úterý 22. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Počítač a rok 2000 v ČR a jinde:
  • Y2K = Sázka na mrtvého brouka (Václav Pinkava)
  • Britská "armáda odborníků" na nápravu počítačového problému roku 2000 nemá rekruty
  • Spojenými státy se šíří strach z dopadu příchodu roku 2000 na počítačové systémy: Američané odcházejí do hor, aby unikli apokalypse Kongres Mezinárodního měnového fondu v Praze?
  • Peníze vyhozené do kanálu (Petr Paleta) Případ Clinton a Jiřina Fuchsová:
  • Přes sex k odpíranému občanství ? (Jiří Jírovec) Role veřejnoprávní televize:
  • Vratké slovíčkaření (Ivo Mathé) Nový seriál britské televize o studené válce:
  • Čtyřicet let jsme žili ve strachu z jaderného hřibu, byl to symbol studené války. Byla to snad po celou dobu jen iluze? (Observer) Šedesáté výročí Mnichova:
  • Lidi bojovali - nezapomínejme na ně. Na Sv.Václava- dvojí česká tradice druhé světové války a protektorátu (Jan Mezdříč)
  • Velcí mnichované: Chamberlain nebyl zločinec! (Independent on Sunday) Ekologie:
  • O vodních dílech na Labi opět veřejně (Děti Země)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • A selection of articles in English, dealing with the Czech politics and the Czech media, mostly published in the Czech internet-daily Britske listy over the past year or so, is at this address.
  • Zde je minulé vydání Britských listů,.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • V ČR sílí boj o státní rozpočet. Václav Klaus, šéf ODS, dal najevo, že jeho strana chce zabránit sociálním demokratům, aby prosadili deficitní rozpočet. Pokud bude centrální banka dále škrtit ekonomiku vysokými úroky a brzděním růstu množství peněz, tak to dopadne velmi špatně, varoval včera Klaus. "Nejhorší by bylo dopustit vysoký rozpočtový schodek a zmrazení peněz," prohlásil Klaus. (Bylo by to totiž přímo proti jeho ortodoxii: státní zadlužení a v důsledku vysokých úroků velmi obtížně získatelné finance na podnikatelské investice. Závisí ovšem všechno na tom, do jaké míry by se sociálně demokratické vládě podařilo využít efektivně schodkového rozpočtu k nastartování ekonomiky. Neexistují ovšem žádné důkazy, že to budou sociální demokraté skutečně umět.) Klaus v pátek oznámil, že jeho strana hodlá znovu předložit návrh ústavního zákona o povinně vyrovnaném státním rozpočtu.Tentokrát už v ODS nejsou lidé jako Josef Zieleniec, kteří proti takovému návrhu protestovali. - To, zda je rozpočet vyrovnaný či nikoliv, nemusí být nutně důkazem hospodářského zdraví. Trvat za všech okolností na vyrovnaném rozpočtu je dosti primitivní ekonomický přístup, existují jemnější hospodářské nástroje.

  • Ministři Zemanovy vlády nevědí, co udělají, pokud se vládě nepodaří prosadit deficitní rozpočet. V případě neschválení schodkového státního rozpočtu uvažuje o možné demisi ministr kultury Pavel Dostál, ale pevně se nevyjádřil. Ministr zdravotnictví Ivan David připustil, že vyrovnaný rozpočet je z hlediska jeho resortu nepřijatelný. Ostatní členové kabinetu se chtějí přizpůsobit většinovému rozhodnutí nebo přímo neodpověděli. Dostál vysvětlil, že opoziční smlouva ODS-ČSSD obě strany zavazuje, že žádná z nich nevyvolá hlasování o důvěře vládě. Proto nemohou sociální demokraté přijmout návrh vicepremiéra Pavla Mertlíka a spojit hlasování o rozpočtu s hlasováním o důvěře kabinetu. Je pozoruhodné, že to Mertlík předem nevěděl?

  • Václav Havel pocestuje do Velké Británie, a to ve dnech 19.až 22.října. Na cestu měl Havel odjet začátkem loňského listopadu, ale kvůli zánětu průdušek musel čtyřdenní návštěvu odložit. Součástí cesty bude 21. října i návštěva Glasgowské univerzity, kde si Havel konečně vyzvedne čestný doktorát, jeden z prvních zahraničních čestných doktorátů, který mu Glasgow udělil z iniciativy nyní už mrtvého bohemisty dr. Igora Hájka, v době, kdy byl Havel jako disident vězněn. Nejde tedy o konjunkturální doktorát, jaké byly Havlovi udělovány zejména v Americe po roce 1990, až když se stal Havel mezinárodně známým. Cesta do Británie bude dále věnována rozhovorům o začleňování ČR do Evropské unie a do NATO. Prezidenta prý ale bude pravděpodobně čekat i vysvětlování situace Romů v České republice.

  • Lidi v ČR jezdí jak dobytek. K vysokému počtu dopravních nehod jistě přispívá také stav silnic. K  1516 dopravním nehodám došlo v ČR za uplynulý víkend. Na vozovkách zahynulo 13 lidí, 74 osob utrpělo těžké a 246 lehké zranění, škody dosáhly 46 miliónů korun. V počtu dopravních kolizí vedou jižní Morava a Praha. Nejčastějšími příčinami dopravních nehod byly nedání přednosti v jízdě ve 179 a nepřiměřená rychlost ve 173 případech. Na nehodách se také podepsala jízda pod vlivem alkoholu, která měla za následek 89 havárií, a ve 45 případech jízda po nesprávné straně. (??) Nesprávné předjíždění zavinilo 28 srážek.

  • Proč nemůže Česká televize natočit RŮZNÉ filmy o Jazzové sekci? Jiří Jírovec píše: Material o Jazzove sekci je velmi zajimavy. Mne je ten spor nepochopitelny. Neni zadny duvod, proc by nemohlo vzniknout treba nekolik historickych dokumentu. Nejde prece o nejakou oficialni kroniku a na JS jiste existuje rada nazoru, tak co.

  • Mlčením zpochybňuje Česká televize svou věrohodnost. Že by bylo vedení ČT ochotno mluvit jen s těmi, kdo je chválí? Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list". - Česká televize dosud neobjasnila ani vztahy společnosti Hroch k ČT.

    Výběr textů z posledních dní:


    Jeden čtenář si stěžoval na příliš dlouhý seznam starších článků z BL na tomto místě. Proto jeho pokračování umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Prosím, napište mi, co si o tom myslíte. Mnoho čtenářů se totiž často vrací ke starším textům z BL právě na základě tohoto seznamu.


    Y2K = Sázka na mrtvého brouka

    Václav Pinkava

    Bez velkého novinářského ohlasu proběhla 16. září v Praze konference spoluorganizovaná britskou, americkou a holandskou obchodní komorou pod názvem Millenium Bug, za účasti cca 200 delegátů. Brouček tisíciletí je pěkný brouk do hlavy: "Svět se blíží zkáze vlivem neschopnosti počítačových systémů vypořádat se s přechodem na přestupný rok 2000. "To zní zcela nepravděpodobně, až bláznivě. Senzacechtiví novináři rádi popisují katastrofické scénáře, ti seriózní to pak nemají lehké. Většina zpráv je jen na internetu a řadový zeman blazeovaně krčí rameny. Nějak to souvisí s elektronikou a počítači, že ano, a problém je vykonstruovaný, jen aby se za drahé peníze řešil. U nás je díky minulosti všechno buď stále pozadu, nebo hypermoderní (toho se to netýká). Účetnictví ještě pořád umíme dělat papírově, tak co...

