Je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu
Projev Václava Havla při přijímání čestného doktorátu na Glasgow University dne 21. října 1998
Pane kancléři, dámy a pánové,
tento doktorát, který jsem ted přijel převzít, mi byl udělen před dlouhou dobou, v éře komunismu. To byla doba, kdy jsem byl střídavě ve vězení a na svobodě, kdy jsem byl označován spolu s mými přáteli z Charty 77 za nepřítele vlasti, kdy se nám mnoho a mnoho našich přátel z dřívějších dob vyhýbalo, aby neměli těžkosti. Nejužitečnější pro nás tehdy bylo, projevil-li někdo k nám solidaritu. Mám tím na mysli veřejná vyjádření, politická stanoviska, publikaci našich textů. Mám tím na mysli samozřejmě i takové pocty, jako je čestný doktorát či nějaká mezinárodní cena. Já jsem celkově byl ve vězení asi něco málo přes pět let, ale nebýt této velké podpory mezinárodní, možná bych tam býval byl deset let nebo patnáct. Význam této podpory, kterou musí i totalitní režim určitým způsobem brát na vědomí, jsem si tedy nesmírně dobře uvědomoval v těchto letech a jaksi zakoušel na vlastní kůži. Já bych proto rád zdejší akademické obci poděkoval za jejich tehdejší solidaritu, za zájem o naši zemi, za zájem o Chartu 77, za tento doktorát i za pozornost, která je tu věnována slavistickým studiím i bohemistickým studiím.
O té solidaritě jsem mluvil z jednoho důvodu. Totiž, že dnes po téměř devíti letech pobytu v mé vysoké politické funkci zjišťuji, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity. Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou nyní, když se otevřel prostor svobody, najednou můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých, prazvláštní rozkvět starosti pouze o vlastní zahrádku, vlastní domeček, vlastní dvoreček.
Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky, kteří se domnívají, že ty investice mohly být umožněny jim.
Proč se máme starat o nějakou paní Su v Barmě? Proč se má náš prezident kamarádit se Salmonem Rushdiem? Mimo jiné předevčírem jsem se s ním setkal. Proč má naše polní nemocnice jet do Kosova pomáhat lidem, kteří prožívají nesmírné utrpení? To je stále ještě velmi rozšířený názor mezi mými spoluobčany.
Když přemýšlím o stavu dnešního světa, o jeho rozmanitých ohroženích a o cestách, jak čelit těmto ohrožením, mezi mnoha a mnoha nápady se mi vždy znovu vrací myšlenka, že je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu. Solidaritu mezi bližními, solidaritu mezi občany, solidaritu mezi lidmi různého přesvědčení, různé víry. Mám tím na myslí solidaritu s trpícími, smysl pro soužití mezi různými etniky a národy. Mám tím na mysli solidaritu jako jeden z principů, na nichž by měla být založena společenství nejen státní, ale i mezinárodní.
Já vám děkuji za solidaritu, kterou jste projevili s mou osobou a skrze to jste ji projevili i s mými spoluobčany.
Václav Havel
Projev profesora Michaela J. Kirkwooda, při příležitosti udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi na University of Glasgow
Pane kancléři, z rozhodnutí Senátu vám představuji tuto osobu, které si Senát přeje udělit čestný titul doktora filozofie (Doctor of Letters)
Václava Havla
Členové Senátu si budou pamatovat, že se Senát rozhodl 2. listopadu 1989, aby byl pozván dr. Václav Havel k udělení čestného doktorátu filozofie na promoční ceremonii, která se měla konat v říjnu 1990, když oslavovalo město Glasgow své jmenování Evropským městem kultury. Bohužel bylo možné, aby se dr. Havel dostavil na univerzitu pro udělení čestného doktorátu teprve dnes. Původně měl dr. Havel obdržet svůj titul 7. listopadu 1997, v den, který byl osmdesátým výročím Říjnové revoluce roku 1917. Tato revoluce byla prvním článkem v řetězci událostí, z nichž nejprve vznikl stát, který se posléze nazýval Sovětský svaz a pak, po druhé světové válce, ve východní Evropě, totalitní systém vlády, který svou leviatanskou všudypřítomností usiloval o potlačení jednotlivce, údajně v zájmu kolektivu. Vznikla tak, jak to charakterizuje Alexander Zinověv, "atmosféra lži". Václav Havel prosazoval zásadu "života v pravdě". Sám se stal jejím příkladem. Dnešek, den 21. října 1998, můžeme tedy považovat za příležitost, kdy se oslavuje vítězství pravdy nad lží.
