O včerejší Klepetkově Jednadvacítce (15.7. 1998)

Česká republika sice nemá vládu, ale octla se uprostřed prázdnin. Letmým pohledem na celodenní zpravodajství České tiskové kanceláře zjistíme, že se v ČR neděje skoro nic. Vzhledem k tomu, že Česká televize především ilustruje svým zpravodajským vysíláním zprávy, které vydala ČTK, je logické, že když servis ČTK neobsahuje žádné zprávy, nebude je obsahovat vlastně ani vysílání ČT.

Poslanci složili slib

Hlavní zprávou dne podle středeční Jednadvacítky, kterou uváděl vedoucí české redakce zpravodajství ČT Bohumil Klepetko, bylo že poslanci složili v parlamentě poslanecký slib a drobný rozruch vyvolalo ve sněmovně, že Klaus podal Zemanovi ruku. V reportáži novinářek Vítkové a Sedláčkové se hovořilo o tom, že zřejmě budou lidovci a Unie svobody zastoupeni jen ve třech parlamentních výborech, nic jsme se však z České televize nedověděli o tom, jaké bude mít ve vedení parlamentu a ve výborech zastoupení KSČM, která ve volbách získala více hlasů než Unie svobody a KDU-ČSL, ani pokud nebude mít zastoupení žádné, jak je to možné.

Vladimír Mlynář za US se v televizi spravedlivě rozhořčoval nad tím, že se prý ODS a ČSSD pokoušejí o "likvidaci menších stran", televizním reportérkám však nepřišlo na mysl (nebo se snad báli zeptat), jaktože členům KDU-ČSL a US nevadí, že v posledních letech důsledně vylučovali z demokratické politiky dvě české "nestátotvorné" strany.

Titulky se pořád tlučou s komentářem redaktorů

Opět se v Jednadvacítce projevily běžně se vyskytující nešvar, totiž titulek s jiným textem, než co říkal reportér, přestože tuto docela nepříjemnou chybu velmi pravděpodobně výslovně kritizuje podrobný projekt reformy ČT od Jakuba Puchalského, který je ale podle vyjádření generálního ředitele ČT i Rady ČT tajný, protože je v demokratické České republice soukromým vlastnictvím. Takže ho zřejmě nemají ani řadoví pracovníci ČT. Puchalský jim ho možná nemohl dát, aby nedošlo k porušení jaho autorských práv v této věci. Puchalský zjevně nemá v televizi dostatečný vliv, aby dokázal prosadit nápravu i takovéto drobnosti: snad by mohlo být docela jednoduché docílit toho, aby reportéři neříkali něco jiného, než co se objeví v titulku na obrazovce.

Abychom byli spravedliví: druhý titulek v Jednadvacítce (v reportáži o Senátu) byl svým textem komentáři redaktora trochu bližší: stejně však není možné text, který je na obrazovce, parafrázovat jinými větami, i když má obdobné obecné znění jako vysílaný titulek. Jak dlouho bude náprava této drobnosti trvat?

Už jsem mnohokrát psal, že někteří reportéři trpí slovním tikem, rádi k dalším tématům "chodí". Bohumil Klepetko řekl ve středeční Jedenadvacítce "Pojďme" k tomuto či onomu tématu snad asi pětkrát. Působilo to velmi nepřemýšlivě a stereotypně.

Umělecky asociativní přechod do Senátu

Způsob, jakým byl uveden první rozhovor středeční Jednadvacítky, byl velmi podvědomě asociativní. Vítězslav Nezval by měl radost. V první části Jednadvacítky se hovořilo o poslanecké sněmovně, a o slibování poslanců, a tak po této krátké zprávě Klepetko pravil něco jako "a co takhle horní sněmovna Českého parlamentu".

Tato asociace pak vedla k docela informativní nepříliš výratné, krátké, mírně kritické reportáži o tom, čeho dosáhl či nedosáhl Senát za první rok své existence. Následoval rozhovor s Jaroslavou Moserovou, činitelkou Senátu, která mluvila rozumně a srozumitelně skoro o ničem.

