Poznámka k debatě o ČT
Motto: Jiříčku, pak mi to dopovíš. Teď se půjdeme podívat na zprávy. (Moje maminka, 1990)
První, co mě napadlo po přečtení záznamu besedy o ČT (BL, 28.5. 1998) bylo, že si někdo v Radiožurnálu možná oddechl a pak odškrtl, že si odbyli toho Čulíka s Puchalským a mohou se v klidu věnovat třeba Temelínu, nebo co zrovna mají v plánu.
Byla by však škoda v diskusi nepokračovat, protože mnoho podstatných otázek nebylo vůbec vysloveno. Například kam se poděly všechny vytunelované a zpronevěřené peníze. To není tak odtažitá otázka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde totiž o to, že ty peníze pořád fyzicky existují a pomáhají vytvářet určité klima ve společnosti. Dají se jimi podplácet lidi, kupovat životní styl vzbuzující závist a případně i snahu trochu se na tom luxusu přiživit.
Vratislav Kuška výstižně popisuje toto klima v dopisu L. Blažkovi (BL, 27.5. 1998): "Jak mohou slušní lidé konkurovat lumpům, disponujícím miliony, stovkami milionu i miliardami BEZTRESTNĚ nakradených korun?" A o kousek dál: "Ještě dnes s hrůzou vzpomínám na oslavné zprávy snad všech českých novin, jakého máme obdivuhodného ministerského předsedu, kterého si i slavné zahraniční firmy váží, např. Vokswagen že mu daroval Audi v ceně dvěstětisíc marek. V civilizovaných zemích často zničí kariéru politika nebo vládního úředníka i nevinná pozornost v ceně pod tisíc dolarů, u Klause úplatek v ceně dvou set tisíc marek vedl k zvýšení prestiže, podle presentace českého tisku na něj národ byl, nebo aspon měl být, pyšný. A pár měsíců na to Volkswagen zprivatizoval mladoboleslavskou Škodovku. Podle mého ji 'koupil' za dvěstě tisíc marek, plus, možná, o trochu více na nějake oficiálně neexistujicí konto ve Švýcarsku nebo třeba i v Moskvě."
Společnost, jejíž morálka se řídí heslem "kdo umí, umí, kdo neumí - čumí" nepřeje příliš pravdě, natož té šířené sdělovacími prostředky. Všimněme si, co o nich, v souvislosti s finančními skandály, píše Vratislav Kuska: "A české sdělovací prostředky jsou buď totálně zkorumpované, nebo zaměstnávají výhradně neschopné lidi, alespoň na vedoucích místech. Reakce českého tisku na lavinu afér, která ČR devadesátých let protéká téměř nepřetržitě, připomíná spíše zprávy o počasí, ve kterých jde o pouhé konstatování a příčiny a následky se analyzují jen výjimečně, u těch největších katastrof a jen velmi povrchně, protože je každému jasné, že analýza přírodním katastrofám stejně nezabrání, v nejlepším případě pouze zmírní jejich účinek."
To je české klima, v němž žijí a pracují sdělovací prostředky i jejich čtenáři a diváci. Lidi, kteří mají moc, samozřejmě netouží po tom, aby jim někdo viděl do karet a peněženek. Naprosto jim vyhovuje, když se lidi o nic nezajímají. V tomto směru je starost poslance Prokopa (a poslanců vůbec) o malou sledovanost ČT vskutku dojemná.
Zůstanu chvíli u psychologie diváka. V roce 1990 jsem byl v Praze navštívit svoji maminku, příbuzné a známé. Všichni bez výjimky se zcela pravidelně dívali na zprávy ČT a doslova žili politickým vývojem doby. Nic nemůže být lepším důkazem než výrok mé tehdy pětaosmdesátileté maminky, který jsem ocitoval v úvodu. Dodávám, že to řekla první večer, který jsme spolu po čtyřletém odloučení strávili.
Divák by jistě chtěl být "při tom" i teď. Jenže to, že se všude krade a tuneluje, ví, stejně tak jako, že se podplácí a že politikové jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A že je všechno zase dražší a že nikdo za nic nemůže, že je nová vrchnost a nikdo s ní nic nesvede. Tak se na zpravodajské relace přestane dívat vůbec a nebo přepne ze "seriózní" ČT na stanici, která mu zprávy zpestří nějakou nahotinkou nebo drobnou pikanterií o tom, který režisér nebo politik spí s kterou herečkou. A kde byla jaká katastrofa nebo vražda.