    Řada velkých nadnárodních podniků investuje stamilióny právě do tohoto problému, právě teď. Celkové náklady se odhadují na 600 miliard dolarů. Skutečný problém se skrývá v nesourodé snaze řešit problém Y2K od podniku k podniku. Chumelí se, chumelí. Úklid závěje před vlastním prahem nestačí. Kdo zaručí průjezdnost ulice?

    Snaha jedotlivých firem nákladně a komplexně mapovat a řešit problematiku Y2K z pohledu firmy však dělí jádro zdravě vedených firem od plev. Y2K není jen otázka zvyšování konkurenceschopnosti, jako třeba certifikace kvality typu ISO9000. Svět dělí na dva tábory = ustarané vs bezstarostné, silné vs slabé, ale také prozíravé vs parochiální, důvěryhodné vs konkurenční?

    V řadách managementu budou vždy ti příliš obezřetní, kteří rizika raději nadhodnocují a na straně druhé ti sebevědomí, kteří je spíše zlehčují. Obchodníci na burze se tradičně nazývají bulls & bears, podle toho, jací jsou optimisté a pesimisté. K dobrému chodu burzy stačí, aby mezi býky a medvědy byly ekonomické síly rozprostřeny. V oblasti Y2K se spíše rýsuje kartelová dohoda mocných neurotiků. Velké podniky vesměs dávají za pravdu strýčkovi Příhodovi a cítí se být ohroženi ne samotnou informační technologií, ale ležérním stanoviskem obchodních partnerů k vlastní mobilizaci. Toto riziko tedy nezná technologických hranic, a vytváří mezinárodní spojence. Má zcela konkrétní, neusmlouvatelný termín. Jste připraveni? Jste připraveni se připravovat? Když ne na tohle riziko, tak na které, kdy?

    Ti angažovaní nelibě nesou, když jejich obchodní partneři s nimi nedrží krok, neodpovídají na dotazníky ohledně vlastní "compliance" (vyrovnání se s problémem), nebo odkazují 'jen' na ředitele IT, aby se k tomu vyjádřil.

    V představenstvech velkých podniků se již zcela ujala myšlenka, že se tento problém netýká IT, ale provozuschopnosti firem, obchodních řetězců, bezpečnosti, paniky, rabování na ulicích a přežití celých států a ekonomik, potažmo též zvýraznění vlastních předností. Zatímco začátečníci si představují, že jde o počítače, pokročilí zvažovatelé rizik uvažují, jak zabránit propadu akcií, informují investory, připravují záložní opatření zásadního charakteru, jako jsou například změny bank a pojišťoven, zatímco pojišťovny usilují omezit platnost pojistných smluv s odkazem na vyšší moc, a vlády se snaží legislativou zabránit mezifiremní nesdílnosti způsobenou obavami z možných soudních sporů. Jak pravil na konferenci Jonathan Spalter, Associate Director of Information at the US Information Agency, v USA se budoucí soudní spory Y2K odhadují nad trilión dolarů.

    Okatý klid vzbuzuje neklid. Nedostatečně veřejně deklamovaná připravenost významných podniků vzbuzuje podezření, že něco tají, a informační vakuum zaplní spekulace analytiků na finančních trzích. To může zcela samovolně vyvolat změny ratingu, vlnobití cen akcií, investic atp. Hysterie je schopná vyústit v řadu samotvorných destruktivních řetězových reakcí, pouze na základě ztracené důvěry.

    Kdyby to bylo v dnešním informačně provázaném světě nadále možné, doporučil bych ledový klid jakožto protilék davové hysterii. V této situaci by to však byl stejný omyl, jako strkat v Praze hlavu do mísy tam, kde na dveřích najdeme poslední dvojčíslí nového milénia. Pokud tam tu hlavu máte, doporučuji spláchnout, probudit se a podívat se na web stránku společnosti ACTion200, která vznikla z pověření Tonyho Blaira, a jejíž generální ředitel Gwynneth Flowerová vystoupila velmi přesvědčivě na pražské konferenci. Příkladem vstříc. Zahraniční know-how jak se patří a (zcela sobecky) zadarmo.

    Tak to už asi vážné bude.

    Václav Pinkava


    Britské listy upozorňovaly systematicky na problém roku 2000 a počítačů už na jaře 1997 (množství článků k této tematice najdete na této archivní stránce) a vysloužily si za - poněkud nepochopitelně - ostré útoky od Ivana Straky ze Softwarových novin. Straka posléze zveřejnil velmi obstojnou analýzu celého problému v České republice (obsahuje i stručný průzkum situace v českých podnicích) v Softwarových novinách ze srpna 1997.


    Britská "armáda odborníků" na nápravu počítačového problému roku 2000 nemá rekruty

    Když před půl rokem sliboval Tony Blair, že vytvoří "armádu 20 000 odborníků na vyřešení problému roku 2000 v počítačích", zdálo se, že vláda pochopila, že je nutno tento problém velmi naléhavě řešit, napsal v sobotu 19. září deník Financial Times.

    Britský premiér tehdy oznámil, že bude zahájen nový celostátní školicí program pro tuto novou armádu, financovaný částkou 70 miliónů liber (3,5 miliardy Kč). Zároveň přislíbil: "Považujeme tohle za mimořádně naléhavý a závažný problém. Proto učiníme Británii jednou z nejpřipravenějších zemí na světě na příchod nového milénia."

    V pátek však vyšlo najevo, že se Blairova "armáda odborníků" jaksi nekoná. Vládě se dosud podařilo poskytnout specializovano instruktáž jen 26 lidem z inzerovaných 20 000.

    "Je to teprve začátek, nespěchá to," konstatovalo britské ministerstvo školství a zaměstnanosti - zřejmě si neuvědomilo, že do příchodu nového milénia už je méně než 500 dní. Mluvčí vysvětlil, že "i když premiér Blair oznámil vznik této iniciativy v březnu, byla zahájena až v červenci a srpen je doba dovolených". V nadcházejících měsících se ale školicí program prý skutečně rozběhne.

    John Redwood, stínový konzervativní ministr obchodu, konstatoval: "Tyto výsledky jsou směšné. Cožpak si vláda neuvědomuje, že rok 2000 přijde už za patnáct měsíců? Oni nevědí, jak dlouho to trvá poskytnout řádnou kvalifikaci schopnému technikovi?"

    Robin Guenier, ředitel nezávislé kampaně Taskforce 2000 charakterizoval vládní program úpravy počítačů pro rok 2000 jako "pošetile pojatý, špatně realiztovaný a chabě vedený".


    Spojenými státy se šíří strach z dopadu příchodu roku 2000 na počítačové systémy

    Američané odcházejí do hor, aby unikli apokalypse

    V divokých horách nad městem palm Springs je Scott Olmsted přesvědčen, že má řešení pro tzv. millenium bug, počítačový problém, očekávaný s příchodem roku 2000, napsal deník Times. Toto řešení se skládá z pozemku za 50 000 dolarů, z mobilního příbytku, z generátoru, nádoby na propan butan a z roční zásoby sušených potravin.

    Ve venkovské části státu Oklahoma připravuje Steve Watson něco radikálnějšího, ale podobného: buduje tam oplocený pozemek velikosti 500 akrů, který je dost velký na to, aby se tam dala pěstovat zelenina pro čtyřicet přátel a členů jeho rodiny. Pozemek bude hájen pomocí čtyři útočných střelných zbraní typu M16. Steve Watsonm strávil celou řadu měsíců napravováním počítačů v jedné kanadské poradenské firmě.

