rektor Ostravské univerzity Jiří Močkař.
Z toho je zjevné, že pokud se mělo hovořit o problému povodní, kromě Martina Bursíka, který měl jako ministr životního prostředí částečně povodňovou problematiku v rezortu, pozvala režie pořadu do studia úplně nesprávné lidi.
Úvod o aktuální politice
Jak už to v nedělních Debatách ČT bývá zvykem, úvodem se Miroslav Dittrich zeptal přítomných na pár věcí z nejnovější politiky. Gratuloval Ivanu Langerovi z ODS k získání funkce místopředsedy parlamentu (nejsem si jist, zda je na místě, aby se takto novinář před politikem ponižoval) a vznesl otázku, jak to, že bude mít parlament jen tři místopředsedy. Ivan Langer odpověděl dlouhým a nepřehledným vysvětlením, kdo byl pro jaké řešení a jak to všechno nakonec dopadlo, takže jsme se nedověděli nic, ani například to, jakou funkci vlastně mají místopředsedové v parlamentu zastávat. Dittrich se nezeptal, jak je ústavně zdůvodněno, že místopředsedu nemá třetí největší strana (KSČM) ani KDU-ČSL a Unie svobody. Protože byl moderátor chabý, slovo si vzal Martin Bursík.
Martin Bursík, blízký KDU-ČSL, znovu ostře obvinil ČSSD a ODS z uzurpace moci v České republice a vyjádřil názor, že má "opoziční dohoda" obou těchto stran určitě tajné dodatky. Dittrich tento kontroverzní názor žádnou otázkou nekorigoval. Ivan Langer obvinil Bursíka z "neférových podpásových útoků" a konstatoval, že malé strany nelikviduje dohoda ČSSD - ODS, avšak likvidují je voliči, kteří pro ně nehlasují. Dittrich nepoukázal na to, že když je politik v úzkých, obviní svého protivníka z "podpásových útoků", místo, aby přesvědčoval argumenty. Ani slovem se nepokusil usměrnit diskusi k problému většinového volebního systému versus proporční systém - ukázalo by se bývalo, že Langrovo tvrzení, že malé strany likvidují voliči, kteří pro ně nehlasují, je poněkud zjednodušené.
Moderátor Dittrich do sporu Langer - Bursík vůbec nezasáhl, seděl bez hlesu.
Ivan Langer odmítl Bursíkovo obvinění, že ODS a ČSSD spolu uzavřely koaliční smlouvu, a konstatoval, že jde o smlouvu opoziční. Dittrich měl v tomto okamžiku vyžadovat přesné, věcné a stručné vysvětlení, jaký je tedy podle Langera rozdíl mezi koaliční a opoziční smlouvou.
Pak se zmiňoval Ivan Langer o tom, že jmenování Grulicha a Kavana do ministerských postů je pro ODS problematické. Dittrich se nezeptal proč, ačkoliv kampaň vedená proti Janu Kavanovi v českých sdělovacích prostředcích je podivná a bylo by záhodno objasnit její motivaci.
Rektor Ostravské univerzity vyjádřil neuspokojení nad tím, že už nyní prý dochází mezi ODS a ČSSD k politickým kompromisům. Dittrich ho měl přerušit a zeptat se ho, proč to není dobré, když jsou obě strany nuceny, aby se tlakem svého partnera zbavily extrémů. Vždyť politika je právě uměním kompromisu.
Nezvěte lidi, kteří žvaní
Kvalitu debatních pořadů, jako je V pravé poledne, ovlivňuje nejen moderátor, ale také pozvaní debatéři. Je-li moderátor slabý a dá-li se očekávat, že budou debatéři dlouho a obecně mluvit v kruzích, je pravděpobné, že se pořad rozloží. Pozve-li si režie pořadu do studia osoby, o nichž předem ví, že budou mluvit rozvláčně a nesoustředěně, musí moderátorem určit osobu, která je bude schopna zvládnout. Je nebezpečné zvát takové osoby do pětačtyřicetiminutového pořadu, neboť pořad svými bláboly zničí.
Divák se nemohl ve včerejším pořadu V pravé poledne zachytit ničeho konkrétního, právě protože přítomní hosté mluvili za mlčenlivého pohledu Miroslava Dittricha dlouhé minuty.
Proč zvát rektora, aby svědčil o povodních?
