pondělí 2. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Jak zachází Česká republika s "cizinci"?
  • Franz Kafka se srpem a kladivem: Oficiálnímu úřednickému lidu jde o váš čas (Laurie Lind) Principy mezinárodní politiky:
  • Uplynulo 350 let od uzavření Vestfálského míru na konci třicetileté války, dne 24. října 1648. Principy této dohody platily až do roku 1989 (Observer) Sdělovací prostředky:
  • BBC se pokusila potlačit informaci, že pravá ruka Tonyho Blaira, ministr Peter Mandelson je homosexuál
  • Krize identity BBC: Britská veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice neví, co má dělat v novém digitálním světě Česká politika:
  • Můj poslanec (Jindřich Pařík)
  • Agrární komora ČR vede nepřesvědčivý boj
  • Omezení politikové (Jiří Jírovec)
  • Mluvčí politiků se smějí vracet k novinářské práci (Jaroslav Veis)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Look at the weekly English-language electronic NEW PRESENCE. - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • Prezident Václav Havel podle Václava Klause "akcentuje elitářství a  moralizování". Klaus to řekl v sobotním Havlově rozhlasovém pořadu Rozhovory v Lánech. Podle Klause se Havlovo elitářství projevuje používáním výrazu "občanská společnost", který je prázdný a má ideologické zabarvení. (??) Předseda ODS místo toho věří ve společnosti v neosobní ekonomické mechanismy. "Pravděpodobně máme trochu odlišné vidění společnosti a politiky," řekl Havel. I když si je Havel vědom nálepky levičáka (že by dokázali čeští "pravičáci" Havla natolik poplést??), je přesvědčen, že státy mají být do určité míry nástrojem společenské solidarity. Respektuje jednotlivou lidskou bytost a věří na sebevědomé občany podílející se na veřejném životě, tedy na občanskou společnost. Myslí si, že tržní ekonomika a politický život musejí mít přísná pravidla. "Pravděpodobně jsme podcenili roli těch pravidel v zájmu rychlé privatizace, rychlé proměny celého hospodářského systému," dodal Havel a poukázal na to, že se "trošku přimhuřovaly oči" a podceňoval legislativní a právní rámec. Klaus to odmítl a argumentoval, že jeho vlády postupovaly "nejrychlejší možnou rekonstrukcí právního řádu a legislativy". "Přijali jsme největší počet nových zákonů, novel zákonů na světě," řekl Klaus. (A jak kvalitních!! JČ) - Klaus má podivně omezené myšlení. Nepoučil se z ničeho, neví, co se na světě děje, a jeho myšlenkový rozvoj nepostupuje nikam.

  • Silnici a dva domy v blízkosti řeky zaplavila v neděli řeka Otava v Sušici. Hladina řeky dosahuje 225 centimetrů a stále stoupá. Normální stav hladiny Otavy je v Sušici okolo půl metru. Voda zaplavila louky a autokemp v Aníně. Obyvatelé mají obavy z neodklizeného polomového dřeva, které voda splavuje z šumavského Národního parku. Klády a větve ucpávají mostní oblouky a mostům tak může hrozit nebezpečí protržení. - Nestabilní počasí působí povodně i v různých městech Velké Británie. (I v Glasgowě je nábřeží jedné řeky v těchto dnech chráněno před velkou vodou bariérou z pytlů naplněných pískem.)

  • Česká televize: Vedoucí zpravodajství Zdeněk Šámal umlčel Janu Bobošíkovou. Moderátorka Jana Bobošíková poskytla minulý pátek Britským listům rozsáhlý a závažný rozhovor. Svědčí v něm znepokojujícím stavu redakce zpravodajství této veřejnoprávní instituce a vysvětluje, proč se rozhodla odejít. Odvetou za její vystoupení v BL i v jiných sdělovacích prostředcích jí Zdeněk Šámal zakázal vstup na obrazovku."Vážený pane Čulíku, možná by vás zajímalo, že mám písemný zákaz moderovat, natáčet šoty a chodit na porady, podepsaný panem Šámalem. To vše pro mé názory v tisku," napsala nám J.B. 27. 10. 1998.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list".

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.


    Jak zachází Česká republika s "cizinci"?

    Franz Kafka se srpem a kladivem: Oficiálnímu úřednickému lidu jde o váš čas

    Na Fóru Britských listů najdete v angličtině (příspěvek č. 3563) poněkud ironický text Laurieho Linda, cizince žijícího v Praze osm let. Zde je jeho český překlad:

    K tomu, aby mohl cizinec v ČR pobývat legálně, nejde v podstatě vůbec o to, aby předložil správné dokumenty. Každý úředník v každém oficiálním úřadě zná zlaté pravidlo zelené [cizinecké] karty: Přijďte jsem ještě několikrát. Najděte ještě o něco více dokumentů. Kupte ještě víc kolků. Vydejte ještě více času - a nakonec tedy i peněz. Toto pravidlo, samozřejmě není nikde psáno. Ale moje zkušenost dokazuje, že platí.

    Bez ohledu na to, kolik dokumentů předložíte Oficiálnímu úřednickému lidu, vždycky, vždycky chtějí ještě jeden další. Anebo zjistí, nějakou nesrovnalost v dokumentech, které jste už předložil. Podaří se vám to všechno napravit teprve až při čtvrté návštěvě. Jde totiž ve skutečnosti o čas, nikoliv o vaše dokumenty.

    Protože nyní bydlím v Říčanech, který je považován za Prahu Východ, už nechodí do malebné budovy v Olšanské 2, známé svým přístupem "tak se dohodněme". Chodím nyní do jedné budovy, která je v té ulici o dva vchody níže. Ale jak jasně si ještě pamatuju ony celé dlouhé životy, které jsem v budově v Olšanské 2, strávil, v té přívětivé hale, kterou stále ještě zdobí srp a kladivo.

    V této budově se postavíte do záhadné fronty, která vede k záhadným dveřím, za nimiž - to jen doufáte - sedí nějaká osoba. Všichni doufají, že se dostanou k Hodné paní, té s dlouhými vlasy, ale nikdy si nemůžete být jisti. Protože je to budova známá přístupem "tak se dohodněme", můžete skončit u Hodné paní, anebo naopak u onoho muže s knírem, který žije jen pro razítka.

    Stojíte v té frontě dlouhé hodiny, přečtete celé romány, díváte se, jak vznikají rvačky, naučíte se mezitím jazyku, který je pravděpodobně dialektem vietnamštiny a studujete nápisy na zdech, napsané česky a také jakýmsi asijsky vyhlížejícím písmem. ZA předchozího režimu neměly dveře okna a dveře se otevíraly tak zřídka, že jste nikdy nevěděli, zda v dané kanceláři vůbec někdo sedí. Vzhledem k tomu, že všechny kanceláře za těmito dveřmi - označené přátelským nápisem NEKLEPEJTE - byly propojeny, oficiální úřednický lid se mohl v nich navzájem navštěvovat a taky to často činil, anebo mohl dokonce jít domů a nechat frontu lidí čekat, která se domnívala, že za dveřmi pořád někdo je a vyřídí jejich případ. Nakonec, po celodenním čekáním, někdo vystrčil hlavu a oznámil: "Zavíráme. Přijďte zítra."

