ČR a utajování informací: Kdy získáme informace o toxickém znečištění?
Plzeňská ekologická nadace, Nadace Partnerství a Děti Země
Opet se oddalila doba, kdy se obcane, novinari a dalsi zajemci budou
moci dozvedet, jak podniky znecistuji zivotni prostredi
Za posledni rok totiz nedoslo k viditelnemu pokroku
v priprave integrovaneho registru znecisteni prostredi.
Vyzkumny ustav organickych syntez a.s. totiz v
rozporu se slibem sveho zastupce, ing. V. Mejstrika, nepredlozil
doposud zadne materialy, ktere v ramci projektu financovaneho
Ministerstvem zivotniho prostredi CR ma zpracovat.
Čekání na Godota?
Vymluvnym dukazem podivneho pristupu Ceske republiky k vytvoreni registru znecisteni prostredi je fakt, ze registr jiz
rok pracuje v Mexiku, kde priprava zacala ve stejne dobe jako CR.
Cesky registr vsak verejnosti slouzit nebude ani v roce 1999. Nize
podepsane nevladni organizace jsou takovym pristupem ministerstva zivotniho prostredi i Vyzkumneho ustavu organickych syntez znacne znepokojeny.
Priprava registru v CR zacala jiz v roce 1994 a odpovednost za ni nese
odbor ekologickych rizik a monitoringu ministerstva zivotniho prostredi . Analyza zpracovana nevladnimi organizacemi
konstatuje, ze doposud nebyla zodpovezena rada otazek, jez pro
zavedeni registru klade Organizace pro evropskou spolupraci a rozvoj, jiz je CR clenem.
Na podzim 1997 byla
na zaklade tlaku nevladnich organizaci zrizena "Subkomise pro integrovany registr znecisteni zivotniho prostredi " pri Mezirezortni
komisi pro chemickou bezpecnost. Subkomise stanovila Vyzkumnemu ustavu organickych syntez, jake
materialy ma v ramci projektu zpracovat. Avsak tento vyzkumny ustav vysledky sve
prace v rozporu se svym slibem nepredlozil. Navic se ukazalo, ze neni
podepsan ani kontrakt se subdodavatelem, kterym ma byt Vysoka skola
chemicko-technologicka v Praze zastoupena ing. Z. Belohlavem.
Komu a čemu slouží takovýto registr?
Integrovany registr znecisteni prostredi je verejne pristupna databaze mnozstvi znecistujicich latek
unikajicich z konkretnich podniku do zivotniho prostredi. Firmy u vybranych latek
kazdorocne hlasi mnozstvi, ktere uniklo do ovzdusi a do vody nebo se
stalo soucasti pevneho odpadu. Hlaseni obsahuje i zakladni informace
podniku (jmeno, adresa, typ ekonomicke cinnosti), aby bylo mozne
presne stanovit zdroj znecisteni. Napr. majitel pozemku se pomoci registru
dozvi kdo a kolik latek vypustil do ricky, z niz zavlazuje sve pole.
Nebo obcane v registru zjisti, jakymi latkami a v jakem mnozstvi
znecistuji podniky ovzdusi mesta, ve kterem ziji.
Informace obsazene v registru jsou vsem bezplatne dostupne a jejich
castymi uzivateli jsou napr. novinari, zdravotnici, obcanske
iniciativy, odbory atd. Ze zahranicnich zkusenosti vyplyva, ze
moznosti uziti registru jsou velmi siroke. Mezi zajimave patri napr.:
porovnani podobnych vyrobnich zarizeni, vyjednavani obcanu s
prumyslem, predinvesticni analyzy, zavadeni cistejsich technologii,
prevence znecisteni, snizeni produkce odpadu.
Integrovany registr znecisteni zivotniho prostedi na Internetu
Plzenska ekologicka nadace a Deti Zeme pripravily s podporou Nadace
Partnerstvi specialni internetovou stranku otomto registru:
Obsahuje zakladni informace o registru a
prehled registru fungujicich nebo pripravovanych v zahranici. Soucasti
stranky je i analyza stavu priprav registru v Ceske republice.
Miroslav Suta, Plzenska ekologicka nadace
(tel/fax: 019-7455905, e-mail: pen@iol.cz)
Ondrej Velek, Nadace Partnerstvi
(tel/fax: 02-7816727, e-mail: ondrej.velek@ecn.cz)
Jindrich Petrlik, Deti Zeme
(tel/fax: 02-22780052,e-mail: jindrich.petrlik@ecn.cz)
Jak Václav Havel navrhuje své nástupce
Měl bych stručný komentář k této zprávě:
Havla nutí k úvahám o nástupcích důvěryhodní lidé
PRAHA 23.září (ČTK) - K úvahám o nástupcích v úřadu prezidenta je Václav
Havel nucen silným tlakem ze strany nejmenovaných důvěryhodných lidí. Havel
to uvedl v souvislosti prohlášením, kdy jmenoval tři osobnosti, které by se
mu zamlouvaly jako budoucí čeští prezidenti.