Rektor Ostravské univerzity byl do pořadu zjevně pozván jako svědek ostravských povodní. Proč proboha univerzitní rektor?
Redakce ČT asi měla etatistický pocit, že když už pozvu nějakého nepolitika, musí to být držitel nějaké oficiálně uznávané funkce. Co takhle pozvat do pořadu V pravé poledne proti politikům úplně obyčejného občana, který umí mluvit, a dát mu za pomoci moderátora vůči nim převahu!! - To by nešlo?
Souvislost mezi Ostravskou univerzitou a povodněmi byla vzdálená, i když rektor místy hovořil docela věcně. Oč věcnější by však bylo, kdyby si místo univerzitního rektora pozvala Česká televize do studia k debatě někoho, kdo byl indolencí pražských politiků přímo postižen, třeba podnikatele, jehož malá či střední firma byla zničena.
Dobré reportáže, příliš mlhavý Dittrich
Povodňové téma bylo v pořadu V pravé poledne uvozeno krátkými, pádnými a celkově velmi dobrými reportážemi o skutečně havarijní situaci v mnoha moravských městech i vesnicích, i nyní, ještě rok po povodních. Mimo jiné prý dodnes neexistuje poplašný signalizační systém, takže kdykoliv trochu zaprší, lidi v oblasti se bojí, že dojde k povodním znovu. Reportáž svědčila i o tom, že pojišťovna, u níž byli moravští občané většinou pojištěni, zkrachovala, takže od ní po povodních nedostali nic.
Bohužel pokaždé po ukončení takovéto dobré reportáže s dramatickým vyznění se podařilo moderátorovi Dittrichovi toto vyznění banální poznámkou či příliš rozvláčnou "otázkou" shodit.
Například po první drastické reportáži z Moravy, který obsahovala i autentické výpovědi vážně postižených lidí, řekl Dittrich ve studiu něco jako "tak jsme slyšeli některé stesky občanů..." Že by podvědomá distanc, kterou zaujal Dittrich od reportáže, měla být vyjádřením jeho objektivity?
Jenže moderátor nemá být nudně objektivní: musí systematicky konfrontovat účastníky své debaty s kritickými argumenty, které přímo protiřečí jejich postojům.
Rektor Ostravské univerzity konstatoval, že vláda ani státní úřady dlouhodobější proces nápravy povodní nezvládly. Ekonomická sanace se nekonala, lidé ani nevěděli, kam se mají o pomoc obrátit.
Celková atmosféra pořadu V pravé poledne
V této chvíli se obrátil moderátor Dittrich se správnou, i když poněkud zdlouhavou a trochu koktavou otázkou na Ivana Langera z ODS:"Pane... místopředsedo, vy jste éé členem strany, která měla dominantní postavení ve vládě, v té době, když éé byly povodně a poté. Jaký je váš názor na to, co říkal pan rektor, na tu roli státu? Ééé. Má se ten - měl se ten stát více nn- myšleno nejenom penězmi, ale nějakým dalším způsobem, třeba organizačním, více postarat o ty oblasti, konkrétní?"
