Proč ve volbách propadli republikáni
Duševně zdravý svět zaznamenal plně oprávněný pocit euforie, když vyšlo najevo, že se republikáni nedostanou do parlamentu. Teď, když už tato původní reakce poněkud opadla, je načase začít zkoumat, proč došlo k tomuto příznivému vývoji.
V tomto článku se nebudu zabývat podivnou shodou volebních výsledků republikánů a Důchodců za životní jistoty. Tuto statistickou anomálii je jistě třeba vysvětlit, ale ponechme to zatím oficiálním vyšetřovatelům. Doufejme, že pro tu anomálii existuje přesvědčivý důvod.
Vezmeme-li volební výsledky jako platné, náhlý pokles podpory pro republikánskou stranu si zaslouží vysvětlení. Osobně jsem přesvědčen, že byl tento pokles způsobem několika faktory působícími zároveň: žádný jediný důvod nestačí k tomu, aby vysvětlil takovouto dramatickou změnu v české politické aréně.
Voliči je opustili houfně
Máme-li se pokusit vysvětlit tuto záhadu, musíme nejprve zjistit, co se stalo republikánským voličům z předchozích let. Podle průzkumů se tito voliči vydali různými směry. Pár tisíc jich přešlo k ODS a více než 100 000 jich podpořilo ČSSD. Proč? Je pravda, že ODS a ČSSD přijaly v několika otázkách rétoriku republikánů (viz mou diplomovou práci z Glasgow University), ale to je bezpochyby jen částečný důvod.
Jak mnoho komentátorů, včetně mne, argumentovalo v povolebním týdnu, nespokojenost v české společnosti nezmizela, ale v posledních měsících ztratila poněkud své radikální ostří. Voliči republikánů i ČSSD vyjadřují nespokojenost nad stavem společnosti, ale přístup voličů ČSSD je daleko racionálnější. Těch 100 000 voličů, kteří přešli od republikánů k ČSSD, požaduje změnu, ale chtějí ji formou praktických činů, nikoliv formou pubertálního žvanění.
Toto pubertální žvanění bylo také důležitým důvodem, proč se Sládek nedostal do parlamentu. Mnoho lidí si prostě myslí, že je Sládek blázen. Podle různých zdrojů existuje i uvnitř samotné republikánské strany konflikt mezi Sládkovými stoupenci a těmi, kteří už mají dost vůdcova protekcionářství, korupce, paranoii a špatného vedení. Teď, když se seSládkovým jménem spojilo i stigma politické prohry ve volbách, bych nebyl příliš překvapen, kdyby se republikánská strana otevřeně rozštěpila.
V každém případě stojí za to zmínit se zde o mediální strategii republikánů v době předvolební kampaně. Republikáni se úzkostlivě snažili projevovat během oficiální kampaně přátelskou tvář. Vik, elegantně oblečen a jednající zdvořile, byl vystrčen do popředí, aby vylepšil pubertální a nekompetentní dojem z republikánů, který vytváří Sládek. Nejpozoruhodnější bylo, že na televizní obrazovce se republikáni rozhodli normálně debatovat a neuchylovali se k hloupým trikům. Ve volbách jim to ale nepomohlo.
Je zajímavé, že tak, jak republikáni zjemnili svou rétoriku, přišli o volební podporu. Byla by bývala stará republikánská strana, která voliče schválně šokovala prostřednictvím sdělovacích prostředků, ve volbách úspěšnější?
Vrátíme-li se k otázce, kam přešli bývalí republikánští voliči, musíme si připomenout, že velký počet republikánských voličů z roku 1996 se rozhodl tentokrát se prostě neúčastnit voleb. Je možné, že to mělo něco společného s poklidnější mediální strategií republikánů. Někteří lidé asi dávali přednost levné politické zábavě od republikánů a nelíbil se jim jejich nový "fašismus s lidskou tváří".
