Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Ivan Vágner

Myslím, že by se čtenáři BL mohli seznámit s přednáškou PILÍŘE KŘESŤANSKÉ DEMOKRACIE od Rogera Scrutona, přednesenou pod záštitou Klubu Mediator ve spolupráci s KDU-ČSL 25.5:98. Přednáška je umístěna na stránkách KDU-ČSL. Objevil jsem ji tam jen náhodou a je možné, že o ní víte.

Vedle rozboru konzervativismu a jako mimochodem i role intelektuála v dnešním světě ("Intelektuál je kněz bez víry, a proto musí pro své přání - starat se o své bližní - nalézt náhradní náboženství.") je zde řada nesmírně podnětných poznámek, které precisují důvody, čím by se měla/mohla strana a to jakákoli strana (ačkoli zde se vlastně jedná o jakési doporučení konkrétně pro KDU-ČSL) vydělit z českého předvolebního marasmu a jak učinit z politické licitace dlouhodobý záměr pro renovaci lidské etiky a především zodpovědnosti ve spolupráci i ve vztahu k sobě samému.

Mimochodem už nějakou dobu marně pátrám, kde jsou kořeny pozměněného komunikačního image této strany v několika posledních měsících a mám dojem, že možná zde. ("Nejdůležitějším úkolem křesťansko-demokratické strany v kterékoli zemi je předložit model otevřeného, odpovědného a neskandálního chování. Musí to být strana individuální odpovědnosti.")

S tím souvisí i velmi výstižná poznámka RS o tom, že vstupujeme "do období, kdy voliči už nebudou posuzovat politiky podle jejich slibů, ale podle jejich jednání." Pravda je, že na tento fakt přijde většina lidí až po volbách a ještě hůře - přijde na něj většina NOVINÁŘŮ až dlouho po volbách (a poté z toho učiní epochální objev).

To nejpodstatnější na článku je však zaměření na individuální zodpovědnost. Ta je zde chápána jako samoregulace; jako bezpodmínečné přijetí práv společně s povinnostmi. A ačkoli jsou zde vysoce ceněny a jako opěrné pilíře hodnoceny jen křesťanské modely chování, jsem i já, ateista, ochoten připustit, že je víceméně i "pro agnostika nebo ateistu naprosto přijatelné, aby byl křesťanským demokratem. Takový člověk si bude křesťansko-demokratickou myšlenku cenit z těchto důvodů:

1. Kvůli přesvědčení o demokratické volbě a legitimnosti opozice.

2. Kvůli oddělení politické a náboženské sféry.

3. Kvůli neideologické politice."

Lze samozřejmě polemizovat s počtem a formulací bodů, osobně bych dal třeba více přednost etice individuální zodpovědnosti, ale v jádře lze souhlasit.

Přednáška je na http://www.kdu.cz/HTML/Scruton_980525.htm

Britští ministři chtějí radikálně změnit školství

Jiří Jírovec

Domnívám se, že otrocké přizpůsobování školství (zejména základního) trhu pracovní síly je to nejhorší k čemu může dojít a že na roli školství (v celoživotním) vzdělávacím procesu je třeba pohlížet nikoli v kontextu bezprostředních potřeb trhu, ale v kontextu civilizační úrovně roku 2000. Než tuto myšlenku dál rozvinu, musím zdůraznit, že vycházím z kanadské reality, která není, a jak pevně doufám nebude, shodná s evropskou a potažmo českou. Musím rovněž zdůraznit, že mi nejde o detaily, ale o celkovou situaci, k níž daný trend vede.

Trh pracovních sil často potřebuje jen velmi malou část z toho, co je z "vědění" k disposici, a to i v případě, že zůstaneme "jen" u základního vzdělání. A tento rozdíl, troufám si říct, s technickým rozvojem takměř paradoxně vzrůstá.

Uvedu malý příklad, který není zdaleka tak extrémní, jak by se na první pohled mohlo zdát: Zajdete do kanadské restaurace, něco si dáte a platíte. Obsluhující osoba (kvůli politické korektnosti nepoužívám označení servírka), která by ještě před rokem odnesla vaši kreditovou kartu k velké kase, vytasí od opasku jakousi krabičku a provede zkasírování bezdrátově přímo od stolu. Je to high-technology, tedy pokrok, který ovšem na obsluhu neklade žádné přehnané nároky. Ta musí umět trochu číst (hlavně číslice), pochopit, že kartu jest jí protáhnout mašinkou lícem k sobě a trefit několik čísel na klávesnici. Nemusí ani umět psát (podpis se požaduje jen od zákazníka) ani počítat. Nemusí vědět jaké je hlavní město Kanady (natož že někde ve světě je Praha), kdo je ministerský předseda, která strana je u moci. Nemusí vědět a umět takměř nic. Ještě tak neztratit hostovu objednávku cestou ke kuchyni, nevybryndat pivo (pokud mají točené) a neupustit podnos s jídlem.

Je zcela evidentní, že nárok trhu pracovní síly na vzdělání je v tomto případě velmi nízký, protože potřebuje jen zlomek toho, co by měl vědět každý člověk, dosáhnuvší věku v němž může roznášet pivo v hospodě.

