Je zapotřebí nové dohody Bretton Woods
V důsledku domácí kritiky a také kvůli obavám ze světového hospodářského kolapsu začínají někteří západní vedoucí představitelé projevovat slabé známky života, napsal v neděli v týdeníku Observer Andrew Marr. V Bílém domě, stále ještě postiženém sexuálním skandálem, se hovoří o "druhé schůzce Bretton Woods", která by měla zreformovat světové instituce. Skupina průmyslových zemí G7 oznámila, že se roznováha rizika ve světě posunula - směrem ke globální krizi.
V následujících několika týdnech se bude konat celá řada vrcholných schůzek, počínaje jednáním v New Yorku, jehož se začátkem týdne účastnil Tony Blair i Bill Clinton, a konče výročními zasedáními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu.
Bude všechno to luxusní cestování letadly a hovor na těchto schůzkách k něčemu? Budou politikové schopni konkrétní akce?
Je to velmi důležité, aby se k jednání rozhoupali, konstatuje komentátor týdeníku Observer. Světová ekonomika sice není v tak katastrofálním stavu jako v letech 1929 nebo 1945, přesto však hrozí obrovské riziko, protože celá třetina světa je v hospodářské recesi a mnoho dalších zemí je na pokraji recese.
Pokud budou politikové jednat bojácně, bankrotující banky, ochromení zákazníci a klesající burzy povedou světovou ekonomiku do vážné stagnace. Ochranářští politikové v Evropě a izolacionisté v Americe jen jen čekají na signál.
Jak vypadá situace doposud? Zatím kupodivu trvá atlantické spojenectví, konstatuje Marr. Navzdory Clintonovým osobním problémům zaujímají v této věci Spojené státy a Velká Británie nejaktivnější postoj. Japonsko, které Londýn a Washington poučuje, zůstává politicky zmrazené. Německo a Francie jsou téměř bez myšlenek, jsou soustředěny na svou vnitřní politiku, na zavádění jednotné společné měny a na blížící se volby.
Velký problém je, že stále využíváme globální hospodářskou architekturu, která byla vytvořena v roce 1945 - přesto, že se mezitím svět změnil k nepoznání. U kořene toho, co se stalo, jsou chyby, které učinil Mezinárodní měnový fond, který podporovalo americké ministerstvo financí a celé divize západních investičních bank. Co se udělalo špatně? Kapitálové trhy v Asii a v Rusku byly liberalizovány a otevřeny dříve, než byla tamější politická a podnikatelská kultura, vlády a banky na to řádně připraveny. Dr. Johnson řekl: "Nevědomost, madam, naprostá nevědomost." Jeden čelný poradce Blairovy vlády konstatoval: "První plán byl prostě otevřít a liberalizovat všechno. Myslím, že nyní jsme dospěli všichni k přesvědčení, že existuje ve značném množství zemí značné množství problémů, takže v jejich důsledku to nemůže fungovat. Nejsou to neoklasické volné trhy."
Je to pozoruhodné přiznání. Ale vskutku: považovat náš složitý, jemný svět za jednu velkou, plochou Ameriku bez kultury, bez tradic, beze všeho, to bylo absurdní selhání, za něž nesou vinu západní politikové, především britští konzervativci a američtí republikání a Mezinárodní měnový fond.
Pokud dokáže Blair řádně využít okamžiku, nastala teď jeho chvíle. Mezinárodní měnový fond byl po druhé světové válce velkým úspěchem, ale od té doby silně zestárl. Lze ho nyní přirovnávat k úzkoprskému, důvěřivému a zvědavému vedoucímu místní bankovní odbočky, který nikdy neopustil své malé město. Dnes jeho kvalifikace už nestačí. Bankovní aula je přeplněná rozhněvanými cizinci, ortodoxními Rusy, Hindy, Buddhisty a mnoha dalšími cizinci, kteří mu nerozumějí.
Důležitější ale je, že MMF nerozumí jim. V případě celé řady asijských zemí chválil Mezinárodní měnový fond jejich politiku do nebes těsně před krizí, pak následoval v politice MMF vůči těmto zemím dramatický obrat o 180 stupňů, ostrá kritika a drakonické požadavky - v Indonésii například vyvolalo stoupnutí cen potravin a paliva, které zemi vnutil MMF, rozsáhlou chudobu a nepokoje.
Rusko, kde budou možná nepokoje nejdivočejší, je nejhorším případem. Ekonom Keynes kdysi žertem navrhl, že ve snaze vyhnout se hospodářským recesím, vlády by měly po celé zemi na nejrůznějších místech ukrýt peníze v lahvích, kde by je mohli najít podnikaví kluci. Avšak Keynes předpokládat existenci rozvinutých ekonomik, založených na zákonnosti.
