Dopis Tomáše Peciny Radě ČT

17. října 1998

Vážení,

upozorňuji Vás, že ředitel České televize Jakub Puchalský odmítl dát našemu listu k dispozici projekt, na jehož základě byl Radou ČT ve výběrovém řízení jmenován do své funkce. Místo toho nabízí pan Puchalský dokument nazvaný Hlavní teze projektu, který údajně představuje stručný výtah z projektu, ale který pro svou obecnost a tezovitý charakter nedovoluje posoudit, zda a nakolik ředitel ČT plní to, s čím byl do funkce vybrán.

Daný stav podstatnou měrou oslabuje možnost veřejné kontroly nad prací vedení České televize.

Tímto podávám na ředitele ČT stížnost ve smyslu ustanovení § 8, odst. 1, písm. e), zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi a v případě, že výsledkem projednání této stížnosti nebude zveřejnění projektu, žádám, aby Rada ČT zvážila odvolání ředitele před ukončením jeho funkčního období podle § 9, odst. 4, ibid., pro závažné porušení jeho povinností.

Jaké byly zpravodajské pořady České televize v pondělí 19. října?

Česká televize nezná příliš dobře princip Audiatur et altera pars - nechť je slyšena i druhá strana

Šest týdnů po vzniku "nového režimu" ve zpravodajství České televize (od 1. září) se podívejme, jak vypadá nynější úroveň zpravodajských pořadů ČT.

Události v 19.15

Uváděli je Jiří Janeček a Marcela Augustová. Ke klepetkovskému pitvoření směrem k divákovi nedocházelo, oba moderátoři se chovali věcně, autoritativně, profesionálně a uměřeně, měli dobrou výslovnost. Psychologická pohlazení směrem k publiku, jejichž cílem bylo diváka k televizi přitáhnout, byla tentokrát jen verbální. Marcela Augustová úvodem pronesla větu, která neměla žádný komunikační obsah. Jejím účelem bylo jen navodit vůči divákovi dojem přátelské vstřícnosti. (Čtěte studie Petra Bogatyreva o mimoverbálním významu verbální komunikace.) Řekla:

"Události jsou připraveny, věřím, že pro vás máme samé důležité a zajímavé věci."

("The lady doth protest too much," řekl by William Shakespeare. Jinými slovy: možná že by televize měla raději svou práci nechat mluvit samu za sebe a neinzerovat ji sama jako "důležitou a zajímavou".)

Ve verbálních psychologických "pohlazeních" se skrývá nebezpečí hypertrofie slov. Moderátoři by neměli na obrazovce žvanit. Neměli by říkat věty, které nemají komunikační obsah. Mimoverbální, emotivní významy by ve zpravodajských relacích měly být omezovány na minimum a v žádném případě by jich nemělo být manipulačně zneužíváno ke snaze zvýšit sledovanost pořadu.

Jiří Janeček uvedl, že by se nejraději Události na prvním místě zabývaly cestou Václava Havla do Británie, jenže dosud nemají reportáž z Londýna připravenou. "Hned jak ji zpracujeme, tak vám ji pustíme," uvedl Janeček zbytečně - to bylo přece jasné. Taky to byla hypertrofie slov.

Touha jako první zprávu uvést informaci o cestě Václava Havla do Londýna je asi důsledkem pozůstatku onoho komunistického způsobu myšlení, které Události stále dodržují - myslí si totiž, že nejprve musejí informovat o to, co dělá vláda a vládní představitelé. (Viz Jan Libíček ve filmu Farářův konec, když informuje o nejnovějších zprávách nemocnou stařenku, upoutanou na postel: "Vláda zasedala...")

Můžeme hned zpočátku uvažovat o tom, zda bylo opravdu správné chtít zařadit reportáž o cestě Václava Havla do Londýna úplně na první místo Událostí, vzhledem k tomu, že byla - až na krátký výrok Václava Havla o xenofobii v Čechách a Kytkovu poznámku o Havlových manželských potížích (v Událostech plus pak už vyškrtnutou - o tom níže - docela oficiózní a bezobsažná. Nic se v to pondělí v Londýně nestalo, nebo možná se stalo, ale až po uzávěrce Událostí.