Sledováním Klepetkovy Jednadvacítky jsem myslím trochu pochopil jeho pojetí zpravodajství České televize. Jak už jsem v Britských listech kdysi psal, Klepetko má velmi kultivovaný, pokojný, nevzrušený projev. Takové má být asi podle něho i zpravodajství České televize. Pokojné, decentní, nevzrušené, bez myšlenek, jen s jemným náznakem kritiky, pokud se chce některý veřejný činitel na obrazovce znemožnit, má k tomu možnost sám, my v žádném případě jeho činnost samostatně energičtěji analyzovat nebudeme, nastavíme tomu jen tiše a decentně zrcadlo, případně šeptneme polokritickou otázku. Jak kdo na ni odpoví, to už je jedno, odpověď moderátor ve studiu už poslouchat nemusí, má někde napsané, na co se má ptát, a podle scénáře většinou jede, aby splnil své denní penzum. Taková televize je tichá, poslušná, korektní, nikoho nenaštve. Žádný její zaměstnanec se nemůže kvůli přílišné odvaze dostat do průšvihu. Nikoho není třeba obhajovat.

V rozhovoru s Jaroslavou Moserovou se Klepetko zmínil o tom, že Senát za dobu své existence iniciovat jen tři zákony. Není to trochu málo, zeptal se Moserové.

Ta odpověděla rozporně. Řekla jednak, že Senát neexistuje proto, aby vydával zákonné iniciativy, zároveň připustila, že měl vydat víc zákonů, ale první rok byl pro Senát vlastně jen zkušební provoz. Normální reakcí zkušeného redaktora by bylo tento rozpor v odpovědi senátorky dále rozebrat. Klepetko šel dál, bez ohledu na to, co bylo řečeno

Senát je kritizován, že jeho členové jezdí do zahraničí na "výlety". O tom se decentně Klepetko zmínil, Jaroslava Moserová naopak opáčila, že je podle jejího názoru "zahraniční funkce" Senátu důležitá. Klepetko se už nezeptal proč.

Pak se Klepetko dotázal Jaroslavy Moserové, jestli je senát skutečně "hlídacím psem demokracie". Moserová protestovala proti této dosti pokleslé metafoře a  podle očekávání Klepetka překvapila odpovědí, že Senát hlídacím psem demokracie je.

Pojďme do ruské dumy

Vlastně se čtenářům omlouvám, že o té Jednadvacítce píšu. Byla nesmírně nudná a mám pocit, že se atmosféra této decentní nudy šíří z ní nezadržitelně prostřednictvím Bohumila Klepetka i do těchto Britských listů.

Zanedbané hlavní téma dne

To, co mělo být hlavním tématem dne, následovalo ze záhadných důvodů až nyní. Informace o tom, že inspekce ministerstva vnitra rozhodla, že stížnosti občanů na brutální zásah pražské policie proti demonstraci Global Street Party a náhodným chodcům jsou bezpředmětné.

Uvažuji nad tím, proč odsunul redaktor Jednadvacítky tuto hlavní zprávu na místo až po uspávacích reportážích o tom, že poslanci v parlamentě dělali slib. Je to zcela zjevně v důsledku toho, že redakce má ještě z komunismu zvyk, že správná zpravodajská relace musí začít mechanickou informací z vládnoucích grémii - "vláda zasedala", "parlament jednal" - už je jedno, o čem. Televize musí lidem připomínat, že parlament existuje, a to z titulu své veřejnoprávnosti, myslí si asi vedení Jednadvacítky. To, že se v něm skoro nic neděje, to je vedlejší. Veřejnoprávní televize musí na první místě informovat o tom, že v parlamentě došlo k mírnému pozdvižení, když podal Klaus ruku Zemanovi, a nejvýznamnější zprávu dne odsune až na třetí místo ve zpravodajské relaci, po prefabrikované zahraniční zprávě.

