Idea státu českého
Erazim Kohák
Pod Sochou svobody jsem poprvé přistál na vojenské transportní lodi Gen. C.C.Ballou. Tou Američané vyváželi Displaced Persons - osoby válkou vypuzené - z táborů pro uprchlíky na místa dalšího určení. Připluli jsme tři na lůžko, osm hodin na osobu, ošuntělí z táborů, začínali jsme jako zemědělští dělníci. Přesto se k nám místní farář choval s úctou. Byli jsme z Československa, a to pro něj byl pojem. Statečné malé Československo, ostrůvek svobody a demokracie ve fašizující Evropě, dvakrát oběť tyranů, přesto věrné odkazu T.G.Masaryka.
Ta představa mé vlasti mi nejednou otevřela dveře. Ještě v roce 1968 si mnozí Američané vykládali tehdejší události v jejím duchu: v Československu znovu vyšlehl z popela plamen Masarykových ideálů. Statečné Československo, malá Amerika ve střední Evropě.
Představa o Československu se začala měnit až v letech normalizace. Tehdy se začali objevovat jiní příchozí, už ne uprchlíci za svobodou, spíš emigranti, kteří se stěhovali za pohodlnější existencí. Nenesli v sobě tu někdejší oddanost svobodě a spravedlnosti, jen nesmírnou zášť vůči komunismu a obdiv ke každému, kdo mu spílal, ať už to byl generál Pinochet, nebo generalissimo Franco. V letech, kdy režim mluvil ústy ministra Chňoupka a emigrace ústy Luďka Pachmana, začala o Československu celkem pochopitelně vznikat zcela jiná představa.
Naštěstí k novým představám přispívala i Charta 77, a zvlášť její mluvčí Jan Patočka a Václav Havel, na které se přesunulo něco z té velké úcty k Masarykovi. Díky tomu, když jsem po Listopadu opouštěl Ameriku, převládala mezi mými kolegy představa o Československu jako zemi bojovníků za lidská práva, básníků a metafyziků. Studenti ze Západu se do ní slétli jako tažní ptáci a v tehdy ještě levných zařízeních RaJ si vytvořili iluzi pařížského le rive gauche. Bylo to neskutečné, leč opojné jak mládí samo.
Na Mezinárodním sjezdu filozofů v Bostonu letos v srpnu mě čekala poněkud jiná představa. Už ne Československo, nýbrž Česko se podle ní jevilo jako zapšklá pravičácká zemička, kde se nerozlišují špinavé a čisté peníze, kde lidé podlézají cizincům a přitom je bezostyšně okrádají, kde neonacistické bojůvky otevřeně hajlují a soudy hodnotí vraždu Roma jako lehké ublížení na těle. Už neostrov svobody a spravedlnosti, malá Amerika v srdci Evropy. Spíš malá Guatemala na periferii Západu. Marně jsem protestoval. "Byl jsem tam týden," řekl mi někdejší kolega, sám Afro-Američan. "Mohu to potvrdit."
Změnili jsme se opravdu? Jsem jednoznačně přesvědčen, že ne. I v dnešní České republice žijí lidé čestní a opravdoví, lidé idealističtí a obětaví, pro které je obecné dobro důležitější než maximalizace zisku. A opačně, i v Masarykově republice žili lidé sobečtí a malicherní. Nepřipadá mi závažné, že v prvních letech republiky četníci, vycvičení ještě za Rakouska, vystřelili do davu demonstrantů. Závažnější je, že po dvaceti letech první republiky stačil nápor mnichovské kapitulace, a zpod masarykovského povrchu se provalila záplava hnisu a špíny, k terá spílala Masarykovi a Karla Čapka uštvala k smrti. Ač také opačně: po dvaceti letech útlaku stačila skulinka ve stranickém krunýři, a zpod betonu rozkvetl idealismus československého jara 1968.
Ne, česká skutečnost se nezměnila. Ta byla vždy dvojaká, jako ostatně u všech společností, které znám. Změnilo se něco jiného - naše představa o smyslu naší totožnosti, o tom, co je pro nás závazné - či pojmoslovím jiného věku: změnila se naše idea státu česk(oslovensk)ého , podle které posuzujeme své jednání a kterou se ohlašujeme ve světě.
