Dopis Tomáše Peciny policejnímu prezidentu Jiřímu Kolářovi
Vážený pan
Jiří Kolář
policejní prezident
Policejní prezidium Policie ČR
Strojnická 27
170 00 Praha 7
28. září 1998
Vážený pane prezidente,
s velkým znepokojením jsem vyslechl zprávu o policejním zákroku,
při němž 26.9. t.r. v časných ranních hodinách policisté zastřelili
v Blanické ulici v Praze 2 řidiče osobního automobilu,
který neuposlechl výzvu hlídky k zastavení. Není to první případ,
kdy došlo při podobných zákrocích k usmrcení člověka, a nemohu
se spokojit s oficiálním vyjádřením, které bylo k této
události vydáno.
Je mi známo, že český zákon o policii, víceméně v rozporu
s právní úpravou i policejní praxí vyspělých zemí, ve svém
§ 39, odst. 1, písm. f), dovoluje použít zbraň
i v případě, "nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek,
jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život a zdraví osob
a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle zvláštního předpisu
nezastaví."
Není jisté, zda došlo k opětovné výzvě a vzhledem k denní
době lze vážně pochybovat i o tom, že v této denní hodině
bylo ohrožení života a zdraví osob tak vážné, aby bylo použití střelné
zbraně ospravedlnitelné, ale o tom nechť rozhodnou oprávněné
inspekční orgány.
Opakuji však, že zastavovat vozidlo zastřelením řidiče je způsob, která
nemá v civilizovaném světě místo, a byl bych, stejně jako -
jak jsem přesvědčen - převážná většina čtenářů našeho listu šťasten,
kdyby tento zvyk zmizel i z české policejní praxe. Ať byl
přestupek pachatele jakýkoli, trestní zákon by mu zcela jistě
nepřisoudil trest, který na něm policista na místě vykonal, totiž trest
smrti.
Britské listy Vás tímto zdvořile žádají o vyjádření k celé
věci. Váš dopis bude zveřejněn v nejbližším vydání deníku.
Děkuji,
s pozdravem,
Tomáš Pecina
Kopie: Český helsinský výbor
Šedesáté výročí Mnichova v britském rozhlase
V úterý 29. září bylo šedesáté výročí Mnichova, který je v Británii dodnes dosti živě pociťovaným traumatem. Britové dobře vědí, že v září 1938 neměli Československo zradit. Záběr premiéra Nevilla Chamberlaina, jak vystupuje z letadla a před kamerami mává papírem s Hitlerovým podpisem, dohodou, která měla údajně zajistit "Peace for our Times" - "Mír pro naši dobu" je dokonce občas citován v televizních reklamách jako typický příklad pošetilosti.
Veřejnoprávní rozhlas BBC věnoval ve svém ranním živém politickém vysílání v úterý před devátou hodinou několik minut problému Mnichova po šedesáti letech. Hovořili tři britští historikové, Anthony Nichols, Lawrence Freedman and Andrew Roberts.
V úvodu diskuse konstatoval Anthony Nichols, že Británie musela nechat v září 1938 Československo na holičkách, protože byla naprosto nepřipravena na válku. Jiná věc by bývala, kdyby nebylo opomenuto o dva roky předtím, v roce 1936, kdy Hitler militarizoval Porýní. Po návratu Nevilla Chamberlaina z Mnichova začala Británie velmi intenzívně zbrojit. Během následujícího roku bylo britské námořnictvo vybaveno 60 novými válečnými loďmi a letectvo téměř 8000 letadly. Jiný historik oponoval, že Mnichov nebyl nevyhnutelný, kdyby býval Západ začal systematicky jednat už šest měsíců před Mnichovem po Hitlerově záboru Rakouska.
Diskuse pak pokračovala:
Británie sice nebyla připravena na válku v roce 1938 a bývalo by katastrofální snažit se před Hitlerem blufovat, ale Německo v roce 1938 také nebylo připraveno na válku. Odepsali jsme 35 divizí československé armády, silná obranná opevnění, zbrojovku Škoda. Československo mělo velmi dobrá pohraniční opevnění a bylo připraveno je bránit. Klíčová věc ale je ta, že nevíme, co by udělalo Německo, kdyby se mu Británie tehdy postavila. Protože Hitlerovi se podařilo v Mnichově dostat všechno bez boje. Kdyby tomu tak nebylo, mnoho Němců by bývalo velmi znepokojeno, kdyby museli jít v září 1938 do války.