Zajímavé na rozhodnutí inspekce ministerstva vnitra, že se nikdo ničeho nedopustil, bylo to, že ještě v pondělí konstatoval ministr vnitra Cyril Svoboda, že se někteří policisté zjevně přestupků dopustili. Reportérka se ho na to nyní zeptala, přehrála také stručně jeho pondělní výroky. Svoboda koktal a řekl, že konečnou pravdu má ta inspekce. Jenže celý rozhovor byl tak krátký, že vlastně nešlo o nic. Svobodu měli v Jednadvacítce pořádně o celé věci interviewovat deset, patnáct minut.

Bylo naprosto nutné pozvat do studia právě ministra vnitra Svobodu a zároveň i šéfa té ministerské inspekce a zjistit, co se skrývá za oním rozdílným hodnocením. Televize v této věci selhala. Do studia pozvala Radislava Charváta, ředitele správy hlavního města Prahy Policie ČR, o němž posléze vyplynulo, že zásah policie proti Global Street Party nařídil.

Policie ČR a Česká televize má víc společného, než by si člověk myslel

Klepetko položil Charvátovi dobrou, věcnou, konkrétní otázku, proč byla zamítnuta i stížnost paní, která náhodně stála na tramvajové zastávce. Charvát na to odpověděl zcela v duchu České televize (anglický výraz pro tento druh vystupování je "stonewalling", česky "zatloukání"):

"Já, pane redaktore, tady na tuto otázku nemůžu odpovědět, protože inspekce, to není útvar, kterému bych velel já a já neznám důvody."

Okamžitě se chtělo zvolat: Klepetko, proč jste prosím vás tohoto výtečníka do studia zvali? Vždyť vy jste tam měli mít ministra vnitra, a pokud odmítl přijít, měli jste říci, proč tomu tak je.

Klepetko se ani nepokusil na tuto Charvátovu nehoráznou odpověď reagovat. Snad odpovědi ani nevnímal, jel dál podle předem připraveného scénáře. Zeptal se dál, jak zřejmě vyšpekulovali před vysíláním, proč tedy byl v projevech ministra vnitra v této věci v minulých dnech rozpor. Charvát řekl:

"I tady nato jako nechci říct, že vám nemůžu odpovědět, ale já se domnívám, samozřejmě, že to inspekce prošetřila tak, jak měla, samozřejmě, že je tam ještě ten institut odvolání. To usnesení inspekce, a z čeho vycházel pan ministr na pondělní tiskové konferenci, vám nemůžu říct. Ale chtěl bych říct jednu věc: je potřeba se zamyslet, proč vůbec k tomu zákroku došlo, že tam několik desítek nebo stovek účastníků porušovaly zákony a podobně a policie je přece od toho, aby udržovala veřejný pořádek."

To je tedy analýza.

Do Jednadvacítky pozvali také Stanislava Pence ze Střediska pro lidská práva. Ten se pokusil Charvátovy nevýroky zpochybnit. Charváta Klepetko nepřerušoval, Pence dvakrát ano, jednou zpochybňovacím dotazem, podruhé ho zastavil a dal slovo Charvátovi.

Běžnou profesionální novinářskou praxí je, že reportér musí zpochybňovat výroky interviewovaného z opačného stanoviska, než jaké zastává interviewovaný. Musí také projevovat o věci hluboké znalosti a profesionální úsudek. Klepetko nic takového nedělá, ve studiu jen pasívně sedí a většinou jen odříkává před pořadem vymyšlené otázky. Ty otázky samy o sobě nejsou vždy špatné, jenže pasivita a pohodovost, která se šíří celou Jednadvacítkou, působí na diváky silným uspávacím dojmem.

V tomto případě se Charvát (snad) znemožnil, zejména proto, že v závěru rozhovoru vyšlo najevo, že on sám dal příkaz k akci policistů proti účastníkům Global Street Party a že, jak uvedl, i při příští takové demonstraci "postup policie bude stejný".

