Nebezpečím pro Japonsko a celý svět je, že japonský finanční systém hrozí se úplně zhroutit

Hongkongská vláda podrobila v pondělí křehké světové finanční trhy dalšímu šoku, když oznámila, že byla nucena se pokusit nouzovým balíkem opatření v hodnotě 2,5 miliard liber (cca 145 miliard Kč) zabránit prohlubující se recesi v Hongkongu, která hrozí zachvátit celou globální ekonomiku.

Za poslední rok poklesl index hongkongské burzy o padesát procent. Hongkongská vláda je pod tlakem devalvovat hongkongskou měnu a uvolnit její kurs, který byl po dobu posledních 15 let pevně vázán na dolar.

Západ ovšem varuje před devalvací hongkongského dolaru, protože se obává, že by to vedlo k devalvaci měny v komunistické Číně.

Clinton, který dorazí ve čtvrtek do Pekingu, bude argumentovat, že by taková devalvace vyvolala dominový efekt rozsáhlých devalvací v mnoha zemích světa, přes Asii, severní Ameriku až do Evropy.

Standard and Poor's, mezinárodní agentura, hodnotící ekonomický stav jednotlivých zemí varovala, že uvažuje o snížení hospodářského statutu Hongkongu.

Minulý týden kupovali Američané obrovské množství japonských jenů, a jen tím zabránili, aby začala hodnota jenu klesat volným pádem. Makléři jsou však přesvědčeni,. že jde jen o dočasné zastavení poklesu kursu jenu.

Od obrození prostřednictvím dynastie Mejdži koncem devatenáctého století bylo cílem Japonců dohnat a předehnat západ, napsal v neděli v týdeníku Observer známý britský ekonomický novinář Will Hutton. Japonci mají charakteristickou a bohatou kulturu a chtěli dokázat, že právě oni a nikoliv Evropané či Američané mají být plným právem na špici průmyslového, vědeckého a technického pokroku.

Japonská mytologie a kultura podle Huttona požaduje, aby Japonci zaujali ve světě místo nadčlověka. Úsilím celé řady generací Japonců bylo dokázat, že jejich teorie o výsadním postavení japonského národa ve světě je pravdivá.

Japonsko se stalo druhou největší světovou ekonomikou právě v důsledku této víry. Intenzívní, úzce zaměřená rozhodnost šetřit, investovat a vytvořit všechny instituce v zemi tak, aby podporovaly růst výrobní základny byla založena na otevřeně deklarované touze předstihnout Evropany a Američany.

Japonské automobily a japonská konzumní elektronika se staly nejlepšími na světě. Kdyby pokračovaly růstové trendy ve výrobních sektorech japonské ekonomiky tak, jako donedávna, znamenalo by to, že by se začátkem příštího století stalo Japonsko největší světovou výrobní mocností. Všichni američtí ekonomové byli v osmdesátých letech přesvědčeni, že americký hospodářský systém selhává a že musejí Američané napodobovat Japonce - ať už jde o slavný systém "just-in-time" (přesně načasované subdodávky do továren až na poslední chvíli, aby zásoby ve skladištích nevázaly kapitál), anebo třeba i o kolektivní zpívání písní před začátkem pracovní doby. Japonci byli velmi potěšeni.

Dnes ale vypadá situace úplně jinak, pokračuje Hutton. Japonsko se octlo v hluboké hospodářské krizi. Její velmi podstatnou součástí je uvědomění, že slavný japonský hospodářský systém není světově nejlepší a že Japonsko pořád ještě přijímá rozkazy ze Západu.

Za první čtvrtletí letošního roku se japonská ekonomika zmenšila takovou rychlostí, že do roka by to bylo o pět procent. Skoro po celá devadesátá léta už japonské hospodářství stagnuje. Čtvrtina japonských bankovních půjček je nehybná - jinými slovy, vypůjčovatelé je nesplácejí a neplatí úroky tak, jak by měli.

Finanční krize, která začala v pochybnějších bankách a makléřsklých firmách, se nyní rozšířila do samého jádra japonského bankovnictví. Long Term Credit Bank, která je finančním motorem středně velkých japonských firem - ty jsou základem japonské ekonomiky - je prý na pokraji bankrotu.

