K návrhu programového prohlášení Zemanovy vlády
Koncem minulého týdne vydal Miloš Zeman první verzi svého programového prohlášení. V českých novinách nebývá zvykem přetiskovat dokumenty vcelku, aby si z nich čtenář mohl udělat vlastní závěr. V tomto ohledu je třeba pochválit Lidové noviny, které první návrh vládního programového prohlášení v sobotu zveřejnily celý.
Pavlovovské reflexy lidí podle toho, na co byli naučeni
Z hovorů s lidmi v Čechách i z reakcí čtenářů vyplývá, jak nesmírně je každý člověk definován svou relativně úzkou životní zkušeností. Zdá se mi, že nynější veřejné neshody v ČR plynou do značné míry z různého podvědomého vnímání skutečnosti, podle toho, co člověk zažil v mládí a co považuje za traumatizující či naopak pozitivní zkušenost. Bohužel však lidé často nejsou schopni tyto rozdíly, motivy svých reakcí, racionálně reflektovat. Bohužel nereflektujeme ani důvody našich vzájemných neshod: nesnažíme se pochopit, proč druhý říká něco jiného než my, proč nás to štve a proč jeho štve, co říkáme my.
Vidím, že se v ČR nemohou shodnout dnešní čtyřiadvacetiletí, kteří si komunistický režim už v podstatě nepamatují, s třicetiletými až čtyřicetiletými, traumaticky determinovanými zhoubnými sedmdesátými a osmdesátými léty. A třicátníci až čtyřicátníci třeba zase vůbec netuší, co znamenalo Pražské jaro v roce 1968, a rozvíjejí o tom různé pochybné teorie.
Přiznám se, že až jsem zažil Pražské jaro, sedmdesátá a okrajově i osmdesátá léta v ČR, vidím po dvaceti letech života na Západě postavení České republiky spíše v globálních souvislostech a po pádu sovětského impéria mě neděsí strašák české komunistické strany.
Vnímám Zemanův program v kontextu normálního západního politického diskursu a je možné, že v těchto poznámkách, inspirovaných prvním náčrtem Zemanova politického programu, mi unikne to, co pravověrný "pravičák" bude v ČR možná považovat za zradu principů svobody. Rád zveřejním racionální kritiku od čtenářů, pokud se jim bude zdát, že jsem Zemanův program hodnotil příliš liberálně.
Úcta vůči parlamentu
Myslím, že je správné, zveřejnit programové prohlášení vlády určitou dobu před hlasováním o důvěře vládě, aby se mohlo stát tématem veřejné diskuse mezi občany i v parlamentu. Je fakt, že voliči neměli v minulý parlament příliš velkou důvěru. Nicméně toto je základní zákonodárné shromáždění, vyjadřující vůli lidu. Bude-li vůči němu vláda vystupovat s respektem, a nebude-li ho přehlížet, jako to víceméně činily vlády předchozí, třeba se i poslanci v parlamentě naučí jednat tak, aby to budilo respekt.
Česká společnost by se měla stát společností vzdělání, spoluúčasti a solidarity
Je důležité, že si - alespoň formálně - Zemanova vláda uvědomuje, jak píše, že "základním produkčním faktorem se v současné době stává kvalifikace občanů. Jen taková společnost bude dlouhodobě úspěšná v mezinárodní soutěži, která dokáže investovat do celoživotního vzdělávání svých občanů a v tomto smyslu do rozvíjení jejich schopností."
Toto je skutečně v dnešní době klíčovým rysem politiky všech západních vlád, které se vážně zamýšlejí nad tím, jak to realizovat.
V České republice, jak Britské listy vědí z dopisů čtenářů, není jak se zdá v současnosti možné, aby si absolvent středního či vysokého školství doplnil vzdělání rekvalifikací v nějakém jiném oboru. Bude velmi důležité sledovat, jakým způsobem hodlá Zemanova vláda konkrétně rozpracovávat takováto tvrzení:
"Odmítáme myšlenku, že by naší základní komparativní výhodou v celosvětové soutěži globalizované společnosti mohla být levná pracovní síla. (Ono to ani tak není, např. počítačoví odborníci a programátoři v mnohých zemích světa, např. v Indii, nabízejí své služby světu buď za velmi podobné ceny jako v ČR nebo za ceny nižší - kromě toho mají neocenitelnou výhodu, že umějí dobře anglicky. JČ) Domníváme se, že můžeme prorazit efektivním využíváním kvalifikované a dobře placené pracovní síly s vysokou produktivitou práce. Tuto formu, zejména v podobě investic do vzdělání, chceme vyjádřit i v našich rozpočtových prioritách, aby se naše společnost postupně stávala znalostní společností."
