Lidí bude zanedlouho na světě 7 miliard. Co z toho plyne?

Víme, že se Malthus mýlil, napsal v britském týdeníku Observer Andrew Marr. Důležitější je ale otázka proč.

Předpovědi anglického faráře Roberta Malthuse z období před dvěma sty lety, že lidstvo začně trpět obrovskou chudobou, ničením životního prostředí a rozkladem společnosti, v důsledku přelidnění, se naprosto nesplnily - až natolik, že jsou, čteme-li tyto předpovědi dnes, docela směšné.

Malthus byl sice v podstatě ekonom, ale nepočítal s průmyslovou revolucí ani s obrovským vzrůstem výkonnosti zemědělství. Nejde jen o to, že se za posledních dvě stě let populace Británie zešestinásobila a přesto přežila, což se v Malthusově době považovalo za nemyslitelné. Malthusova varování se nám dnes zdají stejně tak absurdní jako slavná předpověď z devatenáctého století, že se koňská doprava v Londýně zvýší natolik, že začátkem dvacátého století se město utopí ve dvou metrech koňského hnoje.

Avšak, zdůrazňuje Andrew Marr, stavme se k této věci poctivě. To, že se v Británii neuskutečnila Malthusova temná vize, bylo způsobeno také britskými výboji do zahraničí a genocidou původních obyvatel, zejména v Americe. Během století od bitvy u Waterloo do začátku první světové války emigrovalo asi 20 miliónů Britů. Kdyby k tomu nedošlo, odhadují britští historikové, populace Velké Británie by nečítala v roce 1900 40 miliónů osob, ale více než 70 miliónů osob.

Dnes by sice možná Británie uživila 70 miliónů lidí, ale pro období průmyslové revoluce konce 19. století by to bylo velmi obtížné. Hromadná chudoba a společenská nerovnost by byly daleko drastičtější, společnost by byla daleko méně stabilní. Namísto militantního odborového hnutí a liberálních reforem není vyloučeno, že by v Británii došlo k marxistické revoluci a stárnoucí královna Victoria s tlustým synem by byli postaveni v nějakém suterénu v Yorkshiru před popravčí četu.

Namísto toho zažil Británie hromadnou vlnu vystěhovalectví.

Hlavní argument ale je, že dojde-li k velkému růstu obyvatelstva, technologická či zemědělská zlepšení situaci nutně nenapraví. A velká nerovnováha mezi množstvím potravina množství populace skutečně plodí takový chaos, jaký předpovídal Malthus. K takové nerovnováze už v historii několikrát došlo a dochází k ní na několika místech zeměkoule nyní. Taková nerovnováha působí v Africe války o vodu, půdu a o přírodní zdroje. Na Blízkém Východě působí politickou nestabilitu, nenapravitelnou ekologickou devastaci (severní Indie, Brazílie) a přistěhovalecké vlny (Mexiko, jižní Evropa).

Takže pohodlná samolibost, s níž vítáme nejnovější výroční zprávu Populačního fondu OSN, která vyšla minulý týden, vyžaduje určitou korekci. Zpráva nás informuje podezřele přesně, že 16. června 1999 dosáhne počet obyvatel naší planety 6 miliard - šestkrát tolik lidí kolik žilo na Zemi v roce 1798, kdy Malthus začal psát své předpovědi.

Dále se předpokládá, že do roku 2050 bude žít na Zemi něco mezi 7,7 a 11 miliardami lidí. Každý rok přibývá počet obyvatel na světě o celou populaci Německa.

Málokdy se o důsledcích systematičtěji debatuje. Antikoncepce, školství a biotechnologie pomohou, ale jen zčásti. Velké přistěhovalecké vlny z jižní a střední Ameriky proměňují už nyní vzhled, zvuk i kolorit Kalifornie. Do Austrálie začne zanedlouho přicházet stejně obrovské množství obyvatel z Indonésie a z jiných chudších asijských zemí.

