudku.

    Ústava české republiky ze dne 16. prosince 1992 vymezuje pravomoc presidenta v Článku 62 takto: President republiky g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a zahlazuje odsouzení. Článek 63 pak dodává, že: President republiky dále j) má pravo udělovat amnestii.

    Tato formulace je s nepodstatnými změnami v každé z předešlých ústav přijatých od roku 1918.

    Ústava z roku 1992 se ovšem od všech předchozích liší Článkem 3, který říká, že Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

    Tato listina v Článku 36 uvádí, že (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 38 stejné listiny pak praví, že (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

    Protože platná Ústava České republiky z Listiny základních práv a dohod vychází, lze se domnívat, že každé jednání, které Listině odporuje, je protiústavní a tedy nezákonné. Jinými slovy, práva uvedená v ústavě mohou být uplatněna jen v míře neodporující ustanovením Listiny.

    Aplikujeme-li tuto zásadu na fackování v Novém Boru, je zřejmé, že president Havel mohl použít právo dané mu ústavou a zastavit legální proces vedoucí k vyšetřování a případnému postihu dvou občanů, kteří napadli Sládka.

    Bude-li ovšem Sládek trvat na tom, že byl poškozen a domáhat se svého práva stanoveným způsobem (viz citovaný Článek 36 Listiny), nejspíš žalobou u příslušného soudu, nemůže president, alespoň podle mého názoru, dělat nic až do doby, kdy soud rozsudek vynese. President by pak mohl trest odpustit nebo zmírnit a případně zahladit odsouzení.

    Události kolem Nového Boru hraničí s absurditou. Ředitel Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem pplk. Bohumil Kotas prohlásil (viz BL, 14.5. 1998): "Nevím, odkud prezident Václav Havel, který dvěma Romům, obviněným po novoborské události z  vytržnictví a násilí proti skupině obyvatel s rasovým podtextem udělil milost, čerpal informace." Je-li tento výrok autentický, pak je otázkou, na jakém základě učinil president Havel rozhodnutí použít svoje ústavní privilegium.

    Ve stejné zprávě BL jsou citováni Jan a Josef Tancošovi. Přišli na Hrad s návrhem, aby byla Sládkova strana postavena mimo zákon. Jednali s kancléřem Ivanem Medkem a jsou s výsledkem jednání "velice a velice spokojeni". Postavit politickou stranu mimo zákon může, jak se domnívám, jen nezávislý soud, a to na základě objektivně získaných a zvážených důkazů. Bylo by jistě zajímavé vědět, s čím jsou oba bratři tak spokojeni a co jim Ivan Medek vlastně slíbil a jak vlastně Presidentská kancelář pracuje.

    Pozoruhodné jsou materiály, které vyšly v Právu (13.5. 1998). Podle sdělení dříve jmenovaného pplk. Kotase byla sobotní bitka vyprovokována skupinou Romů, pokřikujících na Sládka v okamžiku jeho příchodu "bílá svině, fašisto a bílý buzerante".

    Presidentovi Havlovi se ovšem doneslo, že Sládek jeho ženu sprostě urážel. Že o tom zatím nejsou žádné důkazy, je zřejmě nepodstatné. Má totiž se Sládkem osobní účty, což nepřímo potvrzuje výrokem v rozhovoru s Jitkou Goetzovou: "A vím, proč jsem to udělal tak rychle. Tady nejde pouze o nějaké osobní účty." A pokračuje: "Ten hlavní důvod je jiný. Tato milost a zvlášť její rychlost má svůj politický rozměr. Ti lidé se totiž, podle všech dostupných informací nezastali jakéhosi Vaška a Dáši jako fyzických osob, ti lidé se zastali hlavy státu." Přítomní Romové se tím, podle Havla, identifikovali se státem v němž to nemají snadné a dopustili se tedy státotvorného aktu.