Jsou to krásné řeči, ale je nutno si počkat, jak konkrétně bude Zemanova vláda tyto principy rozpracovávat v praxi. Karel Kuehnl právem uvedl v nedělním pořadu ČT V pravé poledne, že bude velmi důležité, jak konkrétně chce ČSSD těchto cílů dosáhnout. Ono totiž nebude stačit zvýšit daně a získané peníze bez rozmyslu jen tak házet do špatných českých škol. Bude nuto určit priority, způsoby hodnocení dobrých a špatných učitelů, zejména efektivní zpětnou vazbu.
I britská vláda se snaží modernizovat nepříliš dobré základní školství. Její pokusy by mohly být pro novou českou vládu inspirací, když už pro nic jiného, mohla by se třeba poučit o tom, jak se reforma případně dělat nemá, využít případných britských omylů k tomu, jak se jim vyhnout.
Znalost angličtiny
Obyvatelstvo většiny malých a středně velkých západoevropských zemí mluví plynně anglicky. V Čechách tomu tak není: znalost angličtiny i mezi mladými lidmi je špatná.
Přispívá k tomu jedna zdánlivá maličkost: v českých televizních se vysílají angloamerické filmy s dabováním do češtiny. Tím se více, než je třeba, země uzavírá do bubliny českého jazyka.
Možná, že by mohla zahájit nová vláda veřejnou diskusi i o tom, zda by televize neměly vysílat zábavné angloamerické filmy v orginálním znění, jen s českými podtitulky. V zemích, kde se to dělá, mluví většina obyvatelstva obstojně anglicky. V globální hospodářské situaci bude znalost angličtiny základním ekonomickým faktorem.
Prosadilo by se to však pouze, kdyby se zlomil tlak herců, kteří na dabování - na úkor národa velmi výnosně vydělávají. Našla by k něčemu takovému vláda odvahu?
Spoluúčast občanů na práci svých podniků i na správě veřejných věcí
Opět, obecné výroky Zemanova programu znějí docela slibně:
"Spoluúčast chápeme jako motivační a inspirační faktor, přispívající ke zvyšování produktivity práce rozšířením počtu nositelů inovací, ale i jako základnu pro sebevědomí občanů, projevující se jejich participací na řízení politických celků. Spoluúčast vyžaduje decentralizaci, uplatnění principu subsidiarity, obvyklého v Evropské unii, komunikaci mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Společnost soldiarity je uplatněním principu sociální soudržnosti, vyhýbáním se zbytečným konfliktům při jednostranné polarizaci zájmových skupin."
Tyto věty znějí, jako by byly téměř doslova převzaty z pojetí jednotného národy britských labouristů Tonyho Blaira.
Velkou otázkou je, jestli nepřicházejí čeští sociální demokraté s pojmem spoluúčasti občanů, s požadavkem jejich aktivní iniciativy v podnicích i ve společnosti, trochu předčasně.
(Shodou okolností se o totéž pokusil letos na jaře v České televizi podle západních manažerských metod Ivan Kytka. Když uložil svým spolupracovníkům povinnost pracovat samostatně a přicházet s novými myšlenkami, neunesli to, nedokázali pracovat bez mechanických příkazů shora a Kytku vyštvali. Nemít odpovědnost za to, co dělám, je totiž velmi pohodlné. Mít odpovědnost za vlastní osud je nepříjemné: člověk se musí starat sám o sebe. Kolik zaměstnanců českých podniků je ochotno vzít na sebe do určité míry odpovědnost za osud podniku, v němž pracují? Kolik ředitelů a vlastníků je ochotno dělit se se zaměstnanci o jeho řízení a využít iniciativy svých zaměstnanců? Vždyť si ředitelé v ČR často myslí, že oni to všechno dělají jedině sami nejlíp.)
Společenská solidarita záminkou ke zvyšování role státu a k uvalování stále větších daní?