V Rusku se lahví zmocnila mafie a zlodějští kapitalisté. Peníze z lahví vybrali a utratili je v zahraničí. Podle jedné kalkulace dostalo sice Rusko dotace a půjčky v hodnotě 99 miliard dolarů. ale z Ruska do zahraničí odplynulo 103 miliard dolarů. Kolik peněz od Mezinárodního měnového fondu i od soukromých západních bank je nyní v kapsách stavitelů luxusních jacht ve Francii a v rukou majitelů realitních kanceláří v New Yorku?
Mezitím diktuje Mezinárodní měnový fond hospodářskou politiku desítkám menších, slabších zemí, které jsou závislé na politických příkazech a na analýze, kterou širší svět nesdílí. Jak uvedl Jeff Sacks, ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj: "Je to naprosto proti logice domnívat se, že by skupinka 1000 ekonomů na 19. ulici ve Washingtonu měla diktovat hospodářské životní podmínky v 75 rozvojových zemích světa, kde žije 1,4 miliarda lidí. "
Je čas pro změnu pohledu. Je možná nerealistické očekávat, že skupina G7 totálně restrukturalizuje Mezinárodní měnový fond - tato instituce totiž byla příliš dlouho užitečným tvrdým vyjednavačem pro západní vlády. Ale restrukturalizace se dá provést.
"Třetí cesta" Tonyho Blaira
Britský premiér Tony Blair prosazuje "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem. Kritikové poukazují na to, že je to velmi mlhavý termín. Co má vlastně Blair na mysli?
Jako politická myšlenka není "třetí cesta", jak ví každý Čech, vůbec originální. Jako první využil tohoto termínu v posledním desetiletí devatenáctého století Eduard Bernstein, ve snaze oddělit německé sociální demokraty od marxistické komunistické ideologie a přimět je, aby šli parlamentní cestou. V roce 1959 využila západoněmecká sociální demokracie pojmu "třetí cesta" znovu, když "přijala" kapitalismus. Pojem "třetí cesta" využívala také pravice. Felipe Gonzáles, bývalý španělský sociálně demokratický premiér, poukázal nedávno ironicky na to, že když byl mladý, španělský diktátor Franco prohlašoval, že jeho režim je "třetí cestou" mezi kapitalismem a komunismem.
Pro Tonyho Blaira je "první cesta" individualismus, také zvaný neoliberalismus nebo thatcherismus. Dosáhl některých pozitivních cílů (Blair chce zachovat individualismus v osobních vztazích), ale zanedbal společenskou solidaritu a národní soudržnost. "Druhá cesta" je tradiční sociálně-demokratická politika, požadující znárodnění průmyslu.
Blairova "třetí cesta" se přidržuje starých sociálně demokratických rovnostářských cílů - požaduje, aby byla dána šance chudým lidem a vyžaduje společenskou solidaritu - avšak zastává pragmatický postoj ohledně toho, jak těchto cílů dosáhnout. Nenabízí "nákupní seznam politických předpisů", ale jen souhrn reflexů. Hlavním slovem je "partnerství". Úkolem vlády je být vstřícná vůči kapitalismu a podporovat ho, jak říká premiér, zajistit, aby byla podnikatelská sféra sebevědomá, úspěšná a výdělečná. Stát nesmí vnucovat soukromým firmám rozhodnutí, týkající se zaměstnanosti. Stát musí naopak podporovat konkurenci na trhu, posilovat lidský kapitál a zajistit "efektivní přístup na trh práce". O tom, že by soukromí podnikatelé měli mít povinnosti vůči veřejnému dobru, se ve vládním Blairově dokumentu nepraví nic.
Avšak v Blairově pojetí třetí cesty mají občané práva i povinnosti. Občané mají například společenskou povinost vychovávat děti jako schopné a odpovědné občany a podporovat ty zaměstnance, jako jsou učitelé, kteří se na tomto úkole podílejí.
Vláda "třetí cesty" je svou podstatou limitovaná vláda - to je typické vládní tvrzení, jímž se zdůvodňuje, že daně musejí zůstat na minimální úrovni. Blair je ovšem britský politik, a tak jeho politická filozofie nemá zrovna pevný teoretický základ.
Írán se chystá dát Rushdiemu milost
Írán se připravuje k tomu, formálně a veřejně zrušit svou podporu pro fatwu (mezinárodně vyhlášený trest smrti) pro spisovatele Salmana Rushdieho, autora knihy Satanské verše, který žije v Británii.