Tady stojí zato ocitovat celý dlouhý proud vědomí Langerovy odpovědi (James Joyce nebo Bohumil Hrabal by mu asi záviděli). Přesně to totiž dokumentuje jak neukázněně, slovním průjmem, se vyjadřují čeští politikové ve sdělovacích prostředcích. Je to také docela přesvědčivou ukázkou, jak Česká televize selhává ve snaze jejich bláboly ukočírovat:
Ivan Langer na Dittrichovu otázku odpověděl:
"Já si já se jsem téměř stoprocentně jistý, že ať by stát konal ještě víc, tak stoprocentně by se nepodařilo veškeré ty následky škod, které byly způsobeny, odstranit, způsobem, že by všichni občané na na severní Moravě, ve Slezsku řekli, jsme spokojeni s tím, co se stalo. A opravdu bych moc prosil, abysme ten problém strukturovali na úroveň vlády, o obecních, městských zastupitelstev, a potom i tu o-osobní odpovědnost jednotlivých těch - těch osob, které žijí v těch oblastech, které byly postiženy. A já se nedomnívám, že to jakoby tvrdé nebo že jednání vlády bylo příliš tvrdé a že bylo příliš liberální v tom, že zdůrazňovalo osobní odpovědnost těch osob. Já si myslím, že u každého z nás to začíná, samozřejmě, a jestliže mám nějaký majetek, je mojí, vlastně asi logickou povinností, se pokusit o něj v mezích možností, které mám, postarat, to jest například to pojištění. Ale jestli se můžu vrátit k té k té vládě. Myslím, že vláda, a v tom v tom souhlasím s panem rektorem, velmi operativně za-zareagovala v těch v těch prvních dnech, myslím si, že také ta pomoc plynula v té v té úvodní fázi velmi rychle. Problém nastal potom i v důsledku ani ne tak vlády, ale parlamentu, v tom následujícím období, kdy kdy se hledaly další prostředky k uvol- ééé k uvolnění a k sanaci těch škod a jestliže jsme si slibovali s panem kolegou Zaorálkem nějaký střet v této této debatě, tak myslím, že nastává i tady, protože to bylo já si pamatuju na jednání poslanecké sněmovny, tady se jednalo o uvolnění zhruba pět miliard korun, čtyř miliard korun, z Fondu národ - z prostředků Fondu národního majetku a byla to tehdy právě sociální demokracie, která z různých důvodů vlastně zablokovala toto rozhodnutí, ke kterému se sněmovna potom vrátila později, ale tak, jak já jsem si dělal průzkum v těch poškozených obcích, tak opravdu tam v roce devadesát osum nastal útlum přísunu peněz a a věci, které byly rozdělány, tak nebyly dokončeny právě proto, že ty peníze nedoputovaly tam, kam měly."
Martin Bursík se také snažil - trochu podle chvályhodného českého zvyku vysvětlovat, proč nic nejde - objasnit, proč došlo v parlamentě k tak strašlivým zdržením, že peníze na obnovu postižených oblastí začínají být vypláceny snad teprve teď.
Celkově však byl hovor o neuspokojivě zvládnutých následcích povodní neuspokojivě zvládnut. Byl mělký a rozbředlý a pokud se v něm tu a tam vyskytla nějaká fakta, ztratila se v dlouhých, nepřehledných vystoupeních účastníků.
Kdybych byl nějakou tou ubohou stařenkou někde na Moravě, které povodeň vzala všechno, a viděl bych samolibých pět mužů, oblečených v kvalitních večerních šatech, sedících v dokonalém studiu, jak nevzrušeně hovoří o zanedbání pomoci, která se mě životně důležitým způsobem týkala, nevím, jestli bych neměl potřebu napodobit vůči těmto dokonalým politikům a novinářům, kteří hovoří tak, že mluví o ničem, nic na nich neulpí a všechno z nich steče, onen výprask, který uštědřil svému bývalému spolupracovníku na nedávném karlovarském festivalu Jiří Menzel.
Mluvme stručně a věcně
To je heslo, které by měli mít v jinak dokonalém studiu V pravé poledne vytesáno nad hlavami účastníků. Lidé v Čechách mají tendenci dlouho bezobsažně hovořit. Zejména politikové se rádi poslouchají.
Dá se tomu čelit tím, že se budu do studia zvát jen ty lidi, kteří jsou schopni promluvit věcně, zajímavě a objevně. Pokud si tam pozvu někoho, kdo hodlá žvanit, musím mít moderátora, který dokáže žvanění blokovat a přimět interviewovaného, aby mluvil k věci.
Miroslav Dittrich k tomu nemá potřebnou průbojnost.
Jan Čulík
Čtyřicáté výročí Společnosti pro vědy a umění
Spolecnost pro vedy a umeni, vseobecne znama pod akronymem SVU, oslavuje letos ctyricet let sve existence. Od sveho zalozeni r. 1958 vyrostla Spolecnost v uznavanou mezinarodni organizaci, jejiz mistni skupiny se nalezaji ve vyznamnych mestech celeho sveta. Ackoliv donedavna pusobila vylucne v zapadnim svete, po sametove revoluci rozsirila svoji cinnost do Ceskoslovenska a jeho nastupnickych statu, Ceske a Slovenske republiky.