Byl to tedy vlastně trapas: Jiří Janeček v úvodu Událostí nažhavil diváky na to, že se co nejrychleji připravuje originální reportáž z Havlova pobytu v Londýně, tak aktuální a živá, že ještě není "zpracována", a když na ni nakonec došlo, byl to anticlimax - byla obsahově v podstatě prázdná.

"Pojďme zatím dále," použila otřepané fráze po extempore Jiřího Janečka o připravované reportáži z Londýna Marcela Augustová. Vypadá jako dobrá moderátorka, až na brýle s ostrými obroučkami, které z ní trochu dělají učitelku.Vytvářejí podtext přísnosti, a ten přece v boji o televizního diváka nechce ČT vyvolávat. Lepší dojem by asi budily kontaktní čočky.

Ochranářská opatření pro české zemědělce

Prvním a hlavním tématem Událostí bylo jednání vlády o zavádění ochranářských opatření proti dovozu dotovaných zemědělských produktů z Evropské unie. Zpráva byla zpracována povrchně a zároveň také zmateně.

Nikdo se nepokusil jasně rozebrat, jak je možné, že západní zemědělci dokáží dovážet do ČR levnější potraviny, než jaké produkují čeští zemědělci. Je důsledkem jejich větší efektivity, protože snad mají západní zemědělci modernější zařízení, nebo jsou to skutečně jen ty státní západoevropské dotace? A pokud ano, jak velké je jejich procento?

Veřejnoprávní televize by měla také zkoumat otázku, zda je skutečně záhodno zavádět ochranářská opatření a jaké to případně vyvolá odvetné akce ze Západu.

Jak už jsme v Britských listech mnohokrát psali, nestačí pouze pasívně informovat o tom, co dělá vláda, ale je zapotřebí - samostatně, inteligentně a lépe, než to dokáže vysvětlit vláda analyzovat všechny možné alternativy.

Úvodní věty Marcely Augustové k tomuto tematickému bloku byly kostrbaté, ve verbálním projevu nepříliš srozumitelné:

"Účinnější ochrana domácích zemědělců před dovozem levných, dotovaných potravin ze zahraničí zůstává i po dnešním jednání vlády v nedohlednu. Jediné, co vláda schválila, je věcný záměr příslušného zákona."

Co to je, "věcný záměr zákona"? Divák nemá povinnost umět překládat vládní či právnickou novořeč (specializovaný jazyk) do normální češtiny. Naopak Česká televize má povinnost prezentovat to, co se v zemi děje, způsobem jasným a srozumitelným.

Naopak dobré a názorné, protože vycházely z individuální zkušenosti, byly v tomto bloku reportáže o nepříliš úspěšných osudech dvou zemědělců, snažících se v ČR soukromě hospodařit.

Vít Dvořák připravil šot obsahující interview ministra financí Iva Svobody, který konstatoval,o, že ochranářská opatření budou zavedena nejdříve až za mnoho měsíců.

Školáckou chybou v této reportáži bylo, že Dvořák hovořil v úvodu reportáže přes slova ministra Svobody. V žádném případě nelze míchat hlas komentátora přes slaběji vysílaný hlas mluvícího ministra. Tuším, že takto zásadní chyby konkrétně kritizuje i dosud utajovaný projekt Jakuba Puchalského. Škoda, že se mu po mnoha měsících ve funkci tyto chyby nepodařilo vymýtit.