"Na mne je činěn z pro mě ne zcela srozumitelných důvodů velmi dlouhý
tlak ze strany velmi důvěryhodných lidí, včetně některých nejvyšších
politiků, abych prý někoho jmenoval, že prý je to tabu, a že za to mohu já,"
vysvětlil Havel. Zopakoval zároveň, že o budoucím prezidentovi nerozhoduje
jeho předchůdce, nýbrž Parlament.
I když Havlovi zbývají do konce jeho funkčního období více než čtyři
roky, čas od času označí některé osoby za své vhodné nástupce. V úterý řekl,
že jeho důstojnými nástupci by se mohli stát předseda Senátu Petr Pithart,
místopředsedkyně sněmovny a sociálních demokratů Petra Buzková či nynější
ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Albrightová. Přiznal, že se
svojí přítelkyní Albrightovou, dívčím jménem Marií Korbelovou, o této věci
dosud nehovořil, protože jej to napadlo až na zpáteční cestě z USA.
Před časem Havel řekl, že by na svém místě rád viděl například
katolického kněze Tomáše Halíka, a že ví o dalších asi šesti lidech, kteří
by tuto funkci mohli zastávat.
S výjimkou Petra Pitharta jsem uvedenými jmény trochu zděšen
Pokud jde o Petru Buzkovou, ta by se nástupkyní V. Havla nemohla stát bez
účelové změny Ústavy, která stanoví minimální věk pro prezidenta ČR 40 let,
přičemž P. Buzková je narozena 7.12.1965. Navíc se jedná o bývalou
sekretářku Celoškolského výboru SSM Karlovy univerzity (je tedy
pravděpodobné, že se podílela na vypracovávání některých prohlášení tohoto
orgánu "odsuzujících antisocialistické živly a podporujících politickou
linii KSČ") a dle neoficiálních seznamů zveřejněných P. Cibulkou byla vedena
v registru svazků STB v kategorii "důvěrník" (viz http://stb.promedia.cz/).
V této souvislosti je opravdu pozoruhodné, že, narozdíl od ní, která se
proti tomu ani soudní žalobou nebránila, jejímu stranickému kolegovi
Kavanovi nedávno byla v médiích údajná takováto minulost vyčítána - přes
pravomocný rozsudek soudu.
Nevím, zda Madeleine Albrightová má občanství ČR. Pokud ne, V. Havel
tedy předpokládá v dohledné době navrácení občanství exulantům žijícím v
USA, což by pro Jiřinu Fuchsovou a dalších "29 999" Čechů byla dobrá zpráva.
Pochybuji o tom, že by se M. Albrightová dočkala spontánního přijetí občany
ČR (xenofobie a antisemitismus jsou u nás značně rozšířené) a vzhledem k
tomu, že vlastně celý život prožila ve zcela jiných politických a kulturních
poměrech, adaptace na podmínky našeho "absurdistánu" by pro ní byla značně
obtížná. Osobně nevěřím tomu, že by byla ochotna nabídku na úřad prezidenta
ČR přijmout.
Tomáš Halík je katolický kněz,tedy podle ustanovení církevního práva
(Can. 285, § 3, CIC 1983) nesmí (bez dispensu) přijmout veřejný úřad, jehož
obsahem je účast na výkonu světské moci. Současný papež je striktně proti
dispensům z tohoto ustanovení, jde li o významné státnické funkce.
Prezident sice pochopitelně nemusí vědět všechno, avšak nevidím třetí
možnost kromě těchto dvou:
1. vystoupení, o kterém si musí uvědomovat, že bude mít značnou mediální
odezvu, prezident nekonzultuje se svým týmem;
2. nikdo z jeho týmu ho na výše uvedené problémy neupozornil;
Obě dvě tyto možnosti jsou nepochybně na pováženou.
Ve svém článku jsem totiž napsal, že media někdy ovlivňuji a někdy dokonce určují agendu, třeba tím, že přijdou na nějakou lumpárnu nebo dají slovo někomu, kdo přijde s něčím tak závažným, že se to ani přejít nedá. Dobře fungující media čas od času přinuti vládu, parlament i politické strany změnit agendu a to často k jejich nelibosti.
Výrazy "někdy ovlivňují agendu" a "někdy určují agendu" jsem použil proto, že kategorické "musejí určovat agendu", vede ke stejně kategorickému "nesmějí určovat agendu". Ačkoli to je tak trochu hra se slovy, měl jsem pocit, že v diskusi o ČT je spojení "musejí určovat agendu" vykládáno až moc doslovně.
Ivan Kytka jistě nepřišel do šéfovského křesla zpravodajství ČT s tím, že vláda a parlament bude tancovat podle toho, jak on píská.
Ivo Mathé, alespoň jak se mi z jeho výroků zdálo, funkci medií ovlivňovat a někdy dokonce určovat agendu politikům zrovna nevítá. Tím ovšem automaticky naráží na problém, jak divákovi předložit objektivní, ověřené, všestrané a vyvážené informace a nedostat se při tom do konfliktu s jednostrannou vládní propagandou a v jejím důsledku k tomu, že druhá strana, tedy politikové, bude muset brát v úvahu svobodně vytvořený názor diváků (veřejnosti) a přizpůsobit svou agendu dané situaci.