    Připustí-li president veřejně, že se jeho soukromé účty projevily, byť jen částečně, v uplatnění jeho presidentské pravomoci, je to na pováženou. Je ovšem otázka, kdo by se tím měl zabývat, protože jediné co v tomto směru ústava naznačuje je to, že president republiky není z výkonu své funkce odpovědný (Článek 54, odstavec 3). Nemělo by to však znamenat, že si může dělat co chce.

    Chtěl bych na závěr dodat, že nejde o Havla a Sládka, ale o principiální otázku, jak politik využívá jemu svěřenou moc. Winstonu Churchillovi je připisován výrok, že demokracie je sice mizerný systém, ale musíme ji chránit, protože lepší zatím není. President, který si vyřizuje prostřednictvím úřadu osobní účty, případně dělá fakty nepodložená rozhodnutí, tomuto úsilí nikterak nepřispívá. V této souvislosti je nutné dodat, že jeho zdravotní a rodinné problémy nás sice mohou lidsky dojímat, ale nemohou být omluvou chybných výkonů.

    Jiří Jírovec

    P.S. Pozoruhodné je, že se poslanci sami, kteří by měli mít ústavu v malíčku, jsou zmateni. Používají termín milost (stejného omylu jsem se dopustil ve svém článku v BL, 13.5. 1998), přestože jej ústava nezná. V daném případě nejde ani o amnestii, protože tu vyhlašuje president podle Článku 63. Použita byla jedna z taxativně jmenovaných možností Článku 62, písmene g, která presidentovi umožňuje nařídit, aby se trestní stíhání vůbec nezahájilo a nebo se v něm nepokračovalo.


    Amnestie v západním světě

    Josef Schrabal, New York

    V zapadnim svete je "amnestie", cesky "milost", udelovana lidem, kteri za svuj cin byli obzalovani a odsouzeni s rozsudkem trestu. Teprve potom jim opravnena osoba (vetsinou hlava statu, ve Spojenych statech guverner statu) muze trest prominout. (V USA se guverner statu se musi opirat o doporuceni a nevyda amnestii sam pouze ze sve vule, aby tato vyjimecna pravomoc nebyla zneuzita.) V zadnem pripade pravo amnestie nemuze zastavit vysetrovani, zda podezrely porusil trestni zakon.

    Amnestie bez techto kriminalnich prvku, bez trestniho rozsudku, nas vede nekam do stredoveku, kdy, podle knihy Alexandra Dumase "Tri musketyri", francouzsky premier kardinal Richelieu vydal listinu beztrestnosti do budoucnosti, ze cokoliv by drzitel teto listiny udelal, udelal tak ve prospech Francie a proto beztrestne.

    Slovo ze 12. kvetna 1998 uvadi:

      Havel bleskurychle omilostnil Romy, kteri zfackovali Sladka

      PRAHA (jfk, ctk) - Prezident republiky Vaclav Havel vcera z nemocnicniho luzka udelil milost dvema Romum, kteri v sobotu napadli na predvolebnim mitinku SPR-RSC v Novem Boru predsedu teto strany Miroslava Sladka. Ucinil tak jeste tyz den, kdy bylo proti Janu a Josefu Tancosovym vzneseno obvineni z vytrznictvi a nasili proti skupine obyvatel a jednotlivci s rasovym podtextem, za coz by jim hrozilo nekolikalete vezeni.

    Podle zprav, ktere byly uverejneny, dosud se neprokazalo, zda Miroslav Sladek ve sve reci vubec zautocilna prezidenta ci "pani prezidentovou".

    Zajimava predehra k blizicim se volbam v CR.

    Pro nas by bylo smesne, kdyby nekdo zadal ci udelil amnestii z osobniho zajmu bez porady a navrhu odborniku pro a proti amnestii.


    Informovala o Havlově amnestii pro útočníky proti Sládkovi Česká televize neobjektivně?