Všechny ekonomiky zaznamenávají období růstu a stagnace: potíž ovšem je, poznamenává Hutton, když začne podrývat špatná ekonomická situace všeobecnou podnikatelskou důvěru v hlavní banky. Bankroty bank totiž vedou k vážné hospodářské krizi. Americká velká hospodářské krize začala bankroty velkých bank. Právě proto věnoval Roosevelt první rok svého prezidentského úřadu v roce 1933 intenzívní restrukturalizaci a regulaci amerického finančního systému, který byl do té doby založen na volných tržních vztazích.

Ke vzniku "keynesovské" poptávky došlo až v roce 1937, ale tou dobou se americká ekonomika už začala zlepšovat, částečně to bylo v důsledku rekonstruovaného a do určité míry zestátněného finančního systému.

Nebezpečím pro Japonsko a pro celý svět je, že japonský finanční systém je v současné době na samé hranici obdobného kolapsu jako americká ekonomika v roce 1929 a japonská ekonomika je na hranici krize. Dopad na celou Asii, která už nyní trpí důsledky staré známé finanční paniky, by byl nevyčíslitelný.

Hutton argumentuje, že prý každý ví, že japonská vláda musí poskytnout svému bankovnímu systému bezpodmínečnou podporu a vydat na jeho záchranu velké množství peněz. Potíž je, že Japonsko, stejně jako celý průmyslový svět, zastává zásadu vyrovnaného rozpočtu, protože chce svým občanům poskytnout dobré státní starobní důchody. Ty ovšem v nadcházejících letech povedou k dramatickému zhoršení japonské státní zadluženosti, neboť japonská populace rychle stárne.

Japonský systém se musí změnit - nikdo ale neví jak. Psychologie hospodářské recese, která tam postihuje spotřebitele i podnikatelskou elitu, se zintenzívňuje vědomím, že nikdo neví, co by se rychle mělo dělat. V naprosté nečinnosti dále nezadržitelně klesá už 18 měsíců hodnota japonského jenu.

Minulý týden dosáhl pokles jenu tak drastických rozměrů, že vznikly obavy, že by mohl zavinit devalvaci čínské měny renminbi. To by vyvolalo celou sérii devalvací po celé Asii. Ty by oslabily schopnost asijských zemí splácet své dluhy. To by dále zhoršilo japonskou krizi. Víkendové jednání skupiny G7 v Tokiu rozhodlo, že Čína svou měnu nebude devalvovat. Nic se ale nevyřešilo.

Potíž je, že japonské banky, poskytující dlouhodobé úvěry, vývozní průmysl, sítě navzájem propojených firem, které navzájem vlastní své akcie, vysoká míra zadluženosti - to všechno je přijatelné, pokud je hospodářství země malé. Ale jakmile ekonomika země dospěje, musí být radikálně restrukturalizována. Japonsko musí projít etapou restrukturalizačního ničení. Nikdo neví, jak bude na konci této restrukturalizace Japonsko vypadat.

Otevřenou otázkou je, zda tato japonská krize způsobí likvidaci světové ekonomiky. Je to možné, protože svět připustil obrovskou pošetilost - vytvoření absolutně nestabilního mezinárodního finančního systému, který funguje jako systém převodových pák, zesilujících dopad hospodářských šoků.

Podle Huttona existují dnes jen dvě možná řešení. Jedno je prý ve světě sílící intelektuální přesvědčení, že se svět musí vrátit ke keynesovské ekonomice. Druhým je existence evropské měny euro. Zavádění evropské měny vyvolává v Evropě v těchto týdnech hospodářskou konjunkturu a nabízí velkou finanční stabilitu.

Je to moje značka, chlapče!!

Američané a Češi spolu vedou pivní válku

Observer, 21. června 1998

Americká nálepka to říká jasně. "Jenom jeden Budweiser je originál," zdůrazňuje a dodává: "Anheuser-Busch poprvé uvařil Budweiser v roce 1876 v městě St.Louis. Takže si dejte pozor na napodobeniny. Kdykoli chcete ochutnat jasnou, ostrou chuť originálu, vyhledávejte na budweiseru slovo 'autentický'".