Vezměme vstup do ČR do NATO jako příklad. Co v tomto případě představují ony objektivní (atd) informace. Stačí sdělit, že si to přeje Václav Havel s tím, že si veřejnost udělá svobodný názor typu - když to Vašek propaguje, tak to musí být dobré, a je to? Nebo se má divák dozvědět, že na západě existují politikové a vojenští odborníci (nikoli levicoví), kteří před rozšiřováním NATO varují?
Nemohu polemisovat s Ivo Mathé o tom, do jaké míry se mu podařilo učinit ČT nezávislou na establishmentu. Ivo Mathé odvozuje, že kdyby byl na jeho straně zůstal, "seděl by pravděpodobně dodnes v ČT". Tvrdí, že právě nezávislost ČT rozčilovala politiky, parlamentní komisi, Radu České Televise, Radu pro vysílání a konec konců i šéfy komerčních stanic.
Chtěl bych se u tohoto výroku zastavit, přestože jsem, zase to zatracené slovíčkaření, ve svém článku napsal: "Ivo Mathé se zde (míněno názorem vysloveným v diskusi) postavil na stranu establishmentu". Pokud má Ivo Mathé pravdu, že to byla dobytá nezávislost ČT, která ho pravděpodobně stála ředitelský post, pak je skutečně nutné, aby byl zveřejněn projekt Puchalského, s nímž konkurs na ředitele vyhrál. Vzniká totiž závažné podezření, že se instituce, které Ivo Mathé jmenuje, pokusily, nepochybně v rozporu se zákonem o ČT, podřídit tuto instituci svým zájmům. To znamená vrátit vývoj ČT zpět.
Přirovnání Kytky k Murdochovi nebo Železnému jsem nezesměšňoval. Vyjádřil jsem pouze názor, že nemá smysl, ať již je příklad jakkoli zjednodušený. Lidé jako Murdoch (a do jisté míry) i Železný již moc mají a kontrolní mechanismy, které by ji omezovaly prakticky neexistují. Naproti tomu nebezpečí, že management veřejnoprávního sdělovacího prostředku podlehne chuti "držet v rukou mediální opratě", je kompensováno existencí zákonů a v jejich rámci zřízených kontrolních institucí. Je jistě možné, že se prostředku může zmocnit i regulační orgán, ale snad je třeba věřit, že alespoň něco ve společnosti funguje a když ne, tak, že je možné ozvat se.
K tomu, že šéfové komerčních stanic nemají ČT v lásce, bych poznamenal, že to je obecný stav věcí. Trnem v oku jim ovšem není nezávislost, ale to, že veřejnoprávní sdělovací prostředek odčerpává peníze, které by jinak mohli získat sami. To je stejné v ČR jako v Kanadě v případě CBC.
To, že vlastníci soukromých sdělovacích prostředků mohou jejich prostřednictvím prosazovat vlastní politické zájmy (a že to dělají), dokazuje například majitel řady deníků v Britské Kolumbii, Black. Tomu se nelíbí návrh smlouvy, kterou uzavřela provinční vláda s představiteli Indiánů ohledně územních sporů a práva na využívání přírodního bohatství. Pan Black nařídil, že všichni editoři musejí psát úvodníky proti této smlouvě a pokud se jim to snad příčí otisknou to, co jim dodá z pera ochotnějších. Nedovedu si představit, že by něco takového mohl svým editorům nařizovat třeba ředitel CBC.
Ivo Mathé píše v začátku svého článku o "strmém výstupu ČT na evropský standard" a o něco dále, že jsem zúžil svůj výklad na zpravodajství. Několikrát jsem ve svých příspěvcích zdůraznil, že až na malé výjimky nemohu ČT sledovat. Nicméně diskuse o ČT mě zajímá - právě proto že jde o zpravodajství - a proto do ní vstupuji. Nemohu se vyjádřit k jednotlivým televisnim pořadům a k tomu jak se jejich úroveň poměřuje s evropským standardem. Termín strmý výstup mě ovšem zaujal, protože naznačuje, že se ČT byla hluboko pod ním. Jen ve zpravodajství ? Nebo všeobecně? Čeho se ten standard týká - myšlenky, technického zpracování, moderátorů, pohotovosti přísunu informací? A co z něj stojí za dohánění ?
Církevní majetek a černovlasé blondýnky
Václav Žák
Vyšlo v dvouměsíčníku Listy, který si můžete objednat zde.
Před vládou ČSSD stojí jeden z nevyřešených polistopadových problémů: vztah církve a státu. Bohužel, diskuse o této trvalce je těžce poznamenána převládajícím zmatkem kolem restitucí "církevního" majetku. Věc je přitom celkem prostá: "církevní" majetek nemá soukromý statut. Už podle rakouských zákonů církev majetek nevlastnila, ale spravovala.