    Ke zpravodajství na ČT 1 jsem slyšel od kolegů velice vážné připomínky. Jde o zpravodajství kolem Havlovy milosti k Rómům, kteří nafackovali Sládkovi. ČT dala údajně hlas pouze Hradu a Rómům - podle Havla byly facky státotovorným aktem (- jak neslýchané - to je rasismus na ruby! -u nás nejsou zákony?)

    Protože: vyšetřování policie jednoznačně prokázalo na základě svědeckých výpovědí a videozáznamu, že incident vyprovokovali Rómové a ne Sládek. Oni začali s nadávkami. Havel jim přesto udělil milost (chová se jako feudální mocipán, na co si to proboha hraje? To mu nestačí, že Tošovského vláda je de facto hradní vládou?) Milost udělil, aniž vyčkal ukončení vyšetřování police.

    Ostatní TV daly hlas politikům (vesměs to odsoudili). ČT zcela podle kolegů opomněla výsledek policejního vyšetřování. Tak se chová nezávislá veřejnoprávní televize, kladou si kolegové otázku? Naopak na ČT2 navíc běžel třičtvrtě hodiny publicistický pořad ze zákulisí těch statečných Rómů, kteří napadli Sládka (já ho nehájím, jenom si myslím, že takhle si demokracii těžko mohu představovat).

    Já jsem inkriminované zpravodajství neviděl, ale případ s Havlem, Sládkem a Rómy sleduji - jenom píši, jaké hodnocení se ozývá od některých kolegů. Mohu říci, že v tomto případě se opravdu jedná o obyčejné novináře se selským rozumem. Nešetři svým ostrým jazykem ani své známé (tedy ani mě). Zrcadlo kritiky je nutné pro každého, kdo nechce být za blbce.

    Jindřich Ginter, Právo


    Dopis od Andrewa Strohleina z České televize:

    Cely den v pondeli jsme volali republikany, abychom je mohli pozvat do studia do Jednadvacitky. Vik nebral svuj mobilni telefon. Jini republikani proste nechteli. Poslankyne Hruzova (SPR-atd) nam rekla, ze prijde, ale pak neprisla. Tezko ukazat obe strany, kdyz jedna z nich nechce spolupracovat.

    (Ale bylo to dostatečně zdůrazněno ve studiu, že Republikáni odmítli přijít? Pokud vím, moderátor, který v Jednadvacítce interviewoval Jiřího Peheho a Pavla Dostála, byl neefektivní. Kdo v České televizi určuje, že si vybírá - zdá se záměrně - neefektivní moderátory? JČ)


    Bydlení

    Jan Lipšanský

    Vazeny pane Culiku,

    pridal bych se k poznamkam pana Kosteleckeho. Kdyz jsem v Praze studoval, tak se jeste dalo, za dost mizernych podminek, ale dalo, bydlet na kolejich. Pote jsem si nasel praci, a dojizdet denne z Brna by pro mne bylo neunosne. Tak jsem sel na prazsky magistrat s tim, ze bych chtel zazadat o byt. Pokud vsak nemate trvale bydliste v Praze, nemuzete si o byt zazadat. A zpetne -- trvale bydliste v Praze samozrejme nedostanete, pokud zde nemate byt.

    Takze skutecne zbyva jedina moznost -- byt si pronajmout. Mel jsem pred peti lety stesti a sehnal velice vyhodny pronajem nezarizeneho bytu v Modranech, ale v podstate jsem za toto bydleni nechaval 80% sveho platu. A kdyz jsem pracoval na oddeleni styku s verejnosti v Ceske televizi, blizilo se toto procento cca cislu 92. Tehdy jsem skutecne mel co vysvetlovat svym rodicum, kteri ziji v Brne, proc si nejsem schopen usetrit trebas na obycejne rifle.

    Pokud mohu soudit ze sveho okoli, v pronajatych bytech skutecne bydli vetsinou mlade rodiny, ktere skladaji oba sve platy dohromady, aby nejak prezili, zahranicni studenti a povetsinou zel i clenove ukrajinske mafie, kteri tak behem roku zpestruji zivot na sidlistich alespon nekolika peknymi prestrelkami.