    Oba muži se připojili k dlouhé a často poněkud nechutné tradici amerických survivalistů. V současnosti však jde o dvě znepokujující skutečnosti, které neexistovaly v předchozích případech. Tito muži se neskrývají před čtyřmi jezdci Apokalypsy, ale před dvěma nepříjemnými čísly, která jsou součástí počítačového softwaru ve většině světa. Tito dva muži - na rozdíl od údajných odborníků na problém roku 2000 a počítače - jsou profesionálními počítačovými programátory.

    Odborníci, kteří nejlépe vědí, jak asi budou počítače reagovat na příchod roku 2000, jsou znepokojeni nejvíce. Základní problém, zdůrazňují, je brutálně jednoduchý. Už je příliš pozdě na to, přeprogramovat většinu velkých počítačových systémů, aby si poradily s příchodem roku 2000.

    63 procent ředitelů amerických firem se obává, že se s příchodem roku 2000 zcela rozloží práce leteckých dispečerů. Proto uvedli v nedávném průzkumu veřejného mínění, že by v žádném případě 1. ledna roku 2000 nevstoupili do letadla. Obávají se, že budou postiženy i banky, a tak plánují předem si vyzvednout velké finanční částky. Stále větší počet lidí, kteří se obávají globálního hospodářského útlumu a vzniku anarchie ve městech - obojí prý způsobí počítačový problém roku 2000 - odcházejí do hor.

    "Jen málo lidí si řádně uvědomuje, na jak velkém množství počítačových systémů závisí náš každodenní život," konstatoval Olmsted. "V nejlepším případě bude docházet k problémům, vznikne nedostatek zboží a dojde k hospodářské stagnaci. V nejhorším případě se prostě všechno úplně zadře."

    Ed Yourdon, zkušený počítačový programátor vyvolal úprk počítačových odborníků a dalších občanů do hor svou bestsellerovou knihou Time Bomb 2000, Časovaná bomba 2000, která byla deset týdnů v žebříčku bestsellerů deníku New York Times a předpověděla, že pár dní po začátku roku 2000 se bude New York podobat Bejrútu. Jak se o knihu rvali čtenáři, Yourdon se přestěhoval z Manhattanu do Nového Mexika.

    Pro survivalisty roku 2000 znamená nepřipravovat si zásoby naprostou neodpovědnost. Jim Newman, který je ředitelem továrny na sušené potraviny nedaleko Los Angeles, konstatuje, že za posledního roku se zšestinásobila poptávka po tomto zboží. Většinou si lidé kupují za 3000 dolarů balík potravin, který vystačí uživit čtyři lidi po dobu jednoho roku.

    Asi 100 000 lidé se připravuje před koncem roku 1999 opustit velká americká města, konstuje Ed Yourdon. Sociologové jsou fascinováni. "V hloubi mysli jsou tito lidé chiliasté, vracejí se ke klasickému náboženskému mýtu, které existuje v naší kultuře už 2000 let.

    Nicméně není vyloučeno, že chaos skutečně 1. ledna 2000 vznikne. Žádná americká jaderná elektrárna dosud není certifikována, že se nezadře s příchodem roku 2000 a Kongres uvedl, že půjde-li napravování počítačů nynějším tempem, více než třetina životně důležitých vládních počítačových systémů nebude do roku 2000 napravena.


    Peníze vyhozené do kanálu

    Petr Paleta

    V těchto dnech vrcholí v médiích diskuse okolo financování výročního kongresu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, který by se měl konat v roce 2000 v Praze. V čem je problém? Česká republika usilovala o pořadatelství této akce, aniž by měla k dispozici místo, kde by se taková událost pro několik tisíc delegátů mohla konat. Proto se předpokládalo, že dojde k velké rekonstrukci pražského Kongresového centra (nový název Paláce kultury) za dvě až tři miliardy korun. Nenašel se soukromý investor, a tak požaduje město Praha, současný vlastník Kongresového centra, garance na úvěr v této výši od vlády. Protože se považuje za téměř jisté, že Kongresové centrum nebude schopné tyto úvěry splatit, byly by náklady na rekonstrukci fakticky hrazeny ze státního rozpočtu, a tomu není současná vláda bojující s neradostným stavem státních financí příliš nakloněna.

    Možná vás napadne, proč se nabízející příležitosti nechopila nějaká soukromá firma, když může v budoucnu očekávat z této akce slušný příjem. A ostatně, proč není kongresové centrum už dávno privatizováno? Důvod je jednoduchý: už za současných podmínek není provozování Kongresového centra nijak lukrativní, takže o něj není zájem. Jeho razantní modernizace by ale také nic nevyřešila. V Evropě je totiž takových center, které zvládnou akci pro mnoho tisíc účastníků, méně než deset, a plně pokryjí poptávku. Ta, o kterých vím, se nachází v Nice, Hamburku, jihoanglickém Bournemouthu, Barceloně, Vídni a Amsterodamu. Nejen jejich vybudování, ale i údržba a provoz jsou velmi drahé, a proto je třeba, aby byla co nejvíce využita. A takových akcí, na kterých se sejde několik tisíc účastníků, není právě mnoho a obvykle mají celoevropský charakter. Jejich účastníci bývají většinou velmi nároční na kvalitu služeb a nedovedu si představit, že by Praha měla v dohledné době nějakou šanci konkurovat třeba Nice nebo Vídni. Stačí si uvědomit, jaká je kvalita hotelových a taxikářských služeb, jak je u nás (ne)snadné půjčit si auto nebo platit kreditkou v běžných obchodech a jak jsou ulice bezpečné.

    Je tedy více než pravděpodobné, že náklady na rekontrukci Kongresového centra nakonec zaplatí daňoví poplatníci. Každého pracujícího přijde přibližně na čtyři sta korun, což je přibližně průměrná denní čistá mzda. Jinými slovy, každý z nás bude jeden den pracovat zadarmo, jenom na kongres MMF. Neznám přesná čísla, ale pokud se kongresu účastní čtyři tisíce delegátů a bude trvat pět dní, pobyt každého delegáta bude dotován částkou sto tisíc korun denně, což je zhruba tolik, kolik je průměrný čistý roční plat!

    Tato děsná čísla vyvrací tvrzení zastánců události (což je především expremiér Klaus a pražský primátor Koukal), že se náklady na takovou prestižní akci nakonec vrátí v popularizaci České republiky. Ano, Česká republika se možná dostane na pár dní do ekonomických rubrik ne jako země s klesající ekonomikou a rozkradeným kapitálovým trhem. Nedovedu si představit, že by tento efekt alespoň přibližně vyrovnal výše uvedené sumy. Za zvláštní pozornost přitom stojí politika Klausovy vlády, která nedala na prezentaci České republiky v zahraničí v podstatě ani korunu. Jako jediné dvě evropské země spolu s Albánií jsme se například nezúčastnili Světové výstavy v Portugalsku. Vláda dokonce odmítla poskytnout jakékoliv záruky na případný evropský fotbalový šampionát, o jehož pořádání usiloval Český fotbalový svaz společně se svazem rakouským, takže Rakušané dali nakonec přednost společnému projektu s Maďary. Přitom fotbalový šampionát, to je pro zemi skutečně obrovská reklama. Pořádání kongresu MMF tedy v žádném případě není vyvrcholením nějaké startegie popularizace naší země v zahraničí.