Vraťme se poněkud zpátky. Po vzniku první republiky se problémem vztahu státu a církve zabývala komise při Ministerstvu školství složená z profesorů právnické fakulty, zástupců všech církví a parlamentních politických stran. Prof. Henner, který komisi vedl, její práci uvedl obsáhlou historicko-politickou rešerší, v níž ukázal vývoj vztahu státu a církve. Rozlišil v něm tři varianty: (1) stát a církev jsou jedno tělo, (2) církev (nebo církve) mají veřejnoprávní statut, tj. plní určité funkce veřejné správy (to byl stav za Rakouska-Uherska), (3) církev a stát jsou odloučeny.
Původně úzké propojení světské a církevní moci v teokratickém státě se tedy v liberálních státech rozvolňovalo až do naprostého oddělení státu a církve. Z pojetí, že stát nemůže mít preference v oblasti víry, vychází i Listina základních práv a svobod. Článek 2 zní: “Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání". Listina tedy předpokládá odluku: v jiném uspořádání nelze tento článek Listiny naplnit. Snad vláda ČSSD přestane považovat Listinu za "plevel v ústavě" a začne se jí řídit.
Odluka nebyla nikde jednoduchá, církev se výsadního postavení zříkala velmi nerada. Majetek v tom hrál pochopitelně významnou roli. Prosazení státu jako suveréna vedlo k tomu, že se na církevní majetek, získaný v čase propojení státu a církve, začalo nahlížet jako na určitý typ veřejného majetku, který je státem církvím svěřen, aby mohly vykonávat svěřené úkoly státu (např. vedení matrik). Církev nemohla majetkem volně disponovat, dispoziční právo měl stát. Stejný vývoj proběhl i v Rakousku-Uhersku. Po přijetí zákona 50/1874 o úpravě vnějších poměrů katolické církve měl církevní majetek veřejnoprávní statut.
V první republice se odluku státu a církve nepodařilo uskutečnit, ačkoliv si ji prezident Masaryk výslovně přál. Komise doporučila odluku odložit. Podle ní si nově narozený stát nemohl dovolit ostrý konflikt s církví bez rizika ztráty Slovenska. Tehdy byl ještě v živé paměti konflikt, který se odehrával při odluce církve a státu na počátku století ve Francii. Francouzská odluka je názorným příkladem, o jak hluboký zásah se jednalo: veškerý nemovitý církevní majetek přešel na stát a na obce. Kultovní budovy (kostely, synagogy atd.) byly bezplatně předány církvím k užívání, o objekty prohlášené za památky se staral stát. Z budov, které přímo bohoslužbám nesloužily - fary, školy, atd. -, platila církev nájem. Z ostatního majetku vznikl fond, jehož výnosy se používaly na podporu financování sociální dobročinnosti církví.
U nás k odluce nedošlo, proto církvím zůstal veřejnoprávní statut. Ani komunistický režim totiž neudělal odluku církve od státu, naopak, církev ke státu ještě úžeji připoutal. Jenže v případě, má-li církev veřejnoprávní statut, jsou zásahy státu do církve běžné, dokonce nutné. Plní-li církve některé funkce státu, musí mít stát nad církví kontrolu. Plnou autonomii získávají církve teprve tehdy, dojde-li k odluce. Pak stát nemá právo do církví zasahovat, a majetek, kterým církve po odluce disponují, má soukromoprávní statut.
Kardinál Vlk před časem prohlásil, že “ten, kdo tvrdí, že majetek, který je v současné době v rukou státu, je majetek s veřejným charakterem, nemluví pravdu, používá demagogické a populistické triky jakými nás minulý režim ohlupoval 40 let". Kardinál si, bohužel, nenechal udělat kvalitní právní rozbor.
Ocitujme ze stanoviska kanceláře prezidenta Beneše ke sporu, jestli se prezidentské dekrety vztahují na církevní majetek (21. května 1946). “Z těchto teoretických úvah můžeme shrnouti jako výsledek, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce církevní, že však nejsou jeho soukromými vlastníky. Takzvaný církevní majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým, a nemůže být svému účelu odňat bez souhlasu státu. ... Na druhé straně však ... musíme konstatovat, že státní moci přísluší také rozhodnutí, jak v takovém případě s majetkem naložit." (Jde o činnosti vyjmenované v dekretech). Karel Kaplan, Katolická církev a pozemková reforma 1945-48, str. 103.
Obecný pokles právního vědomí během 40 let minulého režimu, kdy se rozdíl mezi “státním" a “veřejným" zcela setřel, vedl k tomu, že nebylo obtížné přesvědčit poslance, aby odhlasovali restituční zákon, který vydával majetek řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví. Tím se udělal precedens, který nemá obdoby: řády a kongregace získaly do soukromého vlastnictví majetek, k němuž měly v Rakousku-Uhersku pouze užívací právo!
Pro církve, zejména katolickou, se tím otevřela lákavá šance: získat do soukromého vlastnictví i svůj majetek. Církve tak už delší dobu otevřeně prosazují model, v němž by měly veřejnoprávní statut, majetek v soukromoprávním vlastnictví, stát by přispíval na údržbu památek - a činnost církví by nemohl nijak ovlivňovat. Jinými slovy, chtějí víc, než kdy v historii měly. Obávám se, že si tím zejména katolická církev velmi škodí.