Moderátor: Andrew Robertsi, Lawrence Freedman argumentuje, že mnichovanství, bylo tou dobou typickým výrazem celého postoje britské společnosti, která nechtěla se postavit proti Německu, ani vytvářet aliance proti němu.
Andrew Roberts: Má naprosto pravdu. Byl to mentální postoj, který Britové měli od konce první světové války. Byl to pocit viny, že byla Británie na Německo tak tvrdá ve Versailleské smlouvě. Musíte si uvědomit, že v září 1938 byli absorbováni do Německa jen etnčtí Němci. Až po Mnichově, v březnu 1939 uchvátil Hitler celé Československo a ovládl i Neněmce. A teprve v tomto momentu se morální postoj britského národa změnil.
Moderátor: Anthony Nicholsi, ať už byl Mnichov správný nebo špatný, Mnichov se stal heslem pro nemorální ustupování diktátorovi a stal se výrazem, který byl využíván - možná i zneužíván - v následné historii jako ospravedlňování nejrůznějších politických rozhodnutí. Často se varovalo: nesmíte se v této situaci chovat jako v Mnichově. Vidíte tady moderní paralely?
Anthony Nichols: Poučení z Mnichova bylo v mnoha ohledech velmi zdravé. Vyplývalo z něho: čelíte-li zločineckému a agresívnímu režimu, který chce zaútočit na sousedy, je nutno se co nejrychleji spojit s ostatními ohroženými zeměmi a zorganizovat odpor. Tuto lekci si lidé dobře uvědomili po druhé světové válce, když šlo o politiku Západu vůči Sovětskému svazu. Neznamená to, že je možno uplatnit tento postoj v každém případě. Nejprve je nutno uvážit, jaký je národní zájem každé země a také jaké jsou schopnosti každé země, která čelí vážné mezinárodní situaci.
Moderátor: Dalo by se ale říci, že v současnosti nám tento postoj nepomohl v našem přístupu vůči Slobodanu Miloševičovi a srbské agresi.
Andrew Roberts: Varování Mnichova bylo využito v korejské válce, v Alžíru, ve Vietnamu, ve válce o Falklandské ostrovy, ve válce o Suez. I prezident Bush srovnal válku v Perském zálivu s Mnichovem. S Miloševičem je to jiné, stejně jako v mnoha jiných případech, jako v Násirově případě, on nás přímo neohrožuje tak, jak nás ohrožoval Hitler. Démonizovat automaticky každého odpůrce tím, že ho přirovnáme k Hitlerovi, vyvolává konfrontaci a nikoliv vyjednávání.
Moderátor: Lawrenci Freedmane, máte pocit, že poučení Mnichova bylo zneužito?
Lawrence Freedman: Pokusili jsme se interpretovat úplně jiné situace s úplně jinými lidmi, jako bychom znovu jednali s Německem ve třicátých letech. Týká se to změn v postojích. Ustupování během Mnichova bylo součástí přesvědčení, že slušní lidé dokáží vyřešit problémy bez nutnosti vést válku. Lidé, kteří měli toto přesvědčení, byli konfrontováni s Hitlerem, který nebyl slušný a byl ochoten užít násilí. V poválečném období vládlo přesvědčení, že není možno důvěřovat mezinárodním institucím a mezinárodnímu právu, že musíme být připraveni užít síly, kdykoliv to bude nutné. To nás zavedlo do nebezpečných situací.
Moderátor: Američany to zavedlo do Vietnamu - -
Lawrence Freedman: Hodně se o tom dočtete v literatuře o Vietnamu, o Suezu. Sice jsme se dostali do nebezpečných situací, ale na druhé straně jednáme daleko realističtěji, když se octneme tváří v tvář nebezpečným politikům.
Moderátor: Ale dnes, jak říká Andrew Roberts, vlády jednají na základě velmi úzké definice sobeckého národního zájmu. Neměli bychom spíš jednat na základě daleko širší definice vlastního zájmu a postavit se vždycky proti tyranům?