    I další prezentovaný názor, a sice že "velcí světoví byznysmeni" budou do České republiky více investovat, až ji uvidí, je nesmírně naivní. Především, Mezinárodní měnový fond není obchodní organizace, která by fungovala na úrovni projektů, a tudíž od ní nelze čekat žádné investice přímo. Navíc myslím, že delegáti kongresu, alespoň jak to znám z podobných akcí já, budou natolik vytíženi, že si těžko najdou čas na víc, než na procházku po Karlově mostě a večeři v některé malostranské hospůdce. Pokud na kongres přijedou další ekonomicky významné osoby, jako například šéfové velkých firem, soustředí se asi více na to, proč do Prahy přijeli, než na ekonomiku České republiky, která je většinou pod rozlišovací schopností jejich funkce. Jako příklad mohu uvést vyzdvihovanou návštěvu Billa Gatese a Andy Grova, šéfů Microsoftu a Intelu, na loňském Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Jejich účast se omezila čistě na prosazování zájmů vlastních firem.

    Velice znepokojující je skutečnost, jak někteří čeští politici Mezinárodní měnový fond nekriticky vyzdvihují. Například prezident Havel prohlásil, že pokud se jeho kongres v Praze neuskuteční, tak "snad odstoupí". Přitom Mezinárodní měnový fond je jenom jednou z mnoha mezinárodních organizací, jako například UNESCO nebo Mezinárodní agentura pro atomovou energii, a jeho autorita po asijské a ruské ekonomické krizi do značné míry vyprchala, protože byl založen mimo jiné proto, aby takovým krizím zabránil. Domnívám se, že to může být i proto, že se tito politici víceméně podvědomě domnívají, že i kapitalistická ekonomika musí mít nějakou centrální autoritu a považují MMF za jakýsi "ústřední výbor" nebo "papeže" světové kapitalistické ekonomiky, tak trochu své šéfy, a snaží se mu prezentovat v co nejlepším světle.

    Přitom Mezinárodní měnový fond tradičně radí vládám, aby maximálně snížily vládní výdaje. Bylo by skutečně paradoxní, pokud by MMF v Praze zasedal za skutečně nemalé peníze daňových poplatníků v době, kdy tento stát válčí s ekonomickou krizí a dlouhodobě deficitním rozpočtem. Pokud bude vláda jednat v souladu s těmito doporučeními, žádné peníze na podobnou akci neposkytne a pořadatelství odmítne. Jestli je kongres MMF skutečně tak lukrativní událostí, jak o něm naši politici mluví, jistě se najde někdo, kdo pořadatelství převezme a fondu to nezpůsobí žádné problémy. Jistě není příliš dobré, když Česká republika odmítne to, co již jednou slíbila, ale myslím, že právě u ekonomů by nám to dokonce mohlo pomoci, když uvidí, že nová vláda není ochotná platit podobné velikášské ekonomicky nesmyslné projekty.

    V každém případě by myslím mělo být zveřejněno, kdo konkrétně usiloval o pořádání kongresu v České republice za situace, kdy pro jeho pořádání nejsou podmínky. Jestli to byl zástupce České republiky v MMF z vlastní iniciativy, měl by být odvolán. Byl-li to expremiér Klaus nebo minulá vláda jako celek, doufám, že to česká veřejnost vezme v příštích volbách v úvahu.

    Petr Paleta


    Přes sex k odpíranému občanství ?

    Jiří Jírovec

    Kdykoli se v obsahu Britských listů objeví jméno Jiřiny Fuchsové, zmocní se mě jisté vzrušení. Jak asi zase zabudovala do daného tématu otázku navrácení svého českého občanství ?

    Tentokrát projevila značnou představivost tím, že dokázala svoji stížnost spojit se sexuálním skandálem Billa Clintona. Je ovšem pravda, že jí tentorát trochu pomohla návštěva presidenta Havla v USA.

    Trochu to připomíná styl Nejedlého, jehož věkem ovlivněná asociační schopnost nabyla anekdotických rozměrů: vánoce - stromeček - kapr - jíní - a jiní - Kapr skladatel - Smetana. Článek paní Fuchsové naznačuje asociační řadu Clinton - president - president Havel - podpora v nemravnosti ? - kvůli Čechům? - Češi - spoluČeši (v USA) - občanství - upírané - pravda - Pravda vítězí - Jan Hus - Kostnice - a jiní - třeba Kubelík.

    Je jisté, že paní Fuchsová psala svůj článek (dodatečně připojený k číslu Britských listů z 18.9. 1998) kvůli občanství, ale to neznamená, že by neměla věnovat alespoň trochu pozornosti zbytku svého textu. Způsob jakým referuje o pořadech, které viděla na CNN, totiž podává velmi zjednodušený obrázek situace kolem presidenta Clintona: všechno probíhá nestranicky, bez postranních úmyslů a  podle zákona.

    Potíž je v tom, že citáty, které uvedla, tedy nejčastěji přežvykovaná hesla, o nichž si politikové rovna myslí, že zaberou, nemohou stát samy o sobě. Uvedu několik příkladů.

    "Nejedná se o demokraty nebo republikány" je heslo často používané při ujišťování, že partajnicky rozštěpený Kongres se alespoň na chvíli odpoutá od boje o moc. Smír vyhlášený ještě před doručením Starrovy zprávy trval, jak se zdá, jen do chvíle než si republikáni uvědomili, že táž skýtá naději s Clintonem vykmitnout. Justiční komise Kongresu se prakticky okamžitě rozdělila podle stranické příslušnosti.

    "Americký lid má právo vědět pravdu" je nejpoužívanější heslo dne. Republikánům slouží jako záminka zveřejňování těch detailů (zprávy), které mohou Clintona vhodně poškodit a sdělovacím prostředkům jako záminka pro publikování materiálů, které podle jejich názorů zvýší sledovanost (= zisk) TV stanic i tisku.

    "Nikdo v Kongresu si nepřeje, aby se presidentovi stala křivda" je heslo, které zamlžuje skutečnost, že republikáni v Kongresu jsou ochotni využít jakoukoli příležitost k tomu, aby Clintona dostali, ovšem za toho předpokladu, že se jim jejich počínání nevrátí jako bumerang v podobě mínění veřejnosti, že se Clintonovi stala křivda.

    "Vše je třeba posoudit podle zákona" - no jak jinak. Jenže k tomu je třeba dodat, že zákon je v tomto případě vágní, takže záleží na Kongresu, co se s presidentem nakonec stane. Co president smí a co ne není nikde taxativně vyjmenováno. Ostatně podle jakého zákona zveřejnila Justiční komise Kongresu Starrovu zprávu ještě dřív, než se k ní sama vyjádřila?

    "Presidentovi se musí dostat plné presumpce neviny". Přívlastek "plný" je nesmyslný, protože presumpce neviny buď je nebo není. Všimněme si, že sama Jiřina Fuchsová tento princip porušuje kategorickým výrokem, že "(Clinton) dokázal sedm měsíců lhát jak Velké porotě, tak novinářům, tak svým podřízeným, nakonec i své ženě a své dceři". Starr Clintona obviňuje pouze obviňuje, že lhal. Je na Kongresu posoudit, zda to je pravda nebo ne. Zastánci Clintona používají toto heslo jako odvolávku na často zmiňovaný princip americké justice, jeho odpůrci pak pro vytvoření dojmu, že je, přes jisté legální rozostření celé záležitosti, vlastně všechno v pořádku. Sdělovací prostředky se naopak touto maličkostí příliš netrápí.

    "Jestliže se nechcete na toto dívat, nedívejte se" je zřejmě pokrytecké heslo roku sloužící pro uklidnění prudérní části veřejnosti, kterou zlobí, že se jejich děti mohou z oficiálních míst dozvědět, že existuje orální sex a že se při něm dá telefonovat, jakož i těch, kteří se domnívají, že když je něčeho moc, tak to je příliš. Sdělovací prostředky je používají v podobném stylu jako politikové. Po rozhodnutí uvolnit Clintonovu výpověď nastala v mediích intensivní informační kampaň ohledně toho, kde a kdy se taková věc bude vysílat. Americký lid má přece právo i na tuto informaci - a kdo se nechce dívat, ať se nedívá.

