Nepolemické marginálie k článku Jiřího Jírovce "Život kolem Pražského jara"
Zcela souhlasim s tvrzenim Jiriho Jirovce, ze "komunisticky rezim...mel
priciny sveho vzniku, postupny vyvoj a zanik". Doufam, ze bude souhlasit se
mnou, ze nazev jeho zajimaveho a rozsahleho textu, ktery mi laserova
tiskarna vytiskla na 13 (!) strankach severoamerickeho formatu 8 x 11
palcu, by se mel spise jmenovat "Zivot za komunismu 1945-1977" nezli
"Zivot kolem Prazskeho jara".
Jak jiz vyslovne uvedeno, nasledujici neni polemika. Jiri Jirovec napsal
jiste zamerne text subjektivne se spoustou zajimavych postrehu a osobnich
vzpominek. Dobre vystihuje, jak se komunismus behem casu promenoval. Je to
namet na obsirnou dejepisnou a sociologickou studii. Nevim o zadne ceske
knize, ktera by se timto nametem pro me uspokojive zabyvala. Snad
nejzdarilejsi podobny pokus pro jine, castecne se prekryvajici, casove
obdobi jsou rozsahle pameti Vaclava Cerneho, v nichz je mnoho cenneho. Ale
je prospesne se obeznamit, co o jeho nekterych tvrzenich napsal treba s
plnym opravnenim Ferdinand Peroutka a mnoho dalsich. Ctive "Pameti" Vaclava
Cerneho jsou velmi dobrym dokladem pasti memoirove literatury. A to mluvim
o dile, ktere bude asi patrit mezi podobnou ceskou literaturou k nejlepsim
z nejlepsich.
Me poznamky se zamerne omezi pouze na padesata leta a nebudu opakovat to,
co jiz bylo receno. Tez ja jsem chodil do hodin nabozenstvi, coz vsak za
nekolik let po r. 1948 zcela zahynulo na ubyte. Nabozenstvi se komunistum
nelibilo a mnozi katolici a evangelici byli pronasledovani (za mnoho jinych
pripadu umuceni farare Toufara v pripadu Cihostsky zazrak).
Jiri Jirovec uvadi, ze politicke procesy na pocatku padesatych let byly
zamereny predevsim proti clenum KSC. To se vsak da rici jen o antisemitskem
monstrprocesu se Slanskym a ostatnimi obzalovanymi. Vetsina velkych
politickych procesu 50. let, a to treba zduraznit, byla zamerena proti
nekomunistum. Odkazuji na informativni knihu Karla Kaplana "Nekrvava
revoluce". Vlastnim pouze paperback vydany v Publishers 68 manzelu
Skvoreckych a vskutku doufam, ze tato kniha byla znovu vydana po r. 1989.
Podobna kruta likvidace nejstatecnejsich predstavitelu naroda jako napr.
generala Heliodora Piky ci dr. Milady Horakove se nikdy jiz v dejinach
ceskeho komunismu neopakovala. Utrpeni tisice dalsich nevinnych, kteri
nesdileli komunisticke nadseni, neznalo mezi a toto je znovu a znovu treba
pripominat.
Ve svem dopise Janu Culikovi jsem se snazil naznacit atmosferu stalinismu.
Nejde to v nekolika vetach a nezdari se mi to ani tentokrat. To naivni
nadseni, z ktereho vsak logicky vyplyvalo ono hrozne popreni demokracie, ze
"kdo nejde s nami, jde proti nam", jachymovske uranove koncentraky a
politicke popravy na kterych se podileli sovetsti poradci. O deset let
pozdeji jiz krome stranickych funkcionaru u koryta nikdo nadseni let
stalinismu nesdilel. Do stalinismu treba zahrnout zdevastovane pohranici;
opustena, vyplundrovana a zdemolovana kdysi malebna staveni a cele vesnice
sudetskych Nemcu. Hromadne devastace hrbitovu sudetskych Nemcu a jiste tez
opustenych hrbitovu ceskych. Zrizovani kasaren a niceni baroknich klasteru
s cennymi architektonickymi pamatkami, budovani zelezne opony pomoci
ostnatych dratu a zakazanych pasem. Neucta ke krajine, tradicim, vsemu, co
se vymykalo komunistickemu zivotnimu nazoru.