Česká televize však v takovýchto případech nemůže zaujímat zcela nestranné postavení: to nutně musí příspívat k demoralizaci občanů, kteří pořad sledují. Řeknou si, tenhle člověk nám tady vykládá nehoráznosti, nikdo se nad tím nevzrušuje, nikdo nic neanalyzuje, Klepetko pokrčí rameny, a poděkuje přítomnému za rozhovor a jdeme dál. Občan nemá odvolání. Nic se neděje.

Záplavy s experimentální školou a  "kulturní" uspávadlo na závěr

Pak následovala reportáž o důsledku záplav na Moravě. Nezeptala se, proč se česká vláda na lidi postižené loňskými povodněmi v podstatě vykašlala (toto téma pojednal docela dobře, prostřednictvím osobních svědectví dosud velmi nešťastných, obyčejných lidí, samostatný dokumentární film České televize, odvysílaný dříve ve středu večer), ale soustředila se na to, že nyní na Moravě pomáhá likvidovat následky povodní osm dobrovolníků.

Znovu se poněkud podivným asociačním způsobem přešlo od jednoho tématu k druhému. Jakousi dobročinnou akci pro postižené moravskými povodněmi uspořádala i experimentální Škola hrou, takže pořad se najednou změnil v informaci o tom, jak se učí v této škole, kde se nevydávají vysvědčení s číselnými známkami, ale se slovním hodnocením. Tím byl Klepetko zjevně poněkud otřesen a ptal se, co se stane, když chce dítě přejít z takovéto školy do tradiční školy. Dosti výmluvně hájila experimentální praxi školy její ředitelka Ivana Málková i činitel ministerstva školství Jiří Pilař. Moc do hloubky rozhovor nešel, Klepetko se nezeptal, proč, když je tato škola tak dobrá, se její metody nezavádějí do školství i jinde.

Pak si pozvali do studia k ukončení filmového festivalu Karlovy Vary jeho ředitele Jiřího Bartošku a pořad zdegeneroval do takové pohodovosti, že by člověk usnul během pár vteřin.(První otázka byla: Co byla na festivalu špatné? Bartoškova odpověď zněla: Počasí) Naštěstí jsem ještě před usnutím zareagoval a televizi vypnul. Bartoška ještě stačil o něčem říci, že "Je pravdou" - přičemž česky se samozřejmě normálně říká - má říkat - Je pravda.

Takováto měkká "kulturní" témata do pořadu Jednadvacítka, který by měl být politicky kritický, vůbec nepatří.

Jenže pořad byl celý měkký. Nevím, jestli by na tohle měla Česká televize dostávat od koncesionářů peníze. Nebylo by, pane Klepetko, rozumnější, tu Jednadvacítku zrušit?

Jan Čulík

Jste outsider, pane Culiku! A vite, kdo ma nejvic nerad "outsidery"? Mafie.

"V mori podprumernosti a prumernosti se nedari nadprumernym jedincum."

Málokdo je prorokem ve své vlasti. Mnozí čeští čtenáři se na něho dívali spatra: Miroslav Holub pro ně nebyl příliš významným básníkem. Sotva věděli, že je Holub jedním ze světově nejproslulejších autorů, jaké česká literatura a kultura vůbec kdy měla. Holubovo básnické dílo bylo přeloženo do třiceti devíti jazyků. Zejména v anglosaských zemích je Miroslav Holub považován za velmi významného současného básníka. Přispívá k tomu jistě skutečnost, že se jeho poezie velmi dobře překládá do angličtiny, která je svou podstatou věcný, logický, nepříliš lyrický jazyk (anebo, přesněji řečeno, lyrično vyjadřuje jinými prostředky než jak to činí typické české emocionální nytí). Kdesi v jižní Anglii je básnický klub, který se jmenuje na počest tohoto českého autora Holub.

