Nemilosrdné lekce z pravidel podnikání
Pod tímto titulkem, byť v jednotném čísle, byla ve Slově (21.5. 1998) otištěna glosa Matěje Štětky o spojení firmy Shell se Slovnaftem za účelem získání kontroly nad čerpacími stanicemi Petra. Její autor mimo jiné píše: "Domněnka, že zahraniční spoluvlastník (českých rafineérií, poznámka JJ) sám od sebe zajistí jak investice, tak strategickou obchodní politiku se ukázala jako velká chyba".
Podobnou zkušenost udělaly se strategickým partnerem ČSA. Jejich vicepresident, Jiří Průša v rozhovoru pro Právo (10.3. 1998) řekl: "Příliš je ještě živá špatná zkušenost s partnerstvím s Air France, které v roce 1993 České aerolinie přivedlo do historicky největší ztráty - 1.5 miliardy korun. Po odchodu Francouzů se hospodaření Českých aerolinií rok od roku zlepšuje a loni podle předběžných výsledků skončilo ziskem před zdaněním 100 až 110 miliónů.
Pozoruhodná je i Průšova odpověď na otázku, zda není na škodu, že ČSA dosud nebyly zprivatizovány: "Nijak nás nemrzí, že většinu akcií drží v Českých aeroliniích stát. Děláme totiž nezávislá rozhodnutí a stát nám do toho příliš nemluví". O tom, zda k privatizaci dojde, rozhodne podle něj vývoj politické situace v ČR (zvýrazněno mnou).
Povšimněme si, že nikoli ekonomické hledisko, jež by dávalo nějaký smysl, ale ideologie má rozhodnout.
Lekcí z podnikání je nepochybně velká řada a velkou šanci na zařazení do této galerie pochybné slávy má i spojení Boeingu s Aerem. Vracím se k této záležitosti, protože Boeing 3. 6. oznámil, že koncem roku 1999 uzavře svou torontskou filiálku, čímž se opět dostal na první stránky kanadských novin.
Tentokrát jde o továrnu se 2000 zaměstnanci, kterou získal v rámci fůze s firmou McDonnell Douglas v roce 1996. Podle Boeingu je tento krok nutný v rámci restrukturalizace. Továrna vyráběla dopravní letadla DC-9 a v poslední době transportní MD-11, které údajně nejdou příliš na odbyt.
První reakce kanadské strany zabírá široké spekrum názorů od prostého "They (Boeing) do not give a shit about Canadian workers" ("Naprosto serou na kanadské dělníky") přes spekulace, že jde o potrestání Kanady za to, že před časem koupila evropské Airbusy místo Boeingů až po smířlivou nabídku odborů, že jsou ochotny přijmout zmrazení mezd na tři roky (jde-li v první řadě o peníze).
Objevily se i požadavky, aby zasáhla vláda, podobně jako v případě firmy De Havilland. V této souvislosti kanadská CTV 3. června uvedla, že 300 miliónů dolarů vynaložených na záchranu DeHavillandu provinční vládou již bylo splaceno i s úroky a že De Havilland, který Boeing opustil, velice prosperuje pod jiným majitelem.
Situace s De Havillandem ovšem byla jiná v tom, že politikové měli máslo na hlavě - šlo o špatně provedenou privatizaci. Firma Douglas byla soukromá a tak nejde, z čistě politického hlediska, o žádnou pohromu, ale o běžnou záležitost tržně ekonomické společnosti. Současná provinční vláda se tedy nehodlá angažovat.
Poslední operace firmy Boeing potvrzuje, jak se zdá, výše uvedený výrok Matěje Štětky a tím obavy o kvalifikaci odborníků, o jejichž dobrozdání se česká vláda opřela při svém rozhodnutí o kapitálovém vstupu Boeingu do Aera.
Ještě větší obavy je třeba mít o kompetenci samotných ministrů a jiných politiků v celé věci zaangažovaných.