Ale je to samozřejmě především příležitost k oslavě vynikající životní práce významného dramatika, esejisty, intelektuála a politika, člověka, jehož vrozená slušnost, síla vůle, humanismus a odvaha jsou příkladné. Pane kancléři, musím vám říci, že snažit se plně vyjmenovat v čase, který mám k dispozici, všechno, co Václav Havel dokázal, je velmi obtížný úkol a obávám se, že si mi ho nepodařilo odpovídajícím způsobem splnit. Rád bych se se všemi dnes podělil o potěšení, které vyvolalo mé studium díla Václava Havla, rád bych podrobně citoval z mistrovských textů, jako je jeho otevřený dopis dr. Husákovi, jeho pozoruhodný esej "Moc bezmocných", z jeho her, které zesměšňují absurditu totalitního vládního systému a zároveň vyvolávají vážné zamyšlení nad univerzálností dialektiky moci, či z jeho dopisů manželce Olze, které vznikly, když byl v letech 1979 - 1983 ve vězení. V tomto díle je obsaženo tolik moudrosti, lidskosti, odvahy, humoru a prostého (nebo mám spíš na mysli hlubokého?) zdravého rozumu, tolik toho, co je stále aktuální nejen pro postkomunistické prostředí, ale pro veškerou lidskou zkušenost. Vzhledem k tomu, jaké množství času mám k dispozici, nebudu moci učinit o mnoho více než jen hrubě načrtnout životní dílo tohoto muže.
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v přední podnikatelské rodině. Toto privilegované zázemí pro něho nebylo výhodou ve "státě dělníků", který vznikl v roce 1948. Když ukončil v roce 1951 školní docházku, jeho buržoazní původ mu byl překážkou pro vyšší vzdělání. Byl tedy nucen hledat jinou cestu. V letech 1951 - 1954 pracoval během dne jako technik v chemické laboratoři a večer chodil do dělnických vzdělávacích kursů. V roce 1955 začal studovat na hospodářské fakultě ČVUT v Praze. Ze školy odešel v roce 1957. To, že dospíval Havel v komunistickém státě jako člověk "buržoazního původu", mělo jednu velkou výhodu. Václav Havel měl možnost získat zkušenosti, jak sám uvedl, "života dole", "života, jaký skutečně existuje". Havel připisuje těmto zkušenostem svou citlivost vůči životní absurditě, citlivosti, kterou projevil ve svých dramatech.
Havel sám hovoří o významu roku 1956. Byl to rok Chruščevova "tajného projevu", byla to doba odhalení, doba mizení iluzí, doba počátků naděje. Krátce poté začal Václav Havel psát pro divadlo. Sám o sobě prohlásil, že ho nezajímá politika. V jeho hrách však nacházíme ostře analytické povědomí o "rozporech" ve společnosti, které odrážely, jak sám uvedl "napětí mezi stalinismem a destalinizací".
V roce 1960 začal Havel pracoval jako jevištní technik v pražském avantgardním Divadle na zábradlí, pak se stal asistentem režie a dramaturgem. Jeho první hry byly inscenovány v tomto divadle, včetně Zahradní slavnosti (1963) která se stala jeho prvním mezinárodním úspěchem a přinesla slávu jemu i divadlu. Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968) byly také významnými úspěchy.
V letech 1962 - 1966 mohl Havel studovat na divadelní fakultě AMU v Praze, poté, co mu bylo předtím odepřeno studium na divadelní škole. V roce 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou, s níž se seznámil v Divadle na zábradlí. Olga mu hojně pomáhala v komunistické éře při jeho disidentské činnosti a redigovala a rozšiřovala samizdatové texty, když byl její manžel ve vězení. Založila Nadaci Olgy Havlové, která poskytuje humanitární pomoc lidem s trvalými či dlouhodobými zdravotními problémy. Zemřela 27. ledna 1996. V roce 1997 se Václav Havel oženil s Dagmar Veškrnovou, populární českou divadelní, televizní a filmovou herečkou.
Od roku 1965 spolupracoval Havel s experimentálním literárním časopisem Tvář, avšak časopis byl brzo zakázán pro svou ideologickou nekonformnost. V roce 1967 kritizoval Václav Havel sjezd spisovatelů pro byrokratičnost a vystoupil proti cenzuře v literatuře. Během roku 1968, v době "Pražského jara", byl Havel aktivním a otevřeným stoupencem reforem. Stal se proto terčem útoků ze sovětského bloku.
Od roku 1969 bylo dílo Václava Havla v Československu zakázáno. On sám se přestěhoval z Prahy na venkov a tam se soustředil na literární práci. Po určitou dobu byl zaměstnán jako manuální pracovník v pivovaře. Tato zkušenost mu poskytla materiál pro jeho tři pozdější jednoaktovky, které zkoumají různé aspekty života obyčejných lidí za tzv. "reálného socialismu" a kompromisy, které tito lidé musejí dělat, aby mohli "normálně žít". Jeho činnost za komunistického režimu pokračovala. Částečně se odrážela v jeho zájmu o současnou rockovou hudbu a v jeho podpoře pro ni. Několikrát uspořádal na svém venkovském sídle koncerty zakázané hudby.
