Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Ruská rublová panika možná způsobí ve střední Evropě hospodářskou krizi (The Observer)

Tomáš Pecina

Včerejší Občanské judo se zabývalo případem pražské Technické správy komunikací, která odmítá vydat z parkoviště řidičům odtažené vozidlo, pokud nejsou ochotni zaplatit v hotovosti a na místě poplatek cca. 700,- Kč - dokonce jim prý ani nedovolí vzít si z vozu osobní věci.

Reportéři Juda nechali promluvit několik postižených řidičů, hlídače z parkoviště odtažených vozidel, právníka (ten samozřejmě jednání TSK označil za protiprávní) a nakonec vedoucího představitele Technické správy komunikací, jenž pravil, že vše je v pořádku, neboť vozidlo zadržují na základě § 151s občanského zákoníku. Část paragrafu citoval: "Kdo je povinen vydat movitou věc, může ji zadržet, aby zajistil svou splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž je jinak povinen věc vydat.".

Tím argumentace na obrazovce skončila. Zásadě audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana) bylo vyhověno, spor skončil nerozhodně. Diváku, utvoř si názor sám.

Kdyby publicisté TV Nova občanský zákoník aspoň otevřeli, dočetli by se, že paragraf 151s pokračuje dál, a to takto: "Nelze však zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou." O tom, že odtah nesprávně zaparkovaného vozidla je svémocným činem, pochybují zřejmě jen šéfové TSK...

Nemohu si pomoci, podle mého názoru tým Novy vyrobil prvotřídní publicistický zmetek, jejž si tímto dovolují přihlásit do Občanským judem organizované soutěže Czech šmejd.

Praha, 17.8.1998

Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html

Jan Čulík

Otázka: Jaký má význam tento rozhovor s Václavem Klausem, bývalým českým ministerským předsedou, šéfem "pravicové" Občanské demokratické strany a v současnosti předsedou dolní komory českého parlamentu? Rozhovor se vysílal v české veřejnoprávní televizi 28. července 1998, při příležitosti Klausova jmenování předsedou českého parlamentu. Povšimněte si, že moderátorka, Jana Bobošíková, na Klausovy výroky nereaguje:

Jana Bobošíková: Pane předsedo, vy chcete své funkci, jak sám říkáte, výrazný politický rozměr. Jak si takový rozměr představujete?

Václav Klaus: Tak, například si ho představuju tak, že když udělám na návrh tiskového oddělení sněmovny konferenci pro zahraniční novináře a když se tedy domluvíme, že to bude bez tlumočníka, a když tam přijdou navíc čeští novináři, tak bych skoro předpokládal, že to bude respektováno, že to je tisková konference pro zahraniční novináře a že to nebude hned Českou televizí zesměšňováno, jak jsem tady tady objevil. Protože se opravdu domnívám, že předseda parlamentu není o tom a kvůli tomu zvolen, aby řídil schůze a dával hlasovat, ale že to je významná funkce v této zemi a já ji také hodlám politicky využívat.

Jana Bobošíková: Jak? Jakým způsobem?

Václav Klaus: No tak, já myslím, že je celá řada akcí, šancí, prostoru pro politická sdělení, politickou činnost, politickou aktivitu. A určitě zase opakuji, není to jen o tom, jestli se má umožnit poslancům, aby jedním vchodem vycházeli, aniž by okamžitě naráželi na televizní kamery. Zase mám pocit, že to je o podstatnějších věcech v této zemi?

Jana Bobošíková: Pane předsedo, budete usilovat o změny pravomocí předsedy Poslanecké sněmovny, tak jak je vymezuje jednací řád?

Václav Klaus: Já myslím, že rvačka o pravomoce předsedy sněmovny mě ještě vůbec ani nenapadla a do-dokud se nemýlím, tak jsem nikdy nic takového neřekl a dokonce mě to ani nenapadlo.

Jana Bobošíková: Jak se díváte na imunitu poslanců... (...)

Václav Klaus: Hlavně bych řekl, že je potřeba jednat o fundamentálních politických věcech v této zemi. A já bych byl strašně rád, aby parlament přestal být hříčkou, jak někdy díky televiznímu zpravodajství také vidí naši občané, vaši posluchači, hříčkou interpelací, a podobně, aby se převedl v normálně dělné těleso, kde ubyde takových těch procedurálních her jednotlivých poslanců a kde přibude věcná diskuse. To se mi zdá, že to je asi to, co by parlamentu slušelo.

Jana Bobošíková: Co považujete v tuto chvíli za ty fundamentální politické věci? (...)

Jistě není třeba upozorňovat, že tisková konference, uspořádaná výlučně pro zahraniční novináře, byla nešťastnou připomínkou komunistické minulosti. Právě komunistická vláda rozdělovala informace exkluzívně, poskytovala je určitým osobám a jiným je odpírala. Kromě toho, jak se zdá, Klaus v tomto rozhovoru konstatoval, že chce zrušit parlamentní interpelace. Moderátorka České televize se nad tímto výrokem vůbec nepozastavila.

Mimochodem, český politický kontext je nestabilní. Neexistují skoro žádná všeobecně přijímaná pravidla demokratického provozu, která by byla všem okamžitě jasná. Kdyby řekl v Británii předseda parlamentu v televizi, že chce zrušit interpelace, vyvolalo by to pravděpodobně obrovský skandál, i kdyby moderátor v televizním studiu na tyto výroky nereagoval. V České republice si málokdo hned povšimne, že to byl protidemokratický výrok, pokud na to nepoukáže analýza nezávislého kritického pozorovatele. Proto jsou inteligentní nezávislí analytikové v České republice ještě mnohem důležitější než na Západě. V českých sdělovacích prostředcích však působí relativně málokdy.

Jako BBC v Británii, i česká veřejnoprávní televize trpí systematickým nátlakem politiků, kteeří se snaží ji proměnit v nástroj vlastní politické propagandy. Zatímco jak se zdá je v Británii boj mezi sdělovacími prostředky a politiky nekonečný - síly na obou stranách jsou víceméně vyrovnány - za posledního půl roku dramaticky selhal pokus české veřejnoprávní televize osvobodit se od jha politické manipulace.

Výše citovaný televizní rozhovor byl druhou příležitostí, kdy se Václav Klaus vrátil do ČT po ostrém sporu v maskérně České televize koncem května 1998, během období, kdy se zpravodajství ČT na několik dní pokusilo prosazovat redakční linii, nezávislou na politických tlacích. Bylo tehdy dohodnuto, že Klaus poskytne interview pořadu Jednadvacítka, to je půlhodinový publicistický pořad, který se vysílá každý den v 21.00 hodin. Když Klaus onoho večera dorazil do televize, zjistil, že má spolu s ním ve studiu zasednout Robert Dengler, novinář z deníku Právo. Klaus otevřeně odmítl si s Denglerem sednout do studia. Avšak produkční Jednadvacítky nátlaku neustoupil, a tak Klaus uražen odešel z budovy televize. Jednadvacítka informovala diváky o tomto incidentu ve vysílání, kamera ukázala detail prázdné židle a moderátorka Jana Bobošíková poznamenala, že je zjevně Václav Klaus neochoten čelit v předvolebním období některým svým voličům.

Podobně i Jan Ruml, bývalý blízký spolupracovník Václava Klause v Občanské demokratické straně a od podzimu 1998 Klausův úhlavní soupeř, odmítl zasednout s Klausem v onom květnovém týdnu, kdy se Česká televize chovala nezávisla, ve studiu v pořadu Jednadvacítka. Jednadvacítka o tom znovu informovala ve vysílání a Ruml byl otřesen. Vydal posléze oficiální prohlášení, že sice odmítl vystoupit v Jednadvacítce s Klausem, ale že nemínil toto odmítnutí jako definitivní (sic).

Avšak generální ředitel České televize Jakub Puchalský novou nezávislou linii svých novinářů nepodpořil. Když byl požádán v rozhlasovém rozhovoru, který se vysílal 27. května 1998, několik dní po výše zmíněných událostech, aby veřejně podpořil nový, odvážný přístup zpravodajských pořadů České televize, reagoval vyhýbavě: "Pakliže bude potřeba a prostor, budeme problémy pojmenovávat." Osoby, které byly přivedeny do České televize na jaře roku 1998, aby dosáhlo zpravodajství České televize profesionální úrovně, aby se stalo kritickým a nezávislým, byly z televize do několika málo týdnů zase vypuzeny. Pracovník, odpovědný za Jednadvacítku, byl okamžitě zbaven pravomoci rozhodovat o tomto pořadu a brzo poté byl donucen z České televize odejít. Výše citovaný rozhovor s Václavem Klausem v nové funkci předsedy parlamentu, kteerý se vysílal koncem července 1998, byl potvrzením, že jsou věci opět "znormalizovány" a že se už politikové nemusejí obávat nepříjemných otázek od moderátorů České televize. V červencovém rozhovoru překypoval Václav Klaus arogantním sebevědomím, že byla Jana Bobošíková, která ve vysílání Jednadvacítky koncem května odhalila jeho manipulační praktiky, je nyní opět spolehlivě zkrocena.

