Chybou Václava Havla bezpochyby je, že po roce 1989 připustil symbiózu s lidmi, pro které snad lze - z nedostatku lepšího termínu - použít označení "tvůrci Havlova kultu". K nejtypičtějším patří Jiří Pehe; na jeho příkladu se pokusím vysvětlit, co mám na mysli. Když Pehe přijímal místo ředitele politického odboru Havlovy kanceláře, poskytl tisku sérii interview, v nichž zopakoval stejnou myšlenku: jsem nesmírně poctěn možností pracovat po boku Václava Havla, ale kdyby byl prezidentem kdokoli jiný, funkci bych nepřijal. Jinak řečeno, Havel je tak velkou postavou politiky, že pro něj budu pracovat dokonce i já - rozuměj veliká postava českého žurnalismu a/nebo politické vědy (ve skutečnosti je Jiří Pehe zcela průměrný novinář, jehož články se nevyznačují ani pronikavými vhledy do problematiky, ani osobitým a poutavým stylem). Pompézní a nadutý způsob vyjadřování je u lidí kolem Havla spíš pravidlem než výjimkou a prezidenta nezdobí ani patolízalský mluvčí Špaček; ve zkratce by se dalo říct, že celá Havlova kancelář funguje, jako by vyšla z pera geniálního Járy da Cimrmana, a zejména poté, co přiložila ruku k dílu prezidentova druhá žena, skýtá národu spíš než důstojnou reprezentaci zdroj povyražení.
Potud má Jindřich Pařík pravdu, v tom směru Václav Havel nesplnil, co se od něj očekávalo, a obklopil se hlupáky. Ve dvou dalších aspektech ale hodnotím význam Havlovy osobnosti jako pozitivní.
Ať se nám to líbí nebo ne, Václav Havel je v zahraničí nejpopulárnějším žijícím Čechem a patří do úzkého okruhu "celebrit mezi celebritami"; jsem přesvědčen, že hořká animozita ze strany Václava Klause má původ právě v poznání, že on sám na tento společenský status nikdy nedosáhne, a třebaže by se jeho image-makeři snažili sebevíc, zůstane "pouhým" premiérem nebo ex-premiérem jedné z mnoha východoevropských zemí.
Jako převážně pozitivní hodnotím i Havlovo vnitropolitické působení. Havel byl mezi prvními, kdo si uvědomili, že hrozba opakované totality pramení z pasivity a apatie postkomunistické společnosti (já dodávám: a z neprůbojnosti a snadné zastrašitelnosti sdělovacích prostředků), a již několik let hovoří o významu občanské společnosti jako protikladu k autoritativnímu modelu posttotalitního státu, v jehož čele stojí charismatický a národem milovaný vůdce-budovatel, garant zvláštní české/slovenské/běloruské cesty k prosperitě. Připouštím, že k uskutečnění svých vizí si Havel nedokázal vybrat vhodné partnery a současný stav, kdy strany prosazující autoritativní model vládnutí získaly ústavní většinu v parlamentu a v reakci na - jak ony říkají - "hradní pletichy" začaly jednat ve shodě, je asi výrazem konečné porážky této koncepce. Trvám však na tom, že tato snaha zaslouží úctu a ocenění.
Rovněž tak připouštím, že několikrát v minulosti ustoupil Havel tlaku a místo zásadového postoje zvolil kompromis. Souhlasím, že mu lze vytknout přílišnou shovívavost ke lidem, kteří v době komunistického režimu porušovali u vědomí mocensky zajištěné beztrestnosti zákony, a ustoupil ze svých pozic i v případě sudetoněmecké otázky.
Není ovšem náhoda, že si Havla zvolily za cíl útoků antidemokratické strany, které vědí, že destrukci stávajícího politického systému musejí zahájit u lidí, již ho v obecném povědomí personifikují. Bude-li demokracie zbavena těchto osobností, rozloží se pod tlakem sama. Z tohoto pohledu je Václav Havel novodobou obdobou Karla Čapka nebo Jana Masaryka a moudrý občan by se měl postavit na Havlovu obranu. Lidí, kteří by byli ochotni nastoupit na Havlovo místo, se najde celá řada, ale - vzpomeňme na "havlovský" novoroční projev Milana Uhdeho v roce 1993 - v okamžiku první zkoušky se tito ambiciózní aspiranti na vůdcovskou roli promění v žalostné kašpary.
Z těchto důvodů se stále počítám mezi tu polovinu národa, která schvaluje působení Václava Havla v prezidentské funkci.
Čeští Romové a jiní uprchlíci čelí anglickému rasismu v Margate
Některým lidem ale tolik nevadí, že je Thanet na konci světa. Jiří Woska dospěl na konec své cesty a je více než šťasten, že mohl skončit tady. Sedíme a pijeme čaj před kavárnou na North Down Road, kde se slunce odráží od bílých domů a vzduch je teplý a vlhký. Jiří mhouří oči ve slunci a opatrně kouří svých pár cigaret. "Chtěl bych v Margate zemřít," říká česky, a mladá romská dívka jménem Susan, která byla pozvána, aby tlumočila, mi to pečlivě překládá. "Říká tohle, rozumíte, co tím míní? Chtěl by tady teď zůstat."