V roce 1989 vyhlásili íránští militantní fundamentalisté odměnu ve výši 2 miliónů dolarů pro kohokoliv, kdo usmrtí Salmana Rushdieho, poté, co ajatoláh Chomejní Rushdieho v podstatě za jeho knihu Satanské verše odsoudil k smrti. Salman Rushdie je od té doby nucen skrývat se na střežených místech a je čtyřiadvacet hodin denně pod policejní ochranou.
Írán doufá, že když zruší trest smrti nad Rusdiem, dojde k obnovení diplomatických styků mezi Íránem a Británií a Írán přestane být považován za párijskou zemi.
Vyhlášení trestu smrti nad Rushdiem a výzva, aby ho kdokoliv zavraždil, vyvolalo velmi hněvivou reakci v Británii i v zahraničí a vášnivou debatu o svobodě projevu a náboženské snášenlivosti. Tento případ ochromuje britsko-íránské styky už skoro deset let. Před dvěma lety se Evropské unii nepodařilo Írán přesvědčit, aby svůj postoj zmírnil tak, aby to Británii uspokojilo.
Kamal Charazzi, íránský ministr zahraničních věcí o novém postoji Íránu vůči Rushdiemu informoval v New Yorku, před schůzkou s britským ministrem zahraničních věcí Robinem Cookem. Pokud by k tomu došlo, Cook by pak navštívil Írán.
Po mnoha měsících intenzívních důvěrných rozhovorů se nyní chystá íránská vláda požadovat od Nadace Chordad, která v roce 1989 nabídla odměnu dvou miliónů dolarů za usmrcení Rushdieho, aby tuto nabídku zrušila a dala jasně najevo, že je celá záležitost u konce.
Írán dlouho tvrdil, že jednou vyhlášená fatwa se nedá zrušit, ale že nikoho neposílá do Británie zavraždit Rushdieho. Británie však vždycky trvala na tom, že má-li dojít ke zlepšení hospodářských a politických styků s Íránem, Teherán musí vydat v případě Rushdieho jasné záruky.
Sami Rushdieho stoupenci naléhali na britskou vládu, aby se soustředila na otázku odměnu za Rushdieho vraždu, protože přiznávají, že fatwa samotná nemůže být zrušena, neboť je to teologický trest.
Muslimové po celém světě považují Satanské verše za rouhačský román (přitom je to dosti experimentální text). Když kniha vyšla, muslimové ji na veřejných shromážděních pálili a organizovali útoky na nakladatelství a překladatele, kteří s knihou byli spojeni. Rushdie žije pod ochranou britské rozvědky a jeho střežení stojí britské daňové poplatníky milión liber (50 miliónů Kč) ročně. Sám z vlastních prostředků přispěl Rushie finančně na tuto ochranu částkou 100 000 liber. Chce-li Rushdie někam jít z domova, musí o tom informovat šest dní předem. Je převážen ve speciálně upraveném bezpečnostním automobilu. Opustila ho manželka, o několik let později si vzal jinou ženu, jejíž totožnost je udržována z bezpečnostních důvodů v tajnosti. V posledních letech se Rushdie několikrát objevil v Británii na veřejnosti.
Mohammed Chatamí, íránský reformní prezident, sdělil reportérům v New Yorku, že "aféra s Rushdiem naprosto skončila" a že jeho vláda "o tom nerozhoduje". Přivítal také pondělní projev Billa Clintona na valném shromáždění OSN a opakoval, že si Írán přeje vztahy založené na vzájemném respektu.
Během prvního roku po vyhlášení fatwy obdrželo nakladatelství Penguin, vydavatel Satanských veršů, více než 5000 sprostých nebo výhružných dopisů a 25 varování, že v budově je umístěna bomba. Budova nakladatelství byla šestkrát evakuována. Během tohoto prvního roku stáli trvale kolem londýnských kanceláří nakladatelství Penguin muslimští demonstranti.
V dubnu 1993 konstatoval tehdejší mluvčí íránského parlamentá Nateq Nouri, že "Írán nemá ani nikdy neměl v úmyslu vyslat komando na zavraždění Salmana Rushdieho." To posléze potvrdil i prezident Rafsanžání v rozhovoru pro týdeník Time. Jenže v říjnu 1993 byl postřelen norský překladatel Satanských veršů Wilhel Nygaard.
Podle Salmana Rushdieho bylo z Británie během posledních deseti let vyhoštěno více než deset íránských vrahů, kteří se snažili spisovatele usmrtit.
V roce 1994 opakoval íránský velvyslanec v Oslo, že Teherán nebude vysílat komanda na zavraždění Rushdieho, ale že je povinností každého muslima Rushdieho zabít, "pokud k tomu má možnost."
Ještě v roce 1997, v den devátého výročí vyhlášení fatwy opakoval nejvyšší státní prokurátor Íránu, že Rushdie musí být usmrcen.