S tátní idea je něco, co stát potřebuje, když věrnost vladaři přestává být samozřejmá. Habsburské mocnářství našlo své ospravedlnění nejdříve v úloze hráze Evropy proti Turkům, pak hráze katolické víry proti kacířům, pak po Francouzské revoluci hráze starých dobrých pořádků proti jakékoli změně. František Palacký se snažil vytvořit ideu státu rakouského pro nový věk jako společenství rovnoprávných národů, které všem svým členům poskytuje ochranu a rozvoj. Císař na jeho počest pojmenoval loď S.M.S. Palacky, avšak v praxi převládla velkoněmecká idea vůle k impériu - Rakousko jako ocelový hrot německého tažení na Balkán. Staré mocnářství se nakonec rozpadlo, protože ani konzervativní idea hráze proti změně, ani velkoněmecká idea impéria nemohla sjednotit sílící malé národy.
Československo se zrodilo z porážky mocnářství, které své poslání vidělo ve zmrazení veškeré změny, v zachování starých feudálních pořádků. Zrodilo se ze selhání "teokracie" - vlády z milosti boží, z tradice hierarchie, pravověrnosti. Zrodilo se z odporu k sociálnímu bezpráví gründerské éry. Zrodilo se na troskách starého, podlého světa. Idea národa českoslovanského, ze které Masaryk vytvořil ideu státu československého, byla nutně pokrokářská, demokratická, zasvěcená sociální spravedlnosti.
Na rozdíl od pádu starého řádu nespadla pozitivní idea státu československého mužům 28.října do klína. Slovanskému etniku v korunních zemích a v Horních Uhrách - obrozeneckým pojmoslovím národu českoslovanskému - bychom na konci 18. století těžko přičítali vědomí vlastní totožnosti v silném smyslu, jakým obvykle rozlišujeme mezi etnikem a národem. K tomu patří vědomí společné minulosti, současné vzájemnosti a sdíleného poslání. To všechno toto etnikum postrádalo.
V prostém lidu úporná a z velké části úspěšná protireformace vymýtila vědomí souvislosti českých dějin. Názory lidového písmáka Vaváka na evangelickou minulost jsou příkladem i důkazem. Podobně chybělo vědomí současné vzájemnosti. Většina obyvatel české země, byť českého původu, mluvila a myslela německy. Pobělohorské šlechtě byli cizí domácí měšťané, těm zase byli cizí prostí lidé, kteří mluvili česky. Českoslovanské etnikum postrádalo společnou přítomnost stejně jako společnou minulost.
Hovořit v takových podmínkách o vědomí společné budoucnosti - národního poslání, údělu či úkolu - by bylo zcela nereálné. Takové vědomí kdysi představovalo husitství, avšak ve druhé polovině 18. století zemský patriotismus převážně německé, pobělohorské šlechty se omezoval na obranu archaických stavovských privilegií proti vídeňskému centralismu. Dovolával se k tomu nepříliš přesvědčivě starých obyčejů a horlivé barokní zbožnosti. Naši buditelé nemohli prostě "budit spící národ". Potřebovali vytvořit vědomí sdílené totožnosti, jímž by se z přežívajícího českoslovanského etnika znovu stal národ v plném smyslu slova.
K budování novodobé českoslovanské totožnosti přispěli na prvním místě literární vědci a spisovatelé, Dobrovský, Šafařík, Kollár, Jungmann, kteří dali českoslovanskému etniku vědomí sdílené přítomnosti - jazykové vzájemnosti, která zavazuje k věrnosti. Milovat tuto řeč a její poetické bohatství, od bájí a písní až po soudobou literaturu, usilovat o češtinu co nejčistší a nejlahodnější, to bylo jedním ze tří základních kamenů novodobé české totožnosti.