Období takzvané "normalizace", které nastalo po invazi Varšavského paktu v roce 1968, přišlo po opojných dnech "Pražského jara", kdy se odvažovalo mnoho lidí domnívat se, že skutečná reforma je možná. Normalizace byla proto velmi obtížným obdobím. Vznikla celonárodní apatie. Odrážela se v zachmuřené nepsané dohodě mezi obyčejnými lidmi a režimem: lidem režim dopřál určité množství hmotného blahobytu, založeného na konsumerismu, ale zároveň se očekávalo, že režim budou občané tolerovat a nebudou ho otevřeně kritizovat. Z vnějšího pohledu skutečně existovala určitá "normální" rovnováha: zjevná stabilita, zjevné (i když nikoliv dramatické) zlepšování životní úrovně.
V roce 1975 napsal Václav Havel otevřený dopis dr. Husákovi, který byl v čele československé vlády. Tento dopis odhalil základy, na nichž spočíval tento na první pohled normální stav. Dopis byl Havlovým prvním veřejným projevem od doby, kdy se dramatik octl v roce 1969 na černé listině. Považuji to za neobyčejně odvážnou věc: zveřejnit tak ostrý odsudek sociálně-politického systému, v němž Havel a jeho spoluobčané byli nuceni žít, a adresovat ho šéfu vlády. Otevřeně, jednoznačně, aniž by pomýšlel na vlastní bezpečí, vysvětluje Václav Havel dr. Husákovi, že zjevná nepsaná dohoda mezi vládou a ovládanými je založena na strachu. Že procesem "normalizace" vznikl svět lži, kdy lidé jsou nuceni na veřejnosti - na všech úrovních, ve všech aspektech a v každou dobu - předstírat něco, v co nevěří (je to zkušenost, které jsme my na Západě byli dosud ušetřeni). "Učitel se bojí, že přijde o zaměstnání," píše Havel, "proto učí to, čemu sám nevěří; žák se obává o svou budoucnost, a tak to po něm opakuje." A dále: "Lidé chodí na všechny ty oficiální oslavy, demonstrace a průvody ze strachu. Strach, že nebudou dále moci pracovat ve svém oboru, nutí mnoho umělců a vědců podporovat myšlenky, v které nevěří, psát to, s čím nesouhlasí nebo o čem vědí, že to není pravda, vstupovat do oficiálních organizací nebo se podílet na práci, o jejíž hodnotě si myslí jen to nejhorší, nebo zkreslovat a ničit svou práci." Jinde v dopise obviňuje Havel vládu Husákova režimu, že podporuje kult prostřednosti. Husákova vláda neustále vydává "otevřený zatykač na všechno, co je vnitřně svobodné". Havlova konečná obžaloba je zničující: "Dosud jste si vy a vaše vláda zvolili pro vás lehké východisko, ale pro společnost je to nejnebezpečnější cesta: je to cesta vnitřního rozkladu v zájmu toho, aby vnějškově všechno vypadalo dobře, cesta umrtvování života v zájmu zvyšující se uniformnosti; prohlubování duchovní a morální krize naší společnosti a neustálého ponižování lidské důstojnosti jen pro tu malichernost, abyste si ochránili vlastní moc."
Je možná překvapující, že autor dopisu začínajícího slovy Vážený pane doktore Husáku, nebyl zatčen, i když byl na tu eventualitu plně připraven. V roce 1976 byl Havel jedním z mála vnějších pozorovatelů, kterým bylo dovoleno, aby byli přítomni procesu se čtyřmi rockovými hudebníky. Tento proces se stal bodem obratu. Bylo to představení, které se během svému průběhu stalo ztrapňujícím pro všechny, kteří se ho účastnili, pro soudce, žalobce, obviněné i diváky. Jak Havel napsal: "Čím měl při tomto procesu žalobce původně být? Bezpochyby přesvědčivým mluvčím a ochráncem zájmů společnosti, měl přesvědčivě dokázat, jak urážlivé, vulgární, nemorální a protispolečenské bylo tvůrčí dílo obžalovaných. Ale čím se tento muž stal? Symbolem přehnané, úzkoprsé moci, která pronásleduje všechno, co nezapadá do jejího sterilního pojetí života, všechno nezvyklé, riskantní, samostatně naučené a nepodplatitelné, všechno, co je příliš jednoduché a příliš složité, příliš přístupné a příliš záhadné, všechno, co se odlišuje od ní. Žalobce byl mluvčím pro svět duchovní manipulace, oportunismu, citové sterility, banálnosti a morální prudérie."
