Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Doručovatelka

Petr Jánský

V Chodově na Sokolovsku se stal tento případ: Listonoška šla dát poštu romské nájemnici. Cikánka listonošku slovně napadla, sprostě urážela a nakonec ji dvakrát udeřila pěstí. Vyděšená listonoška řekla, že do toho domu už nepůjde.

Samo o sobě otřesné. Alarmující jsou ale další dva fakty:

1. Doručovatelka věc nenahlásila policii.

Není to první případ, kdy poškození občané svou újmu nehlásí. Zkušenost je naučila, že Policie ČR jim nepomůže.

2. Televize se ptala cikánky, proč to udělala. Ta nejen že vše popřela, ale řekla, že to, co se děje, je rasismus a diskriminace.

Cikáni, pokud poruší zákon a jsou ne obviněni, jen dotázáni, okamžitě se zaštítí rasismem a diskriminacíí. Nekvalifikovaný represivní aparát proto raději nazasahuje.

Toto je realita všedního dne tzv. "právního státu". Co s tím budeme, pane Mlynáři, dělat?

Petr Jánský

Věda, politika a komunikace - polemika s článkem p. Pavla Holby v BL z úterý 27.5.

Jan Konvalinka

Ignorance sdělovacích prostředků i českých politiků je někdy děsivá. 28.května byl v Karolinu udělen čestný doktorát honoris causa prof. Jamesu D. Watsonovi, objeviteli struktury DNA (ano, to je ta polovina Watsona s Crickem). Asi nejslavnější žijící biolog, jeden z největších vědců dvacátého století přijímal čestný doktorát v předvolební Praze. Dala by se očekávat účast poslanců, senátorů, ministra školství, členů vlády. Nepřišli. Snad by je přilákali hokejisté.

V úterních Britských listech se objevily vedle sebe dva ohlasy na p›edvolební dopis vědců politickým stranám (viz http://uemweb.biomed.cas.cz/veda/index.html): v prvním psal pan Jírovec o tom. že požadavky vědců jsou přirozené, ve vyspělých zemích jsou považovány za evidentní a je úkolem politiků tyto přirozené pravdy "prodávat" občanům ve svých volebních programech. Pokud to čeští politici neudělají, dosvědčují tím jen svou provinciálnost a neschopnost, uzavírá pan Jírovec (převyprávěno mnou).

Hned na něj navazuje p. Holba, člen pražského městského zastupitelstva a předseda KANu úvahou, kde tvrdí tak nějak pravý opak: je úkolem vědců přesvědčit veřejnost, potažmo daňové poplatníky, že jejich práce je k něčemu, ... "začlenit vědu do konkrétních společenských souvislostí, ukázat, jak může věda konkrétně přispět k cílům rozvoje naší společnosti, a hledat v politice a ve veřejné správě partnery pro formulaci politicky vyjednatelných a veřejně obhajitelných návrhů...."

Pan Holba postuluje několik závěrů, se kterými se setkávám častěji:

Podobná obvinění se objevují v různé formě poměrně často, a proto si na ně dovolím (jako jeden z autorů "dopisu sedmi vědců") zareagovat.

Je mi to trochu trapné, ale musím začít osobně: je mi 35 let (ostatní signatáři jsou jen o pár let starší), kandidátskou práci jsem obhajoval v r. 1991. S řadou "spolusignatářů" jsem se poprvé setkal při podpisování petic na jaře 1989 a při prvních schůzkách Klubu nezávislé inteligence. Nejsem žádný hrdina antikomunistického odboje, ale vychovaný v komunismu jsem zrovna tak jako pan Holba a většina členů KANu, a  žádné intelektuální prvorozenství jsem nikomu nezaprodal. Přestaňme se známkovat a pojďme k věci.

Zajímavější jsou další námitky: čeští vědci opravdu málo komunikují s veřejností. Měli by to dělat více. Na jejich obranu musím dodat, že taky někdy musí dělat vědu a živit rodiny, ale to je omluva jen velmi částečná. My se o to snažíme dost intensivně: článků v Lidových novinách, rozhovorů pro noviny a časopisy už je za poslední rok pěkná řádka, ale stále to nestačí, v tom má pan Holba pravdu.

V čem s ním ale nemohu souhlasit, je jeho názor, že vědci jen požadují peníze, aniž by předkládali positivní řešení (Rudé právo tomu říkalo "nekonstruktivní kritika"). Za prvé je třeba říci, že se spousta positivního v české vědě už stalo: zavedení grantového systému například, který přes všechny své chyby umožňuje prosazení schopných bez ohledu na věk a konexe; evaluace a redukce ústavů Akademie věd; nový, liberálnější vysokoškolský zákon atd. atd. Za druhé bych rád poznamenal, že "konstruktivních návrhů" na řešení situace vědy a výzkumu v této zemi vzniklo za ta léta také už pěkná řádka. Některé z nich jsou dokonce docela rozumné. Něco, co se docela blíží konsensu vědecké obce v této věci, bylo dokonce už navrženo Radou vlády pro vědu a technologie a schváleno vládou ČR jako Zásady vlády ČR pro oblast vědy a výzkumu (k disposici na serveru české vlády http://www.vlada.cz/rady/rvv/legisl/zasady.asc.htm).

Problém je v tom, že zcela evidentně chybí politická vůle tuto schválenou vládní politiku uplatňovat : mluvíte -li soukromě s vysokými vládními úředníky, dají vám jasně najevo, že je věda a výzkum v zásadě zajímají jen proto, že je to jedna kolonka v seznamu, vyžadovaném nenáviděnými eurokraty z Bruselu jako podmínka přijetí do EU.