SVU byla formalne ustavena v New Yorku 24. rijna 1958, z iniciativy ceskych a slovenskych intelektualu zijicich ve svobodnem svete, v dobe kdy se komunisticky rezim zrekl narodnich historickych tradic a potlacil svobodu slova. Spolecnost chtela poskytnout platformu pro svobodny vyvoj ceskoslovenske kultury v exilu a informovat svet o ceskych a slovenskych kulturnich hodnotach, ktere se traduji vice nez tisicileti. Jeji pusobnost, jak je definovana v puvodnich stanovach, spociva v podporovani a koordinovani cinnosti vedcu a umelcu a v pripravovani vhodne pudy pro plody jejich prace. Postupem doby rozsirila Spolecnost pole sve pusobnosti a otevrela sve rady vsem osobam zajimajicim se o pestovani ceske a slovenske kultury, bez ohledu na narodni ci etnicky puvod.
Po rozpadu komunismu r. 1989 cinnost Spolecnosti byla podstatne rozsirena. Krome puvodniho poslani se SVU stala mostem mezi ceskymi a slovenskymi intelektualy a profesionaly ostatnich zemi. Umoznuje vedcum, umelcum a kulturnim pracovnikum kontakt s ceskymi a slovenskymi kolegy a pomaha znovu zaclenit intelektualni zivot obou zemi do hlavniho proudu vedeckeho a umeleckeho sveta, od nehoz byly tak dlouho oddeleny politickou barierou.
K dnesnimu dni usporadala Spolecnost devatenact svetovych kongresu, sest celoevropskych a dvacet regionalnich konferenci, prevazne ve Spojenych statech a v Kanade, pres tricet umeleckych vystav, vice nez padesat hudebnich a divadelnich predstaveni a pres dvacet kniznich expozic. Krome toho vydala pres osmdesat knih a monografii a ctyri samostatne casopisy. A navic, sponzorovala ci podporila vydani dalsich padesati publikaci. Mimoto kazda mistni skupina porada sve vlastni schuze, prednasky, diskusni panely, vystavy a jine kulturni a spolecenske akce. Nuzno poznamenat, ze vseho bylo dosazeno jeji vlastni praci a jejimi financnimi prostredky. Nikomu neni zavazana, nikomu nic nedluzi a stoji na vlastnich nohou.
Kazdym druhym rokem porada SVU svuj svetovy kongres, zalozeny na prednaskach, sympoziich, pracovnich seminarich, koncertech, umeleckych vystavach a jinych kulturnich akcich. Prvnich patnact kongresu se konalo ve Spojenych statech ci Kanade, zpravidla v univerzitnich arealech. Po sametove revoluci byly tri kongresy usporadany v Ceske republice, dva v Praze a jeden v Brne, zatimco posledni, poctem devatenacty svetovy kongres se konal na Slovensku v Bratislave. Nadchazejici 20. svetovy kongres je planovan na rok 2000 v hlavnim meste Spojenych statu Washingtonu, D.C., odkud myslenka na zalozeni Spolecnosti puvodne vysla.
Behem sve ctyricetilete existence vyrostla SVU v organizaci majici pres 2000 clenu. Clenstvo je roztrouseno po celem svete, ale vetsina je soustredena ve Spojenych statech, v Kanade a v evropskych zemich. V posledni dobe pocet clenstva v Ceske a Slovenske republice obzvlaste stoupa. Od sameho pocatku Spolecnost mela radu mistnich skupin po celem svete, v takovych mistech jako Washington, D.C., Chicago, New York, Boston, Los Angeles, Albany, Cleveland, San Francisco, Pittsburgh, Hartford, Central Texas (v USA); Toronto, Montreal, Ottawa, Battawa, Edmonton, Vancouver (v Kanade); Melbourne, Sydney, Perth (v Australii); Wellington (na Novem Zelande); Japonsko (v Asii); Pretoria (v Africe); Mnichov, Londyn, Stuttgart, Basel-Bern-Zurich, Vienna, Praha, Brno, Bratislava, Kosice a Presov (v Evrope).
Vzdor sve nepoliticnosti byla SVU vzdy v popredi, kdykoliv slo o otazku poruseni lidskych prav a osobni svobody. V dobe okupace Ceskoslovenska v roce 1968 rozeslala SVU Memorandum na 2000 vysokych skol svobodneho sveta, aby protestovala jak proti okupaci, tak proti upadku verejne mravnosti ve svete a zadala univerzity o pomoc uprchlikum. SVU podobne protestovala proti pronasledovani ceskych a slovenskych intelektualu a chartistu, proti uvezneni Vaclava Havla a vzdycky, kdykoliv slo o poruseni zakladnich prav cloveka a helsinskych dohod.
