Předvolební pořad "21" v České televizi
Počínaje prvním červnovým dnem uvádí Česká televize změněný formát své zpravodajské Jedenadvacítky. Obvyklý obsah byl redukován na úvodních deset minut, po nichž následuje třicetiminutová moderovaná debata se čtyřmi představiteli politických stran kandidujících v předčasných volbách.
Obavy Jakuba Puchalského, že současná Česká televize není s to připravit kvalitní diskusní pořad, který by mohl naplnit zákonem předepsaný předvolební vysílací čas, se ukazují jako opodstatněné.
Nepovedlo se už studio předvolební Jedenadvacítky: stůl ve tvaru bumerangu má světlý a navíc vzorovaný motiv, který se do prostředí studia nehodí a vysloveně ruší. Vhodná není ani dramaturgie debaty: místo diskuse mezi politiky jsme svědky dialogu mezi politikem a moderátorem, často na úrovni politické travestie (Drtinová: "Ptám se vás, kde na to chcete vzít peníze." Host: "No, ve státním rozpočtu, přece!").
Zdánlivě by měl být takový typ pořadu přínosem pro tzv. malé strany. Ukazuje se však, že v souboji s parlamentními matodory nemají jejich většinou necharismatičtí a debatně méně pohotoví soupeři šanci. Pocit nejistoty a méněcennosti v zástupcích těchto stran ještě posiluje přístup moderátora, který dikcí pokládané otázky jakoby naznačoval: "Já vím, že se od vás stejně nic zajímavého nedozvíme, ale když to musí být, tak tedy mluvte..."
Ze tří dosud uvedených pořadů je navíc patrné, jak velký je nedostatek osobností schopných kultivovaného projevu před kamerou. I naprostá hloupost, jako je plán Občanské koalice zřídit penzijní fond řízený "zkušenými zahraničními odborníky," zní přijatelně, pokud ji pronese sebevědomý a charismatický Jozef Wagner.
Největší (a pochopitelnou) slabinou pořadu jsou jeho moderátoři. Jak Daniela Drtinová, tak Jana Bobošíková kladly hostům pouze předem připravené, víceméně prvoplánové dotazy, a nedokázaly na odpovědi politiků adekvátně reagovat. Mimoto se obě moderátorky několikrát nechaly vmanipulovat do situace, kdy místo kladení otázek pronášely vlastní soudy (např. o vhodnosti znovuzavedení trestu smrti), aniž by přitom byly na diskusi o tématu náležitě připraveny. Působilo to velmi neprofesionálním dojmem.
Závěrem se dá říct, že pořady "21" sice neklesly tak hluboko jako Karanténa, kde se Ladislav Doležal za položení vtíravé nebo kontroverzní otázky ještě omlouvá a jeho servilita musí uvádět do rozpaků i samotného politika, ale diskusní Jedenadvacítka přesto zůstala na půl cestě mezi měkkým klepetkovsko-dittrichovským přístupem a kvalitním, dobře strukturovaným a profesionálně zvládnutým diskusním pořadem. Ale buďme realisté, něčeho podobného se od současného týmu v ČT nedočkáme.
Slova - spolehlivý nositel obsahu? aneb Chápání demokracie po Česku
(Pražský autor, jehož jméno a adresa jsou známy, si přeje vystupovat pod jménem "Ondráš")
Ferdinand Peroutka ve svém Demokratickém manifestu na jednom místě (str. 183 českého vydání z r.1991) říká:
"Demokracie devatenáctého století, která vše dovolovala podrobit svobodné kritice, nezbytně musila užívat slov pravdivě. V této epoše byla vytvořena morální vážnost a úctyhodnost slov. Dlouhým úsilím pojmy byly přesně definovány, a mohlo jich být používáno jako spolehlivých nositelů obsahu. Vážný, se skutečností blízce spojený význam slov byl dílem generací. Pojmy byly důvěryhodné, poněvadž kdysi jedinci se i obětovali pro poctivý jejich obsah."
Je až k neuvěření, že ani po osmi letech svobodné diskuse nedošlo k obecnému srozumění v některých základních pojmech, které v České republice používáme. Orgie komentářů a polemik v českých médiích působí depresivně nikoli pro nesmiřitelnost stanovisek, ale především tím, jak jsou utilitárně ohýbána slova a dezinterpretovány jejich významy podle potřeb okamžitého účelu, jak chybí schopnost, případně ochota opustit osobní či ideologické předsudky, jakož i schopnost komunikovat, tj. hledat společné styčné body, východiska, řešení, přičemž tou základní podmínkou obvykle bývá dohoda o významech základního pojmového aparátu.
Všichni se shodneme v tom, že totalitní politický systém byl v listopadu 1989 nahražen politickou demokracií. Ale jak se tento pojem u nás interpretuje? Co se změnilo v myslích lidí, kteří vyrůstali v režimu, jenž legitimitu vlády jedné strany obhajoval východiskem, že demokracie je vláda lidu a vláda většiny? Vždyť právě tahle obecně přijatelná tvrzení byla u základu konstrukce, podle níž prý dělnická třída a pracující rolnictvo v industriální společnosti představují většinu, tudíž tyto třídy - a jejich samozvanou stranu - musí menšina (tj. ne- dělníci, intelektuálové atd.) poslouchat a přizpůsobit se jim.
Jak pokročil vývoj chápání politické demokracie od jednoduchých schemat "demokracie = vláda lidu", "demokracie = vláda většiny" ke komplexnímu a strukturovanému pohledu na demokratický politický systém? Zajisté, urazil už pěkný kus cesty, ale u některých publicistů a politiků jakoby se zastavil ve stadiu, kde demokracie se omezuje na možnost volit z více kandidátů a nastolení demokracie skončilo nahrazením systému jedné samozvané strany systémem více stran, jež spolu o moc soupeří.