Myslím, že už je načase, aby se církevní majetek přestal používat jako primitivní metr "opravdové pravicovosti", a konečně začala věcná diskuse, jak má úprava vztahu církví a státu vypadat. Moderní liberální společnost, která zakotvila svobodu svědomí, by měla vytvořit všem církvím pokud možno rovné podmínky. Restituce jsou však pro řešení vztahu státu a církve zvlášť nevhodným řešením. Proč? Obnovily by historicky zděděnou majetkovou nerovnost mezi katolickou a jinými církvemi.
Myslím, že citovaný článek Listiny je slučitelný pouze s odlukou církve od státu. Veřejnoprávní statut církví totiž vede k nutnosti rozlišovat, které církve jsou z hlediska státu "košer". Je pravda, že odluka může ohrozit fungování některých malých církví. Jaký však má smysl církev, o kterou stojí jenom stát, ale ne věřící?
Odluka církve od státu by se měla provést tak, aby provoz církve financovali věřící, péči o památky hradil stát podle zákona o ochraně památek, a humanitární činnost církví podléhala stejným pravidlům jako činnost jiných neziskových organizací. Důsledně by se mělo prosazovat kofinancování: stát by měl pouze přispívat, neměl by církve financovat sám.
Spravedlnost je v moderní společnosti založena na rovnosti šancí, ne na obnovování minulých výsad. Heslo "co bylo ukradeno, musí se vrátit" je, vztaženo na církevní majetek, pouhou ukázkou neznalosti. Nevím, proč se taková hesla běžně tisknou. Budeme snad výroky typu "blondýnky mají černé vlasy" považovat za originální názor?
Obrana: Západ kašle na ostatní svět
Tento názor vyjádřil ve čtvrtečním vydání deníku Financial Times Gerald Segal, šéf studijního oddělení britského Mezinárodního ústavu pro strategická studia.
Na finančních trzích jsme podle Segala v současnosti svědky "úprku ke kvalitě" - a to má znepokojující následky pro světovou ekonomiku. Něco podobného se děje i v oblasti obrany a zahraniční politiky. Tam se projevuje "úprk ke kvalitní bezpečnosti". I to je podle Segala pro svět velmi znepokojující.
Nervózní investoři se stáhli zpět na bezpečné americké a západoevropské trhy. Obdobně politická nestabilitza v Asii, na Blízkém východě a v Rusku začíná ukazovat, jak důležité jsou základní politické a bezpečnostní vztahy mezi Spojenými státy a Evropou. Vzniká tedy mentalita "atlantické pevnosti", do níž se uchýlili Západoevropané a Američané.
Podle Segala je typickým projevem této mentality, že Západ nyní věnuje dosti podstatnou pozornost modernizaci Severoatlantického společenství. Daleko méně pozornosti je věnováno roli OSN jako bezpečnostního nástroje či roli mezinárodního práva.
Také je pravděpodobné, že bude Západ dávat velký důraz na zastavení šíření zvraní, protože se předpokládá, že balistické řízené střely (jaké nedávno testovala Severní Korea) budou brzo k dispozici zemím, které nemají zbraně hromadného ničení. Irák, Indie a Pákistán chtějí takové řízené střely.
V Americe a v Evropě donedávna vládla důvěra, že si Organizace spojených národů bude schopna poradit s teroristickými státy. Ale když se nepodařilo přinutit Irák, aby se podřídil inspekčnímu programu OSN, vedlo to přirozeně k požadavkům, aby západ začal jednat samostatně, jednostranně.
Potíže Ruska vedly Spojené státy a Západ daleko více k tomu, aby se soustředil na NATO. Vzhledem k tomu, že i nejpozitivnější výsledek nynějšího vývoje bude znamenat, že v Moskvě bude vláda nepřátelštější Západu než nyní, je obtížné argumentovat, že by Moskva měla mít právo veta nad mezinárodní bezpečností. Ale ani vývoj v Rusku neznamená, že by v brzké době došlo k podstatnějšímu rozšíření NATO. Namísto toho budou do NATO přijaty důležité ("kvalitní") středoevropské země - Polsko, ČR a Maďarsko a důraz bude položen na stavbu zdí proti vnějšímu chaosu. Volání o pomoc od států, zanechaných na druhé straně, bude sice sílit, ale členské země NATO dobře vědí, že riziko, které v současnosti hrozí z Ruska, je založena na hrozbě vnitřního rozkladu a nikoliv na hrozbě vnější agrese.