    Skutecne by se o problematice bydleni melo vic verejne diskutovat. Ze sveho platu samozrejme nemam moznost si byt koupit. Veskere hypotecni uvery a sporeni "s liskou" jsou veskrze k nicemu, pokud vas prijem necini nekolik desitek tisic korun mesicne. Moznost, ze bych si koupil byt na splatky ve vysi mesicnich poplatku za pronajem, a pritom rucil prave a jen timto bytem, u nas take neexistuje. A ne kazdy ma sestru v zahranici a moznost restituci.

    Letos mi bude 30 let a rad bych casem zalozil rodinu. Za soucasnych podminek bydleni si to vsak radeji dvakrat trikrat rozmyslim, protoze pronajemni smlouva mi za par let skonci, budu muset hledat novy pronajem, a kdovi, kam vyleti ceny po proklamovanem uvolneni najemneho? Problem bydleni v Ceske republice tim pak zasahuje spoustu dalsich oblasti, jimiz by bylo nutne se zabyvat: socialni, populacni, kulturni atd. Prozatim se tak vskutku nedeje.

    S pozdravem

    Jan Lipšanský


    Zkušenosti nedávného budovatele bytu

    Dalibor Štys

    Chtel bych obohatit debatu o bydleni o zkusenost nedavneho budovatele bytu.

    Naklady na bydleni jsou absurdne vysoke, coz bylo prokazano sociologickym vyzkumem. Naklady na bydleni jsou realne, jak spravne dokladuje nejmenovana prispevatelka. Naproti tomu vetsina nasich predku bydlela ve vlastnim domku. Pritom velmi casto pracoval jen jeden clen rodiny a mnoho rodin si jeste mohlo dovolit sluzku.

    Jsem schopen dodat komplexni analyzu vsech faktoru, ale zde jen kratce pro ilustraci - luxusni stavebni materialy typu YTONG nebo ISOSPAN, z nichz i laik stavi velmi rychle (1 byt denne), vyjdou na vystavbu jednoho bytu 3+1 cca 75 m2 v tripodlaznim dome na cca 60 000. Omitky a podil na strese dalsich 60 000, vnitrni vybaveni a zarizovaci predmety 200 000 vcetne jejich instalace celkem tedy 320 000 Kc. Cena pozemku pripadajici na jeden byt je promenliva ale i pri vysokem odhadu maximalne 30 000. Cena projektu na jeden byt 30 000Kc. sumarne do 400 000 Kc. Odpovidajici byty se ovsem prodavaji za 1 - 2,5 mil. Kc. Tim se samozrejme nadhodnocuji i ceny vsech primestskych nemovitosti.

    Problem je ve spatne organizaci prace, neserioznosti stavebnich firem a prilis vysokych marzich vsech zucastnenych.

    Dalibor Štys


    Klaus v Kotli

    Petr Jánský

    "Kdy už konečně přestanete lhát?" "Já nelžu!" Takto by se dal charakterizovat celý průběh středečního Kotle (Pořad TV Nova, pozn. JČ). Nebyly zajímavé ani tak dotazy, jako odpovědi: "Neřekl jsem dvacetitisícové platy, ale dvojnásobné." "Větu o utahování opasků jsem nikdy neřekl, tu řekl v roce 90 Miloš Zeman." "Možná, že uklizečka udělá více a lepší práce nežli Vy (odpověď policistovi), a proto si vydělá víc peněz." "V loňském roce ekonomika narazila na vnější nerovnováhu a proto bylo potřeba ji přibrzdit." "Dlouhého a Kočárníka považuji za nadprůměrné odborníky." "Nejsem právník, ale ekonom. Právníkem a vedoucím legislativního odboru vlády byl pan Rychetský." "Tunelování je trošku módní nadsázka. Je to druh kriminality, kdy šéf podniku zašantročí část peněz někam jinam - není specifické pro ČR."