"Prolití krve tohoto muže je povinnost," řekl Morteza Moqtadie a pokračoval: "Každý muslim, který slyší urážku Proroka, musí usmrtit tu osobu, která spáchala tu urážku. Nejlépe je, aby se ho pokusili nejdříve usmrtit ti lidé, kteří jsou mu nejblíže."
Teprve letos v únoru se Rushdiemu splnilo jeho přání setkat se s britským ministrem zahraničních věcí. Při schůzce Rushdie řekl: "Snažím se, pokud možno, žít bez strachu. Strach vás ochromuje. Snažím se žít dál svůj život.
Bill Clinton: Řeč o záchodu
Amerika se zřejmě nikdy nezotaví ze všech těch odhalení, nechvalně známého vyšetřování nezávislého prokurátora Scara (Zjizvence) údajné zkorumpované praxe prezidenta Clintona v takzvané aféře Whitewater, napsal ve středu v deníku Guardian známý scénárista Terry Jones, autor filmů jako Monty Python's Flying Circus a Life of Brian.
Terry Jones pokračuje: Vyšetřování, které stálo čtyřicet miliard dolarů, sice nezjistilo žádné finanční podvody, spáchané prezidentem, ale v průběhu svého nezaujatého a nezávislého vyšetřování odhalil prokurátor Zjizvenec šokující podrobnosti týkající se prezidentova soukromého života, které by mohly vést k jeho odstranění z úřadu a k revoluci v postojích k funkci amerického prezidenta. Ukazuje se, že po celou dobu, co Bill Clinton působí ve funkci prezidenta Spojených států, tento člověk tajně chodí na záchod!
Šokující zpráva, kterou zveřejnil nezávislý, nezaujatý prokurátor Ken Scar (Zjizvenec), podrobně líčí, jak si americký prezident na záchodě vyprazdňoval střeva v samotném Bílém domě, v jedné z nejhistoričtějších a nejmilovanějších budov na této Zemi, a někdy chodil na velkou stranu jen několik minut předtím, než vítal důležité státní návštěvy.
Zpráva popisuje křiklavými podrobnostmi, které šokovaly Ameriku, jak si prezident nesčetněkrát utíral zadek, přičemž použil kus toaletního papíru, který držel v pravé ruce mezi palcem a ukazováčkem (byla to tatáž ruka, kterou prezident podal prezidentu Bolivie). Vyšetřovatelova zpráva tvrdí, že prezident otíral tento kus papíru o svůj konečník, až papír zhnědl, a zešpinavěl.
Washington je v naprostém šoku, vzhledem k tomu, že hrozí další odhalení Clintonovy tajné činnosti na záchodě. "Tahle záležitost jde daleko dál než jen k samému prezidentovi," tvrdí Ken Scar. "V Bílém domě jsou zaměstnanci, kteří museli vědět, co se na tom záchodě odehrává."
Při výslechu prezident tvrdil, že se na záchodě věnoval vlastním záležitostem (to his own business). Později, před vysokou porotou, byl obviněn ze lži, a byl konfrontován s tvrzením, že byl na záchodě na velké straně. Prezident reagoval slovy, že pokud je mu známo, výraz, že se na záchodě věnoval vlastním záležitostem (was attending to my own business) obsahuje i takové věci, které na záchodě dělal.
Ken Scar, naprosto nezávislý a nezaujatý prokurátor odpověděl, že "byznys" podle jeho interpretace (a podle interpretace každého bohabojného Američana, s nímž byl kdy v kostele) znamená vydělávání peněz a to v žádném případě Clinton na záchodě v Bílém domě nedělal. Kromě toho, senátor z Klondike navrhl ve sněmovně reprezentantů, aby byl prezident Clinton donucen zaplatit za veškerou dobu, kterou strávil - na náklady amerických daňových poplatníků - tajným vyprazdňováním střev a močením v jedné z nejhistoričtějších a nejmilovanějších budov na této Zemi.
Amerika se s hrůzou připravuje na zveřejnění dalších podrobnosti o tom, jak se prezident vrtal v nose, šťoural si do ucha, prděl, krkal a nechával za sebou skvrny - a to všechno na nejsvatějších místech naší planety.
I když odebrání se na záchod v Bílém domě samo o sobě není dostatečným důvodem pro zbavení Billa Clintona prezidentské funkce, podle politických analytiků ta skutečnost, že prezident přísahal před vysokou porotou možná důvodem pro zbavení Clintona prezidentského úřadu je. Obrana Bílého domu, že prezident jen použil eufemismu, který většinou užívají lidé, když jdou na záchod, byla jeho oponenty zesměšněna. Plánují také prezidenta dále ztrapnit tím, že zveřejní videozáznam, jak prezident sedí na záchodové míse. V reakci na protesty členů Demokratické strany konstatoval předseda sněmovny Newt Gynekolorich, že "američtí občané mají právo vidět, co dělal jejich prezident v jedné z nejhistoričtějších a nejmilovanějších budov na této Zemi".