Mnichov zůstává velmi evokativní záležitostí pro lidi určité generace. Ve válce v Perském zálivu jste měli prezidenta Bushe a Margaret Thatcherovou, to byli ještě pořád lidé mnichovské generace. Nyní potřebujeme jiné metafory. Myšlenka, že diktátorům, tyranům, kteří užívají násilí k okupaci sousedních zemí, je nutno se postavit se zbraní v ruce, je nyní velmi hluboce zakořeněna v britské národní mentalitě částečně jako důsledek toho, čím jsme prošli během druhé světové války.
Moderátor: Anthony Nicholsi, ale v mezinárodní mentalitě tato myšlenka asi tak pevně zakořeněna není, jinak by se svět rázně postavil Slobodanu Miloševičovi?
Anthony Nichols: Ano, v jugoslávské situaci jsou paralely s Mnichovem, protože existovala varování, co se chystá srbská vláda podniknout a bylo možno jednat okamžitě a zamezit těmto vražedným činům. Viděli jsme, že když nejednáte rychle, když nejste připraveni reagovat na krizi hned, jak vznikne, nakonec utratíte daleko víc peněz a jste nuceni riskovat daleko více životů. A to se stalo i v případě Jugoslávie.
V Německu se dostala k moci nyní poněkud usedlá generace revolucionářů z roku 1968
Jsou nyní poněkud obtloustlejší, tito studentští revolucionáři z roku 1968 a někdy je bolí v zádech, když vystupují ze svých limuzín se šoférem, avšak stále si podrželi svou solidaritu s proletariátem - tu a tam prohodí slovo s tělesným strážcem, koupí si hot dog na rohu ulice a úplně v nich neodumřel ani původní idealismus, napsal v úterý deník Times.
Molotovovy koktajly těchto demonstrantů však byly už dávno nahrazeny kvalitním vínem ve sklepech jejich toskánských letních bytů.
Gerhard Schroeder býval čelným členem mládežnického křídla sociálních demokratů a byl proslulý svou bojovnou rétorikou. Účastnil se nekonečných debat o budoucnosti zreformovaného marxismu. Žargonem tehdejší doby byl "antirevisionista". Nejraději vyvolával hesla do megafonu během protijaderných demonstrací. Nyní už zdaleka není tak radikální - osm let zastával funkci premiéra Dolního Saska, kde nařídil masivní ochranu policie pro konvoje s jadernými zplodinami před protijadernými demonstranty.
Pětapadesátiletý Oskar Lafontaine býval také rozhněvaný mladý muž, který se vášnivě stavěl proti rozmísťování nových raket s plochou dráhou letu. I když dává přednost tomu si to dnes už nepamatovat, ještě v roce 1982 požadoval Lafontaine, aby Německo vystoupilo ze Severoatlantického společenství. Sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt dostával záchvaty zuřivosti jen při zmínce o jméně Lafontaine. Dnes je pravděpodobné, že se Lafontaine stane ministrem financí.
Favoritem na funkci ministra zahraničních věcí je šéf strany Zelených Joschka Fischer, bývalý člen militantní skupiny Revoluční boj. Jednou pronikl do továrny Opel a pokusil se tam zorganizovat revoluční buňky . Fischer nosil na hlavě masku, byl zkušený pouliční bojovník a byl známý svými schopnostmi během protiamerických demonstrací přelstít policii. Jednou půjčil svůj automobil teroristovi Hansi-Joachimu Kleinovi, který byl nedávno zatčen ve Francii.
Ministrem vnitra se prý v Německu stane Otto Schily, který byl obchájcem pro členy Frakce Rudé armády. Gerhard Schroeder jako mladý právník také jednou obhajoval teroristu.
Všichni tito bývalí revolucionáři mají podle listu Times jedno společné. Narodili se v posledních letech druhé světové války anebo těsně po ní. Jejich politické názory byly utvářeny touto válkou. Schroederův otec zahynul na rumunské frontě a Lafontainův otec byl také zabit ve válce. Otec Joschky Fischera byl maďarsko-německý řezník, který s rodinou utekl do Německa.