Postoje lidí se po tomto procesu změnily. Zdálo se, že je nutno něco udělat. A něco opravdu bylo učiněno. Vznikla Charta 77. 6. ledna 1977 byli zadrženi a předvedeni k výslechu Václav Havel, Pavel Landovský a Ludvík Vaculík, oficiální mluvčí Charty 77, když byli na cestě na poštu odeslat kopie tohoto prohlášení 240 signatářům a československé vládě. Plný text byl následujícího dne zveřejněn německy v listě Frankfurter Allgemeine Zeitung a v mnoha jiných novinách po celém světě. Charta 77 sama přiznávala, že je "svobodným, neformálním otevřeným sdružením lidí nejrůznějších přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle usilovat, jednotlivě i kolektivně, o respekt pro občanská a lidská práva". Byla založena v lednu 1977, v roce, který byl vyhlášen jako Rok politických vězňů a jejím cílem bylo "podporovat všeobecný veřejný zájem".
V důsledků své činnosti pro Chartu 77 a pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl založen v roce 1978, byl Havel v letech 1978 - 1979 držen v domácím vězení. V říjnu 1978 napsal svůj slavný esej "Moc bezmocných," v němž se zabývá otázkou, jak se může jednotlivec věnovat v totalitním systému tomu, co Havel charaterizoval jako "životní cíle". Havlovo řešení problému, jak "žít ve lži" bylo zároveň neobyčejně jednoduché pochopit, ale přitom zoufale obtížné vykonat. Havel radil svým spoluobčanům, aby "žili v pravdě". Mně se zdá na tomto receptu pozoruhodné, že Havel toto radil, aniž by se v dohledné době dalo čekat, že dojde v politickém režimu k nějaké změně. Havel radil, aby se lidé předem starali o to, aby někomu nespadla na hlavu okenní římsa a nezabila je. Byl proti tomu, aby se takové incidenty zametaly v zájmu "zářných zítřků" pod koberec. Havel radil, aby se lidé chovali vůči bližním ve svém prostředí taktně, s respektem a s důstojností. Mělo by se usilovat, konstatoval Havel, "o rehabilitaci hodnot jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska". Havel předpovídal vznik toho, co nazvýval slovy "paralelní polis". V takové paralelní společnosti jednají lidé tak, jak jsem to právě popsal. Vedle ní měla existovat externí, formalizovaná, zbyrokratizovaná polis.
Havlův esej měl ve Východní Evropě obrovský vliv. Jak uvedl Zbygniew Bujak, aktivista polské Solidarity: "Tento esej se k nám dostal v továrně Ursus v roce 1979 v době, kdy jsme měli pocit, že jsme na konci. Když jsme si ho přečetli, poskytl nám teoretický základ pro naši činnost. Udržoval nás v činnosti. Nevzdali jsme se a o rok později - v srpnu 1980 - začalo být zjevné, že se nás stranický aparát a vedení podniku bojí. Měli jsme najednou význam. A řadoví dělníci nás začali považovat za vedoucí představitele hnutí. Když pohlédnu na vítězství Solidarity a Charty 77, vidím v nich překvapivé splnění proroctví a znalostí, obsažených v Havlově eseji."
V kontextu vývoje po roce 1989, který vedl k porážce komunismu ve Východní Evroě a k rozkladu Sovětského svazu je v tomto eseji jedna pasáž, která je pozoruhodně předvídavá. Havlova naděje, že rozhodnutí stále většího počtu lidí "žít v pravdě" povede ke vzniku paralelní polis, ho přivedlo k této myšlence. Napsal: "buď se bude posttotalitní systém dále rozvíjet, a nutně se tím přiblíží nějaké hrůzné orwellovské vizi světa absolutní manipulace, anebo se nezávislý život společnosti (paralelní polis) včetně 'disidentských' hnutí, stane pomalu, ale jistě společenským jevem rostoucího významu." Události onoho pozoruhodného podzimu roku 1989, kdy východní Evropa provedla svou "pokojnou revoluci" prokázaly, do jak velké míry nabyla "paralelní polis" skutečně na významu.
Neúnavná angažovanost Václava Havla ve věci pravdy nezůstala nepotrestána a několikrát byl za své přesvědčení vězněn, naposledy od ledna do května 1989. Nejdéle byl vězněn v letech 1979 - 1983, údajně za "podvracení republiky".
V listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním z vedoucích představitelů opozičního hnutí Občanské fórum, které pomohlo zlikvidovat komunistickou moc. 29. prosince 1989 byl zvolen československým prezidentem . Nový, svobodně zvolený parlament ho znovu zvolil 5. července 1990 na dva roky. Jako prezident České a Slovenské Federativní Republiky vybudoval Václav Havel celou řadu styků s mnoha světovými představiteli a pomohl položit základy nové československé zahraniční politiky. Když začalo být po červnových volbách v roce 1992 zjevné, že dojde k rozčlenění československé federace, Václav Havel odstoupil 20. července 1992 z prezidentské funkce. 26. ledna 1993 byl zvolen prvním prezidentem České republiky. Prezidentem České republiky na další funkční období byl znovu zvolen 20. ledna 1998.
Vážený pane kancléři, vzdávám-li čest vynikající činnosti prezidenta Havla jako odpovědného občana své země, nechci pominout práci, kterou vykonal pro divadlo a pro kulturu všeobecně. Jeho hry se hrají po celém světě. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V angličtině vyšly mimo jiné Letters to Olga (Dopisy Olze), Disturbing the Peace (Narušitel pořádku), Open Letters (Otevřené dopisy), Selected Plays by Václav Havel (Vybrané hry Václava Havla), Summer Meditations (Letní přemítání) a Towards Civil Society (Směrem k občanské společnosti).
Mezi mnoha poctami, udělenými Václavu Havlovi jsou Obie Award (USA, 1968, 1970), státní cena za evropskou literaturu (Rakousko, 1968), Prix Plaisir du Théatre (Francie, 1981), Cena Erasma Rotterdamského (Holandsko, 1986), Cena Olafa Palmeho (Švédsko, 1989), Ordre des Arts et Letters (Francie, 1989), Mírová cena německých knihkupců (1989), Grande Croix de la Légion d'Honneur (Francie, 1990), Franklin D. Roosever Four Freedoms Medal (USA, 1990), medaile Rady Evropy (1990) W. Averell Harrimann Democracy Award (USA, 1991), Sonningova cena (Dánsko, 1991) Internationaler Karlspreis (Aachen, Německo, 1991) čestné členství britské královské legie (1991) cena Athinai nadace Onassis (Řecko, 1993), Theodor Heuss Preis (Německo, 1993), cena Indiry Gahdiové (Indie, 1994), Philadelphia Liberty Medal (USA, 1994), the Order of the Bath (1996)
Václavu Havlovi bylo také uděleno mnoho čestných akademických titulů z mnoha institucí, včetně York University v Torontě v Kanadě, Le Mirail University v Tolouse ve Francii, Columbia University v New Yorku v USA, Hebrejské university v Jezuralémě v Izraeli, Bayreutské univerzity v Bayreuthu v Německu, Karlovy univerzity v Praze, Svobodné univerzity v Bruselu v Belgii, Vratislavské univerzity v Polsku a Stanfordské a Harvardské univerzity v USA.
Vážený pane kancléři, nikdo nepředvídal rozklad komunismu. Podzim roku 1989 byl triumfálním ospravedlněním inspirujících rad Václava Havla, jak se věnovat životním cílům. V této souvislosti je v životopise Václava Havla jeden okamžik, na nějž bych chtěl upozornit. V eseji, kterou Havel napsal v roce 1987, je tato věta: "Skepse je nyní tak všeobecná a tak hluboká, že se nedovedu představit, jaký čelný politik by mohl převzít Husákovo místo a uvést tuto společnost znovu do pohybu". No, jak říkáme ve Skotsku, "Ye ken noo, Teď už to víte". Odpověď je: bylo zapotřebí člověka jako je Václav Havel, člověk, který, svým příkladným chováním jako občan, umělec a lidská bytost je inspirací nejen pro své spoluobčany, ale pro nás pro všechny.
Proto vás s velkým potěšením, vážený pane kancléři, vyzývám, abyste nyní udělil Václavu Havlovu čestný doktorát filozofie.
Michael Kirkwood
profesor slovanských jazyků a literatury
(do češtiny přeložil Jan Čulík)
A speech, given by Michael J. Kirkwood, Professor of Slavonic Languages and Literatures at Glasgow University, on the occasion of the presentation of an Honorary Degree of Doctor of Letters at the University of Glasgow
Mr Chancellor, by the authority of the Senate, I present to you this person on whom the Senate desires you to confer the honorary degree of Doctor of Letters:
Václav Havel
Members of the Senate will recall that the Senate resolved on 2 November 1989 that Dr Václav Havel be invited to receive the award of Honorary Degree of Doctor of Letters at a Graduation Ceremony to be held in October 1990 when the City of Glasgow was celebrating its appointment as European City of Culture. Unfortunately, it has not been possible for Dr Havel to come to the University for the conferment of the Honorary Degree until today. Originally Dr Havel was to have received his Degree on 7 November 1997, a date which happened to mark the 80th anniversary of the October Revolution of 1917. That Revolution was the first link in a chain of events which established firstly in what was to become the Soviet Union and then, after the Second World War, in Eastern Europe, a totalitarian system of government which, in its Leviathan omnipresence, sought to suppress the individual, allegedly in the interests of the collective. It created what Alexander Zinoviev has called the 'atmosphere of the lie'. Václav Havel advocated and exemplified the following principle: 'live within the truth'. Today, 21 October 1998, can be seen, therefore, as an occasion for celebrating the victory of the truth over the lie.