Josef Lux (KDU-ČSL) podkladové materiály interpretoval takto (cituji z Práva, 1.4. 1998): "Nepodpořil jsem vstup Boeingu do Aera Vodochody, protože garance státu je opravdu mimořádně vysoká. To by se našim podnikům podnikalo, kdyby měli takový přístup státu". Podle stejného zdroje řekl místopředseda hospodářského Miroslav Grégr (ČSSD), že to je pro vládu ČR ostuda. Podmínky vstupu prý byly ve výběrovém řízení jednoznačně stanoveny, ale vláda podlehla vyjednávačům Boeingu, čímž udělala z výběrového řízení frašku a znevýhodnila ostatní uchazeče.
Jsou tito dva politikové hlupáci, kteří nevidí, jak skvělý ten "deal" s Boeingem je a přihřívají si svoji polívčičku, nebo mají pravdu a v české vládě je něco shnilého?
Ministr obrany Lobkowitz (US) a předseda parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas (ODS) se naopak shodují v tom, že Boeing sice minimálně riskuje materiálně, ale je v jeho zájmu nepřijít v Evropě o pověst.
Mají pravdu nebo jsou to hlupáci, kterým nedochází, že v současném světě se pověst dá skrýt za všemocné restrukturalizace? Posledně jmenovaní politikové mají ovšem naprostou pravdu, že Boeing nic neriskuje. V podniku s hotovým a pravděpodobně docela prodejným výrobkem (L-159) se to dá s garantovanou miliardou v kapse do roku 2008 nějak překlepat.
Předseda představenstva Aera Vodochody se připojil mezi optimisty svou odpovědí na otázku, zda se neobává, že jeho podnik skončí stejně jako De Havilland. Dřív než budu citovat jeho odpověď (viz Právo, 13.5. 1998) chci zcela upřímně napsat, že nemám větší přání než to, aby tento člověk byl geniem podnikání. Jaroslav Borák totiž řekl: "Neúspěch Boeingu v této firmě byl asi jedním z důvodů, proč tak odpovědně přistupoval k jednání o vstup do Aera a proč jednání (a získání horentního garantovaného úvěru, poznámka JJ) trvala tak dlouho. Myslím, že jako partner je pro českou vládu tím nejlepším garantem, že nikdy nedojde k situaci, že by ČR musela za Aero některé z poskytnutých záruk zaplatit."
Jiří Jírovec
PS Zmínil jsem se o spekulaci, že chystané uzavření továrny v Torontu může být odvetou za nákup (pro Air Canada) patrně výhodnějších Airbusů. V případě Aera mohou vládní garance představovat vítanou páku pro Boeing, abychom ještě rádi kupovali jeho výrobky.
Dodávám, že nejde o to, zda s někým spolupracovat nebo ne, ale za jakých podmínek. Případ firmy De Havilland v tomto směru naznačuje, že nalezení vhodného partnera je pro úspěch klíčové.
Fakt, že se vláda rozhodla pro Boeing a ne pro British Aerospace (který neměl žádné další požadavky) a dodatečně podlehla nátlaku Boeingu na finanční požadavky, vrhá na celou situaci velmi podivné světlo. Tímto vývojem by se měla zabývat Poslanecká sněmovna, jíž je vláda za svou činnost zodpovědná.
Je to pravda? Zastává český ministr školství skutečně názor, že je potřeba omezit počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, aby nevznikaly levicové nepokoje?
Pane Culiku,
doporucuju vasi pozornosti clanek v Respektu c 24/98, vysel v pondeli, a je k dispozici zde.
Jde o clanek "Extremiste s diplomem", napsal ho Martin Kontra. Upozornuje na nedostatek mist na vysokych skolach a v souvislosti s tim take popisuje obavy stredovych a levicovych politiku z "premnozeni vzdelancu". Zajimavy je nazor soucasneho ministra skolstvi Sokola- pry tvrdi ze uz je u nas vysokoskolsky vzdelanych lidi dost a pro vic vysokoskolaku by nebyla ve spolecnosti prace. A protoze nezamestnana inteligence je hybnou silou levicovych bouri, bude podle nej lepsi, aby nebylo prislis mnoho nezamestnanach vzdelancu...