Nekdy v lete roku 1949 jsem pobyval s rodici v Nejdku u Karlovych Var.
Vzpominam, ze jsme tam byli s ceskymi rekreanty, zapalenymi komunisty,
kteri na sve deti mluvili toliko rusky. Jedna rodina vylepsila svuj prazsky
byt vanocni vyzdobou tradicniho stromecku s rudou peticipou hvezdou na
spici. V obyvaku visel na zdi portret "strycka Stalina" hned vedle
vanocniho stromku. Otec rodiny, ktera takto svuj byt "vyzdobila", byl
urcite vysokoskolsky vzdelan a pokud me pamet nemyli, mel i titul
akademika. A tak dale, mnoho pametniku by mohlo dodat podobna svedectvi, od
malych detailu az k otresnym zlocinum.
Nejlepsim dokladem "ducha doby" one sklicujici doby stalinismu jsou pomniky
a dila, ktera za sebou tato zanechala. Nadsene plakaty upozornujici na
nasazeni mandelinky bramborove americkymi skudci, hesla "Volha-Don si
postavili, wallstreetovce napalili", "Se Sovetskym svazem na vecne casy"
atd. Olejova platna "mistra" Cumpelika a dalsich socialistko-realistickych
"maliru-mazalu" oslavujici vitezstvi delnicke tridy a porazku burzoasie.
Oslavne ody na Stalina a jine ideologicke basnicke "skvosty", ktere byly
pred lety vydany panem Brouskem pod nazvem tusim "Podivuhodni kouzelnici".
Pobavi to svoji blbosti, ale zaroven je to i udesne, ze neco takoveho
mohlo byt vytvoreno v ramci ceske kulturni tradice. Jeden muj pritel
doporucoval, aby piedestal zbouraneho Stalinova pomniku na Letne byl vyuzit
na zrizeni "Pamatniku ceske blbosti". A duch doby jiste vystihuje i
vezickove monstrum hotelu Internacional v Praze-Podbabe.
Posledni cestne misto v teto naprosto neuplne a nedostacujici vzpominkove
mozaice na cesky stalinismus vyhradim hrbitovu v Dablicich, vezenskym
hrbitovum, prostym krizkum na nemeckem uzemi tech, kterym se nezdarilo
uprchnout do emigrace a mnohym neznamym mistum, kde spocivaji ostatky
nevinnych obeti komunistickeho nadseneho pokusu vytvorit lepsiho cloveka
zitrka.
Příčiny zdrženlivosti kolem Pražského jara
Britské listy přinesly 20.8. 1998 krátkou zprávu o francouzském kolokviu k výročí Pražského jara 1968. Jeho účastníci žasnou nad tím, že Češi se k tomuto období příliš nevracejí. Politolog Francois Fejto tento jev vysvětluje (podle agentury AFP) takto: "Hanba (Čechů), že se nechali zastrašit, že kolaborovali, vede k tomu, že připomínat tuto dobu je nepohodlné." Podle zprávy BL se týž politolog zmínil o tom, že jen 1500 Čechů z deseti miliónů se v čele s Havlem otevřeně přihlásilo k boji za lidská práva.
Ačkoli nejsem politolog, troufám si nabídnout poněkud přirozenější vysvětlení. V souvislosti s uvedenými čísly bych chtěl dodat, že až do konce komunistické vlády existovalo Československo, takže zmíněná kolaborace se týkala patnácti miliónů Čechů a Slováků.
Pražské jaro a šedesátá léta vůbec nejsou z paměti lidí vytlačovány nějakým vnitřním pocitem viny jednotlivce, ale systematickým působením dvou režimů, které se vystřídaly po roce 1968.