Asi před půl rokem jsem v Británii jel kamsi autem, přičemž poslouchám většinou rádio, a narazil jsem na velmi dobře natočený, zábavný asi hodinový pořad v BBC Radio 4 v seriálu "Pohled na Británii očima zvnějšku". Ironicky, úsměvně, s kouzlem jen jemu vlastním popisoval Miroslav Holub své návštěvy ve Velké Británii, své zkušenosti s britskými přáteli a různé britské výstřednosti. Velmi výmluvně také dokázal navodit kafkovskou, až hrůznou atmosféru policejního systému v husákovském Československu: co se všechno muselo dělat a na čem to záviselo, měl-li člověk dostat výjezdní doložku k cestě na Západ.

Lidi jako Miroslav Holub udělali pro známost české kultury v zahraničí obrovské množství práce. Dokázali totiž stát na hranici mezi oběma civilizacemi, západní i českou, a byli schopni českou zkušenost komunikovat západním čtenářům přímo v jejich západním referenčním rámci, takže tito lidé pak mnohé pochopili.

Nejsem si úplně jist, do jaké míry byl Holub schopen tohle dělat záměrně. Jsem přesvědčen, že to do značné míry byla šťastná shoda okolností, že jeho temperament vyhovoval anglosaskému způsobu myšlení a jednání.

Všechny anglosaské země navštěvoval Miroslav Holub až do konce svého života velmi často. Byl zván na literární čtení a konference. Po světě jezdil mnohokrát do roka.

Letos v dubnu se účastnil v Edinburku tzv. Vědeckého festivalu(Science Festival) a přitom už poněkolikáté navštívil i bohemistické oddělení na Glasgow University, kde jsme uspořádali se studenty debatu. Mám její nahrávku i anglický přepis, plánuji její zveřejnění v Britských listech.

Když jsme v poledne 20. dubna seděli s Miroslavem Holubem před jeho odletem do Prahy v hospodě na glasgowském letišti u sklenice skotského piva (přiznal, že to pivo není nejhorší), ptal jsem se ho, proč pořád jezdí do světa. Řekl, že je podle jeho názoru v dnešním světě přímý kontakt spisovatele se čtenářem stále důležitější. Uvedl: "Podívejte se, když napíšu sbírku básní, vyjde řekněme v nákladu 800 výtisků. Kolik lidí z toho si ty básně přečte opravdu pořádně? Řekněme sto - dvě stě. Při takovéto aritmetice se vyplatí jezdit do světa a když o vás projevují zájem, číst svou poezii a debatovat o ní se čtenáři."

A proč vás pořád do zahraničí zvou, ptal jsem se dál. Holub odpověděl docela skromně: "Víte, to je docela jednoduché. Jakmile se jednou stanete součástí literárního okruhu, organizátoři se přesvědčí, že jste schopen říci pár slov, že se během pobytu neožerete, že neuděláte skandál, že neukradnete žádné peníze, tak vás prostě začnou zvát. Ale důležité je se nevnucovat. Nikomu jsem se nikdy zásadně nevnucoval. Když mě chtějí pozvat, je to jejich věc."

Nebylo to poprvé, co hovořil v Glasgowě Miroslav Holub se studenty, ale letos na jaře se už jen velmi těžko pohyboval. Trpěl v jedné noze vážnou kyčelní artrózou a těšil se, že půjde co nejdříve na operaci a pak bude moci zase normálně chodit jako dřív. Letos na podzim mu mělo být sedmdesát pět let. Na pětasedmdesát vůbec nevypadal. Byl neobyčejně živý.

Holubovou předností bylo, že to byl doktor lékařství, imunolog, a zároveň básník. Měl tedy široké vzdělání, humanitní a lékařské. Lékařská věcnost velmi výrazně a velmi pozitivně ovlivňovala jeho básnickou tvorbu. Holub byl v oboru imunologie autorem mnoha vědeckých článků.

