Tak jak je to s tou "pravicí" a "levicí"?
Jan Čulík
Táňa Zajícová i někteří čtenáři mi vyčítají, že jsem nedávno v přehledu zpráv "Co je nového v České republice" (a už předtím několikrát v Britských listech) zpochybňoval výrazy "pravicový" a "levicový" a přitom jsem v reakci na článek Táni Zajícové upozornil na to, že při informování o návrhu začlenit i středoevropské země do Severamerické zóny volného obchodu cituje jen pravicové či ultrapravicové názory. Tak jak to tedy myslím?
Táňa Zajícová i Tomáš Pecina se mylně domnívají, že mi pravicové či ultrapravicové názory nějak vadí, z toho apriorního titulu, že jsou "pravicové". "Vymítáte ďábla?" ptá se Táňa Zajícová. Tomáš Pecina píše, že snad "mohu být pohoršen 'ultrapravicovou' deformací pisatelčiných názorů, mám však argumentovat ad rem, nikoliv ad hominem".
Zaprvé: proč jsem v článku, reagujícím na text Táni Zajícové, použil slov "pravicový" a "ultrapravicový", když jinde píšu, že tato slova jsou pasé?
To, že jsou pojmy "pravicový" a "levicový" v dnešním světě už vlastně mrtvé, není naprosto žádná speciálně vymyšlená čulíkovská informace - obecně se ve světě debatuje už dosti dlouho o závažné myšlence, že jak svět vstupuje do globální éry, kvalitativně hodně odlišné od veškerých předchozích zkušeností lidstva, (zejména se tato nadcházející éra projevuje zrušením vzdáleností, se všemi dopady, kladnými i zápornými, jaké to bude mít na ekonomiku a sociální soudržnost či naopak rozklad), dosavadní ideologická pravicová či levicová ideologická řešení se projevují jako zastaralá.
Proto je stejně směšná francouzská "levicová" vláda premiéra Jospina či nová, velmi tradičně sociálně demokratická vláda Gergarda Schroedera v Německu, jako britští "pravicoví" konzervativní euroskeptikové, či třeba Conrad Black. To jsou lidé, kteří se z emocionálních důvodů nestačili zbavit ideologických klapek na očích a přidržují se zastaralých řešení, která v nové situaci selhávají.
Některé vlády - možná do určité míry vláda amerického prezidenta Clintona a britského premiéra Blaira (kterážto od Clintona bezostyšně v mnoha oblastech, zejména v ekonomice, opisuje) snad dokázaly trochu se zbavit původních ideologických brýlí a snažit se reagovat pružně a pragmaticky, a předvídat - v Americe se zdá, že je důkazem této pragmatické pružnosti dosti podstatný hospodářský rozvoj; v Británii uvidíme, jak dlouho ta flexibilita a předvídavost blairovcům vydrží.
Je zcela zjevné, že v mnoha částech světa si donedávna "pravicové" či "levicové" strany navzájem kradou ekonomicky a voličsky nejúspěšnější politický program. Ideologie je v dnešní době pasé. Psal o tom nedávno velmi dobře Jiří Jírovec.
Ty, kdo si změny, k nimž v dnešním světě velmi rychle dochází dosud neuvědomili, a setrvávají u ideologických přesvědčení z minulých dob, nazývám "pravičáky" či "levičáky".
Ještě jednou opakuji, že mi svým obsahem nevadí ani "pravicové" ani "levicové" myšlení kromě toho, že každá ideologická konstrukce je zjednodušením skutečnosti a tedy je proto nutně mylná a zavádějící. Sledování ideologií vede do katastrofy. Dokázal to spektakulárně po čtyřiceti letech v Československu komunismus, a pak po necelých deseti letech klausismus. Záporný hospodářský růst zaznamenává Česká republika v současnosti proto, že žádná česká vláda nebyla schopna projevit flexibilitu, operativnost, moudrost a předvídavost. Žádná česká vláda v podstatě nikdy nevěděla a dosud neví (mnoho nynějších českých ministrů ani neumí anglicky) co se děje ve světě - co se živelně chystá.
