Takhle se to skutečně nehne: Události ČT v novém hávu jsou úplně stejné, totiž prázdné a bez zpráv, jako předtím

"Jestli si pan Puchalský myslí, že je to nějakej pokrok, že udělali tu znělku těch Událostí modrou, tak to se dost mýlí." - hlas pražského občana

Jan Čulík zklamaně po shlédnutí nedělních Událostí: "Ale ona je ta zpravodajská relace úplně prázdná bez obsahu...?"

Pražský občan, sledující Události ČT pravidelněji: "Ale tak tomu je od té doby, co je v těch Událostech ten Klepetko..."

Obávám se, že výsledkem bylo zklamání.

Změny, k nimž došlo, jsou povrchní a minimální. Události mají novou, modrou znělku. Ve studiu sedí před kamerou zároveň dva čteci zpráv, Bohumil Klepetko a Jolana Voldánová. Za nimi je mlhavě vidět prostor zpravodajské redakce.

Celkově se dá říci, že tento zůsob prezentace zpráv je asi modernější a alespoň povrchně "bezprostřednější", než dosavadní prezentace prostřednictvím jednoho hlasatele (která je ale autoritativnější, viz televize BBC, nebo třeba britská komerční televize ITV, která programově vytvořila v zájmu vlastní sledovanosti z jediného autoritativního "anchormana" - moderátora, který čte zprávy - velkou celostátní mediální hvězdu).

Velmi urážlivé vůči divákovi je na změnách v prezentaci Událostí to, že se filozofie a podstata zpravodajské relace vůbec nezměnila. I nadále zůstávají Události tím, co komunikují, groteskně amatérské. Urážkou diváků je to, že se Česká televize se nepokouší změnit špatnou podstatu zpravodajství. Ví asi, že toho není schopna - a tak bezostyšně manipuluje televizního diváka podružnými kosmetickými změnami.

Vlastně politováníhodné je také to, že se při svém modernizačním úsilí v Událostech nezmohla Česká televize na nic jiného, než povrchně okopírovat prezentaci Televizních novin TV Nova.

Když už se snad Česká televize programově rozhodla měnit pouze kosmetické aspekty svých zpravodajských pořadů, nemohli si její tvůrci alespoň vymyslet něco originálního?

Ještě jedna důležitá změna:

Podobně jako televize Nova se začali moderátoři České televize v Událostech občas podbízet divákům neffovskými familiérnostmi (viz časopis Neviditelný pes). Před časem jsem psal o tom, jak efektivně rezonuje Neviditelný pes s potřebou českého čtenáře či diváka, aby mu bylo potvrzeno, že existuje v důvěrně známé, družné společnosti kamarádů, kde nic nezpochybňuje jeho hodnoty a všichni jsme přátelé žijeme v příjemném, domáckém teplíčku, kde se všichni na sebe vzájemně usmíváme a jsme šťastni. Nyní začala této psychologické techniky víc využívat i České televize. Klepetko i Joldánová vrhají "upřímné", "pozitivním" citem naplněné pohledy směrem na kameru a relaci Události občas prokládají větami, které nemají žádnou komunikační hodnotu, jejíchž účel je však mimojazykový: připoutat diváka psychologickou manipulací k obrazovce. Úsilí o tzv. "lidský kontakt" mezi moderátorem a divákem se podstatně zvýšilo. Klepetko se teď trvale na diváka culí do kamery. Říká tím: moje domácí zpravodajská redakce sice českým občanům není schopna poskytovat informace o tom, co se děje v jejich zemi, zato jsme se jim rozhodli dávat pravidelná psychická pohlazení, aby se cítili dobře.

"Nechci se vás ptát, co jste měli k obědu, ale v Červeném Hrádku měli svíčkovou,"zněl v rámci této psychologické kampaně, jejímž účelem je zakrýt prostřednost, Klepetkův úvod k poslední zprávě Událostí z neděle 6. 9. o jakési soutěži jedlíků na tomto malém městě.

Jistě, měla to být úsměvná závěrečná "nezpráva", taková, jakou britské televize vysílají na konec svých zpravodajských bulletinů s úvodem, "And, finally..." (Potíž je, že předtím většinou v britských televizích předcházejí relativně seriózní zprávy.)