Západní vojenští činitelé tedy "prchají směrem ke kvalitě" a vzdávají se grandiózních snů o všeobecné světové bezpečnosti. Je zjevné, že západní mocnosti budou stále méně ochotné zasahovat do válečných konfliktů na různých místech světa. Afričané budou ponecháni, ať si věci vyřeší sami, jak se to zrovna děje v Kongu. Nikdo nezasáhne v Kambodži ani v Barmě. Malajsko a Indonésie se mohou vnitřně roztrhat na kusy, západní armády si toho nebudou všímat. Západ nebude zasahovat ani v konfliktech mezi státy, které už nejsou na jeho radarových obrazovkách. Regionální mocnosti jako Írán či afghánský Taliban budou klidně moci vést místní války. Jestliže budou Indie a Pákistán chtít použít své jaderné zbraně, je možné, že jim v tom nikdo nezabrání. Pokud se octnou etničtí Číňané v Indonésii nebo v Malajsku v obtížné situaci, kdo zabrání Číně, aby "pomohla svým krajanům"?
Mocenské vakuum vyplní podle Segala v některých částech světa "zprivatizovaná bezpečnostní opatření". V Africe a v bývalé Jugoslávii už nyní jsme svědky toho, jak soukromé bezpečnostní firmy jako Sandline a Executive Outcomes hromadí vojenskou moc, jakou dříve mívaly jen státy. Rozklad Ruska způsobí, že se na trhu objeví větší počet ruských vojáků, možná i se zbraněmi hromadného ničení.
Bude ovšem velmi obtížné udržet politiku "úprku do kvalitní bezpečnosti," varuje Segal. Terorismus, onen klasický nástroj slabých, užívaný proti silným - se stane rostoucí hrozbou. Členové Severoatlantického společenství si uvědomí, že "válka proti terorismu" je stejně tak nesmyslná jako "válka proti narkotikům". Zejména zranitelné budou země na okraji světa, jako Japonsko, Austrálie a Izrael.
Američané prosazují argument, že je možno atlantickou pevnost uhájit supermoderní vojenskou technologií, takzvanou "revolucí ve vojenství" (Revolution in Military Affairs), kdy válku povedou počítače, nikoliv lidé a stroje. Stoupenci této teorie argumentují, že moderní verze diplomacie, založené na ozbrojených člunech sice asi neposkytne absolutní bezpečí, ale že dokáže udržet svět mimo atlantickou pevnost v uctivé vzdálenosti. Evropané na druhou stranu vidí situaci jako "revoluci ve strategických záležitostech", kdy chudí a slabí budou používat teroru, zbraní hromadného ničení a informačních zbraní k tomu, aby rozbili obranu bohatých a mocných. Využívání hypermoderních zbraní na velké vzdálenosti jen poskytne odpůrcům Západu argumenty, že je Západ morálně slabý a že je nepřipraven na skutečný boj. Ti, kteří umisťují na internet stránky s adresou Taleban.com jsou také schopni zlikvidovan kalifonrský bankovní systém pomocí informačních zbraní, které je obtížné vypátrat. Zřejmě se ukáže, že "úprk ke kvalitní bezpečnostní obraně" bude pro Západ stejně tak neuspokojivý jak je neuspokojivý nynější úprk světových finančních trhů směrem k "ekonomické kvalitě".
Kněží začínají ztrácet v Íránu vliv
Írán dobře ví, že je Taliban financován Saúdskou Arábií a Saúdská Arábie je na Blízkém Východě nejoblíbenějším spojencem USA
Před pěti dny konstatoval vlivný íránský ministr kultury Ajatolláh Mohažerani, že osmdesát procent íránské armády a revolučních gard hlasovalo v loňských volbách pro prezidenta Mohammada Chatámího.
Je-li to pravda, znamená to, že íránský prezident, který nyní požaduje "dialog mezi civilizacemi" má moc zajistit, aby jeho země už nikdy nepadla do rukou konzervativním kněžím.
Namísto aby vojensky vpadla do Afghánistánu, kdy byli zavražděni íránští diplomaté a kde byly zmasakrovány tisíce šiitských muslimů, lidí stejné víry jako jsou Íránci, íránská vláda se rozhodla vyjednávat se sousedními zeměmi a přijala americký návrh okamžitého příměří, vyjednávání pro vyřešení situace etnických skupin v Afghánistánu a mezinárodní vyšetřování vraždění civilistů.
Prezident Chatámí nyní konstatuje, že " kdyby lidstvo na prahu nového tisícileté dokázala věnovat veškeré své úsilí na to, aby byl institucionalizován dialog, ponechalo by pro příští generace cenné dědictví."
Fatwa, kterou vyhlásil Ajatolláh Chomejní proti spisovateli Salmanu Rushdiemu, nebude zrušena. Chomejní se stal v očích šiitských muslimů světcem a jeho zrušit jeho rozhodnutí by bylo podobné, jako kdyby se někdo pokusil vyškrtnout z bible epištoly svatého Pavla. Nicméně prezidet Chatámí řekl, že jeho vláda se nebude snažit usmrtit Salmana Rushdieho. Spisovatel by měl být víceméně v bezpečí, i když nikdo nemůže zaručit, že se nějaký extrémista nerozhodne Rushdieho přece jen zavraždit.