Jsem stále přesvědčen, že od Táni Zajícové bylo neférové neupozornit ve svém článku, že autoři, které cituje, patří k úzce ideologicky zaměřenému myšlenkovému proudu, v tomto případě k pravici. Myslím, že bylo záhodno poukázat na to, že tyto "nové, zajímavé myšlenky", které nám zprostředkovala, shodou okolností jaksi velmi dobře zapadají do jednoho ze zastaralých ideologických arsenálů posledních let. Táňa Zajícová by měla možná také vysvětlit, proč se pravicovým ideologům, o nichž se zmiňuje, tak líbí myšlenka včlenění Británie či středoevropských zemí do Severoamerické zóny volného obchodu. Bylo by prostě férové to vysvětlit.
V daném případě jsem skutečně považoval za důležitější vyslovit se k formálním aspektům debatního příspěvku Táni Zajícové a k meritu věci samotné až poté.
Je zajímavé, že ideologické dědictví komunismu působí v ČR po téměř deseti letech od jeho pádu pořád silně - tak si Tomáš Pecina myslí, že když někoho označím za pravicového či ultrapravicového, je to pro mě nadávka, snad proto, že tyto výrazy užívalo Rudé právo jako nadávky? Znovu opakuji, že je to atribut zcela neutrální: nevyjadřuji se k politickému obsahu pravicové víry. Jen tím, že na přítomnost ideologie poukazuji, zdůrazňuji, že jde o zúžené, černobílé vidění světa, jehož nekritické nepřijímání může vést k průšvihu.
Nechtěl jsem se původně příliš vyjadřovat k meritu věci, totiž k možnému přičlenění středoevropských zemí do Severoamerické zóny volného obchodu, i když jako první se naskýtají dvě námitky, z nichž první je, že se toto začlenění nejeví zcela praktické, a druhá je, že je velmi pravděpodobné, že by středoevropské země byly v Severoamerické zóně volného obchodu v daleko podřízenějším postavení než v Evropské unii.
Brojím tady v tomto článku proti ideologicky zúženému vidění světa, ať už z jakéhokoliv úhlu - Conrad Black nebo Ken Livingstone.
Pikantní je, že mnozí debatéři na Fóru Britských listů vyloženě zúženě ideologické vidění skutečnosti vyloženě požadují - nechtějí samostatně a kriticky rozebírat nejrůznější názory a postupně tak aproximovat k pravdě. Nechtějí žít ve "společenství otřesených" (Jan Patočka), nevědí, že jedinou autentickou zkušeností v tomto světě je permanentní pochybnost.
Je to přirozeně jejich právo, mít takto zúžený pohled - osobně bych se domníval, že i česká zkušenost posledních osmi devíti let se zjednodušenou ideologií je značně varující. Ale pokud se ani nad tím nechtějí někteří čtenáři zamyslet, je to jejich věc.
Re: Pařík o Havlovi
Jindřich Pařík není jediný kdo sleduje počínání prezidenta Havla. Havel je v podstatě slušný člověk, na neštěstí jeho zdraví není příliš robustní. Trochu kriticizmu na jeho adresu však škodit nebude.
Pokud si vzpomínám, ihned po listopadu 1989 Havel vyslovil přání, že by si dosavadní komunistická nomeklatura měla vzít svoje výplaty a pense a stáhnout se z veřejného života. V roce 1990 měly Havlovy výroky tolik prestiže, že jejich uskutečnění bylo považováno za jisté. Nyní jsme však o deset let starší a Havlovo přání zůstalo ničím vic než přáním. Stále jasněji vidíme, že on buď ztratil odvahu svoje myšlenky prosadit anebo že změnil názor.