Sociálně demokratické klauzule o vzájemné solidaritě starších s mladšími, zdravých s nemocnými a bohatších s chudšími jsou na první pohled rozumné, jde však opět o otázku míry. Tyto klauzule by se totiž mohly stát záminkou pro neinteligentní, celoplošné zvyšování daní a necitlivé zásahy státu do sociálního zabezpečení, zdravotnictví i školství. Nejsem přesvědčen, zda čeští sociální demokraté skutečně dobře rozumějí nejmodernější problematice v těchto oborech a budou schopni v ČR zavést nejefektivnější zahraniční praxi. Viz diskuse o sociálním a důchodovém zabezpeční v nedělním pořadu V pravé poledne, která příliš konkrétní ani informovaná nebyla.
Opět je ve všech těchto oblastech nesmírně důležitá především zpětná vazba: umět citlivě a rychle odhalovat nedostatky, neefektivitu a hloupost systému a mít k dispozici nástroje rychlé nápravy. Zda takové nástroje bude sociální demokracie schopna vytvořit, to je otázka.
Tentýž problém platí i při argumentaci Zemanovy vlády, že vzdělání a základní výzkum by měly být v rukou státu. Ptejme se Zemanových ministrů: jak zajistíte efektivní zpětnou vazbu, aby například vědci za státní peníze dlouhá léta nevynalézali něco, co už bylo dávno vynalezeno?
Plány na vypracování koncepce bytové, rozpočtové a dalších politik, stejně jako střednědobý rozpočtový výhled jsou rozumné. Mají je ve všech západoevropských zemích.
Tvrdé dědictví Pražského jara 1968
Argumentuji, že je na tom Česká republika v současnosti podstatně hůře než ostatní středoevropské země právě proto, že stále trpí traumatem onoho strašného dvacetiletého trestu, který následoval po neúspěšné reformě roku 1968.
Aktivisté Pražského jara reformy osmašedesátého roku obhajují. Viz Ludvík Vaculík na titulní straně Literárních novin č. 29, který napsal: "[Pražské jaro], to nebylo komunistické hnutí, bylo to hnutí občanské a národní, a kdy už jsou v dějinách takové chvíle? Bylo to jako nadechnutí: člověk držený pod vodou dostal minutu vzduchu, s nímž zas chvíli vydržel. Dvacet let, co uteklo od roku 1948, byla právě doba, kdy jedna generace ještě pamatovala demokracii a promluvila o tom k mladším, kteří pak z téhož mohli dýchat dalších dvacet let."
S Vaculíkem lze souhlasit, že Pražské jaro skutečně bylo hnutí občanské a národní. Ta myšlenka nadechnutí je však dost pochybná. Když už si aktivisté Pražského jara něco ve věci svobody a demokracie začínali, měli to dělat tak, aby nehrozilo nebezpečí, že reforma bude poražena a bude následovat tvrdá reakce. Tuto odpovědnost lidé jako Ludvík Vaculík jak se zdá odmítají. Dalo by se argumentovat, že tím, že reformu v roce 1968 dostatečně strategicky nepřipravili, zavinili nynější český marasmus.
Česká společnost by byla totiž úplně jiná, kdyby se v sedmdesátých a osmdesátých letech mohla rozvíjet pod velmi mírným útlakem lidí jako by Antonín Novotný způsobem, jímž se rozvíjela v letech 1963 - 1967. (Potíž je, že Novotného režim byl tak liberální, že osmašedesátý rok v podstatě přivodil. Liberální intelektuálové asi měli mít rozum a měli přestat tlačit. Měli se rozhlédnout, co se děje po světě.)
Ať už je tomu jakkoliv, v sedmdesátých a v osmdesátých letech došlo v české společnosti k tvrdé devastaci, která zřejmě byla drastičtější a z různých důvodů měla hlubší dopad než několik stalinistických let 1948 - 1953 (i když se v sedmdesátých a osmdesátých letech nepopravovalo). V důsledku toho se reforma devadesátých let skoro vůbec nepodařila. Shrnuje to v kapitole Výchozí situace i Zemanův vládní program. Poukazuje i na to, že jiné středoevropské země - Polsko a Maďarsko, které byly v sedmdesátých a osmdesátých letech relativně světu otevřené - zvládly transformační proces podstatně lépe než Česká republika.
