Pár poznámek k Událostem a Jednadvacítce ČT z úterý 21. července
Jan Čulík
Události
Jen stručně, pokusím se nebýt nudný opakováním předchozích chyb ČT. Jiří Janeček četl zprávy relativně velmi kultivovaně, tikem protahování úst do koutků je zvýraznil jen asi jednou či dvakrát, a to jen málo.
Události byly velmi prázdninové, to, že mechanicky opisují zpravodajství České tiskové kanceláře je dávno známo (skoro všechny domácí úterní zprávy z Událostí byly opět také v ČTK a ve středečním Slově - v ČT mají přehlednou nástěnku, kde se uvádí zdroj natáčených reportáží, většinou je to ČTK nebo např. MFD, skoro nikdy to není původní zdroj), pochybené je také rozdělení na domácí, regionální a zahraniční zpravodajství. Pokus srovnávat či poučit se z kultivace demokracie v jiných zemích v Událostech naprosto chybí.
Tematicky poněkud bulvární byla úvodní reportáž Událostí o záplavách na Slovensku, v nichž zahynula jedna romská žena. Petr Kopecký natočil formálně velmi dobrou reportáž, zejména proto, že obsahovala hlasy obyčejných lidí. Bohužel chyběla reakce úřadů a analýza, proč nebylo zajištěno, aby k neštěstí nemohlo dojít.
Nepřijatelné a neetické je vysílat detailní záběry částí těla mrtvých osob (ruka čnící z bahna), sporné je i ukazovat jejich přenášení v polocelkovém záběru.
Druhou reportáží Událostí byla měkká informace z Prahy, že je tu horko. V reportáži o blížící se Havlově operaci měla reportérka neprofesionální hlas. V informaci o tom, že koruna dosáhla kursovního rekordu reportér Brunclík četl svůj text příliš rychle a nedbale artikuloval slova. Informace o vzestupu hodnoty polského zlotého a intervenci polské ústřední banky proti tomu byla pro laika nejasná. Namísto řeči o tom, že polská banka kupuje dolary, měl spíše reportér uvést, že banka prodává polský zlotý a stručně vysvětlit, proč to má vést k poklesu hodnoty polské měny.
V reportáži o odchodu ministra obrany Lobkowicze a příchodu nového sociálně demokratického ministra skočila ČT na "photo opportunity", kdy si Lobkowicz lehal na vojenský kavalec v jakési ubytovně. Samostatná analýza to nebyla, ale budiž. Informace o ministrově lehání na kavalec je i v novinách, takže nic původního od ČT. Televize pořád jen pasívně reportuje, co jí ministři řeknou nebo ukáží, na samostatnou analýzu se nezmůže.
Dobrá a zřejmě ze samostatných zdrojů byla reportáž Davida Jakše z Karlových Varů o rostoucí moci ruské mafie. Naproti tomu v reportáži Jana Stuchlíka o prodeji českých prostitutek do zahraničí působila Stuchlíkova dikce i nervní pohyby kamery bulvárně.
Celkově byla rychlost zpráv v Událostech příliš velká. Je to možná tím, že reportáže většinou připravují velmi mladí lidé diskotékové generace. Nemají obyčejně schopnost se soustředit na delší dobu než několik desítek vteřin, a tak strukturu Událostí tvoří vlastně pro sebe a pro svůj civilizační přístup k životu. Jenže česká společnost má mnoho dalších vrstev a diskotékový přístup mladých lidí nestačí.
Zahraniční část Událostí byla špatná: skládala se opět z prefabrikovaných reportáží. Podstatným přínosem pro přiblížení zahraničních zpráv by bylo, kdyby výroky interviewovaných osob na obrazovce Libor Dvořák nepřekládal do češtiny, ale kdyby byly uváděny v originále s českými titulky.
Dabování a simultánní překládání zahraničních televizních materiálů je velký nešvar českých televizí. V těch zemích světa, kde se filmy v televizi nedabují, ale uvádějí se v origiálu s titulky, mluví populace daleko lépe cizími jazyky.