    Domnívám se, že událostech kolem Clintona nelze informovat bez vysvětlení toho kdo je kdo (stranická příslušnost citovaných členů Justiční komise byla vynechána), a jaký je kontext v němž jsou jednotlivé výroky politiků a novinářů pronášeny - a to nikoli jen v úzkém rámci daného pořadu, ale i v širších souvislost mocenského vývoje v USA.

    Jiří Jírovec


    Vratké slovíčkaření

    Ivo Mathé



    Po týdnu čekání jsem potěšen zájmem pana Jírovce o rozdílný výklad povinností České televize, potažmo služby veřejnosti poskytované vysíláním. Mrzí mne, že pan Jírovec nečetl oba texty (rozhovor JČ s Ivanem Kytkou i můj komentář) poněkud pečlivěji. V mém by našel naprostou většinu odpovědí i na svůj článek.

    Musím však začít novými podněty. Podle pana Jírovce jsem se postavil na stranu establishmentu, který považuje ČT za svůj sdělovací prostředek, něco jako vládní noviny... To je, slovy jednoho z neagresivnějších kritiků nezávislosti a existence veřejnoprávních médií (zejména České televize) Václava Klause, hluboké nedorozumění. Mými slovy - omyl. Jestliže se Česká televize na svém strmém výstupu na evropský standard dopustila tisíce chyb, jedno jsme vybojovali - nezávislost na establishmentu. Tím ČT rozčilovala politiky, parlamentní komisi, Radu České televize, Radu pro vysílání a koneckonců i šéfy komerčních stanic. Přes sto tisíc odvysílaných hodin za šest let to ilustruje lépe než limitovaný výrazový prostředek, jímž je psaný text. (Měl-li by pan Jírovec trochu pravdy, seděl bych pravděpodobně dodnes v České televizi.)

    Přiznejme si, že tlak "mocných" v širším slova smyslu (nejen vlád, politiků, poslanců, ale manažerů z obchodní či bankovní sféry) na média je ve všech zemích silný (s překvapivě nízkou relací k vývojovému stupni demokracie) a různě úspěšný. Některé doklady přinesly i BL, o stovkách dalších různě zaobalených vím od svých bývalých kolegů - ředitelů a intendantů všech možných televizních stanic na světě, vč. těch poskytujících službu veřejnosti příkladně. Odtud pramení i moje rezervovanost vůči některým neochvějně deklarovaným jistotám, což ostatně nedávno pan Čulík docela trefně zobecnil na příkladu středoevropského skepticismu vůči některým britským hodnotám nezpochybňovaným spíše tradičně než objektivně. (Na mém zcela osobním názoru zde nezáleží, ale občansky bych se také raději přichýlil k oné britské "ulpívavosti". Bývalý šéf silného média však musí respektovat zejména psané zákony.)

    Pan Jírovec se při výkladu (želbohu většinou v BL bezdůvodně zúženém na zpravodajství) poslání služby veřejnosti přiklání spíše ke Kytkově verzi, ve které vidím nejkritičtější bod v určování agendy..., zatímco já dokolečka zdůrazňuji povinnost poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené inormace ke svobodnému vytváření názorů a postojů diváků.

    Pominu-li zákonnou oporu mého pohledu, oba koncepty přinášejí určitá rizika. Možné editoriální vlivy při poskytování informací existují, ale významově se snižují důvěrou v občana, diváka, v jeho individuální odpovědnost za sebe sama a v jeho schopnosti porovnávat a analyzovat. Naproti tomu cílená a deklarovaná snaha o vytváření (určování) agendy nerespektuje příjemce-diváka jako individualitu, podceňuje jej, poučuje, vysvětluje, klasifikuje. To je pro české publikum mimořádně citlivé. Nebezpečí subjektivního editoriálního zásahu je navíc při určování a vytváření agendy nesrovnatelně vyšší.

    Pak již je jen krůček podlehnout opojné moci držet v rukou mediální opratě. Na rozdíl od pana Jírovce nespatřuji v magnetismu vlády nad médii mezi komerčním a veřjnoprávní sektorem takový rozdíl. Tak jako regulační orgán soukromých stanic může selhat (v Čechách to byla nečinnost kombinovaná s protekcionalismem), jinde jej může omámit chuť na moc, vliv a osvícenou vládu. Záleží jen na míře elasticity zákonů. Obecně se televize může zmocnit kromě majitele nejen management stanice, ale i regulační orgán (třeba Rada ČT), bez ohledu na institucionální postavení (privátní, veřejné, polostátní) vysílatele.

    Zesměšňovaní vědomě zjednodušených příkladů neubírá jejich vážnosti. Železného (zatím) též nelze srovnávat s Murdochem, tak jako Kytku se Železným. Rozhodne-li se však někdo ze jmenovaných mít vliv, proporcionálně ho při neuplatňování zákonů a absenci regulace získá.

    S panem Jírovcem nejsem ve sporu, když píše Media někdy ovlivňují a někdy dokonce určují agendu, třeba tím, že přijdou na nějakou lumpárnu nebo dají slovo někomu, kdo přijde s něčím závažným...a celý spor považuje pan Jírovec za slovíčkaření. Těm kanadským podobnými příklady z praxe ČT bych mohl zaplnit desítky stránek.

    Pan Jírovec má pravdu, nevytýčí-li si mocný broadcaster (a jím je v rozměrech České republiky i šéfredaktor zpravodajství ČT, o šéfovi Rady ČT nemluvě) určování agendy politikům jako cíl důležitější než posyktování informací o tom, co se opravdu děje.

    Oponovat moci, nepodlehnout nátlakům a dosahovat vysokou míru důvěryhodnosti bez tabuizovaných témat se nám dlouho dařilo bez vstupu do politiky. Jestliže se nezávislé postavení České televize bez přímého či postranního politického angažmá udržet nadále nepodaří, je zle!

    Pečlivý čtenář a divák si názor umí vytvořit sám.

    Ivo Mathé


    Čtyřicet let jsme žili ve strachu z jaderného hřibu, byl to symbol studené války. Byla to snad po celou dobu jen iluze?

    V sobotu večer začala Studená válka - v britské televizi, napsal v týdeníku Observer Neal Ascherson. Na okruhu BBC 2 se vysílal první díl čtyřiadvacetidílného seriálu o studené válce. V úvodu jsme viděli pulsující, šířící se, jedovatý mrak tvaru houby, v jehož stínu jsme žili čtyřicet let.

    Ale tento mrak, nebo spíše stín tohoto mraku je také noční můrou autorů výše zmíněného dokumentárního filmu, míní Ascherson. Jak totiž natočit čtyřiadvacet dílů dokumentárního filmu o něčem, k čemu nikdy nedošlo?

    Studená válka byla o bezmocnosti. Čekalo se ve strachu. Byl to pozoruhodný čas, kdy mnoho rodičů předpokládalo, že je velmi pravděpodobné, že jejich děti nedosáhnou dospělosti.

    Znovu vytvořit tuto atmosféru - učinit, aby byla jako pozadí celé historie přesvědčivá - to bylo pro autory dokumentárního seriálu nejobtížnější. Brzo budou ze školy vycházet mladí lidé, kteří už období studenté války vůbec nepamatují.

    Ale ukázalo se, že i pro ty z nás, kteří studenou válku zažili, je ji zrekonstruovat neobyčejně obtížné. Každá místnost v novém domě byla poznamenána temným pruhem strachu, každé svatební šaty, každá první stránka diplomové práce, každý pokoj v porodnici. Dnes na to nechceme vzpomínat. Protestujeme, že ty vzpomínky nepotřebujeme. Ale musíme na to vzpomínat a potřebujeme je.