A v Evropě - kde kdysi vysoce plodná Itálie nyní klesla pod hranici plodnosti 1,5 a Španělsko zaznamenává 1,7 - nezastaví žádná byrokracie vlnu chudých, mladých Severoafričanů a Asijců, kteří hledají energicky v Evropě práci. To, čemu říká francouzská Front National "invaze", už zjizvilo politiku Francie. Nikdo imigrací nezastaví. Lidé doslova umírají, aby se dostali do Evropy, a populace evropských zemí stárne - budeme potřebovat pomoc.

Poptávka je intenzívní, optimistická, osobní a vysoká - Marokánci a Bangladešané jsou poháněni těmiž pocity, které nutily před sto lety Skoty, Angličany nebo Čechy, aby se vydali do Austrálie nebo do Chicaga.

Hostitelské země hledají práci, a místo toho se jim dostává pracovních sil. Historik Paul Kennedy napsal: "Bohatší rodiny žijící na severní polokouli se postupně rozhodují, že stačí mít jen jedno nebo dvě děti. Neuvědomují si přitom, že tím uvolňují budoucí místo (pracovní příležitosti, vnitřní části měst, část obyvatelstva, část tržních preferencí) rychleji rostoucím etnickým skupinám, žijícím v jejich zemích i v zahraničí. Ale to přesně skutečně dělají."

A to nutně povede k radikálním změnám v naší kultuře a politice. Hlas západních liberálů a demokratů bude z demografických důvodů stále méně slyšen. Všude kolem nás se budou dožadovat svých požadavků noví Evropané. Minulý týden se poprvé v historii britské kinematograie dostal na žebříček nejúspěšnějších deseti britských filmů indický film, natočený v "Bollywoodu". Mezi nejznámějšími podnikateli, spisovateli a sportovními hvězdami v Británii je stále více Asijců. Význam islámu v Británii poroste.

V důsledku demografie budou stárnoucí západní demokracie ztrácet politický a kulturní vliv. Vkus dnešních dětí bude možná za dvacet let určován čínskými designery a filmovými režiséry, thajskými hudebníky a pákistánskými firmami na limonádu. Indie se stane velkou světovou mocností. I když bude utrpení Afriky i nadále pokračovat, éra, v níž malý klub bělošských průmyslových demokracií rozhoduje, brzo skončí.

Za velmi krátkou dobu budeme žít v úplně jiném světě, prostě kvůli tomu, kdo se rozmnožuje a kdo ne. Jen pomyslete na to, jak radikálně se svět změnil je proto, že se v devatenáctém století vydali Britové a jiné Evropané do zahraničí. Naše životy se změní tak radikálně, že o tom dnes žádný politik nechce mluvit.

Růst obyvatelstva je v dnešní době nejvýznamnějším politickým a hospodářským faktem dneška.

Volba amerického prezidenta

Josef Václav Sládek

Národní listy 7. září 1872

Vybráno z knihy "Josef Václav Sládek, Má Amerika: Fejetony a příhody 1871- 1872, Česká knižnice, Praha, nakladatelství Lidové noviny 1998