Je devět hodin, teplý čtvrteční večer v Margate a toto jihoanglické letovisko vypadá jako opuštěné město, napsal v neděli týdeník Observer. Na nábřeží u moře vyhrávají prázdné zábavní pasáže samy sobě děsně zrychlenou verzi písně "Oh, my Darling Clementine", a září neonovými nápisy - Miramar, Dreamland, the Pink - daleko přes vodu. Výkladní skříně restaurací jsou stále zoufalejší: "Děti u nás obědvají za 50 pencí (25 Kč)... Čaj pouze 15 pencí" a tu a tam dva znudění výrostci a hrůzně obtloustlý muž středních let strkají do hracích automatů. Dál ve městě osamocení lidé rychle míjejí prázdnými ulicemi, kolem kadeřnictví, jejichž výkladní skříně jsou zatlučeny prkny a kolem hotelů s nápisy VOLNÉ POKOJE! A pak, konečně, vstoupíte do tepla a zakouřenosti hospůdky, Eastcliffe Tavern na North Down Road.
Tady je život, tady je smích, tady jsou pinty piva vystavené u baru a hovor je všeobecný a přeskakuje od chlapů na jednom konci k usměvavé irské barmance uprostřed až k ženě se zrzavými copy na druhém konci baru. Ale mám pocit, že jsem hodila kámen doprostřed jezera, píše reportérka Observeru, když jsem se jich zeptala, co si myslí o nedávném příchodu uprchlíků do Margate. Všichni se na mě obracejí a začínají mluvit najednou, tak rychle a tak zuřivě, že sotva slyším, co říkají.
"Řeknu vám přesně, co si myslím," říká statný Ir v šedivém tričku. Ať jdou do prdele, tam odkud přišli. Dát je všechny do velkého člunu a odtlačit ho do moře."
"Obtěžují mladé dívky a trápí děti."
"Dělají si z nás srandu," vykládá mladý muž. "Dostávají od vlády 800 liber měsíčně (40 000 Kč) a chodí tady po městě v módních šatech a s mobilními telefony."
"Rozesrali si vlastní zemi a teď chtějí rozesrat ještě tu naši."
"Aby nebylo mýlky," říká jiný. "Nejsem rasista. Potřebujeme Pákistánce, kteří vedou obchody na rohu ulice, a Číňany, kteří vedou čínské restaurace. Ale tenhle póvl - kdo je potřebuje?"
"Cizí ženy tady můžou zůstat. Ale chlapi, ti ať vypadnou."
"Řeknu vám něco. Moji známí si koupili dům na Trinity Square," říká jiný muž, stavebník kolem čtyřiceti let. "Teď se chystají ho prodat a vystěhovat se.. Vedle se nastěhovali cikáni. Vyhazují všechny své odpadky na ulici. Všichni sedí pořád na ulici."
"Moment, počkat, počkat, počkat," zastavuje ho Maria, žena se zrzavými copy a otevřenou tváří plnou sebedůvěry. "Koupili si dům ve špatné čtvrti. Ten dům byl vždycky problém, před těmi cikány tam byli běloši, a ti byli úplně stejní."
Pauza.
"Kdybyste tady vyšla na ulici," řekl mi Ir, "určitě by vás ti cizí chlapi obtěžovali."
"Jste docela mimo," řekla reportérka Observeru. "Právě jsem tady chodila delší dobu po městě."
"No, moje známé se teď bojí chodit kolem půlnoci po ulici. Muži na ně hvízdají a říkají věci."
"Ano, samozřejmě, jestliže jste krásná ženská, tak by na vás měli hvízdat, na tom není nic špatného. Ale je jedna věc, když na vás hvízdají Angličani a úplně jiná věc, když na vás hvízdají tihle chlapi, a vy neumíte ani slovo jejich jazyka. Nevíte, co říkají."
"Problém je," konstatuje Maria, "že tady není vůbec nic, od čeho by se dalo začít. Víte, co mám na mysli? Není to vina těch uprchlíků, ale nejsou tady pracovní příležitosti, není tady nic pro nikoho, ne v této době. Thanet je na konci světa."
Některým lidem ale tolik nevadí, že je Thanet na konci světa. Jiří Woska dospěl na konec své cesty a je více než šťasten, že mohl skončit tady. Sedíme a pijeme čaj před kavárnou na North Down Road, kde se slunce odráží od bílých domů a vzduch je teplý a vlhký. Jiří mhouří oči ve slunci a opatrně kouří svých pár cigaret. "Chtěl bych v Margate zemřít," říká česky, a mladá romská dívka jménem Susan, která byla pozvána, aby tlumočila, mi to pečlivě překládá. "Říká tohle, rozumíte, co tím míní? Chtěl by tady teď zůstat."
Hovoříme chvíli o České republice. V tom, co Jiří říká, je trochu paranoie. "Říká, že skinheadi jsou placeni českou vládou a policie se o ně stará. Zbili ho a nikdo proti tomu nic neudělal." Kde se narodil, ptám se jen tak mimochodem. "Narodil se v České republice, ale byl v koncentrovaném - jak se to říká? v táboře. Byl v Treblince. Byly mu čtyři roky a když vyšel ven, bylo mu osm." Pamatuje si Treblinku?" Jiří mluví vášnivě a dlouho. Susan mi to podává zkráceně. "Říká, že si pamatuje všechno. Pamatuje si, že každý den tam lidi šli dovnitř a pak jim stráže ostříhaly vlasy a vyndali jim zlaté zuby a druhý den byli všichni mrtví. Říká, že si pamatuje všechno. Všechno." Jiří mluví dál. "Ale má pocit, že to tím směrem nyní směřuje v České republice. Říká, že tam teď nemůže žít. V Margate se mu líbí. Má tady pocit bezpečí."
Margate sice už dlouho pravidelně přijímalo malé počty uprchlíků, ale v minulosti se většina z nich brzo přestěhovala do Londýna nebo do jiných velkých měst, jakmile navázali styk se svými komunitami. Ale situace se změnila: teď nemají už uprchlíci nárok na sociální podporu v hotovosti, a tak je pro ně obtížnější cestovat, a tak více z nich - zejména Romové a Kosované - zůstávají v Margate. "Zaznamenáváme podstatný počet uprchlíků v Margate teprve posledního půl roku," vysvětluje George Rogers z margateské policie. "Ale zatím ještě nevznikly žádné problémy."