Dikce většiny zpravodajů Událostí České televize je stále špatná, jako byla před několika měsíci. Zdálo se mi, že někteří reportéři mírně zpomalili, přesto však je rychlost tempa podání zpráv pořád příliš velká. Česká televize holt závodí s Novou a myslí si, že musí diváky rajcovat, když ne obsahem svých zpráv, tak alespoň "dramatickým tempem přednesu". Jmenovitě projevil nedokonalý, unaveně znějící, profesionálně necvičený hlas při reportáži o výbuchu bomby v pražské Jilské ulici (hlavní zpráva dne) Patrik Kaizr. Jeho jazykový projev působil jako projev nějakého mladého neznalého studenta, a bylo proto docela překvapením, když se Kaizr v závěru reportáže objevil před kamerou jako docela zralý muž

"Jednalo se o nástražný výbušný systém ve tvaru bomby," promluvila v reportáži o atentátu v Jilské ulici mluvčí policie pozoruhodnou novořečí. Snaha lidí, vystupujících na veřejnosti, se vyjadřovat "oficiálně", tedy šroubovaně, je skutečně komická. To ovšem nebyla vina České televize. Dvě stručné výpovědi očitých svědků byly natočeny a sestříhány dobře - ovšem, nekladlo to na autory reportáže žádné příliš hluboké analytické nároky.

Důležité by bylo vědět, co je za těmito závažnými bombovými útoky. Zdá se mi, že je to útok na poslední, dosud fungující hospodářský sektor ČR - na turistiku. Vznikne-li v zahraničí pověst, že je Česká republika nebezpečná země, turistice přinášející stamiliardy korun ročně bude konec. Taková pověst se napravuje velmi špatně. Proč se o tom Kaizr v reportáži nezmínil? To je právě totiž ta schopnost zprávu dotáhnout až k jejímu obecnějšímu významu a umět proniknout pod povrch základní, původní informace.

Jak začínala další zpráva? Dramatickou informací: "Za 68 dní začnou senátní volby." To je skutečně tedy zpravodajská bomba, pomyslel jsem si. Ale ČT překvapila. Je si zřejmě vědoma nedostatku zpráv, a tak alespoň si objednala průzkum veřejného mínění - něčím se ty Události zaplnit musejí. Otázka je, čím se tyto průzkumy veřejného mínění zabývají, a do jaké míry jsou náhražkou pro to, co se v zemi skutečně děje. Jak to vypadá v dnešní době s podnikatelským úsilím malých a středních podnikatelů? Co se děje s lidmi, kteří se zadlužili, aby vytvořili malou firmu, nebo si zrestaurovali hotel, a firma neprosperuje?

Slyšel jsem včera o případu, kdy se jeden takovýto podnikatel kvůli zadluženosti oběsil. Proč se o takovýchto věcech nikddy nedozvíme ze zpravodajství České televize? Proč z nich ČT nikdy nevyjde v rámci širší analýzy?

No, nevadí, máme alespoň zástupné průzkumy veřejného mínění. Podle toho nejnovějšího by dnes v senátních volbách hlasovalo pro ČSSD 35 procent voličů, pro ODS 26 procent. (No a co...)

Reportáž obsahovala počítačový graf, znázorňující nynější volební podporu. Reportérka sice přesně neříkala totéž, co graf obsahoval, ale významově se komunikační signál grafu a zároveň čteného komentáře už nepletl. (Obdobně o dost profesionálnější než ještě před několika týdny byla komentářová prezentace grafu platů poslanců, soudců a tuším některých dalších činitelů v následující reportáži.)

Jinak byla reportáž o volbách do Senátu, které se budou časem konat, typickou nezprávou. Mají se sice uskutečnit určité ústavní změny, podle dohody mezi ČSSD a ODS, ale zatím se o nich vůbec ještě nejedná, vyrozuměli jsme z reportáže. Reportérka se neuměla rozhodnout, co je vlastně jádro zprávy a o čemu by měla informovat hned zpočátku a zgruntu.

"Reforma v Rusku musí pokračovat," následovala informace Petra Kopeckého ze Salcburku o jakémsi zasedání papalášů Evropské unie o Rusku. Už jsem o tom psal mnohokrát - zahraniční události doléhají do Čech prostřednictvím České televize jen mlhavou, dalekou ozvěnou. Kopecký zopakoval výroky nejvyšších představitelů EU na tomto zasedání, nepokusil se ani o stručnější analýzu historie postojů EU vůči Rusku.