Všichni tito politikové pocházejí ze skromných poměrů. Všichni studovali na univerzitě při zaměstnání. Někteří z nich, jako Schroeder, vyšli ze základní školy v 16 a střední školu vystudovali večerně. Zatímco jejich středostavovští vrstevníci demonstrovali v německých ulicích a skandovali "Nedůvěřujte nikomu nad třicet" a požadovali vyšetřování zločinů svých rodičů během války, nynější vedení sociálně demokratické strany rozváželo pizzy. Právě jejich zemitý realismus je podle listu Times důvodem, proč se dostali do čela německé politiky.
Odborník na Německo z oxfordské univerzity, historik Timothy Garton Ash, napsal v deníku Independent, že Helmut Kohl bohužel během šestnácti let své vlády neučinil pro Německo to, co udělala v Británii Margaret Thatcherová: neomezil moc odborů, nezavedl deregulaci, neprivatizoval státní podniky, nesnížil přímé daně, neomezil veřejné výdaje. Schroeder vedl v Německu blairovskou předvolební kampaň. Jenže na to, aby v Německu mohl nyní vládnou blairovský politik, by bylo bývalo třeba, aby tam předtím vládla thatcherovská garnitura, což se nestalo.
Pokud si má Německo zachovat konkurenceschopnost, potřebuje tuto medicínu: Thatcherismus s lidskou tváří, argumentuje Ash. Schroeder to asi ví, ale německá sociálně demokratická strana je daleko tradičnější než nynější Blairovi Noví labouristé. Skutečným šéfem sociálně demokratické strany není Schroeder, ale Oskar Lafontaine. Kromě toho, Zelení, kteří byli přizváni do vlády, mají agendu, která je na hony vzdálena neoliberální ekonomice. Chtějí například zavést vysoké daně na benzín. Na druhé straně se Ash domnívá, že vítězství sociálních demokratů v Německu bude znamenat vytvoření mocenského trojúhelníku v Evropě Británie-Německo-Francie, zatímco dosud existovala jen osa Německo-Francie.
Poprvé mají nyní čtyři hlavní evropské země sociálně demokratické vlády, zdůrazňuje Guardian. Ve Francii, v Itálii, v Británii a v Německu nyní vládnou sociální demokraté, kteří sice přijímají tržní ekonomiku, ale odmítají společnost, jakou to plodí. V Londýně, v Bonnu, v Paříži a v Římě nyní vládne přesvědčení, že stát musí zasáhnout, aby zcivilizovat kapitalismus volného trhu.
V Německu jsou nyní 4 milióny nezaměstnaných a v posledních měsících trpí Německo dosti podstatně v důsledku krize světové ekonomiky.
Bude velmi zajímavé sledovat zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které se budou konat o nadcházejícím víkendu ve Washingtonu. Británie a Francie požadují rozsáhlou reformu světového finančního systému a Německo se k nim jistě nyní připojí.
Německo, Francie i Británie budou nyní chtít vytvořit formální rovnost mezi dolarem a evropskou měnou euro.
Zajímavé bude také sledovat první známky soupeření mezi Paříží a Londýnem při námluvách nové německé vlády.
Francouzi se obávají, že se rozloží dosavadní německo-francouzská osa, která vládla Evropě. Schroeder uvedl už před volbami, že chce do rozhodování včlenit i Británii.
Helmut Kohl byl posledním státníkem, z trojice, která zahranovala také Margaret Thatcherovou a Ronalda Reagana, kteří ještě pamatovali druhou světovou válku. Kohl měl osobní vzpomínky na nacistickou éru. Timothu Gartonu Ashovi nedávno řekl, Budete se divit, ale já jsem prvním celoněmeckým kancléřem po Adolfu Hitlerovi. A byla to pravda.
Zahraniční politika nové německé vlády bude důležitá. Německo bude klíčovým hráčem při vypracovávání nové strategické doktríny NATO. Tato doktrína bude definovat, jak daleko mimo své hranice bude NATO ochotno zasahovat.
Jako Tony Blair, Gerhard Schroeder nyní považuje za důležité spojenectví s USA. Zapomněl na své útoky na NATO ze sedmdesátých a ze začátku osmdesátých let a na svou podporu německého mírového hnutí. Schroeder také podporuje vytvoření zóny volného obchodu mezi USA a Evropskou unií, což odmítá Francie.