Pro me neni a nikdy nebyl ministr Sokol nazorova autorita. Ale zase si netroufam odsoudit jeho tvrzeni jako nesmyslna. Co ho k takovym nazorum privedlo? Je to nedostatek predstavivosti starnouciho muze neschopneho drzet krok s rozvojem novych technologii a neschopneho si predstavit nove profese, k jejichz zastavani bude potreba vetsi objem vzdelani? Nebo snad strach ze vzdelanych volicu, kteri uz dnes jen malokdy podlehaji nabozenske ideologii (Sokol - KDU-CSL)? A navic hrozi, ze se z nekterych z nich stanou i obecne nebezpecni intelektualove, kteri svym pusobenim ohrozuji rezim...
Nebo snad spickovy politik tusi, jak bude rizena ceska spolecnost a varuje nas uz predem- kdyz zustanete "blbi", budou se vam lepe snaset pomery, do kterych vas vedeme. Ale ted zertuju. Dale ve vaznem tonu. Extremismus, at levicovy nebo pravicovy, souvisi prece spis nez se vzdelanim s hledanim sveho mista ve spolecnosti, s mladickym idealismem- nebo stareckou bezmocnosti.
K podstate clanku sameho: Mel by se daleko rychleji rozvijet sektor vyssiho skolstvi. Tedy dvou, trileteho odborneho pomaturitniho studia. Tento sektor by mel nest hlavni napor zajemcu o vzdelani. Na takovou skolu by bylo snadne se dostat a nebylo by tezke ji absolvovat. Pedagogu by se naslo dost mezi temi nejlepsimi ze strednich skol a (pod)prumernymi z vysokych.
Vysoke skoly, univerzity, by se tak zbavily hned dvou bremen. Jednak nekvalitniho personalu a jednak sve nepsane povinnosti produkovat vzdelance, ktera je pricinou temer stredoskolskych metod vyuky jake se tam dnes pouzivaji. A takto ozdraveny by se mohly lepe soustredit na tvurci praci s talentovanou elitou. Skutecnych inzenyru nebo doktoru by pak bylo mene- ale zato by se tento titul stal zase zarukou kvality absolventa, kdyz dnes zarucuje jen jistou odbornost.
Marek Houša
Dopis Janu Sokolovi, ministru školství ČR
Jan Čulík
Pan Jan Sokol
ministr skolstvi
Vazeny pane ministre,
Pondelni Respekt cituje v clanku Martina Kontry "Extremiste s diplomem" vase nazory, doufam, ze nejsou zkreslene. (Viz příspěvek Marka Houši, v těchto BL, JČ).
Byl bych vam velmi vdecen, kdybyste byl ochoten pro Britske listy vase pojeti ceskeho vysokeho skolstvi vysvetlit.
Pokud nejsou vase nize citovane nazory zkreslene, nazor, ze se musi CR vyvarovat prilisneho mnozstvi nezamestnanych obcanu s vysokoskolskym vzdelanim, protoze by to mohlo plodit levicove boure, je v evropskem kontextu skutecne pozoruhodny. Neznam zapadniho politika, ktery by se odvazil rici na verejnosti, ze obcanum musi byt odepren pristup ke vzdelani, protoze by se mohli stat nositeli kritickych, pripadne podvratnych myslenek.
Byl bych vam take velmi vdecen za vysvetleni vasi koncepce vytvoreni nastavboveho pomaturnitniho studia.
Nejvice znepokojujici je ale skutecnost, ze se zapadni staty velmi silne pripravuji na nadchazejici ekonomicka kataklysmata v dusledku informacni revoluce - ocekava se, ze
1. vznikne celosvetovy globalni trh, v nemz budou zruseny vzdalenosti v dusledku komunikacni revoluce a na tomto celosvetovem, velmi ostrem trhu budou spolu schopni konkurovat jen osoby s vysokou kvalifikaci a invenci, kteri se stanou motorem ekonomickeho a technologickeho rozvoje.