Nedostatečná a příliš pasívní byla v tomto tematickém bloku i informace o stanoviscích premiéra. Zcela bez jakékoliv kritické analýzy byla ponechána skutečnost, že Zeman svaluje pomalost svých opatření v této věci na předchozí vládu. Pozoruhodné také bylo, že Zeman vyhrožoval zemědělcům, že pokud s ním chtějí vyjednávat, nesmějí veřejně demonstrovat. ČT Zemanovy výhrůžky odvysílala bez komentáře. Měla připomenout, že demonstrace zájmových skupin právě bývají přímou součástí vyjednávání a zakazuje-li si je premiér, snaží se tím oslabit vyjednávací pozici svých protivníků.

Dalším nedostatkem reportáže Víta Koláře bylo umístění reportéra. Postavil se před sídlo vlády až na opačnou stranu ulice a nechal mezi sebou a vchodem do sídla vlády projíždět během svých slov na kameru autobus a nejrůznější vozidla. Umístění reportéra na frekventované silnici by se jistě bývalo hodilo pro reportáž o dopravní situaci na pražských silnicích, ale v hospodářské reportáži, zabývající se nedopravním tématem, neměly ty rozptylující projíždějící automobily co dělat.

Fiaskem byla další část tohoto tematického bloku, živá reportáž Stanislava Brunclíka ze schodů před hlavní budovou Domu odborových svazů v Praze na Žižkově, kde zasedal štáb agrární komory. Stanislav Brunclík vypadal na kameře, trochu jako by se právě vypotácel z flámu. Vypadal neoholen a měl na sobě poněkud příliš neformální kožené sako. V pravém horním rohu obrazovky se sice objevil nápis živě, nepodařilo se mu však neutralizovat dojem, že Brunclík spí. Přímý přenos byl zahájen pauzou a byl i nadále přerušován pauzami. Brunclík si s moderátorkou ve studiu tykal. To je chyba, protože to vytváří dojem nepřípustného kamarádšoftského srozumění mezi pracovníky zpravodajství ČT. Dělají to bohužel mnozí reportéři. - Brunclík v podstatě vůbec nic neřekl. V přímém vstupu hovořil o tom, že jednání agrárníků dosud k ničemu nedospělo, protože začalo teprve před deseti minutami, ale nechť si lidi pustí Jednadvacítku, třeba budou nějaké informace tam.

Kytkova reportáž z Londýna byla povrchní

Ivanu Kytkovi byl dán úkol natočit reportáž z cesty Václava Havla do Londýna. Bylo zjevné, že program návštěvy, nebo to, co se z něho dostalo k novinářům, byl formální a oficiální a  nebyly k dispozici žádné informace. Kromě jediné Havlovy větičky na závěr Kytkovy reportážní sekvence ("Já myslím, že česká veřejnost by se především měla zamyslet nad latentní xenofobií, která v ní dříme" - škoda, že prezident nemluvil déle) byla Kytkova reportáž víceméně povrchní. ("Na ruzyňském letišti ještě ranní mlha, ale po dvou hodinách letu vítalo českého prezidenta nad české metropolí příjemné říjnové slunce. Královna Alžběta II. přivítala český prezidentský pár v Buckinghamském paláci ve slušivém žlutém kostýmu.")

Kytka si ale povšiml - a na kameru zaznamenal - že se Václav Havel chová k Dagmar Veškrnové na své londýnské státní návštěvě odtažitě. Při tzv. "photo opportunity", v době, kdy byli k Havlovu setkání s anglickou královnou a jejím manželem připuštěni novináři, se pokusil manžel princezny Alžběty, princ Filip, přistrčit Havla k Dagmar Veškrnové. Havel se přistrčení bránil a stál při záběrech kamery od Veškrnové na metr daleko. Pouštěl jsem si ten záběr na videu několikrát. Ivan Kytka k tomu v reportáži diplomaticky řekl: "Oficiální fotopříležitost nedala novinářům téměř žádnou příležitost zkoumat nepotvrzené zprávy o manželské krizi."

ČT to odvysílala asi omylem, neboť ohledně údajné manželské krize Václava Havla a Dagmar Veškrnové normálně udržovala informační embargo. (Kytkovu reportáž, jak uvedl v úvodu Událostí Jiří Janeček, dostala redakce až na poslední chvíli, tak ji pro vydání v 19.15 nebyl čas zcenzurovat.)