Zahraniční část Událostí se naprosto nepokusila o jakékoliv informace o tom, jak se v jiných zemích světa kultivuje demokracie. Hlavně se soustředila na různé katastrofy.
Závěrečnou reportáž Událostí o stíhání českého pohraničníka za zastřelení "narušitele hranic" v roce 1960 četl reporáž Milan Macák necvičeným hlasem s podivnou intonací. Měl by se vyvarovat dávání důrazu na poslední slovo věty. V češtině se to nedělá. Svůj text Macák v podstatě slabikoval.
Jednadvacítka
Daniela Drtinová se nezbavila svých dvou nejtypičtějších nešvarů. Stále formuluje otázky tak, že nejprve interviewované osobě něco oznamovací větou sdělí a pak se teprve ptá. ("Vy jste nejmladší člen sociálně demokratické vlády a nejvíce liberální.") Působí to mechanicky a zároveň trochu komicky. Otázka by měla být formulována tak, aby před ní nepředcházela krátká přednáška.
Při rozhovorech není dost dobře schopna sledovat argumentaci interviewované osoby (příliš ji neposlouchá) a má tendenci necitlivě skákat interviewovanému do řeči, často, když říká něco důležitého. Reportéři musejí nejprve interviewovanému poskytnout několik desítek vteřin na odpověď a začít ho přerušovat teprve tehdy, když začne mlžit, blábolit či nemluvit k věci.
Drtinová měla štěstí, že první pozvaný do Jednadvacítky, místopředseda sociálně demokratické vlády pro ČSSD Pavel Mertlík mluvil rozumně, věcně a inteligentně. Zejména bylo pozoruhodné, jak velké porozumění měl pro nutnost dostat Českou republiku do moderní, technologické éry jednadvacátého století. Argumentoval, že je nutno způsobit zásadní hospodářský zlom, zastavit zhoršování stavu ekonomiky, což přece byl důvod, proč se začátkem devadesátých let začalo s hospodářskou transformací. Jeho vystoupení nedokázaly zkazit ani poněkud nepřípadné otázky Drtinové, jako "Neobáváte se, že vás staří kolegové zatlačí do pozadí?"
Je škoda, že Jednadvacítka nepozvala do studia zároveň dobrého a inteligentního hospodářského odborníka, buď nezávislého, nebo třeba za ODS a nepožádala ho, aby Mertlíkovu vizi zkritizoval. Mohl to být debatní koncert.
Tím, že Jednadvacítka pozvala pouze mluvčího vlády, vyvolává možná obavu, že bude dávat větší prostor hlavně vládním mluvčím. Doufám, že to není pravda.
Pak v Jednadvacítce následovala reportáž o horkém počasí. Úvodní informace ČT totiž byla z několika hledisek nesprávná, a meteorolog, pozvaný do studia, ji velmi srozumitelným způsobem vyvrátil.
Protestoval proti nesprávné informaci, kterou uvedly české sdělovací prostředky, že totiž prý byla úterní teplota v Praze rekordem někdy od poloviny devatenáctého století. Poukázal na to, že šlo pouze o rekord k určitému dni, Drtinová měla trochu potíže tomu porozumět. ČT v úvodu varovala, že by v noci mohlo dojít k velkým průtržím mračen, meteorolog uvedl, že toto nebezpečí už nehrozí.
Diskuse o romské nezaměstnanosti s Ivanem Veselým z Romské občanské iniciativy a Martinem Paloušem z Českého helsinského výboru byla nudná, i když Paloušova výzva v závěru pořadu, aby se přihlásili Romové, trpící nedokonalým českým zákonem o diskriminaci, byla důležitá. Drtinová by asi neměla dávat přítomným mírně rasistické otázky, jako "Má řada členů romské komunity potíže s pracovní kázní?"