V roce 1989 se Havel těšil důvěře převážné většiny exulantů, tedy těch kteří opustili svoji vlast illegálně, bez úředního povolení. Mnozí z nich byli ochotni vrátit se, alespoň na čas, do své staré vlasti a aktivně pomoct s převýstavbou ekonomie, finančních institucí a také s upravením soudnictví. Dobrá vůle byla také u mnoha cizinců, z nich někteří byli ex-prezidenti multimilliardových světových podniků.
Čeští politici, během svých návštev zemí v nichž exulanti zapustili kořeny, se chovali takovým způsobem, že jakékoliv sblížení exilu s domacími Čechy bylo obtížné. Komunistická anti-exulantská propaganda, které byl celý národ vystaven po více jak čtyřicet let, zanechala svoji pečeť na všech, i na těch nejdůslednějších anti-komunistech. V tom ohledu prezident Havel nebyl vyjímkou. Bylo jasně vidět, že Havel nemá zájem o ty "české cizince" kteří opustili bývalou ČSSR illlegálně. Mnozí exulanti z roku 1948 měli dojem, že jimi pohrdal. Myslim, že jeho jednání se dá vysvětlit jen tím, že tak jako většina současných českých politiků, on také nebyl schopen se vymanit ze zhoubného vlivu komunistické propagandy: "Čestní lidé neutíkají z vězení a nepřecházejí hranice illegálně. Utečenci jsou zrádci". S takovým myšlením jsem se setkal často, v Čechách i na Moravě. Na jedné straně závist, na druhé nedůvěra a pohrdání. Domnívám se, že závist a strach z potenciálních restitucí byly těmi hlavními důvody proč exulanti byli vyloučeni z participace v politickém životě ČSFR a později ČR. A jsou-li skutky tou nejsrozumitelnějščí řečí, Havlovo chování svědčilo, že on (až na několik málo vyjímek) nikterak neměl v úmyslu přiblížit se k té první illegální emigraci.
V praxi to tedy znamenalo odmítnutí kvalifikovaných exulantů a cizinců a konfirmaci ex-komunistické nomenklatury v důležitých pozicích v průmyslu, ve financích a v soudnictví. Jak však to je v té opeře (Traviata), leopardi nemohou vymazat fleky ze svých kožichů. Stejně tak nomenklatura. Je to zvláštní parazitická kasta která nemá místo v demokratické společnosti. Následky začlenění ex-komunistické nomeklatury do českého hospodářství se objevily poměrně rychle; finanční sektor dovoluje nepřehlednost a eventuálně krádež ve velkém a průmysl "po sovětsku" buď zaniká nebo je rekonstruován v německé "maquiladory" jejíchž profit pravidelně opouští českou republiku. Jinak řečeno zmražení jakéhokoliv ekonomicklého pokroku a zařazení ČR mezi ekonomicky méně vyspělé národy.
A ta dobrá vůle z let 1990-91 ze strany exulantů a sympatických cizinců je nyní vystřídána apatií: "Nedá se s těmi lidmi nic dělat." Zbývají jenom vzpomínky na nádherný čas v letech 1990-91 kdy každý věřil že za několik málo let české země vybřednou z post-komunistického marasmu a zaujmou místo po boku nejvyspělejších evropských národů.
Prezident Havel tu svoji "nespornou morální autoritu" o které Pařík píše, nikdy plně nevyužil. Zajisté ji měl, zvláště ty první dva roky svého prezidentství, ale jak já to vidím, on od té své morální autority utekl. Co dnes zbývá je dostatečný kredit pro kandidaturu na Nobelovu cenu. V porovnání co jeho prestíž mohla přinést českému národu je však Nobelova cena pouhý pakatel.
Miloš Kuhn
Hlas lidu:
Můj senátor?
Říkají o mě, že jsem pruďas. Malej a vzteklej.
Tak to říkají.
To je snad jediné, v čem si moje žena rozumí s mojí matkou.