Součástí této schválené vědní politiky vlády je i postupné zvyšování rozpočtu na vědu a výzkum tak, aby se přibližoval hranici 0.7% hrubého domácího produktu. Toto vládní usnesení je z roku 1994: tenkrát příslušný podíl činil 0.45%.

Hádejte, kolik po čtyřech letech "postupného zvyšování" činí teď (nejlepší odhad bude odměněn). Ono se špatně vymýšlí koncepční řešení, když se ukazuje, že instituce, které se více méně dobrovolně redukovaly až na polovinu a přijaly dosti přísná vnitřní kritéria úspěšnosti, zápasí o přežití úplně stejně (nebo hůř) jako instituce nikým neevaluované, nikým nehodnocené, které existenci nějakých objektivnějších kritérií vědecké práce ani neuznávají.

Aby bylo jasno: většina z nás "signatářů" je velmi kritická k institucím, které nás zaměstnávají, vysloužili jsme si už pověst věčně nespokojených kverulantů, kterým není nic recht. Česká věda i Akademie věd mají určitě daleko k dokonalosti, o tom není sporu. Přesto je třeba vidět, že k velkým positivním změnám, možná největším v celé rozpočtové sféře, už došlo: teď je ta chvíle, kdy je třeba stroj namazat, aby se rozjel, dovolíte-li zemanovský příměr.

Naše skupinka si klade jen skromné cíle: dovolujeme si opakovaně upozorňovat vládu na její vlastní závazky, a připomínat politikům, že by mohli místo vzájemných přestřelek nabízet voličům positivní program.

Víme, že je to běh na dlouhou trať, ale přesto jsou chvíle, kdy nás přepadá skepse. Ignorance sdělovacích prostředků i českých politiků je někdy děsivá.

Malý příklad z dneška mi poslal jeden kolega: ve čtvrtek 28.5. byl v Karolinu udělen čestný doktorát honoris causa prof. Jamesu D. Watsonovi, objeviteli struktury DNA (ano, to je ta polovina Watsona s Crickem).

Asi nejslavnější žijící biolog, jeden z největších vědců 20. století přijímal čestný doktorát v předvolební Praze. Dala by se očekávat účast poslanců, senátorů, ministra školství, členů vlády. Nepřišli. Snad by je přilákali hokejisté.

Jan Konvalinka

V Lidových novinách z 28. 5. vyšel ostrý útok od Rudolfa Battěka na článek Andrewa Stroehleina, zveřejněný poprvé v Britských listech 17. dubna 1998. Stroehlein v něm doporučoval prezidentu Havlovi, že se pro jeho funkci sluší, aby se po volbách setkal se všemi představiteli politických stran, které získají zastoupení v parlamentě, tedy i s republikány a komunisty, a vyjádřil tím respekt před vůlí voličů.

Hněvivé, nepřemýšlivé bigotní reakce nepřicházejí ovšem jen od Rudolfa Battěka. Mám dojem, že Andrew Stroehlein získává mezi některými lidmi černou pověst republikána či komunisty, jen proto, že napsal, že prezident by měl formálně projevit respekt pro demokratickou volbu všech občanů.

Rudolf Battěk byl odvážný bojovník proti komunismu, který byl v komunistickém Československu řadu let vězněn. Je škoda, že nyní vychází najevo, že nepříliš rozumí demokracii.

Od totalitního režimu se demokracie liší právě tím, že jsou v ní povoleny i takové názory a politické strany, s nimiž nesouhlasíme. Tyto strany musejí mít právo na stejné zacházení jako všechny ostatní strany. Žádná politická strana není rovnější. Přitom musejí přirozeně všichni občané dodržovat zákon.

Chápu, že prezident Havel chce veřejným distancováním od sládkovců a komunistů společnosti naznačit určitý civilizační standard, který by měla dodržovat. Bohužel svůj postoj poněkud oslabil svou nedávnou rychlou "milostí" pro dva útočníky na Sládka. Havel přirozeně může - měl by - sládkovce či komunisty veřejně kritizovat, nicméně nadstranický prezident (což ovšem Havel bohužel není, neboť ho volí parlamentní většina) by měl symbolicky ukázat, že jsou v České republice všichni občané součástí demokratického procesu.

Andrew Stroehlein ve svém článku, který Rudolf Battěk tak ostře kritizuje, napsal:

Prezident by měl uznat vedoucí představitele všech legitimně zvolených parlamentních politických stran a měl by se po červnových volbách sejít s nimi se všemi. Všichni tito vedoucí představitelé zastupují určité části voličů a prezident nemůže ignorovat volbu občanů.

V žádném případě netvrdím, že by měl Havel vyjednávat dohodu, v jejímž rámci by se měli tyto strany podílet na vytvoření vládní koalice. To by bylo strašné. Měl by však s jejich vedoucími představiteli hovořit, protože tyto strany podporuje velké množství občanů. Havel by tím neuznal politické programy těchto stran: uznal by tím výsledky demokratických voleb.

Prosím, přečtěte si Stroehleinův článek znovu celý a zamyslete se nad jeho argumenty.

Obávám se, že věci zjevně nerozumějí ani Jiří Pehe či Bohumil Doležal, citovaní v umírněnějším článku Mladé fronty Dnes (viz níže). Jak vyplývá z výše uvedeného citátu ze Stroehleinova článku, nikdo neočekává, že by měl Havel s republikány a komunisty souhlasit, měl by je ale po volbách, budou-li mít zastoupení v parlamentě, přijmout. Havel by tím projevil základní demokratickou slušnost, kterou zrovna republikáni a komunisté možná nemají a přispěl by k prosazení větší míry tolerance v České republice. Učinil by gesto, jímž by možná pomohl k počátku integrace odcizených sládkovských a komunistických voličů do demokratického procesu.