    Ale někdy, ač je to překvapivé, se dostanete do kanceláří za těmito dveřmi. A nevyhnutelně vás pošlou znovu do ulic, shánět další papíry.

    Ale, jak říkám, po dobu dvou let mám nyní výsadu používat budovu, určenou pro cizince z Prahy Východu. V této budově nejsou záhadné dveře ani nekonečné, trvalé fronty. Ale letos jsem zjistil, že je všechno uzamčeno a zabarikádováno. Po delším podrobném zkoumání jsem objevil malý, ručně psaný a vybledlý nápis, který pravil, že je zavřeno. Měl jsem jít k jiným dveřím v jiné budově, kde jsem nakonec také našel malinkatý nápis, že je tento úřad uzavřen z technických důvodů. Ale já jsem si chtěl jen vyzvednout letošní balík formulářů a předpisů.

    Nakonec jsem získal všechny formuláře a strávil jsem svůj čas v různých oficiálních úřadech po celé Praze. Získal jsem povinný dopis od svého bytného a oficiální český překlad rodného listu. Vyzvedl jsem si trestní rejstřík, získal pracovní povolení. Byl jsem vyfotografován. Nakoupil jsem kolky. Získal jsem požadované podpisy. A pak jsem se vrátil do Olšanské s objemnou složkou dokumentů.

    Oficiální úřední osoba prošla hromadou dokumentů pomalu a metodicky.

    "Výborně, vidím, že máte požadované formuláře a dopisy. A také máte hodně kolků. To je vynikající. Maté také dva obrázky klaunů, které vybarvila vaše tříletá neteř v Americe. A záznam všech vašich známek z junior a senior high school. Jsem také ráda, že tady máte seznam vašich deseti nejoblíbenějších kuchařských receptů, řádně přeložený do češtiny a notářsky ověřený. Velmi dobře."

    Téměř jsem začínal věřit, že moje dokumentace bude namístě schválena. Ale k tomu dojít nemělo.

    "Počkejte," řekla a zamyslela se. "Ještě ... potřebujete ... napsat ... esej. 'Správný občanský postoj, vyjadřovaný respektem vůči českému zákonodárství o silničním provozu'. Je to letos nový požadavek. Budete se muset vrátit." Dobře, milá paní, dobře. Nezáleží na tom, co přinesu. Bude to moje čtvrtá návštěva zde. Vím, že vám jde o můj čas.


    Uplynulo 350 let od uzavření Vestfálského míru na konci třicetileté války, dne 24. října 1648. Principy této dohody platily až do roku 1989

    Z Německa přišel minulý týden komentátorovi týdeníku Observer Nealu Aschersonovi dopis s novou, velkou a neznámou známkou. Po celé známce byly obličeje s kníry, pod širokými klobouky a v okruží. Na známce bylo napsáno: 1648 - 1998. Tři sta padesát let Vestfálského míru.

    Tento mír, podepsaný v Muensteru a v Osnabruecku, píše Ascherson, ukončil třicetiletou válku. Uzavřel jeden z nejhrůznějších a nejničivějších konfliktů, jaký kdy střední Evropa zažila.

    Napadá mě, když pohlížíme na čtyřicet let komunismu v Čechách z delšího historického kontextu, je to jen drobná, krátká, nevýznamná epizoda iracionálního šílenství - co je v lidské historii čtyřicet let. Kromě toho, tato epizoda nyní tak rychle ustupuje do minulosti, že si mnozí už přestávají být jisti, co to ten komunismus vlastně byl.

    Přesto však, pokud komunismus trval, lidé, kteří v tom režimu museli žít, byli přesvědčeni, že režim bude existovat navždycky. Velmi přesně si pamatuju na tuto beznaděj ze sedmdesátých nebo z osmdesátých let...

    Stejný pocit hluboké beznaděje museli mít Středoevropané v letech 1618 - 1648 - že ta hrůza nikdy neskončí. A byla to hrůza.

    Mezi středověkými morovými epidemiemi a obrovským vražděníém a ničením druhé světové války byla třicetiletá válka nejhroznějším zabíjením, píše Neal Ascherson.

    Téměř všichni byli na určitou dobu do této války vtaženi: Habsburkové a Svatá Říše Římská, všechny německé státy a státečky, Francouzi a Španělé, Holanďané a Dánové, Švédové a Poláci, Maďaři a Češi. Angličané se na válce také po určitou dobu podíleli, stejně jako žoldáci ze Skotska, Finska a Irska a z dalších národů.

    Armády pochodovaly sem a tam, pálily a zabíjely, znásilňovaly a rozšiřovaly nemoce. Plenily zemi a zlikvidovaly všechno, co se dalo sníst, vzít na sebe anebo použít jako nástroj pro vytváření řezných či bodných ran v lidském těle. Někteří historikové soudí, že Německo přišlo o třetinu svého obyvatelstva - jiní se domnívají, že to bylo trochu méně.

    Memoáry a romány ze třicetileté války až freneticky překypují hrůzou a dodnes je obtížné je číst. Pokoušejí se líčit svět, z něhož zmizel pořádek a zemí bloudí bandy ozbrojených mužů, šílených hladem. Tento svět se znovu objevil v apokalyptickém létě roku 1945, v "krajině po bitvě". Teprve tedy pochopili Evropané, že spisovatelé jako Grimmelshausen ve svém děsivém románu Simplicissimus, nebo skotský žoldnéř plukovní Munro z pluku Mackay jen prostě vylíčili to, co sami viděli.

    Lidé se plazili, jedli trávu, a když zemřeli, tráva nad jejich kostmi vyrostla ve vesnických ulicích do výše pasu. Jak říká německý autor Theo Sommer, třicetiletá válka byla ve skutečnosti mnoho válek dohromady: v Německu to byl náboženský konflikt, pro Holanďany to byl osvobozenecký boj proti španělským okupantům, dánský král se snažil zachránit německé protestanty, katastrofální švédská invaze se pokusila vyhnat Svatou říši římskou ze severní Evropy, Francie se pokusila invazí osvobodit se z habsburského obklíčení.

    Všechno to začalo v Praze, když rakouské impérium rozdrtilo českou šlechtu, která bojovala za náboženskou a politickou svobodu. Možná, že nejhorším důsledkem války byla nezahojená rána, uštědřené německé duši, která ovlivnila německé postoje vůči autoritě a moci. Čtyři jezdci projeli německými ulicemi, v nádherných uniformách a kokádách postupně snach všech vznešených věr a kauz. Němci se od té doby bojí všech jezdců, ozdobených barevným peřím, které však skrývá smějící se lebku.

    Ale Vestfálsko byl velký Mír, nebyl to jen konec války. Samo o sobě trvalo jeho uzavření velmi dlouho, spíše to byl mírový proces, než rychlá dohoda. Ve Vestfálsku vyjednávali delegáti čtyři dlouhé roky, mezitím zemřelo ještě mnoho tisíc dalších lidí. Bojovníci se posléze rozdělili na dvě strany. "Imperialisté", v podstatě prohabsburští katolíci, se usadili v katedrálním městě Muensteru, zatímco Seveřané a protestantší vládci bydleli v Osnabruecku, o několik kilometrů dál.