But it is, of course, primarily an occasion for celebrating the outstanding achievements of a major playwright, essayist, intellectual and politician, of a man who's innate decency, strength of will, humanism and courage is quite simply exemplary. Mr Chancellor, I have to tell you that trying to do justice to President Havel's achievements in the time at my disposal has been a major challenge, and one which I fear I have not adequately met. I would dearly like to share with everyone here today the pleasure that I have derived from my study of Václav Havel's writing, to quote extensively from such masterpieces as his open letter to Dr Husák, his remarkable essay entitled 'The Power of the Powerless', from his plays which ridicule the absurdities of a totalitarian system of government and at the same time provoke serious thought as to the universality of the dialectics of power, from his letters to his wife Olga, written when he was in prison between 1979 and 1983. Therein is contained so much wisdom, humanity, courage, humour, and simple (or do I mean profound?) common sense, so much that is still relevant not only to the post-Communist environment/ but to the human experience 'tout court'. But given the time at my disposal, I shall be able to do little more than list the bare outlines of this man's achievements.
Václav Havel was born on 5 October 1936 in Prague into a prominent businessman's family. This privileged background was not to his advantage in the 'workers' state' which came into being in 1948. When he finished his schooling in 1951 his bourgeois background hindered his prospects for higher education. He was obliged therefore to seek another path. Between 1951 and 1954 he worked as a chemical laboratory technician during the day, attending workers' education classes in the evening. In 1955 he was admitted to the Economics Faculty at the Czech Technical University, Prague, leaving there in 1957. There was, however, one great advantage to being brought up with a bourgeois background in a communist state: Václav Havel was able to experience, in his own words, 'life from below', 'life as it really is'. To this experience he attributes his sensitivity to the dimension of the absurd in life, a sensitivity which he will reveal in his plays.
He himself notes the importance of the year 1956. It was the year of Khrushchev's 'secret speech', a time of revelations, of the disappearance of illusions, of the glimmerings of hope. It is shortly afterwards that Václav Havel began to write for the theatre. He himself professed not to be interested in politics, but his plays reveal a sharply analytical awareness of the 'contradictions' in society reflecting, in his own words, 'the tension between Stalinism and de-Stalinisation'. In 1960 he began work at Prague's avant-garde Theatre on the Balustrade as stagehand, and then as assistant director, and dramaturge. His first plays were produced there, including The Garden Party (1963) which became his first major international success, bringing fame both to the theatre and to himself. The Memorandum (1965) and The Increased Difficulty of Concentration (1968) were also major successes.
Between 1962 and 1966 he was allowed to study drama at the Academy of Performing Arts in Prague, having earlier been denied admission to drama school after his military service. In 1964 he married Olga Šplíchalová, whom he met at the Theatre on the Balustrade. She was to assist him in many of his dissident activities during the communist era and produced and disseminated samizdat materials while her husband was in prison. Founder of the Olga Havel Foundation, which provides humanitarian assistance to people with permanent or long-term health problems, she died on 27 January 1996. In 1997 he married Dagmar Veškrnová, a popular and acclaimed Czech theatrical, television and film actress.
From 1965 Havel was associated with the experimental literary journal Face, but it was soon forced to shut down on the grounds of its ideological non-conformism. In 1967 he attacked the Congress of Writers for its bureaucratic character and spoke out against literary controls. During 1968, the time of the 'Prague Spring', he was an active and outspoken advocate of reform and became thereby a target for attack from the Soviet bloc.
In 1969 Václav Havel's work was banned in Czechoslovakia and he himself moved from Prague to the country, where he concentrated on his writing. For a time he worked as a labourer in a brewery, an experience which provided him with material for three later one-act plays, each of which examines an aspect of the lives of ordinary people under 'real socialism' and the compromises they have to make in order to 'live normally'. His activity against the Communist regime continued, reflected in part in his support for and interest in contemporary rock-music. On more than one occasion he hosted concerts of banned music at his country cottage.
The period of so-called 'normalisation' which set in after the Warsaw Pact invasion of 1968, coming as it did after the heady days of the 'Prague Spring' when many people dared to hope that genuine reform was possible, was very hard to bear and a national apathy set in, reflected in a kind of sullen pact between the ordinary people and the regime whereby the former were offered a measure of material well-being based on consumerism in exchange for their acceptance of the regime and abstention from overt criticism. Outwardly, there was indeed a kind of 'normal' equilibrium: apparent stability, apparent (if unspectacular) material improvement in the standard of living.