Husákovský režim se formálně zaměřil na období od Novotného pádu do dubna 1969. O šedesátých letech, respektive o konci vlády Novotného, se mluvilo spíš nepřímo, jako o době slabosti, která vedla k uvolnění kontrarevolučních sil a ohrožení socialismu v Československu. Po dobu dalších zhruba deseti let byla šedesátá léta tabu a teprve v osmdesátých letech se toto období dočkalo velmi částečné rehabilitace (nikoli samotný rok 1968). Povědomí veřejnosti o šedesátých letech pomáhala udržovat hlavně exilová nakladatelství a domácí samizdat.
Režim nastoupivší po roce 1989 zaujal velmi černobílé stanovisko a celé období 1948-89 označil za viceméně zločinecké. Tedy s mnoha pragmatickými výjimkami. Mezi ně patří tolerování Dubčeka, který i po dalších dvaceti letech pasivnosti byl v roce 1989 dostatečně populární na to, aby zaštítil sametovou revoluci, a řady komunistů, kteří si včas vzpomněli na osvedčenou výmluvu mladické nerozvážnosti jejich stejně prospěchářských předchůdců let padesátých a s trochou popela na hlavě včas opustili KSČ. Konec konců i samotná komunistická strana dostala prostor pro svůj přerod.
Nechť si čtenář povšimne, jak zásadově se se zločineckostí komunistické strany vyrovnávali Martin Fendrych a Jan Ruml (to je onen politik s nálepkou člověka tak čestného a pravdomluvného, že se do politiky snad ani nehodí) - citát je převzat z Čulíkovy recenze Fendrychovy knihy (BL, 13.8. 1998): "Dohaduji s Honzou R. (tedy Rumlem, poznámka JJ) co s podáním k Nejvyššímu soudu, jež navrhuje zrušení komunistické strany. Zrušit bolševickou partaj je vždy přínosem, alespoň v těchto krajinách. Jenže máme KAMPAŇ! Proč vůbec byli komundírové právě vnitrem (taky kým jiným, poznámka JJ) zaregistrováni? Ovšem vysvětlení je legislativní, jinak to nešlo, nebyl důvod, atd. A najednou je kampaň a důvod je. A přišel s tím Vláďa Zeman, můj kolega, náměstek, jehož úřad je zaregistroval, kterej udělal tak málo pro to, aby registrováni nebyli. Kruh. A Honza v tom lítá jak nudle v bandě. Jeho nejhlubším přesvědčením je, že po tom všem tady nemají co dělat, zločinci. Je dobré tyto padlé anděly dělit. Jen ať je takových stran víc, ať se nenacpou do jedný." Pragmatismus není nic nového, i president Bush ponechal Saddáma Husejna u moci kvůli rovnováze.
Po přechodném vzkříšení knih a filmů z období šedesátých let nastala v devadesátých letech éra účelového zapomnění. Politickým kredem se stalo nedat předcházejícímu režimu kredit za nic a navíc hodit sociální demokracii do jednoho pytle s komunisty. Z hlediska udržení se u moci se to dá pochopit. Odbourání levice (a jsem přesvědčen, že rozpad Československa s tím souvisel) dávalo ODS vyhlídku na praktický monopol moci či, v nejhorším případě její sdílení s jinými pravicovými stranami.
Jsem přesvědčen, že tato politika byla silně krátkozraká. Neochota objektivně hodnotit předcházející vývoj negativně ovlinila schopnost posuzovat přítomnost. Negace minulého období měla postavit, a na čas skutečně postavila, novou moc do příznivého světla - vše co činí, dobře činí, protože proti komunismu je všechno pokrok. Proto třeba Vladimír Mlynář ještě v roce 1995 prohlašuje (v diskusi k přednášce Jana Čulíka "Dluhy českých vzdělanců"): "Tahle země je v situaci clocharda, který se čtyřicet let válel u popelnic. Teď vstal a leze do toho baráku kde bydlej ty, kteří se tam prostě myjí, jedí příborem. On je špinavý, smrdí a pořád tam buší na ty dveře, aby ho tam vzali". A v trochu jiné souvislosti dodává: "Tady jsme pět let po válce."