    Mezi oběma městy jezdili tryskem kurýři s návrhy nových formulací a někdy z jednoho města do druhého cestovat ctihodný diplomat. Hlavní delegace se nikdy nesetkaly. Nakonec se 24. října 1648 konala velká podpisová ceremonie - v každém městě zvlášť.

    Mírové podmínky byly vyhlášeny a přečteny davům. Z muensterských hradeb pálila děla a zvony katedrál vyzváněly rovnou, promoklou zemí. Válka skončila.

    Vestfálský mír nebyl příliš úspěšný. Nadále vznikaly nové války. A přesto však Vestfálský mír vytvořil určité narovnání, pořádek, který jako duch přežil až do roku 1989. Teprve nyní, s Kosovem, s Bosnou a se Somálskem vstupujeme do postvestfálského světa.

    Hlavním důsledkem vestfálského míru bylo, že státům poskytl suverenitu. Císař svaté říše římské se zavázal, že nebude zasahovat do "zahraniční politiky" království a knížectví impéria. Rakousko se stalou samostatnou mocností, a Pursko také.

    Pokud se vedla třicetiletá válka vůbec o nějaký princip, šlo o náboženství, o snahu vnutit protestantskou nebo katolickou víru poddannému obyvatelstvu. Nyní bylo ustanoveno, že vládci musejí respektovat víru menšin, anebo alespoň se pokoušet vyřešit náboženské spory vyjednáváním a nikoliv silou. A Vesftálsko se pokusilo vytvořit zásadu, která byla později formulována jako "nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států". Katolický král neměl napadnout svého protestantského souseda pod záminkou ochrany katolické menšiny v jeho zemi, a obráceně.

    Jiným velkým principem byla myšlenka rovnováhy moci. Státníci začali pohlížet na mír v Evropě jako na jeden celek. Impérium musí být omezováno: slabší státy musejí mít dostatečné množství území, aby mohly přežít a hrát svou roli v rovnováze. Jednou z  hlav na nové známce je Axel Oxenstierna, dalekozřivý švédský kancléř, který řekl: "Bezpečnost závisí na to, že bude zajištěno, že Německo nezíská absolutní moc, jinak nemůže Dánsko a Švédsko přežít."

    Nyní, konečně, odcházejí poslední pozůstatky Vestfálského míru do historie. V mnoha ohledech je to dobře, míní Neal Ascherson. Princip suverenity vedl k strašlivým válkám: princip nezasahování do cizích záležitostí opustil milióny lidí, kteří museli žít pod tyranií, rovnováha moci, která vyvrcholila v období studené války, se rozložila. Jak přichází jednadvacáté století, moc jednotlivých států odtéká do Evropské unie nebo do samosprávných regionů. A "mezinárodní společenství" nyní hovoří jazykem intervence na základě lidskosti, prosazuje právo porušit suverenitu jménem utlačovaných menšin. Pokud má tento nový světový pořádek být stabilní, měli bychom dobře poslouchat muensterské zvony a udělat to solidně. Vestfálský mír je mrtve. Ať žije .... co? Kosovo?

    Uvidíme, uzavírá Neal Ascherson.


    BBC se pokusila potlačit informaci, že pravá ruka Tonyho Blaira, ministr Peter Mandelson, je homosexuál

    Ve veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti BBC vznikla o víkendu mezi vedoucími pracovníky vzpoura proti nařízení, že se BBC nemá ve vysílání zmiňovat o tom, že je Peter Mandelson homosexuál.

    Uprostřed minulého týdne se octl v krizi Ron Davies, donedávna ministr pro Wales. Octl se uprostřed podivného incidentu: vydal se pěšky v noci na londýnský Clapham Common, na místo, kde se scházejí homosexuálové. Byl okraden a bylo mu odcizeno i auto. Tvrdí, že v incidentu nešlo ani o drogy, ani o sex, a okamžitě ze své funkce odstoupil Mezitím se zaplnily stránky britských deníků divokými spekulacemi o Daviesových homosexuálních avantýrách, které však Davies popírá.

    Když se začátkem týdne o věci hovořilo v prestižním (ano, toto přespříliš v českém vůči Západu přeuctivém tisku užívané slovo je tady na místě) publicistickém pořadu BBC Newsnight, komentátoru listu Times Matthew Parris, sám homosexuál, otevřeně konstatoval, k určitému šoku moderátora Jeremy Paxmana, že Blairova pravá ruka, šedá eminence ministr Peter Mandelson je také homosexuál.

    Mimochodem, Parris pak zveřejnil v deníku Times komentář na téma "No a co? Vždyť na tom není nic špatného. Mandelsonovi nijak neuškodí veřejné povědomí, že je homosexuál."

    Tři dny poté vydala BBC nařízení, že se vysílání jejích rozhlasových a televizních stanic nesmějí zmiňovat o tom, že je Peter Mandelson homosexuál. Autorem nařízení byla Anne Slomanová, hlavní politická poradkyně BBC pro otázky redakční politiky.

    Připomíná to trochu situaci v České televizi, která byla vždycky poněkud nekriticky prohavlovská a když nedávno odvysílala televize Nova zprávu o údajné Havlově manželské krizi, Česká televize se postavila do pozice mrtvého brouka - ani nezkoumala legitimitu způsobu. jakým se k věci postavila Nova. Když se o záležitosti v jedné reportáži okrajově zmínil během Havlovy návštěvy v Londýně Ivan Kytka, ČT omylem a ve spěchu reportáž odvysílala, ale při repríze už zmínku vyškrtla.

    Jenže BBC není Česká televize: v BBC je množství velmi zkušených a velmi autoritativních novinářů. Mnozí šéfredaktoři pořadů varovali, že jsou ochotni v této věci rezignovat, než aby se zákazu byli ochotni podřídit.

    Jeden čelný novinář BBC sdělil listu Independent on Sunday: "Je to nesmysl, je to naprostá hloupost a editorům a novinářům to zbytečně přidělává práci. Nelíbí se jim, když se s nimi zachází jako s dětmi."

    Novinář pokračoval: "Je to další ukázka toho, s jakým pohrdáním zachází BBC se svými editory. Kdyby se ukázalo, že je otázka Mandelsonovy homosexuality přímou součástí nějaké důležité zprávo, hned by bylo vidět, že příkaz, že se BBC o Mandelsonově sexualitě nesmí zmiňovat, je absolutní nesmysl.

    Zákaz zmiňovat se o Mandelsonově homosexualitě kritizovala i ministryně pro Severní Irsko Mo Mowlamová. Charakterizovala ho jako "vážný omyl."

    Rozhodnutí nezmiňovat se ve vysílání o tom, že je Mandelson homosexuál, vyvolalo potíže pro Jonathana Dimblebyho, moderátora známého debatního pořadu Any Questions na stanici Radio Four, který musel před vysíláním účastníkům debaty vysvětlit, že se nesmějí zmiňovat o Mandelsonově homosexualitě.