Vubec se nedivim ruznosti vnimani Britskych listu podle bydliste autora. V kazde reakci je rukopis prostredi, co nazor formuloval. Z domu zaznivaji tony autoritarske a utocne odmitajici vsechno a od kazdeho z venku. Nejsi tady, tak nevis a nerad. Jenomze lidske chovani ma nekolik vzorcu, ktere se realizuji kdekoliv, a nekolik norem ktere plati univerzalne. Dvojnasobne dnes v globalizovanem a integrovanem svete. Pravdou taky je, ze bystrost oka a usudku podleha desensibilizaci neustalou expozici na stejny podnet. Rikejme tomu treba spolecenska imunita. Tou nejsou tak postizeni lide z venku. Jejich obranne reakce na domaci neporadky jsou vnimany jako podnet primarni se silnou prirozenou reakci. Kdyby meli pravdu, ti co odmitaji cokoliv pozitivniho z venku, pak popiraji ucelnost zahranicnich expertu. Prave naopak, expert prijde, dostane data a na zaklade jejich vypovedni sily dela zavery. Jeho nezajima, co k tomu rekl ten, nebo onen, a proc se tohle nemuze chapat tak jak je to na papire, protoze okolnosti...atd. Fakta mluvi a ne presevzeti ktera nebyla nikdy realizovana.
Vsichni, kdo pracovali v zahranici v nejake poradenske funkci, vedi, jak je tezko zmenit mysleni, nebo ho alespon korigovat. Zbudujete obrovskou elektrarnu, postavite pekne domy, ale neodnaucite lidi jist syrove ryby i kdyz vedi ze se jejich pozivanim muzou infikovat i zemrit. Ani mne tak moc neprekvapilo, ze Stroehlein uz neni v CT. Mozna nebyl lepsi nez mnozi jini, mozna byl vyborny, on proste nebyl kompatibilni. V transplantaci se tomu rika "odhojeni štěpu". Vsichni, co pracovali v prostredi s odlisnou hierarchii hodnot od te, jakou vyznava vetsina (ta uspesnejsi), vedi o dennich stradanich, kdyz stejna slova stejneho jazyka rikaji kazdemu neco jineho. "Pracovat mnoho" neni to same vypeti pro domorodce jako pro vas. I kvalita ma mnoho odstinu, rekl bych, ze je nejhur zmeritelna. Za co se nekde udeluji diplomy a medaile, jinde by to bylo objektem tvrde kritiky. Verte, ze vim, o cem mluvim, Tak vidim ja tu zatim neslucitelnost komunikacnich drah mezi "z venku" a "z domu". Jazyk urcite neni problem.
Desetitisíce mladých lidí po celé republice, mnozí z nich s nesporným nadáním pro studium, dostávají v těchto dnech sdělení, že se pro ně pro nedostatek kapacit zavřela brána k vysokoškolské kvalifikaci. Mnozí píší beznadějná odvolání, jiní mají aspoň smutnou šanci zvážit, zdali se nezapíší ke studiu v oboru, o který nemají zájem, ale kam byli přijati, přestože nabídka míst na našich univerzitách neodpovídá ani počtem, ani strukturou poptávce po studiu i po absolventech.
Veřejnost to nezajímá, kdo neuspěli, mají zkrátka smůlu, tak už to tu chodí. Tony Blair vyhrál volby, když nabídl svým voličům, že sestaví vládu, jež bude mít tři priority: vzdělání, vzdělání a vzdělání. Ukazuje to, kolik lidí v Anglii, kdysi kolébce průmyslové revoluce, ví, jaký význam pro ně má rychlý přechod k informační společnosti. Jen film Do naha! vynesl Angličanům loni víc než celý jejich slavný automobilový průmysl.
Dnes už neprodukuje bohatství národů průmyslová výroba: více než polovina národního důchodu je tvořena ve službách. Ani služby už nejsou, co bývaly - ve vyspělých zemích se rozhodujícím zdrojem stal kvartér, služba informacemi. Logistika a povolání symbolických analytiků táhnou dynamikou růstu. Pro tato povolání je zapotřebí vysokoškolská příprava na fakultách, jaké starý režim nepotřeboval. Fatálně miloval točící se ozubená kola a kouřící komíny průmyslových hal, neb mentálně nikdy neopustil Marxovo devatenácté století. Na konci dvacátého století ho před zhroucením neubránily ani hory železa, které proměňoval v tanky.