Je škoda, že složitější myšlenky pronikají do ČR s takovým obtížemi. Netýká se to jen demokratických principů.

Luboš Motl včera napsal:

V ceskem narode je zapustena ohromna mira nenavisti, proletariatstvi, zlucovitosti, zavisti a neduvery. Na techto hodnotach take KSCM, CSSD, SPR-RSC a DZJ vybudovaly znacnou cast sve politicke podpory, ktera (jestli se pruzkumy nemyli) dnes presahuje 50 procent!

Nemusim chodit daleko. Nekteri lide krome vyse vyjmenovanych vlastnosti jeste umi psat jako novinari, cimz tuto zlucovitost jeste rozmnozuji. Pred takovym tiskem je treba se branit, aby se clovek nestal stejnym. Z tohoto duvodu treba nectu Britske listy. To je platek, ktery nadava prakticky na vsechno, krome sve vlastni intelektualni namyslenosti, agresivity a nenavisti. Jake to muze mit dusledky?

Take chci rici, ze je mne vyslovene neprijemna predstava lidi, kteri (zasazeni toutez nenavisti [jako sociální demokraté a Miloš Zeman, pozn. JČ]) pisi nepratelske, vlast a jeji instituce diskreditujici a zkreslujici maily po vsech moznych mezinarodnich institucich. Podle meho by si meli nejprve zamest pred vlastnim prahem. Sebekriticky se podivat, co je tim opravdu hlavnim, co otravuje zivot ve spolecnosti. Vzdycky se sam sebe ptat, zda se nestavam jen koleckem v mechanismu siricim nenavist.

Tento čtenář si o sobě velmi pravděpodobně myslí, že zastává "pravicové" názory. Přitom je jeho odmítání kritického zaměření Britských listů spíše známkou přežívající komunistické netolerance. Na "nepřátelské, vlast a její instituce diskreditující a zkreslující" mezinárodní kritické připomínky si přece stěžovaly právě komunistické úřady. Na totéž si dnes stěžuje Vladimír Mečiar.

Jaké může mít kritičnost Britských listů důsledky?

Celá západní civilizace je založena na kritičnosti a na neustálém zpochybňování přijatých pravd a konvencí. Právě kritičnost a hledání nových pohledů je motorem, posunujícím západní civilizaci kupředu. Z tohoto důvodu je západní civilizace vyspělejší než civilizace jiných částí světa.

Už tento princip pochopili i v mnohých rozvojových zemích. Když jsem byl nedávno na dovolené v africkém Tunisku, při večeři v poslední den obcházel hosty v restauraci sám ředitel hotelu a neformálně, avšak intenzívně se jich vyptával na to, co se jim v hotelu nelíbilo a s čím nebyli spokojeni.

Kdyby byl tento čtenář dobrým manažerem, věděl by, že kritické připomínky a odlišný pohled mají cenu zlata. Nemusíme je stoprocentně přijmout. Stačí, když jim poskytneme v mysli čas a prostor a uvažujeme o nich. Pokud nám nebudou připadat oprávněné, odmítneme je, pokud pro to nalezneme přesvědčivý důvod.

Jenže základním principem veškerého našeho jednání a myšlení musí být permanentní nejistota. Jde o neustálé zkoumání, co je na tom, co děláme, nesprávné. K rozšíření tohoto postoje i do pohodlného českého "teplíčka" se snaží přispívat i Britské listy. Jsou přesvědčeny, že je tato kritičnost ku prospěchu českého společenství. Jinak by to nedělaly.

Mohu vás také ubezpečit, že princip kritičnosti uplatňují Britské listy i vůči sobě každý den.

K otázce takzvaných "extrémistických" stran (tiskový mluvčí britského ministerstva vnitra mě opravil, když jsem použil tohoto výrazu. Konstatoval, že není férové užívat výrazu "extrémistický" pro názor, s nímž zrovna já nesouhlasím. Pokud se prý domnívám, že někdo porušil něčím zákon, mohu podat na něho trestní oznámení) napsala poznámku Marie Lipoldová (JČ):

Vazeny pane Culiku,

vcerejsi BL se na nekolika mistech zabyvaji extremistickymi stranami (komentar Hovoru z Lan - V. Havel tvrdi, ze za jejich existenci je zodpovedna neschopnost demokratickych stran, P. Jansky navrhuje jejich zruseni). Mezi ceskymi elitnimi politology navic vladne nazor, ze vetsinovy volebni system by nas extremistickych stran zbavil. (Mozna ano, ale pokud budou existovat priciny, ktere je zrodily, vzdy se extremni nazory nejakym zpusobem projevi.)

Kupodivu jsem nikde v ceskem tisku nenasla zamysleni nad nedavnymi volbami v Nizozemi. Maji pomerny volebni system, a presto tam fasiste ziskali jen jedno procento hlasu. O nizozemskem politickem zivote nevim nic, ale patrne tam vladnouci koalice nejedna stylem "vitez bere vse a s nikym se nebavi". (Soucasna, nikym nezvolena vlada, ignoruje dokonce i zvoleny parlament.) Pokud jsou mocni schopni kompromisu, nemusi se bezmocni uchylovat k zoufale volbe.

M.L.

Podivné předvolební rady českému prezidentovi

Lidové noviny

28. května 1998

Rudolf Battěk

S překvapivým zaujetím jsem si v květnovém čísle týdeníku MOSTY (č. 19) přečetl rady Andrewa Stroehleina prezidentu České republiky a nestačil jsem se divit. Dozvěděl jsem se, že u nás existují dvě strany, které dosud (před volbami) český politický establishment vylučoval z politického procesu-republikáni a komunisté.