Vědomí sdílené minulosti dali českoslovanskému etniku především Palacký a Jirásek. Palacký, slovenský evangelík, objevil pro rodící se národ minulost nezávislou na habsburském mocnářství. K tomu to nebyla minulost všední, nýbrž minulost velkého vzepětí k ideálu, který překonával tehdejší starý podlý svět a otevíral lidstvu budoucnost, z níž se v novověku zrodila svoboda i demokracie.
Třetí složku novodobé národní totožnosti vytvořil především Masaryk. Jeho východiskem byla osvícenská před stava sdílené lidskosti, závazný ideál humanitní.Dobová souvislost dala jeho humanismu i sociální ostří. Když Masaryk hovořil o protikladu demokracie a teokracie- či ve volbách roku 1906, kdy kandidoval za sociální demokracii, o protikladu socialismu a klerikalismu- chápe české národní poslání jako novodobé aggiornamento. Starý podlý svět tu představuje zatuchlé Rakousko, feudální, klerikální, zpátečnické. Znovuzrozený český národ, který se rodí ze vzpoury proti Rakousku, nutně uvádí novou dobu - dobu svobody, sociální spravedlnosti, otevřenosti, pokroku. Jinak ani nemůže, má-li se vůči Rakousku vymezit jinak, než zaslepeným nacionalismem, který Masaryk odmítal.
Československo se zrodilo na troskách starého, podlého světa právě ve znamení této masarykovské ideje státu československého, která určuje totožnost státu i národa úsilím o svobodu, láskou k čistotě české řeči a humanistickým posláním růstu člověka k plné lidskosti. Být Čechoslovák, to znamená milovat svou zem a její řeč, hlásit se ke svobodě proti feudálnímu a církevnímu útlaku a usilovat o pokrok ke svobodě a sociální spravedlnosti pro všechny. Byli Slováci a Češi od 28.října 1918 opravdu takoví? Sotva. Avšak hlásili se k tomuto ideálu. Či zkratkovou metaforou: ve světle Masarykova československé ho ideálu antisemitismus nepřestal existovat, avšak už nebyl salonfähig.
Není divu, že se Československo s touto devízou mohlo světu jevit jako ostrov svobody a humanity ve fašizující Evropě. Nebylo jiné: lidé se mění velmi, velmi pomalu. Hlásilo se však k jiným ideálům než ostatní následnické státy. Ty vznikly setrvačností starého mocnářství. Československo - a zčásti Rakouská republika - se zrodilo z revolty proti Habsburkům. Sotva se mohlo stát středoevropským Švýcarskem, avšak za příznivějších podmínek se mohlo stát středoevropským ostrůvkem skandinávské sociální demokracie.
Masarykův ideál státu československého byl ve své velikosti jak nesmírně houževnatý, tak křehce zranitelný. Byl výrazně československý. Čecho-Slováci jako Kollár, Šafařík, Palacký a ostatně i Masaryk nedokázali docenit, do jaké míry se slovanské etnikum v Horních Uhrách vyvíjelo výrazně jako svérázný a svébytný národ. K tomu v zatuchlé střední Evropě představoval Masarykův ideál demokratickou a sociální revoluci. Komunisté mohli jeho pokrokářský idealismus snadno zneužít pro své mocenské cíle. Komunistické pokušení nahradit demokratickou výchovu násilím "pro dobro věci" je stálým, smrtelným nebezpečím pro pokrokové směry, stejně jako je fašistické pokušení nahradit demokratickou výchovu "řádem" stálým smrtelným nebezpečím pro konzervatismus. K tomu jazykový základ národní totožnosti vystavoval masarykovský ideál nebezpečí nacionalismu, který Masaryk ve válečném zaujetí sám mobilizoval. Není divu, že československý ideál neobstál. Spíš je obdivuhodné, jak houževnatě se k němu hlásili Masarykovi dědicové, nejen ti pověstní letci nad Anglií, nýbrž - jakkoli nemotorně - ještě Václav Havel a jeho společníci v přechodném období sametového opojení. Za ten moment budiž Václavu Havlovi všechna čest!