Záběr, jak princ Filip přistrkuje Václava Havla k Dagmar Veškrnové a Havel od Veškrnové zase odskakuje, byl však z Kytkovy reportáže vystřihnut v repríze Událostí ve po 22. hodině, v pořadu Události plus. Vystřižena byla i výše zmíněná Kytkova věta.

Vzhledem k tomu, že tato Kytkova věta přesahovala v původní verzi reportáže i do okolních záběrů, které se ve zkrácené verzi v Událostech plus vyskytly, ovšem bez té věty, musela reeditace reportáže dát redakci docela dost práce.

Kytka by asi řekl, že má redakce přirozeně právo zkracovat jeho reportáže a může z nich vystříhávat, co si přeje. Zejména když kolektivní mínění může napravit třeba v rychlosti učiněnou individuální chybu.

To je pravda. Vždycky je ale záhodno diskutovat o editorálních principech, na jejichž základě ke škrtům dochází.

Mělo by se hovořit o údajné manželské krizi v Havlově rodině, když už to televize Nova nakousla?

Jakmile je nějaké téma otevřeno, zdá se mi poněkud infantilní o něm mlčet.

Hovořil jsem o věci v jedné glasgowské pivnici s Janem Rybářem, zahraničně politickým reportérem deníku Mladá fronta Dnes, když přijel ve středu s Václavem Havlem do Glasgowa. Znám ho docela dobře, protože Rybář strávil rok v Glasgow jako postgraduální student a o novinářské tematice jsme mluvili velmi často.

Rybář se bez okolků přiznal k velkým sympatiím pro Václava Havla a konstatoval, že by v žádném případě o údajné nevěře Dagmar Veškrnové nic nezveřejnil, dokud neexistují pevné důkazy, že k nevěře skutečně došlo.

(Jiná věc je, že Dagmar Veškrnová lhala, když konstatovala, že její údajný milenec - poradce nikdy neměl jet s Havlovými na cestu do Velké Británie. Ve skutečnosti bylo původně plánováno, že tam jet měl, cesty se však nakonec neúčastnil. Proč, když na obvinění nic není?)

Co dělat v tom případě, jestliže nějaký, velmi sledovaný sdělovací prostředek, se už s určitou zprávou vytasil na veřejnost?

Tvrdošíjné mlčení, ačkoliv si o věci štěbetají vrabci na střeše, se mi zdá být pozůstatkem komunistické minulosti.

Trvám na tom, že měla veřejnoprávní televize, alespoň kriticky zkoumat, jakým způsobem se televize Nova zhostila tohoto tématu. Pokud je pravda, že to byl pokus Vladimíra Železného Václava Havla vydírat, aby dal milost jeho synovi (to je vysvětlení hodně za vlasy přitažené) měla na to ČT asi decentně poukázat autoritativní analýzou.

Anebo jaká je editoriální politika České televize? Mohli bychom snad dostat seznam zakázaných témat, o nichž ČT zásadně nebude nikdy nic vysílat?

Někteří čtenáři namítají, že vztahy mezi Václavem Havlem a Dagmar Veškrnovou jsou soukromá věc.

Nejsem si zcela jist. Není snad pravda, že se vztah českého národa k Havlovi podstatně změnil od té doby, co se podruhé oženil? K jakým změnám došlo a co dnes znamená pro Čechy Václav Havel a jeho druhá manželka? Obávám se, že vztah Václava Havla k Dagmar Veškrnové a chování samotné Dagmar je součástí celkového image českého prezidenta - a proto, ať se nám to líbí či nelíbí, je to otázkou veřejného zájmu.

Je taky pravda, že Veškrnová vypadá velmi dobře a mnohé britské noviny rády přinesly její fotografii s anglickou královnou.