In 1975 Václav Havel wrote an open letter to Dr Husák, the leader of the Czechoslovak government, in which he laid bare the foundation on which this apparently normal state of affairs was based. It was his first public statement since being blacklisted in 1969. I regard it as an astonishingly brave thing to have done: to have published such a withering condemnation of the socio-political system under which he and his fellow citizens were forced to live and to have addressed it to the head of the government. Openly, unambiguously, with no thought for his own safety, Václav Havel calmly explains to Dr Husák that the apparent pact between the government and the governed is based primarily on fear. That the process of 'normalisation' has created a world of the lie, within which people in their public lives - at all levels and in every aspect and at all times (which is an experience that we in the West so far have been spared)- are forced to dissimulate. 'For fear' he writes 'of losing his job, the schoolteacher teaches things he does not believe; fearing for his future, the pupil repeats them after him.' Or again: 'Fear causes people to attend all those official celebrations, demonstrations and marches. Fear of being prevented from continuing their work leads many artists and scientists to give allegiance to ideas they do not in fact accept, to write things they do not agree with or know to be false, to join official organisations or to take part in work of whose value they have the lowest opinion, or to distort and mutilate their own works.' Elsewhere in the letter he accuses the authorities under Husák of promoting the 'cult of right-thinking mediocrity'. His government permanently issues an 'open warrant for the arrest of anything inwardly free'. His final accusation is devastating: 'So far, you and your government have chosen the easy way out for yourselves, and the most dangerous road for society: the path of inner decay for the sake of outward appearances; of deadening life for the sake of increasing uniformity; of deepening the spiritual and moral crisis of our society, and ceaselessly degrading human dignity, for the puny sake of protecting your own power.'
Perhaps surprisingly, the author of Dear Dr Husák was not arrested, although he was fully prepared for that eventuality. In 1976 he was one of the few non-participants who was allowed to witness the trial of four rock-band musicians. That trial provided what the Germans call a 'Wendepunkt', a turning point. It was a spectacle which, in its enacting, became embarrassing for everyone involved, judge, prosecutor, accused, spectator. As Havel wrote: 'What was the public prosecutor originally supposed to have been in this trial? Undoubtedly a plausible spokesman and guardian of society's interests, convincingly demonstrating how offensive, vulgar, immoral, and antisocial the defendants' creative work was. But what did this man become? The symbol of an inflated, narrow-minded power, persecuting everything that does not fit into its sterile notions of life, everything unusual, risky, self-taught, and unbribable, everything that is too artless and too complex, too accessible and too mysterious, everything in fact that is different from itself. He was a mouthpiece for the world of spiritual manipulation, opportunism, emotional sterility, banality and moral prudery.'
Attitudes changed after that trial. Something, it seemed, had to be done. And something indeed was done. Charter 77 was born. On 6 January 1977 Václav Havel, Pavel Landovský and Ludvík Vaculík, the official spokesmen for Charter 77 were detained for questioning while on route to the post office to mail copies to its 240 signatories and to the government of Czechoslovakia. The full text was published in German the following day in the Frankfurter Allgemeine Zeitung, and in many other newspapers throughout the world. Charter 77 by its own admission was a 'free informal open community of people of different convictions, different faiths and different professions united by the will to strive, individually and collectively, for the respect of civic and human rights'. It was launched in January 1977 in a year proclaimed as the Year of Political Prisoners and its aim was to 'promote the general public interest'.
As a consequence of his involvement with Charter 77 and the Committee for the Defence of the Unjustly Prosecuted which was founded in 1978, Havel was subject to house arrest during 1978-79. In October 1978 he wrote his famous essay 'The Power of the Powerless', in which he tackles the question of how the individual can pursue what he called 'the aims of life' within a totalitarian environment. Václav Havel's solution to the problem of 'living in the lie' was at once breath-takingly simple to understand and at the same time desperately difficult to execute. It was the advice to his countrymen and women to 'live in the truth'. What I find remarkable about that formula is that it was advice given without the expectation of any change in the political system in the foreseeable future. It was advice to worry about the consequences of window ledges falling on people and killing them, rather than sweeping such incidents under the carpet in the interests of the bright future. It was advice to act towards people in ones immediate environment with consideration, respect, dignity, to work for, as he put it, 'the rehabilitation of values like trust, openness, responsibility, solidarity, love.' He envisioned the development of what he called a 'parallel polis', within which people acted in their immediate environment along the lines just advocated, and which would co-exist with the external, formalised, ritualised, bureaucratised polis.