Každý čtvrtý rok zalomcuje chladným obyvatelstvem Spojených obcí amerických horečka, o jejíž prudkosti nemají ani nejústavnější státy evropské ponětí. Politická moc, která položena před třemi roky do rukou prezidentových, kloní se v roce čtvrtém opět pozvolným, ale jistým pádem do rukou lidu a "nový prezident, noví lidé" zaznívá po celé americké Unii od velkých jezer na severu až k zálivu Mexickému a od New Yorku přes západní prérie a pralesy až k Tichému oceánu. Telegraf se rozpracuje, divže se neroztaví, z časopisectva mizí i nejtklivější tragédie a místo nich zaujmou politická vyznání víry, města se rozvlní, zvláště za večera, zástupy putujícími k veřejným shromážděním neb nepřehlednými průvody s hudbou a zpěvem a jásavm provoláváním jmena nového vyvolence národa in spe a hřmavými pohřebními písněmi jeho protivníků. "Toť revoluce v nejbouřlivější formě," zakřižovala by se policie každého ústavního evropského státu a věr nemýlila by se; jeť to skutečná nejdůkladnější revoluce, jakou obstát a trvat dále a dále prospívat může skutečně jen americká republika. Celý politický život obrací se z rubu na rub. Ten, kdo jest ještě dnes na výsluní politické moci, sklesne zejtra v řady prostého občana a z hlubin společnosti derou se na povrch lidé noví. Svou vlastní silou vypracoval se dnes ten neb onen v popředí; tu se ho zástup uchopí a odnáší jej sám na místo, kam by zaměřil. Nadání a práce jsou nejmocnější páky, které zvedají v Spojených obcích amerických člověka k místům, kde u většiny lidí i sama ctižádost přestává. První kroky jsou nejnesnadnější, ale jakmile učiněny ty, povstane celá řada pomocníků kteří se zasazují všemi silami o pošinutí kupředu "svého muže". Věc tohoto stane se věcí strany jeho program heslem tisíců a milionů, jeho vítězství a  porážka slávou a mocí neb ustoupením v pozadí celé velké politické strany aspoň na příští čtyry léta, jednalo-li se o prezidentství.

Čtvrtý listopad každého čtvrtého roku jest den, v kteerém se válka tato rozhoduje" ale již na několik měsíců předtím započalo harcování. Voje se měn. Ti, kdož stáli při volbě poslední na straně jedné, stávají nyní na straně protivné. Politické dezertérství, pokud se týče osob a nikoliv hlavních zásad politického programu, není ani nápadným v zemi, kde dána úplná volnost opravm, kde přináší aspoň každé čtvrtletí novou, dříve netušenou politickou otázku na rozhodnutí, kde neobmezená svoboda tisku i slova béře na nejdůkladnější přetřes každý prospěch i každou škodu národa a kde se konečně ani prospěch a citžádost osobní neštítí žádných prostředků, kterými jen zranit může svého odpůrce.

V čas volby prezidenta stane se každý americký občan politikem. Toho pohodlí milovného občanstva, kiteré nemá pro veřejné záležitosti smyslu, zato ale dost výčitek, v Americe nenajdeš. "Pomoz si sám," stalo se heslem i v životě politickém a každý vidí se puzena přiložiti hřivnu svou k uskutečnění togo, co jest dle vlastnho jeho přesvědčení na prospěch jemu i celé společnosti. Boj začíná obyčejně poražená při poslední volbě strana, která bděla okem Argovým nad každým hnutím vlády, různými hlasy obecenstva v časopisech, upozorňujícími na skutečné neb jen vymyšlené zlořády u veřejné správě. Na tyto dojdou odpovědi, pak vpadnou časopisy samy pojednáními a úvahami o celé správě neb jednotlivých osobách. Nato následují takzvané poradní konvence o kandidátech, jichž jest zpočátku celá řada vždy víc a víc se tenčící, až zbudou konečně jen kandidáti dva nebo nejvíce tři a stanou se pak terčem buď všeho oslavování, nebo hany ze strany svých přívrženců neb odpůrců.

Byl jsem svědkem volby nynějšího prezidenta Granta před čtyrmi lety. "Grant a Colfax", "Seymour a Blair" byli tenkráte kandidáty prezidentství a místoprezidentství; první na straně republikánské a druzí na takzvané straně demokratické. "Grant a Colfax", "Seymour a Blair" četl jsi v písmě vyšítém na ohromných praporech, vlajících z bezčetných lodí v newyorském přístavě a z domů všude kolem břehů mořských. Jména ta pronásledovala mne všude. Na železnicích hádali se lidé o Granta a Seymoura" na utesaných skalách kolem tratě stála jména ta, a což teprvé ve městech! Těch karikatur na nárožích, těch chvalořečí potulujících se kazatelů politické pravdy, toto převracování na víru zarputilých ctitelů Grantových doutníků, Ano doutník a vydělaná kůže dostaly se tenkrát do erbu ctitelů Grantových.