Neméně důležitá je v dané souvislosti i další věc. Ona krabička v rukou obsluhující persóny totiž vytváří dojem, že ten pokrok několika primitivními operacemi sama tvoří. A okolí má sklon tomu věřit.

Je to stejné, jako když děti sedí doma u počítače a rodiče se na ně se zalíbením dívají, jak jsou zdatné, přestože v mnohých případech by stejné úkony zastal cvičený šimpanz. Žijí v iluzi, že se jim před obrazovkou rodí budoucí genius (dělá přece něco, o čem se jim ve stejném věku ani nesnilo), přestože je daleko pravděpodobnější, že nepůjde o víc než polovzdělance.

Opojeni technologií přestáváme vidět, že i mozek má paměť a schopnost třídit informace a zanedbáváme jeho zatěžování. Vložit do paměti něco trvalejšího (naučit se něco nazpamět) se považuje mezi učiteli za tabu.

V šesté třídě jsme měli zeměpis světa a na něj takového pomenšího pána, který o přestávkách kouřil doutníky, a típnuté je pak zapomínal tam kde zrovna učil. Doutníky zřejmě byly drahé a tak náš zeměpisec pravidelně pověřoval některého žáka, aby ještě použitelný vajgl na minulé štaci vyhledal a na další přinesl. Dobrovolníků bylo vždy dost, protože osmiletka v Hodkovičkách byla tehdy rozmístěna v několika značně od sebe vzdálených vilkách. Zbytek třídy pan učitel Kot mezi tím trápil takovými věcmi jako jsou slepé mapy. Zakreslit do nich třeba africké státy a jejich hlavní města. Nebo Alpy a Pyreneje. Souhrně vzato, poskytl nám vedle rozptýlení i docela slušné základní vědomosti.

Moje dcera zavadila o zeměpis v sedmičce - v  rámci jakéhosi pofidérního předmětu. Přišla domů s projektem Keňa. Sesumírovala něco z knížek z místní knihovny a encyklopedie na CD-ROM. Vytiskla pomoci barevné tiskárny fotografii žirafy a přepsala text na počítači. Vypadá to skvěle, bohužel pouze na pohled. Odevzdáním práce se patrně na celý život rozloučila s Afrikou, naprosto nedotčena tím, že v ní je třeba Maroko nebo Pobřeží slonoviny, Nil a Sahara. Nejspíš dostane jedničku, protože už zvládla technologii takových projektů. Hi-technology zde ovšem zakrývá nevzdělanost a polovzdělaným učitelům už ani nepřijde, že by to mohlo a mělo být jinak.

Návod k použití technické pomůcky zde nahradil znalost samu. Informace, kterou dala dohromady, nemá žádnou návaznost na nic před tím ani potom, a tak zapadne s odevzdáním úkolu.

V obecné rovině se tak základní vzdělání nahrazuje základní nevzdělaností. S překvapením se pak zjišťuje, že "produkty" školy začasté neumějí ani to málo, co od nich potřebuje pracovní trh. (Mezi nejostudnější patří to, že nekteří studenti na universitách mají potíže se čtením a psaním). Ve snaze o nápravu se pak hledají nové, tak nějak modernější přístupy, které většinou základní vzdělání jen dále rozmělňují, takže jeho držitelé začínají být obecně k neupotřebení.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že fakt, že na severoamerických universitách lze najít vynikající profesory i studenty, nemá nic společného s tím, jak zde vypadá základní a střední školství.

Místo návratu k základnímu vzdělání, na němž lze (většinou velmi snadno) dotvořit to, co pracovní trh požaduje, se v rámci "modernosti" neustále vytlouká klín klínem. Typickou ukázkou z kanadského prostředí je výuka francouzštiny jako druhého jazyku. Učit se slovíčka a gramatiku (tu možná řada učitelů stejně neovládá) je zjevně přežitek. Dělají se tedy jen zábavné věci, které žáky posléze dovedou k přesvědčení, že tento jazyk je stejně k ničemu a že je lepší držet se angličtiny. Zase, v rámci modernosti byl odvržen základ a výsledek tomu odpovídá.

Nemohu si na tomto místě odpustit poznámku, že o základu, jaký měli třeba absolventi prvorepublikového gymnasia nebo reálky, se tady může lidem jen zdát a že s ním by neměli pražádný problém reagovat na požadavky trhu pracovních sil.

Kvalita jejich vzdělání jistě souvisela s kvalitou učitelů. Chtěl bych v této souvislosti reagovat na to, co o prestiži učitelského povolání řekl Václav Klaus v rozhovoru pro Literární noviny (BL, 12.6. 1998) a platech učitelů Marek Housa (BL, 17.6. 1998).

Klausův výrok je pozoruhodný tím, že si plete prestiž učitelského povolání se zájmem o studium na učitele. Podle jeho představy by se totiž muselo neuvěřitelné prestiži těšit v Kanadě povolání příručích v obchodě. Podle deníku The Ottawa Citizen z 12. června 1998 stálo ve frontě na 140 míst v nově otevřeném supermarketu v Kitcheneru asi 2000 lidí. To je poměr 14:1 - tedy o hodně víc než Klausem uvedeného poměru zájemců o učitelské studium (5:1).