Největší výzvou pro Gerharda Schroedra v Evropě bude zjevně podle listu Guardian potenciální britsko-francouzské napětí.
Nejsem sociobiolog, aleŠ
Článek pana Stroehleina " Nejsem rasista, ale.." bych chtěl podpořit v jednom bodě, kde má argument trhlinu.
Rasistické je zjednodušovat etnikum jakýmkoliv záporným způsobem, a víme, že tvrzení o muzikálnosti Romů, nebo černochů má blízko k pejorativnímu tvrzení "jsou nadaní, aleŠ!" Chápu tedy, oč mu šlo.
Nicméně nelze souhlasit, že jakékoliv i kladné tvrzení o vlastnostech etnika je ipso facto rasismus, hlavně ne s odůvodněním, že darwinismus vylučuje aby etnická skupina měla nějakou vlastnost jako celek, pokud tato vlastnost není reproduktivně výhodná. Zcela věcně, krátkozrakost je dominantní u druhu Homo Sapiens. Kde je v tom reproduktivní výhoda?
Přeneseně, ad absurdum, taková ortodoxně darwinistická argumentace si žádá otázku, proč se dávno barva pleti subskupiny v nenávistné populaci jiného zbarvení nevytratila. Ukažte mi nějakého darwinisticky zvýhodněného člověka-chameleona. Asi jeho vývoj bude trvat pár set tisíc let. A za stejnou dobu se třeba vytratí etnická muzikálnost, která mohla vzniknout náhodou jako barva vlasů, ač darwinisticky k ničemu není - anebo, že by přece mohla být darwinisticky výhodná?
Nabízejí se ihned tři třeba pitomé sociobiologické hypotézy - (pozor, genetická pitomost z nás taky nevymizela):
- Potulný muzikant naplete ožralé muzikální dívce dítě a zmizí. Nechává za sebou u každé oslavy muzikálního potomka, který má po otci sklony nadále pokražovat a množit se tímto způsobem.
- Kočovní lidé se potkávají u oslav. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se muzikální dvojice sblíží a založí rodinu. Děti muzikálních rodičů mají lepší zázemí, protože rodiče si vydělávají svojí hudebností a jezdí od oslavě k oslavě. Vychovávají své početné děti příkladem, k uplatnění hudebnosti.
- Kultura drží pohromadě etnikum které je vytlačováno společností. Kdo není kulturní prostě nepřežije, protože přijde i o podporu soukmenovců. Čím více je národ utiskován, tím pestřejší a výraznější, a v jedincích koncentrovanější jsou jeho talenty.
Jsem osobně přesvědčen, že Romové jsou nejen u nás, čili jako etnikum velmi muzikální. O tom svědčí třeba Flamenco. Češi jsou zase lepší grafici než Angličané. Je to moje zkušenost. Vzbuzením zájmu začíná příležitost k seznámení. Rád poslouchám v pátek večer v Českém rozhlase romský kulturní magazím. Protože v rozhlase je barva pleti zcela irrelevantní a dokonce neviditelná, doporučuji všem, kteří se chtějí lépe informovat o svých méně známých spoluobčanech aby to zkusili také. Je to hlavně dobrý pořad. Docela by mne zajímalo, proč se svým nečeským názvem předem zařazuje mezi menšinové a zvláštní pořady pro uzavřenou skupinu jak to před lety začalo v BBCŠ
Je třeba vyvarovat se politically correct nálepkování v obraně proti nálepkování tradičnímu. Sundejme nálepky. Český rasismus je zakořeněn velmi hluboko, tak hluboko, že si to ani neuvědomujeme. Jakpak by se společnost chovala, kdyby seriózní novináři informovali, že mladíci zahnali do řeky na smrt matku šesti dětí, ne že skinové tam zahnali Romku (matku šesti dětí). Neházejme lidi do jednoho pytle, podle vlasů, pleti, ani proto, že jsou muzikální. Ale nepopírejme empirické poznatky, pokud jsou empirické. A hledejme stále další. Bavme se a bavme se spolu.