Názornost a obrazy mluvívají často zřetelněji než slova a volební agitace americká chápe se nejvíce sebenepatrnějších věcí ku karakterizování svých kandidátů. Ten doutník znamená: "Každý občan americký pokouří si za prezidentství Grantova v pokoji a míru pravé havanské, a bude-li mu chutna, zaopatří si je v celé krabici, a ta jest: ostrov Kuba." Ta kůže znamená: "Vizte, američtí občané! Grant býval jednou koželuhem v Galeně, v státu Illinois, a jakož vydělával dobře kůže vašeho skotu, tak valchoval důkladně hřbety jižních otrokářů, a dostanou-li chuti měřit se s námi podruhé, pomněte, že nezapomněl Grant ještě své řemeslo. " Dle toho nazvali se grantovci "koželužští hoši" a objevovali se při velkých politických průvodech v koželužských zástěrách. Seymour a Blair nebyli tak terčem úsměšků strany republikánské jako vládnoucí tenkráte ještě Johnson, v jehož politice chtěli pokračovat. Johnson býval krejčím v Tennessee a při večerních průvodech nosívány průsvitné jeho obrazy. Obyčejně jezdíval úprkem na kozlu z Bílého domu ve Washingtonu a za ním jako na udici ryba letěly nůžky. Jinde byl opět skopcem, jemuž Grant, ovšem s obligátním doutníkem v ústech, kůži valchuje. Jeden takový průvod utkvěl mi nejvíc v paměti. Bylo to několik dní před volbou a několik tisíc "koželuhů" vytáhlo městem ve vojenském seřadění dle volebních okresů, s puškami a několika bateriemi děl. Za těmito bralo se několik set "koželuhů" českých. Na lampionech měli české nápisy a velení české. "The Bohemian boys" stálo v čele na lampionu největším a "Cheer to the Bohemian boys" , "Sláva českým hochům" a třikrát "Sláva!" hřímalo to všude po ulicích chicagských, kudy se průvod bral. Vždyť ti čeští hoši tenkráte na takzvané West Side republikánům vyhráli, vždyť jedině oni vyrvali demokratickým Irčanům tu palmu, na níž stálo "Seymour a otroctví" z rukou. A byli také pyšni na to, když vystrojen po volbě nový vítězný průvod městem.

Můj bože, co ta krev žene k srdci, vidí-li těch několik set mladých, hrdých českých hochů v svobodné cizině a vzpomene-li si, jak to vypadá doma a jak by vypadalo jen při několika drobtech zdejší té svobody.

Osm ministrů obrany za osm let

Demokratizovat armádu, nebo ji srazit na kolena?

Antonín Rašek

(Vyšlo v dvouměsíčníku Listy.)

Jak zní titulek, tak by mohly být metaforicky charakterizovány polární koncepce, které za osm listopadových let musela v ještě širší paletě zažít naše armáda. Konečně, nic zas tak nenormálního, když na postu ministra obrany bylo již osm mužů. Tedy v průměru co rok, to jeden. I když toho prvního, generála Milána Václavíka, bychom mohli kvůli jeho známé listopadové aktivitě klidně vynechat. Zároveň se však už asi zapomnělo, že do počtu devátým ministrem obrany byl v přechodném období několik hodin i předseda vlády Marián Čalfa.

Oprávněnost protikladných koncepcí

Jednodušší to bylo pokud šlo o věcné vojenské problémy. Naše první polistopadová federální vojenská doktrina vycházela z premisy neúčasti ve vojenských seskupeních, ukládala vybudovat armádu výlučně obrannou, nikoho nepovažovala za konkrétního nepřítele a na tomto základě bylo nutno provést rovnoměrnou dislokaci vojsk po celém území státu. To se v první etapě dělo zejména vyrovnáním vojenského potenciálu mezi západem a východem republiky. Do určité míry tedy mezi českými zeměmi a Slovenskem, s jistou redukcí na území Moravy, která se tak stala středem dislokace a tedy do jisté míry oboustranným zázemím. Toto pojetí dislokace bylo dokončeno po rozdělení československého státu.