Němci a Romové
Přítel mě přesvědčuje, že česko-německá deklarace měla velký význam, protože vzala Sládkovi vítr z plachet. Asi má do určité míry pravdu, v tom smyslu, že deklarace nedosáhla v podstatě skoro ničeho, tak se jí lidé přestali bát a přestali se také bát sudetské otázky obecně. Sládek tímto způsobem přišel o přesvědčivou kartu a pokles strachu z Němců vedl zřejmě k poklesu podpory pro republikány. To je možné, ale rád bych viděl údaje, získané nedávným průzkumem veřejného mínění ohledně názorů Čechů na Němce a Německo, má-li být tento argument považován za nosný.
Sládkova druhá hlavní karta - Romové - mu také, jak se zdá, tentokrát příliš nebyla k užitku. Nemyslím, že to má něco společného se zvýšením soucitu českého obyvatelstva vůči situaci Romů, anebo snad s všeobecným poklesem latentního rasismu v české společnosti. Spíš si myslím, že je to důsledkem toho, že se bělošské obyvatelstvo České republiky o romskou otázku nezajímá.
Mnoho Čechů už prostě nechce poslouchat o Romech a o jejich problémech. Už nechtějí poslouchat Mlynáře a Horákovou, jak o těchto věcech mluví v televizi, a úplně stejnou měrou je nudí, když o romském problému hovoří Vik a Sládek. I když si osobně myslím opak, je zjevné, že většina bělošského obyvatelstva nepovažuje romský problém za důležitou či naléhavou otázku.
V těchto všeobecných volbách šlo českým voličům především o ekonomiku. Zdravotnictví, školství a veřejné služby byly také důležitými otázkami. Ani jedno toto téma nebylo významnou součástí republikánského programu-
Sládek a spol. neměli žádná řešení pro problémy, o něž se lidé skutečně zajímají. Tak voliči hlasovali pro jiné strany. Ze všech důvodů, proč republikánská strana ve volbách prohrála, je myslím právě tento důvod nejdůležitější.
Searching for reasons for the fall of the Republicans
There was justified feeling of euphoria throughout the sane world when it became clear that the Republicans would not make it into the Parliament. Now that this initial reaction has worn off somewhat, it is time to start examining the reasons behind this welcome result.
For the moment, I will leave behind the curious coincidence of election figures of the Republicans and DZJ. This statistical anomaly needs to be explained, of course, but I will leave that to the official investigators for now. Let's hope there is a good explanation for it.
Taking the election results at face value, the sudden drop in support for the Republican Party deserves explanation. I personally think that it has to do with several factors; no one reason is enough to explain such a dramatic shift in the Czech political landscape.
Voters Leave in Droves
To begin to explain this enigma, we first need to find out what happened to Republican voters from earlier years. According to pruzkum they went in various directions. A few thousand went to ODS and over 100,000 went to CSSD. Why? It is true that ODS and CSSD adopted some of the rhetoric of the Republicans on several issues (see my MPhil thesis) to be sure, but that is only part of the reason.
Discontent in Czech society, as many including myself have argued elsewhere in the past week, has not disappeared, but it has become somewhat deradicalised in recent months. Votes for both the Republicans and for CSSD show dissatisfaction in society, but the latter shows a much more reasoned approach. Those 100,000 swing voters wanted change, but they want it in a form of practical deeds not immature rantings.
Those immature rantings were also an important reason Sladek did not get into Parliament. Many people simply think he is goofy. Even within the Republican Party itself, according to various sources, there is quite a split between Sladek supporters and those who are sick of the vudce's nepotism, corruption, paranoia and poor leadership. Now that he will be seen as a loser as well, I would not be surprised to see the party split openly.
The Republicans' media strategy during the election campaign is certainly worth mentioning here. The Republicans did their very best to put on a friendly face during the official campaign. Vik, sharply dressed and mild-mannered, was pushed to the fore to clean up the immature and incompetent image that Sladek gives. Most notably on the TV screen, the Republicans opted for normal debate over silly tricks, but it did not help them at the polls.
It is interesting that just as they toned down their rhetoric, they lost votes. Would the old Republican Party of media stunts have had better success?