Státní útvar, který vznikl v českých zemích osamostatněním Slovenska, se k Masarykovu ideálu státu československého pochopitelně nehlásí. Nehlásí se však ani k jeho protějšku, klerikálnímu konzervatismu, jak jej chápalo staré mocnářství a obnovovali muž i druhé republiky. V jeho dosud nevyslovenéideji státu českého se odráží především odpor vůči komunismu a všemu, co komunistický režim byť i licoměrně podporoval. K tomu patřilo i mírové hnutí, rovnoprávnost žen, odborářství, avšak také ideál sociální spravedlnosti a občanského idealismu, prostě všeho, co na Západě platí za podmínku, podporu a znak demokracie. Snad jen šťastnou náhodou se podařilo zachránit poštovní směrovací čísla, která přece také "zavedli komunisti".
Ač podobně jako Československo ve vztahu ke starému Rakousku, tak i český stát se ve vztahu ke komunismu určuje záporně, avšak dál se vyznačuje řadou sdílených rysů. Komunistický režim se ve svých prvních dvaceti letech snažil vykazovat groteskní zkomoleninou masarykovského ideálu. Dovolával se věrnosti svých občanů příslibem vyšší sociální spravedlnosti. Po fiasku budování komunismu a trpkém zklamání sovětské okupace se uchýlil k podobné taktice, jako Rakousko-Uhersko ve svých posledních padesáti letech. Nabídl svým občanům novou společenskou smlouvu: blahobyt výměnou za poslušnost. V sedmdesátých letech poskytl režim občanům stoupající životní úroveň, byť za cenu zanedbané údržby a tedy stoupající vnitřní zadluženosti. Podobnost mezi tvorbou Arthura Schnitzlera a populárních spisovatelů sedmdesátých let jistě není náhodná.
Po posledním sametovém dozvuku československého idealismu se nový český stát ve svých prvních pěti letech obrátil k podobné taktice. Výměnou za poslušnost slibuje občanům stále stoupající spotřební úroveň. Základním ideálem státu českého jako by už nebyla svoboda a spravedlnost, nýbrž blahobyt. Pokud trvá konjunktura, jde to, alespoň zdánlivě. Je-li však ideálem pouhý blahobyt, je obtížné vystoupit rázně proti rasismu nebo sociálnímu bezpráví. Stát založený na příslibu blahobytu je zranitelný vůči nejnižším projevům zášti občanů, kteří se cítí být podvedeni, když blahobyt klesá - i s tím musíme dlouhodobě počítat.
Čeká v tom případě Českou republiku podobný osud jako německou republiku za krize? Záleží na tom, jakou představu o své totožnosti - či jaký ideál soužití, ideu státu českého - si tento stát vytvoří. Ideál nemění sociální skutečnost, avšak nastavuje sociálnímu soužití laťku a udává sociálnímu snažení směr.
V čem je smysl našeho soužití? V čem je idea České republiky?
Autor je filozof a publicista
Už jenom v našich srdcích...
Z dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlammovi
Alena Wagnerová
Rakousko-německého novináře Williho Schlamma poznala Milena Jesenská v okruhu redakce "Přítomnosti", pravděpodobně v roce 1937. Schlamm tehdy patřil k těm mnoha německým židovským emigrantům, kteří po Hitlerově nástupu k moci u nás našli asyl. Po zatčení Karla von Ossietzkého převzal Schlamm jeho "Weltbühne". V Praze žil od roku 1934 a vydával zde také svůj vlastní časopis " Europäische Hefte". Jeho žena Steffi, žačka italské pedagožky Marie Montessoriové, žila tenkrát ještě ve Vídni. Do Prahy odešla až po připojení Rakouska k Říši na jaře 1938. V té době již Schlamm patřil mezi stálé a vysoce ceněné autory "Přítomnosti". Milena Jesenská překládala jeho články, nad těmito překlady se zřejmě seznámili a spřátelili.
Jesenskou a Schlamma pojilo mnohé: Oba byli vystřízlivělí komunisté, kteří si nedělali iluze o stalinismu a kominterně, a mezi pravověrnými straníky byli považováni za renegáty. O osm let mladší Schlamm měl v době svého pražského exilu za sebou už značný kus cesty typického levicového středoevropského intelektuála.