Toto tvrzení dovedlo autora k nevídanému závěru, že prezident by měl těmto politickým stranám věnovat větší pozornost a chovat se k nim s větší vstřícností a respektovat fakt, že je podporuje velké množství občanů a bude je volit.

Zřejmě se dostanou do parlamentu a prezident by měl vzít na vědomí jejich legitimitu tím, že přijme jejich představitele k  povolebním rozhovorům, jak to patrně učiní s představiteli demokratických stran.

Diskusí s nimi by Havel neuznal politické programy těchto stran: uznal by pouze výsledky demokratických voleb. Už dlouho jsem nečetl tak moudře uvážlivou politickou sentenci! Přímo provokativní je ovšem srovnávat zasednutí Havla v  roce 1989 za společný stůl se zločinci při vyjednávání o převzetí politické moci s dnešním nevyjednáváním s jejich dědici, těmi zleva i  zprava.

Je až dojemné, s jakým porozuměním se autor dívá na roli těchto dvou stran: Republikánští a komunističtí voliči patří k nejvíce odcizeným složkám společnosti. Ignoruje-li prezident jejich legitimně zvolené představitele, jen to zvyšuje pocit odcizení těchto občanů.

Přímo humorně zní i úvaha, že je možné, že se Sládek a Grebeníček nebudou chtít s Havlem setkat, ale Havel by se o to setkání měl alespoň pokusit , čímž může prezident dát věci do pohybu a proměnit nynější osmdesátiprocentní demokracii ve stoprocentní demokracii!

Několik rad radícímu si nemohu odpustit. Republikány ani komunisty od roku 1989 nikdo, tím méně prezident, nevylučoval z politického procesu. Obě strany, víc než zřejmo, se mají čile k světu, úspěšně prosperují a vůbec se neohlížejí na vstřícnost nebo přehlížení ze strany svých odpůrců.

Prezident republiky je občanem státu a výsledky demokratických voleb uznává jako každý jiný občan tím, že respektuje účast a působení zástupců všech zvolených stran v  parlamentu, tedy i republikánů a komunistů, aniž by se musel scházet s jejich představiteli.

Pokud se sládkovci a grebeníčkovci cítí frustrovaní a odcizení (není to na nich vidět), pak to rozhodně není tím, že musí žít v této osmdesátiprocentní demokracii . Přesně naopak, právě tato otevřená společnost jim umožňuje zjevně, tlumeně či skrytě propagovat myšlenky totalitního dirigismu.

Demokratická většina u nás musí nadále vést politickými prostředky svůj spor o  podobu společenského systému se všemi, kdo se pokoušejí uplatňovat znehodnocené a neosvědčené koncepty fašistické a  komunistické ideologie. Bylo by bláhové poskytovat obhájcům těchto idejí více legitimity, než jim poskytuje ústava a platné zákony.

Myslet si, že laskavé zacházení a rozhovory prezidenta s nimi z nich mohou udělat slušné lidi, jak o tom uvažuje pan Stroehlein, je sice myšlenka lákavá, ale morálně politicky scestná, ne-li nebezpečná. Připomeňme si jen, jaká stoka urážek a sprostot se stala z projevů republikánů při volbě prezidenta v roce 1993 a jakým způsobem napadají představitele demokratické politiky včetně prezidenta i dnes.

Rudolf Battěk

Klíč ke stabilitě drží extrémní strany

MFDnes 26.5.1998

P r a h a - Všechny propočty, jak sestavit stabilní vládní koalici, by byly možná zbytečné, kdyby čtvrtinu až pětinu křesel v parlamentu neobsadili komunisté a republikáni - tedy strany, ke kterým si zbytek parlamentních politiků vědomě přibouchl dveře. Protože i po předčasných volbách - jak ukazují průzkumy mezi voliči bude ve sněmovně zasedat kolem čtyřiceti republikánů a komunistů, vybírají se hlasy pro vládní většinu ne z dvou set, ale nejvýše ze sto šedesáti poslanců. To se pak pevná vláda sestavuje těžko.

Britský politolog Kieran Williams už vloni na podzim předpověděl , že ani předčasné volby nepřinesou stabilní vládu, a zdůvodnil to právě milionem hlasů pro KSČM a SPR-RSČ. "Hlavním problémem je velmi omezený počet osobností, které mohou být povolány k vytvoření vlády. Takový je železný zákon politiky. Mají-li extremisté patnáct až dvacet procent mandátů, pak je jakákoli vláda, v jakémkoli složení, nestabilní," řekl Williams.

Pokud zůstane pro ostatní politické strany koalice s extremisty tabu, má tato situace dvě řešení (pomineme-li nepříliš pravděpodobnou možnost, že by vláda navrhla KSČM či SPR-RSČ rozpustit a soud by jejich zákaz schválil):

- buď se změní volební systém z poměrného na většinový, což by nejspíš znamenalo oslabení krajních stran v parlamentu (Většinový systém si přímo do programu dala Unie svobody, ještě dříve jej navrhl Václav Klaus. Miloš Zeman je však proti němu.),

- nebo začne komunisty a  republikány volit méně lidí. Ani jedno se nestane ze dne na den.

Pokud jde o odliv republikánských a extremistických voličů, většina odborníků na politiku mluví o pozvolných a postupných cestách.