Returning to the question of where former Republican voters went, we have to recall that huge numbers of Republican voters of 1996 simply chose not to vote this time around. It is possible that the calmer media strategy had something to do with it. Some people probably did prefer cheap political entertainment to the new "fascism with a human face".
Germans and Roma
A friend tells me that the Czech-German Declaration was critical in taking the wind out of Sladek's sails. I suppose that this is somewhat true in that because the Declaration actually did little, people became less scared of it and the Sudeten issue in general. Sladek lost a good card in this way, and the reduction of the German fear may have reduced Republican support. This is possible, but I would like to see some recent public opinion data on the question of Czech views of Germans and Germany to lend weight to this argument.
Sladek's other major card - the Roma - also seemed to be of little use to him this time around. I do not think this has to do with an increase in sensitivity to the plight of Roma or to a general reduction in latent racism in Czech society. Rather, I feel it has to do with the white population's lack of interest in the issue.
Many Czechs are simply tired of hearing about Roma and their problems. They are tired of listening to Mlynar and Horakova talk about it on TV, and they are equally tired of hearing Vik and Sladek talk about it. Whatever I personally feel to the contrary, it is clear that most of the white population simply don't consider it a major issue or a pressing problem.
The economy was first and foremost in the minds of Czech voters in these elections. Health care, schools and public services were also important issues. Not one of these is a Republican strong point.
Sladek a spol had no solutions for the problems that people are really interested in. Thus voters looked elsewhere. Of all the reasons I have mentioned for the failure of the Republican Party in the recent election, I feel this last one is the most important.
Senzační bonboniéra. Jenže uvnitř nejsou žádné bonbóny
Praha je jedno z nejpěknějších měst na světě - ale jen zvenčí. Uvnitř dramaticky atraktivního balení není ale skoro nic
Guardian 27. června 1998
Mozartovy čokoládové bonbóny, Mozartovy čokoládové bonbóny, kupujte Mozartovy čokoládové bonbóny! Kamkoliv pohlédnu, všude jsou Mozartovy čokoládové bonbóny, speciálně dovezené ze Salcburku. Ne, nemluvím pravdu. Taky jsou tady dřevěné loutky a pár obchodů a stánků, kde se Mozartovy čokoládové bonbóny neprodávají. A občas naleznete renesančního majitele obchodu, který prodává Mozartovy čokoládové bonbóny a zároveň i dřevěné loutky!
Praha trpí krizí vlastní totožnosti. Tak dobře, konala se tady a ne ve Vídni v roce 1787 premiéra Mozartova Dona Giovanni, ale Mozart z Prahy nebyl, nikdy sem nepatřil a přesto ho tady oslavují jako ztraceného syna. Přijeďte do Prahy, pijte její historii, nasyťte se její kulturou, šňupejte život a dobu Wolfganga Amadea Mozarta! Co ale takhle oni kontrarevoluční filmoví režiséři ze šedesátých let, Miloš Forman a Jiří Menzel? Néé. Anebo velký secesní malíř Gustav Klimt? Na toho zapomeňte. Anebo velké postavy literatury, jako Milan Kundera a Bohumil Hrabal? Nebo dokonce slavný dramatik Václav Havel. Víte, ten, z kterého udělali prezidenta.
"Prezident, víte, ten má špatný vkus, strašně špatný vkus," pravila naše průvodkyně, jejíž růžové ponožky jsou jednou z pražských pamětihodností. Je jí k osmdesáti letům a připomíná mi (britskou televizní osobnost) Quentina Crispa - je elegantní, trochu sarkastickýá, trochu děsivá, trochu cynická a na tváři má asi deset centimetrů šminky. Je mi sympatická.
Vede nás Pražským hradem a nad hlavou krouží duhovou vlaječkou, abychom se neztratili. "Ano, prezident má velmi špatný vkus." Jeho vkus je tak špatný, že se mu nelíbil Pražský hrad a personalizoval si ho tím, že ho vybavil reflektory z diskoték, jenže pak mu, nebo státu, došly peníze, tak si jeho přátelé Rolling Stones museli šáhnout hluboko do svých jen lehce zdaňovaných kapes a vypomoci mu finančně.