Máma ovšem ví mnohem víc, dodává totiž zpravidla “to má po tátovi" což táta zpravidla odmítá slovy “tak vo kom se bavíme, vo mladym, nebo vo mně" a bere krabičku cigaret a po prásknutí dveřma odchází trucovat na zahrádku k rajčatům. Aby toho nebylo málo, máma za ním z okna pokřikuje “a nekuř furt tolik" a táta jen pouští páru. Já na něj zase zpravidla volám, “že máme novej zákon vo rodině, a že mám novýho právníka, a ten že nás těch bab už nějak zbaví, a jinak, že je taky řešení houpnout fén do vany, že kdyby se na to náhodou přišlo, že to nebyla nešťastná náhoda, tak by nám stejně dali jen tři roky s barevnou televizí, protože by každej soudnej soudce pochopil, že s takovejma babama se žít prostě nedá".
Načež jsem také vypuzen k rajčatům.
Tím chci říci, že o zběsilosti své povahy vím, a bez ustání s ní zápasím.
Jsou chvíle, kdy mě ale vztek přemůže. Třeba když se musím celej pivovarskej kopec plazit za avií nahybnutou nealkoholickejma láhváčema, nebo když se v nedělní Sedmičce objeví dvojdomek Píťa. Pak kleji bez zábran a kazím našemu nezletilci slovník.
Jakej Píťa? Ale, znáš ho. Ten malej, kulaťoučkej, romantickej komunista. Z bolševického papaláše synek, prej polepšenej v demokrata. No ten, s tím indiánským jménem “Ten co slyší trávu růst".
Mistr konsensu, vcítění se, a sraní si na hlavu. No, jasně, ten, co se stal náčelníkem senátu silou jednoho, protože svého, hlasu. No vidíš, a pak že prej mu nemůžu přijít na jméno!
Senát, rada starších, tak nějak to je, nebo ne? Ústavodárci, když si tuhle bejkárnu vymýšleli jako odkladiště pro bejvalý federální poslance, si tak nějak asi chtěli posichrovat, aby se mezi ně nedostal nikdo rovnej. Proto předepsali, že musí mít každej senátor najeto v dobách reálsociálismusu minimálně čtyřicet let. To je minimálně dvacet dospělých let hrbení se, dvacet let držení huby a placení příspěvků ROHatejm.
Ksakru, chcípnout do Bosny osumnáctiletýho kluka klidně pošlou, ale do senátu - tak to prrr, tady jde o moc důležitý věci na to, aby to udejchal nějakej mlaďoch. Není to na facku?
Ale Píťa není můj senátor, kandidoval přece někde na Vysočině. Ne že by jako byl odtamtaď, to zas ne, ale má k tomu kraji “svůj zvláštní vztah". Dvakrát tudy totiž projížděl a jednou měl dokonce i stažený vokýnko.
Můj senátor taky není od nás. Jsem sice popovickej kozel, ale trvale jsem hlášen ve stověžatý. Taky kvůli autu. Nechci, aby na každým semafóru na mě pořvávali voražený Pražácí: “tak, co je, hni s tou károu, burane" tak, jak jim velí mravní kodex řidiče vozu s poznávací značkou začínající na A.
Tak senátor, kterýho jsem nafasoval, je nějakej Klausner. Vlastně o něm nic nevím. Jen kdysi, před volbama zaperlil jako pornostár na nějakém falzifikátu (paní Paříková si ale myslí, že to falzo nebylo, páč mu to prej kouká z vočí, a na to má paní Paříková teda čuch).
Vlastně, pak se ještě jednou zaskvěl v světle ramp, když chtěl vystěhovat z Nuslí všechny, co neplatěj obci něco déle činži, ale protože množina těchto je totožná s množinou našich čmoudů (jen si smlsni Andrewe) byl osočenej z rasismu, návrh neprošel a neplatící bubáci zůstali tam kde jsou.
Páč nejsem z Nuslí (Andrew asi taky ne), tak si mě tím moc nenaklonil ale ani nerozhněval (řekni fuj, Andrewe). Že by pak pro mě udělal něco jinýho moc nevim.