2. Zeme, jejich obcane nebudou schopni dosahnout nejvyssi invencni kvality se stanou v celosvetovem ekonomickem kontextu zavislymi provinciemi, jejichz existenci budou urcovat lide, kteri budou schopni byt na spicce technologickeho vyvoje. Teto pochmurne moznosti se velmi obavaji zeme jako Velka Britanie ci Spojene staty a snazi se ucinit v soucasnosti, co je v jejich silach, aby sve obcany pro pristi generace vybavily schopnostmi byt na spicce technologickeho a ekonomickeho rozvoje.
Vas koncept skolstvi jak se zda tyto skutecnosti, o nichz se na Zapade hovori temer denne, vubec nereflektuje.
Byl byste prosim ochoten se k temto zalezitostem vyjadrit?
Predem dekuji,
Jan Culik
(Jan Sokol dosud na dopis nereagoval. JČ)
K projektu ministra školství
Mili pratele vzdelanosti,
na Holubuv a Kontruv clanek / clanky v Respektu se teprve podivam, tak mou odpoved spis ani nectete.
Jen se primlouvam, abychom pozorne poslouchali vsecky strany. Z dosavadni zkusenosti s ministrem Sokolem se mi zda, ze je prvni, ktery vi, proc co rika, a snad krome jeho navrhu "plovoucich" uvazku pro ucitele se mi jeho navrhy zdaly dobre podlozene argumenty, o nichz stoji za to premyslet.
Hlavne nevim, jestli opravdu prohlasil to, co je mu vytykano o tom poctu vysokoskolaku.
Ze by intelektualove nemeli blizko k levici? Myslim, ze maji, tradicne, jednak prostym videnim socialnich souvislosti doprovazenym nizkou urovni mysleni o vyznamu individualismu v lidske societe.
Jiste ne vsichni, ale ja se taky divim, cim to bylo, ze se tolik lidi pred valkou a po valce dalo k bolsevikum. Mozna to bylo zvlastni bezohlednosti tehdejsich vyssich vrstev, nezvyklych v demokracii vic rucit za ty chudsi, mozna to bylo povahou jejich vzdelani, celkovou tendenci k spekulativni nemecke filosofii a ne k epmirismu anglickemu? Cert dneska vi.
Obcas jsem rad, ze v Respektu umeji rychle rict, co je nutne, obcas se mi zda, ze by meli pecliveji cist. Budu teda cist pecliveji sam jako prvni.
Ondrej Hausenblas
(Jenže proč by v demokracii nemohli i "intelektuálové" mít právo zastávat třeba i zastaralé "levicové" či "pravicové" názory? JČ)
Postoj vlády a parlamentu vůči televiznímu vysílání je v Británii trochu jiný než v ČR
V Rámci debaty o veřejnoprávní i komerční televizi v ČR, která probíhá na stránkách internetových Britských listů, napsal poslanec Michal Prokop, člen mediální komise českého parlamentu, v Britských listech dne 3. 6. mj. toto:
Včera proběhl u nás na půdě Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání seminář s mezinárodní účastí právě na téma "Vyváženost či objektivita zpravodajských a politicko-publicistických pořadů v televizi". Přítomní odborníci ze SRN i z USA konstatovali, že dosud není znám ve světě případ, kdy by byla regulačním orgánem odebrána licence k vysílání za takovýto, ale ani žádný jiný prohřešek. Pracuje se na bázi pokut či výstrah, které jsou (i u nás) ne vždy zcela účinnou sankcí.
Konstatoval jsem, že se k dopisu Michala Prokopa vrátím, v důsledku některých Prokopových nepřesností či zavádějících tvrzení, nejprvděpodobněji rozhovorem s činiteli britských inspekčních orgánů, dohlížejících na veřejnoprávní i komerční rozhlasové a televizní vysílání. Zatím bych chtěl jen poznamenat, že se v Británii skutečně stalo, že Rada pro komerční televizní vysílání neobnovila licenci některých komerčních televizních stanic, respektive je udělila televizním konsorciům jiným, protože za licenci nabídli vládě více peněz a programový projekt lepší kvality. (O televizní licenci takto před několika lety přišlo komerční televizní studio ranního vysílání TV AM a také studio Thames Television.) Protože existuje tento precedens skutečného odebrání licencí některým televizním stanicím, britské komerční televizní stanice berou Independent Television Commission nesmírně vážně.