Politické protekcionářství je pro Českou televizi problém. Ovšem, na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemí nebyla poslední dobou Česká televize propagandistickým nástrojem jediné politické strany, i když se ČT některé zásadní otázky neodváží zpochybňovat.

Například vysílá Česká televize systematicky pochvalné reportáže o NATO a o Evropské unii - její reportáže z Bruselu dokonce částečně Evropská unie financuje (to bylo potvrzeno ze dvou nezávislých zdrojů), i když Česká televize to oficiálně nepřiznává. Statut České televize konstatuje, že posláním České televize je sloužit veřejnému zájmu, přispívat k utváření demokratické společnosti a podporovat začleňování České republiky do evropských struktur. (sic!) Zdá se, že by Česká televize nesměla odvysílat rozhovor s britskými euroskeptiky, kteří se stavějí ostře kriticky vůči evropské integraci.

Čeští politikové si zvykli využívat slabý zpravodajský tým v České televizi jako poslušný nástroj pro šíření svých názorů a výroků. Tyto názory a výroky nikdo nezpochybňuje a neanalyzuje.

Jak tento mechanismus funguje? Každý den přibližně kolem poledne je dohodnuto, který politik má večer vystoupit v živém publicistickém vysílání. V poledne sice politikové přislíbí účast, ale během odpoledne, jak se přibližuje večer a začíná být už obtížné získat na poslední chvíli někoho jiného, mluvčí politikové začnou telefonovat do televize a vymlouvat se, že politik vlastně dnes večer nemá čas a nemůže přijít, pokud nebudou splněny určité podmínky, jak má být televizní rozhovor prováděn.

Ota Černý, který byl po dobu sedmi let moderátorem nejvýznamnějšího diskusního pořadu České televize Debata, který se vysílal v neděli v poledne, maně prozradil ve svých nedávno vydaných memoárech (viz též jejich knižní formu) celou řadu případů, kdy politikové vyvíjeli na pořady, v nichž měli vystoupit, nátlak. Černý dokonce přímo cituje výrok bývalého tiskového mluvčího Václava Klause. "Oťas, neblbni, nebo Klaus nepřijde!"

Martin Fendrych, náměstek českého ministra vnitra v letech 1993 - 1997 svědčí ve svých memoárech Jako pták na drátě (Torst, Praha, 1998, pp. 129 - 131), že když se měl jeho šéf, ministr vnitra Jan Ruml, utkat v debatě s oponenty v pořadu ČT Aréna, otázky, na něž Ruml posléze odpovídal ve vysílání, formulovali samotní Rumlovi poradci na ministerstvu vnitra. Fendrych dodal, "Bylo mi řečeno, že dokonce můžem do jisté míry ovlivnit, kdo tam bude jako odpůrce."

Dosud nebyly vytvořeny žádné oficiální struktury na ochranu České televize před politickým nátlakem. Vzhledem k tomu, že uvedl Ota Černý ve svých memoárech otevřeně, že si v minulosti určovali vedoucí čeští politikové témata pro debatní pořady, jichž se měli účastnit a dokonce rozhodovali o tom, kdo má být ve studiu jejich oponentem, zeptali jsme se Zdeňka Šámala, nynějšího šéfa zpravodajství ČT, jaká opatření zavedl proti této koruptivní praxi. Šámal odpověděl, že na takové otázky nehodlá reagovat, neboť jsou prý zjevně "motivovány předpojatým, hrubě urážlivým a bezdůvodně nenávistným, až geobbelsovským přístupem".

Václav Klaus byl premiérem v letech 1992-1997. Během jeho vlády, zejména v prvních letech, bylo možno charakterizovat atmosféru v Československu/České republice, jen s mírným přeháněním jako "komunismus naruby". Klaus se prezentoval Čechům i mezinárodní veřejnosti jako vysoce zkušený ekonom se spolehlivým a účinným plánem, jak zprivatizovat státní majetek a jak rychle přivodit v České republice hospodářskou prosperitu.

Klaus se považoval za pravicového politika, stoupence Margaret Thatcherové. Přesvědčil velkou část české veřejnosti a téměř veškeré české sdělovací prostředky, že k jeho vlastnímu hospodářskému reformnímu programu neexistuje jiná alternativa. Ten, kdo se to pokusil zpochybnit, byl nepřítel, nereformovaný komunista nebo socialista, který "ohrožoval křehkou československou demokracii a přál si návrat před rok 1989". Po většinu Klausova funkčního období ho většina českých sdělovacích prostředky otrocky podporovala. Svobodná veřejná debata se v podstatě nekonala. Česká veřejnost byla ráda, že v čele společnosti stojí osoba, kterou považovali za silného, schopného a sebevědomého vůdce, který vyřeší všechny jejich problémy a odvede je do ráje.

Tento nesnášenlivý postkomunistický model se začal rozkládat po všeobecných volbách v červnu 1996, kdy Klausova vláda nezískala v parlamentě většinu. V roce 1997 vyšly najevo vážné hospodářské problémy a celý Klausův program byl zdiskreditován absencí zákonnosti a bankovními a finančními skandály. Poslední dobou zaznamenalo české hospodářství záporný růst. Český hrubý domácí produkt nedávno poklesl asi o jedno procento.

Klausova vláda padla v listopadu 1997 v důsledku finančního skandálu. Bylo rozhodnuto, že se mají v červnu 1998 konat předčasné volby. Obě největší české politické strany, Klausova "pravicová" Občanská demokratická strana a Zemanovi sociální demokraté uspořádaly silně konfrontační volební kampaň. Klaus varoval české voliče, že je Zeman "bolševik" a že mají na vybranou: buď hlasovat pro návrat ke komunismu (totiž hlasovat pro Zemanovy sociální demokraty) anebo hlasovat pro Václava Klause. Zeman obvinil Klause a jeho stranu, že v posledních letech v České republice praktikuje "hospodářskou politiku spálené země". Zemanovi sociální demokraté zvítězili ve volbách. Klausova ODS byla druhá. Ani jedna strana však nebyla sama schopna utvořit vládu. Takže dospěli Zeman a Klaus k vzájemné dohodě, v jejímž rámci vyloučili z vlády všechny ostatní menší strany. Zeman utvořil s Klausovým souhlasem sociálně demokratickou vládu. Klaus se stal předsedou českého parlamentu.

Česká veřejnoprávní televize je financována z koncesionářského poplatku, který určuje parlament. Na vysílání ČT dohlíží Rada České televize, nadstranické devítičlenné těleso, které volí český parlament. Nynější Rada ČT byla zvolena v únoru a v dubnu 1997. Rada České televize jmenuje generálního ředitele ČT na šestileté funkční období.

4. února 1998 vyjádřila Rada České televize přání skoncovat s postkomunistickým etosem ČT tím, že jmenovala generálním ředitelem ČT úplně nového člověka, tehdy osmadvacetiletého Jakuba Puchalského, bývalého vedoucího pražského byra české redakce BBC. Puchalského plán, jak reformovat Českou televizi, byl inspirován praxí BBC. Zdálo se, že se Puchalský především zajímá o to, jak zlepšit zpravodajství České televize.

19. března 1998 silně kritizovala parlamentní komise pro sdělovací prostředky odcházejícího generálního ředitele ČT Ivo Mathého za nízkou profesionalitu a objektivnost České televize. Zejména debatní pořady České televize prý trpěly zaujatostí. Hlavní večerní zprávy ČT projevovaly provládní tendenci, i když pravděpodobně jen podvědomě. Vyšlo několik analýz zpravodajských a publicistických relací ČT, všechny velmi kritické. Usuzovalo se, že je zapotřebí naléhavých změn.

Od Jakuba Puchalského, nového generálního ředitele ČT, se očekávalo, že zavede zásady objektivnosti, otevřenosti a profesionalismu do vysílacího schématu České televize. Jeden z nejváženějších českých novinářů, Ivan Kytka, do té doby šest let londýnský korespondent ČTK a  České televize, byl jmenován od 1. dubna 1998 šéfem zpravodajství ČT. Od 1. května 1998 si Kytka do Prahy přivedl Andrewa Stroehleina, třicetiletého amerického politického analytika a odborníka na české záležitosti. Stroehlein měl spoluredigovat Jednadvacítku, a naplnit ji duchem kritické nezávislosti. Kytka začal bod po bodu realizovat v redakci zpravodajství ČT Puchalského reformní program.

Andrew Stroehlein zpevnil páteř Jednadvacítky a zveřejnil několik příkladů politického nátlaku, vyvíjeného na Českou televizi, v jednom případě americkým velvyslanectvím, jehož někteří činitelé se jak se zdá domnívají, že když přicestují do ČR američtí politikové, měli by mít automaticky právo vystoupit v České televizi.

Kytka si byl vědom celé řady vážných věcných a profesionálních nedostatků ve zpravodajském vysílání ČT. Zpravodajství ČT nerespektovalo zásady přesnosti. Využívalo pochybných zdrojů a bylo podlézavé vůči vládě. Redaktoři potlačovali zprávy kritické vůči Václavu Klausovi.