Sledovanost ČT se jistě zvýší v okamžiku, kdy třeba redaktor s večerníčkovým jménem odhalí nějakou zlodějnu a dotáhne vše tak daleko, že viník bez ohledu na jméno půjde do basy a peníze se vrátí, kam patří.
Účastníci besedy o ČT strávili poměrně dost času úvahami nad tím, co vlastně znamená veřejnoprávní sdělovací prostředek. Dost mě překvapilo, že nikdo z diskutujících neuvedl, že jde především o demokratický prostředek kontroly nad mocí. Jako takový musí být nutně (na moci) nezávislý, jak zdůraznil Jan Čulík. Sledovanost nezávislé TV je pro její vlastní existenci nepodstatná - tedy měla by být.
Komerční sdělovací prostředky jsou nástrojem na vydělávání peněz a v některých případech i nástrojem politické moci jejich vlastníka. Sledovanost jejich programů je klíčem k prodání reklamních ploch. Musejí tedy najít vhodnou výplň mezi dvěma po sobě následujícími reklamami. Do jaké míry výplň ovlivňuje veřejné mínění záleží na okolnostech. Velké soukromé televizní společnosti v USA se snaží o určitou rovnováhu (v politicko-publicistických programech), aby obsáhly co největší spektrum diváků. Rozhlasové stanice jsou více polarizovány.
Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o tom, že veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou leckde trnem v oku politiků, kteří se je snaží zlikvidovat. První krok spočívá v tom, že se prosadí omezení rozpočtu (tedy příspěvek z kapsy daňových poplatníků). Tím se daný sdělovací prostředek přinutí, aby hledal alternativní zdroje financování, což jsou, alespoň v Kanadě, finanční dary od diváků a reklamy. O reklamy ovšem soutěží se soukromým sektorem, který si začne stěžovat, že to není fér, protože veřejněprávní sdělovací prostředek má svoje jisté. Odtud je už jen malý krok k tomu navrhnout sjednocení podmínek pro všechny a veřejnoprávní prostředek privatizovat. Privatizace by ovšem vedla k tomu, že by se zlikvidoval prostředek kontroly moci.
Pokud jde o nezávislost veřejnoprávní televize, stát si vyhrazuje právo kontroly ve třech oblastech. Hospodaření se svěřeným rozpočtem, udržení nezávislosti a dodržování zásad pro vstup do éteru vůbec. Právo kontroly ovšem přináší i nebezpečí konfliktu zájmů. Politikové zapojení do tohoto procesu (např parlamentní komise) mohou podlehnout pokušení a snažit se o potlačení základní funkce veřejnoprávního sdělovacího prostředku, to znamená kontroly jejich politické moci.
Mluvme dál jen o ČT. Události posledních dnů naznačují, že došlo k nepřípustnému politickému nátlaku na vedení ČT. Pokud jde o parlamentní komisi, sledovanost ČT a personální záležitosti spadající do kompetence jejího vedení jsou "none of their business". Michal Prokop v tomto směru připustil, že "patřil k těm poslancům, kteří měli velké pochybnosti o tom, zdali je to (svolání parlamentní komise, poznámka JJ) adekvátní reakce na možná znepokojující vývoj v České televizi."
Michal Prokop bohužel neupřesnil jaká je pravomoc mediální komise a proč tedy měl velké pochybnosti.
V této souvislosti by bylo zajímavé vědět, co znamená "možná znepokojující vývoj". Je znepokojující to, že v televizi ještě pracuje Stroehlein nebo že Puchalský přijal rezignaci Ivana Kytky, jednoho z nejlepších novinářů, kterého kdy potkal?
Škoda, že se nikdo z diskutujících nezeptal Puchalského, zda schopnost pracovat s určitými lidmi neplatí i pro něj samotného? Na poznámku Jana Čulíka, který řekl: "Kromě toho mám dopisy z České televize, kde mi píší, že (Ivan Kytka) byl velmi dobrý manažér, jenže měl špatné lidi pod sebou," totiž Puchalský odpověděl, že: "Povinností nebo předností manažera by mělo být pracovat i s takovými lidmi". Neselhal náhodou on sám? Třeba už při Kytkově výběru? Nebo tím, že mu neposkytl podporu v práci?