Někteří političtí analytikové poukázali na to, že v budoucnosti zřejmě schopní lidé budou odrazeni od kandidatury na prezidenta tím, co mnozí vidí jako hon na čarodějnice. Také tvrdí, že mezi budoucími kandidáty na amerického prezidenta budou asi jen ti, kteří jsou lepší nebo důslednější lháři než Bill Clinton, anebo republikáni, kteří, jak známo, nikdy na záchod nechodí.
Tomáš Ježek revizionista
Milan Znoj
Vyšlo v dvouměsíčníku Listy, který si můžete objednat zde.
Od jara loňského roku začalo u nás období změn. Nejprve se dělala korekce vládní politiky. Ta ovšem s podzimem získala výbušné politické rysy, až došlo k zemětřesení, při němž jeden politický kontinent, zvaný Klausova ODS, málem vzal za své. Leč Klausova ODS se udržela a vedle ní se vynořila nová formace US, usilující o obrodu pravice. Ačkoli se zdá, že se mnoho nezměnilo, že US je ODS II, jedna důležitá okolnost je hodna úvahy. Neoliberalismus, který byl ideovým vzorcem ospravedlňujícím budování svobodné a demokratické společnosti, ztratil na důvěryhodnosti a zřejmě si žádá určitou revizi. Není místa na důkladnou analýzu. Toto téma lze ale pojednat i v malém. Jeden z hrdinů neoliberalismu u nás Tomáš Ježek se již před časem nechal slyšet, že s trhem to není tak jednoduché, jak se zdálo: trh není svévole, ale dodržování pravidel, často říká. Jak dalekosáhlá ideová změna se skrývá za těmito Ježkovými výroky? Nejsou nezajímavé, doprovázely jeho cestu z fondu národního majetku, kde dbal na privatizaci, do komise pro cenné papíry, kde hodlá dbát na regulaci kapitálového trhu.
Byly doby, kdy se Tomáš Ježek nechal označovat za “otce privatizace", a kupónovou privatizaci dokonce sám hrdě vydával za svůj vynález. Upřímné nadšení, s nímž k věci přistupoval, mělo dvě stránky. Bylo odzbrojující - takže i vzdorovití poslanci někdejšího federálního parlamentu bez okolků schválili předložený zákon poté, co jim Tomáš Ježek spíše gesty než slovy předvedl jeho důležitost. Bylo však také bezelstné - není náhodou, že zrovna Tomáš Ježek je autorem hned dvou ze čtyř legendárních výroků o české privatizaci. Vedle “divokého Východu" Dušana Třísky, “nerozlišitelnosti špinavých peněz" Václava Klause se hned skví dvě myšlenky Tomáše Ježka: “privatizace je závod mezi právníky a ekonomy, v němž se ekonomové nesmí nechat od právníků doběhnout" a “ trh si morálku vynutí sám".
Od té doby se hodně zprivatizovalo, něco vytunelovalo a Tomáš Ježek začal měnit slovník. Ještě jako předseda rozpočtového výboru parlamentu najednou uznal, že jistá regulace kapitálového trhu je nezbytná, má-li to být trh důvěryhodný, a začal prosazovat zřízení komise pro cenné papíry, která by na kapitálovém trhu dbala na dobré mravy obchodníků. “Trh to není džungle, ale pravidla, která se musí dodržovat", prohlašoval nyní Tomáš Ježek. Našel hodně spřízněných uší. Ostatně není se co divit, kdo by této zásadě odporoval? Ani skálopevný hlasatel trhu bez přívlastků by něco takového nepopíral, pouze by tvrdil, že jeho trh bez přívlastků k žádné džungli nevede. Jenomže k čemu vedla privatizace po česku, to jsme zakoušeli na vlastní kůži a viděli na vlastní oči. Věřejnost najednou přicházela o iluze, které o budování kapitalismu v Čechách zprvu měla. Slova Tomáše Ježka padla na úrodnou půdu, zdálo se dokonce, že Tomáš Ježek zmoudřel. Najednou uměl rozlišit mezi falešným liberalismem a liberalismem řádným a ten falešný se mu ani za mák nelíbil. Vypadalo to, že se postavil po bok těm, co rozlišovali již delší dobu, např. Jan Sokol mezi “gangsterským" kapitalismem a kapitalismem spořádaným.