    Za zmínku stojí dotaz pana Rosenbauma, proč ODS chtěla v minulých volbách likvidovat DEU (tím, že předákům DEU nabídla místa na svých kandidátkách)? Cituji Klause: "Kdybych náhodou byl někým z DEU, tak musím říct, že kdybych si přečetl volební preference, objevil bych, že to vypadá na 0,8% a byl-li bych zodpovědným člověkem v této zemi, řekl bych: Probůh, nedávejte nikdo nám hlas (jako DEU). Dejte ho někomu, kdo má šanci přelézt 5% a dostat se do parlamentu.

    Nechť mě, prosím, nikdo nepodezírá z náklonnosti k DEU (viz články v BL 30.3.24.4.), ale takto předem diskvalifikovat pravicovou stranu je hrubě politicky nekulturní a troufám si tvrdit i protizákonné (maření přípravy voleb). Využít televizního času ke lžím o straně, která se sama na obrazovce nemůže hájit, je politicky ubohé. Nechť si vnímavý čtenář povšimne - ani slovo proti komunistům, ani slovo proti republikánům, ale řeč proti DEU.

    Závěr se záběrem na pana Stehlíka jen dokončil frašku. Klaus: "Nepodařená privatizace Poldi zkomplikovala život této firmě i Kladensku." Ne, pane Klausi. Ta vaše "privatizace" položila zavedenou světovou firmu na výrobu ušlechtilých ocelí.

    Petr Jánský


    Spravedlnost vítězí

    Petr Jánský

    Včera jsme byli svědky dalšího "vítězství" spravedlnosti v ČR. Estébák Kafka, který před 17 lety mučil Vlastu Třešňáka a přiměl ho k emigraci, dostal 4 roky. Natvrdo? Ne - zákazu práce v ozbrojených složkách. Kafka v těchto složkách nepracuje a tak ho trest postihne tak, že nijak. Vlasta to komentoval slovy: "dali mu modrou knížku".

    Zajímavé je zdůvodnění rozsudku soudkyní Podlipnou: Mučení se neopakovalo (jak by mohlo, když Vlasta emigroval), v místě bydliště má žalovaný dobrou pověst. Zajímalo by mě, kdo se k naší pověsti v místě bydliště dnes vyjadřuje, když občanské výbory (prodloužená ruka národního výboru, která sahala až do našich domácností), po listopadu zanikly. Mimochodem, v prvním kole Podlipná Kafku zcela osvobodila, toto bylo nové jednání na základě odvolání a zrušení jejího původního rozsudku.

    Nemohu než skřípat zuby a myslet si cosi o středověku. Toto není právní stát, to je uzákonění bezpráví. Kdyby se Vlasta rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou a o svého mučitele chtěl přerazit plaňku, já bych mu estébáka Kafku podržel.

    Petr Jánský


    (V situaci, kdy je nedokonalé soudnictví, není asi řešením brát spravedlnost do vlastních rukou - viz Romové a Sládek - ale usilovat o nápravu soudnictví. JČ)


    Trosečníci křišťálové země

    Jana Witthed

    České nakladatelství PROTIS Vám ve spolupráci s autorkou Janou Witthedovou nabízí právě vydanou sbírku poezie "Trosečníci křišťálové země". Spisovatelka vyrostla v Praze, kde vystudovala Střední knihovnickou školu. V roce 1971 dostala azyl ve Švédsku, kde pak absolvovala studia na Univezitě v Lundu, obor psychologie. Sbírka Trosečníci křišťálové země je výborem z tvorby let kdy autorka nemohla publikovat ve vlasti. Obsahuje básně odměněné v mezinárodní soutěži pořádané ve Stockholmu (obeslána byla čtyřmi tisíci přispěvků z celé Evropy). Některé básně z této knihy vyšly v exilovém tisku a též v překladu. Jana publikuje i ve švédském tisku, kam m.j. píše o České republice a kultuře.