    Debatní pořad se nicméně podrobně zabýval otázkou, zda je moudré, aby BBC na své vysílání uvalovala takováto omezení. V debatě se ovšem nikdo nezmínil o Mandelsonovi. Pořad Any Questions se vysílá v pátek večer živě a opakuje se v sobotu odpoledne ze záznamu. Nikdo do jeho záznamu před druhým vysíláním nezasáhl.

    Právě během tohoto programu na zákaz zaútočila ministryně Mowlamová. Uvedla, že je tento zákaz urážlivý pro novináře, diváky i posluchače.


    Krize identity BBC

    Britská veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice neví, co má dělat v novém digitálním světě

    Minulý týden se stala BBC v Británii terčem ostrých útoků z nejrůznějších stran. Někteří novináři a produkční pracovníci BBC stávkovali. Vznikl spor mezi televizním okruhem BBC2 a rozhlasovou stanicí BBC Radio 4. Když oslavoval populární program pro děti Blue Peter padesátileté výročí své existence, vyšlo najevo, že jeden z mladých moderátorů, který ho uváděl, požil před vysíláním kokain.

    Hádka mezi televizním okruhem BBC 2 a rozhlasovou stanicí BBC Radio 4 vznikla proto, že BBC odvysílalo televizní pořad, v němž charakterizovalo posluchače Radio 4 jako výstředníky. To neobyčejně rozhněvalo šéfa stanice Radio 4, který se tento rozhlasový okruh už dlouhé měsíce pokouší "modernizovat" a "popularizovat". V důsledku těchto modernizačních tendencí se snížil počet posluchačů Radio Four na historické minimum pouhých 7,7 miliónů osob.

    BBC Radio Four je autoritativní zpravodajská a analytická stanice, která také vysílá kulturní pořady, rozhlasové hry, satirické a komediální pořady a kvízy. Většině jejích posluchačů je nad čtyřicet let a nový šéf stanice se pokusil zavést - loajálními posluchači odmítnuté - reformy, v jejichž rámci by stanice vysílala "přístupnější" a "lidovější" pořady.

    Ztrapňující titulky také vyvolala skutečnost, že se BBC nepodařilo zvítězit v konkurenci nad komerčními televizními stanicemi a přišla o autorská práva na vysílání sportovních utkání v kriketu - což je anglický národní sport. Kriket bude od nynějška vysílat jedna britská komerční televizní stanice.

    Krizový týden pro BBC vyvrcholil ještě tím, kdy jeden konzervativní poslanec, člen parlamentního výboru pro kulturu, sdělovací prostředky a sport kritizoval generálního ředitele BBC Johna Birta a předsedu Rady BBC Christophera Blanda, že je BBC "líná a arogantní".

    Soukromě ovšem poukazují šéfové BBC na všech úrovních, že téměř všechny dnešní britské mediální podniky, které vydávají denní tisk, zároveň usilují proniknout do podnikatelské sféry televizního vysílání, a jsou tedy přirozenými konkurenty veřejnoprávní BBC. Z toho zřejmě pramení do značné míry záporná publicita v britském tisku.

    Zejména Murdochovo tiskové impérium, které zahrnuje deníky The Times, The Sunday Times a bulvární list The Sun, by si přálo, aby BBC přestalka existovat. A komerční televizní společnosti, které investují obrovské finanční prostředky do kabelové a digitální televize v žádném případě nebudou veřejně podporovat myšlenku veřejnoprávních koncesionářských poplatků pro BBC.

    Zmatek BBC v novém mediálním světě

    Obrovské problémy BBC jsou důsledkem její kultury a zmatku ohledně jejího místa v novém mediálním světě, napsal minulou neděli v týdeníku Observer Andrew Marr.

    Vysoce kvalitní rozhlasové vysílání, dobré dokumentární pořady a profesionální zpravodajství a publicistika vyžadují určitou nezbytnou minimální míru financování, která byla kdysi v BBC zaručena. Platy v BBC nikdy nebyly nutně tak vysoké jako platy v komerčních televizních společnostech, avšak BBC zásadně produkovala kvalitu - a to bylo obrovským zdrojem radosti a uspokojení pro novináře v BBC i pro produkční pracovníky.

    Situace se ale mění, hlavně proto, že BBC přesunuje své finanční prostředky a investuje je jinam - do nových digitálních okruhů, do nepřetržitého zpravodajského televizního okruhu News 24, a tak dál.

    Ještě před dvěma lety stálo natočit jeden padesátiminutový dokumentární film pro BBC v  průměru 140 000 liber (7 miliónů korun), v současnosti je to už jen 120 000 liber (6 miliónů Kč). Rozpočty se mají v BBC nadále podstatně snižovat, zatímco komerční kulturní okruh Channel Four vydává na výrobu jediného padesátiminutového dokumentárního filmu dnes průměrně 200 000 liber (10 miliónů korun).

    Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat, míní Andrew Marr. Při živém vysílání v rozhlase i v televizi začíná docházet k trapným technickým chybám a Jocelyn Hayová představitelka občanské organizace Voice of the Listener, sdělila týdeníku Observer, že pořady rozhlasové stanice Radio Four už "nejsou tak kvalitní", "nejsou tak pečlivě dělané, jak bývaly".

    Potíž také je, že BBC má komplex z toho, že je příliš vzdělanecká a středostavovská. Poslední dobou prosadila vysoce kvalitní stanice BBC Radio 4 celou řadu popularizačních změn ve svých programech, ale posluchači na to reagovali hněvivě.

    Jednoduchá, ale těžko zodpověditelná otázka

    Celé se to váže na jednoduchou, avšak těžko zodpověditelnou otázku: k čemu by v novém mediálním světě měl být veřejnoprávní rozhlas, k čemu by měla být veřejnoprávní televize?

    V digitální éře stovek televizních a rozhlasových kanálů je velmi nepravděpodobné, že by dokázal veřejnoprávní rozhlas a televize plnit svůj tradiční úkol vytváření kvalitních pořadů pro všechny vrstvy obyvatelstva, ať už jsou jejich vkus, společenské zázemí a technologie jakékoliv.

    Je například zjevné, pokračuje Andrew Marr, že by se televize BBC měla vzdát snah vysílat populární sportovní přenosy. Finanční nabídky od komerčních televizních okruhů a od subskripčních televizí jsou nyní tak vysoké, že je pro BBC nerealistické soutěžit v této aréně. BBC se o tom přesto i nadále vzdorně snaží.

    Podle Marra by se BBC měla zaměřit na výrobu a vysílání vysoce kvalitního televizního a rozhlasového zpravodajství a publicistiky a na výrobu televizních filmů a inscenací. BBC je stále v oblasti zpravodajství i zábavných pořadů čelnou světovou značkou.