Zpravodajská redakce ČT neměla jasně definovanou řídící strukturu. Předchozí šéf zpravodajství Petr Studenovský redakci neřídil. Trávil svůj čas styky s vnějším světem, obědy a večeřemi s politiky. Tak, jak jsou často řízeny české podniky, i zpravodajskou redakci ČT řídila neformální skupina pěti - šesti osob, vzájemných přátel, kteří se scházeli v kantýně, na chodbě či v kuřárně a při tom rozhodovali, co se bude vysílat a jakou by ČT měla zaujmout k dané věci linii. Toto neformální uspořádání fungovalo tak, aby nikdo nenesl konkrétní odpovědnost za chyby. Redakce působila trochu jako tajná polovojenská organizace: určité osoby na sebe strhly velké množství rozhodovacích pravomocí, aby se učinily nepostradatelnými. Kytka se pokusil rozbít tyto neformální rozhodovací struktury a utvořit průhlednou rozhodovací hierarchii, která by byla za své rozhodování plně odpovědná. Tím se stal nepopulární u jednotlivců, jimž odebral jejich neformální moc.

Zpravodajství ČT vyrábělo asi 7 různých pořadů. Tyto pořady neměly samostatnou identitu. Přibližně 70 novinářů kolovalo neustále mezi jednotlivými pořady a přispívalo reportážemi do všech. Kytka zamýšlel dát každému pořadu pevný reportérský tým a konkrétní redakční politiky. Jednotliví šéfredaktoři měli nést odpovědnost za kvalitu odvysílaných programů.

Kytka chtěl zostřit techniky interviewů v České televizi a vytvořit nezávislé zpravodajské a výzkumné struktury. Zrušil téměř povinné vysílání reportáží z pravidelných tiskových konferencí politických stran.

"Účelem Kytkových reforem bylo proměnit propagandistický systém, jehož využívaly politické strany, v nezávislý informační systém, kterého by nemohla využívat žádná politická strana. Kytkovým největším úspěchem bylo, že se mu podařilo na několik týdnů tento propagandistický systém rozbít, napsal Andrew Stroehlein.

Cílem bylo, aby byla Česká televize schopna pomáhat lidem orientovat se ve vlastní zemi a v dnešním světě a předvídat a analyzovat důležité směry budoucího vývoje.

Ale kulturní rozdíly byly příliš silné. Když odstranil Ivan Kytka z Jednadvacítky neschopného moderátora, tento muž si stěžoval v parlamentě svému oblíbenému poslanci a  poslanec svolal mimořádnou schůzi parlamentní komise pro sdělovací prostředky. Mladý generální ředitel Jakub Puchalský se začal bát a donutil 21. května 1998 Ivana Kytku k rezignaci, jednapadesát dní od doby jeho nástupu do funkce. Andrew Stroehlein byl donucen odejít z České televize do dvou měsíců po svém příchodu.

Někteří kritikové poukazují na to, že Kytka možná zaváděl své reformy příliš rychle.Avšak Kytka argumentuje, že si nemohl dovolit realizovat reformy pozvolně, protože podle českého zákona byl jako šéf zpravodajství osobně odpovědný za obsah zpravodajských pořadů ČT a tedy i za veškeré nepřesnosti. Nemohl tolerovat hrubé chyby. Když převzal funkci šéfa zpravodajství, měl na stole hromadu závažných stížnosti na nedostatky zpravodajství ČT. Také byla proti zpravodajství ČT vznesena jedna žaloba. Rada České televize požadovala, aby byly reformy provedeny co nejrychleji.

Reformní projekt Jakuba Puchalského, na jehož základě byl jmenován v únoru 1998 generálním ředitelem ČT, obsahuje celou řadu konkrétních kritických připomínek ke kvalitě zpravodajství ČT. Například, Puchalský si v projektu stěžuje, že

Je možná významné, že pět měsíců po nástupu do funkce generálního ředitele ČT se Puchalskému ještě pořád v podstatě nepodařilo napravit ani těchto několik nedostatků. Nadto, když byla vznesena žádost, aby Puchalský zveřejnil svůj reformní projekt, na jehož základě byl jmenován šéfem této veřejnoprávní organizace, aby mohlo být nezávisle posouzeno, jak jeho reformy pokračují, Puchalský to odmítl učinit. Rada České televize ho v tomto ohledu podpořila. Podle jejího názoru totiž je Puchalský vlastníkem autorských práv pro tento reformní projekt a není povinován ho zveřejnit. Tak není možno vyloučit podezření, že reforma selhala, byla dána k ledu a projekt je nyní utajován, aby se na to nepřišlo.

Bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé, nyní kancléř v prezidentské kanceláři Václava Havla, argumentuje, že pod jeho vedením byla Česká televize daleko politicky nezávislejší než je nyní. Podle jeho názoru jmenovala Rada České televize osmadvacetiletého Puchalského generálním ředitelem ("je to jen dítě", podle názoru jednoho bývalého spolupracovníka v české redakci BBC, který Puchalského dobře zná), aby mohli politikové Českou televizi přímo manipulovat.

Jaké jsou hlavní nedostatky zpravodajství České televize?

1. Zpravodajství ČT je téměř absolutně závislé na České tiskové kanceláři. Za komunismu byla ČTK hlavním zdrojem zpravodajství pro všechny sdělovací prostředky. Zvyk opisovat zprávy doslova ze zpravodajství ČTK přežívá dodneška, natolik, že různé české deníky občas otisknou články, v nichž jsou doslova totožné celé odstavce. Česká televize nepodniká téměř žádnou samostatnou investigativní novinářskou práci. Někdy to vypadá, jako by se Česká televize obávala přinést jako první důležitou zprávu. Česká televize má tendenci počkat, až se kontroverzní zpráva nejprve objeví někde jinde. Existuje několik výjimek z tohoto pravidla, ale redaktorům ČT chybí profesionální soudnost. Když Česká televize odvysílá originální informaci, je většinou buď nedokonale zpracována, založena na nespolehlivých zdrojích, anebo jde o irelevantní zprávu. (Příklad z poloviny srpna 1998: výstřední český exulat v Oxfordu zahájil hladovku na protest proti jmenování sociálně demokratického ministra zahraničních věcí.) Je symptomatické, že politické skandály jsou svěřovány nejvýznamnějším deníkům a většinou nikoliv zpravodajství České televize.

2. Zpravodajství je pasivní, bez představivosti a bez samostatného kritického myšlení. Česká televize se pyšní tím, že mechanicky zprostředkovává informace, aniž by je umístila v relevantním kontextu, aniž by je zpochybňovala nebo analyzovala. ČT vidí svou veřejnoprávní roli v tom smyslu, že má být pasivním zprostředkovatelem informací. ČT neprovádí analýzu a divákům neposkytuje profesionální úsudek zkušených reportérů.

3. Ve zpravodajských relacích je příliš mnoho jednotlivých zpráv. Jednotlivé zprávy jsou proto neobyčejné krátké a povrchní. Reportéři čtou často své komentáře obrovskou rychlostí, nezřídka se špatnou, neprofesionální výslovností. Mnoha reportérům ČT není o moc víc než dvacet let. Vnucují svůj "diskotékový" postoj celé české společnosti. (Jeden vedoucí směny pořadu Události je student třetího, nyní čtvrtého ročníku filozofické fakulty Karlovy univerzity. Po návštěvě přednášek a seminářů ve škole odchází do České televize a rediguje tam celostátní hlavní večerní zprávy.)

4. Zpravodajské příspěvky a rozhovory mají často špatnou strukturu. Málokdy se pokusí proniknout pod povrch problému. Česká televize nemá řádné profesionální výzkumné oddělení, a tak zpravodajství ČT nevysvětluje problémy jasně a přesvědčivě, neukazuje, jak problém vznikl a jaká byla jeho historie.Omezený časový prostor, věnovaný jednotlivým zpravodajským příspěvkům, často znamená, že informace je matoucí. zahraniční zpravodajství je rutinně automatické, nezajímavé a neživotné. Silně využívá materiály zahraničních tiskových agentur. Česká televize se málokdy snaží ukázat divákovi na základě individuální lidské zkušenosti, co se děje ve vnějším světě. Události, k nimž dochází mimo území České republiky, jsou zprostředkovávány českému divákovi jakoby skrze zamlžené sklo, jako něco, co se ČR vlastně netýká, navzdory tomu, že v tomto globalizovaném světě mají události ze zahraničí často přímý dopad na vývoj v České republice. I domácí zpravodajství ČT často vytváří dojem, že ČT neví, co se děje v české společnosti, že "život je jinde".

5. Je-li využívána k vysvětlení nějaké informace grafika, text na obrazovce se obyčejně odlišuje od zároveň vysílaného komentáře. To je pro diváka neobyčejně matoucí, protože se musí soustředit na simultánní vnímání dvou rozdílných informačních zdrojů. I při reportážních záběrech často hovoří komentář o něčem jiném, než co vidíme na obrazovce.