    Zajímám se o nový dokumentární seriál, protože jsem na něm pracoval, píše Ascherson. Pracoval jsem také na předchozím monumentálním seriálu o druhé světové válce, The World at War, který natočila komerční Thames Television v sedmdesátých letech.

    Fascinuje mě, jaké jsou mezi oběma seriály rozdíly.

    Seriál World at War vznikl na základě vřelého konsensu. Naproti tomu seriál Studená válka vzniká v době zmatku. Motorem prvního seriálu, natočeného přibližně třicet let po ukončení druhé světové války, byl konsensus, že druhá světová válka byla spravedlivá, nutná a často vznešená. Seriál Thames TV o druhé světové válce sice odhalil celou řadu znepokojujících podrobností, ale celkově výše uvedený konsensus potvrdil. Bylo to, jako kdyby si diváci zapnuli televizi a řekli si: "Podívej se! Hrají naši píseň!"

    Při natáčení seriálu Studená válka však žádná společná, "naše" píseň nebyla. Ohledně podivné éry studené války neexistuje dnes žádný morální konsensus, leda možná ve Spojených státech, a i tam zůstávají sžíravé pochybnosti. Když jsou si lidé jisti, že rozumějí, co se dělo a proč, často jsou obětí naprosto chybných představ. Někdy jsou ty chyby obrovské.

    Kdokoli, kdo natáčí film o studené válce, musí pořád konstatovat: "Ne, tak to nebylo. Bylo vám například řečeno, že Stalin po roce 1945 měl pokračovat v ofenzívě až k Atlantiku, ale on to neučinil. Byli jste přesvědčováni, že kolem roku 1960 si Sovětský svaz vybudoval obrovské a hrozící prvenství v jaderných hlavicích a řízených střelách. Ale ve skutečnosti to bylo úplně obráceně."

    Téměř všechna ospravedlňování studené války hrozbou z druhé strany byla nepravdivá. Mnohdy to byly prostě lži, které si vymyslela KGB či CIA. Jiné nepravdy byly nedorozumění, která politikové považovali za výhodná, a tak je udržovali v oběhu.

    Snad jen jediné téma západní propagandy, které bylo pravdivé, je to, že komunistický svět potlačoval osobní svobody a národní nezávislost.

    Poctivá televizní analýza studené války musí být nekonečným zpochybňováním přijatých, konvenčních názorů. To je ovšem pro diváka velmi perná práce. Diváka brzo přestane bavit, když mu televize vyvrací jeho názory. Vyžaduje to mnoho slov a mnoho taktu.

    Téměř deset let po ukončení studené války si nikdo není jist, proč se vlastně vedla - anebo kdy vlastně byla. Někteří vědci argumentují, že studená válka začala v roce 1917 a ne až v roce 1947. Jiní (a s nimi souhlasím) jsou přesvědčeni, že studená válka byla Hitlerovým odkazem pro nás pro všechny. Tím, že Hitler v roce 1941 napadl Sovětský svaz, což bylo neuvěřitelné šílenství, nevyhnutelně přivodil porážku Německa a jeho rozdělení a umožnil Rusku, aby ovládlo střední Evropu.

    Třetí, poněkud divočejší teorie je tvrzení, že byla studená válka podvod. Podle této teorie nikdy neexistoval "bipolární svět" s dvěma supervelmocemi. Sovětský svaz byl vždycky zaostalý a rozpadávající se a nikdy nebyl pro Spojené státy vážným soupeřem, ale Američanům se hodilo předstírat, že soupeřem je. Ve skutečnosti totiž byla dlouhá desetiletí od roku 1946 jediným obdobím, kdy byla Amerika jedinou globální supervelmocí a mohla si dělat na světě v podstatě, co chtěla. Tento monopol skončil v letech 1989 - 1992, kdy rozklad Sovětského svazu paradoxně vytvořil neuspořádaný svět, který už Spojené státy nedokáží zvládnout.

    Že by to bylo pravda? No, stoprocentní nepravda to není. Vyžadovalo by to ale celý nový televizní seriál k tomu to řádně vysvětlit, uzavírá Neal Ascherson.


    Na Sv.Václava- dvojí česká tradice druhé světové války a protektorátu

    Jan Mezdříč

    .

    28.9.1939 byl ve Francii zřízen 1.československý pěší prapor.

    V protektorátu bejvala udělována svatováclavská orlice.

    K protektorátní "tradici" nevím nic. Ta válečná událost by však neměla být zapomenuta; a ani to co jí předcházelo, ani co následovalo.

    Do 1.9.1939

    15.3.1939 vznikl protektorát Böhmen u. Mähren. Velvyslanci Osuský (v Paříži), Masaryk (v Londýně) a Hurban (ve Washingtonu) odmítli předat své úřady, právě tak nebyl předán např. konsulát v Krakově a v Jerusalémě. Velvyslanec Osuský zorganisoval sčítání Čechoslováků ve Francii (cca 45 000 uprchlíků) a jednal s francouzskou vládou o aktivaci čsl. důstojníků ve francouzské armádě. V období jaro-léto šlo o 200 míst v koloniální armádě a 30 míst v cizinecké legii.

    30.4.1939 dává čsl. konsulát v Krakově souhlas k ustavení čsl. vojenské skupiny a je zřízen výcvikový tábor v Bronowiczích s kapacitou cca 600 osob. Přihlášení dobrovolníci jsou v civilu a cvičí beze zbraní. Celá akce má tichý souhlas polské vlády, která jinak udržuje oficiálně dobré styky s Německem. Jsou přijímáni dobrovolníci pouze národnosti české, slovenské a karpatoruské, nikoli Němci, Maďaři a Židé.

    Od 23.5. stanul v čele čsl.odboje v Polsku arm.generál Lev Prchala a od 20.6.1939 je velitelem skupiny Bronowiczích pplk. Ludvík Svoboda. Táborem v Bronowiczích prošlo cca 2 či 3 000 dobrovolníků, kteří postupně odjížděli do Francie a přecházeli do cizinecké legie. Účast Němců a Maďarů v čsl.zahr.odboji není zpracovaná. Židé však překonávali úřední předpisy i častý antisemitismus svých krajanů a účastnili se čsl.odboje od počátku. Převážně se prokazovali jinou národností, jednu skupinu přijal osobně pplk. Svoboda - předpis-nepředpis, z posice člověka, jemuž byly nacionální animosity cizí. Do Francie však nejeli - platil zákaz přijímání Židů do cizinecké legie.

    Čsl. dobrovolníci z Polska byli ve Francii zařazeni do cizinecké legie; letci byli začleněni do francouzského letectva.Kvóta pro čechoslováky do ciz.legie již byla 4000 vojáků(nenaplněna). 28.8.1939 požádal velv.Osuský fr.vládu o povolení vytvořit čsl. armádu na území Francie.

    Po 1.9.1939, do 28.9.1939

    3.9.1939, po napadení Polska Německem (1.9.) vydal polský president dekret o utvoření České a Slovenské legie v Polsku. Ohlas u polské veřejnosti byl mimořádný. Legie byla součástí polské armády s  táborem v Leszné (ještě asi 200 mužů bylo v Bronowiczích.) Výzbroj minimální, postup německé armády rychlý, k bojovému nasazení Legionu nedošlo. 93 letců začleněných do polské armády (mimo Legion) se bojových operací účastnilo.