Štvanice proti Janu Kavanovi pokračuje
Český tisk se zabývá virtuální realitou, zatímco země upadá do krize
I v úterý pokračovaly pražské noviny v kampani proti Janu Kavanovi, velmi silně připomínající někdejší komunistické mediální kampaně proti Chartě 77, za Angelu Davisovou, či proti diktátoru Pinochetovi.
Jak je tomu s Kavanem ve skutečnosti?
Tomáš Pecina si dal práci a spojil se v případě Jana Kavana i s jeho obviňovateli v Británii, Benjaminem Kurasem (který po určitou dobu pro Kavana a jeho agenturu Palach Press pracoval jako překladatel) a pokusil se spojit i s reportérem Julianem Manyonem. K věci napsal:
Na celé kampani mě udivuje, jak velice málo se všechna média, od
seriózního Respektu po bulvární Blesk a Neviditelného psa, zajímají o
fakta, a jak se místo toho vyžívají ve vršení pejorativních adjektiv a
hledání dalších a dalších, stále bizarnějších zdůvodnění, proč je Kavan
nespolehlivý a nedůvěryhodný.
Považuji za velmi pravděpodobné, že Jan Kavan se dopustil v případu
kamiónu knih a pořadu Thames TV určitých chyb, jenže chybuje každý, kdo
něco dělá. Dosud jsem neslyšel jediné přiměřeně odůvodněné obvinění, vše
jsou to fabrikace; Kuras, jakmile jsem se zmínil, o kterých pasážích
jeho článku s ním chci mluvit, ztratil zájem pokračovat v rozhovoru - to
působí velmi nevěrohodně - a všichni ostatní hovoří o pocitech a
dojmech, nepřinášejí fakta. To k seriózní debatě nestačí, s dojmologií
se uplatní tak nejvýš na názorové straně Mladé fronty nebo Práva.
Tomáš Pecina předložil Janu Kavanovi několik závažných doplňujících otázek. Doufáme, že odpovědi na ně budou Britské listy moci brzo zveřejnit.
Spolupracoval jsem s Janem Kavanem v Británii někdy od roku 1987 velmi intenzívně jako překladatel do angličtiny a editor anglické mutace čtrnáctideníku Informace o Chartě (Uncensored Czechoslovakia). Psal jsem také články pro časopis East European Reporter, který Kavan redigoval. Nikdy jsem s Kavanem neměl žádné potíže. Za práci platil spolehlivě a pravidelně, i když velmi málo.
Podle kritiky různých lidí z druhé ruky mám osobně na Jana Kavana v současnosti tento názor. Mám pocit, že Kavan je trochu chaotik, ve složitých situacích je schopen udělat chybu, ale pak pracuje seriózně a intenzívně na napravení původního špatného manévru. (Incident v Mostecké je pro Kavanovy chyby možná typický). Tento incident zpochybňuje jeho nárok na ministerskou funkci.
Jenže v oblasti zahraniční politiky je Kavan daleko zkušenější než by byl jakýkoliv jiný kandidát z České republiky. Má rozsáhlé kontakty mezi západními politiky a ví, jak to v západních politických strukturách chodí. Uvědomme si, že domácí čeští "politikové" neumějí v zahraničí vystupovat. I Václav Klaus vypadá se svou angličtinou s tvrdým východoevropským přízvukem a svým vystupováním v britské televizi jako šašek.
Kavan má odvahu a pracuje s nasazením. Nedá se nyní určit, zda bude dobrým ministrem zahraničních věcí. Dal bych mu šanci, i když je třeba jeho činnost velmi pečlivě a věcně sledovat.
Primitivní kampaně některých českých médií
Odhlédneme-li od osobně pojímaných útoků na Jana Kavana, případu Kavan, je velmi znepokojující, že si některé české sdělovací prostředky (Nova, Lidové noviny, MFD, Respekt) neumělými kampaněmi, jako je ta proti Kavanovi, vytvářejí vlastní umělou virtuální realitu. Potíž pak je, že je politikové neberou vážně. Zeman jmenováním Kavana ministrem zahraničí naprosto ignoruje poštěkávání českých sdělovacích prostředků. Česká média se bohužel nechovají natolik profesionálně a odpovědně, aby svým inteligentním chováním politiky donutila, aby je brali vážně.