6. Česká televize se málokdy snaží hledat paralely mimo Českou republiku. Téměř nikdy neukazuje podrobně, jak se jinde řeší problémy, s nimiž se v současnosti potýká Česká republika. Málokdy informuje o veřejných debatách o důležitých otázkách v jiných zemích, čímž by stimulovala obdobnou debatu v České republice. Informuje o životě v jiných zemích jen prostřednictvím krátkých, nejdůležitějších zpráv. Nesnaží se vysvětlovat, jak jiné země fungují uvnitř. Jak poznamenal jeden komentátor, parafrázuji: "Vidíme ulice v cizích městech a lidi v těchto ulicích, ale nevíme, co motivuje jejich jednání, jak je strukturován jejich život, čím se zabývají, co je stimuluje." Tak přežívá Česká republika ve spokojené izolaci. Česká televize často interviewuje hrstku domácích "expertů", zejména z oblasti finančnictví a ekonomiky. Mnozí jsou velmi mladí a z mezinárodního hlediska to jsou odborníci velmi nízkého kalibru. Tito "experti" znovu a znovu opakují konvenční myšlenky, které kolují Českou republikou, aniž by je korigovala intelektuální konkurence z vnějšího světa.

7. V delších rozhovorech a v diskusních pořadech si moderátoři většinou předem před vysíláním připraví soubor nepříliš nápaditých otázek. Moderátoři většinou nejsou schopni poslouchat a sledovat, o čem se ve studiu mluví a citlivě debatu usměrňovat. Nepřerušují politika, když se začne vyhýbat otázce anebo změní téma hovoru. Jejich mozek nefunguje dostatečně rychle na to, aby byli schopni rychle reagovat aktuálními doplňujícími otázkami. Někteří moderátoři mají pocit, že by se měli vůči politikům chovat tvrdě, ale jsou necitliví a přerušují politiky na nesprávných místech. Jiní moderátoři jsou měkcí a dovolují politikům, aby žvanili bez přerušení po mnoho dlouhých minut.

8. V pořadu Aréna využívá Česká televize během živého vysílání politické debaty telefonního hlasování. Výsledky tohoto hlasování jsou zavádějící, protože nejsou založeny na pevném, reprezentativním sociologickém vzorku populace. Kromě toho je možno při hlasování podvádět. (Můžete telefonovat, kolikrát chcete.) Česká televize ví, že je tato praxe manipulativní, ale dál ji využívá jako prostředek ke zvýšení sledovanosti tohoto pořadu. Dvojakým způsobem vysílá ČT před pořadem Aréna varování, že nemají diváci hlasování brát vážně, avšak mnoho občanů, včetně politiků, ho za vážné považuje.

9: Editoři pořadů nemají správný instinkt pro to, co je hlavní zprávou dne. Za komunismu začínaly televizní zprávy formálními informacemi o tom, že zasedá ÚV KSČ, atd. Tento postoj přežívá dodneška. Česká televize je přesvědčena, že nejprve musí ve večerních zprávách ukázat, že parlament a vláda zasedá. Teprve po těchto formálních informacích dostane prostor to, co mělo být hlavní zprávou dne.

10. Stereotypizace. Jak na to poukázal Tomáš Pecina, ČT neanalyzuje, co se děje ve společnosti, ale raději vytváří povrchní mýty. Politikům dává trvalé jednoduché charakteristiky, které málokdy odpovídají skutečnosti.

12. Výběr hostů k diskusím a rozhovorům je často neobratný, nenápaditý a chybný. Například, po kontroverzním, neúměrně silném zásahu policie proti ekologické demonstraci letos v květnu v Praze konečně pozvala 15. července 1998 Česká televize určitého policejního pracovníka, aby záležitost vysvětlil. Interview se proměnil v komedii, neboť kdykoliv se moderátorka policisty na něco zeptala, uvedl, že on není od toho, aby na takovéto otázky odpovídal, a nemůže tedy odpovědět. Česká televize často opakovaně zve do studia "specialisty", kteří se neumějí vyjadřovat. Zde je příklad jednoho takového experta:

Moderátorka Daniela Drtinová: Pane inženýre, o čem vypovídají ekonomická čísla, ekonomické ukazatele? Je česká ekonomika v recesi?

Petr Zahradník, makroekonom, Prague Securities: Já se domnívám, že ty ekonomické ukazatele jsou dva velmi pozitivní, míra inflace a vývoj průmyslu, zbývající dva, stavební výroba a nezaměstnanost, to jsou spojeny s vykřičníkem. O tom, zda česká ekonomika je v recesi či nikoliv, je složité - - vypovídat. Recese je - - jev, který je charakteristický pro stabilizované tržní ekonomiky a  je charakterizován tím, že hrubý domácí produkt řekněme klesá či stagnuje po dvě - - či tři čtvrtletní období po sobě. To je možné v české ekonomice možná vypozorovat, nicméně spíše než v recesi bych řekl, že česká ekonomika se potýká s některými transformačními resty zděděnými z minulého období a že spíše než v recesi jsou zde prostě závazky zděděné z transformace.

Jednadvacítka 10. srpna 1998 12. Při debatních pořadech zve Česká televize do studia příliš mnoho účastníků. Nynějšího hlavního debatního pořadu ČT V pravé poledne se účastní čtyři politikové a moderátor. (Výjimkou byl až duel Zeman - Klaus v neděli 16.8. 1998, teprve nyní hodlá možná ČT počet účastníků pořadu V pravé poledne omezit. Naznačil to v pondělí 17.8. Jakub Puchalský, avšak jeho výroky byly mlhavé. Ovšem nový moderátor Roman Prorok příliš výrazný v neděli nebyl. Vyskytly se stížnosti, že Zeman a Klaus hovořili bez jakékoliv opozice.) V důsledku příliš velkého počtu účastníků ztrácejí moderátoři, kteří jsou obyčejně slabí, pomalí a nedostatečně informovaní, kontrolu nad diskusí, která degeneruje v nestrukturované blábolení, kterou jen občas přerušuje moderátor ve snaze vrátit debatu k původně zamýšlené struktuře. Někdy jsou čeští politikové schopni vyprodukovat takový spontánní proud vědomí, že by jim záviděl James Joyce. Zde je příklad z pořadu V pravé poledne z 19. července 1998: Odpovídajícím politikem je Ivan Langer, místopředseda parlamentu za Klausovu ODS. Nejprve poněkud mlhavě formulovaná otázka od moderátora:

Miroslav Dittrich: Pane... místopředsedo, vy jste éé členem strany, která měla dominantní postavení ve vládě, v té době, když éé byly povodně a poté. Jaký je váš názor na to, co říkal pan rektor, na tu roli státu? Ééé. Má se ten - měl se ten stát více nn- myšleno nejenom penězmi, ale nějakým dalším způsobem, třeba organizačním, více postarat o ty oblasti, konkrétní?

Ivan Langer: Já si já se jsem téměř stoprocentně jistý, že ať by stát konal ještě víc, tak stoprocentně by se nepodařilo veškeré ty následky škod, které byly způsobeny, odstranit, způsobem, že by všichni občané na na severní Moravě, ve Slezsku řekli, jsme spokojeni s tím, co se stalo. A opravdu bych moc prosil, abysme ten problém strukturovali na úroveň vlády, o obecních, městských zastupitelstev, a potom i tu o-osobní odpovědnost jednotlivých těch - těch osob, které žijí v těch oblastech, které byly postiženy. A já se nedomnívám, že to jakoby tvrdé nebo že jednání vlády bylo příliš tvrdé a že bylo příliš liberální v tom, že zdůrazňovalo osobní odpovědnost těch osob. Já si myslím, že u každého z nás to začíná, samozřejmě, a jestliže mám nějaký majetek, je mojí, vlastně asi logickou povinností, se pokusit o něj v mezích možností, které mám, postarat, to jest například to pojištění. Ale jestli se můžu vrátit k té k té vládě. Myslím, že vláda, a v tom v tom souhlasím s panem rektorem, velmi operativně za-zareagovala v těch v těch prvních dnech, myslím si, že také ta pomoc plynula v té v té úvodní fázi velmi rychle. Problém nastal potom i v důsledku ani ne tak vlády, ale parlamentu, v tom následujícím období, kdy kdy se hledaly další prostředky k uvol- ééé k uvolnění a k sanaci těch škod a jestliže jsme si slibovali s panem kolegou Zaorálkem nějaký střet v této této debatě, tak myslím, že nastává i tady, protože to bylo já si pamatuju na jednání poslanecké sněmovny, tady se jednalo o uvolnění zhruba pět miliard korun, čtyř miliard korun, z Fondu národ - z prostředků Fondu národního majetku a byla to tehdy právě sociální demokracie, která z různých důvodů vlastně zablokovala toto rozhodnutí, ke kterému se sněmovna potom vrátila později, ale tak, jak já jsem si dělal průzkum v těch poškozených obcích, tak opravdu tam v roce devadesát osum nastal útlum přísunu peněz a a věci, které byly rozdělány, tak nebyly dokončeny právě proto, že ty peníze nedoputovaly tam, kam měly.

Není divu, že sledovanost zpravodajství veřejnoprávní televize jak se zdá stále v těchto dnech nezadržitelně klesá. Jak vidíte, je velmi obtížné pořady jako V pravé poledne vůbec sledovat. Diváci považují zpravodajství ČT za poslušné, bojácné, nepůvodní a nudné.