Independent Television Commission nedávno kritizovala ITV, že je programový rozvrh britské komerční televize příliš opatrnický a nudný a že se ITV řádně nevěnuje zahraničním politickým událostem. Organizace Campaign for Quality Television (Kampaň za kvalitní televizi) zároveň kritizovala ITV, že nevysílá seriózní dokumentární filmy.
V důsledku této kritiky se ITV nyní rozhodla vytvořit britskou verzi známého amerického publicistického pořadu 60 Minutes. Má to být v Británii nejprestižnější zpravodajský a publicistický pořad za celou jednu generaci.
Moderátorem pořadu se mají stát buď známý černošský novinář Trevor McDonald, který nyní pravidelně uvádí hlavní večerní zprávy televize ITV, anebo velmi energický novinář z BBC, Jeremy Paxman, který dosud uvádí třičtvrtěhodinový publicistický pořad okruhu BBC 2 Newsnight, který se vysílá každý všední den (k dispozici také na satelitním okruhu BBC World Television).
Jeremy Paxman (viz nedávný článek Andrewa Stroehleina o tom, že právě českým televizím bohužel chybějí novinářské osobnosti takového velkého formátu - potíž je, že se mezitím ukázalo, že čeští novináři se nechtějí stát paxmanovskými osobnostmi) obdržel v květnu letošního roku od britské Královské televizní společnosti titul Interviewer of the Year, Moderátor roku. Deník Guardian charakterizuje Paxmanovu techniku interviewování politiků jako "obávanou" (fearsome) a dává mu přízvisko "Nemesis politiků - jeho styl provádění rozhovorů je nekompromisní a cynický".
Bude-li Jeremy Paxman jmenován moderátorem nového pořadu britské ITV Sixty Minutes, obdrží roční plat půl miliónu liber (cca 2,300 000 Kč měsíčně), což je asi dvojnásobek platu osobností, které v britské televizi čtou hlavní večerní zprávy.
Je to trochu jiný svět. Srovnejte nynější radikální úsilí britské komerční televize dosáhnout aspoň jedním důležitým zpravodajským a publicistickým pořadem nejvyšší kvality s ubohým a polovičatým řešením vedení veřejnoprávní České televize, které údajně zlepšuje zpravodajství a publicistiku této televizní stanice, podařilo se mu však zatím dosáhnout jediného - po rekordně krátké době šesti týdnů vyhodit v dubnu jmenovaného šéfa zpravodajství Ivana Kytku, jedinou osobnost, která měla rozpracovaný konkrétní projekt reforem - ten však druhořadí zaměstnanci České televize, kteří se bojí skutečné kvality a konkurence, považovali za osobní ohrožení, a tak jeho tvůrce vyštvali.
Zajímavé je srovnat Kytkovu vizi s neexistující vizí Zdeňka Šámala, dvaatřicetiletého novináře, který Ivana Kytku nahradil ve funkci šéfa zpravodajství a publicistiky ČT. Přečtěte si rozhovor se Zdeňkem Šámalem umístěný na internetové stránce ČT (je v něm zmínka i o oné "typicky české" cigaretě - ano, na kouření můžeme být v České republice hrdi, máme dokonce prezidenta, který na ně téměř umřel, tak nadšeně kouříme dál! - a dovídáme se taky, že jako začínající dokumentarista dostal Šámal cenu za film o prezervativech) , a srovnejte ho s projektem Ivana Kytky. Nechci být vůči Zdeňku Šámalovi zaujatý, ale faktem zůstává, že nový šéf zpravodajství nezveřejnil kromě tohoto rozhovoru žádný vlastní nový projekt reformy a že rozhovor, publikovaný na internetových stránkách ČT, jsou jen familiární, prázdné řeči. Familiárnost má snad nahradit konkrétnější vizi a ukolébat pracovníky zpravodajství ČT v tom smyslu, že kvalita a nasazení se od nich vyžadovat nebude, ale "všichni budeme kamarádi". Jediným principem, kterého se zatím Šámal přidržuje, je udržovat Českou televizi do voleb mírnou a zticha. Je znepokojující, že základní principy západní žurnalistiky jsou České televizi cizí, a nikomu to nevadí. Škoda.