Prestiž učitelského povolání (velká v očích veřejnosti za první republiky) souvisela s kvalitou učitelů a ta zase odrážela skutečnost, že šlo o výborně placená místa (mluvím o středoškolských profesorech), z nichž se šlo do pense s plným platem. Vidina společenského uznání, ekonomického zajištění a v neposlední řadě i možnost věnovat se "soukromé" vědecké práci nepochybně přivedla do školství mnoho vynikajících odborníků, na něž naše rodiče a prarodiče s úctou vzpomínali. O tom, jak bylo místo středoškolského profesora ceněno v rámci pracovního trhu svědčí dopis, z pozůstalosti mého otce, v němž profesor KU (tuším, že se jmenoval Wenig) odpovídá na jeho žádost o místo nehonorovaného asistenta na Přírodovědecké fakultě KU (volně citováno): Pane kolego, Vaše žádost mě velmi těší. Zvažte prosím pečlivě, zda se opravdu chcete vzdáti zajištěné existence, kterou Vám přináší místo profesora na břeclavském gymnasiu. Uvědomte si rovněž, že i tam můžete pokračovati ve své vědecké práci za podmínek lepších, než jaké Vám mohu nabídnouti.

Marek Housa se silně mýlí, když píše: "Plat ať mají učitelé průměrný, nikdy tomu nebylo jinak". Bývalo tomu jinak. Plat (a další podmínky) by měli mít učitelé takový, aby tato profese přitahovala ty nejlepší z nejlepších. Řeči o tom, že povolání je vlastně poslání a že tedy nezáleží na penězích, k ničemu nevedou.

Nemá-li české školství dopadnout jako kanadské, musí se rovněž vyvarovat chyby jíž je nahrazení tvrdé práce fenoménem, jemuž se zde říká zábava neboli fun. Je to na hlavu postavený Komenský a jeho škola hrou.

Jiří Jírovec

PS Omlouvám se Marku Housovi za vytržení dvou citátů z jeho článku. Přečtěte si jak je rozvádí on.

Ještě o úrovni našich vysokých škol

Jan Sokol

Pan Tucker se rád dobývá do otevřených dveří - tak členy Akreditační komise byli od počátku i zahraniční vědci a třeba současného hodnocení lékařských fakult se jich účastní značný počet. Rád s ním však souhlasím v tom, že po období prudké expanze (počet vysokoškolských studentů vzrostl za posledních šest let o 80%) je nejvyšší čas věnovat hlavní pozornost úrovni a kvalitě. To je ovšem úkol daleko obtížnější: kdo a jak ji má spolehlivě zjistit? Množství studentů, kteří vyjíždějí na Západ, a učitelů, kteří přednášejí tam i zde, dává příležitost k zajímavým srovnáním. Stále tu však existují i jazykové bariéry. Řada studentů sice přichází ze středních škol lépe jazykově připravena, pro mnoho učitelů je však angličtina dosud problémem.

Tucker má pravdu i v tom, že jednou z největších slabin našich vysokých škol jsou knihovny a studovny. Protože není kde a z čeho studovat, tráví studenti až příliš mnoho hodin v lavicích, což na druhé straně studium prodražuje (u řady fakult tvoří mzdy 75-80% jejich rozpočtu). Knihovna je pochopitelně nákladná věc - a jsme zase u peněz, kterých je v tomto roce už opravdu nepřijatelně málo. Ministr tu ovšem není jen k tomu, aby si na veřejnosti naříkal, ale aby hledal cesty, jak dál. V posledních letech se sice řada knihoven důkladně modernizovala a pár nových vzniklo (v Praze, Olomouci, Hradci Králové aj.), nicméně právě knihovny a studovny bude MŠMT i nadále podporovat účelovými dotacemi. Doufám také, že se nám brzy podaří zahájit výstavbu nové Technické knihovny v Praze.

Dosavadní systém financování splnil svůj cíl: studentů prudce přibylo. V letošním roce studuje na vysokých školách přes 22% příslušných ročníků a protože dětí ubývá, tento podíl ještě poroste. Je tedy nejvyšší čas připravit změny tohoto systému. Má-li být nový systém stejně účinný, měli bychom stanovit dlouhodobý cíl a rok za rokem se k němu postupně blížit. Růst počtu studentů musíme za daných hospodářských poměrů omezit - předpokládáme povolený nárůst asi 5% za dva roky, abychom v roce 2005 dosáhli něco přes 200.000 studentů. Dotace na studenta se dnes liší podle studijních oborů (v poměru až 1:3,5), podle objemu grantových prostředků, které daná škola získala, a v malé míře podle dalších kritérií (podíl habilitovaných učitelů, počet PG studentů atd.). Chceme-li však účinněji podporovat úroveň VŠ, musíme kousnout i do dalšího kyselého jablka a rozřadit školy do jakýchsi kategorií podle kvality. Podobně jako Tucker předpokládám, že by mohly být tři s danými podmínkami, a bude na školách, aby se v prvním kroku samy ocenily. Určení těchto podmínek bude jistě předmětem složitých jednání, uvedu zde jen pár příkladů. Už jsem se zmínil o překonávání jazykových bariér. "Prvotřídní" VŠ by rozhodně neměla přijímat studenty bez jazykových znalostí a měla by nabízet studijní programy např. v angličtině, které k nám přivedou i zahraniční studenty. Krátkodobé výměny studentů usnadní kreditní systém studia. Existence společných PG programů s cizími univerzitami je také známkou kvality.