Vzhledem k tomu, že na ČT neexistuje strukturovaná, ostrá a smysluplná debata, diváci přepínají ve velkém počtu na Američany vlastněnou komerční stanici TV Nova, kterou řídí podnik Central European Media Enterprises, registrovaný na Bermudských ostrovech. Nova ovšem také nabízí jen náhražklu za inteligentní politickou debatu. Nedávno začala vysílat pořad Kotel, který považují někteří pozorovatelé za tvrdou zkoušku politiků, na něž tři čtvrtě hodiny křičí studiové obecenstvo a moderátor.

Otázky obecenstva jsou však nesmírně primitivní. Politikové rádi chodí do Kotle, protože tím vytvářejí dojem, že jsou odvážní. Ve skutečnosti je však lehké na otázky odpovědět nebo je bagatelizovat, protože jsou málokdy něčím jiným než neartikulovaným, emocionálním vytím:

Moderátorka Michaela Jílková: Kdo má tvrdou otázku?

Publikum: Já! Já! Já! Já!

Žena z publika: Prosím vás, pane předsedo, já bych se vás chtěla zeptat, kde hodláte vzít miliardy peněz na to, co jste občanům a voličům této země slíbil, tím myslím například sociální dávky, bytová výstavba, podpora, prostě, snííženííí nezaměstnanosti, pokud se nemýlím, Česká republika je... (pískání)

Michaela Jílková: Ale máte nějaký argument, proč si myslíte, že pan předseda neví, kde ty peníze - -

Miloš Zeman: Já vám rád demokraticky odpovím, když dovolíte, abych vám odpověděl - -

Michaela Jílková: Počkejte, víte -

Žena z publika: Vy hodláte zadlužit naši zemi, jo. (Smích. Pískání. Řev.) A to jéééé - (Pískání, řev - Fůůůj) A to budou splácet nejméně další čtyři generacééé. A myslíte na svoje děti, vnoučata a pravnoučata, prosimvááás? (Pískot, řev, potlesk)

Miloš Zeman: Vážená paní, já jsem opravdu rád, že vládním propagátorům ekonomického zázraku zůstalo alespoň několik přívrženců.

Jaké je východisko? V zájmu České republiky by měla Rada ČT odmítnout komickou stínohru, která se v současnosti odehrává v České televizi a trvat na řádné realizaci reformního programu. Česká parlamentní mediální komise by měla určit pevná kvalitativní omezení pro komerční televizní provozovatele, aby oplátkou za vydělávání zisků poskytovali společnosti vysoce kvalitní investigativní novinářskou práci. Ale, jak o tom bude dnes odpoledne hovořit Milan Šmíd, hlavní překážkou pro schválení nových mediálních zákonů v ČR je chybějící definice veřejného zájmu.

17. srpna 1998

Jan Culik

Question: What is the significance of this interview with Vaclav Klaus, former Czech Prime Minister, head of the "right-wing" Civic Democratic Party and currently Speaker of the Lower Chamber of Czech Parliament? The interview was broadcast on Czech public service television on 28th July, 1998. It took place on the occasion of Klaus having been appointed to the post of Speaker in Czech Parliament. Note that the interviewer, Jana Bobosikova, does not react to Klaus's statements:

Jana Bobosikova: Mr. Speaker, you wish to imbue your post with, as you say yourself, strong political content. What do you mean by this?

Vaclav Klaus: Well, what I for instance mean is that when I organise in response to the request made by the Parliament's Press Department, a news conference for foreign journalists and when we agree that there will be no interpreters and when Czech journalists also come in, I sort of expect that my decision will be respected that this is a news conference for foreign journalists and that Czech Television will not immediately start ridiculing it, as I have discovered here. Because I really think that the Parliamentary Speaker is not elected just to run sessions of Parliament and to organise voting in Parliament, The post of a Parliamentary Speaker is a significant post in this country and I  plan to use it for my political purposes.

Jana Bobosikova: In what way?

Vaclav Klaus: Well, naturally, there is a large number of events, opportunities, there is a lot of space for political statements, for political activity, and, again, I repeat again, I am not going to deal only with the problem that when MPs leave the Chamber, they are immediately confronted with television cameras. I feel that my post is about more substantial matters in this country.

Jana Bobosikova: Will you wish officially to change the powers of the Parliamentary Speaker, as they are defined by the rules of the house?

Vaclav Klaus: I have not even thought of starting a punch-up about changes to the powers of the Parliamentary Speaker. If I am not mistaken, I have never said anything to that effect. It has not even entered my mind, such an idea.

Jana Bobosikova: What is your view of parliamentary immunity... (...)

Vaclav Klaus: The most important thing I want to say is that it is necessary to deal with fundamental political matters in this country. I will be very happy when Parliament ceases to be the plaything of MPs' parliamentary questions to Ministers. Parliament should transform itself into a energetic positive-minded body, with fewer procedural games by MPs and with more matter-of-fact debate.

Jana Bobosikova: What do you regard as the most important political task which Parliament now has to tackle? (...)

Needless to say that a news conference given for exclusively for foreign journalists was an unfortunate relapse to the communist past. It was the communist government which dispensed information exclusively, giving it to some and denying it to others. Moreover, Klaus seems to be saying that he wishes to abolish parliamentary questions to ministers. Czech TV's interviewer fails to challenge the statement.

By the way, the Czech political context is unstable. There are few generally agreed rules of democratic conduct, which are immediately clear to everyone. If in Britain a Parliamentary Speaker said on television that he wanted to abolish MP's questions to ministers, a general outcry would probably follow even if the interviewer did not react to the statement. In the Czech Republic, few will immediately notice that this is an antidemocratic statement, unless the statement is analysed by an independent critical commentator. Hence thoughtful independent analysts are even more important in the Czech Republic than in the West. However, they are relatively scarce in the Czech media.

Like the BBC in Britain, Czech public service television suffers from systematic pressure by politicians, who aim to turn it into their own political mouthpiece. While in Britain, the struggle between the media and the politicians seems to be never ending - the forces seem to be more or less equal, over the past six months, Czech public service television has failed badly in its attempt to shake off the yoke of political manipulation.

The above quoted interview was the second time that Vaclav Klaus had returned to Czech Television after a major altercation in the corridors of Czech TV in late May 1998, during a period when Czech TV's current affairs attempted for a few days to assume an editorial line free from political pressure. Then, Klaus was scheduled to give an interview to Jednadvacitka, a half-hour daily current affairs programme broadcast at 9 pm. On arrival at the studios of Czech TV that night he discovered that Robert Dengler, a journalist from the newspaper Pravo, was scheduled also to be present in the studio with Klaus. Klaus refused point blank to sit with Dengler in the same studio. However, the producer of Jednadvacitka did not yield to Klaus' s pressure and so Klaus left the television building in a huff. Jednadvacitka reported the incident on air, the camera showed a close-up of an empty chair and the anchorwoman Jana Bobosikova commented that Vaclav Klaus was evidently unwilling to face some of the Czech voters in what was then a pre-election period.

Similarly, Jan Ruml, formerly, Klaus's close colleague in the Civic Democratic Party and since the autumn of 1997 Klaus's bitter rival, refused to join Klaus in the studio during that week in May when Czech TV was taking an independent line. On air, Jednadvacitka again informed its viewers of this. Ruml was stunned. Subsequently, he released an official statement saying that he had indeed refused to appear on 21 with Klaus but that his refusal was not meant to be definitive (sic).

However, the chief executive of Czech Television Jakub Puchalsky failed to back up the new independent practice of his journalists. When asked in a radio interview, broadcast on 27th May, 1998, a few days after the above mentioned incidents, publicly to support the new bold approach of his current affairs programmes, he responded with an evasive statement: "We will continue to name problems, if there is need and space". The people who had been hired in the spring of 1998 to make Czech television news and current affairs professional, critical and independent, were ousted within a matter of weeks. The person responsible for Jednadvacitka was immediately sidelined and forced to quit Czech TV soon afterwards. The end-of-July interview with Vaclav Klaus, as the new Parliamentary Speaker, quoted above, was a confirmation that matters were now firmly back to normal and that politicians need no longer fear uncomfortable questions from the interviewers of Czech public service television. In the July interview, Vaclav Klaus positively gloated that Jana Bobosikova, who had exposed his manipulatory practice on air in May, had now been reliably tamed.

Political clientelism seems to be a  problem in Czech Television. However, unlike in some other post-communist countries, Czech Television has not recently been a mouthpiece of a single political party, although the questioning of certain major issues remains firmly out of bounds.

(For instance, Czech TV systematically broadcasts fulsome praise of NATO and the European Union - indeed its reports from Brussels are partially financed by the EU (this has been confirmed from two independent sources), although this is not officially acknowledged from within Czech TV. The statutes of Czech TV say that it is the role of Czech TV to serve public interest, to contribute to the creation of a democratic society and to support the integration of the Czech Republic into European structures" (sic!) It would appear that Czech TV could not broadcast an interview with British Eurosceptics, who are deeply critical of European integration.)

Czech politicians have grown accustomed to using the weak news and current affairs team in Czech TV as a docile instrument for the dissemination of their views and pronoucements. These remain unchallenged and unanalysed.