Potužník neumí mluvit

Jinou reportáží Událostí z Velké Británie byla zpráva Jiřího Potužníka o schůzce Jana Kavana s britským ministrem zahraničí Robinem Cookem a náměstkem ministra pro imigraci Mikem O'Brianem.

Byla uvedena ve studiu poněkud "burcující", bulvární větou: "Vzniká strach z dominového efektu..." (Kde a jak tento strach vzniká, uvedeno nebylo, moderátorka mla zřejmě na mysli, že po zavedení britských víz proti Slovensku se kdosi v ČR obává, že budou zavedena víza i proti ČR, a to ve všech evropských zemích.)

Potužníkově reportáži o tom, proč Británie zavedla víza proti Slovensku a o tom, že je nezavede proti ČR, chyběla hrdost, samostatnost a kritičnost. Byla to reportáž příslušníka podřízeného národa vzhlížejícího bojácně k mocnosti. Potužník pasívně tlumočil nehorázný výrok Mika O'Briana, že Británie zavedla víza proti Slovensku proto, že Mečiar byl "nekooperativní" a odmítal zlepšit situaci Romů. Základní nelogičnost tohoto argumentu (právě proto přeci potřebovali slovenští Romové právo na asyl více než Romové z jiných zemí!) Potužník nezpochybnil, ani nezpochybnil další nehorázné tvrzení Mika O'Briana, že většina romských žadatelů o asyl jsou jen "ekonomičtí imigranti". Přitom je známo, že výroky ministra pro přistěhovalectví O'Briana jsou považovány v Británii za kontroverzní - kritizují je lidskoprávní organizace a v novinách o tom vyšlo pár článků. Tyto názory Potužník pro svou reportáž nevyhledal - byla nekritickou platformou pro názory britské vlády, vlastně britským vládním vysíláním do východní Evropy. Objektivní by bylo dát prostor také názorům lidskoprávních organizací, popřípadě organizaci českých a slovenských Romů v Británii.

Jiří Potužník neumí vyslovovat. Ze slov mu vypadávají hlásky. Říká "bya" místo "byla", "zavdna" místo "zavedena", "situaí" místo "situací".

To přece nemůže být tak obtížné, naučit se pečlivěji artikulovat. Setkal jsem se s Potužníkem v Glasgow při návštěvě Václava Havla a mimo obrazovku působí jako velmi příjemný mladý muž. Škoda, že to charisma s ním nezůstává i na obrazovce.

18 Romů u policie

V Událostech pak následovala reportáž o tom, že se speciálně připravuje 18 Romů zvláštní výukou a školením na práci jako policisté v České republice. Nejsem si jist, zda vyčleňování romské populace jako samostatné etnické skupiny ve zpravodajství nezavání rasismem. Mluvit ve sdělovacích prostředcích o speciálních školách pro Romy jako policisty či středoškoláky jen etnickou segregaci ve společnosti asi podporuje. Zvlášť když k tomu ještě dodáme, že se očekává, že policejní kursy úspěšně Romů dokončí jen asi polovina. To jistě bude velmi dobře hovět předsudkům většinového obyvatelstva.

Co takhle kdyby se o Romech referovalo jen jako o lidech, bez přívlastků?

Průzkumy veřejného mínění před senátními volbami

Od pondělí 19. října až do senátních voleb, možná v záslužné snaze zvýšit informovanost veřejnosti o těchto volbách, hodlá vysílat Česká televize průzkumy veřejného mínění z jednotlivých volebních okrsků. Dosti podstatné množství času bylo věnováno průzkumu veřejného mínění z Prahy 6, kde spolu soupeří Jan Ruml a Jan Koukal.

Počítačové grafy zprostředkovaly výsledky průzkumu názorně a efektivně a dobře to vysvětlila i televizní reportáž.

Nemohu se však zbavit dojmu, že když nemá ČT co vysílat, anebo když nemá ČTK žádné zprávy, uspořádá průzkum veřejného mínění. Tomu je pak věnována obrovská pozornost na úkor jiných důležitých témat. Kromě toho se mi zdá trochu pochybné, byl-li průzkum proveden pouze na základě dotazů 440 osob, velmi malého vzorku.