Bitva mezi stoupenci prezidenta Chatámího a íránským náboženským předákem Ajatolláhem Ali Chameneím probíhá v tisku. Časopis Rah-e No (Nová cesta) zpochybnil princip, že by íránský stát měl vůbec mít duchovního vůdce. Časopis byla za to dočasně zakázán, poté, co Ajatolláh Chamenei vyjádřil nad články tohoto druhu nelibost.
Duchovní vůdce Chamenei si pravděpodobně přeje válku proti Talibanu, ale prezident Chatámi tomu v podstatě zamezil tím, že v OSN zahájil vážné vyjednávání. Ajatoláh Chameneí je v ofenzívě.
Írán, který byl tak dlouho terčem západní kritiky pro svou zaostalost a fundamentalismus, nyní kritizuje pseudoislámské zákony Talibánu, které jsou ostře zaměřeny proti ženám a obsahují velmi kruté tresty. Írán totiž dobře ví, že je Taliban financován Saúdskou Arábií a Saúdská Arábie je na Blízkém Východě nejoblíbenějším spojencem USA
Globalizace igelitovými taškami
Jak podivně fungují trhy: Proč je na desítkách miliónů igelitových nákupních tašek, populárních po celé střední Asii, od Kazachstánu až po čínsko-mongolskou hranici, nápis The Pet Shop, 992 Pollokshaws Road, Glasgow?
Obchod s domácími zvířaty, rybičkami a křečky v 992 Pollokshaws Road, Glasgow je od místa, kde píšu tento článek, vzdálen asi patnáct minut pěší chůze. Moje děti si tam občas kupují křečky, případně žrádlo pro ně, nebo krmení pro ryby do akvária. Jak je možné, že igelitové tašky s adresou nevýznamného místního obchůdku ve skotském městě ovládly celý trh v rozsáhlé části Asie, jak nedávno dokumentoval fotografiemi z nejexotičtějších míst světa ve svém barevném magazínu týdeník Independent on Suday?
V Mongolsku a v severní Číně není podle Independentu on Sunday nyní nejslavnějším grafickým symbolem srp a kladivo, či tvář předsedy Mao Ce Tunga. Je jím ostře červenou barvou potištěná, všudypřítomná igelitová taška, s jednoduchou siluetou papouška a s nápisem The Pet Shop, 992 Pollokshaws Road, Glasgow G41 2HA.
Tyto igelitové tašky je možno vidět téměř všude, na trzích v Alma Atě či na bazarech v Samarkandu. Čínští vojáci v kunžerabském průsmyku v pohoří Karakoram, ve výši 5000 metrů nad mořem, si do těchto igelitových tašek balí chleba. Cáry těchto igelitových tašek se třepotají jako tibetské modlitební vlajky na větrem ohýbaném křoví v poušti Taklamakan. Během let se staly tyto igelitové tašky součástí vyprávění cestovatelů do těchto exotických částí světa. Podle některých vyprávění unesli afgánští mudžahídové kontejner s těmito taškami, určený pro Evropu. Podle jiných je The Pet Shop mýtická, fiktivní firma, kterou si vymyslel jakýsi kazašský obchodník s umělými hmotami.
Skutečný příběh je ale jiný. Začalo to před šesti lety. Stuart Thomson, majitel obchůdku s domácí zvířenou The Pet Shop na glasgowské třídě Pollokshaws Road rozhodl, že si už nemůže dovolit objednávat si igelitové tašky od výrobců v Británii. Poskytl zakázku levnějšímu dodavateli, výrobci umělých hmot v provincii Xinjiang v západní Číně. Nechal si tam vyrobit 120 000 tašek a čínský dodavatel pak zažádal o vývozní dotaci od čínské vlády. Ukázalo se, že čínští výrobci mohou žádat o dotaci, pokud jsou jejich výrobky nějakým způsobem vadné.
Čínský výrobce tedy změnil barvu igelitové tašky z bílé na žlutou, vytiskl na tašce nesprávné telefonní číslo a začal desítky miliónů těchto tašek prodávat po celé západní Číně. Tašky se staly nesmírně populární. Brzo se jich začaly vyvážet celé milióny do sousedního Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Všude po historické obchodní cestě hedvábí, odkud kdysi povozy dovážely koření, nefrit a lakované zboží z Číny, v oblasti, kde se setkávaly velké civilizace Východu a Západu, převládly igelitové tašky s nápisem Obchod s domácí zvířenou, Glasgow, Pollokshaws Road.
Místní lidi celou tu ironii nevnímají. Většina z nich si neumí přečíst, co je na igelitových taškách anglicky natištěno. V tomto regionu, vzdáleném od vnějšího světa, jsou i ruština a mandarínská čínština cizími jazyky. Obchodníkům v Kyrgyzstánu je jedno, že taškami dělají reklamu jednomu malému obchodu s kanárky a křečky v městě, vzdáleném více než 5000 kilometrů.