Účinnou kontrolou kvality je kontrola veřejnosti: všechny habilitační, doktorské, ale i diplomové práce by měly být veřejně přístupné - na Internetu nebo aspoň ve studovně, ne na oddělení pro vědu - včetně oponentských posudků. Budeme očekávat, že při sestavování komisí pro obhajoby i státní zkoušky budou školy náročnější a že se budou účinně bránit formalismu. Měli bychom možná také chtít, aby se fakulty a jejich učitelé nechávali hodnotit svými studenty, jak je to leckde obvyklé. Studentské hodnocení není všelék, každá škola by však měla vědět, co si o ní její studenti myslí.

Tím se dostávám k úloze Akreditační komise: pečovat o úroveň vysokoškolského vzdělávání. Ta se ovšem nedá změřit a nezbývá než se spolehnout na úsudek kompetentních lidí. Z takových se ostatně Akreditační komise vždycky skládala: má-li zde pan Tucker nějaké pochybnosti, měl by je věrohodně doložit. Tito lidé dělali a budou dělat náročnou činnost ve veřejném zájmu a je povinností státu, aby se jich případně dovedl i zastat. Po osmi letech její existence bude komisi třeba omladit a nový vysokoškolský zákon na to pamatuje: každé dva roky by se třetina členů měla vyměnit. Ostatně právě proto, aby se její členové neostýchali být náležitě kritičtí a nepodléhali tlaku falešné solidarity, nejsem příznivcem toho, aby se její hodnocení přímo promítala do financování škol. Při zřejmých pochybeních nebo dokonce zneužitích je jistě třeba ihned zasáhnout, ale spravedlivé hodnocení školy či studijního programu je přece jen spíš dlouhodobá věc. Jak se nám postupně bude dařit k takovému hodnocení dospět, měla by se také posilovat váha zmíněných kategorií i ve financování jednotlivých škol.

Snad se jednou dočkáme i toho, že do školství přijde trochu víc peněz - a tak bych se nakonec rád zmínil o jednom zajímavém projektu, jak s nimi naložit. V Maďarsku, kde školství prošlo velmi radikální "odtučňovací kůrou" (při níž odešla čtvrtina všech zaměstnanců), zavedli "Széchényiho profesury". Je to každoroční soutěž vysokoškolských učitelů o 500 čtyřletých grantů, které jejich nositelům téměř ztrojnásobí základní plat. Musí ovšem splňovat následující podmínky: věk do 55 let, žádný vedlejší pracovní poměr a nejméně 6 hodin týdně učit. Nositele vybírá komise jmenovaná vládou (členové komise jsou ze soutěže pochopitelně vyloučeni), a to na základě publikací za poslední čtyři roky. Po čtyřech letech může laureát žádat znovu za stejných podmínek. Kdo trochu zná poměry na našich vysokých školách, ví, že jsou to podmínky šité na míru. Celkové náklady by v ČR činily asi miliardu ročně. Maličkost: jen ji někde sehnat.

Jan Sokol

ministr školství ČR

Dejte studentům informace, které obory jsou nejperspektivnější

Jaroslav Teplý

Pane Culiku,

kdyz tak ctu ty prispevky o tom, kolik mame studentu ci kolik bychom jich meli mit a o jejich uplatneni po studiu: nemel by existovat nejaky konjukturne - statisticky organ, ktery by o tom shromazdoval a daval k disposici udaje, aby studenti dobre vedeli, do ceho se pousteji? Mozna, ze by studenti vybirali strizliveji, kdyby predem vedeli, ze napr. v urcitem oboru ma jen 5% uspesnych absolventu nadeji na odpovidajici praci, to jest, drtiva vetsina bude muset delat neco jineho a bude moci si tim padem stezovat jen sama na sebe.

J.T.