Kradené obrazy

Další zpráva Veroniky Sedláčkové a ještě jiné reportérky byla vázána na delší reportáž na toto téma v pořadu "Tady a teď", který se vysílal po Událostech. Šlo o to, že byl do Čech navrácen ukradený Cranachův (Sedláčková řekla "Granachův") obraz Zamilovaný stařec.

Reportáž o systematickém vykrádání českých kostelů v pořadu Tady a teď byla velkým zklamáním.

Potenciálně velmi závažné, dramatické a výbušné téma bylo zpracováno nesmírně nudným způsobem.

Jádro problému je toto:

Zdá se, že reportéři České televize si napíší komentář k pořadu jako samostatný článek. V komentáři uvodí na několika místech i natočené rozhovory s "mluvícími hlavami". Celkově se však komentář naprosto neváže na vysílaný obrazový materiál. Reportér mluví o jedné věci a na obrazovce se ukazuje něco zcela jiného. Je to pro diváka matoucí a znepokojující. Reportérka mluvila o všem možném a na obrazovce se míhaly většinou s komentářem nijak nespojené záběry, jak policie zatýká zloděje obrazů.

Pořad byl naprosto nefilmový, netelevizní. Udělejte si, Veroniko Sedláčková, jednoduchou zkoušku.

Pusťte si pořad na videorekorderu, nedívejte se na obrazovku a poslouchejte jen svůj komentář. Zjistíte, že je to velmi dobrý článek nebo rozhlasový příspěvek, že je zajímavý a že se poslouchá příjemně.

Pak si to pusťte ještě jednou a sledujte tentokrát i obraz. Zjistíte, že je sledování obrazu a zvuku zároveň nyní daleko víc matoucí.

I když tímto nešvarem je postihována většina materiálů, které odvysílá zpravodajství ČT, v České televizi existuje reportér, který umí velmi dobře strukturovat svůj komentář v návaznosti na obraz. Je to Martin Dorazín.

Veroniko Sedláčková, pusťte si Dorazínovy reportáže z Kosova, které se vysílaly 19.10. v Jednadvacítce a v Událostech plus. Tam dobře uvidíte, jak se to dělá, když se píše komentář pro televizní pořad:

Dorazínovy reportáže z Kosova jsou ovšem na samotné hranici politické publicistiky - jsou velmi dobré, ale svým trochu příliš silným "turistickým" zaměřením na lokální kolorit se téměř spíše hodí do pořadů, jako je Objektiv.

Některé další chyby

Vsunování titulků v pořadu Tady a teď ze strany a jejich upouštění směrem dolů je sice hezký počítačový trik, to jsme rádi, že to technika v ČT tak dobře umí, jenže je to trik příliš příznakový, rušivý, odvádí pozornost od toho, co se děje na obrazovce.

Už jsme několikrát psali v Britských listech, že by bylo záhodno, aby interviewy se zahraničními osobnostmi byly do češtiny tlumočeny titulky a aby bylo slyšet, co vlastně zahraniční politikové říkají. Parafrázovat výroky zahraničních politiků komentářem reportéra není příliš autentické. Mimoto to vytváří chybný implicitní dojem, že všemu ve světě vládne čeština, a ti, kdo česky nemluví, mohou být lehce přehlušeni českým hlasem.

Jednadvacítka s Janou Bobošíkovou dne 19.10. 1998

Jednadvacítka dne 19. 10. byla tragickou katastrofou. Stává se z ní povrchní, místy absurdně směšný pořad.

Doufám, že nebylo v České televizi rozhodnuto, že Jednadvacítka bude ke každému tématu interviewovat vždy jenom jednu osobu. Bylo to tak v pondělí 19.10 a výsledek byl docela katastrofální.

Situace se radikalizuje plošným způsobem