Narodil se v roce 1904 v Haliči, odkud velmi brzy odešel do Vídně, kde začal pracovat jako žurnalista a rychle našel své místo v levicové vídeňské subkultuře. Jeho komunistická fáze skončila již v roce 1929. Ze strany jej tehdy v Moskvě osobně vyloučil Palmiro Togliatti. I po svém rozchodu s komunistickou stranou zůstal však Schlamm, podobně jako Jesenská, levicově orientován. Oba tehdy s mnoha jinými sdíleli obtížné postavení "levice bez domova", světonázorově zakotvené, avšak stranicky nezařazené, potírané až k denunciacím všemi ostatními politickými seskupeními. Možná, že v této zkušenosti leží klíč ke Schlammovu pozdějšímu vývoji k extrémní pravici, který prodělal v americkém exilu. (Po návratu do Evropy v pozdních 50.letech patřil Schlamm v SRN k pravicovým žurnalistickým "jestřábům". Jeho názory několikrát vyvolaly ostré kritické diskuse).
Jesenskou však se Schlammem spojovala nejen stejná politická orientace a analytický rozum. Bylo mezi nimi i pouto citové, dané láskou ke staré Vídni a všemu, co lze označit za středoevropský životní styl. U Mileny Jesenské šlo navíc o hlubokou životně rekapitulační lásku ,která nepotřebuje opětování a vystačí si sama se sebou jako s intenzivně prožívaným vnitřním citovým pohybem.
Nemůžeš spotřebovat ani setinu, ani tisícinu mé lásky k Tobě, píše mu jednou, a jinde jej označuje za třetí největší lásku svého života po Franzi Kafkovi a Hugo Vratislavu Brunnerovi (karikaturista a kreslíř, Milenin kolega v "Pestrém týdnu").
Nejsilnějšími vztahy byly v životě Mileny Jesenské zřejmě vztahy platonické. Střízlivý analytický rozum ji nicméně neopouští ani ve chvíli citového zaujetí: Několikrát jsi mi vyčetl, že jsem k Tobě teď míň milá. A já jsem z Tvých slov vyrozuměla, že se domníváš, že jsem míň milá, protože jsem "zklamaná" . Mám být opět jednou "strašně upřímná"? Předpokládáš, že Tě miluji, že jsem usilovala o Tvou lásku, a když jsem poznala, že mě nemiluješ, začala jsem být "méně milá". Něco pravdy na tom je. Já Tě opravdu velice miluji. (...) Ale předpokladem té lásky byla jistota, že Ty mne nemiluješ. A to právě Ty nevíš. (...) Nezáleží na tom, jak to chceš vysvětlit - ale je to tak: potřebovala jsem jenom Tvé přátelství. Trochu víc by bylo o mnoho méně. Jen tak mi bylo možné klidně za Tebou přijít a cítit se u Tebe nekonečně šťastná. (...) Ono přátelství jsem samozřejmě potřebovala a chtěla je. (...) Pak jsem ale viděla, že pro mne máš jiné přátelství, než to, které mi dávalo tolik štěstí: stejná slova, stejné chování, stejnou laskavost máš k mnoha lidem, Willi.
Není to ovšem žádná výčitka - jen "vysvětlení". Tohle blahovolné, laskavé, vlažné přátelství, pocházející spíš z Tvé slušnosti než z Tvého srdce, (...) to samozřejmě ráda přijímám a jsem Ti za ně jistě velmi vděčná (...) - ale tak moc mě obšťastnit nemůže, Willi, ne tolik, jako jsem vedle Tebe bývala šťastná dřív. Jsem sice velice skromná, ale také velice hrdá. Za mimořádně velkou lásku by tu mělo být mimořádně veliké přátelství, to jistě pochopíš (...) Stát v houfu Tvých přátel velké štěstí není, Willi. Leda snad pro lidi, co si libují v kolektivních zábavách a hledají hromadná přátelství. Pro tenhle typ přátelství je však moje láska - inu, právě příliš velká .