Vlastně o senátorech je vůbec málo vědět, snad jen když se vožerou a bouraj auta a pak to zatloukaj, nebo když se pro změnu zlískaj jak děla, a blbě v senátu žvaněj a nějakej nepřítel lidstva to vynese ven.
No jasněže, slyšel jsem ty blafy, o ústavní pojistce, záruce demokracie a tak. Kecy. Když se chce, přemalujou si papaláši ústavu, jak se jim líbí, jako tuhle s těma předčasnejma volbama.
Říkám, kecy.
Šlo o šuplík pro federály a když to neklaplo, nevadí. Šuplík se hodí vždycky. Zašoupne se tam huhlavej jezevec Benda, co se mu tak dlouho hledalo bidýlko od inšpektóra armády po Wiesenthala na bolšány, korýtko se najde pro politické turisty - sociálistu Vyvadila, polepšenýho soudruha Rrrychetskyho i tentokrát zase “křesťana" Pitharta.
Honza Rumlů, ten náš David Copperfield - aneb mistr odchodu naší politické scény, se už těší, že si bude v senátu nahřejvat prdýlku, na senát se třese i cop nášeho nekonvenčního mistra kaňky a břitkého slova. (Ten si prej rozparceloval berounskej okres jak spojenci Drážďany na čtverce a bude tam sypat a sypat...)
Nechci žádnej senát, nic mi nedává, jen bere. Nejsem sám, senát nechce dobrých 80-90 procent Čechů . Ale to je fuk. Těch pár fouňů nahoře se může akorát tak vykašlat na mínění národa, a na celou demokracii. Jsme prostě nedospělí, nesvéprávní, nerozumíme, nechápeme. A ještě, přece byla by narušena trojjedinost, Presidenta, Premiera a Ducha ústavy.
Prd na tom, že se senátních voleb z protestu proti instituci senátu nezúčastnily tři čtvrtiny obyvatel vlasti. Prej že, když se nám nelíbí senát, máme volit partaje, co v programu maj jeho zrušení, povídal hloupej Honza R. (to jako abychom zblbli a volili repy nebo komanče, Jeníčku?).
Nejvíc mě ale štve, že k senátním volbám jsem musel jít, ač si senát nepřeji. Věděl jsem, že ti druzí tam u voleb budou jak jeden muž (vlastně soudruh). To mě fakt žere a hněvá.
Říkám, jsem děsně vzteklej a velmi, velmi se snažím se naučit ovládat.
Můj senátor a můj senát mě moc šancí k tomu ale nedává.
7.10. 1998
(Tento článek vyjadřuje mínění stálých hostů velkopopovické restaurace Na Stadionu - JP)
Na zamyšlenou
Představme si pravidelnou televizní show kde je možné vyhrát auto.
Pravidla hry jsou tato:
Ve studiu jsou tři garáže, vrata zavřená, pouze za jedněmi je předem ukryté auto.
Náhodně vylosovaný uchazeč z publika (jen jeden) si vybere jedna vrata a podepíše je křídou.
(Pokud se za těmito vraty nachází auto, což se později zjistí, vyhrál auto.)
Teď dochází k zápletce, v podstatě vždy stejné.
Moderátor, který ví, kde auto je, otevře jiná vrata než ta podepsaná, ale za kterými auto není.
Zbývají dvoje zamčená vrata, jedna z nich jsou ta podepsaná.
Moderátor nabídne uchazeči poslední šanci změnit názor a vybrat si ta druhá vrata.(než přijdou fanfáry a vybraná vrata se otevřou, zastavme pomyslný videozáznamŠ)
Otázka zní: Co byste radili všem účastníkům takové hry, aby v této situaci udělali:
- Vždy trvat na svém
- Vždy změnit volbu
- Vždy si hodit korunou
>
Odpovědi mi neposílejte. K doplnění obrazu si můžete otestovat IQ zde. Varuji však, že to nikterak nesouvisí s úspěchem v tomto problému, který zaskočí i velmi chytré lidi.
Rozuzlení příště.