Jan Čulík
Komerční televizní vysílání a britská vláda:
Britské ministerstvo kultury zahájilo útok proti Sky TV
Navzdory tomu, že Rupert Murdoch, mediální milionář, vlastník několika britských deníků a satelitního televizního vysílání na mnoha okruzích Sky Television, má přátelské styky s britským premiérem Tony Blairem, Blairův ministr kultury Chris Smith nyní zahájil přímý útok proti Murdochově Sky TV. Smithovo jednání je kontroverzní, avšak z českého hlediska je poučné, neboť ukazuje, že na rozdíl od ČR, vlády v západoevropských zemích velmi bedlivě sledují, zda komerční i veřejnoprávní televizní stanice dodržují zákonem dané podmínky kvality.
Smith upozornil oficiálním dopisem Komisi pro Evropu, že velká většina pořadů Murdochových okruhů Sky Television porušuje direktivu Evropské unie týkající se kvality televizního vysílání. Sky Television tak podle Smithe riskuje, že přijde o televizní licenci.
Podle směrnice z roku 1989, nazvané "Televize bez hranic", jsou členské země Evropské unie povinny zajistit, kde je to praktické, aby televizní stanice působící na jejich území vyhradily většinu svého vysílacího času evropským televizním pořadům.
Alespoň desetina pořadů má pocházet od nezávislých evropských televizních studií či autorů a podstatná část vysílaných pořadů nesmí být starší než pět let - aby televizní stanice neustále neobehrávaly znovu a znovu staré klasické filmy.
Z analýzy vysílání 80 televizních okruhů, pořízené britskou vládou, vyplývá, že dvě třetiny pořadů, vysílaných společností BBC v letech 1995 a 1996, bylo evropského původu a asi pětina odvysílaných pořadů pocházela od nezávislých evropských televizních studií.
Naproti tomu Sky One, hlavní televizní okruh Sky TV, odvysílal v roce 1995 jen 33 procent evropských televizních programů a v roce 1996 jen 38 procent. V roce 1995 odvysílala Sky One deset procent pořadů od nezávislých evropských televizních producentů, ale v roce 1996 to byly jen 4 procenta.
Britský ministr kultury Chris Smith v dopise poslancům britského parlamentu konstatuje, že britská vláda bude nyní strukturu programů jednotlivých britských televizních stanic sledovat velmi pečlivě, a dodává: "Nebudou-li evropské kvóty splněny, vláda využije odstavce 188 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 1990, který poskytuje celou řadu trestů, až po odebrání vysílací licence."
Deník Independent však varuje v redakčním komentáři, že by bylo nerozumné uplatňovat tuto direktivu Evropské unie příliš nepružně - konec konců předpis EU obsahuje formulaci, že má být uplatňován jen tehdy, kdy je to "praktické", a má být uplatňován jen "vhodnými prostředky". Nejlepší kultura má užívá podle listu Independent mezinárodní kořeny - je důsledkem synergie nejrůznějších vlivů. "Národní kultura, která potřebuje zákonnou ochranu, má-li přežít, nestojí za to, aby přežila," zdůrazňuje Independent. Vlády by měly zkoumat celou řadu nejrůznějších možností, jak umožnit domácím umělcům, aby byli schopni soutěžit se světovými trendy za stejných podmínek, například prostřednictví daňových úlev. Zavádění kvót televizních programů však naopak mezinárodní kulturní konkurenci podvazuje.