Jako židé, antifašisté a bývalí komunisté trojnásobně ohrožení Schlammovi odcházejí už v létě do Bruselu a odtud na podzim do amerického exilu. Schlammova spolupráce s "Přítomností" však jeho odchodem z Prahy zdaleka nekončí. Je jedním, ale jistě ne tím nejpodstatnějším důvodem ke korespondenci, která se poté mezi Jesenskou a Schlammem rozvine. Osobní, pracovní a politické se tu vzájemně proplétá a spojuje v neobyčejně komplexní a intenzivní výpověď o posledních měsících první republiky. V tomto smyslu tvoří Mileniny dopisy i pendant k jejím článkům v "Přítomnosti" z dané doby. Pokud jde o pracovní stránku korespondence, navrhuje Jesenská, zřejmě po dohodě s Peroutkou, ale často i sama, Schlammovi témata, která by měl pro "Přítomnost" zpracovat, a nejednou naznačuje i jejich obsahovou linii.
V září 1938, krátce před osudnou schůzkou Chamberlaina v Berchtesgadenu, mu například píše: ...jestli můžeš, napiš článek: že je postup nacionálně-socialistické taktiky pořád stejný a že bychom to, už jednou, prokristapána, měli pochopit: Sársko (mezinárodní policie) , to je návrh, který Ch. (Chamberlain, pozn.překl.) veze do Berchtesgadenu. Asi mi už rozumíš, co myslím,: vždycky tentýž postup, vždycky totéž nalítnutí demokracii, Sársko, Rakousko, Československo. Takové srovnání těch tří postupů, pokud možno s daty a jmény. A jasně říci: plebiscit je konec! Mezinárodní policie je konec! Ani o krok ústupků už dál! Postavit Anglii před hotovou situaci, jako to udělalo Německo! A válku ra ději! Budeš ovšem vědět, jak se to dá říci, říkám to naprosto na plnou pusu, ale napiš to, Willi! Prosím! Může to přijít v pondělí ráno!
Tematicky zajímavé jsou i částečně Peroutkovy, částečně její náměty článků z října 1938: Nedostala jsem tento týden ani článek od Tebe. Sděluji Ti tedy stručně: uzávěrku máme teď v sobotu a vycházíme v úterý ráno. Článek potřebujeme velmi naléhavě. Témata: Proč zklamal socialismus v rozhodujících chvílích? Další: Historie vlády Lidové fronty ve Francii vůbec a v posledních dnech zvláště. Privátní téma, které Ti navrhuji: Čím doplatila německá demokracie na komunistickou politiku roku 1932 a čím doplatila francouzská demokracie na komunistickou politiku roku 1938. Pak si vzpomeň na rozhovor, který jsme spolu jednou vedli na Můstku o tom, že fašistický stát se střetne ve válce zase jenom s fašistickým státem. Tehdy jsi se sám této myšlenky polekal. Dnes by stála za promyšlení .
Stejně tak ovšem i Schlamm navrhuje témata, která by pro "Přítomnost" chtěl zpracovat a s Jesenskou se o nich dohovořuje. Články podepisuje svým jménem i řadou pseudonymů, například Vilém Štefan; většina jich dosud nebyla identifikována. Jak vyplývá z řady narážek v korespondenci, Peroutka si Schlamma jako spolupracovníka velice váží a také jej potřebuje; tím víc, čím těsnější je smyčka, stahující se kolem ohroženého Československa. Výzvy jako: "Piš", "piš dál", "nezapomeň na Přítomnost", se objevují téměř v každém Milenině dopise.
Pro ni samotnou znamenají Schlammovy články často i osobní posilu v její ještě stále trvající kontroverzi se starými kamarády z levice, z nichž se stali, jak píše, "stalinci":
Nu, a tento týden jsem viděla něco nádherného, to byla Tvá práce, Tvá zodpovědnost vůči listu - vůči nám všem. A mimoto jsem měla minulý týden pár diskusí s Pepkem (Josefem Guttmannem), Závišem (Kalandrou) a s Mirkem (má na mysli zřejmě M.Ungra - pozn. autorky) a tak dál, a ty mne velice rozrušily. Šlo právě o tu otázku, že "Německo je právě tak imperialistické jako Francie". Já jsem silně odporovala - a když jsem se vrátila domů, ležel tu Tvůj článek. Odpověď na mou otázku a pomoc v osamění.