Publicista Andrew Stroehlein v internetových Britských listech doporučuje, aby prezident přestal politiky KSČM a SPR-- RSČ opomíjet při politických schůzkách. "Republikánští a komunističtí voliči patří k nejvíce odcizeným složkám společnosti. Jsou z různých důvodů frustrováni politickým vývojem od roku 1989, hlavně však proto, že se necítí součástí tohoto vývoje. Jejich svět se od základů změnil a vyjadřují jen hněv a posměch vůči systému, který, jak se zdá, pomíjí jejich zájmy a obavy. Ignoruje-li prezident jejich legitimně zvolené politické představitele, jen to zvyšuje pocit odcizení těchto občanů," napsal Stroehlein.

Havlův poradce Jiří Pehe míní, že tudy cesta nevede: "Prezident se neodvrací od komunistických a  republikánských voličů, ale s představiteli těchto dvou stran je velice těžké o čemkoli seriózně diskutovat, protože tam není společná řeč, nejsou tam styčné body," uvedl Pehe. Přístup Hradu ke KSČM a  SPR-RSČ se podle něj nemůže změnit bez toho, aby své postoje změnily také obě strany.

Co by se tedy mohlo stát, aby voliči komunistů a republikánů začali brát politický vývoj posledních let alespoň trochu za svůj? "Politické strany hlavního, demokratického proudu by měly začít odpovídat i na některé frustrace a požadavky těchto lidí a reflektovat je ve svých programech," uvažuje Pehe.

"Problém není ani tak v komunistech a republikánech, a vůbec už ne v  tom, že bychom se je měli v této situaci snažit dostat do hry," řekl politolog Bohumil Doležal. "Problém je v nedostatečné věrohodnosti ostatních stran. Které jsou jedna jako druhá zamotané do víceméně nesrozumitelných konfliktů, do směšných problémů, se kterými si nejsou schopny poradit."

"Pravicové strany jsou nevěrohodné, a tím ženou vodu na mlýn extremistickým stranám. Ty tím pádem jednak nejsou schopny přeměny k lepšímu, jednak neztrácejí voliče," dodal Doležal.

Publicista Petr Příhoda doporučuje, aby se o republikánech a  komunistech více psalo. "Neizoloval bych je příliš. Vždyť cosi podobného, ale v mírné podobě, se dříve dělo se sociální demokracií - ta byla taky mediálně izolovaná a myslím, že bylo dobře, že se s tím přestalo."

Sociolog Jiří Jandourek nevěří, že by se extrémní strany časem "zkultivovaly" a samy od sebe extrémní být přestaly. "Jistě, jsou i strany, které značně zkrotly, čehož dokladem jsou třeba polští komunisté vášnivě toužící po NATO. Jenomže `kultivace` v tomto případě probíhala v podobě desítek let tvrdého boje, ve kterém i  komunisté změkli," napsal v MF DNES. A nezdá se, že by sama od sebe vymizela i voličská poptávka: "Po dlouhou dobu bude existovat deset až patnáct procent voličů, kteří se se systémem neztotožňují a  jsou xenofobní, jako tomu je v západoevropských demokraciích," soudí prezidentův poradce Jiří Pehe.

Jan Lipold

Databáze

Jiří Jírovec

Psát pro elektronické noviny, například pro Britské listy má výhodu v tom, že jejich čtenáři jsou bez výjimky počítačově gramotní - nejméně tak jako já.

Sám vím jen to, že musím zmáčknout gombík na počítači a podívat se jestli se rozsvítila světýlka na čelním panelu. Ve své naivitě si představuji, že se tím rozsvítí v bedně jakémusi pidimužíkovi, který se, ukryt v přístroji, snaží vyhovět tomu, co po něm chci. Sepne tedy monitor a přes obrazovku mě vcelku taktně upozorní, že jsem sklerotický blb, který zase zapomněl disketu v přístroji. Tak ji vyndám, stisknu podle příkazu libovolnou klávesu a nechám mužíka rozvěsit po obrazovce ikony do nichž se pak trefuji chaoticky poskakující myší šipkou.

Samozřejmě vím, že ve skutečnosti jsou věci daleko složitější. Těch mužíků tam musí být víc - ten už zmíněný a pak ještě za každou ikonou nejméně jeden specialista.

Jdu tedy s pokrokem a používám ty mužíky pro různé služby. Psaní všelijakých dokumentů (abych se uživil), dopisů a článků, abych nějak vykompenzoval tu první nudu. Pak mi kdosi nasadil do počítače minipošťáka, který pípne, když něco přijde a chodí za mě na poštu. Pak jsem se domohl ještě jednoho služebníčka - obhospodařuje MS-Access, což je databáze. Mužíček schraňuje informace, které mu svěříte. Je to takový poloviční lidumil. Na začátku vám dá několik rad, jak mu ty informace musíte zabalit, aby došla naplnění definice, podle níž je databáze souborem informací, které mezi sebou mají určitý vztah a jsou uschovány organizovaným způsobem. Když ho poslechnete, odklepne, že poslané je v pořádku a hned nato ukáže svou horší stránku. Nic nevydá, ledaže s ním mluvíte jeho řečí. To se pak může přetrhnout a obratem dá k sobě věci, o nichž už třeba ani nevíte, že jste mu je svěřili.

Nepíšu ale proto, abych čtenáře ohromoval svými technickými znalostmi. K psaní mě inspiroval pozoruhodný článek Ivy Drápalové (BL, 22.5. 1998) o její návštěvě archivu Stb v Pardubicích. Málokdy se totiž čtenář dozví něco z autorova nitra. Protože určitým způsobem na na její článek navazuji, dovoluji si z něj citovat několik úryvků. Jsou vytrženy z jejího textu bez zlého úmyslu.