How does this mechanism operate? By about midday every day it is agreed which politician should appear on the live current affairs programme in the evening. By noon the politicians agree to come, but as the afternoon progresses and it is increasingly more difficult to find a replacement participant for the programme, the politician' s spokespersons start telephoning Czech TV, saying that the politician cannot really make it tonight, unless certain interview conditions are fulfilled.

Ota Cerny, who was for seven years the anchorman of Czech TV's flagship discussion programme Debata, broadcast on Sundays at lunchtime, has unwittingly included numerous examples of pressure, applied by politicians to the programmes in which they were supposed to appear, in his recently published memoirs (also in book form). Cerny has even included a direct quote from Vaclav Klaus's former press officer: "Ota, don't be silly, or Klaus will not come!"

Martin Fendrych, Czech Deputy Interior Minister in 1993 - 1997, has testified in his memoirs Jako ptak na drate (Like a Bird on a Wire, Torst, Prague, 1998, pp. 129 - 131) that when his boss, interior minister Jan Ruml, was to be challenged by opponents in the discussion programme Arena on Czech TV, it was actually Jan Ruml's own Interior Ministry advisers that wrote the questions that Ruml then answered on air. Fendrych added, "I was told that we can even influence up to a point who should be Ruml's opponent, invited to the studio. "

To date, there are no official structures which might attempt to safeguard Czech TV from political clientelism. Since Ota Cerny stated openly in his memoirs that in the past, top Czech politicians chose the topics for the debating programmes they were due to participate in and even determined who their opponents should be in the studio, we asked Zdenek Samal, the current Head of News of Current Affairs what measures he has taken to prevent this corrupt practice. Samal replied he was unwilling to answer such questions, which were apparently "motivated by a biased, highly offensive, hostile, goebbelsian approach".

Vaclav Klaus was Prime Minister between 1992-1997. Under his rule, especially in the early years, the atmosphere in Czechoslovakia/the Czech Republic could be characterised, with only a little exaggeration, as "communism in reverse". Klaus presented himself to the Czechs and to the international public as a highly experienced economist with a reliable and competent plan how to privatise state property and how to quickly bring about economic prosperity in the Czech Republic.

Klaus saw himself as a right-wing politician, as a follower of Margaret Thatcher. He persuaded much of the Czech public and almost all of the Czech media that there was no alternative to his economic reform programme. Whoever tried to question this was an enemy, an unreconstructed communist or a socialist, "jeopardising the fragile Czechoslovak democracy and wanting a return before 1989". For much of the time when Klaus was in office, most of the Czech media followed his line slavishly. There was little unencumbered public debate. The Czech public were happy to have what they saw as a strong, competent and confident leader, who would solve all their problems for them and lead them into Paradise.

This intolerant post communist model started to crumble after the June 1996 general election, when Klaus' government failed to win an outright majority. Serious economic problems became apparent in 1997 and the whole Klausian programme had been discredited by lawlessness, banking and financial scandals. Recently, the Czech economy began to contract, The Czech gross national product fell by about one per cent recently.

Klaus' s government fell amidst a financial scandal in November 1997. An early election was called for June 1998. The two main Czech political parties, Vaclav Klaus's "right-wing" Civic Democratic Party and Milos Zeman' s Social Democratic Party ran a highly confrontational election campaign. Klaus warned the Czech electorate that Zeman was a "bolshevik" and that the options available were either to vote for the return of communism (i.e. Zeman' social democrats) or Vaclav Klaus. Zeman accused Klaus and his party of conducting a "scorched-earth economic policy" in the Czech Republic over the past few years. Zeman' s Social Democrats won the election, Klaus' s Civic Democratic Party was second. Neither party could form a government on its own. Thus Klaus and Zeman came to a tacit agreement, excluding all the minor parties from government. Zeman formed a social democratic government with Klaus's consent. Klaus has become Speaker to Czech Parliament.

Czech Public Service Television is financed from a licence fee, set by Parliament. Its broadcasting activities are supervised by the Council for Czech (public service) Television, a non-party political body of nine individuals, who are chosen by Czech parliament. The current Council for Czech Television was elected in February and in April 1997. The Council for Czech Television appoints the Chief Executive of Czech TV for a period of six years.

On 4th February 1998, the Council of Czech Television expressed its wish to do away with the post-communist ethos of Czech TV by appointing a  newcomer to the post of Chief Executive, the then 28-year old Jakub Puchalsky, formerly Head of the Prague bureau of the BBC Czech Service. His proposal of improving the workings of Czech Television was inspired by BBC practice. Puchalsky appeared to be primarily interested in improving Czech TV' s news and current affairs.

On 19th March, 1998, the outgoing Chief Executive of Czech TV Ivo Mathe was strongly criticised by the Czech Parliamentary Media Commission for low levels of professionalism and objectivity in Czech TV. Especially discussion programmes on Czech TV were found to be biased. The Main Evening News tended to be pro-government, even though the MPs admitted that this slant may be subconscious. A number of other analyses of Czech TV's News and Current Affairs had been published, all of them highly critical. Changes were deemed to be urgently needed.

Jakub Puchalsky, the new Chief Executive of Czech television, was expected to introduce the principles of objectivity, openness and professionalism into the broadcasting schedules of Czech Television. One of the most respected Czech journalists, Ivan Kytka, previously the London correspondent of the Czech News Agency and of Czech television for six years, was appointed appointed Head of News and Current Affairs under Puchalsky with effect of 1st April, 1998. As of 1st May, 1998, Kytka brought over Andrew Stroehlein, a 30-year-old American political analyst and specialist in Czech affairs, to help edit Jednadvacitka, a daily half-hour political programme broadcast at 9 pm., imbuing it with the spirit of critical impartiality. Kytka set about implementing Puchalsky' s reform project, item by item, in News and Current Affairs.

Andrew Stroehlein firmed up the backbone of Jednadvacitka and revealed some instances of political pressure applied on Czech TV, in one case by the American Embassy, some of whose officials seem to think that when American politicians visit the Czech Republic, they should have an automatic right to appear on Czech TV.

Kytka had been aware of a number of serious factual and professional shortcomings in Czech TV's news and current affairs output. Czech TV news did not respect the principles of accuracy. It used doubtful sources and was sycophantic towards the government. Editors suppressed reports critical of Vaclav Klaus.

Czech TV's news and current affairs department did not have a clearly defined management structure. The editor-in-chief did not run the Department. He spent his time liaising with the outside world, going to lunches and dinners with politicians. Like in many other Czech institutions, Czech TV's news and current affairs department was run by an informal group of five or six individuals, mutual friends, who met in the canteen, in the corridor or in the smoking room and decided there and then what was to be put on air, what line to follow. This informal set up was structured in such a way that nobody was accountable for mistakes. The department worked a little like a secret paramilitary organisation: a number of individuals informally assumed large decision-making powers in order to make themselves indispensable. Kytka attempted to break these informal decision-making structures, wishing to create a transparent, accountable decision-making hierarchy. This made him unpopular among the individuals whom he had stripped of their informal powers.

The news and current affairs department produced about 7 different programmes. These did not have their individual identities. The approximately 70 journalists circulated from programme to programme, contributing reports to all of them. Kytka intended to give each programme a permanent team of reporters and a concrete editorial policy. Individual editors were to bear responsibility for the quality of what was broadcast.

Kytka wanted to sharpen Czech TV's interviewing techniques and to create independent, news gathering and news researching structures. He terminated the almost obligatory broadcasting of reports from the regular news conferences, given by the political parties.

"It was the purpose of Kytka's reforms to turn a propagandist system for political parties into an independent information system, which could not be used by any political party. Kytka's greatest success was that he managed to break the propagandist system for a few weeks," wrote Andrew Stroehlein.

The intention was that Czech TV should be able to help people to orientate themselves within their country and today's world and to anticipate and to analyse important trends of future developments.

But the cultural clash was too strong. When Ivan Kytka removed an ineffectual interviewer from Jednadvacitka, the man complained to his favourite MP in parliament, and the MP called an extraordinary session of the parliamentary media commission. The young chief executive Puchalsky got a fright and he forced Kytka to resign on 21st May, 1998, within 51 days of being appointed. The ineffectual interviewer was promoted to being Head of the Domestic News and Current Affairs. Andrew Stroehlein was out of Czech TV within two months of his appointment.

Some critics have pointed out that Kytka may have acted to fast in his reforming zeal. But Kytka argues that he could not afford to implement his reforms gradually because according to Czech law, as Head of News and Current Affairs he was personally responsible for the content of the news and current affairs output and personally liable for any inaccuracies. He could not tolerate gross unprofessionalism. When he took over his post, he had been given a pile of serious, concrete complaints against the shortcomings of Czech TV news and current affairs. There was also an outstanding lawsuit. The brief from the Council for Czech TV was to institute reforms as quickly as possible.