Posléze sedím v malém, temném pokoji s Abum, uprchlíkem z Tanzánie, a jeho přítelkyní Ali, Angličankou z Margate. "Když jdeme ho hospody společně, obtěžují nás lidi," říká Angličanka upřímně." Lidi mi říkají, "Hele, ty, co děláš s tím negrem?" - "Ano, říkají mi negr," vysvětluje Abu. "Nikdy jsem to slovo předtím neslyšel. Je to opravdu odporné. Jednoho dne jsem jel na univerzitu a čekal jsem na autobus. Zbilo mě šest mužů. Ztratil jsem vědomí a někdo zavolal sanitku. Byl jsem v nemocnici tři neděle. Policie se mně ptala: 'Znáte ty lidi? Musíte přijít na stanici a učinit výpověď'. Ale nešel jsem. Nechtěl jsem mluvit s policií."
Fam, ze Somálska, má podobnou zkušenost. "Někdo mi ukradl peníze, tak jsem to oznámil na policii, a pak si mě ten člověk vyhledal s kamarády a zbil mě. Stalo se to už mnohokrát. Nechci, aby mě lidi bili, ale nemyslím, že mám právo se bránit."
"Upřímně řečeno, v Margate nedochází k rasistickým útokům," řekl mi posléze policista Rogers. Abu, s velkýma a smutnýma očima, mi sdělil něco jiného: "Lidi jsou tady hodně pronásledováni. Nechápu, proč se to děje."
Je ale pravda, že Margate dosud nezaznamenal veřejný hněv, jako se to stalo v Doveru. 15. listopadu 1997 demonstrovala britská "Národní fronta" (rasistická organizace, JČ) proti přítomnosti uprchlíků a obyvatelé Westbury Road, kde bydlí celá řada žadatelů o asyl, přesvědčili 90 lidí, aby podepsali petici, požadující, aby byli uprchlíci vráceni do svých původních zemí. Místní noviny přilévají oleje do ohně, tisknou titulky jako "Přílivová vlna uprchlíků" a nepotvrzené zprávy, že uprchlíci obtěžují ženy a kradou v obchodech oděvy. Tisknou také dopisy, tvrdící, že žadatelé o asyl "zneužívají britský systém", že se "houfně vkrádají do země pod rouškou tmy" a citují místního labouristického poslance pro Dover Gwyna Prossera, který konstatoval, že "milodary" pro uprchlíky jsou pro ministerstvo financí "obrovskou zátěží".
Pan Rahman, výřečný Ind, který vede hotel Bel-Air na North Devon Road, má dojem, že antipatie vůči uprchlíkům jsou v Margate už velmi silné, i když většinou skryté. Když se se mnou setkává, je potěšen, píše reportérka Observeru. "Musím vám říct všechno! Všechno! Toho rasismu, to byste nevěřila." Zavedl reportérku do své kanceláře a vytáhl svazky dopisů. Jednou v jeho hotelu bydlela romská rodina, která měla děti, které měly chodit do školy. "Řekl jsem, tyhle děti musejí do školy, tak jsem obtelefonoval šest škol v Thanetu, ve snaze najít pro ně místo. Všechny školy oznámily, že jsou plné. Zdálo se mi to podezřelé, tak jsem požádal anglického přítele, aby zavolal do těchže škol, že hledá místo pro anglické dítě. A najednou měly místa."
V hotelu Bel-Air nyní žije celá řada uprchlíků. To, co kdysi asi býval elegantní prázdninový hotel je nyní trochu zanedbáno. V místnosti, kde je televize, s poskvrněným červeným kobercem a dvěma místy, kde stropem zatéká a pomalu kape voda do přistavených kbelíků, sedí mladí muži z Afghánistánu, z Kosova, České republiky a ze Somálska a sledují v uspávacím tichu televizní pořad o včelařství, jemuž žádný z nich nerozumí. Dostávají poukázky - na asi 40 liber týdně - které je možno utratit jen v jediném obchodě, v potravinářské samoobsluze Co-op. Poukázky nelze vyměnit za tabák ani za alkohol a absolutní nepřítomnost peněz v jejich životě znamená, že si nemohou zajít na pivo nebo na kávu, nemohou si koupit noviny anebo telefonovat z budky, nemohou jet autobusem nebo si sednout do hospody. Tak spí, vstávají, jedí, dívají se na televizi a zase spí.
Když se s nimi chvíli sedí, ochablá atmosféra působí na člověka, jako kdyby byl v domově důchodců. Na ulicích města se pak reportérka Observeru setkala se čtyřmi mladými muži z Kosova a seděla s nimi u kávy před jednou kavárnou. Všechno to byli malí, atraktivní muži s neusměvavými tvářemi a skromným vystupováním. Samozřejmě, už jsem jejich příběh obecně znala, píše reportérka, dívala jsem se na televizní zpravodajství o vypalovaných kosovských vesnicích, viděla jsem záběry dlouhých řad mužů, žen a dětí, nenesoucích nic, jak jdou pěšky na hranice, slyšela jsem, že své domovy letos opustilo 280 000 etnických Albánců.
Reportérka pokračovala: Dívám se na tyto zprávy a říkám si, že to musí být smutné, když je člověk jedním z těchto lidí, ale jaksi se to nesrovnává s podivností toho, jak sedíme v tomto ospalém přímořském městečku, pijeme slabou kávu a jíme sušenky. Přitom mi tenhle tichý mladý muž, který vypadá jako budoucí univerzitní učitel, vykládá svůj příběh.