    Protiargument ovšem, je, že kdyby se BBC elitářsky zaměřila čistě na kvalitu, přišla by o právo vybírat od celé populace koncesionářský poplatek. Marr se domnívá, že je tomu právě obráceně - kdyby se BBC zaměřila na výrobu vynikajících televizních inscenací a filmů, kdyby podporovala celonárodně kulturu a vysílala inteligentní, profesionální a hloubkové zpravodajství, bylo by pro ni daleko jednodušší přesvědčit parlament a veřejnost, že má právo na koncesionářský poplatek. Přispívala by totiž k intelektuálnímu zdraví národa takovým způsobem, jak to rozhlasové a televizní kvízy ani rockové rozhlasové stanice nečiní. Všichni přece platíme na muzea, národní parky, orchestry, výzkum léků proti rakovině a udržování silnic na venkově, i když všichni veškerou tuto infrastrukturu systematicky nutně nevyužíváme.


    Kritický pohled na změny zpravodajství v BBC

    Před časem informovaly Britské listy o plánovaných změnách ve zpravodajství BBC. Satirický čtrnáctideník Private Eye na tyto plánované změny zareagoval tímto článkem:

    Šéf zpravodajství BBC Tony Hall mohl rovnou oznámit: "Zprávy v osmáct hodin budou zaměřeny na prosťáčky, kdežto zprávy ve 21 hodin pro intelektuály!" - "Na obrazovce budou vystupovat jen ti moderátoři, které schválil průzkum veřejného mínění jako dostatečně 'vřelé' a 'vstřícné' osobnosti!" A tak dále.

    Důležité na nové reformě zpravodajství BBC je to, že hodlá skoncovat s dvojí velmi starou tradicí v britském rozhlasovém a televizním zpravodajství.

    První novinkou je to, že se BBC chystá zavést informační apartheid. Původní myšlenkou, která stála u zrodu veřejnoprávní BBC bylo to, že tytéž informace budou nabízeny celému posluchačstvu, celému národu. Tento přístup byl postupně opuštěn v oblasti televizních inscenací, filmů a dokumentárních pořadů, ale dosud byl plně respektován ve zpravodajských relacích, které vysílá okruh BBC 1.

    Nyní se poprvé v historii britského rozhlasového a televizního vysílání proud informací rozdělí. V osmnáct hodin budou podlézaví a neupřímně usměvaví "lidoví" moderátoři nabízet veřejnosti hypotéky, princezny a zázračná nemluvňata, bojující o život.

    V jedenadvacet hodin budou stroze zprávy přednášet autoritativní profesionálové a divákovi se dostane situace v Ruandě, George Soros a narozeniny skladatele klasické hudby Stockhausena.

    Celé to podkládají dosti odporné třídní předsudky - zprávy v osmnáct hodin jsou pro dělníky, kteří končí pracovní dobu v pět a v šest už jsou doma na večeři. Zprávy v jednadvacet budou pro finančníky a podnikatele, kteří jedou z londýnské City domů večer vlakem v 20.12. Znamená to konec jednoho zásadního principu nedělitelnosti zpravodajství , který BBC dodržovala po desetiletí.

    Druhá historická změna bude mít obrovský dosah na pokles kvality zpravodajského vysílání ve všech zpravodajských relacích.

    Dosud existoval v Británii princip, že žádné televizní stanice nevysílají zpravodajské relace proti sobě, v tutéž dobu, aby mohli diváci zpravodajské relace porovnávat.

    Účelem bylo omezit vzájemné konkurenční tlaky mezi zpravodajskými relacemi, které téměř vždy vedou ke zbulvárnění zpravodajských relací.

    Nyní je však tato dohoda roztrhána. Nové hodinové zpravodajství BBC v 18.00 se bude vysílat přesně v tutéž dobu, jako zpravodajství komerční televize ITV, které začne v 18.30. ITV pak bude vysílat další zprávy až ve 23.00 hodin. A BBC bude proti tomu vysílat vlastní zprávy také ve 23.00 hodin.

    Kult moderátorů

    Další vážnou chybou je, že šéfové BBC se rozhodli vytvořit kult moderátorů a zjišťují jejich popularitu průzkumem veřejného mínění. Jediným důsledkem vytvoření tohoto kultu bude, že budou moderátoři požadovat pro sebe astronomické platy. Pravda ale je, že zpravodajské relace BBC mají už dvacet let v podstatě úplně stejnou sledovanost, bez ohledu na to, který moderátor čte zprávy.

    Diváky, kteří sledují zpravodajství, zajímají události, ne moderátoři.


    Můj poslanec

    Jindřich Pařík

    Což tedy takhle omezit právo vykonávat funkci v našem zákonodárném sboru pouze na dvě volební období, obdobně jako je limitováno to presidentování?

    Praha je obdivuhodně krásná. Mluvím samozřejmě o staré Praze, matičce to stověžaté, Praze matce měst. “Praga caput regni" stávalo za mých studentských let na polepce litrovky vína pochybné kvality, leč dostupné ceny - Pražského výběru. Při pohledu na Hrad z vltavského nábřeží se i v obhroublé duši vesnického strejce, kterého ze mě udělal osud nebo spíše nemírné popíjení chmelového moku ve společnosti hulvátů, tak i v té dušičce se probouzí dospívající snílek, který čtyři roky vláčel rýsovací prkno při cestě do školy. Pěšky přes most na smíchovskou stranu, za zády Národní divadlo, napravo Hradčany, vlevo Žofín, v čele Petřín a nad hlavou, nad hlavou neviditelný prapor vyčtených ideálů humanitních a nefalšovaně procítěného vzdoru.

    A co jsem měl v té své vlasaté hlavě uprostřed oněch sedmdesátých let?

    Dnes, s odstupem času bych řekl, že veliký, ba přímo ohromný zmatek. Zmatek kluka dospívajícího v podivné době, kdy mě celé dětství doma učili mluvit pravdu a jen jsem trochu pobral rozum, tak mě zase najednou naváděli k lhaní - "co se říká doma to musí zůstat doma", školil mě ustaraný táta.

    Nevěděl jsem co ze mě bude, hltal jsem Haliburtonovy cestopisy a představoval si vzdálené země.

    "Proč mi takové knížky dávají, když mě drží zavřenýho za vostnatym drátem?"

    Má budoucí profese se zdála být předurčená zaměřením průmyslové školy, z možných stavebních oborů na technice zase díky "třídnímu" původu přicházel do úvahy pouze ten s nejmenším počtem uchazečů. Připadal jsem si jak šestnáctiletá nevěstinka z minulého století, "nejdřív se musíte lépe poznat a pak třeba přijde i láska..."

    Čert vzal tak dalekou budoucnost, čerstvému maturantovi připadá diplomant jako muž středního věku a třicátník už jako dědek. Nedaleký Petřín nelákal ani tak máchovskou romantikou, šlo se na něm dobře schovat se spolužačkou z druhého ročníku nebo s batohem láhváčů a partou kamarádů. Dlouhé debaty na téma my a oni, debaty bez klíče k řešení. Mírně pod parou jsme se husím pochodem (v době husákovského režimu to byl téměř disidentský kousek) vraceli do školy a jednohlasem řvali "lásko, zavři se do pokoje..."

    Láska, nenávist, spravedlnost, křivda, lež a zase ta láska.

    Nevím o kolik dospělejší byl v době svého vstupu do politiky ten drobounký hošánek Staníček Gross, hromotlucký atlet Ivan Langer nebo takový ten “studijní typ" jak se říkalo - Marek Benda. Nezapomínejme ani na neohroženého republikánského bojůvkáře Vika.