Iva Drápalová vlastně píše o setkání s databází do níž někdo dodal informace, někdo je uspořádal (vcelku chaoticky), takže ona sam potřebovala tři dny jen na jejich okopírování.

Technickou úroveň této databáze zhodnotila takto: Přemýšlela jsem o tom, jak zbytečné bylo všechno to donášení. Existoval obrovský aparát, stohy "přísně tajných" dokumentů, a přesto - nakonec závisela tajná policie vetšinou jen na nespolehlivých informacích od hrstky lidí. Policie měla odposlouchávací zařizení, mohli poslouchat mé telefonní hovory, prohledávali mé věci, ale kupodivu z toho nezískali skoro žádné informace. Ve složce jsou záznamy jen asi tří nebo čtyř telefonních rozhovorů. Byla jsem na stovkách diplomatických večírků a večeří. Ve složce jsou však jen dvě zprávy z oslav indického Dne nezávislosti, z jednoho britského večírku a z několika amerických večírků pri příležitosti čtvrtého července. Nespočetněkrát jsem obědvala s americkými, britskými a německými tiskovými atašé a svazek se o tom vůbec nezmiňuje, ani se nezmiňuje o mých častých rozhovorech s různými velvyslanci.

Stb ovšem pracovala postaru. Konec konců písemné záznamy Stb jsou jen vylepšenou versi databáze, kterou kdysi používal pověstně známy Bretschneider. Toliko s tím, že mikrofilmy mají podstatně větší kapacitu než manžeta jeho košile.

Iva Drápalová pak pokračuje současné době naprosto nepoplatným vyznáním: Jak míjel čas, moje nálada se měnila. K mému velkému překvapení jsem dlouho poté, co bylo dvacet let mého života přede mnou takto odhaleno, měla vztek na tiskovou kancelář Associated Press. Uvědomovala si ta tisková kancelář, pod jakým jsem byla tlakem? Neustalé napětí? Neustálé sledování tajnou policií? Vědomí toho, že se jedna strana pořád ptá, "Pracuje pro CIA?" a druhá strana, "Pracuje pro Stb?" A co oběti mé rodiny? Opatrnost, kterou jsem musela pořád projevovat při setkání s přáteli. A po celou tu dobu jsem neměla na svou ochranu nic, než svou integritu.

Je to nesmírně lidský výkřik do tmy, který si pro sebe zjednodušuji na: Proč nás, kurva, nenechali všichni napokoji? Paní Drápalová se nikdy nedostane ke svému svazku v CIA, kde budou informace o tom, jak často chodila na večírky a na obědy s tiskovými atašé atd. S minulostí se tedy vyrovnala, pokud to šlo, skrz svazek Stb a tak chodí po ulicích Prahy s pocitem, že "éra policejního sledování je už za námi" a že nemá udavače v patách.

Je možné, že jako pensistka už nikoho nezajímá. To ovšem na druhé straně nikterak neznamená, že by se jakákoli moc jen tak vzdala sledování občanů a služeb informátorů.

Pokrok se ovšem nedá zastavit a tak trapně zastaralé manžety a mikrofilmy byly vystřídány elektronickými bretschneidery, kteří neustále hromadí nové a nové informace o každém z nás. Sídli v počítačích v nichž, s rychlostí elektronům vlastní, zařazují zdánlivě nepoužitelné informace do míst, kde je snadno najdou, kdyby se někdo někdy ptal. Databázní mužíčkové se ovšem nenarodili jako bretschneidři. Těmi se stávají jaksi nepřímo v okamžiku, kdy si jejich záznamy začne ten "někdo" dávat do souvislostí.

Uvedl jsem, že podstatou databáze je to, že informace v ní obsažené mezi sebou mají určitý vztah. Doba však pokročila natolik, že lze zařídit, aby mezi sebou měly vztah i informace ve dvou či více databázích - což posléze umožňuje kombinovat informace způsobem, o němž se dřív lidem ani nezdálo.

Řekněme že pan Smith má, bez uvedení pořadí důležitosti, auto (tedy SPZ) , manželku , úvěrovou kartu, účet v bance, přenosný telefon v kapse a jeden pevný doma. Na kanadské poměry celkem běžné vybavení.

V databázi policie je k SPZ připojeno jméno a adresa pana Smitha - a samozřejmě všechno, o co se policie v souvislosti s vozidly zajímá. Kdo ví jak na to, může ze značky zjistit jméno a adresu. Tato informace, předaná panáčkovi od bankovních kont, otevírá dveře k bankovním transakcím pana Smitha. Mužík přes úvěrové karty sleduje všechny nákupy a jiný zase použité léky a frekvenci návštěv u lékaře. Jméno pana Smitha se objevuje i v databázích cestovních kanceláří, leteckých společností, hotelů, pasových úředníků atd. Správně oslovení pidimužíci tedy mohou obratem ruky vytřepat z rukávů neuvěřitelné množství informací.

Představme si, že pan Smith má český protějšek, pana Nováka, žijícího (pro kontrast) v ještě v době mikrofilmů. Ten má jen ženu a peníze nosí po kapsách. A předpokládejme, že oba dělají o jednom čtvrtečním odpoledni totéž - mají rande se svou milenkou. Mohli by taky jít do banky vyjednat půjčku na nábytek, ale trocha erotiky článek osvěží.