Resignace Ivana Kytky je z lidského hlediska pochopitelná. Dá se předpokládat, že mu někdo naznačil, že hlavou zeď neprorazí, že bude lepší, když resignuje teď a tím dá Puchalskému možnost udržet ho v ČT na jiném místě (třeba zase v Londýně), tam to přece dělal dobře a může změnám v ČT napomáhat odtud. A že (pokud má rodinu) musí brát v úvahu i existenční otázky.
V souvislosti s personálními změnami v ČT nadhodil Jan Čulík propojenost (protekce) některých novinářů s politiky. Zdá se mi, že nejde až tak o nějakou názorovou spřízněnost, která vede novináře ke ztrátě objektivity (nutné třeba ve veřejnoprávním sdělovacím prostředku) ale spíš o pragmatické úsilí řady z nich dostat se taky k moci. Jistě by stálo za to dát dohromady seznam novinářů, kteří to dotáhli na mluvčí politiků a třeba až na ministra.
V diskusi rovněž zazněla otázka, kde vzít hrdé a sebevědomé novináře. Domnívám se, že by měla znít jinak. Jak změnit klima ve společnosti, aby se novinář mohl projevovat hrdě a sebevědomě. Jak dosáhnout toho, aby se věci nazývaly pravými jmény. Kolem roku 1968 k tomu došlo a jako mávnutím čarovného proutku se objevily články hrdých a sebevědomých novinářů. Nikdo je nemusel nějak speciálně vychovávat. Vrátím se ještě jednou k poslání veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Přesněji řečeno k výroku pana Mathé o tom, že příklad BBC není nutně stoprocentně vhodný pro středoevropské poměry, citovaný v jednom z Čulíkových vstupů . Zdá se mi, že má pravdu i když to asi tak nemyslel.
BBC totiž pracuje v jiných podmínkách a přílišné zaměření na její organizační strukturu může vést k tomu, že přehlédneme české specifikum, totiž to, že český občan je sdělovacími prostředky "chráněn" před světem - tedy udržován v nevědomosti až lži. České sdělovací prostředky dlouho vytvářely dojem, že, přes drobné zádrhele, je vlastně všechno v pořádku a že se národ, ve svém smrádku a teploučku, nakonec propracuje do světa.
V jednom místě besedy Jan Čulík řekl: "Začínáte se chovat trochu jako politik, Pane Puchalský." Oslovený na to reagoval slovy: "Pane Čulíku, to snad ne." Jakub Puchalský není politik, ale má ve své funkci politickou moc. Může ovlivnit to, že se lidem zase začne říkat pravda o tom, jak se věci mají - má to, jak doufám v popisu své práce. Diváci pak budou mít pocit, že jejich účast na vysílání má nějaký smysl a začnout se k ČT vracet.
Jiří Jírovec
PS V besedě byla rovněž řeč o "pracovních" vztazích politiků a ČT - ve smyslu kdo může komu co diktovat. Podle mých (diváckých) zkušeností je základní starostí každého politika (a štábu jeho poradců) využít masová media pro ovlivnění veřejného mínění ve svůj prospěch. Taky v čí jiný. To je nepochybně zcela legitimní přístup, v jehož rámci poradci určují,kdy a jakým způsobem má politik vystoupit. Budou chtít vědět, o čem bude řeč, jaký bude formát vysílání a s kým budou ve studiu. Mohou spolupráci odmítnout, odložit nebo zrušit. Třeba proto, aby pan X nemusel diskutovat s panem Z. (V CBC je vcelku běžné, že některá z pozvaných stran odmítne a reportér to pokaždé oznámí.)
Problém vzniká v okamžiku, kdy zástupci pana X přejdou od prostého zamítnutí ke kladení požadavků a případně i k hrozbám podloženým váhou úřadu, který pan X zastává.
Zpět k volbám
Minulých 14 dní upřely BL pozornost na vývoj v ČT. Lid domácí je toho názoru, že personální změny jsou vnitřní věcí ČT a zkvalitnění zpravodajství bude nějakou chvíli trvat. Jen výjimečné byly pokusy dělat z pana Puchalského hlupáka. Nechceme-li ředitele měnit každý půlrok, dejme mu důvěru a poskytněme oněch 100 dnů klidu na práci.
Debata o zpravodajství zcela překryla skutečnost samu. Nebavili jsme se o politickém dění v ČR, bavili jsme se o způsobu informování o politickém dění. Protože na prvním místě zájmu veřejnosti v ČR jsou volby (které budou za 18 dní), dovolil bych si rozpravu vrátit k podstatě věci.