Žádná z českých vlád, které přišly po něm, však nepochopila povahu výzvy, před kterou stojí. Žádná neměla ve svém programu radikální restrukturalizaci vysokých škol a jejich dynamických rozvoj. Stavu českých železnic věnovaly desetkrát více pozornosti než stavu českých univerzit. Nedávno napsal Aviezer Tucker, Američan s krátkou, ale špatnou zkušeností s vysokoškolskou výukou u nás, že jsou to české univerzity, které odmítají přijímat více posluchačů. Je to veliká hloupost. Už několik let mají české univerzity stanovenou přesnou kvótu, kolik smějí přijmout studentů, a jsou ministerstvem školství pokutovány za každého, kterého přijmou navíc.
Kvóta blokuje restrukturalizaci a ignoruje kvalitu univerzity: omezuje růst jednotně na čtyři procenta od daného stavu, bez ohledu na to, zda univerzita zakládá potřebné nové fakulty a vyučuje obory, které starý režim škrtil, i bez zřetele k tomu, zda je to univerzita dobrá anebo špatná. Ač tím měla reforma za' cít, po devíti letech stále ještě nemáme systém pravidelných hodnotících akreditací. Není to vina úředníků: k restrukturalizaci a reformě musí být politická vůle. Na ministerstvu školství se vystřídalo za devět let už pět ministrů, a ti, kteří tu pobyli déle, vyčerpali se na sporech s kantory základního a nižšího vzdělání, jejichž počty redukuje sama příroda, jak jim dramaticky klesá počet dětí ve třídách.
Kolega Aviezer Tucker také s naivitou mladého Američana, jenž tu byl konfrontován se vskutku nadprůměrným výskytem profesorů, kterým by člověk nesvěřil odpovědnost ani za benzinovou pumpu, navrhuje redukci počtu univerzitních učitelů. Je to zlaté doporučení; v humanitních oborech je zajisté zapotřebí snížit počet přednášek a přenést těžiště studia z poslucháren do studoven, k práci s knihou. Chybí k tomu jen maličkost: ty knihy. Co si cizinec nedovede ani představit, je stav knihovních fondů na českých univerzitách a jejich přístupnost pro studenty.
Po více než půl století tu nebyly fondy přiměřeně doplňovány, v oborech klíčových pro přípravu na informační společnost pak nebyly ani založeny. Studovny našich univerzit jsou podle západních norem i desetkrát poddimenzovány, pokud vůbec existují. Chybějí prostory, chybějí peníze na katalogizaci a na mzdy knihovníků. A je to horší: každým rokem dostávají univerzity na studenta méně peněz. Mnohé se vracejí do starého režimu a zastavují nákup knih ze Západu. Je to barbarské, ale ekonomická logika je neúprosná: pro české univerzity jsou učitelé laciní, knihy drahé.
Odmítnutí uchazeče o studium musí být podepsáno děkanem vlastní rukou. Tři tisíce čtyři sta podpisů zabere dva trudné pracovní dny. Mám je za sebou, už mi zbývá podepsat jen těch sto sedmdesát úspěšných: jaká radost. Nesplní-li však nová vláda, co v opozici slibovala, totiž, že bude investovat především do kultivace lidského kapitálu a bude hájit šance nastupujících generací před přítomným sobectvím, přijmu jich ke studiu příštím rokem ještě míň.
Desítky tisíc jich budou mít zase smůlu. Ale my ostatní, co nás to moc nezajímá, ještě větší. Půl století izolace od vývoje civilizovaného světa způsobilo, že se česká společnost špatně orientuje v prioritách. Nejenom běžný občan, ale vesměs ani jeho zástupce v parlamentě a bohužel ani velká většina novinářů nechápou, že pokud se České republice nepodaří v příštím desetiletí udělat rozhodný krok k deindustrializaci, nedosáhnou vyrovnání v životní úrovni s našimi sousedy do konce svého života ani naše děti.
Pokud jde o vyhlídky střední generace, která zatím zestárne a bude na produktivitě těch, kteří dnes nedostali svou šanci, závislá jako poměrně bezmocní staří lidé, můžu být jenom rád, že jsem už dnes dost starý, abych se toho nedožil.