(Rozhlasová debata, o které referuje Jiřina Fuchsová v níže uvedeném článku, byla čtvrtou debatou do určité míry inspirovanou Britskými listy. S redaktorem Britských listů se před několika dny spojil redaktor Hlasu Ameriky Ota Černoch (pseudonymem František Petr), uvedl, že je čte už téměř dva roky a vyjádřil jim uznání. Rozhlasových diskusí Hlasu Ameriky se pak z iniciativy Oty Černocha účastnilo v minulých dnech kromě jiných debatérů i několik přispěvatelů Britských listů: v sobotu 20.6. Andrew Stroehlein a Jan Čulík, v neděli 21.6. znovu Jan Čulík, v pondělí 22. 6. londýnský ekonom František Nepil a ve úterý 23.6. Jiřina Fuchsová a Ája Bufka. JČ)

Hlas Ameriky spojil v utery vecer telefony pres Atlantik, a pozval do dalkove diskuse na tema ceske volby, ceske obcanstvi, restituce a volebni pravo nasledujici, abecedne: Aju Bufku ( Los Angeles), Jirinu Fuchsovou (Los Angeles), Ivana Medka (Praha), Veru Rezabkovou (Bratislava), a Milose Suchmu ( Ontario, Kanada). Porad moderovali Frantisek Petr (vlastnim jmenem Ota Cernoch) a Zdenek Sadlon.

Porad byl uveden prohlasenim sportovkyne Misi Novakove (triathlon), ktera vzhledem ke sportovnimu pobytu v Curychu, byla jako desetitisice dalsich Cechu t.c. v zahranici, vyrazena z moznosti zucastnit se ceskych voleb.

Vetsina ucastniku se shodla na presvedceni, ze dosavadni zakon o volbach, ktery sice zarucuje ucast ve volbach vsem ceskym obcanum bez rozdilu, ale neumoznuje volby v zahranici zorganizovat, je nutno urychlene zmenit.

Dale se ucastnici shodli na absolutni nutnosti vratit ceske obcanstvi tem Cechum dnes trvale, obcasne nebo docasne, pracovne nebo i jen rekreacne nekdy v CR, jindy v zahranici, aby dosavadni, temer devet let trvajici diskriminace vuci nekterym byla odstranena.

Ivan Medek, v zastoupeni kancelare prezidenta republiky, rekl, ze Vaclav Havel je si techto problemu velmi vedom, a take zastava nazor, ze je treba zmenit dosavadni zahranicni politiku v tomto smeru. Ivan Medek, v rozhovoru s Ajou Bufkou, sdelil, ze i on, jako dnes mnoho a mnoho dalsich Cechu v CR, je drzitelem dvojiho obcanstvi.

Dale podotkl, ze stavajici problemy s ustavovanim ceske vlady vyreseni problemu nenapomahaji, neb reseni techto problemu si vyzaduje cas.

Jirina Fuchsova popsala petilete usili Cechu (zvlaste tech v USA, naturalizo-vanych po roce 1957) o navraceni zakladnich, ustavou zarucenych obcanskych prav na obcanstvi, pravo zadat o restituce, a pravo dat svuj hlas v ceskych volbach. Odmitla demagogicka tvrzeni, ze dle statistiky pouze 18% procent ceske populace by dalo Cechum v dobe voleb v zahranici pravo volit.

Dlouholete usili Cechu v zahranici, kteri mimo jine po pul stoleti ze zahranici podporovali politicke usili o nastoleni svobody a demokracie v jejich rodne zemi nejen moralne, ale i propagacne a financne je ocenovano vetsinou Cechu zijicich doma. Citovanych 18% muze byt vysledkem umele medialni bariery.

Fuchsova poukazala na to, ze podobna bariera ve sdelovacich prostredcich, ktera napriklad primo zavinila propad malych stran v techto volbach, byla, se strany - az na cestne vyjimky! - ceskych sdelovacich prostredku, praktikovana na demokratickem zahranicnim usili Cechu po celych prave uplynulych pet let, az do nedavnych tydnu, a to nejen sdelovacimi prostredky, ale i ministerstvy, vladou, parlamentem, snad s vyjimkou nedavno ustaveneho senatu, ktery se k cele probelmatice stavi zatim nejlepe ze vsech odpovednych teles dnes v CR.

Vera Rezabkova z Bratislavy upozornila na to, ze Cesi zijici na Slovensku jsou tim "nejpodivnejsim exilem!", nebot se, ne vlastni vinou!! ocitli v exilu aniz by se kamkoli prestehovali....I Cesi na Slovensku ( dle nasich zdroju citaji neco kolem 60.000) by radi meli sve rodne ceske obcanstvi, byli by se radi ucastnili napr. kuponove privatizace, a podobne...

Byli postizeni stejne, jako Cesi v USA naturalizovani pro roce 1957, kdyz sve ceske obcanstvi "automaticky" ztratili.

Milos Suchma poukazal, na namitku Ivana Medka o zavaznosti problemu a potrebe casu tento problem resit, ze problem se tahne uz bezmala devet let.

Jirina Fuchsova potvrdila, ze dosavadni ceske vlady, parlamenty, ministri atd. byli prubezne o vsech techto problemech informovani. Aja Bufka pripomnel dopis VYZVA 1997, ktery k 20. vyroci CHARTY 77 zaslalo pet signataru ( A. Bufka, J. Fuchsova, O. Jonasova, J. Marik a F. Schultz) Vaclavu Havlovi.

Ivan Medek nevysvetlil, proc do dnesniho dne prezidentska kancelar tento dopis ignoruje. V debate byla konstatovana naprosta netecnost majoritnich ceskych politickych stran k tomuto problemu.