Složitější bylo řešit personální problémy, a to jak kvalitativně, tak kvantitativně. Měli jsme totiž navíc příliš mnoho vojska. První kvalitativní personální transformace armády byla provedena ještě za ministra obrany generála Miroslava Vacka. Propustil 77 generálů evidentně spjatých s minulým režimem. I když to byla pro něho na jedné straně spíš záležitost generační a na druhé straně jistá gentlemenřs agreement mezi ním a těmito generály, armádě to prospělo, vytvořilo kariérní prostor pro mladší generaci důstojníků. Zároveň byl ministr v mnoha případech donucen propustit i mnoho vyšších důstojníků, kteří se zkompromitovali, zejména při posrpnových čistkách v armádě. Tlak na ministra vyvíjela zejména vojenská složka Obrody, která sdružovala vojáky z povolání propuštěné z armády po srpnu 1968. Ta se zároveň zasloužila o rehabilitaci více než deseti tisíc důstojníků a praporčíků, kteří byli z armády propuštěni po roce 1948 a 1968. A také o to, že se jich kolem 1200 vrátilo do armády zpět.

V tu dobu se základní politický střet v armádě odehrával mezi generálem Vackem, který se snažil zachovat po odchodu zkrompromitovaných a přestárlých generálů a důstojníků celistvost armády, a Sdružením vojenská Obroda spolu s branněbezpečnostním výborem parlamentu, které chtěly provést daleko radikálnější očistu. Sdružení dokonce uvažovalo zavést v jednotkách funkce jakýchsi komisařů, kteří by dohlíželi na demokratickou transformaci armády. Kromě těchto základních protagonistů část civilních pracovníků úseku sociálních a humanitárních věcí a úseku strategického řízení usilovala navázat na Masarykovy myšlenky demokratické armády, zavést ideovou výchovu, prosadit koncepci tzv. demokratické participace. V personálné praxi usilovali po provedených personálních opatřeních z politických důvodů realizovat další snižování armády podle výkonnového principu. Ukázalo se totiž, že vojenskou kariéru na základě politické angažovanosti udělala zhruba jen desetina vojáků z povolání. U ostatních převažovala odborná kvalifikační kritéria, včetně části politických pracovníků, kteří vykonávali odborné funkce /novináři, psychologové, kulturní pracovníci ad./ Např. ve veřejnosti se málo vědělo, že z propuštěných po srpnu 1968 bylo 40 % důstojníků politického aparátu.

Ze střetu tří koncepcí nevyšla vítězně žádná. Zastánce participativní demokracie označil jeden deník trefně za idealisty. Moc Vojenské Obrody se vytrácela. A generál Vacek byl donucen z postu ministra odejít. Těžko jako náčelník generálního štábu armády minulého režimu mohl očekávat něco jiného. Ale nelze mu upřít, že byl profesionálem a dokázal vojska loajálně převést přes nejsložitější období - k dobru armády i rodící se demokratické společnosti. Mj. se mu za rok výkonu funkce podařilo zvednout důvěru v armádu u pouhé třetiny občanů na téměř dvojnásobek. Ve volbách roku 1990 volilo opozici jen 14 % vojáků.

První civilista poválečným ministrem obrany

V době, kdy vykonával funkci, se však začaly negativně projevovat důsledky některých liberálních opatření, a to zvláště bezbřehý zákon o civilní službě. Ten pomalu rozleptával vojska, měl demoralizační účinky. A to nejen na vojáky základní služby, ale i velitelský sbor. Ten se stále více ocítal v defenzívně, navíc k tomu ztrácel i sociální jistoty, zvláště pokud jde o setrvání v ozbrojených silách. Za L. Dobrovského věřilo armádě téměř dvě třetiny občanů. Neodešel by nejspíš ze své funkce, kdyby ve volbách nebylo Občanské hnutí poraženo. Ale vyhnul se tím dost potupné roli rozpouštět československou armádu.