Tomáš Ježek nyní zdůrazňuje, že tržní řád nemůže fungovat bez dodržování pravidel a že tato pravidla jsou vlastně pravidla správného chování. Jenomže každý manažer, který se zapojil do třetí vlny privatizace, a je tak najednou kritizován, se musí zeptat, jaká že pravidla při privatizaci nedodržel? Kupónová privatizace neproběhla bez pravidel. Ve sbírce zákonů si je možno přečíst příslušné zákony. Kromě toho platí trestní právo, občanský zákoník a stohy jiných předpisů. Co znamenají Ježkova slova? Buďto Tomáš Ježek jenom říká, že se mají dodržovat zákony. To je ale chabý základ důvěryhodného trhu a liberální demokracie vůbec. Anebo chce říci, že pravidla, která se ve společnosti mají dodržovat, mají svůj základ v určitých morálních principech, jako je zásada rovnosti, spravedlnosti, odpovědnosti vůči druhým lidem atd. V tom případě by Tomáš Ježek opravdu prodělal určitý vývoj, ale takový závěr ukvapený. Dotyčný muž by nejspíš řekl, že nepodložený. Jemu jde zjevně o to, aby byla zajištěna soukromovlastnická práva, lidově řečeno, aby se nekradlo. Na to by měla stačit policie. Je zde ale zkušenost, kterou jsme učinili nejen my, ale možná i Tomáš Ježek, že policie nestačí, pokud nevládne ve společnosti morální přesvědčení, že se krást nemá. Nikoli represe, ale ona vysmívaná morálka.
Morálka sahá mnohem dále, než jen k dodržování pravidel trhu. Morálka zahrnuje hledisko spravedlnosti. Spravedlnost jsou také pravidla, ovšem pravidla tohoto druhu Tomáš Ježek odmítal a nejspíše stále odmítá. Trh morálku nevytváří, spíše ji předpokládá. Lze sice dokazovat, že si trh vynucuje určité morální zásady jako: s poctivostí nejdál dojdeš, nepoctivost v obchodě se nevyplácíi a pod. Když bude obchodník šidit a podvádět, lidi si to zapamatují, navzájem řeknou a najdou si cestu, jak se začnou před podvodníky chránit, přinejmenším u nich přestanou nakupovat. Bohužel nejen z empirické zkušenosti, ale i na základě racionální úvahy víme, že tak tomu bohužel není. Nepoctivému obchodníkovi sice hrozí špatná pověst, ale zároveň je zde pokušení, kterému se bez morálky těžko odolává a trh si s ním neporadí. Když totiž budou všichni dodržovat pravidla poctivého obchodu, tak ten, kdo je poruší, bude mít výhodu. Takové je pokušení vydělat na tom, že poruším pravidla, která druzí dodržují. Jelikož o této možnosti vědí i ostatní, snadno se jich zmocní podezíravost vůči druhým llidem, neboť když ti pravdila poruší, pak oni jako hlupáci na svou poctivost doplatí. Na takové pokušení a podezíravost je trh krátký, spíše tyto pocity plodí. Bez elementární důvěry k druhým lidem a přirozených pout solidarity se těmto pocitům nedá rozumě čelit, z čehož plyne, že trh bez důvěry a solidarity nemůže fungovat. Něco takového ovšem náš neoliberalismus sotva nahlédne, a tak lze s klidem říci, že Tomáš Ježek zůstává věrným synem své doby.
Může Čechoameričan získat české občanství právní cestou?
Poznámka k dopisu Aji Bufky Tomáši Pecinovi
Aja Bufka píše v BL (21.9.1998) o své snaze získat zpět státní občanství právní cestou. Napadlo mě, že by bylo docela zajímavé, kdyby se k tomu problému vyjádřil nějaký právník, který se na otázky občanství, a to nejen na české, specializuje (což takhle nějaký profesor z Právnické fakulty).
Zmíněný dopis mě zaujal tvrzením, že "z americké strany nebyla dohoda z roku 1928 dodržována (to musí znamenat, že Američané, kteří získali občanství ČSR nebo ČSSR neztratili svoje původní občanství, přestože o tom americká strana věděla poznámka JJ) a navíc od šedesátých let uznávana jako diskriminační".
Nedávno jsem mluvil s jednou bývalou kolegyní, Američankou, která jakousi setrvačností získala kanadské občanství krátce poté, kdy se, po dlouhém pobytu v Kanadě, vrátila z pracovních důvodů do USA. Její informace mi připadá dost zasvěcená, protože se o tomto kroku radila s právníky. Podle ní americké úřady tolerují dvojí občanství v případě, že přísaha s nabytím druhého občanství spojená není protiamerická. V případě Kanady tomu tak je. Lze si ovšem těžko představit, že by americké úřady byly stejně tolerantní v případě, že by americký občan přísahal věrnost státu socialistické soustavy a boji proti světovému imperialismu.