Pro budoucnost České republiky je to nebezpečné. Hospodářství ČR upadá a český tisk se soustřeďuje na podružné osobně zaměřené kauzy.
Je zřejmé, že v Kavanovi vidí pražský pavlačový tisk zranitelný cíl, způsob, jak zpochybňovat Zemanovu vládu. Zpochybňovat inteligentní analýzou program Zemanovy vlády, což by bylo záslužné, na to novináři z bulvárních listů Lidové noviny, Mladá fronta dnes a Respekt, nemají, tak aspoň produkují povrchní emocionální osobní útoky bez analýzy. Úroveň jejich novinářské práce je politováníhodná. Lze tyto výplody charakterizovat jediným slovem - primitivismus.
Respekt zaznamenal rekord špíny
Pozoruhodně se v této věci tento týden vyznamenal časopis Respekt. Tento týdeník byl vždycky zaujatý a manipulativní, přepisoval si informace, aby to odpovídalo jeho ideologickému vidění světa, a po odchodu Vladimíra Mlynáře z postu šéfredaktora této tendenci zcela propadl: nyní, jak se zdá, se stal Respekt víceméně stranickým věstníkem Unie svobody.
Článek Jaroslava Spurného "Kavan, Grulich, Doucha" v čísle 30, je pozoruhodný nepodloženými a nedokumentovanými a zkreslenými tvrzeními proti Kavanovi, která bezpochyby zakládají podstatu pro žalobu za nactiutrhání, pokud by se dalo čekat, že české soudy dokáží rozhodovat rychle a nestranně.
Spurný opakuje bez analýzy, že Kavana tento týden pražský Vrchní soud označil za "lháře a křivopřísežníka". Viz rozhovor s Kavanem ve včerejším vydání Britských listů. Spurný neuvádí, že soud učinil toto rozhodnutí na základě stručného shrnutí Kavanovy stížnosti v jednom britském procesním soudním jednání, jehož součástí byl plný text stížnosti, který se za "křivou přísahu" asi nedá označit. Nevysvětluje kontext, v němž Kavan zamlčel existenci samolepek v kamiónu, který zadržela česká komunistická policie. Spurný není schopen uznat, že všechno odehrálo v situaci studené války, kdy ve snaze pomoci uvězněným českým disidentům byl takový krok velmi pravděpodobně ospravedlnitelný. Spurný a jiní čeští komentátoři neústrojně přenášejí situaci z doby studené války do dnešního kontextu a účelově jí využívají proti Janu Kavanovi.
Ve Spurného článku vzniká obraz Jana Kavana, jaký neodpovídá realitě. Kavan především obětoval dvacet let svého života intenzívní pomoci českým disidentům v letech 1970 - 1989. Odešel do Londýna koncem šedesátých let právě proto, aby mohl celou svou duší pomáhat věci československé nezávislosti. Kavanovu činnosti proti komunistickému režimu oceňuje celá řada bývalých disidentů. O ní nebylo ve Spurného článku ani slovo. Proč?
Zato jsou v článku nezdrojovaná tvrzení, že jako mladý student Jan Kavan údajně v Londýně v roce 1969 udával československým úřadům své nekonformní spolužáky. Jsem velmi zvědav, zda svá tvrzení Jaroslav Spurný podloží přesvědčivými důkazy. Jde o dobu vzdálenou skoro třicet let. Na takovou časovou vzdálenost se takováta obvinění prokazují dost těžko. Právě z těch důvodů se některé trestné činy promlčují, protože se po dlouhé době nedají spravedlivě zhodnotit. Bude opravdu zajímavé, čím Spurný svá tvrzení doloží.