Černý Petr zůstal generálovi Imrichu Andrejčákovi

I když měl již v tu dobu generál Andrejčák blízko k HZDS a stal se prvním slovenským ministrem obrany a nyní je předsedou branného a bezpečnostního výboru parlamentu, není příliš na výsluní. Nejspíš proto, že je zastáncem vstupu Slovenska do NATO. A to i přesto, že HZDS to má v programu. Nebo možná právě proto.

Na scéně se objevil Antonín Baudyš

Jenže jak byla víra v jeho úspěšnost velká, dokázal ji rychle ztratit. Nebyl na tento post připraven nejen odborně a politicky, ale ani charakterově a lidsky. Prokázal to přímo ukázkově tím, že brzo po nástupu do funkce označil všechny generály a důstojníky v souvislosti se srpnem 1968 za velezrádce a vlastizrádce. Aniž si snad uvědomil, že není možné jakoukoli instituci řídit bez jistého stupně participace. Tu svým výrokem znemožnil. I z politického hlediska není příliš rozumné tak charakterizovat velkou sociálně politickou skupinu. Alogičnost až absurdita Baudyšova tvrzení byla i v tom, že nikdo z těch, kdo se zkompromitovali po srpnu 1968, již v armádě nesloužil. A pokud ano, tak ve zmíněnou dobu byl nanejvýš velitelem čety. Však také, podle slov jednoho z jeho blízkých spolupracovníků, ministr Baudyš svého výroku litoval a moc rád by jej býval vzal zpět.

Ale kdyby zůstalo jen u zmíněného výroku, nic moc by se možná nedělo. Ale A. Baudyše po atestacích a vynucených reatestacích vojáků nenapadlo nic chytřejšího než vyhlásit mimořádné hodnocení. Přes tři tisíce generálů a důstojníků /14 % celkového stavu/, a znalci tvrdí těch nejlepších, už toho mělo plné zuby a raději z armády dobrovolně odešlo. Mimořádným hodnocení bez úhony prošlo 99,7 % hodnocených, což prokázalo jeho směšnost. Ale kvalitativní úroveň klesla a struktura odborností se začala rozpadat. Armáda je kvalifikačně jednoduchá jen v očích laiků. Jinak ji tvoří stovky nejrůznějších odborností. Jen pro příklad - o jedno letadlo se stará čtyřicet nejrůznějších odborníků. Nakonec za A. Baudyše dalo armádě sbohem 17 756 vojáků z povolání. Jeden z novinářů napsal, že v armádě zůstali jen ti, kteří si bez ní nedokáží jiný život představit, a pak, bohužel, ti, kdo cítili, že by se jinak neuživili.

A pak už to šlo celkem zákonitě: střelba v letadle, aféra zcela nevinného generála Bárty a jako poslední hřebík do rakve Baudyšova bosenská iniciativa. Hřebík do rakve není zmiňován náhodou, A. Baudyš měl přímo nadání, jak dokonale páchat harakiri. Hned na začátku kariéry zlikvidoval úsek strategického řízení a Institut pro strategická studia. Kdyby totiž šel do tohoto Institutu konzultovat svou myšlenku, jak zachránit Bosnu, rozmluvil by mu ji už při vstupu do budovy vrátný.

Rezort obrany a armáda se nesnášejí s nerozhodností

Je ovšem nutné přiznat, že premiér V. Holáňovi jeho nevděčnou roli po předchozím ministrovi příliš neusnadňoval. Spíš ztěžoval a ztrpčoval. Snad už jako součást rozmáhajících koaličních hrátek. Když už byl V. Holáň tak trochu na konci sil, neprosadil ve vládě a v ad hoc svolávaných poradách ekonomických ministrů v podstatě nic, ani koncepci, novou legislativu, modernizaci letectva, ani pověstné tendry, Václav Klaus to odbyl slovy, že každý ministr má ve vládě takovou pozici, jakou si vydobude. Jistě, ale na co potom potřebuje vláda premiéra, který by právě měl usilovat o určitou vyrovnanost postavení jednotlivých rezortů. Jinak by si ministři mohli změnit vládu v kolbiště vzájemného měření sil. Přesto je nutné V. Holáňovi něco přiznat. Ačkoli neodhadl své síly na začátku, odhadl je později a funkce se vzdal. Ale ve volbách roku 1996 volilo opozici již 70 % vojáků. A tu extrémní na obou pólech politického spektra 30 %.