    První polistopadový parlament byl vůbec podivné těleso. Staří bolševičtí harcovníci se smíchali s nikým nevolenými bojovníky za lepší zítřky a společně zrušili ústavou zakotvenou vedoucí úlohu komunistické zlopartaje - zrušit vedoucí pozice samotných komunistů od fabrik až po vládu se však dosud nepodařilo.

    Od těch dob se mnohé změnilo. Povolání zákonodárce se stalo regulérní a slušně placenou profesí, snad jedinou v tomto státě, kde mohou zaměstnanci rozhodovat o výši svého platu hlasováním, což je model daleko přesahující smělé sny dávných socialistů i revoluční požadavky Marxovy.

    Úpěnlivě se snažím nepohlížet na zákonodárný sbor jako na bandu vyžírků, karieristů a lehkoživků, poslanci mi však můj zápas nikterak neusnadňují. Tahanice kolem poslanecké imunity už nejsou ani trapné, o nechutném zvýhodnění v oblasti daňových úlev a sociálního zabezpečení by snad měl rozhodovat ústavní soud či kdo má v tomto státě na starosti rovnost občanů před zákonem.

    "Bodejť by ne, komu by se chtělo pobírat nemocenskou ve výši zhruba pěti tisíc měsíčně, když už si zvyknul na částku o řád vyšší."

    Docela chápu, že mezi zákonodárci existuje nebývalá shoda, když smysl pro spravedlnost označí za malichernou závist a uťápnuté čecháčkovství.

    Přemýšlím co je to za lidi. Volíme si je. To ale asi není totéž jako si je vybírat, že jo. Poslancem se nejprve musí někdo chtít stát. Pak musí vstoupit do nějaké partaje a tam budovat kariéru, stoupat nebo přeskakovat, prostě nějakým způsobem se dostat do nominace na kandidátku. Tam se ještě nechat potvrdit spolustraníky na volitelné pozici a pak čekat na to naše rozhodnutí.

    Tedy není to tak, jak nám dříve někteří říkali, že cítili že je tato země potřebuje a tak se tedy uvolili a opustili svoji milovanou profesi, aby mohli nezištně sloužit národu. Tuhle schovávanou s námi už hraje snad jenom president Havel.

    Co je to jen za lidi?

    Pozorováním zjišťuji, že mezi politiky je mnohem vyšší procento lidí s vadou řeči než mezi běžnou populací. Obdobně lze vysledovat, že také mnohem více z ctihodných mužů v parlamentu než je v kraji zvykem se vyhnulo vojenské službě, aniž by se mezi nimi nacházel nějaký zapřísahlý pacifista. Lze tyto skutečnosti nějak zobecnit? Otázka pro psychology nebo psychiatry.

    Sám mám svoje, nevědecké a jistěže strejcovské vysvětlení. Poslanci budou povětšinou nestřídmě ambiciozní lidé s mírným komplexem, lidé, kteří raději přidělují úkoly druhým, než aby sami usilovně pracovali na jejich plnění. Lidé, kterým je zajištění vlastního pohodlí více než smysl pro nepříjemnou povinnost.

    Měl bych návrh, jak poněkud zlepšit práci parlamentu. Staročeská zkušenost s kapry, co si rybník nevypustí, nás učí, že nelze očekávat, že by poslanci byť jen trochu vážněji pomysleli na to, že by si snad mohli svoje nestoudná privilegia omezit. Mnozí se do své nové profese vžili natolik, že si pravděpodobně ani nepřipouští, že by se mohlo stát, že by museli dělat neco jiného.

    Což tedy takhle omezit právo vykonávat funkci v našem zákonodárném sboru pouze na dvě volební období obdobně jako je limitováno to presidentování?

    Pak je možné, že poslanci, kterým jejich účinkování v onom politickém tyátru bude končit, přijmou pro zákonodárce poněkud "drastičtější" pravidla - třeba taková, že ožralý poslanec řídící motorové vozidlo bude považován za stejně nebezpečného jako kterýkoliv jiný opilec za volantem, nebo že pokud zákonodárce ochoří, bude muset vystačit s takovým sociálním zabezpečením, jako mám třeba já nebo vy. Mohlo by se dokonce i stát, že by poslanci vytvářeli poněkud užitečnější zákony, když by tak jako tak jednou v tom prostředí co si odhlasují museli žít.

    Poslanecká sněmovna se dle výzkumů těší tak pětinové důvěře obyvatel naší vlasti. Nevím, mám-li to chápat tak, že poslancům plně důvěřuje dvacet procent obyvatel a ten zbytek jim vůbec nevěří, nebo jestli jim věří každý, ale jen tak trochu, tak nějak pětinově.

    Pokud jde o mě, měl bych obdobný problém jako svého času biblický Lot, měl-li bych mezi našimi zákonodárci vybrat deset spravedlivých.

    Dobrá zpráva pro náš parlament by mohla být ta, že bych to předem nevzdával.

    Třeba mezi nimi skutečně je nějaký ten můj poslanec. Kdo ví.

    Jindřich Pařík


    Agrární komora ČR vede jménem zemědělců nepřesvědčivý boj

    (Jméno i adresa autora jsou známy.)

    Važení přátelé,

    zasílám Vám osobní postoj k Vašemu příspěvku ze dne 29.10.98.

    Kdyby se dalo AK ČR ve veřejnoprávních mediích více prostoru určitě by se tím poodkryly karty, s kterými chce tato strana manipulovat. Ovšem obecné teze, či ještě obecnější výroky pana presidenta Hlaváčka vedou k plochosti reakce publika.

    Publikum je již smířeno s katastrofálním stavem zemědělství a se zdražováním. A tak musím chtě nechtě souhlasit se stanoviskem pana Čulíka a částečně i se stanoviskem pana Jírovce. Oba se vlastně, po svém, dobře vyjadřují k této problematice. A svým způsobem se doplňují. Nejlepší by ovšem bylo, pokud by dali internetovskému publiku více informací i tyto strany. Možná by pan Jírovec mohl přispět troškou do mlýna s konkrétními citacemi či údaji o stavu kanadského zemědělství nebo, chcete-li, jak to tam vlastně chodí. Pan Čulík by zase mohl, jako novinář, porýpat v té naší problematice.

    Mé laické stanovisko k odpovědím na otázky, které dostal pan president Hlaváček je, že odpověděl velmi mlhavě.

    Je to asi rok, kdy se u Břeclavi konala protestní akce AK ČR (zemědělců) - kromě televize a povídání tam byla rakev a mnohé jiné atributy, které měly navodit katastrofickou vizi o zemědělství. Nic víc.

    V loňské roce se také sypaly zemědělské produkty před MZe ČR. Ale kdo si na to dnes vzpomene !? Nikdo, ony byly vlastně v rámci "protestní akce dodány", takže si je přítomní rádi rozebrali a otestovali ve svých kuchyních. Ale tehdy "tam" byl pan Lux. Co by asi dělala AK ČR dnes, kdyby tam byl ještě nyní ?