    Kniha stojí $11.50 plus poštovné.

    Knihu si můžete objednat :

    e-mail : jana.witthed@swipnet.se

    nebo na adresu Jana Witthed

    Ärtvivelv.9

    S-444 46 STENUNGSUND

    tel.č. +46 303-83879

    V Praze o knize napsali:

    Sbírka zachycuje patnáctiletý vývoj poetiky Jany Witthedové, české básnířky a spisovatelky žijící ve Švédsku. Kniha poskytuje příležitost se poprvé seznámit v ucelené formě s básněmi autorky, kterou potkal známý osud - nemožnost publikování ve vlastní zemi po r. 1968. Právě události konce šedesátých let jsou jí silným impulzem k pozvednutí hlasu, nezůstává však jen u toho a snaží se nalézt katarzi v nadčasovém. Pod poněkud existenciálním náhledem na svět se skrývá hluboký zájem o osud jednotlivce, mnohdy je akcentován svět dítěte.

    Sbírka je průřezem patnáctiletého tvůrčího procesu české básnířky žijící ve Švédsku. Silným impulzem byl pro autorku prožitek událostí kolem roku osmašedesát. Z něho vyplývá všeobecné úzkostlivé nahlížení do mezilidských vztahů a zákoutí lidské duše. Přesvědčuje, že dokáže jevy i (konkrétní) lidi pojmenovat přiléhavým básnickým obrazem, mnohdy jadrným. Je dobrým připomenutím pročtenáře stejné generace a možná ještě lepším pro generace, které nemají s tímto kataklyzmatem přímou zkušenost. Knihu také pozitivně recenzoval český rozhlas.

    Ukázky z výše popsané knihy:

    K NEPŘEKROČENÍ

    Za staženými žaluziemi

    stiskla ruka ruku

    a někdo třetí nervózně

    hladil

    svou vlastní tvář

    a náhle naše slovo nepozná se

    a jak jinak

    vždyt' už nepatří nám ani naše životy

    A v tichých potemnělých domech

    za okny

    pod nimiž ted' pustá

    tepna z teskných neónů

    očekává první paprsky dne

    za okny

    před nimiž padá třpytivý život

    na něžné louky

    a lesy hluboké dokořán

    pokojně oddychovali lidé

    netušíce, že

    obrněnci právě překročili hranici pokroku

    že oči světlometů razí za noci zezadu

    rychlou cestu

    cestu k nepřekročení...

    II.

    Obzor je kouř a rámus letadel

    A děti budí rachot tanků

    Rozhlas je v plamenech

    tiskárny obsazeny

    a děla míří do okenních tabulí

    Zděšené ulice snů

    jsou plné holých pěstí

    otázek a slz

    Tenounký pramínek krve

    Hledá si cestu v dlažbě ulice

    A celý den a celou další noc

    nám zem pod nohama duní

    a z vykousaných děr

    spáleným krvavým asfaltem

    minulost se šklebí

    V ulicích byli jsme zvyklí

    slyšet ruch aut a tramvají

    a v noci vlastní kroky

    Ted' jsou tam slyšet

    v cizí řeči řvané

    vojenské povely

    V parcích už nejsou děti na tříkolkách

    tanky tam táboří

    a pod poklopem vojákovy oči slídí

    po hloučcích lidí u popsaných zdí

    A my fascinováni

    nahlas a veřejně vyslovovanou pravdou

    zas znovu

    hltáme obsah letáků

    a vytáčíme vlny podzemních vysílání

    zatímco do strachu stanného práva

    sporadická kanonáda krutě se ozývá

    a ustřelené rameno sochy

    se v liduprázdnu

    na chodníku rozpadá

    Pak v rozvalinách

    jež pancíře tu zanechaly

    křehká vize malého národa

    sbírá své polámané, embryonální kosti svobody

    které dosud praští až do morku práva

    a v údivu jenž nezná mezí

    po odpovědnosti se ptá

    III.