Jan Čulík
V Litovli-Rozvadovicích byl vysvěcen první opravený kostel, poškozený loňskými povodněmi
Olomoucký arcibiskup Msgre Jan Graubner v neděli 7. června l998 posvětil kostel Nejsvětější Trojice v Litovli-Rozvadovicích v okrese Olomouc. První z poškozených kostelů, který po loňských záplavách, byl znovu dán do užívání.Slavnosti za hojné účasti byli přítomní přestavitelé Okresního úřadu v Olomouci, starostové Litovle, Červenky a Bílska a stavební firmy Termál-Rojíček, která postavila obytné domy pro občany ve Střeni a opravila nově posvěcený kostel.
Zdejší farář poděkoval všem, kdo pmáhali při záplavách a také při opravě této svatyně. Zároveň popřál arcibiskupovi k blížícím se padesátým narozeninám.
Jak se vyrovnávají Britové se svými povodněmi?
Před dvěma měsíci, o letošních velikonocích, byla hrabství Warwickshire, Oxfordshire a Northamptonshire postižena nejhoršími povodněmi za posledních padesát let. 5000 rodin se vzbudilo na Velký pátek a zjistilo, že jejich domy jsou zaplaveny asi metrem splašků a bahna, poté, co se rozvodnilo několik místních řek. Ukazuje se, že opravy poškozených domů a bytů stojí mnoho miliónů liber. Mnoho rodin stále žije jen v prvních patrech svých dvouposchoďových domků. Domy totiž ještě dostatečně nevyschly, aby bylo možno přízemní místnosti znovu omítnout a izolovat je od vnější vlhkosti.
V anglickém lázeňském městě Leamington bylo povodněmi postiženo 400 rodin. Ulice Leam Terrace je plná kontejnerů s otlučeným zdivem a se shnilým dřevem z vybouraných podlah.
Místní komunální úřad se stal zpočátku terčem kritiky, že na povodně nezareagoval dosti rychle a energicky. Posléze však jeho pracovníci svou počáteční nečinnost vynahradili. Inspektoři z komunálního úřadu navštívili všechny postižené rodiny a pomohli jim zadarmo vyplnit a orientovat se v obrovském množství formulářů, kterými je zavalily pojišťovny a stavební firmy.
Místní farář Morris Rodham se získal pověst téměř hrdiny, neboť si na Velký pátek oblékl holínky, které jdou až do pasu a lidem, kteří zůstali povodněmi izolováni ve svých domech, donášel všechno, co potřebovali, od čaje až po dětské pleny. Od povodní vydal celou řadu zpravodajských bulletinů obsahujících praktické rady a zorganizoval sbírku od místních podnikatelů na pomoc rodinám, jejichž domy nebyly pojištěny.
Farář sdělil listu Times: "Snažíme se pomoci lidem, aby se s důsledkem povodní vyrovnali. Svým způsobem je to, jako kdyby jim někdo umřel. Z praktického hlediska jsme přiměli inspektory komunálního úřadu, aby lidem začali pomáhat s informacemi, když se ukázalo, že stavební firmy a pojišťovny odhadují obdobnou škodu v obdobných domech radikálně odlišnými částkami.
Celkem došlo k tomu, že se postižené rodiny velmi sblížily. Místní obyvatelé v městě Leamington založili Leamington Old Town Association, ve snaze koordinovat opravy, a v postižených ulicích si lidé navzájem velmi pomáhají. Většina postižených domů a bytů však teprve čeká na začátek oprav.
Německo: železniční neštěstí, při němž zahynulo 102 osob, zavinila drobná technická chyba. Výrazně to otřáslo sebevědomím Němců
Železniční katastrofu u města Eschede způsobilo to, že praskl kovový ráfek u kola jednoho železničního vagónu. Toto prasklé kolo způsobilo, že na výhybkách před železniční stanicí v Eschede tento železniční vagón vykolejil a vychýlil se mimo linii vlaku. Mezi sloupy silničního nadjezdu a železniční tratí byl jen minimální prostor. Vychýlený železniční vagón tedy v plné rychlosti do sloupů nadjezdu vrazil. Nadjezd nebyl postaven pro vysokorychlostní vlaky a nebylo zkonstruován na to, aby vydržel náraz vlaku jedoucího rychlostí 200 km/h. Proto ho náraz vlaku zboural a následovala katastrofa.