    Všimněte si prosím, že aktivita AK ČR se zvýšila po volbách a to jmenováním nového ministra. Ale jinak nic moc. Pořád se dováží laciné víno, laciné vinné hrozny (i za 0,05 DM á kg !!!) i cukr a jiné komodity. Neustále slyšíme otřepaná klišé ze strany AK ČR o potřebě čehosi a tak dále. A Agrární komora ČR vyjednává, nebojuje, probůh, kolik let ještě bude !?

    Není ovšem AK ČR spoluodpovědná za stávající stav našeho zemědělství ? Podle mne je. Pokud je či byla situace zlá, měla zasáhnout dostupnými prostředky (blokáda, nátlak a podobně) již dříve a tak ochránit zájmy svých členů. Ona je přeci partnerem vlády.

    Franta Vonásek, který má 5 krav a 10 ha půdy, nemůže prosadit nic moc. A když by chtěl něco blokovat, těžce na to doplatí. Možná by skončil v Bohnicích (přinejlepším). Ale AK ČR zastupuje takových subjektů více nebo snad ne ? Ti se do Bohnic nevejdou (úsměv).

    Poté co jsem panu Čulíkovi zaslal předchozí příspěvek o AK ČR a ministru Fenclovi, neuběhlo ani 5 dní a v lokálním tisku se objevil článek na téma - Jihomoravští zemědělci budou protestovat sami - kde je uvedeno (opět vyjímám)>

    "Několikatýdenní intenzivní jednání s vládou neměla zatím zásadní výsledek, přestože ministr zemědělství Jan Fencl je často označován za spojence agrárníků. Prezident AK ČR ing. Václav Hlaváček na čtvrteční tiskovce v Břeclavi upozornil, že špatná ochrana domácího trhu má počátky už v roce 1991. Tehdy ČR uzavřela značně nevýhodnou asociační dohodu EU a problémy se kumulovaly: (...) "Blokády, v západní Evropě běžné, neuznává šéf Sdružení soukromých zemědělců Josef Stehlík. Ten tvrdí, že komora hájí zájmy především větších zemědělských družstev a společností a při tom u nás přetrvává model socialistické výroby." (Břeclavsko, 27.10.98)

    Tento článek pouze potvrdil moji doměnku, že AK ČR nemůže za současného stavu nikterak vyvíjet tlak na vládu, je-li (pravděpodobně) propojena přímo s ministrem zemědělství Fenclem. A pes je tak zakopán jinde.

    Až dokáže ministr zemědělství ing. Jan Fencl, že není členem představenstva AK ČR a nezastává významné funkce v mnoha jiných firmách, eventuelně tyto posty opustil již před volbami a s dostatečným předstihem. Pak možná uvěřím. Pak možná uvěřím panu Hlaváčkovi (AK ČR), ministrovi či zástupcům ČMVVU a podobně.

    Mimochodem - dnes jsem se opět podíval na www.justice.cz a pod Agrární komorou ČR je neustále stejný záznam ze kterého vyjímám:

    prezident:

    Ing. Václav Hlaváček, CSc., r.č. 520922 / 193  Nikolčice č. 69 , PSČ: 69002, Stát: Česká republika

    Platí od: 07.04.1998

    člen představenstva:

    Ing. Jan Fencl , r.č. 420612 / 418  Hodonín, Měšťanská 2, PSČ: 69501, Stát: Česká republika

    Platí od: 07.04.1998

    Co vy na to - pánové. Nyní se odpověď pana Hlaváčka v televizi a možná i přístup ČT pod taktovkou Jakuba Puchalského jeví zcela, ale zcela jinak !!!

    Zkusil se někdo z čtenářů podívat do justice i na pan Hlaváčka ? Pokud ne, přikládám dnešní výpis (29.10.98)

    Jméno:Ing. Václav Hlaváček CSc.

    Firma:Okresní agrární komora Břeclav IČO:63491486

    Angažmá:Statutární orgán - člen představenstva

    Firma:Zemědělské družstvo Hustopeče u Brna, družstvo, ve zkratce ZD

    Hustopeče u Brna, družstvo IČO:63470373

    Angažmá:Statutární orgán - člen představenstva

    Firma: ZVOS Hustopeče, akciová společnost IČO:63470381

    Angažmá:Statutární orgán - člen představenstva

    Firma:Agrární komora České republiky IČO:47674768

    Angažmá:Statutární orgán - prezident

    Firma:Jižní Morava, a.s. IČO:47901837

    Angažmá:Statutární orgán - člen představenstva

    Pod vlivem Akta X dám sugestivní otázku - "Nejsou za tím vším mimozemské civilizace či spiknutí tajných služeb???".

    Závěrem:

    Dlouho, velice dlouho, bude trvat narovnání morálního úpadku naší společnosti. Nejenom v oblasti veřejnoprávních medií, ale i v oblasti státní správy. Ale toto narovnání bude vyváženo těžkým bojem o vlastní místo na slunci pro každého zemědělce - i toho Frantu Vonáska s 5 kravami a 10 ha půdy. Přežije-li ovšem ve stínu agrárních lobby. Ale to je již jiná kapitola.

    Tedy všem těm, kteří se snaží o tento skutečný boj držím palce.

    AK ČR však palce držet nemohu. Používají špatný model boje. Stačí jedna rána pod pás a vše je v tahu. Odkryl jsem karty pánům z AK ČR i vlády. Ale tyto karty jsou vyloženy již dlouho na Internetu, jenom je nutné je nalézt a položit na stůl. Tehdy se vše začne jevit jako fraška a umné předivo celého tohoto loutkového divadla.

    Rád bych poznal metody a praktiky ČT a AK ČR.

    (Autorovo jméno a adresa jsou známy.)


    Omezení politikové

    Jiří Jírovec

    Britské listy nedávno kritizovaly premiéra Zemana (BL, 15.10. 1998) za to, že nedodržel slíbenou účast na televisní besedě a presidenta Havla (BL, 20.10. 1998), že ustoupil od toho, co kdesi řekl, když na něj houkl jakýsi Francis Harris ze Sunday Telegraphu. Oba případy zasluhují vysvětlení, protože mají co do činění s omezeními, jimž jsou politikové ve svých funkcích vystaveni.

    Ať se nám to líbí nebo ne, špičková politika je založena na vysílání a přijímání signálů odvozených z toho s kým se daný politik veřejně setkal, za jakých vnitro- a zahraničně-politických souvislostí, co řekl (tedy naznačil). Ale i z toho s kým se nesetkal a co neřekl. Přijme-li president v době krise v Kosovu představitele NATO a třeba albánského velvyslance vyšle tím zcela jiný signál než když přijme velvyslance Jugoslavie a pak udělí interview agentuře Tanjug a naznačí v něm srdečnost rozhovoru s velvyslancem.