Ale je toto ta podstatná vlastnost demokratického politického systému? A do jaké míry přežívá v myslích postkomunistických politiků názor, že "většina bere všechno"? Klasickým příkladem může být nejen Mečiarův "válec ze Zlatej Idky", ale i chování poslanců ODS ve volebním období 1992-1996 a koneckonců i bývalý premiér, který po vítězných volbách v roce 1992 v televizním pořadu "Co týden dal" 9.8.1992 celkem osmkrát použil výraz "Jakou drzostí...", když se obracel na zástupce občanských iniciativ a malých stran, které se nedostaly do parlamentu. "Jakou drzostí si dovolujete oponovat nám, nejsilnějším stranám, které mají podporu... apod." (viz Co týden (ne)dal, nakladatelství LN 1993, str. 137)
Lecos napoví pohled do novin. Tak například komentátor Lidových novin Petr Placák v čele svého úvodníku 5.1.1998 píše: "Parlamentní demokracie je politický systém, ve kterém zápasí reprezentanti určitých skupinových zájmů - politické strany - o co největší podíl na moci." O několik stránek dále senátor ODS Kondr hovoří o "politickém systému, který je založen na soutěži politických stran," a hned vedle je citován bývalý předseda vlády Klaus, který vytvoření Tošovského vlády označuje "za hrubé pošlapání elementárních principů parlamentní demokracie," jenom proto, že část reprezentantů jedné politické strany se nepodílela na její tvorbě. O pár dnů později (10. ledna) pak Václav Klaus ve svém článku v LN "Zrekapitulujme si to" vyslovuje naději, že "máme šanci, abychom vrátili věci veřejné tam, kam patří - tedy k občanovi, k parlamentní demokracii, k politickým stranám, jinak řečeno od zákulisního jednání... k volbám."
Z uvedených citátů je zcela zřejmé, jak český občan je znovu a znovu přesvědčován, že demokracie jsou především politické strany a jejich souboj o politickou moc, do něhož je také on, jako volič, čas od času zapojován. A jen zřídkavě se objevují názory, podle nichž "Občanská společnost hyne na úbytě tam, kde je kladeno rovnítko mezi politikou a bojem o politickou moc; kde vítězové... si rozdělí mocenské pašalíky a pak už jen hrají vůči občanům přesilovku." (Martin Palouš, LN 5.1.1998).
Hovoříme-li o demokracii, mohli bychom se čas od času zamyslet nad obsahem tohoto pojmu a pro začátek si vzít na pomoc třeba encyklopedie. Ty se obvykle snažívají vyjádřit co nejstručněji to základní, na čem se výklad pojmu v průběhu historie ustálil. Namátkou vybírám Webstera:
"Demokracie je systém vlády, v němž vládnoucí moc vykonává lid, buď přímo nebo prostřednictvím svých volených zástupců. Demokracie znamená také zásadu rovnosti práv, příležitostí a zacházení, jakož i zajišťování těchto práv."
Nebo Encyclopaedia Britannica: "Demokracie má různé významy. Existuje přímá demokracie a zastupitelská demokracie. Demokracie je také forma vlády - obvykle zastupitelská demokracie - kde moc většiny je vykonávána v rámci ústavních omezení stanovených k zajištění práv menšin a k ochraně užívání jistých individuálních nebo kolektivních práv (např. svoboda projevu, vyznání apod.). Takové demokracii se říká ústavní."
Nebo International Encyclopedia of the Social Sciences: "Demokracie - soubor idejí nebo politický systém.... Z hlediska normativního - vláda lidu, z hlediska deskriptivního - systém založený na soutěžících politických stranách, ve kterých vládnoucí většina respektuje práva menšin."
Co z těchto definicí vyplývá? Přinejmenším to, že citáty našich publicistů a politiků vnímají jenom první polovinu definice a na tu druhou polovinu, jež se týká zajištění práv menšin, práv jednotlivců, zkrátka názorů všech, kteří se nevešli do většiny a mysli jejich volených reprezentantů, se u nás často zapomíná. Že by setrvačnost z doby bolševika?
Naštěstí máme před sebou další lekci, která snad - doufejme - chápání demokracie opět posune o kousíček dál. V příštích volbách se totiž téměř s určitostí znovu dozvíme, že většinový občan vlastně neexistuje, že na většině jsme se shodli jenom tehdy, když jsme byli proti něčemu.
Bylo by docela zábavné a vzledem k osobnostním předpokladům i pravděpodobné, kdyby se čtyřicetiprocentní Zeman v pořadu V pravě poledne vysílaném někdy letos v srpnu osočil na desetiprocentního Klause se slovy "S jakou drzostí...", podobně jako to učinil Klaus se svými poraženými soupeři před šesti lety. Já však doufám, že tomu tak nebude, protože věřím, že jsme pokročili poněkud dále a přes snahu zjednodušeně polarizovat skutečnost ve svůj prospěch, jsem téměř na sto procent přesvědčen, že žádné většinové uskupení s vyhraněně unifikovanou ideologií tady již fungovat nebude.
Věřím tomu, že po volbách u nás nebude dominantních stran, že tudíž snad i naši politici dojdou k názoru, že většina je ve standardních demokraciích obvykle souhrnem různých menšin, často ideologicky rozrůzněných, a že podle toho se nejen k menšinám, ale také k sobě navzájem budou chovat.
Ondráš
No one pretends that democracy is perfect or all wise. Indeed, it has been said that democracy is the worst form of government exept all those other forms that have been tried.
Winston Churchill
Man's capacity for justice makes democracy possible, but man's inclination to injustice makes democracy necessary.
Reinhold Niebuhr