"Žil jsem v Podujevě, v malém městě," říká Pirros. Měl jsem malý podnik - prodával jsem zeleninu obchodům. Spolupracoval jsem s Demokratickou ligou a mluvil jsem na schůzích a tak. 15. června jsme měli demonstraci a policie mě bila do ruky, zlomili mi ruku, bili mě a rozbili mi zuby. Pak mě zatkli a drželi mě tři dny. Bál jsem se, že mě zabijí. Když mě pustili, rozhodl jsem se odejít. Šel jsem dva a půl dny pěšky do Albánie.
V Albánii, podle Dashamira, inteligentně vypadajícího sedmnáctiletého chlapce, není nic pro uprchlíky. "Všichni spali pod širým nebem: nejsou tam potraviny, oděvy, nic. Bylo to v pořádku, když to bylo v srpnu, ale zimu bych tam strávit nemohl."
Tito muži ztratili veškerý kontakt se svými rodinami. Admirim má manželku a osmiměsíční dceru. Naposledy je viděl 10. srpna, když se snažil uniknout Srbům, kteří zatýkali mladé muže a popravovali je v Mitrovici, skočil na náklaďák, který odjížděl z jeho města a dojel do Francie. "Můj dům už byl vypálen. Nevím, kde jsou teď. Možná v horách."
Margate je podivné místo pro tyto muže. Sedí tady jaksi v limbu, čekají, než začne další kapitola jejich života, kdy si budou moci sami určovat, co chtějí dělat. "Je to tady nudné. Nedá se tu nic dělat," říká Dashamir. "Já jen jím a spím. Nemám žádné myšlenky. Nemyslím na budoucnost," říká Pirro.
John, Skot, který vede jeden z místních hotelů, se u nás na pár minut zastaví. Je jedním z mála bílých obyvatel Ramsgate, který mluví o uprchlících hezky - on je dost dobře zná. "Jsou to opravdu dobří lidé," říká v dobré náladě. "Uvědomil jsem si to, když jsem viděl fotografie jednoho z těchto Kosovanů. Viděl jsem jeho hlavu, celou od krve - rozbili mu hlavu pažbami pušek. Je hrozné pomyslet, že se takové věci dějí. Kdyby vám tito lidé mohli pomoci, tak by vám pomohli. Je tady jeden člověk z České republiky, má teď už svůj dům a já tam často chodím. Oni jsou vůči vám ve svém domě opravdu přátelští. Představte si, úplně cizí člověk vám vejde do domu - je to pozoruhodné. Nutí vás, abyste si sedli, dělají vám kafe. Poskytují vám skutečnou pohostinnost, a přitom sami nemají vůbec nic."
Ale pro mnoho lidí v Margate žijí uprchlíci v úplně jiném světě - je to vlastně příběh dvou měst a mezi nimi není skoro žádná komunikace. V žádném případě nebyly ve čtvrtek večer v hospůdce Eastcliffe Tavern žádné nebělošské tváře, žádní Kosované se tam nedívali na fotbal, žádní Somálci nenabízeli ostatním rundu piv. "Dostávají 500 liber týdně!" vykřikoval Ir. "Dostávají půjčky 1200 liber na nábytek," přidal se jeho přítel. "Pokaždé posílají zpátky do Bosny 1000 liber!" "Nejsou ani ochotni pracovat po jediný den." "Práce! Ti nevědí, co to je práce. My máme vzdělání. Oni ne." "Co kdyby se naše země rozložila. Pustili by nás oni k nim? To určitě ne." "Postávají na ulici, 12, 20 z nich na jednom místě, a vy musíte sejít z chodníku." "A policie nehne prstem." "Policie? Ta se bojí, že jí někdo obviní z rasismu, kdyby něco udělala." "Proč tady vůbec jsou? Proč?"
"Mluvila jste v Margate taky s někým jiným," ptá se reportérky v krátké pauze stavebník. Ano, odpověděla reportérka, mluvila jsem s jinými místními lidmi, a s některými uprchlíky.
"Vy jste mluvila S NIMI?" ptá se, překvapen. Ostatní jsou taky překvapeni. "Co říkají o nás?" zeptala se Maria. No, víte, oni mají hlavně starosti, co bude s jejich vlastním životem, a tak nemají moc čas přemýšlet o vás - ale někteří říkají, že jste vůči nim dost nepřátelští.
"Opravdu?" ptá se stavebník. A všichni se na mě podívají, poněkud zmateni, končí reportérka svůj článek.
Britský Ferdinand Peroutka varuje z Ameriky před hrozící globální hospodářskou krizí
Alistair Cooke je britský novinář, žijící od roku 1937 ve Spojených státech. Mimo jiné natočil před časem o Americe mnohadílný dokumentární seriál (viz též jeho bestsellerovou knihu Alistair Cooke's America, nejvíce známý je však v Británii svými pravidelnými patnáctiminutovými týdenními komentáři o tom, co se děje v USA, který každý týden vysílá v rozhlase BBC už padesát let. (Cookovy komentáře se vysílají i na BBC World Service, jsou tedy slyšitelné i v ČR.) Alistair Cooke žije v New Yorku.
O minulém víkendu mě zaujal jeho nejnovější příspěvek. Shrnuji ho pro Britské listy, jako ukázku myslím dosti kvalitního britského žurnalismu. JČ
Poprvé za celý měsíc, možná že za dva měsíce, se titulní strana New York Times žádným způsobem nezmínila o prezidentu Clintonovi, konstatoval ve svém příspěvku Alistair Cooke. Dojem z toho byl, jako kdybyste strávili příliš dlouhou dovolenou v prostředí nočních klubů s horší pověstí v Amsterdamu nebo v Las Vegas a náhle, jednoho rána, jako kdybyste byli najednou zase doma, tváří v tvář realitě práce a života.