Nová vláda by se měla jít podívat do těchto zemí, stejně jako do nyní hospodářsky nejúspěšnějších západních zemí a poučit se, co je zdrojem hospodářského úspěchu. Proč se americká ekonomika nyní rozvíjí tak bouřlivě? Co z toho se dá přenést do ČR?
Konkrétní kroky
Akce "čisté ruce", zesílení boje proti kriminalitě, boj proti politické korupci, učinění přítrže vydírání vlády a politických stran ekonomickými zájmovými skupinami a podniky, reforma státní správy a depolitizace státních úředníků, aktivní průmyslová, proexportní i zemědělská politika, rychlé přizpůsobování českých zákonů zákonům Evropské unie (což předchozí vlády zanedbaly) - to všechno zní na první pohled velmi rozumně. Záleží ovšem na tom, jak budou vypadat konkrétní činy jednotlivých ministerstev. To bude třeba bedlivě sledovat.
Jsem velmi zvědav na racionální čtenářskou kritiku, zejména od stoupenců "pravicových" stran, ohledně toho, co je na výše zmíněných aspektech Zemanova vládního programu špatného.
V rámci diskuse veškerou takovou kritiku Britské listy rády zveřejní.
Jan Čulík
Klaus, Mertlík, sociální demokraté a vládní ovlivňování ústřední banky
Pavel Páral, ekonomický komentátor listu Slovo, kritizoval v sobotu Pavla Mertlíka, nového místopředsedu vlády pro ekonomické záležitosti, za to, že chce mluvit České národní bance do stanovování inflačního cíle. Vztah vlády a ústřední banky ke stanovování základních finančních ukazatelů, zejména úrokových měr, je zajímavý.
Samozřejmě, v zemích, jako je Německo, je dlouhá léta zvykem, že je ústřední banka na politicích a vládě nezávislá. Je to zřejmě v důsledku historických obav, aby hloupé manipulace politiků znovu nezpůsobily hyperinflaci jako ve dvacátých letech , a aby nestabilita zase nevedla k tomu, že by se dostal k moci nějaký Hitler. Určitou roli jistě hraje i středoevropská, někdy poněkud přehnaná víra v "odborníky", kteří přece budou rozhodovat poučeněji než řadový občan.
(Tuto víru někdy dokáží anarchičtí novináři v anglosaském světě pěkně nabourat. Tak před delší dobou uspořádal britský hospodářský týdeník Economist anketu ve skupině nejvybranějších britských ekonomů a zároveň ve skupině náhodně vybraných britských popelářů. Zeptal se obou skupin, jaké budou hlavní ekonomické ukazatele v Británii za dvacet let. O dvacet let později pak zveřejnil Economist výsledky. Ukázalo se, že odborníci ekonomové se zcela mýlili a relativně přesně předpověděli britský hospodářský vývoj popeláři. Proč? Dlouhodobé předpovědi v oblasti ekonomiky jsou velmi obtížné a odborníci ekonomové se stali obětí svých teorií. Naproti tomu popeláři užili zdravého rozumu a usoudili na základě osobní zkušenosti, že se situace za dvacet let příliš výrazně nezmění - a tak se také stalo.)
V Německu tedy rozhodují o úrokových mírách v ústřední bance téměř posvátní strážci nízké inflace - odborníci. Naproti tomu ve Velké Británii určovala až do května 1997, tedy do doby po volebním vítězství labouristů, hlavní ekonomické ukazatele britská vláda. Konzervativci se odmítali vzdát kontroly nad ústřední bankou. Teprve nový labouristický ministr financí Gordon Brown, okamžitě po volebním vítězství Labour Party v květnu 1997 dal britské ústřední bance v této věci naprostou samostatnost.
Vzpomínám, jak jsem tehdy o tom informoval finančního odborníka, accountanta naší firmy Inner Workings. Začal bědovat: "To jsou hlupáci, ti labouristé! To se jim vymstí! Ústřední banka bude samostatně provádět nepopulární fiskální politiku, lidi s tím budou nespokojeni a budou si stěžovat na vládu, jenže vláda se nyn dobrovolně vzdala pravomocí s tím cokoliv udělat."