    A za noci

    kdy úzkost hučí

    v spáncích

    bdících měst

    letadla rudě žhnou

    na historické místo

    zbytečných ztrát

    S hřmotem valí se tankisté

    pustinou svých map

    až náhle není kam

    a také není kudy

    To země zachvácená

    hysterickým výbuchem

    stojí tu

    celá zpopelnělá

    A lidé

    Navzájem

    si zatlačují

    své slepé oči

    zaživa

    DÍKY

    Díky za smradlavé zvratky vašeho démona

    mohu se jenom zasmát

    Zakažte mi dívat se do dálky

    abych to mohla odpřísáhnout

    Přidělte mi špicla a vymizte mě z vědomí

    už dlouho jsem se tak nepobavila

    Zprostěte mě práv a povinností občana

    navařte mi soudní náklady a 28 let

    at' se mohu zasmát

    Odsud'te mě za polemiku s mraky

    vystrčte mě do rasíkovských mezí

    a ukažte svý křivý nohy v šortkách

    Copak není už dost na tom

    že my sami vykázali jsme se z tvoření?

    INTENZÍVNÍ PÉČE

    Mlátit, zuřivě mlátit

    a slyšet práskání

    a hlučné výkřiky ničení

    a vidět nádhernou zkázu

    úprkem letící

    k vyvolenému cíli

    Tot' zoufalství

    a ne-li volání

    pulsující krajiny

    z odlesků

    křist'álových pádů

    v prostoru

    mezi

    nepamětí a popelem

    pak tedy záchrana

    NE, MY SE NEVÍDÁME

    A míjíme se každý den

    s rukou za zády anebo s rukou v kapse

    a když se někdy někdo zastaví

    rychle vnoříme se do burnusů

    a i když víme, že trvání je nedpodstatné

    a člověk podstatný

    už nasloucháme bohům z jasnosti

    už vztahujeme ruce k paprskům

    tak zchudlým

    že nedokletí v prokletí

    ani nehledá na mříže pilu

    a při hoři bez pláče

    nenávidíme minulost, že je tak ustavičná

    zatím co popelavící přítomnost

    vláčíme v sevřené dlani

    a sebe netečně ponořené v nás

    hlasitě divíce se pustině

    zapíráme, že jde o strach

    a tedy o to, že jsme tam ješte nedošli

    a už tam dupeme až kořen praská

    a takové budoucnosti

    je potom

    vždycky míň než půl

    ZDE

    Zde středověcí pohřbili své životy

    zde, vytřeštěni v rachotu hrůzy

    tahali nebe za šle

    a moře za přízraky

    Ale my na druhé straně rozumu

    jsme také uzavřeli městské brány

    a dáváme za pravdu provazu i olovu . . .

    A ONA TO NEVÍ

    Tvá zasněžená minulost

    už prší v její budoucnosti

    Taková smrt

    a ještě před odjezdem


    Exilová bibliofilie Drúzy

    Jiřina Fuchsová

    basne Hynek Kral (pseudonym Jiriny Fuchsove)

    grafika Jiri Karger -- velky format -- puvodni vydani z r. 1979

    je v doprodeji. Cena $25.00 ( zahrnuje postovne).

    Objednavky (se sekem na $25.00 na jmeno Jirina Fuchsova) budou vyrizovany v poradi jak dojdou, dokud zasoba staci.

    Zajemci mohou knihu objednat na adrese:

    Jirina Fuchsova

    P.O.Box 66453, Los Angeles, Ca 90066, USA.

    " Tak tedy co vsechno

    Treba

    znam misto kde jeden muz

    zcela sam postavil nekolik babylonskych vezi

    ze zrcatek strepu a otisku kladivek a klesti

    stoji a dotykaji se oblohy

    a je tam ticho za pouhopouhy ctvrtak

    A pak znam misto podobne tomuto u more

    kde drevene piloty jak stado splasenych koniku

    vybihaji do vln a v zasmolenem kiosku na hrbete nejodvaznejsiho z nich

    si kupuji kavu arsenik

    chranenou proti prachu tusovou striskou z cinskych kreseb

    A znam

    sluncem zlatavou cestu na jih

    na ktere jeste nedoznela kopyta andaluskych koni

    a na jejimz konci se vrezava do vesmiru

    machovsky analyticke rameno Palomaru ..."