Cituju příklad New York Times nikoliv proto, že tady žiju, nebo protože jsou to nejlepší noviny ve Spojených státech, a jak jsem přesvědčen, v anglicky mluvícím světě poslední významný list. Nevím, po dobu kolika let, určitě v tomto století, má deník New York Times v levém horním rohu nápis: "Všechny zprávy, které se dají tisknout". Myslím, že původní vydavatelé, nebo kdo to byl, kdo vymyslel tuto větičku, by si bývali nedovedli přestavit den, kdy byly na této straně a na mnoha dalších stranách vytištěny - klinické podrobnosti o prezidentových sexuálních stycích. Ale, stejně jako všechny ostatní seriózní noviny na světě, i New York Times podlehl v této věci pokušení, prostřednictvím tvrzení, na nějž se nedá odpovědět: "Vždyť je to zpráva, ne? Ať už se dá nebo nedá tisknout."
Takže, když jsme se konečně mohli nadechnout zdravého vzduchu, pohlédněme, co je dnes důležité v Americe, to, co bylo příliš dlouho udržováno v pozadí anebo ignorováno.
Toto jsou témata, která dominovala první titulní stránce bez skandálu: Porážka kancléře Kohla a portrét jeho následovníka. V dolní části stránky byla reportáž o poslední etapě škod nemilosrdného hurikánu George, který zničil Malé Antily, Portoriko, Dominikánskou republiku, Haiti, Kubu, proletěl víceméně kolem Floridy , nabral na rychlosti v Mexickém zálivu a nakonec poničil pobřežní města v Mississippi.
Víte, konec srpna, září a začátek října, to je roční období pro hurikány. Je to doba, kdy vznikají hluboko v Karibské oblasti. A po prvním z nich, každý večer sledujeme šéfa národní hurikánové služby v Miami, jak nám ukazuje mapu Karibské oblasti a někde na ní fotografii mlhavého kruhu s malou dírou uprostřed.
Hurikán se pohybuje pomalu, ale otáčí se rychlostí větru ne menší než 120 km/h, většina z nich rychlostí více než 160 km/h. Takže každý večer nás informují, kterým směrem hurikán jde, a samozřejmě první, nejznepokojenější Američané jsou obyvatelé dlouhé části země ve tvaru pistole, což je Florida, vyčnívající do moře. Asi v polovině případů se hurikán obrátí směrem na sever, a pak jsou znepokojeni obyvatelé na pobřeží Georgie a Karolin. A pokud se to vyhne Karolínám a směřuje to opravdu na sever, obávejte se, New Jersey, New Yorku, Long Islande a Nová Anglie. Takže pro lidi, kteří bydlí téměř na čtvrtině plochy Spojených států, toto je naléhavá realita amerického života.
Prezident si musí, kromě mnoha dalších problémů a témat, která byla zanedbána, ostře povšimnout neblahého osudu Portorika, což je americký protektorát. A samozřejmě také, poškozených částí Floridy, Mississippi a Louisiany. Letecky je tento týden prohlédl a prohlásil, že mají nárok na federální finance z fondu na katastrofy. Bude to stát několik miliard.
Třetí velkou zprávou na té titulní straně byla informace, které se ekonomové a finančníci obávali už určitou dobu. Špatné zprávy z Brazílie. A první věta této zprávy, od reportéra, nikoliv komentátora, zněla: "Clintonova vláda a Mezinárodní měnový fond sestavují balík půjček pro Brazílii, který bude mít pravděpodobně větší hodnotu než 30 miliard dolarů." Jeho účelem je omezit škodu největší latinsko-americké ekonomice, škodu z asijské krize. Záchranný plán je rizikový. Namísto toho, aby Brazílii zachránil, mohla by propadnout do hluboké recese.
Před několika měsíci jsme se dověděli, že se ruská ekonomika rychle rozkládá a záchranná operace stále ještě probíhá, ve velmi obtížné situaci. Ale poté, co Američané překonali šok, že se Rusko octlo v recesi, začali říkat, "Ale, konec konců, Rusko konec konců kupuje jen 2 procenta našeho vývozu."
Ale asi před čtyřmi měsíci, když jsme si poprvé začali uvědomovat, jaké by mohly být důsledky debaklu v Japonsku a v Koreji a začali jsme se obávat o osud hongkongské měny, netypický hlas, jeden starý mezinárodní bankéř v penzi, řekl tiše, když ho nikdo neposlouchal: "Dávejte pozor na Brazílii. Jestliže ta se potopí, asijská přílivová vlna už zasáhla tuto polokouli."
Možná to všechno zní pro Evropany akademicky a nudně, protože zatím evropská ekonomika je robustní a kvetoucí. Ale Brazílie dominuje hospodářstvím Jižní a Střední Ameriky, kam Spojené státy prodávají dvacet procent svého vývozu. Jestliže bude Brazílie následovat kolaps Ruska a Asie, první věc, k níž by došlo ve Spojených státech, by byl alarmující pokles amerického vývozu. A mimochodem, podniky na západním americkém pobřeží už propouštějí tisíce dělníků, kteří vyráběli zboží, které kupovali lidé v Asii.
A devadesát procent zralé pšenice v tichomořském státě Washington není dopravováno, jako se to dělo touto dobou obvykle, do Japonska, ale do skladů a do popelnic. Sama Brazílie může zlikvidovat trhy a způsobit zemím hospodářskou recesi. Pokud se Brazílie dostane do krize, Evropa nebo Spojené státy by se staly dalším bojištěm proti blížící se globální recesi.