Je velmi dobře možné, že právě existence dohody z roku 1928 usnadnila a možná vůbec umožnila československým emigrantům americké občanství v určitém období získat.
Lze jistě diskutovat o tom, proč někdo má dvojí občanství a někdo ne. Jenže v této sféře neplatí žádná logika, ale předpisy a data a prošlé termíny a politika zrovna vládnoucí vlády.
K rekonstrukci Kongresového centra Praha
Prikladam neco pro zasmani kolem rekonstrukce KC Praha a kongresu MMF.
Pražský primátor Jan Koukal by nechtěl, aby Praha přišla o "čestné
postavení města, které 'vykopne' světovou ekonomiku do 21.století". Řekl do
ve středu 23.9. ráno v odpovědi na tzv.otázku dne Radiožurnálu.
Co na to Radio Jerevan?
"Pan primator to rekl v podstate spravne. Tak jenom pro upresneni, ve
skutecnosti je to tak, ze pokud bude Jan Koukal primatorem, prijde Praha o
postaveni cestneho mesta at bude chtit nebo ne, a svetova ekonomika ji
'vykopne', rozhodne vsak ne do 21. stoleti."
Tolik Radio Jerevan.
V nedeli Koukal s vaznou tvari
tvrdil v televizi, ze svetove agentury snizily rating CR proto, ze vladu prevzala
socialni demokracie (ve skutecnosti to bylo kvuli hospodarskym vysledkum za
2. ctvrtleti, ktere byly par dni pred tim zverejneny). To je dobre
vypocitana, ba primo goebbelsovska lez, protoze spousta lidi tomu bude
verit, zvlaste pod tlakem toho antizemanovskeho hnusu, ktery se vali skoro
ze vsech medii.
A krome toho, tento citat skoro potvrzuje moji hypotezu. Koukal, a mozna
Klaus a spol. snad skutecne veri, ze MMF ridi svetovou ekonomiku! I kdyz
mozna je situace prozaictejsi, stalo by za to zjistit, kdo tu rekonstrukci
za dve miliardy bude provadet nebo uz provadi.
Vláda schválila garanci pro Kongresové centrum - proč?
Dnes jsem se dočetl následující zprávu (MF on-line):
19:46 Vláda schválila garanci pro Kongresové centrum
"Vláda ve středu souhlasila se státními garancemi na vydání obligací ve výši
dvou miliard korun na rekonstrukci a dostavbu pražského Kongresového centra,
kde se má konat v roce 2000 konference Mezinárodního měnového fondu (MMF) a
Světové banky (SB)."
Velice by mne zajímalo pozadí tohoto rozhodnutí. Z jistých kusých informací
vyplývá, že konference MMF se v Praze uskuteční pouze tehdy, pokud bude
Kongresové centrum přestavěno. Další informací nám sděluje, že ona přestavba
bude stát 2 miliardy. V akci se velice angažuje Václav Klaus, primátor
Koukal, Václav Havel a dokonce i Miloš Zeman.
Co mě však nejvíce zajímá, je návratnost této investice. Znamená fakt, že se
kongres MMF uskuteční u nás, že nám automaticky někdo nabídne dar v hodnotě
přesahující 2 miliardy? Další otázky jsou nasnadě: Proč současný Palác
kultury (či Kongresové centrum) není vyhovující? Musí přestavba stát onu
zmíněnou sumu? Kdo jsou hlavní kandidáti na realizaci zakázky - jaké jsou
jejich kontakty na politické špičky?
Obzvláště v současné době, kdy pravice (v opozici) lomí ruce nad výší
navrhovaného schodku, je výše této investice (je-li vůbec investicí?)
pozoruhodná. Myslím si, že toto rozhodnutí by mělo být soustem pro řádnou
investigativní novinářskou práci.
Jan Macháček, Manchester
Upozornění k dokumentu o Jazzové sekci
Karel Mašita píše Radě České televize
Rada České televize
Kavčí hory, 140 70 Praha 4
Praha 23. 9. 1998
věc: Upozornění k dokumentu o Jazzové sekci
Vážené panstvo radní!
Po dnešním detailním přečtení Britských listů z letošního 18. září jsem
zjistil, že rozsáhlý materiál o mé (!) práci na televizním dokumentu o
Jazzové sekci obsahuje v závěru také vyjádření tajemníka GŘ ČT Jiřího Kučery
z letošního 17. září. Jelikož tento člověk zajisté nemá v náplni práce
vyjadřovat se k tvůrčím věcem v ČT, žádám Vás tímto, abyste ho na to
upozornili a abyste na to upozornili též gen. řed. p. Puchalského.