Je rozumné, aby EU vnucovala Rusku svůj model "sociálního tržního hospodářství"? Je to vůbec aplikovatelné? Bylo rozumné dávat Rusku všechny ty dosavadni půjčky? Dohlížela a pomáhala Evropská unie v Rusku dostatečně na "realizaci reforem"? Je vůbec možno v Rusku na něco takového dohlížet? O tom se ve zprávě nemluvilo. Zaujala mě dřevěná formulace Petra Kopeckého, podle níž EU "odmítá personifikovat deklaraci". Pokud chtěl Petr Kopecký říct, že je sice Evropská unie nynější situací v Rusku znepokojena, žádnému jednotlivému člověku ji však nechce dávat za vinu, myslím, že se mu to docela nepodařilo.

Další zprávou bylo: "Soukromí lékaří hodlají hájit své zájmy daleko víc než dosud."( Mně takovéhle zprávy vždycky připomínají zpravodajství z éry socialistického realismu: "Na Karlovarsku se vyrábí lidový porcelán....") Soukromí lékaři to řekli na jakési konferenci, konstatovala ČT.

Následující dramatická informace zněla:

"Parlament nestihne projednat zákon o čtrnáctém platu." Situace vypadá tak, pronesl Klepetko z hlediska komunikačního obsahu zbytečně, z hlediska přátelského lísání se k posluchačům, aby se zvyšovala sledovanost , však významně. A pak následovalo další psychologické pohlazení obsahově prázdnou větou: "Události ještě zdaleka nekončí," pravila Voldánová objevně.

Jiří Potužník, který se bohužel stále nenaučil jasněji česky vyslovovat připravil zřejmě z agenturních zpráv pasivní, prefabrikovanou informaci o demonstrantech v americkém New Yorku. Nebylo zjevné, proč televize tuto zprávu vysílala. Její význam visel ve vzduchu. Vysvětleno nebylo nic.

Substandartní výslovnost Jiřího Potužníka vynikla zejména ve srovnání s dikcí Libora Dvořáka, který mluví kultivovaně a profesionálně. Jenže - a o tom už jsme v Britských listech také vícekrát psali - je neobratné projevy zahraničních státníků simultánně tlumočit. Daleko efektivnější a profesionálnější by bylo jejich výroky překládat pomocí podtitulků. Nedávno to Události skutečně začaly dělat. Proč se nyní znovu vracejí k této neprofesionální praxi?

(Mimochodem, nezlobte se, ale když si někdo nechává v televizi říkat "Jiří František Potužník", je to snob. Kde je soudnost a skromnost, milý Jiří Františku Potužníku? Jak může divácká obec brát někoho, kdo si pompézně říká Jiří František Potužník, brát jako reportéra s profesionální autoritou vážně? Nebo že by skutečně měli pravdu čeští mediální odborníci, kteří mě upozorňují na to, že hlavním problémem lidí, kteří se v ČT objevují na obrazovce, je vysoká míra ješitnosti?) Další prefabrikovanou reportáž o jmenování Kim Džon Ila šéfem severokorejského státu připravil Libor Dvořák. Ani slovo v ní kupodivu nebylo o tom, že vládne podezření, že v Severní Koreji zahynuly v posledních letech milióny lidí hladem. Proč nedokáže Česká televize napsat zprávu tak, aby vycházela z osobních zkušeností jednotlivých lidí?

V další informaci se Jiří František Potužník tak trochu pokusil o bulvár. Ať se ta sledovanost našich Událostí zvyší alespoň nějak, že? Natočil reportáž o "střelbě na lidi jako zábavě" - na pražské Štvanici se totiž hrál paintball - střílení barvou z pistolí po druhých lidech - při zásahu vznikne, jak uvedl Jiří František Potužník, "barevný flek".

Zajímavé bylo sledovat, jak Jiří František Potužník dává dohromady voajeristickou reportáž, která se chvíli trochu alibisticky tvářila, jako že je společensky angažovaná a ustaraná: vždyť nakonec, zdálo se, že argumentuje Jiří František Potužník, když po sobě střílejí lidé, i když je to jen barva, je to znepokojující, ne?

Jenže nakonec se reportáž vrátila do relativistického voajerismu. "Názory veřejnosti i odborníků na paintball se dosud různí," uzavřel Jiří František Potužník. Ony se snad nemají různit? Není v demokratické společnosti normální, že se většinou "názory veřejnosti i odborníků různí"? Očekává se snad, že časem zavládne socialisticky jednotné stanovisko? Dosud však nezavládlo, takže ani Jiří František Potužník se neodváží vyjádřit k věci profesionální úsudek. Nevíme tedy, proč se reportáž vlastně natáčela, kromě toho, aby se Česká televize taky trochu vyrovnala Nově, a v hlavním večerním zpravodajství byly alespoň nějaké pistole.