Jirina Fuchsova odmitla adresovat pozadavky diskriminovanych Cechu v zahranici na specifickou politickou stranu, a apelovala znovu jak na budouci vladu, tak na z techto voleb vzesly parlament, aby budto vladnim dekretem, nebo methodou vyhlaseni legislativni nouze v parlamente, tyto problemy urychlene vyresily.

Zdenek Sadlon uvedl, ze problem neschopnosti ceskeho systemu vlady napravit situaci, kterou vsichni ucatsnici panelu povazuji za nespravnou, zacina jiz systemem voleb. Poukazal, ze volby, ktere prave v Ceske republice probehly, pripominaji primarni volby ve Spojenych statech. V tech se vytvareji dve koalice, Demokraticka a Republikanska. Ve vseobecnych volbach se uz rozhoduje o tom, ktera z vytvorenych koalic zvitezi. Vitezna koalice je s programem pripravena vladnout den po volbach. Chicagsky zpravodaj pak dodal, ze dokud nebudou cesti volici mit moznost volit jednotlive zastupce do parlamentu anikoliv strany, ktere pak v kuloarech po volbach rozhoduji jiz bez volicu ci jejich primych zastupcu o tom, kdo bude vladnout, nebudou mit na prubeh veci zadny vliv.

Pokud jde o duvody, ktere cesti politici a zakonodarci mohou k zapornemu postoji vuci exulantum mit, Zdenek Sadlon uvedl dva nejcasteji citovane: majetkove naroky a volebni hlasy. Jako priklad uvedl vitezstvi obcana Chicaga Valdase Admkuse, ktery se stal v Litve, zemi s necelymi ctyrmi miliony obyvatel, prezidentem s rozdilem 15 000 hlasu, z nichz 9000 prislo z USA. Cesi v zahranici zadaji o okamzite prijeti a prakticke uplatnovani noveho zakona o ceskem obcanstvi. Ten by mel v prve rade stipulovat tri hlavni zasady:

1) Jednou (narozenim ci jinak) nabyte ceske obcanstvi musi byt zaruceno vsem bez jakychkoli pridruzenych podminek diskriminujicich v tomto ohledu nektere ceske obcany vuci druhym.

2) OSVEDCENI o ceskem obcanstvi musi byt vydano zdarma ( po predlozeni rodneho listu ci jineho plnomocneho dokumentu) na kteremkoli obecnim. okresnim, krajskem, statnim urade v CR ci na kteremkoli ceskem zastupitelskem urade kdekoli v zahranici, tak, jak tak cini i jine civilizovane zeme.

3) Odmitne-li kdokoli svevolne a protipravne OSVEDCENI o ceskem obcanstvi vydat, bude vystaven soudnimu postihu (stanovenemu zakonem) pro OBSTRUKCI SPRAVEDLNOSTI, ktera je v zapadnich pravnich systemech kvalifikovana jako zlocin.

Navraceni ceskeho obcanstvi novym zakonem by melo byt CELOPLOSNE a RETROAKTIVNI. Jen tak bude do dnesniho dne trvajici obcanska, ekonomicka, socialni, spolecenska i kulturni diskriminace pachana jiz devet let na Cesich t.c. v zahranici, odstranena.

Zdenek Sadlon v debate uvedl, pro srovnani, pravidla, na zaklade kterych probiha volebni proces napriklad ve Spojenych statech.

V zaveru podekovali moderatori Petr a Sadlon vsem ucastnikum, zahranicni ucastnici vyslovili diky tem ceskym sdelovacim prostredkum, ktera volani Cechu v exilu zacinaji prubezne zaznamenavat a zverejnovat.

Jsou to: ZEMSKE NOVINY, SLOVO a LIDOVE NOVINY, internetove deniky NEVIDITELNY PES Ondreje Neffa, BRITSKE LISTY Jana Culika, NEW YORSKE LISTY Josefa Schrabala. Fuchsova ocenila i prinos SATELLITU Alese Breziny v Toronte, ktery se kauzou dvoji obcanstvi ve svych novinach zabyva jiz od roku 1993. Reporterkam Fiserove, Passerove a reporterum Sadlonovi a Cernochovi dekujeme za uspesne uvedeni prukopnickeho poradu na vlnach HLASU AMERIKY.

Jirina Fuchsova, Los Angeles, 23. cervna 1998

Miloš Kuhn

V posledním rozhovoru s reportéry České televize prezident Havel vyslovil názor, že by po volbách rád viděl mnoho mladých, energetických politiků v nové české vládě. Dovolte mi nesouhlasit s panem prezidentem.

Dle mého názoru, co vedení České republiky potřebuje je nikoli mládí a nespoutaná energie, ale spíše klid, rozvaha a hlavně moudrost. Ještě jednou: moudrost. Poslanci, jako rozšafný pan předseda Klaus, výmluvný pan předseda Zeman, oblíbená důvěrnice paní Buzková, nemesis exulantů pan Payne, nemesis Romů pan Sládek, jsou rozhodně energetičtí a chytří lidé, ale zdá se mi, že jim všem chybí moudrost. Moudrost je něco co obyčejný člověk (a tedy i normální politik) obdrží jen rozjímáním, životními zkušenostmi a do jisté míry také stářím.