Domnívám se, že není pravda, že českému člověku je nepohodlné připomínat si minulost, protože jím mlátí hanba o zem. Minulost byla a patrně stále ještě je českému člověku odpírána politiky, kteří chtějí, aby zapomněl, aby neměl srovnání. Je to nepochybně pokračování dobře zavedené české tradice.
PS Gustáv Husák kdysi na adresu občanů řekl: "Vždyť vy ani nevíte, co tady máte." V kontextu jeho projevu měl tento výrok vyvolat vděk za činnost (jeho) strany a vlády. Obávám se však, že se mu v obecné rovině podařilo charakterizovat situaci, která přetrvává desetiletí. Co víme o minulosti, o době současné, o sobě, o tom, jak se to, co tady máme (z Kanady bych spíš měl napsat, co tam máte) porovnává se světem a potřebami lidí.
Hlasování po telefonu zavádějící a navádějící.
Opět se rozhořela polemika okolo hlasování v Aréně. Nerad bych, aby
zapadlo (podle mého názoru) nejzávažnější selhání v historii tohoto pořadu.
Vzpomínáte si na dubnovou Arénu s Václavem Klausem? Několik mých přátel
se na ni pečlivě připravovalo s odhodláním investovat třeba celé kapesné,
ale nenechat Klause vyhrát. Můžete si představit, jak se jejich překvapení
měnilo v úžas a posléze v zuřivost, když v kolonce PRO nezadržitelně naskakoval
bod za bodem a oni se stále nemohli dovolat na číslo PROTI. Můžete si o
nich myslet své ale pokud bydlíte na Ostravsku, v Plzni či na Kladně, tušíte
oč tu běží.
Okamžitě se po vysílání se objevily pochyby o regulérnosti hlasování.
Vysvětlení, které se den poté objevilo v Právu Graf
v TV Arene vyvadel psi kusy lze shrnout takto: Telefoní hlasování neprovozuje
ČT ale soukromá firma Český Audiotex. Ta v předtuše zvýšeného diváckého
zájmu přidala ke standardním třiceti linkám dalších třicet linek, zapůjčených
od nejmenované firmy. Celé spojení nebylo na takový nápor vyzkoušeno a
v průběhu pořadu došlo k zahlcení modemu, přenášejícího část výsledků hlasování
(shodou okolností hlasy proti).
Vše se zdá být uzavřeno. Vinu nesla soukromá firma, viník byl identifikován,
omluvil se, problém se neopakoval. Opak je pravda. Toto vysílání totiž
jasně ukázalo nedostatek profesionality, odvahy a obyčejné slušnosti v
týmu, který Arénu připravuje.
Náhodný divák mohl přehlédnout, jak málo se vyskytlo hlasů v neprospěch
Václava Klause. Ne však tým lidí, který vysílá pořad podle shodného schématu
léta. Porovnejte ýsledky hlasování vybraných minulých kol: Jiří
Grygar březen 1996, 4987 ku 5036; Miloslav
Výborný, leden 1998, 9500 ku 5500. A proti Václavu Klausovi bylo napočítáno
pouhopouhých 2500 hlasů.
Nejpozději v tomto okamžiku měl profesionál zpozornět. Všechno se nechalo
zachránit - stačilo předstoupit před diváky a prohlásit: "Hlasů proti Václavu
Klausovi bylo tolik, že nám zahltily modem". Samozřejmě by se pak v tisku
druhý den neobjevily takové ohlasy jako tento v Neviditelném Psovi:
Klaus ve skvělé formě
Ve středu vysílala ČT 1 Arénu, kde se Václav Klaus utkal s Jičínským,
Exnerem, Svobodou a nějakými nešťastníky, kteří zapadli ve víru debaty.Ukázalo
se, jak děsivě převyšuje tento muž formát jeho protivníků - je to ovšem
i Klausova tragedie, že nemá partnera, natož pak soupeře. Exner se vskutku
zesměšnil, když tvrdil, že jsme v roce 1989 byli na úrovni Itálie, ten
člověk se opravdu snad pomátl, když mohl něco takového říci. Výsledky diváckého
hlasování 7400 proti 2250.