Nezáviděníhodné dědictví

To dopadlo v podobě prohlubující se laicizace rezortu a absence politického řízení v pořadí na třetího lidovce Miloslava Výborného. Nastupoval sebevědomě, na funkci se těšil, že má o ní představu. Znalci situace se usmívali, kdy své sebevědomí ztratí a nahradí je bezesné noci. Ty určitě přišly, když zjistil, co před ním jeho straničtí předchůdci, i ti, kdo v rezortu zůstali, nakupili. Přesto lze po jistém odstupu tvrdit, že M. Výborný byl dobrou volbou. Především proto, že chtěl situaci v armádě opravdu pozitivně změnit. Podařilo se mu konečně dostat do vlády Národní obrannou strategii i Záměr výstavby armády do roku 2000 s výhledem do roku 2005. I když zmíněná strategie není na potřebné gnoseologické, analytické, prognostické a programové úrovni a uvedený záměr je skutečně jen záměrem, ne koncepcí, díky za ně. Stejně tak za to, že M. Výborný zahájil práce na bezpečnostní a vojenské legislativě, k jejímuž zpracování A. Baudyš sice soustředil šedesát právníků, ale nepředložil za dobu své funkce vládě a parlamentu nic. Ale nebyla to jen jeho vina, podepsal se tu i branně bezpečnostní výbor Parlamentu.

Přesto bylo před M. Výborným ještě mnoho problémů. Ministerstvo v tu dobu obrany přiznává, že armáda není dobře vyzbrojena a připravena, a to ani přijmout koaliční pomoc. Obranyschopnost země trvale klesala. Nepodařilo se usměrnit strukturu odcházejících vojáků. Velitelský sbor byl oslaben kvalitativně, chybí i řada vojenských profesí. Prestiž vojsk zachraňovala účast v UNPROFOR, UNCRO, IFOR a SFOR. Pokud jde o úkoly spojené s přípravou vstupu do Aliance, máme předstih v plnění úkolů v Partnerství pro mír. Učinili jsme kroky k dosažení vzájemné operační součinnosti, zvláště pokud jde o rozvoj technických prostředků komunikace, velení, řízení a komunikace. K dosažení standardizace, tj. slučitelnosti, vzájemné operační součinnosti, zaměnitelnosti a stejnosti, máme však k členským státům ještě daleko. Nezlepšilo se podstatně ani civilní řízení a kontrola armády.

Měl-li M. Výborný uspět, musel mít odvahu prosadit alespoň tři základní věci: Aby byla ustavena Bezpečnostní rada státu, která by ho svými kvalifikovanými rozhodnutími zbavovala povinnosti rozhodovat nad rámec svých kompetencí. Dále, aby měl odvahu ustavit si kvalifikovaný řídící tým bez ohledu na stranickou příslušnost /první krok učinil jmenováním bezpartijního Jaromíra Novotného za svého náměstka/, kdy si politické strany rozdávají náměstkovské funkce v klíčových ministerstvech jako dědičné léno, bez ohledu na kvalifikaci. A konečně, aby postavil vojáky na nohy, pomohl jim dostat se z kolen, na něž nezaviněně klesli, což nemůže zdobit žádnou armádu demokratického státu, navíc vstupující do Severoatlantické aliance.

Bohužel, M. Výbornému se těžko mohlo zdařit tyto cíle splnit, protože se Klausova vláda rozpadla.

Nevděčná role nejmladšího ministra obrany v historii

M. Lobkowicz také slíbil, že do května předloží vládě Národní bezpečnostní strategii, upravenou Národní obrannou strategii, Koncepci Ministerstva obrany a Vojenskou strategii, tj. koncepci výstavby armády do roku 2000 s výhledem do roku 2005. Tedy dokumenty, které český stát postrádá pět let. Nebyl přitom splněn ani termín vládního usenesení č. 460, podle něhož měly být materiály předloženy alespoň do konce roku 1996, ani termíny pozdější, nejposlednější pak k 15. listopadu 1997.