Představte si jak by dnes vypadalo Německo a i celá Evropa kdyby po druhé světové válce bylo jeho vedení svěřeno misto stařičkému "der Alte" Adenauerovi, lidem podobajícim se kterémukoliv z výše uvedených politiků . Adenauer byl starý, a  neprůbojný člověk. Byl to ale také jeden z mála vrcholně moudrých politiků našeho století.

Ekonomický úpad české republiky není zaviněn počasím, ani turisty, ani emigranty, ale převážně současnou českou vládou. Vládou, která není schopna rozeznat finanční tunel od železničního tunelu. Není prostě možno naštěpovat democracii na před-listopadovou nomenklaturu. To je vidět zvláště zřetelně v nynějším českém soudnictví. Po listopadu tehdejší ČSFR měla možnost rychle zrekonstruovat soudnictví a  dočasně svěřit průmysl expertům ze západu, buď českým exulantům anebo kontraktovaným cizincům. Česká vláda však tento úkol svěřila před-listopadové nomenklatuře. Následkem je zmatek v soudnictví, v průmyslu a v mezinárodním obchodě. Bylo vrcholně hloupé vyloučit z participace v budování nové české republiky lidi českého původu kteří žili desítky let v západních demokratických zemích a byli schopni aktivně propagovat demokracii. Znechutit exulanty kteří mohli (zvláště hned po listopadu 1989) investovat miliony dollarů v tehdejší ČSFR bylo ještě hloupější. ** Tím, že současní čeští politici odmítli vrátit občanství českým exulantům, tím je také vyloučili z veškerého politického života. Snaha potrestat exulanty za to že si "žili na západě v přepychu" příliš dobře nevyšla - za to však potrestali (příšerně) svůj vlastní národ, jehož blahobyt jim byl svěřen. Řekl bych tedy, že co je zapotřebí v nynější české republice je méně politických debat, méně agrese a více moudrosti.

Vzpomínám si na jedno staré české přísloví: "Dvakrát měř, jednou řež". Americké "Engage your brain before you engage your mouth" je také zcela vhodné. Alespoň jedno z těch přísloví by si poslanci měli napsat na zeď poslanecké sněmovny.

Miloš Kuhn

http://www.megalink.net/~bmkmjk/eseje.html

**(Peníze nám tady můžete nechat, ale občanství jen tak lehce nedostanete.) (Jako cizincům Vám naše hotely nemohou dát žádnou "slevu")

Vratislav Kuška

Pavel Macík

Vzhledem k ohlasům, které vyvolal můj článek, bych rád reagoval a rozšířil základní myšlenku. Připomeňme si původ diskuse. Oponoval jsem názoru Jana Lipšanského, že volit pravici bylo krátkozraké a důvody k volbě ODS byly plytké. Sám jsem uvedl, čím se pro mě prezentovala před volbami levice (ČSSD), a proč jsem tedy zvolil pravici.

V žádném případě jsem nechtěl démonizovat osobu pana Zemana a vyzdvihovat špatné stránky politiků soc.dem strany. Jeden z ohlasů byl, že nejsou všichni špatní, že za to mohou vlastně media. Ano media mohou i za odhalení daňových podvodů v ODS a mrtvých dárců pro ODA .-)). Media ale hlavně pouze prezentovala jednotlivé persony, jejich názory a postoje.

Pokud se dostaneme ještě k předvolební kampani ČSSD, tak zjistíme že lídrem byl předseda Zeman. Ten ale svými rozhovory s panem Kremličkou, nabídkou funkcí pro komunisty a negativním hodnocením uplynulých let neudělal levici zrovna nejlepší reklamu. Osobně si myslím, že nejeden tzv. "levicový intelektuál" (pozor - nebrat jako nadávku!!) odpadl po této kampani napravo. I já postupně dostával strach z představy návratu zpět do komunistické minulosti. A tím se dostáváme k dalšímu problému, kterým je existence samotné KSČM.

Z výsledků voleb paradoxně vyplynulo "očištění" pravice od fašizujících republikánů. Část jejich hlasů určitě skončila i na pravici. Na levici však působí nereformovatelná "skalní" strana komunistů. Výsledek voleb potom není 102-98 ale pravice a samotná ČSSD. Nikdo v současné době nepůjde nikdy do koalice se soudruhy, kteří ani nezměnili název strany a tvrdí, že to zas nebylo za těch 40 let tak špatné...

V okolních postkomunistických zemích mohlo dojít k vítězství levice, protože jejich bývalé komunistické strany prošly doopravdy proměnou (o hloubce se dá polemizovat) k tzv. moderním levicovým stranám. Vždyť ekonomický i politický vývoj v Maďarsku a Polsku není špatný a určitě jde dobrým směrem i za většinové vlády levice. Takže buď ČSSD v příštích volbách "přetáhne" voliče KSČM nebo se transformují sami komunisté. Jinak bude výsledek asi vždy menšinový proti pravicovým stranám.