Výraznou roli v české literatuře a kultuře hrál od konce padesátých let, v roce 1958 debutoval sbírkou Denní služba. Když sbírka vyšla, Alois Indra, jeden z vysokých delegátů stranického sjezdu ÚV KSČ promluvil emocionálně o krvavém psu Titovi a "Miroslavu Holubovi, plevelu české literatury". Holub o tom letos v dubnu řekl na Glasgow University: "Když jsem přišel druhý den do práce do Akademie, všichni se na mě dívali jako na živou mrtvolu. Být totiž takto jmenován na tak vysoké stranické úrovni bylo opravdu nebezpečné. Já jsem udělal to - udělal jsem to dvakrát v životě - že jsem jako nestraník napsal stížnost prezidentu Novotnému. A asi po půl roce mi k mému překvapení zatelefonovali z prezidentské kanceláře a pak jsem dostal i dopis, v němž se pravilo, že tento útok byl "vyjádřením soukromého názoru soudruha Indry, který se nutně neztotožňuje s názorem KSČ". Důsledkem Indrova projevu však bylo, že byla sbírka Denní služba okamžitě vyprodána. Nikdy v životě, ač jsem o tom snil, jsem neviděl žádnou svou sbírku vystavenou ve výkladu knihkupectví. Každá byla vždycky okamžitě vyprodána.

Holub byl nestraník. V Glasgow o tom v dubnu vyprávěl mimo jiné toto:

"Po vydání asi mé třetí nebo čtvrté knížky v roce 1963 jsem byl zvolen do ústředního výboru svazu spisovatelů. Ten ústřední výbor měl padesát členů. Osmačtyřicet z nich byli členové KSČ a dva nikoliv. Byl to profesor slovenské literatury Alexander Matuška, který byl velmi starý a na zasedání ústředního výboru nechodil, a pak já. Existovalo pravidlo, že před plenárním zasedáním ústředního výboru svazu spisovatelů se musí konat schůze stranické skupiny. Tak těch osmačtyřicet komunistů se muselo účastnit stranické schůze, zatímco já jsem si dal kafe, nebo jsem dělal něco jiného. Pak mě zavolali dovnitř a konalo se plenární zasedání ústředního výboru. Když se to odehrávalo už asi po druhé, v hotelu Děvín v Bratislavě, Vladimír Mináč, slovenský spisovatel, dobrý spisovatel a alkoholik, už byl opravdu nalitý. Chytil mě za rukáv a povídá mi: "Holube, ty svině, musíš vstoupit do strany. Jen kvůli tobě musím poslouchat všechny ty blbosti dvakrát."

Holub byl jedním z několika autorů (mezi ně patřili i Jiří Šotola a Ivan Klíma) kteří koncem padesátých let, v době prvního nesmělého tání, debutovali v nesměle liberálním kulturním časopise pro mladé autory Květen. Kolem časopisu se vytvořila skupina, jejíž program byl charakterizován jako "poezie všedního dne". Tvorba členů této skupiny byla reakcí na pseudobombastičnost předchozích let.

Postupně vydal Miroslav Holub celou řadu dalších sbírek. Po roce 1968 jsme měli krátkodobě na gymnáziu vynikající asi šestisetstránkovou, posléze velmi rychle zakázanou a staženou Čítanku pro střední školy. Byla to dokonalá antologie nejlepší literatury dvacátého století, recept na to, co by měl člověk přečíst. Velmi mě jako sedmnáctiletému utkvěla v hlavě báseň Jdi a otevři dveře. Uměl jsem ji kdysi nazpaměť. "Jdi a otevři dveře. Třeba tam pes škrabe. Třeba je tam magické město. Nebo obraz obrazu. I kdyby tam bylo jen duté vanutí, i kdy by tam nic nebylo - alespoň průvan bude."

Možná by těchto pár veršů mohlo být v záhlaví Britských listů.