Poslední zpráva na té titulní straně byla informace o úmrtí Toma Bradleyho. To byl první černošský starosta jednoho amerického města, kde se pěstuje víno. Úřad zastával déle než dvacet let. Nejvíce byl hrdý na to, že do Los Angeles přivedl olympijské hry a nejvíce se styděl za nechvalně známé losangeleské nepokoje - k nimž, jak jeho političtí nepřátelé zdůrazňuji, došlo, když se nejvíce staral, aby tomu tak nebylo.
Něčeho podobného se obávají všichni prezidenti. Zmiňuji se o úmrtí tohoto starého Losangelana, protože v Bílém domě musejí být lidé - i když ne nutně jeho hlavní obyvatel - kteří se modlí intenzívněji než většina Američanů, aby se Brazílii nestalo to nejhorší, aby zůstala americká ekonomika, jak neustále poněkud příliš zdůrazňují investiční analytikové, v podstatě zdravá.
Tuto větu používal prezident Hoover a všichni čelní finančníci a bankéři až do velkého krachu roku 1929 i po něm.
Zásadní věcí je, že burzy neustále radikálně klesají. Druhý den se vždy mírně zotaví a pak zase klesají dál. A nakonec, minulý týden Alan Greenspan, předseda Federální rezervní banky, snížil hlavní úrokovou míru o čtvrt procenta. Wall Street okamžitě konstatovala, že je to málo a připravila se k tomu, aby Greenspana obvinila za další pád burzy.
Jedním z důvodů, proč Američané velkou většinou podporují prezidenta Clintona jako prezidenta - zatrpklí republikáni poukazují na to, že je to prý jediný důvod - je, že kdykoliv prosperuje ekonomika, říká se, že je na tom prezident dobře. Jako v americkém fotbale - když družstvo prohraje několik her, vznikne volání - vyhoďte trenéra. Podobné je to s prezidenty a s ekonomikou.
Prezident - žádný americký prezident - nemá ale se stavem hospodářství příliš mnoho společného. Jedním z hlavním veřejných problémů amerického prezidentského úřadu je, že občané vždycky - protože neznají žádný jiný systém - připisují více moci prezidentovi, než kolik jí jeho kancelář má.
Ve srovnání s britským premiérem je americký prezident skoro jen ceremoniální postavou.
Vezměte si státní rozpočet. Představte si, že byste mohli předstoupit před poslaneckou sněmovnu, tak jako to dělá ministr financí Tonyho Blaira, a říci: "Toto je státní rozpočet." Ale kdykoliv čtete "Clinton chce zachránit sociální zabezpečení pro generaci tzv. 'baby boomers'", "Clinton požaduje půjčku pro Brazílii", "Clinton chce poslat vojáky do..." - to jsou všechno jen návrhy. To by prezident chtěl udělat. Skoro všechna zahraničně politická rozhodnutí dělá Senát. Všechna finanční rozhodnutí - kdo dostane kolik peněz za co, v celé ekonomice - rozhoduje Sněmovna reprezentantů.
Stejně jako prezidenta lidé chválí za peníze, které mají v kapse, obviňují ho za to, že peníze v kapse nemají a když lidé přijdou o zaměstnání a když se země dostane do stagnace.
Budu citovat pasáž ze zničující knížky od velkého Johna Maynarda Keynese o versailleské smlouvě, kde Keynes v roce 1919 seděl jako činitel britského ministerstva financí: "Byl to jediný muž, který vyšel z pařížské zkoušky s posílenou pověstí. Jeho složitá osobnost s výrazem unaveného titána, jeho oči pevně zaměřeny na pravá a zásadní fakta evropské situace přinesla do pařížského vyjednávání atmosféru realismu, znalostí, velkomyslnosti a objektivity. Kdyby bývali tyto vlastnosti měli i ostatní účastníci, býval by vznikl dobrý mír."
A kdo byl tento obdivuhodný, unavený titán? Herbert Hoover, který udělal herkulovskou práci při odstraňování hladu, hladomoru ve střední Evropě po první světové válce a pak byl prezidentem Spojených států, když došlo v roce 1929 ke krachu na newyorské burze. Vynesli ho z úřadu při příštích volbách, a když jsem já poprvé přijel do Spojených států, jeho jméno bylo zašpiněno blátem. Téměř doslova. Podél břehů všech řek, na tomto kontinentě řek, stály tisíce a tisíce kůlen, s plechovými střechami a okny z papírové lepenky. V nich žily milióny bezdomovců. Tato "města" měla vejít navždy ve známost jako "Hoovervilles", Hooverova města.
Ústava Spojených států a pranýřování prezidenta Clintona
Nez pristoupime k popisu posledniho pranyrovani americkeho prezidenta, zopakujme
si, co americka ustava rika o obvineni a odstraneni z uradu prezidenta:
Clanek II., Odstavec 4. americke ustavy pravi, ze prezident,
vice-prezident a vsichni urednici mohou byt zbaveni uradu pro obvineni a
usvedceni z velezrady, uplatkarstvi a z ostatnich velkych zlocinu a precinu
(Treason, Bribery or other high Crimes and Misdemeanors).
Clanek III., Odstavec 3. americke ustavy pravi, ze senat ma pravo soudit
veskera obvineni (impeachments). Je-li prezident Spojenych statu je obvinen,
preliceni bude predseda vrchni soudce (Chief Justice): a rozsudek, ze je vinen, museji schvalit dve tretiny poslancu americkoho senatu.
Odstavec 7 pokracuje, ze odsouzeni [senatem] je omezeno na odstraneni z
uradu a diskvalifikace . . ., ale muze byt dale prezident obvinen, souzen, odsouzen a
potrestan podle zakona [tedy normalnim soudem].