Pavel Macík

Má ČSSD nějaké osobnosti?

precetl jsem si dnes Vas clanek, ale myslim, ze v jedne veci nemate pravdu.

Kdyz vezmu Vasi vetu "koho volic zna z CSSD", ve srovnani s jinymi stranami nevyzni az zas tak negativne. Konkretne -- kolik lidi zna volic v ODS? Maximalne Klause. Mozna ho prekvapi, ze tam patri i Cermak a Macek. Kolik lidi zna volic z Unie svobody? Maximalne pana Rumla a Vladimira Mlynare. Kolik z KDU-CSL? Pany Luxe a Svobodu. A kolik z CSSD? Vedle Zemana vsichni znaji Grosse, Buzkovou, Machovce, Spidlu a spoustu dalsich. Vetsina z nich ma za sebou vysoke skoly, coz se u spousty "odborniku" z jinych stran neda rict.

Takze si nemyslim, ze by v CSSD byli lide neschopni. Jednoduchy priklad -- kdyby nahodou pana Klause prejelo auto, ODS se rozpadne, protoze je tvorena pouze a jen jim samotnym. Kdyby prejelo auto Zemana, najde se v CSSD spousta lidi, kteri ho nahradi.

Jan Lipšanský

Marie Lipoldová napsala:

Vazeny pane,

dekuji Vam za komentar. Take si nemyslim, ze by v CSSD byli mene schopni lide nez v jinych stranach. Politik nemusi byt uplne spickovy odbornik v urcitem oboru, mel by mit ale tolik znalosti a byt natolik kriticky, aby si byl schopen vybrat dobre poradce. (Dobry vedec pujde tezko delat politika - jak rikal Demokritos: "Radeji bych zjistil jednu pricinnou souvislost nez ziskal kralovstvi Persanu.")

Nemam iluze o zadnych politicich, ale domnivam se, ze  CSSD ma proti jinym stranam jednu nezanedbatelnou vyhodu - protoze jeste nemela moc, je v ni mene zkorumpovanych lidi.

M.L.

Jiste se k problemu krize v Asii nevracite naposled. Mel bych drobnou prosbu: mohl byste v nekterem z pokracovani osvetlit, co to Roosevelt udelal s americkym bankovnim systemem? Zvlast co se tyce jeho postatneni.

Nemam po ruce literaturu, matne si vzpominam ze slo cca o toto: v 19. stoleti ekonomove netusili, ze pujcovani penez je v jistem smyslu rovnocenne emisi obeziva a tak pujcky ani nekontrolovali, ani neprijimali odpovidajici opatreni.Vtip je v tom, ze pokud je pujcka splacena, tak tato docasna emise penez zmizi, nikdo se nic nedozvi a  vsichni jsou spokojeni. V pripade krize ze 30 let k tomu nedoslo, pujcky a obligace byly na trhu uplatneny jako penize a pochopitelne nasledoval pokles VSECH kursu na realnou hodnotu. Aby se tomu zabranilo, postupne se preslo k  evidenci vsech forem menove zasoby (M1, M2, M3) a k povinosti bank, deponovat cast objemu pujcek u Federalni Rezervni Banky. Ta pusobi jako paka proti nekontrolovane emisi.

Napada mne jeste jednen zdroj informaci: mate knizku "Soros o  Sorosovi"? Vrele doporucuji. Nejsou to (z meho pohledu) zadne blouznive reformni teorie (jak Sorose selektivne prezentovaly HN a  castecne BL) ale jasny a i laikovi srozumitelny pohled na financni trhy. Nejen co se deje, ale i proc se to deje. Je to stare 2 roky (na burze vecnost) ale je to stale aktualni.

Klicove myslenky: (1) kazdy system pevnych kursu ma kaz.

(2) Japonsko plati za politiku, kdy nutilo obyvatelstvo setrit a reinvestovat.

(3) Financni trhy se vzdy myli

(4) tyto omyly jsou zpusobovany tim, ze  investor nezna realitu a nahrazuje ji trendem

(4a) toto dela soucasne mnoho investoru

(4b), toto jednani se jim vyplaci a docasne je v jejich omylech utvrzuje.

Priklad: jeden nahodne nakoupi, tim zvysi cenu, ostatni taky koupi nebot cena roste, cena jeste vice vyroste ale jednoho dne se vrati na puvodni hodnotu, a to skokem

(5) Nektere financni produkty a nektere zpusoby regulace financnich trhu by mely byt zakazany, nebot vyvolavaji nestabilitu ci podporuji jednani sledujici trendy, ktere nestabilitu primo vyvolava.

Ze sve praxe (aplikovana matematika-kybernetika) potvrzuji ze modely chovani investoru v knize pouzite odpovidaji soucasnemu stavu vedeckeho poznani (zejmena z hlediska modelovani rozlehlych a  nelinearnich systemu), ackoliv byly zrejme vyvinuy intuitivne bez znalosti matematickeho modelovani.

P.S. Chci zduraznit, ze vecna analyza meho prispevku je jiste znacne nepresna a je spise podnetem k zamysleni nez snahou dogmaticky neco tvrdit.