Nálepka na soupeřícím českém Budweiseru je stejně jednoznačná: "Toto je 'originální' budějovický Budvar." Reklama na toto pivo hovoří o "700 letech tradice vaření piva".

Ve válce o budweisery neustoupí ani jedna strana ani o centimetr. Firmy se spolu svářejí o obchodní značku po dobu delší než celé jedno století. Británie je jednou jen z mála zemí, kde si mohou zákazníci kupovat obě piva pod týmž jménem (protože soudní spor o užívání značky britský soud vyhodil jako bezpředmětný, JČ).

Příběh má všechny rysy thrilleru, jaký si kupujeme na čtení do letadla. Na jedné straně jde o přistěhovalce do Ameriky, kteří se snaží si tam vytvořit nový život, založit velký podnik, o jejich neúspěchy, o překážky, které museli překonávat, a o vznik globálně úspěšné obchodní značky.

Na druhé straně, kontinent, odkud tito přistěhovalci odešli, byl jevištěm příběhu opakovaných bojů proti cizím nájezdníkům, proti nacistické okupaci a komunistické moci a posléze příběhu privatizace.

V americkém táboře je Anheuser-Busch, největší pivovarnická firma na světě. Vaří ročně ve více než 70 zemích světa 2,4 miliard galónů (cca 11 miliard litrů) piva. V Británii se Budweiser vaří ve starém pivovaře ve Watney v západním Londýně, ale všechny ingredience kromě vody se dovážejí. Tento Budweiser je mezi ležáky celosvětově nejprodávanějším bestsellerem, a sponsoři fotbalového mistrovství světa ho inzerují pod mírně hrozivým heslem: "Jeden svět, jeden fotbal, jedno pivo."

Na druhé straně je Budweiser Budvar, který se vaří v českém městě České Budějovice. Firma je stokrát menší než její americký soupeř. Asi polovina piva, které vyrábí, se vyváží. Reklama budějovického Budvaru praví, že Češi složili melodii známé písně "Škoda lásky" ("Roll out the barrels") a také vynalezli měkké kontaktní čočky.

Pivo se začalo vyrábět v Českých Budějovicích v  roce 1265. Když byly Budějovice v Rakousku, říkalo se jim Budweis. A "Budweiser" prostě znamená "pivo z Budějovic". V roce 1795 založili němečtí obyvatelé Českých Budějovic pivovar, který se dnes jmenuje Samson, a ten nazval některá svá piva "Budweiser".

Komplikace začaly hlavně v devatenáctém století. Adolf Busch byl Němec, který emigroval do Spojených států v roce 1857. Byl to zeť Eberharda Anheusera, vlastníka bavorského pivovary v městě St. Louis ve státě Missouri. V polovině šedesátých let devatenáctého století řídil už tento pivovar Busch. Jeho kontakt s Čechami spočíval v tom, že si kupoval český chmel a jezdil do módních českých lázní. Mezi zákazníky, kteří v Americe kupovali jeho pivo, bylo mnoho evropských přistěhovalců, a německé či české jméno piva navozovalo dojem kvality. Proto začal pivovar v roce 1876 vyrábět pivo, kterému dal název Budweiser.

Češi v Českých Budějovicích založili druhý pivovar - konkurenční pivovar vůči firmě Samson - o 19 let později, v roce 1895 - a ten začal vařit pivo Budweiser Budvar tak, jak se vaří dodneška.

O sto let později založila firma Anheuser-Busch svůj nárok na značku Budweiser naonom devatenáctiletém předstihu.

Jenže Češi tvrdí, že České Budějovice vařily pivo Budweiser dávno předtím, než tento výraz v Missouri vůbec někdo znal.

Už začátkem století se dostaly spory mezi americkým a českým táborem do soudní síně. V roce 1911 bylo vyhlášeno příměří, ale to neuspokojilo nikoho.

Anheuser-Busch přežil období americké prohibice tím, že začal vyrábět a prodávat zmrzlinu, prodávat kvasnice a vařit legální "skoropivo" Budweiser, které obsahovalo méně než 2,7 procent alkoholu.