Jakub Puchalsky's reform project, on the basis of which he was appointed Chief Executive of Czech TV in February 1998, includes a number of concrete critical suggestions with regard to the news and current affairs. For instance, Puchalsky complains in the project that

It may well be significant that 5 months after assuming the post of Chief Executive, Puchalsky still has generally not managed to rectify these shortcomings. Moreover, when an application was made to Puchalsky to publish the project on the basis of which he was appointed head of this public service organisation, so that it could be assessed independently how his reforms are progressing, Puchalsky refused to do so. The Council for Czech Television has supported him in this respect, saying that Puchalsky holds personal copyright over his reforming project and is under no obligation to make it publicly available. Thus a suspicion cannot be ruled out that the reform has failed, it has been shelved and the project is now being kept secret so that the embarassing truth does not come out.

Former Chief Executive of Czech TV, Ivo Mathé, now a Chancellor to President Havel, argues that under his leadership, Czech TV was much more politically independent than it is now. In his view, the Council for Czech TV appointed the 28 year-old Puchalsky as Chief Executive ("just a child", in the view of one of Puchalsky' s former collaborators in the Czech Service of the BBC) so that politicians could directly manipulate Czech television.

What are the main shortcomings of Czech TV's news and current affairs output?

1. There is an almost absolute dependence on the national Czech News Agency. Under communism, the Czech News Agency was the main source of news for all the media. The habit to copy news-items verbatim from the news service of the Czech News Agency survives to this day, so much so that different newspapers occasionally carry news reports where whole paragraphs are identical. Czech TV does not do almost any independent investigative work. Indeed it often seems as though Czech TV is afraid to break significant news. Czech TV invariably seems to wait until controversial news has first appeared elsewhere. There are a few exceptions to this rule, but the editorial judgment in Czech TV is flawed. Usually, when it breaks fresh news, it is either sloppily researched, based on unreliable sources or the news is irrelevant. (An example from mid-August 1998: An eccentric Czech emigre in Oxford goes on hunger-strike in protest against the appointment of a social democratic foreign minister.) It is symptomatic that political revelations are made to major newspapers, and generally not to Czech television news.

2. Reporting is passive, unimaginative and without independent critical thought. In fact Czech Television prides itself on mechanically conveying information, without placing it in context, questioning it or analysing it. It sees its public service remit in terms of passive communication of information. It fails to provide analysis and professional judgment.

3. There are far too many news items in the news bulletins. This makes the news items excessively short and superficial. News reports are often read by the reporters at hectic speeds, often with substandard, unprofessional pronunciation. Many reporters of Czech television news are in their early twenties. They impose their "disco" attitude on the rest of society. (One of the duty editors (vedouci smeny) on Main Evening News is a third year student at Prague's Charles University. After attending lectures and seminars, he goes to Czech Television and edits the Main Evening News for the nation.)

4. News reports and interviews are often badly structured. They rarely delve under the surface of an issue. Since there is no proper professional research backup in Czech television, Czech TV's news and current affairs fail to explain issues clearly and cogently, failing to show how the issue has developed from the outset. The limited amount of time, devoted to a single topic means that the coverage is often misleading and confusing. Foreign news coverage is perfunctory and lifeless, relying heavily on news agency footage. Czech TV rarely attempts to show the viewer what is going on in the outside world on the basis of individual human experience. As a result, the events that take place outside the Czech Republic are presented as though through an opaque glass, as something that is irrelevant to life within the Czech Republic, in spite of the fact that in this globalised world, these foreign events often have a direct major impact on developments within the Czech Republic. Even news reports dealing with the Czech political scene often create the impression that Czech TV does not know what is going on in Czech society, that "life is elsewhere".

5. When graphics are used to explain a point, the text on the screen usually differs from the voice-over which is broadcast at the same time. This is extremely confusing for the viewer who has to concentrate hard to take in two different information inputs at the same time. Even with normal footage, commentary occasionally does not correspond to what is being shown on the screen.

6. Czech TV rarely attempts to draw parallels with developments outside the Czech Republic. It almost never shows in depth how problems, currently plaguing the Czech Republic are dealt with elsewhere. It rarely reports public debates on major issues in other countries, thereby stimulating discussion on the same issues within the Czech Republic. It reports life in other countries in terms of headline news, never attempting to explain how these countries function internally. As one commentator put it, I paraphrase, "We see streets in foreign cities and people in these streets but we do not know what motivates their actions, how their lives are structured, what they are concerned with, what makes them work." Thus, the Czech Republic survives in splendid isolation. There are a handful of home-grown "experts", usually from the fields of finance and economics, whom Czech TV frequently consults. Many of them are young and from an international point of view, of a very low calibre. These experts perpetuate received ideas which keep circulating thoughout the Czech Republic unchecked by intellectual competition from the outside world.

7. In extended interviews and debating programmes, the interviewers usually prepare a set of not very imaginative questions in advance of the programme. The interviewers are generally incapable of following the studio debate and moderating it sensitively, interrupting a politician when he starts evading the issue or changing the subject. Their brains do not work fast enough to come up with pertinent supplementary questions. Some interviewers feel that they should be rough with politicians, but they are insensitive and interrupt them in all the wrong places. Other interviewers are meek and allow politicians to go on for long minutes without interruption.

8. In the Arena programme, Czech television uses telephone polling throughout the live transmission of a  political debate. The results of the polls are misleading because they are not based on a fixed, representative sociological sample of the population. Moreover, there is space for cheating. (You can telephone as many times as you like.) Czech TV knows that the practice is manipulative but continues to use it in order to bolster up its viewing figures. Ambiguously, Czech TV includes a warning before the programme that the polling should not be taken seriously, but many people, including politicians, do take it seriously.

9. Editors of programmes do not have the right instinct for what is the main news of the day. Under communism, the news headlines were dominated by reports about the Communist Party Central Committe in session, etc. This attitude still survives. Czech TV often feels that it first has to show on Main Evening News that Parliament and the Government is in session. Only after these initial, perfunctory reports, space is made for what should be the main items of the day.

10. Stereotyping. As Tomas Pecina has pointed out, rather than bothering labouriously to analyse what is actually going on in society, Czech TV is actively engaged in myth-making. It creates permanent characteristics for politicians which rarely correspond to fact. Once each of the major politicians are defined by a single, facile characteristic, they are thrown into play and a shadowy, highly misleading, but attractive and simple to understand show may begin.

11.The choice of guests, invited for interviews in the studio is often clumsy, uninspired and wrong. For instance, after a controversially excessive police action against an ecological demonstration in Prague earlier this year, Czech television eventually, on 15th July 1998, invited a police official to explain the action. The interview degenerated into comedy because whenever he was asked a question, the police official said that he was not the right person to be asked this and could not answer. Czech TV also repeatedly invites for interviews "specialists" who cannot express themselves. Here is an example of one such expert:

Daniela Drtinova: Mr. Zahradnik, what do the economic figures tell us? Is the Czech economy in recession?

Petr Zahradnik, macroeconomist, Prague Securities: I am convinced that those economic indicators,well two of them are very positive, the rate of inflation and the development of industry, the other two, building construction and unemployment, they are associated with an exclamation mark. Whether or not the Czech economy is in recession, that is difficult to bear witness to. Recession is a phenomenon which is characteristic for stabilised market economies and it is characterised by the fact that the gross national product let us say drops or stagnates for two - or three quarters in succession. It is possible to notice this in the Czech economy, nevertheless rather than saying the Czech economy is in recession I would like to say that the Czech economy is struggling with certain unfinished tasks inherited from the past period and that rather than being in recession there are simply obligations inherited from transformation.

Jednadvacitka, 10th August 1998

12. In debating programmes, Czech TV invites far too many participants to the studio. In the current flagship V prave poledne (High Noon) debating programme on Sunday at lunchtime, there are four politicians plus an interviewer. (On 17th August, Jakub Puchalsky implied that the number of participants of this programme may be limited, but his announcement was very vague. However, the new moderator, Roman Prorok, who interviewed Klaus and Zeman on Sunday 16th August, was not very assertive. There have been complaints that the two politicians could speak perfectly unopposed.) As a result of too many participants, the interviewers, who are usually weak, slow and not very well briefed, lose control over the discussion which degenerates into unstructured ramblings, only occasionally punctuated by the moderator bringing the debate back to the original structure. Sometimes, Czech politicians are capable of producing such a stream of consciousness that they would be the envy of James Joyce. Here is an example from V prave poledne (High Noon), 19th July 1998: The answering politician is Ivan Langer, Parliamentary Deputy Speaker for Klaus's Civic Democratic Party. First comes a somewhat fuzzily formulated question by the interviewer, Miroslav Dittrich:

Miroslav Dittrich: Mr. Langer, you are -er - a  member of a party which had a dominant position in the government when this country was affected by last year's floods and thereafter. What do you think of what the Vice Chancellor of Ostrava university has said, i.e. what is your view of the role of the state? Is the state - should the state have - not only using money , but by some other way, an organisational way - taken better care of these regions, these individual regions?