Železniční katastrofa silně postihla celý německý národ. Mnoho Němců shledalo, že jsou jim nešťastní mrtví ze zničeného vlaku velmi blízcí a truchlí pro ně, jako by to byli jejich přátelé.
Mnoho Němců také nachází v železničním neštěstí v Eschede hlubší význam, který ohrožuje nejuctívanější hodnoty, na nichž byla založena totožnost poválečného Německa.
Pro Němce bylo šokem, že jejich elegantní bílý InterCity Express, mocný symbol vynikající úrovně německé technologie, byl takovýmto způsobem, drasticky zničen.
InterCity Express je vlak, který oživil a modernizoval německé železnice, přilákal k nim znovu cestující od letecké dopravy a nabídl jim pohodlí, rychlost a bezpečí. Všichni vědí, že jezdit vlakem je jaksi přirozenější než létat letadlem. Jezdit vlakem InterCity Express bylo přitom skoro tak rychlé jako létat. Cestující byli ochotni platit za drahé jízdenky a cestoval v klimatizovaném tichu InterCity Expressu. V těchto vlacích jsou k dispozici telefony, osobní televizní obrazovky, místnosti s hračkami pro děti a konferenční místnosti, vlak nabízí gurmánská jídla a dobrá vína. Vlak má automatické detekční systémy skoro na všechno, od zacpaných záchodů až po prázdné kávovary - kupodivu však neměl žádné bezpečnostní zařízení, které by automaticky upozornilo na prasklý ráfek kola vagónu.
Pro mnoho Němců se minulý týden stal vlak InterCity Express německým Titanicem, symbolem technologické arogance, vypovídající o společnosti, která má špatné priority a ztratila řádné povědomí o vztahu člověka k přirozenému světu.
Wolfgang Sachs, teolog a sociolog z wuppertalského Ústavu pro podnebí, životní prostředí a energii, konstatoval: "Železniční technologie je nyní schopna vytvořit novou sféru vnímání, v níž se všechno jeví úplně normální a pohodlné. Zadek se vám sice pohybuje rychlostí 200 km/hod, ale sedíte si v tichu a pohodlí a čtete noviny nebo posloucháte hudbu. Jenže tato sféra vnímání může být drasticky rozdrcena, když jste náhle vržen zpět do organického světa, kdy vás nadorganické a nadlidské síly fyzicky roztrhají na kusy."
V Německu nyní dochází k hospodářskému oživení. Minulý týden bylo oficiálně oznámeno, že německé hospodářství vzrostlo minulý měsíc více, než kdy předtím od sjednocení obou Němecek. Očekává se, že nezaměstnanost v Německu dramaticky poklesne.
Někteří Němci se ale obávají, že cenou zlepšení hospodářské situace Německa bude muset být likvidace kultury stability, která v západním Německu vládla od konce druhé světové války.
Většina západních Němců je přesvědčena, že se v Německu dostal v roce 1933 k moci Hitler v důsledku politické a hospodářské nestability výmarské republiky. Když se po válce Německo snažilo znovuvybudovat své struktury, stabilitu a důslednost dalo v politice, v hospodářství a ve vztazích mezi zaměstnavateli a odboráři na nejvyšší místo. Symbolem této stability se staly německá marka, vysoce výkonná a spolehlivá německá auta a také vysoce úspěšný německý fotbalový tým.
Británie a Spojené státy prošly v osmdesátých letech drastickou hospodářskou restrukturalizací. Němečtí politikové ale přesvědčili své spoluobčany, že je možno v Německu provést hospodářskou reformu se zachováním stability.
Německou marku má však nyní nahradit euro a německé firmy vstupují na globální trhy. Mnoho Němců nyní vážně pochybuje, zda si Německo opravdu dokáže zachovat své hodnoty - vysokou efektivitu průmyslu, stabilitu, ekonomický liberalismus, sociální spravedlnost, rychlost a bezpečí.
Tragédie expresního vlaku v Eschede a brutální ztráty na životech, způsobené touto železniční katastrofou, se stala pro mnoho Němců symbolem nynější nejistoty.