Jaká je situace na bojišti? Stranou ponechávám komunisty, kteří i kdyby nabízeli ráj na zemi, řeknu: "Děkuji, znám". Stranou ponechávám republikány, kteří se přihlásili k rasismu a násilí, což je zárodek fašismu. Obě strany nejsou demokratické a je chybou pravice, že dosud existují a otravují politické klima. Do užšího výběru nepostoupil Klaus a ODS, strana to pana Macka, Čermáka a Koženého, potažmo tunelářů, přesněji zlodějů, kteří namísto práva programově nastolili lež a bezpráví. Vyřazuji ze hry lidovce - Jiránkův vtip byl výstižný a pravdivý. Jen dodávám, že Lux je v zájmu své strany schopen rozvrátit cokoliv. Na důchodce hledím se smíšenými pocity. Moudrý stát by měl naslouchat radě starších, kdyby ovšem své zkušenosti nezískali kolaborací s komunisty.
Unie svobody měla očistnou snahu, její vznik však byla špína zvaná "Sarajevský atentát". To se mezi slušnými lidmi nedělá. Ruml sám není ani chytrý, ani důvěryhodný. Dokonce si ani nedoplnil ekonomické vzdělání, takže jeho debaty s profesionály vyznívají trapně. Mladí a nadějní Lobkowitz s Mlynářem nemohou tento handicap vyvážit. Mlynář se v Aréně líbil, říkal věci, se kterými lidé souhlasí - jasně zvítězil. Bohužel část toho, co členové Unie hlásají, není v psané verzi programu. Poslední neshody, jedenadvacet zjevení a úbytek proferencí připomíná smutný konec ODA.
ČSSD je strana prorostlá komunisty, zmítaná aférami, schopná vládnout jen v koalici s DŽJ a tichou poporou KSČM. Na druhé straně má nejzřetelnější program očisty a nápravy, dlouhodobě nejvyšší preference. Oslovuje ty, kterým není jedno, že se v této zemi beztrestně kradlo, že Klausova privatizace byl podvod století, že legitimace ODS bylo totéž, co rudá knížka. Státní dluh se od roku 90 ztrojnásobil, peníze z privatizace rozplynuly, ani jedno odvětví nefunguje, výroba se nerozjela, životní úroveň nevzrostla, bují jen státní aparát. Jakkoli mám silné výhrady vůči všem plánovaným zásahům státu do svobody jednotlivce a do svobod nezávislých institucí, obávám se, že za tak pokročilého rozkladu společnosti ani jiná cesta k nápravě nevede.
Prosím, aby si volič povšiml dvou věcí:
1. ČSSD neslibuje, že potrestá zločiny komunismu.
2. ČSSD slibuje, že rozezná špinavé peníze, zavede finanční policii a prokuraturu, potrestá tuneláře, zkonfiskuje neoprávněné majetky.
Ad. 1. Pravice, která doposud vládla a měla dost času se s tíživou komunistickou minulostí vypořádat, tak neučinila. Nic nevyšetřila, nikoho neodsoudila. Za tisíce mrtvých nebyl nikdo potrestán. Není sebemenší důvod, že po volbách tomu bude jinak. Pakliže ani ČSSD nechce potrestat zločiny totality, je jasné, že pravice i levice udělaly za minulostí tlustou čáru. President se nebouří, Parkanová tančí a zpívá.
Ad. 2. Tento bod bude pro mnoho voličů klíčový, rozhodující. ČSSD je jedinou stranou, která slibuje nápravu neskutečně pokřivené morálky společnosti a obnovení hodnot tradičních v civilizovaných zemích. Hrozí potrestáním pseudopodnikatelů a zlodějů. Vyhlásila akci Čisté ruce. Pro většinu slušných lidí je to naděje, že se vláda věcí našich opět k lidu navrátí. Že se už nikdy nebude opakovat doba, kdy se pravda, spravedlnost a právo krčily v koutku. Že už nikdo nebude beztrestně rozkrádat českou zem. Že se lidem vrátí důvěra v budoucnost a chuť do života.
PS. Nechť mi ostatní strany se skvělými programy prominou, ale šanci na jejich prosazení po volbách nevidím.
(K potřebě zakázat tzv. "extrémistické strany", jako jsou sládkovci a komunisté. Už jsme o tom mnohokrát v BL psali, dovoluji si ještě jednou podotknout, že demokracie se odlišuje od komunismu právě tou skutečností, že nejsou povoleny jen ty strany, které jsou demokratické. Jiná věc je, že žádní občané nesmějí porušovat zákony. JČ)