Pan Novák nemá telefon a tak ráno řekne ženě, že se asi trochu opozdí nebo jí to zavolá ze své práce do její. V poledne vyklouzne pod nějakou záminkou z práce, což možná vrátný zaregistruje nebo taky ne. V drogerii koupí preservativy, ve stánku kytku (může-li milenka s něčím takovým přijít domů) a v nějaké samoobsluze flašku. Při každém placení vytáhne příslušnou státovku z kapsy, dostane něco zpátky a pospíchá dál. Pak jde nejspíš do půjčeného bytu nějakého kamaráda, kde ho nikdo nezná. Popis dalších událostí by se mohl podobat pornografii a tak se raději budu věnovat panu Smithovi.

Ten se nejspíš musí z práce odepsat protažením magnetické karty čtecím přístrojem. Navíc ho při tom nafilmuje bezpečnostní kamera. Preservativy a flašku koupí na kartu. U květinového stánku zjistí, že nemá "cash", peníze v hotovosti, a tak použije bankovní automat. Pak si vzpomene, že zapomněl říct své ženě, že se asi trochu opozdí a tak vytáhne z kapsy telefon a zavolá. Pak se sejde s milenkou a tak raději, stejně jako v případu pana Nováka, skočím do okamžiku, kdy jsou oba pánové zase doma.

O odpoledni pana Nováka není žádný trvalý záznam. Prošel jím, až na vrátnici, zcela anonymně. S panem Smithem je tomu zcela opačně. Jeho karta zanechala stopu ve vrátnici, je možná nafilmován, jak odjíždí autem z parkoviště, je zaznamenáno, kdy kde a co koupil v drogerii a vinném krámu, stejně tak jako kdy, kde a kolik si vybral v automatu ze svého konta. Stopu zanechal i jeho telefon. Kdy, komu, jak dlouho a dokonce odkud volal. Nemá-li milenku s bytem, zanechal stopu i v motelu.

Pana Smitha sledují ovšem i další mužíčci. Jim neunikne, co a jak často sleduje na Internetu, komu a jak často posílá elektronické dopisy, které politické straně poslal z daní odečitatelný dárek, jaké časopisy si přeplatil atd atd.

Informace se hromadí a náš pan Smith, stejně tak jako ostatní Smithové a Nováci, nad tím nemá žádnou kontrolu. Jednotlivé záznamy jsou jako Svatoplukovy pruty - samy o sobě neznamenají nic. Teprve když se spojí dohromady, je zle. Jak moc může být zle, závisí na tom kdo a jak se s mužíky domluví a na co pak jimi vydané informace použije.

Informace z databáze, která skrývá údaje o lécích, které pan Smith používá, se mohou dostat do rukou marketinkové společnosti, která z nich usoudí, že ho často bolí hlava a že by se možná dal přetáhnout od aspirinu k advilu nebo tylenolu. A tak se jednoho dne v poště nic netušícího pana Smitha objeví reklamní leták. Stejná informace může v rukách zdravotnické pojišťovny znamenat, že panu Smithovi neobnoví pojistku, protože, podle toho co bere, je "rizikový". Pan Smith rovněž nemusí dostat místo o které se uchází, protože potenciálnímu zaměstnavateli se nemusí líbit, že přispívá na určitou politickou stranu nebo kdysi poslal omylem nekrytý šek.

Řeč je pořád jen o panu Smithovi, který nikoho nezajímá. Tento stav se může změnit - třeba tím, že chce dělat politiku. Milenku má třeba jinou nebo zrovna žádnou, ale informace o nákupu preservativů stále kdesi existuje. Stejně tak jako záznam, že jeho žena si v té samé době sama kupovala antikoncepci. Spojení těchto dvou informací správným způsobem může způsobit porážku pana Smitha, protože muž, jehož žena používá antikoncepční pilulky, přece nemusí kupovat preservativy. Záznam v obchodě ho usvědčuje z nemorálnosti - nejspíš má milenku - což je voda na mlýn politickým oponentům.

Tenhle příklad je nadnesený, ale ne zase tak moc. Prokurátor Ken Starr, který vyšetřuje (mimo jiné) jestli Monika Lewinski něco měla s Clintonem, například požadal jisté washingtonské knihkupectví o záznamy, co Monika u nich nakoupila na úvěrovou kartu. Možná, že existuje nějaká obskurní příručka typu "Jak souložit s presidentem", jejíž nákup by o podezřelé lecos napovídal, zejmena pokud s ní hned šla do Bílého domu.

Paní Drápalová nemá tak zcela pravdu, že éra (policejního) sledování je za námi. Moderní technika umožňuje hromadit neuvěřitelné množství informací o každém z nás, aniž si to v podstatě uvědomujeme. Bylo by bláhové domnívat se, že nemohou být kdykoli zneužity a že se to neděje. Pro moc, ať už na jakékoli úrovni, je velmi lákavé spojit síly počítačových Bretschneiderů ve svůj prospěch.

Jak těmto snahám zabránit je otázka. V nouzi je dobrá rada Ivy Drápalové - zachovat si vlastní integritu. Víc se s tím asi zatím nedá dělat.

Jiří Jírovec

Aleš Drápal

Vazeny pane sefredaktore,

dovoluji si na Vas obratit v souvislosti s prekladem clanku me maminky Ivy Drapalove, ktery jste uverejnil v Britskych listech.

Maminku na jednu stranu potesilo, ze jste shledal jeji clanek natolik zajimavy, abyste venoval prostredky na jeho preklad, na druhou stranu vsak byla roztrpcena zamenou krestnich jmen u nekdejsich velvyslancu v USA.

Nechapeme, proc jste misto jmena Jaromir Zantovsky uvedl jmeno Michael Zantovsky. Vzdyt i pri minimalnim prehledu o modernich ceskych politickych dejinach je jasne, ze Michael Zantovsky oficialne mohl reprezentovat nasi zemi teprve v obdobi polistopadovem.