Ivan Langer: I am - I am almost one hundred per cent sure that even if the state had acted much much more, it is one hundred per cent sure that it would not have been possible to remove all the consequences of the damage which had been caused, in such a way that all citizens in Northern Moravia, in Silesia, would have said, we are happy with what has happened. And I really want to ask you very much, let us structure this problem on the level of the government, on the level of the village and town representation, and then also the personal responsibility of the individual, of those persons who live in these areas that have been affected. And I do not believe that that seemingly harsh attitude of the government was really excessively harsh and that it was too liberal in emphasising the personal experience of those persons. I am convinced that it all starts from every one of us, naturally, and if I have any property, it is my in fact logical duty to attempt to, within the limits that constrain me, to take care of it, that is for instance I mean insurance. But allow me to go back to talk about the government. I  think that the government - and here I agree with the ViceChancellor here that the government reacted very operatively in those in those early days I think that the assistance flowed very quickly at that at that first stage. The problem came later as a consequence not so much of the government, but the parliament, in the following period, when when other means were being sought to be rel - - err- for the release and for the rectification of that damage and if we promised ourselves me and my colleague Zaoralek that we might clash about this in this debate, well, then I think that the clash is starting even here because it was I remember the work of the parlimentary chamber , negotiations were under way to release some five billion crowns, four billion crowns from the Fund of Nation - from the means of the National Property Fund and it was the Social Democratic Party at that point which for various reasons in fact blocked this decision to which the Parliament returned later, but just like me doing research in those damaged villages, well, in 1998, really and truly there occurred a slow-down in the availability of money and and things that had been started well, they were not finished exactly because the money had not arrived where it should have arrived."

No wonder that the viewing figures of Czech public service television seem relentlessly to go down these days. As you can see, it is very difficult to follow programmes like V prave poledne. Viewers tend to regard Czech TV's news and current affairs output and docile, timid, unoriginal and boring.

In the absence of structured, hard-hitting, meaningful debate, viewers switch over in droves to the American-owned commercial station Nova TV, which is run by Bermuda-based Central European Media Enterprises. However, Nova also offers only a substitute to intelligent political debate. Recently, it has started broadcasting the programme Kotel (Cauldron) which is seen by some as a hard-hitting interrogation of politicians, who are yelled at for three quarters of an hour by the assembled audience and an interviewer.

The questions from the audience are inane. Politicians like to take part in the Kotel programme because participation implies bravery. In fact, the questions are easy to answer or to brush aside, because in most instances they are little more than inarticulate growls:

Anchorwoman Michaela Jíková: Who has a hard question for the politician?

Audience (yelling): Me! Me! Me! Me!

Member of the audience: Mr Chairman, where do you plan to get the billions of money for what you have promised the citizens and voters of this country? I mean social security, housing, support, bringing down unemployment, simply if I am not mistaken the Czech Republic - (whistling)

Anchorwoman: But do you have an argument why you think that Mr. Chairman does not know where to get the money? (whistling)

Miloš Zeman, head of the Social Democrats: I am happy to answer your question, democratically, if you allow me to answer.

The same member of the audience: Look, you are planning to throw our country in debt. Yes. (Laughter, whistling, yelling) Are you thinking at all of future generations, if you please? (Yelling)

Miloš Zeman: My dear -

The same member of the audience: At least four generations to come will have to pay back your debts. Do you think of your children and grandchildren and great grandchildren at all? (Whistling) (Clapping, yelling)

Miloš Zeman: My dear lady, I am really glad that there are still a few supporters left on the side of the propagandists, praising the government economic miracle.

What is the way out? In the interest of the country, The Council for Czech Television should reject the shadowy pantomime which is currently going on in Czech TV and should insist on the proper implementation of the reform programme. The Czech Parliamentary Media Commission should set firm quality guidelines to commercial television operators, insisting that in return for profits, commercial television stations should produce high quality investigative journalism. But, as Milan Smid will be reporting this afternoon, a missing definition of public interest is the main obstacle to the new media legislation in the Czech Republic.

17th August, 1998

(V Gazecie Wyborczej vyšlo 27.7.1998, z polštiny přeložil Tomáš Pecina)

Poznámka Tomáše Peciny:

K možnosti česko-slovenského dialogu s polskou arbitráží jsem velmi skeptický a nejsem si jist, zda bychom ji neměli řadit spíše do kategorie balkánských mírů ministra Baudyše. Česko-slovenské vztahy jsou totiž, mutatis mutandis, zrcadlovým obrazem česko-německých vztahů. Příslušný resentiment v obou případech tvoří mohutnou agendu pro část politického spektra na jedné straně, zatímco na druhé existuje zcela okrajově. Představme si, že by Německo přišlo s návrhem, aby česko-německý dialog moderovala Francie. Je snadné představit si, jak popuzeně by zareagovala právě Kavanova ČSSD, jíž latentní protiněmecká (a neutralistická až izolacionistická) agenda získává nemalou část voličské podpory.

Tomáš Pecina

Jiří Jírovec

Případ Jana Kavana mě zajímá hlavně kvůli tomu, jak pěkně do sebe jednotlivé události nepasují. Připusťme na chvíli, že Kavan alias Kato byl tajným spolupracovníkem Stb. V tom případě se musíme ihned ptát, proč by takovou spolupráci jako britský občan vůbec navazoval. Řekněme, že by se nějaký důvod našel. Máme tedy firmu Kato, která svoji spolupráci buď předstírá nebo ne. Ať tak či onak musí občas dodat nějaké informace, jinak by jeho spolupráce neměla valný smysl.

Na hypotetické scéně tedy je schizofrenická dvojice Kavan-Kato. Ten první posílá do Československa jeden kamion s literaturou za druhým (podle jeho rozhovoru v BL, 28.7. 1998 jich bylo přes čtyřicet). Žádný nebyl zadržen (a zásilky byly nepochybně patřičně distribuovány - poznámka JJ). Až do aféry s francouzským kamionem neposkytl tedy Kato žádnou podstatnější informaci, která by zásilkovou službu narušila.

Měl Kato něco společného s francouzkým kamionem a samolepkami s adresami? Bylo by jistě zajímavé dát slovo Tigridovi, aby vysvětlil (pokud to již někde neudělal) proč (a) seznam adres vůbec sestavil, když v Československu nepochybně existovala spolehlivá distribuční síť i bez jeho přičinění a (b) kdo mu dal právo vybírat z telefonního seznamu reálná jména (ad hoc, jak tvrdí Kavan ve zmíněném rozhovoru) a vystavovat nezúčastněné lidi možnému postihu. Něco jiného by bylo, kdyby nedisidentské adresy a jména byly fiktivní - pro zmatení Stb.

Adresy se nakonec ocitly v kamionu a z něj se dostaly do rukou Stb. Kdyby ovšem Kato informoval jak měl, tak by ty adresy měla Stb z jeho ruky dřív než se kamion dokodrcal na české hranice a věděla by i o tom kdo je bude převážet. Pak stačilo sledovat jak bude zásilka distribuována. Místo toho byl kamion pouze zadržen a existence seznamu adres dokonce zveřejněna tiskem (asi aby si každý dal včas pozor).

Dochází k další schizofrenické situaci. Konspirativně organizovaná síť disidentů se prostřednictvím sdělovacích prostředků zároveň sama odkrývá (viz inkriminováný program BBC a Kavanovu "lež" v něm obsaženou) údajně proto, že publicitou omezuje manévrovací schopnost tehdejší československé prokuratury.

Na případu "Kavan" je zdaleka nejzajímavější to, že se znovu vynořil nikoli v rámci objasnění minulosti, ale kvůli snaze zlikvidovat (sociálně demokratického) politika do budoucnosti. V tomto směru jde o obdobu snahy některých politických kruhů v USA "dostat" Clintona.

Je víc než smutné číst, že "někteří čeští novináři jezdí po Britanii jako zběsilci a shánějí špínu, kterou by mohli pomazat Jana Kavana" ( Jan Čulík, BL, 17.8. 1998).

Je stejně smutné číst závěr článku Tomáše Peciny ve stejném čísle BL: "Pro Kavanův případ je asi příznačné, že nejvíc mají Kavanovi jeho činy za zlé ti, kdo v době kdy Kavan organizoval zásilky zakázaných knih a bojoval za osvobození disentu, projevili minimum statečnosti a vesměs přežívali v redakcích komunistických deníků nebo dokonce na nejrůznějších úrovních stranických a svazáckých hierarchií." Říká jinými slovy stejnou věc jako otec Lizetky (v Tankovém praporu Josefa Škvoreckého) říká, že to jednou všem komunistům spočítá. Nikdo mu neujde, protože jako výběrčí členských příspěvků v jejich závodní organizaci má o všech přehled.

Není lehčí cesty jak se vymanit z české malosti preventivního vyřizování účtů než otevřít archivy. Jsem přesvědčen, že nikoli archivy Stb (nepochybně do značné části neúplné či nepřesné), ale především stranické a vládní dokumenty obsahují informace o tom, co a odkud (v případě disentu) režim věděl, jak na různé situace reagoval a jaký byl skutečný vliv disentu na vývoj československé společnosti v letech 1970-89. Neexistuje rovněž žádný důvod, proč by slovo nemohli dostat bývalí zaměstnanci (nikoli agenti) bezpečnosti, Většina z nich je jistě naživu. Obáváme se snad, že řeknou něco, co nechceme slyšet?

PS Pro úplnost dodávám, že Jana Kavana osobně neznám.

Jiří Jírovec