Pracovní části dopisů Willimu Schlammovi jsou však i plné kritických poznámek o Ferdinandu Peroutkovi, k němuž má Jesenská zřejmě značně ambivalentní vztah. Spolupráci s ním popisuje nejednou jako "lidsky velmi obtížnou", stěžuje si také na jeho "lhostejnost k práci" právě v politicky vypjaté situaci léta 1938: Praha je nesmírně vzrušená. Peroutka sází kytičky. -Včera proflámoval celou noc a nechtěl o práci hovořit. - Posledních čtrnáct dnů se tu ani neukázal, pošle mi dopis - a dost. -Mám šíleně moc práce, mnoho starostí a opravdový vztek na Peroutku. Nejde tu jistě o výhrady podstatné, ale spíš o střet dvou různých charakterů i stylů práce.
Pravděpodobně i Peroutka, který dával přednost spíše bezradnému pasivnímu typu žen, měl s Jesenskou své potíže; asi se na ni ale jako na pravý "redakční motor" také poněkud spoléhal. Nebyla by to ovšem Milena Jesenská, kdyby ve svém úsudku nezůstávala otevřená a zároveň si neuvědomovala i Peroutkovy kvality:Spolehni se na mne jednou a věř mi, že to je člověk z nejlepších - i když je někdy strašně těžko s ním vyjít, i když má místo srdce bláto, píše Schlammovi, když je třeba urovnat malé nedorozumění, k němuž mezi Peroutkou a Schlammem zřejmě došlo.
Rozhodující pro vztah Jesenské k Peroutkovi je zážitek smrti Karla Čapka: V posledních dnech to vypadalo tak, jako by za všecko, co se tu stalo, mohl jen Čapek. Prostě ho uštvali k smrti, úplně špinavě, neskonale uboze. Bylo pak těžké přihlížet, jak byl Peroutka zoufalý. Nevěřila jsem, že by něco takového bylo možné - že je schopný tolik toho procítit. Všechno jsem mu v těch měsících odpustila a k tomu ještě něco navíc. Drží se skvěle, kurážný, statečný, sám. Ale na Štědrý večer, kdy Čapek umíral, byl opravdu zlomený, cítil se opuštěný a sklíčený. Stáli jsme tam v místnosti - Willi, bylo to, jako by už končilo úplně všecko .
Peroutka, Jesenská i Schlamm jsou si dobře vědomi, že svými články bojují na ztracené vartě. Jakkoliv správné jsou jejich analýzy situace a její hodnocení i jejich kritika pošetilosti západních mocností, proti blížící se katastrofě jimi nic nezmohou. Už začátkem srpna 1938 píše Jesenská Schlammovi vlastně své rozloučení s Československem:
Tady je to totiž past na myši. Ať tak či onak, nakonec tu stejně všichni zajdeme. Žádné jiné východisko nevidím. Jednoduše to s námi nemůže dopadnout dobře. Ať už přijde jakkoliv cokoliv - jak se už věci vyvíjejí - vidíš pro tuto zemi nějakou možnost dobrého života, práce a tvoření? Já ne. Já v "dlouhodobém výhledu"pesimistická nejsem. Ale nic z toho, co se může přihodit ve výhledu krátkodobém, pro nás dobré není. Ten slavný mír může být zachován jen tenkrát, když bude obětováno Československo. Anebo mír zachován nebude - a Československo půjde k čertu stejně. Myslím, že myslet si něco takového není dobré - ale podobně tu smýšlejí skoro všichni. Je to jedovatá myšlenka. Všechno, co děláme, je otrávené jistotou, že by se musel stát zázrak, abychom zůstali naživu .