Argument o tom, zda má být ústřední banka podřízena vládě či nikoliv, je vlastně argument o víře v demokracii. Má-li vláda pravomoci určovat sama úrokové míry, svým jednáním vyjadřuje vůli voličů (protože je pod jejich kontrolou). Potíž je, že voliči mají tendenci dávat přednost krátkodobě pro ně příjemné hospodářské situaci a ignorovat faktory dlouhodobého hospodářského vývoje. Určuje-li vláda ekonomické faktory země, není vyloučeno, že podlehne takovémuto voličskému konjunkturalismu. Do určité míry mu právě dlouhá léta podléhala britská vláda, jejíž rozhodování o úrokových mírách bylo vždy kompromisem mezi tím, co bylo z puristicky hospodářského hlediska žádoucí, a mezi tím, co bylo příjemné pro obyvatelstvo.
Ono to také ale funguje obráceně. Pokud Zemanova vláda zachová nezávislost České národní banky, může si nad případně příliš tvrdým ekonomickým kursem ČNB umýt ruce - Zeman a Mertlík budou moci tvrdit: "To my nic, my za stav ekonomiky nemůžeme, to Tošovský."
Jakmile začnou Zeman a Mertlík České národní bance do její fiskální politiky kafrat, měli by si uvědomit, že tím začínají přebírat odpovědnost za fiskální politiku i její případný neúspěch. Potíž je, že čeští občané budou Zemanovu vládu z případného hospodářského neúspěchu obviňovat v každém případě, i když Zeman nechá ústřední bance plnou nezávislost. Možná právě proto bude vláda chtít bance do jejího rozhodování mluvit.
Ještě poznámku na okraj:
V komentáři ve Slově píše Pavel Páral: Vedení ČNB neustoupilo "ani Klausovi, a to je jiná váhová kategorie než Mertlík."
V čem, proboha? Čím dřív se Česká republika zbaví škodlivého mýtu, že Klaus je velký ekonom, tím lépe pro ni.
Klaus se proslavil tím, že za ta léta, co stál v čele českého státu a ekonomiky, přivedl tuto zemi k zápornému hospodářskému vývoji.
Mertlík možná není v ČR tak známý jako Klaus, žádný čin takové "váhové kategorie" však dosud skutečně nedokázal, to má Pavel Páral tedy pravdu.
Jan Čulík
Nad názorovou stránkou sobotní Mladé fronty Dnes a sobotních Lidových novin
Jana Bendová píše v redakčním komentáři o tom, že se mezi lidmi v ČR projevila dobrá lidská solidarita a pomáhají postiženým záplavami.
Zaujal mě první odstavec jejího komentáře:
"Ještě před půldruhým rokem byly ničivé záplaty pro většinu z nás nanejvýš nervy lechtající televizní podívanou Made in cizina. Jak vzdálená na kilometry i na city byla taková Čína, Bangladéš, Amerika:"
Potvrzuje to bohužel xenofobní postoj české veřejnosti k tomu, co není "u nás", co není "naše", "české" či československé.
Paní Bendová přinesla mimoděk důkaz pro to, co píšu v Britských listech už delší dobu: že zahraniční zpravodajství českých televizních stanic je formální, neosobní a vlastně xenofobní. Ve zpravodajství většinou neexistuje žádná individuální lidská ani zkušenostní vazba na osudy lidí mimo ČR. Zahraniční zpravodajství je "nervy lechtající televizní podívanou Made in cizina." To, co není domácí, české, je pro českého občana v důsledku špatné práce televizních stanic neautentické. Češi se necítí být součástí světového společenství a osobní, lidský osud člověka postiženého neštěstím jsou většinou schopni vnímat teprve, když je to člověk mluvící jejich jazykem.
Není tento izolacionismus, který do značné míry podporují české televizní stanice, v globalizujícím se a ve zmenšujícím se světě, kde se rozplývají hranice, faktorem velice nebezpečným?
Zvyšování daní a sociálních dávek
Tomáš Marek v jiném redakčním komentáři poukazuje na rozhodnutí Ivo Svobody zvýšit sociální pojištění a právem zdůrazňuje, že to zvýší náklady na pracovní sílu a je to tedy začarovaný kruh - povede to k růstu nezaměstnanosti. Marek však za toho rozhodnutí Svobodu neviní: "fakt, že se tuzemský penzijní systém žene do těžké krize, je známý čtyři roky", píše Marek.