Je jistě záslužné, že se M. Lobkowicz ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí k tomuto náročnému strategickému a koncepčnímu úkolu zavázal. Odborníci jsou však jiného mínění. A to buď, že termín bude dodržen, ale kvalita dokumentů bude nízká, nebo znovu odložen a ponechá se na základě dosavadních zkušeností jako dědictví další vládě. Konečně, nechme se do května překvapit.

Roger Scruton v Timesech: "Češi jsou podstatně kulturnější než Britové"

Článek Britských listů byl nepřesný

Vazeny pane,

ve vasich Britskych listech ze dne 3. zari 1998, jsem si precetl vas clanek "Zahada nizkych zdravotnickych statistik v CR a nedá mi to, abych na tento clanek nereagoval. Jeho zakladnim metodickym nedostatkem je, ze porovnava oficialni ceske statistiky s udaji nejmenovaneho britskeho experta a z techto neoverenych údajů dela oficialni UK statistiku.

Tak napr. 60 000 úmrti v UK na aneurisma aorty podle tohoto odbornika ve skutečnosti podle Mortality statistics 1991 (zdroj:OPCS a HMSO Publications Centre, Series DH2 no.18) predstavuje 5456 zemrelych muzu a 3247 zen.

Podobně 3000 zemrelych na mezoteliom je v realne statistice UK 471 muzu a 88 zen (zdroj IARC Lyon WHO database zemrelych na zhoubne novotvary). Dale udaj, ze priblizne 7 lidi umira na mesoteliom zpusobeny asbestem neni presna, nebot nejde o  zemrele ale o nove priznane nemoci z povolani pro tyto dg..

Na asbestozu za posledni tri roky (1995-97) zemrel kazdy rok 1 clovek, na mezoteliom pleury (dg. C45.0) umira v prumeru 20 osob rocne. Na mezoteliom vsech lokalizaci zemrelo v roce 1997 33 osob. Zemrelych na zhoubny novotvar pleury (dg. C38.4) umira rocne mezi 25 az 35 osob, v roce 1997 presne 33.

Vetu tykajici se astma nema cenu ani komentovat, protoze na  pripade jedne Cesky dokazovat rozdilnost statistik vyskytu astma, je dojmologie nejvetsiho zrna. Mimochodem by me zajimala skutecna vyse incidence nebo prevalence astmatu v UK.

Analyza statistiky pricin smrti neni tak jednoducha, jak se muze zdat a jak je presentovana ve vasem clanku.Vzdy je treba vzit v uvahu zvyklosti pri vyplnovani Listu o prohlidce mrtveho, pravidla pro vyber prvotni (zakladni) priciny smrti, použite klasifikace (MKN-9, MKN-10, Readovy kody aj.), ale predevsim srovnavat srovnatelne.

Osobne nepopiram, ze urcite rozdily neexistuji mezi CR a UK a ze by bylo vhodne tyto rozdily zkoumat. Vždy je dobre porovnat data srovnavaných zemi jeste s dalsimi zememi a ne apriorne stavet problem tak, ze udaje jedne zeme jsou absolutne spravne a ostatni, ktere se lisi jsou spatne. Pri vasem postupu lze dojit i k opacným zaverum, staci najit ceskeho "odbornika", ktery prohlasi ze u nas napr. na  mezoteliom umira rocne 5000 osob.

Tuto problematiku jsem konzultoval i s dr. Alesem z CSU a obema se nam zda vas clanek znacne zavadejici a zkreslujici skutecna fakta. Vim, ze chloubou britskych novinaru, zejmena z okruhu BBC, je predevsim serioznost a overenost jejich informaci. I pres vas nebritsky puvod jsem toto ocekaval i od vas. Doufam, ze v nekterem z  dalsich cisel uvedete cisla, tak jak je uvadi oficialni britska statistika.

S pozdravem