Uvedenim jmena Jaromira Zantovskeho maminka chtela na konkretnim pripade demonstrovat, jak beznadejne tupa a skutecnemu zivotu neadekvatni je veskera snaha o kadrovani lidi pouze na zaklade informace o jejich postaveni. Je proste skutecnost, ze nejeden pomerne vysoce postaveny clovek si zachoval jistou osobni integritu v mire daleko presahujici bezny prumer, a i to patri k pravdivemu obrazu o letech normalizace. Ten obrovsky kontrast mezi jednanim ruznych lidi, kteri byli uzce spojeni s tymz normalizacnim rezimem, bylo samozrejme mozno vyjadrit na omezene plose clanku jen zkratkovite - koneckoncu to nebylo jeho hlavni tema. Ovsem prave pro to, ze vec nemohla byt plne rozvedena, povazuji za pripadne, abyste venoval nestastne zamene pozornost a vyraznym zpusobem uverejnil opravu.

Jsem si vedom toho, jaka dilemata prekladateli pusobi anglicka slova, ktera se do cestiny prekladaji ruzne podle rodu. Konstatuji, ze pri volbe prevodu slova friend na pritel/pritelkyne, nebyla pri prekladu vzdy zvolena ta varianta, ktera odpovida skutecnosti. Ceskemu ctenari bych pak rad vysvetlil, proc jsou Pardubice nazvany mestem vezi. V mamincine originale puvodne stalo steeple-chase. Pri redakcnich upravach v Los Angeles Times to kdosi omylem zkratil pouze na  steeple, coz v anglictine samo o sobe skutecne znamena vysokou spicatou kostelni vez.

Aleš Drápal

Ing. Jiří N o v á k

místopředseda NEZ

Tel.: 537945

E-mail: novak@bbs.infima.cz

Vážený pan

Ing. Jan Kasal

předseda komise pro sdělovací prostředky

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR

Sněmovní 4

118 26 Praha 1

4.11.1996

Vážený pane předsedo!

V příloze Vám posíláme otevřený dopis, který se naše hnutí rozhodlo poslat voličům. Protože jsme přesvědčeni, že současný postup sdělovacích prostředků je v rozporu s Ústavou ČR, žádáme Vás, abyste zajistil prověření objektivity výběru prezentace kandidátů do Senátu ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, mezi které podle našich informací patří Svobodná Evropa.

Pokud nebude možné tuto objektivitu dokladovat, měla by se komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR vzniklou situací zabývat, vyvodit důsledky a zajistit taková opatření, aby platné zákony tohoto státu byly dodržovány.

Na rozdíl od minulosti, kdy KSČ např. O Chartě 77 informovala nechala ji odsoudit, ale nezveřejnila ji, současní cenzoři se poučili natolik, že utají i existenci předkládaných dokumentů.

Ing. Jiří N o v á k

místopředseda NEZ

Tel.: 537945

E-mail: novak@bbs.infima.cz

Příloha:

Dopis voličům

Na vědomí:

Miloš Zeman předseda PSP ČR

J. Jiřík

Ve vydani Mlade fronty Dnes z 30. 5. 1998 na stranž II prilohy Veda a pocitace zverejnil autor clanku Jan Novak pod titulkem "Elektronicka svoboda s vuni semtexu" reprodukci www. stranky Gay Nazi Sex Ads, pricemz v reprodukci strany ( uvedene autorskou poznamkou Repro: MF DNES) je zretelne čitelna www.adresa teto stranky.

Pro ctenare, kteri nemaji moznost nahlednout do papiroveho vydani MF DNES, uvadim, ze na fotografii zverejnene v MF Dnes je uvodni cast www.stranky s adresou, vyse uvedenym nadpisem, a fotografii mladeho arijskeho muze v kosili (originalu hnede ) a velmi zretelnym hakovym krizem .

Autor clanku a vydavatel podle meho mineni svym pocinem naplnili skutkovou podstatu trestneho cinu dle par. 260 odst. l,2 trestního zakona - Podpora a propagace hnuti smerujicich k potlaceni prav a svobod obcanu.

(... 1) Kdo podporuje,nebo propaguje hnuti, ktere prokazatelne smeruje k potlaceni prav a svobod obcanu, nebo hlasa narodnostni, rasovou, tridni nebo nabozenskou zast, bude potrestan odnetim svobody na jeden rok az pet let. 2) Odnetim svobody na tri leta az osm let bude pachatel potrestan a) spacha -li cin uvedeny v odstavci 1) tiskem,filmem, rozhlasem,televizi,nebo jinym podobne ucinnym zpusobem ...)

Clanek v MF Dnes obecne konstatuje, ze na internetu se lze setkat s cimkoliv, a ze se proti tomu (marne ) snazi vlady a ruzne instituce bojovat.

Osobne vsak mam za to, ze tim, ze MF Dnes zverejnila fotografii www.strany tohoto hnuti, vcetne internetove adresy ( to neumi zaretusovat ) takoveto hnuti zjevne propaguje, protoze staci natukat do pocitace uvedenou adresu a mame arijskeho chlapce v krasne barve, na teze strane o neco nize je jeho kolega ve vojenske informe, pod kterymi nechybi ani text.

Mam za to, ze zverejneni teto adresy je proste skandalni, a doufam, ze vydavatel i statni zastupitelstvi z tohoto vyvodi patricne zavery.

Janu Novakovi bych doporucil dve publikace - Trestni zakon a trestni rad najde v  cisle 117 publikace Uplne Zneni za pouhych 47,- Kč a Seznam advokatu vede Ceska advokatni komora v Praze.

J. Jiřík