Pro majitele glasgowského obchodu, Stuarta Thomsona, je ta reklama svým způsobem zábavná. Do obchůdku na glasgowské Pollokshaws Road mu přicházejí exotičtí turisté z opačné části zeměkoule, aby se poklonili jeho svatyni, tak široce inzerované ve střední Asii. Televizní tým britské celoplošné stanice Channel Four si nedávno stěžoval, že se pokusil natáčet kašgarský nedělní trh a nedařilo se jim vytvořit autentickou východní exotickou atmosféru, protože igelitové tašky s nápisem The Pet Shop, Glasgow, 992 Pollokshaws Road, byly v každém záběru.Tašky se staly v Asii masovým jevem, bizarním vedlejším produktem dnešní globální vesnice a pozoruhodným svědectvím moci dotovaných cen.
Opět pro pana Jírovce - a omluva předem...
Motto:
Albrightová nemá české občanství
(Slovo 23.09.1998)
Praha (pal, hel) - Šéfka diplomacie USA Madeleine Albrightová, kterou V.
Havel jmenoval
mezi moznými nástupci v úradu prezidenta, je sice Cechoamericanka, ale ve
svete podobné
príklady existují. Napr. prezident Litvy Adamkus je American litevského
puvodu a v cele
Jugoslávie byl prezident Panic, American srbského puvodu.
V prípade, ze by M. Albrightová prezidentskou kandidaturu prijala, vznikl
by nejspís
problém s jejím obcanstvím. Séfka diplomacie USA je totiz pouze americkou,
nikoli ceskou
obcankou. Ceské úrady vsak udelují Cechum, kterí se po odchodu do emigrace
stali
americkými obcany, ceské obcanství pouze tehdy, vzdají-li se obcanství
amerického.
Odvolávají se pritom na úmluvu mezi Ceskoslovenskem a USA z roku 1928 o
ztráte obcanství.
Nejvyssí americký soud tento dokument jiz v 50. letech prohlásil za
neústavní a americká
administrativa jej prestala uplatnovat. Pred dvema roky pak vláda USA
úmluvu dokonce
vypovedela. Ceské úrady vsak na ní, k nevoli vetsiny Cechoamericanu, dosud
lpí.
Ministerstvo vnitra by nicméne kvuli Albrightové svuj prístup nemuselo
zmenit.
Mohlo by totiz priznat rodilé Cesce nárok na dvojí obcanství - vedle
amerického
rovnez ceské - a to formou výjimky. K takovému postupu se ministerstvo
uchýlilo pocátkem roku u hokejisty Petra Svobody, který dostal ceský pas
po príletu na olympijské hry v japonském Naganu, aby mohl nastoupit
ve "zlatém" týmu.
Vzhledem k tomu, ze tyto stranky cte prevazna vetsina
vysoce inteligentnich lidi, nebudu znevazovat jejich
inteligenci vypocitavanim veskereho ceskeho obyvatelstva
zemekoule, ktere se dnes tak ci onak tesi DVOJIMU OBCANSTVI,
ceskemu a zaroven treba britskemu, svedskemu, americkemu
atd...(staci nahlednout treba do seznamu ministru....)
Pan Jirovec se myli: v nevraceni obcanstvi prave ceskym
Americanum, a to jeste jen nekterym, je, se strany ceske
vlady a vnitra, NAPROSTA LOGIKA!
Pouze udelujeme-li neco, co je ve vsech jinych statech
PRIROZENYM LIDSKYM PRAVEM! kazdeho rodileho obcana,
tedy obcanstvi, jen za "zasluhy o vystavbu," ci za to,
ze ten ci onen se v zahranici chova "loajalne" k te ci one
prazske vlade, (ctete SLOVO, clanek o tom, ze
bude cestou udeleni "vyjimky!" udeleno! ( ne VRACENO!!!)
ceske obcanstvi pani Albrightove!) dotud maji panove
a damy na vnitru kontrolu a presny prehled o Cesich v zahranici...
Kdyby osvedceni o ceskem obcanstvi, jak se slusi a deje ve vsech
jinych civilizovanych zemich sveta, vydaval na pockani kazdy
okresni, mestsky, krajsky, mistni ci statni urad rodakum, kteri
si pro ne odkudkoli prijedou, vnitro by ztratilo prehled,
zastupitelske urady a pravnici vydelky, Cesi po celem svete
by byli skutecne jak se slusi a patri jedna rodina, meli bychom
i v USA svoje lobby pro vsechny potreby, proste byli bychom
konecne demokraticti a vsichni z nas -nejen ti nekteri, jak je
tomu dnes! - bychom byli SVOBODNI....
Ovsem to uz by nevladla bolsevicka ruka, ktera jedna dle zasad
"ROZDEL A PANUJ", uz od roku 1917....
Napred si vsechno rozdelili, a dodnes vladnou....
Jezdi po celem
svete, na rozdil od uprchliku v USA se mohou vracet domu kdykoli,
a doma jim neuctujou "cizinecke" ceny, kdyz jdou na operu....
Za vsim udelali tlustou caru, a Cesi v Americe jsou tak prave jen
dobri na to, aby zasilali dolary na to ci ono, pripadne nasi
spolecnou, sobeckou a provincialni vladicku s neexistujici armadou
tlacili do NATO.....
Jo, pane Jirovec, je to, abych tak rekla zkratka, proste
neprustrelny.........