    Miloš Zeman vysvětlil svoji neúčast na besedě tím, že nepovažuje za vhodné, aby jako ministerský předseda diskutoval s představitelem sudetoněmeckého krajanského sdružení. Infantilní není v tomto případě chování premiéra, respektive jeho úřadu, ale Tomáše Peciny, který do své zprávy o Zemanově omluvě vtělil invektivu komunistického papalášství a jakešovského kůlu v plotě a obvinění, že se premiér bojí s někým diskutovat. Podstata celé věci je ovšem v tom, že by taková diskuse vyslala signál, který současná vláda považuje (patrně stejně jako ty předchozí) za nežádoucí. Podobná diskuse by totiž mohla být považována za náznak změkčení pozice ČR, která, jak se domnívám, byla dosud ochotna jednat o sudetoněmeckých problémech jen na vládní úrovni.

    Nemohu posoudit do jaké míry bylo úsměvné přikyvování moderátora Brunclíka úslužné, ale co mohl k takovému vysvětlení dodat? Media mají jistě právo pozvat k besedě koho chtějí, ale na druhé straně musejí přijmout fakt, že politikové mají svoje pravidla hry.

    O signály šlo i v případě Margaret Thatcher, která se nezúčastnila televisní debaty s politickým křídlem IRA (viz dodatek Jana Čulíka ke zmíněné poznámce Tomáše Peciny). Je jistě otázka, jak daleko lze při potlačování signálu zajít, aby to nakonec nebylo tak trapné, jako dubbing politiků, ale to na věci samé moc nemění.

    V případě presidenta Havla šlo o výrok ohledně toho, zda má mít Britanie trvalého zástupce v Radě bezpečnosti. Je-li změna složení a funkce Rady bezpečnosti OSN součástí zahraniční politiky ČR a presidentův výrok tuto politiku vyjadřuje, měl na něm trvat. Pokud ne, pak bylo logické, že prohlásil, že šlo o neoficiální názor a že to vlastně tak nemyslel. To, že řekne, že to tak nemyslel, neznamená ani to, že to neřekl, ani to, že to tak nemyslel. President tím pouze naznačuje, že se na oficiální úrovni nestalo nic, čím by se vláda Spojeného království měla vzrušovat.

    Omezení politikové

    Jiří Jírovec

    PS Moji ženu kdysi vzdělala Státní škola jazyků přes realie ostrovní říše a tak mi čas od času vtlouká do hlavy, že Anglie je něco jiného než Británie a že teprve kombinace posledně jmenované se Severním Irskem dává to, co označujeme za United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland.


    Mluvčí politiků se smějí vracet k novinářské práci

    Jaroslav Veis

    Milý Honzo,

    jako téměř pravidelný čtenář BL ti musím vyslovit obdiv, za to co děláš, což opravdu nemyslím jako zdvořilost na úvod. Samozřejmě se spoustou názorů či textů taky nesouhlasím - což je jen přirozené. Je to i příklad Tvého dovětku k textu o bývalé mluvčí ministra zdravotnictví, pracující nyní v ČT. Nemyslím si totiž, že by se novinář nesměl vrátit k profesi poté, co aktivně působil v politice - nebo až po mnoha letech, neboť není nedůvěryhodný. To je přílišná generalizace. Aktivně lze přece v politice působit na mnoho způsobů, včetně polohy zcela nezávislé - byť to je opravdu výjimečná situace. Nicméně, co třeba novinář, který byl na jedno volební období členem parlamentu? Je nevěrohodný, protože byl volen za politickou stranu? Pakliže ano, pak by novinář v zájmu své věrohodnosti ani neměl volit, neboť už se zbavuje věrohodnosti (ale potkal jsem americké novináře, kteří z tohoto důvodu nevolí...) A co přímo noviny, které v té které situaci deklarativně podpoří některého kandidáta, případně stranu, což je situace poměrně častá?

    Ale budiž to, jistě ne zcela typické příklady, máš na mysli novináře, který pracuje jako součást politického týmu. I tady si však myslím, že hodnotit je nutno případ od případu. Obecně vzato, mluvčí je asi případ nejkontroverznější, byť si nemyslím, že jeho úkolem je prosazovat politiku daného činitele, nýbrž spíše ji interpretovat, tlumočit médiím a veřejnosti, nic víc. Při odpovědném přístupu k vlastní profesi, neangažování se ve spindoctoringu však si lze věrohodnost zachovat.

    Ostatně, není nad osobní zkušenost a zážitky, kteréžto z téměř dvou let působení u Petra Pitharta taky nějaké mám. Působil jsem ovšem jako poradce, ne jako mluvčí (to jsem si na počátku vymínil), což je poloha na jedné straně s větším odstupem, na druhé s velkým potenciálem působení. Navíc jsem během svého působení psal osobní sloupek do Týdne a do Prague Business Journal. Samozřejmě, že jsem si kladl otázku, zda jsem věrohodný? Snažil jsem se pro to udělat vše, co jsem mohl: pod každým textem jsem deklaroval, co jsem zač, u koho působím. Stanovil si zásady: nikdy nepoužiji jiné informace, než ze zcela otevřených zdrojů, Pitharta nebudu ve svých textech podporovat ani skrytě, nebudu si ho ani vybírat jako téma, nicméně v případě, že bude jednat způsobem, s nímž nemohu naprosto souhlasit, ho budu buď kritizovat (v takovém případě bych se však zároveň rozhodl k rezignaci, nenastal však). Samozřejmě, lze říci, že to jsou hezké řeči, nemohu však dokázat, že ve skutečnosti jsem Pitharta svými texty, výběrem témat, názorem atd. nepodporoval a už to, že jsem pro něho pracoval, mě diskredituje. Součástí takové úvahy je pak ovšem i předpoklad, že dotyčný (v tomto případě já), je vždy podezřelý, že se může zpronevěřit roli, svědomí, čemukoli. Podobně by bylo možno uvažovat, že vlastním-li auto, jehož maximální rychlost přesahuje povolený rychlostní limit, nedodržuji ho, neb k tomu mám možnost. Nebo že jdu-li kolem nezajištěného horského kola, neukradnu ho jenom proto, že se bojím, jestli mě někdo nepozoruje - a ne proto, že prostě krást považuji za hřích. Samozřejmě, že dost lidí horská kola krade a ještě víc jich překračuje rychlostní limity bez skrupulí - ale ne všichni, to je celé.

    Takže nesouhlasím se zobecněním o nemožnosti návratu. Příklad z USA: sloupkař, kterého si nadmíru ctím, víc než kteréholi jiného, William Saphire, pracoval nějakou dobu velmi intenzívně pro R.Nixona. Poté se k žurnalistice vrátil, a dokonce do New York Times, které nikdo nemůže podezřívat ze sympatií k republikánům: přijali ho právě proto, aby na op-ed zněl (dejme tomu) pravicový hlas vedle (dejme tomu) levicového hlasu Anthonyho Lewise. Je snad proto nevěrohodný?

    Můžeš říct, že můj postoj je postojem potrefené husy, o to víc, že se právě do žurnalistiky vracím, budu pracovat jako sloupkař a komentátor v Právu (nechal jsem před měsícem práce poradce, rozhodl jsem se k tomu sám a chraň Bůh ne proto, že bych nemohl s něčím, co Petr Pithart udělal, souhlasit.) Nicméně nemyslím, že bych byl nevěrohodný - ale to ukáže čas.

    Zdravím a přeju vše dobré Tobě i BL.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|