Prakticky porad odstranovani prezidenta z funkce (impeachment)
Z praktickeho hlediska je nynejsi situacetakova, ze zvlastni zalobce (Kenneth
Starr) preda zavery sveho vysetrovani pravnimu vyboru Poslanecke snemovny. Ten
je musi zhodnotit a bud celou zalezitost ukoncit, nebo zacit vlastni vysetrovani
za ucelem pripravy jednotlivych argumentu obzaloby. Kdyz ukonci, preda argumenty obzaloby celemu
zasedani poslanecke snemovny k hlasovani. V pripade jejich schvaleni,
zahaji snemovna preliceni, v nemz snemovna (v porovnani s normalnim soudem) jedna
jako zalobce, senat jedna pod vedenim vrchniho soudce jako porota soudu.
Ustavni nedostatky
Zde moderni historie konci, nebot kdyz pravni komise snemovny odhlasovala tri
argumenty obvineni proti prezidentovi Richardu Nixonovi, ten abdikoval. K hlasovani
celou snemovnou nikdy nedoslo. Cele projednavani tim bylo skonceno a rozpusteno.
(Nastupujici prezident Ford mu pak Nixonovi udelil milost ve veci jakehokoliv dalsiho soudniho
pronasledovani.)
Z predesleho je lehce videt, ze ustava ma mnoho nedostatku. Nevyjadruje presne
co je "zlocin" a co jsou ty "ostatni preciny". V pojeti uradu prezidenta a
rozdeleni vladni moci na tri slozky, administrativni, zakonodarnou a justici,
naprosto nezavisle, v nichz jedna slozka nesmi zasahovat do pravomoce druhe,
nemuzeme usuzovat podle nynejsich (trestnich) zakonu. V tomto obvineni
muze byt "precin" cokoliv. Muze to byt to, co snemovna oznaci a senat
odhlasuje jako "precin".
Taktez neni presne definovana ucast justicni slozky, rozsah pravomoce
predsedujiciho vrchniho soudce (Nejvyssiho soudu) a podle ceho by mel rozhodovat.
Protoze nemame v moderni dobe predchozi pripady, musime se podivat na to, co
otcove americke republiky chteli vyjadrit, kdyz Ustavu psali. Urcite se divali
na predchozi britske pripady podle anglosaského pravniho principu,
ukladajiciho povinost rozhodovat spravedlive a pocestne (fairly and honestly).
Benjamin Franklin sdelil Snemu v roce 1787, ktery pripravoval ustavu, ze
obvineni (impeachment) je nejlepsi zpusob v Ustave, jak potrestat prezidenta, kdyz
se dopusti neceho spatneho (misconduct) a pro pocestneho, jak se ospravedlnit, kdyz
je nespravne obvinen. Nechceme ani krale, ani diktatora. Chceme aby byl prezident odpovedny za sve ciny.
James Madison povazoval obvineni za nezbytne (indispensible), maji-li byt vseobecne principy ubraneny pred neschopnosti ci verolomnosti (perfidy) sefa vlady
[prezidenta].
(Z toho mozno videt, ze americky prezident by mohl byt obvinen napriklad
kdyby odejel na pulrocni dovolenou. - mineni autora.)
Rober Morris z Philadelphie byl proti teto koncepci, nebot kdyby byla poskytnuta snemovne takovou
obrovskou moc, ta by tim ovladala prezidenta. (Dnesni pripad
Clintona? - otazka autora)
Robert Morris reagoval na to, zda by mohl byt nekdo [prezident] nad pravem?
Predevsim ten clovek nahore co ma moznost uskutecnit nejvetsi nespravedlnost?
Konecne se dohodli o kompromisu: Preliceni bude predsedat vrchni soudce {predseda Nejvyssiho soudu)
.
Franklin to schvalil a k tomu poznamenal, ze v historii jedinym zpusobem, jak odstranit
vladare bylo zbavit se ho atentatem (assassination) nebo az kdyz umrel, cimz obvineny
ztratil moznost obrany a ospravedlneni.
Pranyrovani prezidenta
Z predesleho je jasne videt, ze zaverecne referovani zvlastniho zalobce Starra
nema velikou dukazni vahu. Je to jednostranne vysetrovani, kdy vyslychany nema
zadna prava, nemuze nechat vyslychat svedky krizovym vyslechem a kdyz odmitne odpoved na
zaklade ustavniho prava ochranujiciho sama sebe pred obvinenim (self-incrimination),
statni zastupce muze nabidnout imunitu. Ze vseho toho, cehoz jsme dosud svedci,
pripadu honby na prezidenta, je v podstate jeho pranyrovani bez jakychkoliv
dukazu prokazujicich ciny, ktere nejsou protipravni.
Kdyz byl obvinen ze sexualnich prestupku nynejsi predseda snemovny , republikan
Newt Gingrich, byl odsouzen a pokaran, ale nic z jeho obvineni nebylo
zverejneno, "protoze by to ponizovalo snemovnu", rekli jeho snemovni soudci.
Totez plati o Trent Lott, republikanovi posedlem pronasledovanim Clintona, kdyz se
dostal na verejnost jeho skandal a verejnost se dovedela, ze zplodil nemanzelske dite.
Taktez zvukove zaznamy prezidenta Nixona v Bilem dome, ktere byly dukazem a
casti tri argumentu obvineni, v dusledku cehoz Nixon abdikoval, zustaly dvacet let nezverejneny
Obsahle referovani obzalobce Starra 9. zari, doprovazene tisici strankami
vyslechu, nedosahlo ocekavane odezvy verejnosti. Ani zverejneni televizniho
vyslechu prezidenta Clintona nedokazalo to, co o nem tvrdily pomluvy. Prezident se
na zaznamu nerozciloval, odpovidal rozumne i na provokativni otazky a celkove udelal dobry
dojem.