Manipulativní Lidové noviny
Andrew Stroehlein mě přesvědčuje, že jsou prý Lidové noviny nyní alespoň o třídu kvalitnější než dříve. Nacházím v nich zatím však jen neobyčejně povrchní, hloupé a zaujaté články.
Lidovky je nutno pochválit, že alespoň - na rozdíl od Respektu - uvedly, že Kavan aktivně bojoval proti komunistickému režimu a citovaly Kavanovy obhájce, k nimž patří například Petr Pithart a Petr Uhl.
Své "Téma" nadepsaly Lidovky v úterý titulkem, který má zřejmě shodit Miloše Zemana:
"Proč je Jan Kavan pro řadu lidí nepřijatelný a pro Zemana skvělý?"
Nejpozoruhodnějším a nejsměšnějším útokem na Kavana v úterním vydání Lidových novin je obvinění, že v březnu 1998 vznesl Jan Kavan v parlamentě na generálního tajemníka NATO Solanu dotaz, zda by ČR mohla po vstupu do NATO také vystoupit.
Je to naprosto legitimní otázka - konec konců parlament je od toho, aby tam poslanci vznášeli jakékoliv otázky. Nebo ne?
Jestliže se v Lidových novinách bojácně čertí ředitel Institutu politologických studií na FSV UK Rudolf Kučera a hodnotí toto Kavanovo vystoupení jako "nesmyslnou, provokativní otázku, která mohla zhoršit mínění Západu o ČR", poškozuje si tím vlastní pověst.
To se pan politolog Kučera skutečně domnívá, že Západ bude oceňoval Českou republiku jen potud, pokud mu poleze kamsi, jako kdysi musela lézt Sovětskému svazu?
Západ by naopak daleko více ocenil, kdyby v ČR bývala o vstupu do NATO proběhla inteligentní veřejná debata, jejíž součástí musejí být i otázky, zda má právo ČR z NATO případně vystoupit.
Politolog Rudolf Kučera asi neví, že se na Západě vedla dosti široká diskuse o tom, zda je či není rozšiřování NATO do střední Evropy rozumné. Konec konců o ní informovaly i Britské listy například zde, ale i na mnoha jiných místech.
Pokud má česká zahraniční politika za Západě špatnou pověst, je to spíše proto, že se ČR řádně nepřipravuje na přičlenění k Evropské unii, nikoliv proto, že se Jan Kavan zeptal v parlamentě, může-li ČR z NATO někdy vystoupit.
Obvinění, že prý Kavan na Západě spolupracoval s prosovětskými aktivisty za jaderné ozbrojení, je taky hloupost. Kavanovi se podařilo vytvořit dosti významné spojení mezi aktivisty organizace END, European Nuclear Disarmament a československými disidenty. Tak využil energie těchto aktivistů záslužně k uvědomování západních levičáků o situaci ve středovýchodní Evropě a pro pomoc středoevropským disidentům.
Aktivisté za jaderné ozbrojení ovšem v osmdesátých letech požadovali , aby byly zlikvidovány jaderné zbraně na Západě i na Východě. Pokud se to Stanislavu Reinišovi, autoru článku v časopise Nový domov, který citují Lidové noviny, nelíbí, není k tomu co dodat. Podstatou aktivistů za jaderné ozbrojení však bývá, že chtějí likvidaci jaderných zbraní všude. To lze těžko intepretovat jako zaprodanost Sovětskému svazu.
Mladá fronta Dnes to vysvětlila: Xenofobní útoky proti Kavanovi jsou motivovány tím, že Kavan "není jedním z nás". Veřejně si stěžoval na sprostotu.
Martin Schmarz v úterní Mladé frontě Dnes dosti dobře vysvětlil, co je zdrojem nenávisti některých sdělovacích prostředků vůči Kavanovi.
Zaprvé vidí Kavana jako symbol "levicového hnutí", které zpochybňovalo lustrační zákon. Znám několik inteligentních komentátorů v ČR i instituce v zahraničí, kteří zpochybňovali lustrační zákon a nezastávají "levicové" názory, ale budiž. Schmarzova argumentace o užitečnosti lustračního zákona je zmatená.