    15.9.1939 - 1 padlý v bojích čsl. jednotek za druhé světové války - 5.dne ústupu Legionu z Leszné po železnici (výzbroj - 1 protiletadlový kulomet na 1 vagon, něco pušek a pistolí), kdy četař aspirant Vítězslav Grünbaum padl při střelbě z kulometu na německé bombardéry útočící na vlak u vsi Hluboczek Wielki. Legion pokračoval v ústupu pěšky dál na polsko-sovětsko-rumunské trojmezí a 18.9. byl zajat sovětskou armádou. Čsl. legionáři z Bronowicz dílem zůstali na Volyni dobyté SSSR, dílem se dostali do Rumunska a odsud na Střední východ.

    23-26.9. přijeli z Afriky do tábora v Agde na jihu Francie čsl. důstojníci a 540 přísl. mužstva. Uvítání místním obyvatelstvem bylo bouřlivé. Francouzi nezapomněli na československé legionáře z 1.světové války.

    V září se na výzvu čsl. generálního konsula v Jerusalémě přihlásilo na 1000 dobrovolníků k účasti v nově formovanému čsl. vojsku a to navzdory tlaku sionistů, kteří programně odmítali angažovat se v evropském konfliktu.

    28.9.1939 byl prozatímní česko-slovenskou vládou zřízen 1. československý pěší prapor.

    Hledíme-li na  první půlrok od zániku Československa můžeme konstatovat, že chuť bojovat proti nacistické říši našla svůj výraz ve vojensko-politických akcích velmi záhy, a to ještě před vypuknutím druhé světové války a i před konsolidací čsl. politické representace v exilu. Nekonsolidovanost politická podpořila snad projevy nacionálních animosit v exilových jednotkách jak v Polsku tak i ve Francii, kdy šlo nejen o projevy antisemitismu, ale i o animosity česko-slovenské a česko-německé i československo-maďarské. Neúčast Němců (a Maďarů) v jednotkách však nebyly dány jen projevy nacionalismu, ale hlavně otázkou politickou, právní a též bezpečnostní (obava z infiltrace nacistických agentů). Pro řadu lidí vyrostlých v dvojjazyčných poměrech vznikla situace, kdy museli tito lidé měnit či tlumit svoji politickou orientaci a formulovat sama sebe v povolené národnosti bez ohledu na vlastní cítění. To vše navíc v situaci, kdy bylo možno doufat ve válku s Hitlerem, ale nic víc. Historická fakta a souvislosti jsou v rozporu s tvrzeními oblíbenými nejen některými německými i českými historiky a vypravěči, že:

  • Slováci nechtěli, ale museli bojovat
  • Češi nechtěli bojovat, dokud nedošlo ke konfliktům v protektorátu
  • Židé nechtěli bojovat, ale museli, nic jiného jim nezbylo
  • Němci nechtěli bojovat protože by proti Němcům nebojovali

    Nic z toho není pravda

    Čsl. dobrovolníci z Polska se stali základem čsl. jednotek ve Francii, na Středním Východě i v Sovětském Svazu. Rozličné nacionální i politické animosity se projevovaly nadále, ale byly jednak tlumeny se vzrůstající stabilisací politické representace i ustálením poměrů ve velitelském sboru: k této stabilisaci je nutno ovšem připočítat silný a sílící vliv Sovětů na politické poměry u jednotky ustavené později v Buzuluku. A» již přišli domů ze západu či z východu, měli bychom být na naši zahraniční armádu právem hrdi. Nebyli na východě jen Lomský či Reicin a nebyl na západě jen Píka či Rohlena. Jak mi řekla jedna bývalá příslušnice zahr. jednotek z Blízkého Východu: "My jsme se nezajímali o to, kdo jsme. My jsme chtěli bojovat proti Hitlerovi. A tomu jsme podřídili všechno." (pokračování - 1.týden v říjnu)

    Jan Mezdříč


    Velcí mnichované

    Nechť jsou požehnáni mírotvorci, napsal k šedesátému výročí Mnichovské dohody v týdeníku Independent on Sunday Geoffrey Wheatcroft.

    V září 1938 vyvrcholila česká krize, píše Geoffrey Wheatcroft v týdeníku Independent on Sunday. Koncem měsíce byla uzavřena dohoda mezi Hitlerem a Chamberlainem. Dodnes, o šedesát let později zůstávají slova "Mnichov" a "mnichovanství" nadávkami a urážkami.

    Během studené války, která je nyní předmětem nového britského dokumentárního televizního seriálu, opakovali studení válečníci slovo Mnichov jako strašlivé varování: Západ by neměl nikdy kapitulovat před Sovětským svazem tak, jak Chamberlain musel kapitulovat před Hitlerem.

    Ve skutečnosti bylo toto údajné poučení zavádějící. Nejenže bylo Chamberlainovo chování čestnější a pochopitelnější, než se od té doby uznává. "Appeasement" (ustupování diktátorům, "mnichovanství") je přece hlubinným principem diplomacie, míní Wheatcroft. Studená válka to dokázala v praxi, i když nikoliv v teorii.

    Krize roku 1938 se rozhořívala od připojení Rakouska k Německu v březnu toho roku. Z jiného hlediska se ta krize rozhořívala už od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci. Týkala se sudetských Němců: tří miliónů Němců v Čechách a na Moravě, které se staly západní částí nově vytvořeného státu po ukončení první světové války.

    Po množství cestování sem a tam - byl to první případ kyvadlové diplomacie - se vrátil Chamberlain do Londýna z Mnichova a přinesl, jak doufal, "čestný mír. Jsem přesvědčen, že je to mír pro naši dobu." O tři dny předtím dal Chamberlain anglickému jazyku další novou frázi, když se zmínil v rozhlasovém projevu o "hádce v daleké zemi mezi národy, o nichž nevíme nic". Zdaleka nemohl tušit, jak trpce bude za tento výrok odsuzován, a jak nespravedlivě.

    Ani bezprostřední příčina konfliktu nespočívala v jednoduché otázce nutnosti postoupit území a obyvatelstvo chamtivému diktátoru, který chtěl ovládnout Evropu, jak se o tom tak často mluví. Liberální názor, převládající tou dobou už dvacet let, poukazoval na to, že situace sudentských Němců je tvrdým porušením národního principu, který byl údajně plně realizován narovnáním po ukončení první světové války.

    Chamberlainovým motivem ovšem nebyla národní spravedlnost. Chamberlain se snažil vyhnout se válce, což není nikdy špatný princip, ať je praxe jakákoliv. Všichni vědí, že se strašně mýlil, když sdělil své sestře, že se "seznámil s člověkem, s nímž se dá jednat." Jak se tou dobou poučila už celá řada německých politiků, s Hitlerem se jednat nedalo. Ale zkušenost s jedním brutálním zločincem přece nemůže zlikvidovat normální pravidla dobré víry a spravedlivého jednání, domnívá se Wheatcroft. Konec konců, válka, které se Chamberlain snažil zamezit, nakonec stála 60 miliónů životů. Úsilí předejít jí přece nebylo svou podstatou nízké.

    "Mnichované" měli všichni živé vzpomínky na jatka první světové války, i když v ní, tak jako Daladier, nyní stejně nenáviděný jako Chamberlain, nutně nebojovali. Anthony Eden rezignoval začátkem roku 1938, protože nesouhlasil s Chamberlainovou politikou, ale v žádném případě nebyl pro válku za každou cenu. Eden zdůrazňoval, že podle slovníku Oxford English Dictionary znamená slovo "appease" "přivodit mír, vyřešit konflikt". Na válku se díval se smíšenými pocity, což bylo přirozené pro člověka, který zažil válku v zákopech, přišel v první světové válce o dva bratry a v druhé světové válce o syna.