V tisku a v ulicích Prahy kolují zprávy, že Havel může každým dnem umřít - rakovina plic, zápal plic, proděravělé střevo - a přesto se ještě nevzdal - ale před jeho bytem se nedrží žádná vigílie. "Havel, on není moc dobrý prezident," tvrdí paní Quentinová. "Moc se jim Havel nelíbí, ale je holt, jak se říká, tím nejlepším, co je v této chvíli k dispozici."
Mají pravdu ti, kdo Prahu nazývají kouzelným městem. Mohl si ji vymyslet Hans Christian Andersen. Vezměte třeba arcibiskupův dvoreček, je tak ledově pěkný, jako byste tancovali na svatebním dortu. Neskutečno proniká architekturou a historkami za architekturou. Hradčanské náměstí je zosobněním historie majetkového soutěžení s Habsburky. Po velkém požáru v roce 1541 přišli katolíci a posléze bohatství, které zkonfiskovali, utráceli ve stavebně architektonických orgiích, které trvaly 200 let.
Pražský hrad je pěkná sranda. Od 11. do 16. století spolu navzájem nákladným způsobem soutěžili knížata a králové, snažili se jeden druhého překonat, a stavěli další a další vrstvy královských apartmá, konkrétní symbol království. Pak je to přestalo bavit, a sebrali se a odešli a po dobu posledních 300 let byl Pražský hrad v podstatě neobydlen.
Katedrála svatého Víta je neobyčejně extravagantní. Tato středověká pošetilost byla inspirována Karlem IV. kterého pražští lidé milují, neboť věděl, jaká stavba bude vypadat pěkně a měl spoustu peněz na to aby své představy realizoval. Pražáci taky mají rádi svatého Václava, i když si nejsem úplně jistý, proč. Možná je to kvůli té písni, možná, protože ho zavraždil v roce 929 jeho hnusný pohanský bratra Boleslav Ukrutný. O deset let později Boleslav prohlédl, omluvil se a nechal přenést Václavovy pozůstatky na místo, kde je teď postavena katedrála.
Paní Quentinová zamává vlaječkou, utře si trochu potu a makeupu z čela a pochoduje s námi do jednoho strážního domu. Domky pro panenku ve městě pro panenku, jsou neuvěřitelně malé a krásné, pokud v nich nemusíte bydlet. "V jednom z těchto domů bydlel Franz Kafka... no, ono se to říká, ale ve skutečnosti tady bydlela jeho sestra a on tady jednou přenocoval, když byl trochu zdeprimovaný, ale je to dobrá historka, ne?" Čím víc mýtů paní Quentinová rozbíjí, tím více září její růžové ponožky.
Nasedneme do autobusu, který nás veze na Staroměstské náměstí, i když bychom klidně mohli jít pěšky. Cestou zaznamenáváme další množství dřevěných loutek a Mozartových čokoládových bonbónů a vnímáme fantastickou architekturu. Staroměstské náměstí je neskutečnou scénou pro velkofilm, daleko dražší, než o jakém by se mohlo zdát firmě Disney. Davy se shromáždí na produkci mechanických figurín kolem astronomického orloje - Smrtka s přesýpacími hodinami a zvonem, Žid s pytli peněz a hlava v turbanu, prosící o více času.
Je to nevkusné, ale zároveň se to člověku neustále znovu a znovu vrací do mysli. Otočte hlavu o pár stupňů a uvidíte kostel a pak další a pak zase další. Všechny jsou tak nádherné, až je to absurdní. Svatý Mikuláš je vymalován obrazy seshora dolů: je to miniaturní Sixtinská kaple. Gotický Týnský chrám, s dvěma obřími věžemi, zvedajícími se do nebes jako úzkostná tykadla, nám poskytuje historku, která shrnuje šílenství Prahy. "Je to krásné, ale jak se tam dostaneme?" zeptal se jeden turista. "On tam není žádný vchod," praví paní Quentinová. "Víte, oni předpokládali, že ty domečky před kostelem za pár let spadnou a že pak postaví vchod, ale ty domy nespadly. Budovy jsou v Praze postaveny velmi solidně." Existuje nepříliš známý provizorní vchod, ale ten se těžko hledá. V kostelích se pravidelně konají koncerty klasické hudby. Mozart, samozřejmě, a podobná známá hudba.