Holubova poezie ze sedmdesátých let má výrazněji pesimistický tón. Není divu. Holub byl jedním z mála básníků liberálních šedesátých let, kteří se po invazi v roce 1968 sklonili. Na nátlak policie otiskl dosti nechutný dopis, v němž kritizoval liberální období šedesátých let. Dopis měl prý určité denunciantské tóny. V dalších letech se za něj Holub velmi styděl.

Stejně mu však ponížení nepomohlo. Byl vyloučen ze svazu českých spisovatelů, dvě jeho knihy byly po vytištění před uvedením do knihkupectví zničeny. Holuba vyhodili ho z Akademie věd, našel však posléze zaměstnání v ústavu klinického experimentálního lékařství. Dlouho nesměl v husákovském Československu publikovat, směl ovšem nadále fungovat jako vědecký pracovník. V sedmdesátých letech psal každých čtrnáct dní pod cizím jménem do jednoho českého časopisu, čtenáři se dotazovali, zda je to Holub, redakce to však nemohla potvrdit. Tou dobou chtěl s Holubem natočit zvláštní pořad australský rozhlas, tajná policie to však nepovolila. Jejím vysvětlením bylo, že Holub "není skutečný český spisovatel, je to mezinárodní spisovatel". Kupodivu, nedávno to zopakoval na jednom literárním čtení ve Vídni Ludvík Vaculík. Řekl, že je Holub evropský básník.

Proč působil Holub pro některé čtenáře v Čechách cize a proč měl tak obrovský mezinárodní úspěch: V Glasgowě o tom v dubnu řekl:

"Moje poezie se dá překládat, protože není příliš silně závislá na jazyce. To je vliv vědy, protože věda by neměla být závislá na jazyce. Věda se nyní osvobozuje od své metaforické etapy. Dosud jsme používali výrazů, o nichž jsme věděli, že jsou to jen metafory, že nemají příliš mnoho společného s realitou. Věda nyní dospěla do etapy symbolických jazyků, například matematika. Nepoužívá skoro vůbec slov a nelze ji slovy plně interpretovat. Totéž se týká astrofyziky, relativistické fyziky, kvantové fyziky, nových dynamických biologických disciplin, například molekulární biologie.

Čeští básníci jsou závislí na slovech. Já nejsem tolik závislý na slovech. Já jsem více závislý na konečných obrazech a konečných myšlenkách. Mně zajímá na básni ten skok. To je její jádro, její hlavní myšlenka. A ta se relativně lehce překládá. Zadruhé, já jsem daleko hloupější než jiní básníci. Takže téměř každý překladatel dokáže pochopit, co mám na mysli. A konečně, mým motivem pro psaní poezie není rozšiřování mého duchovního obzoru, ani třeba vydělávání. Poezie je pro mě dialog. Poezie je mezilidskou komunikací. A při této komunikaci chci být co nejsrozumitelnější. "

Byl jsem upozorněn na to, že na Fóru Neviditelného psa se hovoří o tom, že prý je Holub na Cibulkově seznamu spolupracovníků Stb. Co z toho. Nechť mě někdo přesvědčí, že je tato informace spolehlivá a průkazná a že má v dnešní situaci, deset let po pádu komunismu nějaký význam.

Znal jsem Miroslava Holuba osobně a mám dojem, že to byl velmi slušný člověk. To, jestli se bál a někdy v sedmdesátých letech něco podepsal Stb, se neodvažuju soudit. Na námitku, "že jsem v Československu v osmdesátých letech nebyl a nevím, jak se Holub choval", nemohu reagovat. Cibulkovy seznamy, stejně jako informace Stb, jsou nespolehlivé. Je zajímavé, že víme o tom, že komunistická tajná policie zkreslovala skutečnosti, a pak pokoutně zveřejněným seznamům věříme, jako by to byla skálopevná pravda. Velmi instruktivní je v této souvislosti přečíst si Osočení, tlustou knížku svědectví nevinných lidí, na Cibulkových seznamech, která vyšla v redakci Zdeny Salivarové - Škvorecké jako poslední svazek nakladatelství 68 Publishers v Torontu.

Jan Čulík