Neboť: tajemník Kučera jen papouškuje nahoráznosti producenta Hynieho,
který námět na tento pořad ze mě za směšných 7 000 Kč (cca 140 liber) bez
dalšího zaplacení vylákal de facto podvodem, nyní neví, jak ze všeho
vycouvat a proto mě už jen osočuje. K. Hynie je ostatně prapůvodcem naší
současné vzájemné nevraživosti, možná z toho má soukromou radost, a gen.
řed. Puchalský to svojí nabubřelostí jenom zhoršuje. Každopádně jeho
tajemník nebude rozhodovat o tom, kdo, jak, s kým a kdy bude tuto věc
realizovat.
Znovu Vás tedy upozorňuji, že nebýt původně "vstřícného" přístupu K. Hynie
ke mně v této mé (!) práci, nikdy by ode mě zadarmo nezískal nyní už
komplexní a konkrétní faktografii, dle níž už vlastně kterýkoli producent v
ČT může tento dokument realizovat. Zamyslel se v ČT vůbec někdo nad tím, že
přede mnou nikdo tuto práci ČT nenabídl a že pár jedinců projevilo zájem
ovlivňovat jí až poté, když už bylo vše mnou napsané - aniž by ovšem znali
obsah této práce?
A nepřipadá Vám podezřelé, že náhle bylo vše rychle
zastaveno? Buďte té lásky, prosím, a nechte si předložit od K. Hynieho
všechno - tedy nejen to, co se mu "hodí"; např. nabídnout spolupráci TV BBC,
byl a je výhradně můj nápad!
Pokud tedy ČT má zájem, aby "vznikl dokument o Jazzové sekci", nemůže trvat
na tom, že na něm musejí spolupracovat všichni členové a příznivci Jazzové
sekce, kterých bylo zhruba čtvrtmiliónu.
To je stejně absurdní, jako kdyby
někdo tvrdil, že např. o císaři Karlu IV. a jeho době smí psát jen Karel IV.
a několik jeho příživníků.
A vůbec: proč se nikdo dosud nezeptal na názor
zakladatele a předsedy Jazzové sekce Karla Srpa, který již v roce 1969
prosazoval její úřední registraci?
S úctou děkuji za Vaše důkladné přemýšlení, pánové!
Karel Mašita
BBC - TV Centre, 80 Wood Lane, W 12 O TT
cestou České televize, Kavčí hory, 140 70 Praha 4
Návrh dopisu na koprodukci s BBC (UK GB)
Praha 17. 2. 1998
Vážení!
Navrhujeme Vám koprodukci dokumentárního pořadu o Jazzové sekci.
Jazzová sekce byla nejrozsáhlejší protikomunistickou kulturní organizaci v
Československu. Měla tisíce členů a příznivců. Uspořádala stovky koncertů,
filosofických seminářů, výstav, divadelních představení i setkání s
význačnými osobnostmi z celého světa. Vydala tisíce knih, časopisů a dalších
publikací. Aktivně podporovala celou řadu protirežimních akcí, za které byli
její členové i příznivci vězněni a perzekvováni.
Veřejnoprávni Česká televize s Vámi chce navázat spolupráci proto, že
Jazzová sekce byla členem Mezinárodní jazzové fedarece při Hudební radě
UNESCO se sídlem v Londýně. Na Evropském kulturním foru v roce 1985 její
problematiku přednesl vedoucí britské delegace Norman St. John Stevas. Svoji
podporu ji veřejně vyjadřovala celá ředa britských a dalších umělců. V
právní oblasti jí výrazně pomáhal přední britský právník Geoffrey Robertson.
Častými hosty festivalů moderní hudby, které Jazzová sekce pořádala, byli
britští hudebníci z hnutí Rock in Oppozition. V rozsáhlé podpisové akci
proti jejímu nezákonnému věznění ji podpořili například sir Yehudi Mehunin,
sir Elton John, Phil Collins, Artur Miller, Tom Stoppard, sir Paul
McCartney, a desítky dalších význačných světových osobností. Při Následné
schůzce o plnění helsinských dohod v letech 1986 - 1989 ve Vídni zasáhl
"Případ Jazzová sekce" významně do procesu uvolňování politického napětí ve
Evropě.
Předpokládaná podoba dokumentu jsou tří až čtyřdílné zhruba hodinové
vysílací bloky dle historie Jazzové sekce od roku 1965 do roku 1991 formou
investigativní žurnalistiky a rádi bychom v něm využili Vašich archivních
materiálů a vhodnou reciprocitu.
Karel Mašita - autor
Miloš Zábranský - režisér
Pozn.
Karel Mašita - původně rockový hudebník, nyní 25 let novinář
(několikrát už kvůli této práci ve Velké Británii byl.)
Miloš Zábranský - režisér hraných i dokumentárních filmů.