Ne, je to známo od roku 1990, kdy upozorňoval londýnský ekonom František Nepil Václava Havla a Václava Klause na potřebu zprivatizovat státní podniky zesoukroměním občanských důchodových pohledávek. Jeho opakovaná varování, aby Česká republika tuto metodu vzala řádně v úvahu, byla zcela ignorována, i když Klaus připustil, že se jí krátkodobě zabývaly.
Tomáš Marek o tom buď není informován, anebo o tom záměrně mlčí.
Krizi českého penzijního systému vyvolal Václav Klaus, protože nebyl ochoten se nepilovským ("chilským") privatizačním řešením zabývat a státní majetek, který zosobňoval občanské důchody na stáří, neodpovědně rozdal.
Obávám se, že ani sociální demokracie této problematice řádně neporozuměla. Inteligentní komentátor by v této věci zahájil veřejnou diskusi. Sebral by si všechna relevantní fakta k této věci. Viz toto číslo BL
Budou mít v nadcházejícím vládním období na parlament vliv řadoví občané?
Michal Mocek otiskl v MFD optimistický komentář. Předpokládá, že pro menšinovou vládu ČSSD bude jistě obtížné prosadit v parlamentě své zákonné návrhy, neboť některé strany budou asi zásadně v opozici proti čemukoli. Záslužně Mocek poukazuje na to, že by v této situaci mohl mít na parlament vliv hlas obyčejných lidí: pokud se totiž budou poslanci chovat jako idioti, voliči si budou dobře pamatovat, pro koho mají hlasovat v příštích všeobecných volbách. Na to, aby se poslanci před lidmi neznemožnili, si snad budou dávat pozor.
Toto varování je velmi aktuální zejména proto, že ČSSD i ODS chtějí zavést většinový volební systém. Není vyloučeno, že by se pak konaly předčasné volby. Z tohoto hlediska je vlastně nadcházející vládní funkční období předvolební kampaní.
Je záslužné, že Mocek poukazuje na to, že "lze vyvinout tlak zdola, z ulice a postupně zvrátit nevýhodné parlamentní počty".
Otázka je, do jaké míry budou schopni čeští novináři reflektovat názory lidí.
Noviny by však měly lidem zdůrazňovat, že vždycky záleží jenom na občanech samotných, jak bude vypadat jejich společnost. Podporovat občanskou aktivitu. V tomto smyslu je Mockův článek rozumný.
Lidové noviny se specializují na osobní útoky politiků
Lidové noviny v minulých dnech tisknou ostré osobní hádky politiků: Václava Klause, Josefa Luxe, Jana Rumla, Jana Zahradila.
Je to asi čtenářsky vděčné. Je také možné, že je publikování těchto příspěvků určitou katarzí. Ve skutečnosti to však k politickému diskursu a k řešení nynějších závažných problémů České republiky nepřispívá nijak.
Pozoruhodně nevybíravý je útok Jana Zahradila, nyní poslance za ODS, dříve poradce Václava Klause, na Vladimíra Mlynáře v pátečních Lidových novinách. Úroveň politické analýzy a veřejného diskursu se v tomto článku Jana Zahradila snížila skutečně na rekordní minimum:
"Co tedy skutečně dokázal V. Mlynář v politice za půl roku svého působení? Podle mého názoru dokázal především pravdivost úsloví, že prázdná nádoby vždy nejvíce duní. Dokázal, že disponuje v míře vrchovaté právě těmi nectnostmi, které vyčítá druhým - arogancí, přehnaným sebevědomím, nedostatkem sebereflexe. Dokázal, že umí světit účel libovolnými prostředky. Dokázal, že pravděpodobně trpí různými komplexy a pocity méněcennosti. To jsou definiční charakteristiky kdysi docela dobrého novináře, dnes mizerného politika. Jednoho tmavovlasého "vůdce" s podobnou diagnózou jsme tu už měli."
Tyto osobní útoky jsou zjevně motivovány politickou záští - hněvem, že se Unie svobody nepodrobila Klausovi a neumožnila mu znovu po volbách získat moc.
Myslím, že redaktoři Lidových novin měli prokázat odvahu a Klausovi, Rumlovi, Zahradilovi i Luxovi tyto "texty" odmítnout uveřejnit.
Jenže ony tyhle hádky ty noviny prodávají, že? Není divu, že je LN inzeruje na titulní straně. K čemu to ale přispívá?
Jan Čulík