Takové vystoupení by vyžadovalo obrovský kus profesionality, dovahy
a předvídavosti. Nikdo z přítomných ji neměl. V zájmu objektivity dodávám,
že je možné, že selhání telekomunikační techniky bylo komentováno
jindy a jinde, natolik pozorně TV nesleduji. V tomto případě se tvůrcům
Arény omlouvám ale stále trvá původní výtka: proč se tak nestalo okamžitě?
Tady dovolte malou technickou odbočku. Telekomunikační zařízení se obvykle
chovají podobně jako východ z kina - za normálních podmínek , kdy kapacita
stačí poptávce, jsou diváci během minuty venku. Pokud u východu vypukne
tlačenice, trvá to několikanásobně déle. Stejným způsobem se stane, že
na číslo, na které volá více lidí se jich dovolá méně. A
hlasovací paradox je na světě. Je to samozřejmě jen můj názor na příčinu
celého jevu, dokázat to nemohu. Problémy s kapacitou linek však provázejí
Arénu po celou dobu její existence. Proč někdo průběžně obsazenost linek
nekontroloval?
V zájmu objektivity bych dále rád dodal, že nesouhlasím zcela s názorem
pana Čulíka. Aréna nemá renomé pořadu pro výzkum veřejného mínění. Je to
napínavý souboj na telefony. Souboj mezi zastánci a odpůrci nějaké myšlenky,
častěji pak jedné strany či politika. Vzpomeňme zde arénu s Miroslavem
Sládkem. I v souboji však je slušností aby duelanti bojovali rovnými zbraněmi.
Ferdinand
Dopis panu Halvovi do BL: Učení nenávisti aneb holubi v prdeli
Drahý pane Halvo, počnu těmi holuby, jde o anekdotu.
V Benátkách odháni Benátčan holuby se slovy "Jděte do pr...!" Kolemjdoucí
jeptiška praví - "Ne tak ošklivě milý synu." a počne odhánět holuby se slovy
"Kšá, milí holoubci, kšá". Náhle holubi vzlétli (Bůh ví proč) a odlétli. Jeptiška
praví - "Vidíš milý synu, už jsou v prdeli." Ať drsně či něžně odháníte holuby,
stejně na Vás kálejí a odlétnou - Bůh ví kdy. A jeptiška z anekdoty se
sprostým slovům nevyhýbá - jen ráda poučuje druhé,- drobet pokrytec jedna...
Benátčan v anekdotě a Jan Čulík v realitě nemají kálení holubů rádi. A snaží
se jim zabránit v kálení. A nyní od anekdoty k realitě.
Vnímaje bláboly některých českých novinářů usilujících přesvědčit čtenáře,
jaký je to zlosyn ten Jan Kavan, jsem si vzpomněl na obdobné bláboly o
zlosynech-chartistech. Hodně kálení, žádná objektivně podaná fakta, a už
vůbec ne hlas druhé strany. Slyším-li či čtu o ideologii nenávisti (prý ji hlásá
V. Klaus) či nenávistné novinařině (J.Čulík), nemohu nevzpomenout na
jistého člověka, který tvrdil, že marxismus je učení nenávisti.
Dotyčný sice
nerozeznal marxismus K. Marxe od leninismu, ale to mu nevadilo. Důležité pro
něj bylo, že věci tohoto světa by mohly býti uspořádány dle jeho představ
posvěcených hlubokou zbožností a narušení těchto představ realitou
vezdejšího světa mohl způsobit leda ďábel.(Od těch dob vím, že v řeči jistého
malého okruhu českých obyvatel je učení, ideologie či dílo nenávisti
označením pro dílo ďáblovo.)
Pan Čulík hájí a prosazuje v BL demokracii,
a demokracie zaručuje svobodu vyznání, nikoli povinnost. Budete mít pane
Halvo něžnost v duši v množství, které bude dané mírou akceptace jinosti
pana Čulíka a BL, nikoli hledáním nenávisti tam, kde není. Ale to dá fušku.
25.8.1998
Jan Mezdříč