His essay had an immense impact in Eastern Europe. As Zbygniew Bujak, a Solidarity activist, said: 'This essay reached us in the Ursus factory in 1979 at a point when we felt we were at the end of the road. Reading it gave us the theoretical underpinnings for our activity. It maintained our spirits; we did not give up, and a year later - in August 1980 - it became clear that the party apparatus and the factory management were afraid of us. We mattered. And the rank and file saw us as the leaders of the movement. When I look at the victories of Solidarity, and of Charter 77, I see in them an astonishing fulfilment of the prophesies and knowledge contained in Havel's essay'.
In the context of the post 1989-developments which have led to the defeat of communism in Eastern Europe and the collapse of the Soviet Union, there is a passage in this essay which is remarkably prescient. Václav Havel's hope that the decision by increasing numbers of people to 'live in the truth' would lead to the development of a parallel polis led him to the following realisation. He wrote: 'either the post-totalitarian system will go on developing, thus inevitably coming closer to some dreadful Orwellian vision of a world of absolute manipulation, or the independent life of society (the parallel polis), including the 'dissident' movements, will slowly but surely become a social phenomenon of growing importance'. The events of that remarkable autumn in 1989, when Eastern Europe effected its 'peaceful revolution', demonstrate the extent to which the 'parallel polis' had indeed become important.
Václav Havel's tireless devotion to the cause of truth did not go unpunished and he has been incarcerated several times for his beliefs, the last time from January to May, 1989. His longest prison term lasted from 1979-83, allegedly for 'subversion'.
In November 1989 Václav Havel became one of the leaders of the Civic Forum opposition movement, which helped bring about the end of communist rule. On 29 December 1989 he was elected President of Czechoslovakia. The new, freely elected Parliament re-elected him on 5 July, 1990, for a two-year term. As President of the Czech and Slovak Federative Republic, he established new relationships with many world leaders and helped lay the foundations for Czechoslovakia's new foreign policy. When, after the June 1992 parliamentary elections, it began to be clear that the federation was heading for dissolution, Václav Havel resigned from the federal presidency on 20 July. On 26 January 1993 he was elected the first President of the Czech Republic. He was re-elected Elected President of the Czech Republic on 20 January 1998.
Mr Chancellor, in paying tribute to President Havel's outstanding contribution as a responsible citizen of his country, I do not wish to neglect the contribution he has made to the theatre, and to culture in general. His plays have been performed around the world. His books have been translated into many languages. Books in English include Letters to Olga, Disturbing the Peace, Open Letters, Selected Plays by Václav Havel, Summer Meditations and Towards Civil Society.
Among his many honours are the Obie Award (USA, 1968, 1970); the State Prize for European Literature (Austria, 1968); the Prix Plaisir du Thťatre (France, 1981); the Erasmus of Rotterdam Prize (Netherlands, 1986); Olaf Palme Prize (Sweden, 1989); Ordre des Arts et Lettres (France, 1989); the Peace Prize of the German Book Trade (1989); Grande Croix de la Lťgion d'Honneur (France, 1990); the Franklin D. Roosevelt Four Freedoms Medal (USA, 1990); the Council of Europe Medal (1990); the W. Averell Harriman Democracy Award (USA, 1991); the Sonning Prize (Denmark, 1991); the Internationaler Karlspreis (Aachen, Germany 1991); honorary membership in the Royal British Legion (1991); the Athinai Prize of the Onassis Foundation (Greece, 1993); the Theodor Heuss Preis (Germany, 1993); the Indira Gandhi Prize (India, 1994); the Philadelphia Liberty Medal (USA 1994); the Order of the Bath (1996).
Václav Havel has also been awarded honorary academic degrees from many institutions, including York University, Toronto, Canada, Le Mirail University,Toulouse, France, Columbia University, NewYork, USA, the Hebrew University, Jerusalem, Israel, Bayreuth University, Bayreuth, Germany, Charles University, Prague, Universitť Libre de Bruxelles, Belgium, Wroclaw University, Wroclaw, Poland, Stanford and Harvard Universities, USA.
Mr Chancellor, no one foresaw the collapse of communism. The Autumn of 1989 was a triumphant vindication of Václav Havel's inspirational advice to pursue the aims of life. In this connection there is a moment in Václav Havel's biography to which I should like to draw attention. In an essay he wrote in 1987, there is the following sentence: 'Skepticism is now so general and so deep-seated that I find it impossible to imagine the kind of leader it would take to stand in Husák's place and get this society moving again'. Well, as we say in Scotland, 'ye ken noo.' The answer is: it takes a man like Václav Havel, a man who, by his exemplary behaviour as citizen, artist and human being is an inspiration not only to his countrymen but to us all.
It is thus with great pleasure, Mr Chancellor, that I now invite you to confer upon Václav Havel the Honorary Degree of Doctor of Letters.
Michael Kirkwood
Professor of Slavonic Languages and Literatures