Jan Čulík

Edinburská mediální konference: "publicistické pořady českých televizí jsou silně depolitizovány. Jsou jako groteskní parodie západních televizních publicistických pořadů, kterou natočil Miloš Forman"

Píše Čulík o druhořadosti v českých televizích příliš tvrdě? Srovnání: kritik deníku Sunday Times o edinburském televizním festivalu

Občas se vyskytují hlasy, že kritika Britských listů vůči různým aspektům české skutečnosti je příliš příkrá a že to zbytečně přitahuje kverulanty.

Kritický přístup je ale motorem pokroku. Bez kverulantů, bez lidí, kteří nejsou spokojeni s tím, co je, a snaží se to zkusit udělat jinak, líp, by nebylo technického ani jiného vývoje.

Myslím, že se psaní Britských listů nijak zvlášť neodlišuje od běžného způsobu psaní anglosaského tisku (v sobotu měl britský deník Independent na titulní straně hlavní titulek: "CLINTON GROVELS TO KEEP HIS JOB" (- dalo by se to možná přeložit "Clinton žere hlínu, aby ho nevyhodili z práce")

Zde je pár odstavců z článku A. A. Gilla (jak se v Čechách píše "renomovaného" recenzenta "prestižního" listu Sunday Times) z edinburského televizního festivalu. Myslím, že kdyby Gill měl možnost a zájem sledovat vysílání českých televizí, he would have a field day, bylo by to pro něho sousto k zakousnutí.

A.A. Gill píše nenapodobitelnou angličtinou, plnou krutých vtipů a slovních hříček, které se dají překládat do češtiny těžko. Omlouvám se, ze můj překlad je jen odvar. Taky neumím psát s takovým humorem, jako Gill, který jeho vitriol odlehčuje. (Nebo naopak ještě zostřuje?) JČ

Skleník plný póz

Bar v Hotelu George v Edinburku byl minulý týden mistrovskou školou networking, navazování kontaktů. Byla to výroční konvence tristramů (Gill dává pohrdlivě pracovníkům britských televizních stanic druhové, snobské jméno Tristram, pozn. JČ) , konal se totiž televizní festival. Všude kolem mne dělaly stovky zcela totožných a zaměnitelných nezávislých tristramů dvouminutové prezentace v úsilí získat kontrakt na natáčení svého pořadu šéfredaktorům a generálním ředitelům televizních studií, programovým ředitelům, květinové výzdobě a věšákům na deštníky, a jako zešílevší kanárci také vlastnímu odrazu v zrcadlech. Mělo to vypadat jako nejdramatičtější sešlost nejzajímavějších lidí v zemi. Ve skutečnost však pro necvičené oko, pro lidi, kteří nejsou naladěni na multimiliónovou nenápadnou jemnost a předstíranou uvolněnost televize, vypadalo celé shromáždění jako mejdan absolventů nějaké střední školy. Jedna hezká vedoucí pracovnice společnosti BBC, kterou jsem znával, když ještě byla člověkem, se u mě zastavila a povzdechla si: "Zrovna mi nabídli kokain a sex." "Ale Panebože," namítl jsem já, "vždyť už jste odvysílali tisíce pořadů o kokainu a o sexu." - "Ale ne," odpověděla ředitelka, "to nebyl námět na televizní pořad. Nabídl mi kokain a pak se se mnou chtěl vyspat."

Kromě toho, že je výroční edinburský televizní festival volnou diskusí nejvýznamnějších osobností v televizním průmyslu o tom, jakou cestou do jednadvacátého století se má vydat nejsložitější a nejpopulárnější kulturní forma v historii civilizace, stojící nyní na samé hranici největší technologické a umělecké výzvy, je tento festival také jednou obrovskou, zpocenou, pivem zdrogovanou šoustačkou, na níž se podílejí typy, kterým by byl odmítnut vstup do zapadlé putyky v libovolném anglickém venkovském zapadákově ve středu večer. Na jednom se všichni tristramové jednomyslně shodnou - není nic lepšího než sex mimo televizní obrazovku. Ve tři hodiny ráno měl hotelový foyer zoufalou atmosféru posledních dam, kterých si nikdo nevšiml, na potápějícím se Titaniku,.