Paní Quentinová hovoří podrobně o dávné historii, avšak komunistické éře se vyhýbá. Občas pohrdavě hodnotí neukázněnou moderní architekturu. "Podívejte se na tohle," říká, "že je to hnusné? Ta budová má prý tvar Freda Astaira a Ginger Rogersové, jak tančí, a chcete-li vejít, musíte projít mezi nohama Rogersové. Odporné. Za tu hrůzu nese odpovědnostAmeričan Gehry." Ve skutečnosti je ta stavba naprosto senzační.
Pozoruhodné je, kolik energie a talentu bylo věnováno architektuře úplně obyčejných obytných budov. Jděte na procházku ze středu města k jedinečným kubistickým vilám na Vyšehradě a obdivujte, jak každý dům je požehnán vlastní sochou pro výklenek namísto třetího okna.
Na druhé straně však je pravda, že po určité době vypadají všechny fantasticky vystrojené budovy stejně. Praha nosí svou kulturu navenek. Její historie a to, co je na ní zajímavého, leží venku. Uvnitř toho mnoho k vidění není.
Osmačtyřicet hodin pro Prahu perfektně stačí. Je malinká a všechny pamětihodnosti jsou příhodně těsně vedle sebe. Židovská čtvrť, Josefov, je známá svými synagogami a tajuplným hřbitovem s náhrobními deskami pokřivenými, jako hnijící zuby. Od patnáctého století do roku 1787 zde bylo podle odhadů pohřebo asi 100 000 lidí, jeden na druhém, až do hloubky dvanácti mrtvol. Jak na to poukazuje průvodce Rough Guide, židi museli žít v nelidských podmínkách za živa a v nelidských podmínkách byli i po smrti. Ale Josefov není ničím ve srovnání s židovskou čtvrtí v Paříži. A kde jsou ostatní tři čtvrti?
Praha je známá svými mosty, ale s graciézností mostů v Budapešti se to srovnávat nedá. Ubytování je nesmírně drahé, všechno ostatní je levné, zejména jídlo, které je celosvětově proslulé svou hnusností (i když jeden vegetariánský restaurant, Country Life, stojí za návštěvu, protože vám tam staromódně dají možnost se úplně přecpat). Václavské náměstí - což není vlastně vůbec náměstí - vytvořilo v roce 1989 dramatická obraz, když bylo přeplněno 250 000 sametovými revolucionáři, ale dnes se zdá být tak mrtvé, jako je nudné.
Zajděte si na Karlův most a narazíte na obrovské množství kýčovitých suvenýrů. Ve srovnání s tím je londýnské náměstí Leicester Square vrcholem distinguovanosti. Ale líbil se mi chlap, co seděl na židli, dělal ksichty do zrcadla a produkoval jako na běžícím pásu množství blbých portrétů sama sebe. Bylo v tom něco existenciálního. A pokusil se mi zabránit, abych si ho vyfotografoval - senzační drzost.
Praha působí velmi neskutečně také proto, že je v ní tak málo místních lidí - podle paní Quintonové je v Praze desetkrát víc turistů než místních obyvatel. Nejpodivnější je ale výraz tupého zmatku na tvářích Pražanů. Mají hlavu v oblacích, když se dívají po budovách, ale když se vrátí na zem, nevědí, kam jít, co dělat. Možná je to proto, že se v Praze nedá dělat nic.
Když navštívíte bývalý Sovětský svaz nebo východní Německo, máte pocit, že druzí turisté mají zájem o místní politiku. V Praze se to ale neděje. Praha si dost nahlas nestěžuje - je fantasticky úspěšná jako Costa del Sol východního bloku. Škoda, že nemá žádnou pláž.