    Emocionální náboj "Mnichova" se objevil znovu v roce 1961, když vyšla kniha historika A. J. P. Taylora, The Origins of the World War Two, Původ druhé světové války. Vyvolala pozdvižení. Někteří kritikové obvinila Taylora, že idealizuje Hitlera, protože nebere v úvahu jeho dlouhodobé plány na podrobení Evropy.

    Ať už je tomu jakkoliv, Taylor měl nespornou pravdu v jedné věci a v tom se dotkl citlivého nervu. Od té doby, co byl Chamberlain v roce 1939 neochotně donucen vyhlásit válku, nebo možná od churchillovské "finest hour", "nejlepší hodiny", výzvy k boji, v následujícím roce, se v Británii podvědomě a kolektivně přepsala historie. Nejenže se "appeasment", "mnichovanství" stalo nadávkou, to slovo se stalo výrazem označujícím spiknutí. Michael Foot a dva další autoři napsali v roce 1940 tendenční a nepříjemně krvežíznivý pamflet nazvaný "Viníci". Mínili jím Chamberlaina a jeho vládu. Chamberlainovo ustupování Hitlerovi a Mussolinimu bylo podle těchto autorů zlovolné a bylo vnuceno britskému národu, který by se býval rád diktátorům postavil se zbraní v ruce.

    To je naprosto falešný názor. Jak Taylor napsal později: "Posuzujeme-li situaci podle toho, co se píše teď, zdálo by se, že prakticky všichni konzervativci usilovali o silný vojenský odpor proti Německu v alianci se sovětským Ruskem a že Labouristická strana požadovala rychlé vyzbrojení národa". Naopak, konstatuje Taylor, appeasement, mnichovanství, byla v Británii neobyčejně populární kauza. Všechny noviny v Británii Mnichovské dohodě tleskaly. Labouristická strana byla tvrdě postižena pacifismem a většině konzervativců se vůbec nelíbila představa nutnosti jít do války a už vůbec ne ve spojenectví se sovětským Ruskem.

    Pár konzervativců, kteří byli proti Mnichovu, byli výstředníci, a k nim patřil i Churchill. Churchilla považoval establishment za zbrklého a nedůvěryhodného (v tomto ohledu se také po roce 1940 přepisovala historie) a Churchillovy reálpolitické argumenty považovala zejména liberální levice za naprosto odpuzující.

    Vzpomínka na Mnichov vrhala dlouhý a temný stín na poválečnou mezinárodní politiku. Právě o Mnichově hovořil v roce 1956 Anthony Eden, když se postavil Násirovi v Egyptě a Kennedyho klaka o něm hovořila začátkem šedesátých let, když požadovala, aby se postavil Ho Či Minovi. Možná, že britská válka o Suez roku 1956 a americká válka ve Vietnamu by se měly přičíst k jinak dosti skrovným politickým zásluhám Michaela Foota, tohoto britského levicového labouristy.

    Studená válka trvala déle než 40 let. Západní studenoválečníci se nemýlili ohledně podstaty sovětského komunismu: ukázalo se posléze, že byly zločiny komunismu horší, než co si představovali před padesáti lety ti nejmilitantnější antikomunisté. Avšak neměli pravdu, když šlo o "appeasement", "mnichovanství" a "finlandizaci".

    Výraz "finlandizace" se stal dalším bojovým pokřikem. Charakterizoval způsob, jímž Finsko přijalo politiku úslužné, tiché poddajnosti vůči ruským požadavkům, způsob, jímž se země mohly stát sovětskými satelity bez vnějšího dobývání. Jak na to poukázal William Pfaff, nejrozumnější americký politický komentátor, jde o naprostý omyl.

    Rusko napadlo v roce 1939 Finsko a Finové se bránili a došlo k uzavření příměří. Když Německo napadlo posléze Rusko, Finové udělali chybu, že obnovili válku proti Rusku a byli v roce 1944 donuceni uzavřít se Stalinem mír v téměř zcela beznadějné situaci. Využitím směsice trpělivosti, rozumných ústupků a "mnichovanství" si bylo Finsko schopno uchovat po dobu celých čtyřiceti let nezávislost a politickou svobodu.

    Navzdory tomu, strach z finlandizace a mnichovanství, strach z dominového efektu vedle v poválečnmé západní politice k jedné chybě za druhou. Nechci tím říci, že Stalin neměl agresívní úmysly. Jen to znamená, jak napsal Taylor, že historikové pracují špatně, když odmítají Chamberlaina a Daladiera jako pitomce či zbabělce. "Byli to muži, kteří čelili skutečným problémům a za okolností, v nichž se vyskytli, udělali to, co bylo v jejich silách."

    John Kennedy přece jednal jako Chamberlain během kubánské krize roku 1962, když vyjednával. Stejně si počínal Richard Nixon, když jako Chamberlain cestoval v sedmdesátých letech do Pekingu, a Ronald Reagan, když se setkal s Michailem Gorbačovem, aby "došli k mírovému ujednání".

    Poučení končícího století je často podivné. Mezi ně ale bezpochyby patří, že "appeasement", vyjednávání, ustupování patří mezi nejvznešenější slova v jazyce, uzavírá svůj argument Geoffrey Wheatcroft.


    O vodních dílech na Labi opět veřejně

    Děti Země

    Deti Zeme Decin a Pratele Prirody se 21.9. zucastnili plavby lodi Ploucnice z Usti n.L. do Dolniho Zlebu, kde byli seznameni s novymi zamery vystavby vodnich del na rece Labi. Plavbu lodi usporadalo pro ekology, pracovniky ministerstva dopravy a zivotniho prostredi a spolecnosti zainteresovane v otazkach splavnosti Labe reditelstvi Vodnich cest, ktere timto ucinilo jeden z prvnich kroku k dosazeni spolecneho reseni dane problematiky.

    Zucastneni meli moznost vyslechnout varianty navrzenych koncepci splavnosti, z nichz nejvice diskutovanymi byly prahova studie splavneni bez vyuziti energetickeho potencialu reky a varianta plavebniho stupne v Prostrednim Zlebu, ktery by byl doplnen "vlnovanim" ze zdymadla Strekov.

    Deti Zeme Decin i Pratele prirody upozornili, ze nalezt spolecne reseni v teto otazce bude i nadale nesmirne tezke, protoze v jakekoliv jine nez nulove variante splavneni Labe se budou zucastnene strany potykat se zavaznymi zajmy ochrany prirody. Lokalita navrhovanych vodnich del se totiz nachazi na uzemi Chranenych krajinnych oblasti Labske piskovce a Ceske stredohori a jakakoliv podobna stavba je tedy v primem rozporu se zakonem c. 114/92 Sb. o ochrane prirody a krajiny.

    Realizaci uvedenych vodnich del navic tento mesic odmitl i tym RNDr. Miroslava Martise, ktery na zakazku Ministerstva dopravy zpracoval posudek na koncepci rozvoje dopravnich siti CR. V Martisem doporucenym scenari je dalsi zplavnovani Labe odmitnuto. Podle nekterych dopravnich odborniku by navic dalsi investice do vodni cesty v uvedenem useky byly silne ztratove, takze by musely hrazeny z penez danovych poplatniku.

    Za Deti Zeme Decin

    Sarka Tomanova

    Jan Rovensky

    Deti Zeme - Plzen (Children of the Earth)

    Uslavska 29

    301 44 Plzen

    tel/fax: +42-19-74 55 905

    e-mail: jan.rovensky@ecn.cz

    http://www.ecn.cz/detizeme/dzplzecz.htm


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|