Pracovně se pořád hovoří o digitální televizi. Všichni souhlasí, že digitální televize radikálně změní všechno navždycky. Jakým způsobem bude všechno radikálně změněno navždycky, to si není nikdo jistý. Ale žádný z tristramů nechce zůstat pozadu. Tristramové pobíhají vzrušeně v kruzích, šíří dohady a katastrofické scénáře, aby se vecpali alespoň na nějaké místo v ujíždějícím vlaku.

Dalo by se říct, že byli všichni zesraní hrůzou. (scared dungless). Až na to, že být zesraný hrůzou je přirozeným mentálním stavem tristramů. Jediní lidé, kteří si hrdě vykračovali na edinburském festivalu s úsměvem na tváři, byly ony duše, jimiž všichni donedávna pohrdali, totiž ty, které umějí vyrábět velmi levné televizní pořady. Největší úsměv byl na tváří Bruce Burgesse, krále kuchařských programů kabelové televize. To je částečně proto, že Burgess má neobyčejně velký obličej, a částečně proto, že dokáže vyrobit sto hodin televizních pořadů za cenu jediného obleku Johna Birta (John Birt je generální ředitel rozhlasu a televizi BBC, známý svými módními obleky, pozn. JČ).

Byl jsem v Edinburku především v roli hromosvodu nenávisti. Neuvědomíte si, jak obrovské množství energie vám dodá, když vidíte, jak jste masově nenáviděn, dokud nejedete na festivalový týden jako televizní kritik. Byl jsem také v Edinburku, abych tam interviewoval Michaela Apteda, který natočil film 7 Up. Apted je jako bytost z jiného světa. Obyčejně nepropadám nostalgii po žádném minulém zlatém věku, avšak Aptedova inteligentní, tichá integrita, ve srovnání s dnešními dokumentárními polo-hranými seriály, všemi těmi pořady typu Modern Times, Reputations, Cutting Edge, je velmi přesvědčivý argument. Hollywood však o Apteda už přišel. V Británii Apted nyní natáčí nejnovější verzi dlouhodobého seriálu o chlapci, který se neumí zbavit své infantility, totiž nový film o Jamesi Bondovi. Bude to jakýsi film 007 Up. (Ten vtip se mi docela líbí: pořád jsem ho opakoval.)

Také jsem předsedal debatnímu večeru na téma ženy a televize. Bylo děsné, že to byla nejpopulárnější akce celého televizního týdne. Usedl jsem v konfrontaci se seřazenými šiky xantip a s Peterem Yorkem. Panebože, z nich jde strach. Jen jsem tiše zablekotal pár úvodních poznámek, a už ryčely, dožadovaly se chlapecké krve, a povšiml jsem si dvou věcí. Zaprvé: už je mi jasné, proč televize nedokáže nikdy dát dohromady slušnou módní přehlídku: ty ženské byly oblečeny jak vězeňské dozorkyně na povánočním výprodeji. A druhá věc: ženy, které pracují v televizi, jsou jako piranhy: zaútočí na cokoliv. Vázal jsem na udici pořád větší a barevnější mouchy a říkal jsem si, tohle přece nespolknou, ale spolkly. A rvaly se mezi sebou o slovo.

Ženské v televizi nemají absolutně žádný smysl pro osobní ironii. Jejich schopnost brát se stoprocentně vážně je bez hranic. Že se televize dělá pro ženy a jménem žen na úkor mužů, je naprosto zjevné komukoliv, kdo si sedne a tu televizi zapne. Není to však jasné těm ženám, které ty pořady dělají. Neustoupily ani o centimetr. Dokonce mě i obvinily, že jsem ten debatní večer zorganizoval, aby se mohl seznámit s holkama.

A ještě mi došla třetí velká pravda, jak tam na mě řvaly o vládě nerovnosti a paternofallusismu na chodbách, kudy chodí mocní. Uvědomil jsem si, že tyto ženy zoufale, hluboce potřebují věřit, že bojují v nemilosrdném prostředí, plné ovládaném muži. Je žulovým článkem jejich víry, že se snaží stůj co stůj prosadit se proti mužské nespravedlnosti, protože je to naplňuje pocitem, že jsou průkopnice a chrabré sufražetky. Kdyby byly donuceny přiznat, že televizní vysílání nemá vypadat jako kříženec mezi absolventskou schůzkou dámské koleje v Cheltenhamu a mezi jemně módním oddělením záclon britských supermarketů, musely by si připustit, že nesou odpovědnost za to, co se vlastně vysílá. Přišly by o svůj pohodlný, spravedlivý hněv.