Za druhé světové války bylo Československo okupováno nacisty, a výrobu piva Budweiser Budvar řídil německý komisař. Po roce 1945 byl pivovar po krátkou dobu nezávislž a pak následovalo komunistické převzetí moci.

Komunisté povolili vývoz jen tří piv. Nikdo přesně neví, proč si vybrali Plzeňský prazdroj, Gambrinus a Budweiser Budvar. Ani jedno z těchto piv nebylo v Československu nejpopulárnější.

Mezitím zvyšovala firma Anheuser-Busch objem prodeje svého piva po celém světě. Americká firma dokonce tvrdí, že úspěch jejího českého konkurenta je důsledkem toho, že se jí podařilo seznámit celosvětově spotřebitele se značkou Budweiser.

Británie je hlavní bojištěm o obchodní značku. Americký Budweiser se do Británie poprvé začal dovážet v roce 1907 a ve vojenských obchodech se prodává v Británii od čtyřicátých let.

K vážnému soupeření mezi americkým a českým pivem došlo až v sedmdesátých letech, kdy obě firmy zvýšily svůj vývoz do Británie.

Anheuser-Busch se začal o značku soudit v roce 1979 a v roce 1984 rozhodl odvolací soud, že v Británii smějí obě piva užívat značky Budweiser. Není pochyb, konstatoval soudce Walton, "že obě strany užívaly názvu Budweiser poctivě a souběžně".

Loni v červenci získala firma Anheuser-Busch právo registrovat značky "Budweiser", "Budweiser, King of Beers" a své červenomodré nálepky. Ale v souladu s předchozími soudními rozhodnutími dostal budějovický Budvar také právo si zaregistrovat toto jméno.

Bylo nevyhnutelné, že se obě strany odvolaly. Obě tvrdily, že mají výhradní právo na užívání značky. Ale v květnu byl status quo znovu soudně potvrzen. Jinými slovy, po devatenácti letech soudních sporů jsou britští pijáci piva přesně tam, kde byli vždycky - mají možnost si vybrat mezi dvěma radikálně rozdílnými pivy jménem Budweiser.

A jak to vypadá jinde ve světě? Budějovický Budvar si vyhrazuje právo užívat jméno Budweiser v 71 zemích světa. Nesmí ho používat ve střední a severní Americe a o značku se soudí ve dvaceti zemích světa. Velkým problémem pro firmu Anheuser-Busch je jedenáct evropských zemí, kde nesmí užívat jména Budweiser.

Pádem komunismu a zvolením proprivatizační české vlády vznikla možnost, že by mohl být spor o značku vyřešen: Anheuser-Busch by si mohl koupit podíl v českém pivovaru a dosáhnout svého.

V letech 1990 - 1994 se o tom jednalo. Firma Anheuser-Busch zahájila ofenzívu šarmantnosti: založila v Českých Budějovicích Středisko města St.Louis a věnovala podstatné finanční dary vzdělávacím institucím.

Možnost prodeje Budvaru vyvolal mezi Čechy spory: někteří chtěli získat za transakci tvrdou měnu, jiní zastávali názor, že jeden z mála českých podniků, který úspěšně vyváží své výrobky do světa, by se neměl prodávat. Debatovalo se o tom, zda budou americké investice pro český pivovar prospěšný, anebo zda jimi utrpí.

Podpora pro udržení nezávislosti českobudějovického pivovaru přišla pak neočekávaně z Británie. Britská nezávislá organizace Campaign for Real Ale (Kampaň pro skutečné pivo, které se za posledních dvacet let podařilo donutit britské pivovary, aby se navrátily k výrobě nejrůznějších druhů historických piv v malých množstvích, pozn. JČ) napsala otevřený dopis Václavu Havlovi, v němž ho varovala, že prodejem budějovického pivovaru Američanům z něho pravděpodobně nezůstane nic, než muzeum.

Dopis vyvolal v ČR odpor proti dohodě s Američany. V roce 1996 oznámila česká vláda, že je nepřijatelné, aby firmu Budvar převzal podnik Anheuser-Busch. Nepřátelství mezi českými a americkými pivovarníky se vrátilo k normálu. Anheuser-Busch se znovu začal s Budvarem soudit o značku Budweiser.