Kdyz toto vsechno se nezdarilo, bylo nyni zverejneno dalsich 4610 stranek,
vcetne 20 hodin zvukoveho pasma nahranych telefonnich rozhovoru Moniky Lewinske
s "pritelkyni" z Pentagonu Lindou Trippovou. Taktez v tomto pripade se
hon na prezidenta nevydaril. Vice podporil to, co prohlasovali pod prisahou oba, Lewinska i prezident. V jednom takovem rozhovoru
Moniuka argumentuje, ze "sex" je pouze soulozeni a to ostatni, ze se za
opravdovy "sex" nemuze povazovat. Tedy tentyz argument, ktery pozdeji prednesl
prezident pred velkou porotou v televiznim vyslechu.
Dalsim dulezitym argumentem zverejneneho zvukoveho zaznamu bylo, ze dokazuje, ze Linda Trippova porusila zakon, kdyz rozhovor natocila. Spojene Staty jsou
federaci statu, ktera maji rozlicne zakony. Kdyz Linda Trippova chtela prodat
"sexualni tajemstvi Bileho domu", newyorsky literarni agent Lucianne Goldbergova
ji rekla, ze by to melo cenu dvou milionu dolaru, kdyby to mohla dokazat, a
doporucila, aby tefonni rozhovory s Monikou nahrala. Dale ji ujistila, ze je to
zakonne je nahrat. Pozdeji Goldbergova prohlasila tisku, ze vi, ze nahravani je
zakonne ve state New York. Linda Trippova se pak ve state Maryland obhajovala,
ze nevedela o tamejsim zakazu nahravani telefonnich hovoru. Zakon statu Maryland vsak
tresta pouze, kdyz byl zakon porusen vedome. V nyni zverejnenem rozhovoru,
Monika upozornuje Trippovou, ze jestlize jejich rozhovor nahrava ve state
Maryland, ze porusuje zakon. Nyni tedy vychytrala Linda Trippova nejenze prisla o
dva miliony dolaru tim, ze rozhovory byly zverejneny, ale i o vymluvu pred
stihanim ve state Maryland.
Zacatek afery s Monikou Lewinskou
Monica Lewinska se sverila se svym stykem s prezidentem Clintonem starsi
pritelkyni z Pentagonu Linde Trippove. Ta si peclive udelala poznamky a aby je
prodala, sla se poradit s literarni agentkou Lucianne Goldbergovou v zapadni
casti Manhattanu. Pripomenme, ze Goldbergova působila jako cinitelka pro volebni propagandu pro republikanskou stranu. Goldbergova odhadla, ze by se prezidentsky skandal dal prodat asi za dva
miliony dolaru. Aby vsak vyliceni afery nabylo duveryhodnosti, Goldbergova
navrhla, aby Trippova pokracovala v rozhovorech s Monicou, ale aby je nahrala. Dale doporucila, az by nahrala dostatecny zvukovy zaznam, aby historku
uverejnila v magazinu Newsweek, za ucelem duveryhodnosti (a ne v nejakem platku
jako Inquirer za vyssi cenu).
. . a potom ona mluvila a mluvila 20 hodin
Brzo pote se u Trippove objevil byvaly partner zvlastniho zalobce
Starra, co spolu pracovali u advokatni firmy Kirland & Ellis, a ten Trippovou
premluvil, aby sla se svou historkou k zvlastnimu zalobci Starrovi. Tak vznikla
cela afera a obzaloba prezidenta.
Politicke pozadi
O tom, ze je Clintonova afera zjevne politicky vyuzivana, jste mohli poprve cist v
Britskych listech z 16.zari
a puvodni zpravu
21. srpna.
Volby budou v USA budou v listopadu a asi se pri nich rozhodne o budoucnosti
Clintonova prezidentstvi
Pri jednani v pravni komisi snemovny si demokraticti poslanci, kteri jsou tam v
mensine, stezuji, ze republikani nechteji o nicem diskutovat a proste je ve
vsem prehlasuji. Na rozdil od pripadu prezidenta Nixona, ten abdikoval,
protoze ztratil podporu sve strany, republikanske. V pripade Clintona,
demokrate ho dosud podporuji a demokratickym poslancum, co prijeli tento vikend domu
do sveho volebniho okrsku, se dostalo ovaci za podporu Clintona. Na jedne
strane podporuje verejne mineni ze dvou tretin Clintona, ale na druhe strane
pouze tretina tech, co ho podporuje, se ucastni voleb. Bude tedy na demokratech, aby
privedli k urnam v listopadu vice svych volicu v obdobi, kdy se nevoli
prezident a kdy vetsinou republikani bud vedou, nebo ziskavaji.
O to, zda prezident v soukromem zivote spachal precin nebo ne, ve skutecnosti
nejde. Proces preliceni se bude konat az po volbach, aby republikani mohli jit do voleb
proti zranenemu a pomluvenemu prezidentovi. Jestli prohraji, rychle se budou
snazit Clintona odstranit, nez nastoupi nove zvolena snemovna.
Nejhorsi je na tom, ze krome byla pospinena cela Amerika i prezidentsky urad. Odradi to
vstup mnoha schopnych lidi do politiky. Pripad prispel k nestabilite hospodarstvi
celeho sveta i hospodarstvi Spojenych statu, presne, jak jste to mohli cist v
Britskych listech
21. srpna ,
kdy jeste dosahoval Dow Industrial Index hodnoty pres devet tisic bodu.