Na pódiu mi oponovala Diane Nelmesová, ředitelka programu denního vysílání společnosti ITV. Tato osoba nese vinu za vznik "diskusních" pořadů Richard and Judy a teď za to činí pokání tím, že je naprosto šarmantní vůči všem, koho potká, dokonce i vůči televizním kritikům, kteří jsou terčem nenávisti.

A pak tam byla Elisabeth Murdochová (dcera mediálního magnáta Ruperta Murdocha, která zřejmě převezme alespoň částečně řízení jeho impéria, pozn. JČ). Elisabeth byla Turandot Edinburku. Je to nejmocnější osoba na dnešní televizní scéně. Abych citoval jednoho tristrama, "Sky Television, co se týče digitálního vysílání, předstihla křivku." Přirozeně, jsem do Elisabeth naprosto zamilován. Ale to je, jak by řekly xantipy z nejsledovanějšího televizního času, zcela typické pro stárnoucího blba, jako jsem já, kterého okamžitě položí na lopatky energické blondýnky s dokonalým stylem, které vystupují jako hrdinky z detektivek Raymonda Chandlera. Udělil bych tento týden Elisabetě cenu The Gary - totiž že ji náš karikaturista k mému článku namaluje - kdyby to nevypadalo jako doprdelelezectví (brown-nosing) vůči šéfově dceři, z něhož by vám bylo na zvracení. (Rupert Murdoch vlastní deníky The Times a The Sunday Times, pozn. JČ.)

Namísto toho uděluji tuto cenu s obrovským potěšením skupině vynikajících dramatických talentů a Dianě Riggové. Miriam Margolyes a Diana Rigg jsou dvě ženy, které jasně ukazují, jaký naprostý nesmysl jsou televizní inscenace, založené na aktuálních problémech a diskriminaci žen. Nenapadne vás, jaké jsou to senzační vzory pro společnost, napadne vás, jaké jsou to vynikající herečky. V případě Miriam: jaká je to vynikající celé herecká společnost. Obě byly v dokonalé formě. Je škoda, že jich televize využívá tak málo, jenže když vidíte ty šunky, které jsou jim nabízeny v podobě scénářů, je to od nich obrovsky velkomyslný filantropický čin, že do televizní krabice vůbec vkročí.

K.P.

Vážený pane Čulíku,

již několik měsíců čtu Vaše Britské listy. Jak už kdosi kdesi řekl, noviny, které čteme, nám už mnoho nového poznání nedají. Utvrzují vás a přinášejí další argumenty tomu, co si stejně myslíte. Nicméně Vaše noviny jsou alespoň oporou v situaci, kdy už si vážně začínáte myslet, že do tohoto prostředí nějak nezapadáte (jenom nevíte, jestli je to obecný problém nebo místní) . A za to Vám děkuji.

Včera jsem potkal na ulici pana Vladimíra Železného. Poněvadž jsem se již dříve zamýšlel, proč dělá věci, tak jak dělá, došel jsem k závěru, že nic k lidem u nás necítí (nevím jestli někdy cítil). V sobotu jsem se díval na jeho televizi na jeho pořad a v hlavě se mi to spojilo s Václavem Bělohradským, kterého jsem si zrovna četl v čítance filosofie pro 4.ročník středních škol (jsem starší). Oba byli a zatím ještě jsou představiteli polistopadové rádoby transformace. Oba jsou intelektuálové, nebo se tak aspoň tváří. Co je to v nich tak poníženého, že jsou k zemi, kde se narodili a vyrostli tak tvrdí. Mohl bych jmenovat další jména. Žádný dilema intelektuála rozhodně neřeší. Neselhala jen média, selhali i intelektuálové. Pokud v tom zbytku po dvou vlnách (vlastně třech) něco zůstalo.

Obávám se, že to bude trvat ještě minimálně jednu generaci než se zde vytratí nekritická úcta k vrchnosti a na druhé straně neuvěřitelně levná prodejnost.

Nezačínáte mít někdy při práci pocit, že se neustále opakujete? A ona je to zatím marnost nad marnost.

S pozdravem a poděkováním

K.P.