Zajímavou peripetií v  celém příběhu je skutečnost, že podnik Samson, českobudějovický pivovar, který byl založen roku 1795, užíval značku Budweiser po celou dobu od svého založení a nikdy se jí nevzdal. Mnichovský úřad pro patenty v minulých dnech povolil pivovaru Samson, aby v Německu prodával své pivo Budweiser Burgerbrau. Budějovický Budvar se tomu prý snažil zabránit, ale nepodařilo se mu to.

A to je zatím všechno. Britští pijáci si mohou vybrat mezi dvěma pivy, která obě mají velmi přesvědčivý nárok na jméno Budweiser. Americký Budweiser má ostrou, čistou chuť, není v něm cítit slad ani chmel a má se pít chlazený. Český Budweiser je hutnější, trpčí. Jeho pijákům by se zdál americký Budweiser bez chuti - pijákům amerického Budweiseru by se zdál český Budweiser podivný.

Obě piva se tak radikálně odlišují, že si je nikdo navzájem nemůže poplést - ať už říkají právníci, zabývající se obchodními značkami, cokoliv.

George Orwell, britský autor románů "Zvířecí statek", satiry na komunismus, a dystopie "1984" udal některé své spolupracovníky a osobnosti veřejného života, protože byl přesvědčen, že sympatizují s komunismem. Teprve nyní, po půl století, byl zveřejněn Orwellův udavačský seznam "kryptokomunistů", napsal konzervativní britský deník Daily Telegraph. Seznam bude zahrnut do nového dvacetisvazkového vydání Orwellových Sebraných spisů.

Orwell udával britské vládě osobnosti, jako byl básník Stephen Spender, labouristický poslanec Richard Crossman, komik Charlie Chaplin a dramatikové J. B Priestley a George Bernard Shaw. Asi dvacet jmen z Orwellova udavačského seznamu dosud nebylo zveřejněno, neboť tito lidé jsou ještě naživu.

Orwell sestavil abecední seznam asi 130 jmen slavných i neznámých Britů, kteří podle jeho názoru sympatizovali se stalinským komunismem.

Tento seznam napsal Orwell nedlouho před smrtí na tuberkulózu v roce1950. Už předtím, v roce 1949, odevzdal Orwell přítelkyni Celii Kirwanové, která pracovala v oddělení protikomunistické propagandy na britském ministerstvu zahraničních věcí seznam 35 údajných sympatizantů s komunisty.

Orwell charakterizuje své současníky, které udává, často výstředním a pádným způsobem. Tak například módní a bohatá bohémka Nancy Cunardová je v Orwellově dokumentaci charakterizována takto: Pravděpodobně jediná, která s komunismem sympatizuje ze sentimentality. Je blbá. Má peníze.

Richarda Crossmana, který se posléze stal labouristickým ministrem, zatratil Orwell těmito slovy: "Je příliš podvodný na to, aby svou podporu komunismu mohl myslet vážně."

Orwell poznamenává, že dramatikovi George Bernardu Shawovi se nedá důvěřovat, "protože zastává ve většině otázek proruské stanovisko". Slavná vědkyně Solly Zuckermannová je podle něho "politicky tupá", dramatik Sean O'Casey je "velmi pitomý", Pristely zastává "protiamerické postoje a v SSSR vydělává spoustu peněz".

V roce 1996 byly poprvé zveřejněny informace o tom, že Orwell poskytl britské vládě seznam potenciálních sympatizantů se Sovětským svazem, aby mohla Británie lépe čelit propagandě ze Stalinova Ruska. Účelem mělo být varovat britské úřady, aby na tyto lidi nespoléhaly při vytváření protisovětské kontrapropagandy.

Celia Kirwanová, které je nyní 81 let, se vyjádřila, že je neférové docházet k závěru, že Orwell zrazoval své přátele. "Tito lidé nebyli jeho přáteli. A samozřejmě, všichni si hned myslí, že tito lidi na seznamu měli být hned na úsvitu zastřeleni., nebo co. Jediné, co se jim mohlo stát, by bylo, že by nebyli požádáni, aby psali pro oddělení informací a výzkumu na ministerstvu."

Holínky a vidle: Neosobnosti v ČSSD a česká média