Potíž je, že Kavanův případ vůbec lustrační zákon nezpochybňuje, protože je mimoběžný. Kavanovo jméno uvedeno ve svazku Stb, jako "spolupracovník - důvěrný styk" - což je kategorie, která neexistovala, pro udavače Stb se nepoužívala a nikdo jiný ve svazcích kromě Kavana jí nebyl označen. Dá se z toho dovodit, že Kavan spolupracovníkem StB vůbec nebyl, ani v dokumentech není jeho podpis o spolupráci. Zajíček z londýnského vyslanectví ve svých zprávách zjevně přeháněl, uváděl jen, že by bylo možno Kavana pro spolupráci získat. Právě proto Kavana soud nařčení zprostil.
Pokud mají Kavanovi odpůrci proti němu nějaká konkrétní fakta, nechť s nimi vystoupí. Pak je možno se o něčem bavit. Mlhavé insinuace jsou však jen sprosté.
Signifikantní je, že Schmarzovi v MFD hlavně vadí, že se Kavan bránil. Schmarz píše: "Nikoliv zavilí pravičáci, ale Kavan kolem sebe vytvářel rozruch".
No, není divu. Po dvaceti letech života v britské demokracii byl zvyklý na to, že když člověka někdo nařkne z něčeho, co není pravda, člověk hledá nápravu u soudu, a usiluje o ni jako hrdý občan se vzpřímenou hlavou do té doby, dokud nápravy nedosáhne.
V Čechách se to nenosí. Když vám někdo udělá něco sprostého, tak se očekává, že se v zájmu české komunity přizpůsobíte a nebudete si stěžovat. Jen vzpomeňme na Čechy žijící v Americe, kteří si svým poukazováním na to, že nesmějí dostat české občanství, u některých lidí v ČR téměř vykoledovali přízvisko zrádců, zejména proto, že se v této záležitosti odvolali na instituce v zahraničí, stejně jako Kavan.
Když někdo v ČR udělá něco sprostého či neprofesionálního, očekává se, že postižený sklapne podpadky a skloní hlavu, případně začne vytvářet osobní intriky, aby si škodu vynahradil kamarádšoftským srozuměním.
Veřejně poukázat na nějaký nešvar, to se považuje za neférové. Je to prý "denunciantství". Tak tím se právě tvrdě provinil Jan Kavan, že si sprostotu nenechal líbit.
Lidi jsou v ČR chudí
Nakupoval jsem v úterý dopoledne v Praze na Havelském trhu jakousi zeleninu. (Už cestou na trh mě zastavila před samoobsluhou jakási dívka a požádala mě o pět korun, že nemá dost peněz na nákup.)
Na Havelském trhu se prodávaly květáky za 20 Kč. Přede mnou stál starší pán a zeptal se prodavače, jestli by neměl levnější květáky. Prodavač mu ukázal jeden větší květák, dost nahnilý, za který chtěl 10 Kč, a menší, méně nahnilý, za nějž chtěl 15 Kč.
Pán si vyžádal menší, méně nahnilý květák a nabízel prodavači 10 Kč. Ten však namítl, že tento květák stojí 15 Kč. Ozval jsem se zezadu, a pánovi jsem nabídl oněch chybějících pět korun.
Radikálně to odmítl, ne ne, že to nemůže přijmout. Koupil si větší, víc nahnilý květák za 10 Kč.
Pak mě ještě zastavil na chodníku, děkoval mi a říkal, že neměl drobné, že má u sebe "velké peníze", ale nemá je rozměněny.
Lidi v ČR jsou někdy už chudí. Objevují se informace, že mnohde už šetří i na jídle.
České sdělovací prostředky příliš nezajímá, co dělat, jak z toho ven. Mají jiné téma: útočí na Jana Kavana.
Jan Čulík