    ( Vynatek z cyklu DRAMATA, cast 3.) DRUZY, Los Angeles, 1979


    Britští poslanci požadují oddlužení Třetího světa

    Vlivný Výbor pro mezinárodní rozvoj britské Dolní sněmovny ostře kritizoval čelné západní země za to, že nepodnikají účinné akce na odstranění zadluženosti nejchudších zemí na světě. Kritika je obsažena v analýze tohoto parlamentního výboru, která byla právě zveřejněna. Analýza konstatuje, že se sice západní země před dvěma lety zavázaly pomoci nejzadluženějším zemím světa, avšak neudělaly pro ně mezitím skoro nic.

    Výbor podporuje kampaň jménem Jubilee 2000. To je střechová organizace britských dobročinných asociací. Jubilee 2000 požaduje před vrcholnou schůzkou Tonyho Blaira, Billa Clintona a představitelů skupiny nejprůmyslovějších zemí světa G8, která se bude konat o nadcházejícím víkendu v britském Birminghamu, aby se západní státy zavázaly, že do roku 2000 odepíší rozsáhlé dluhy nejchudších zemí světa. Několik dní před birminghamským summitem obviňuje britská charitativní organizace Oxfam tři bohaté západní země - Německo, Japonsko a Itálii - že praktikují vůči chudým zemím politiku tvrdé linie, která škodí dětem v těchto zemích.

    Oxfam požaduje, aby se tyto země a Mezinárodní měnový fond musely veřejně zodpovídat z toho, že praktikují takovou politiku, která přímo porušuje konvenci OSN o právech dítěte.

    Oxfam chce, aby Německo, Japonsko a Itálie spolu s šéfem MMF Michaelem Camdessusem byly nuceny obhajovat v OSN svou politiku vůči třetímu světu. Zdržují totiž zavedení úlev pro těžce zadlužené chudé země, přestože tyto úlevy jsou podle konvence o právech dítěte nyní povinné.

    Oxfam poslal dopis Kofi Annanovi, generálnímu tajemníku OSN, v němž ostře kritizuje Německo, Japonsko a Itálii za to, že "systematicky podvracejí iniciativu pro osvobození nejchudších zemí od dluhů".

    Očekává se, že publicita, soustředěná kolem této kritiky, bude výše zmíněným třem zemím velmi nepříjemná.

    Oxfam konstatuje, že osm let po té, co se konala světová vrcholná schůzka o situaci dětí, vydávají stále země jako Tanzánie méně financí na základní školství než na splácení zahraničních dluhů. Etiopie, kde ročně umírá 10 000 dětí na průjem, vydává třikrát více peněz na splácení dluhů Západu než na zdravotnictví.

    "Tvrdou skutečností je, že splácení dluhů připravuje děti o možnost vzdělání a o pracovní příležitosti v dalším životě," konstatovala Diana Melrosová, čelná představitelka organizace Oxfam. "Odmítání ulehčit břemeno dluhů je porušováním práv dětí. Základní odpovědnost nesou země jako Německo, Japonsko a Itálie."

    Světová banka učinila tento měsíc výrazné gesto a ve snaze podpořit hospodářský rozvoj Ugandy poskytla vládě prezidenta Yoweri Museweniho 75 miliónů dolarů na podporu financování základního školství. Ukazuje to, že jsou nyní globální finanční instituce ochotny ulehčit rozvojovým zemím jejich břemeno zadluženosti. Uznávají, že z toho ulehčení vyplývá jasný hospodářský a sociální prospěch.

    Jan Čulík


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|