Stejně přesvědčivě a bez iluzí jako situaci politickou vidí Jesenská i náladu mezi lidmi v létě 1938, v době takzvané Runcimanovy mise: V březnu byli lidé vzrušeni. Dnes už nejsou. V květnu měli chuť jít do toho. I ta chuť je dnes jaksi unavenější. Samozřejmě ne odvaha, ale elán. Pořád jen slyšíme o nebezpečí války - už na to vůbec nemyslíme, jestli je to nebezpečí skutečné, nebo zdánlivé. Člověk prostě nemůže celý den o tom hloubat. Lidé plavou, tancujou, čtou noviny, chodí do biografu - a ochabují. Je to prostě strašné, jak málo národ smí a jak málo může. Všichni tu sedíme a čekáme. Občas děláme, jako by se nic nedělo - pak pořád častěji a pak skoro pořád. Děláme zkrátka "jako by". Jsem přesvědčena, že všichni budeme velice překvapeni, přijde-li válka. Jestli ale válka přijde, bude to strašné. Budou létat bomby a spousta lidí bude umírat. A ti, co nezemřou, budou dál chodit do kavárny, do biografu, paničky budou zavařovat ovoce a děti - ano, co děti..? Vcelku se neví, co se děje. Neví to nikdo. Lord Runciman chodí na ryby a loví zvěř. To je jediné, co víme. (...) U silnic, kudy projíždí, postávají houfy lidí. "Prostých lidí". Nechají práce a jdou se podívat na lorda, na toho lorda, od něhož tolik závisí .
Československou krizi neprožívá Milena Jesenská jenom jako Češka, ale stejně silně i jako Evropanka. Mnichovská katastrofa pro ni neznamená jen konec jednoho malého státu uprostřed Evropy, který je její hluboce milovanou vlastí a domovem. Je pro ni katastrofou evropskou. Ztracený boj o Československo je pro ni - ještě ne zcela - ztraceným bojem o demokratickou Evropu:A přece jen, je-li to, čemu jsme říkali Evropa, už jenom v našich srdcích, chci to nosit světem tak dlouho, jak budu moci, píše Schlammovi na rozloučenou. A právě v tomto vědomí pobízí váhajícího, výčitkami svědomí pro svou "dezerci" zřejmě trpícího Schlamma k odchodu v jedné z nejsilnějších pasáží dopisů:
Jestli to dokážeš, - odjet a neohlížet se - tisknu Ti ruce. Třicátého září toho zaniklo víc, než si chceme připustit, že ano. Chápu, Willi, že jsi věrný, že máš stále rád Vídeň - a mnoho jiného - ale nemá smysl postávat dlouho na hřbitově. Jestli ještě můžeme na světě vykonat nějakou společnou práci, pak jen tenkrát, když začneme: každý tam, kde může. A Ty můžeš jen v Americe, konečně to pochop! Můžeš tam toho udělat mnoho, Willi! My všichni chceme něco dělat, ale nikdo z nás nemá to štěstí co Ty, že to dělat může! Chtít společně zemřít není žádná solidarita, dokud je ještě možnost něco udělat! Vnitřně utéci z pohřbu, z lásky, ze solidarity k něčemu, co právě umřelo, není pře ce slabost. Jsi s námi solidární, když odjedeš, Willi. Pomůžeš nám tím! Aspoň jeden je venku a pracuje tam! Aspoň jeden, kdo má Evropu v srdci - a k tomu sílu i odhodlanost z Evropy odejít. Není to přece, proboha, žádná statečnost, ochromit svoje vlastní p racovní možnosti proto, že ostatní jsou ochromeni! My ochromeni jsme. Doufejme, že budeme moci přece jen něco dělat. Jestli ne - pokusíme se odejít také.
Střízlivost, s níž Milena Jesenská vidí pomnichovskou skutečnost ovšem neznamená, že jí není stále znovu zraňována. Udělalo se kolem nás tak strašlivé ticho, Willi, píše mu 17. listopadu 1938, jistě i pod dojmem sebevraždy šéfredaktora Prager TagblattuRudolfa Thomase a jeho ženy. Obraz té nové plochy státu, ty zmrzačené hranice - nedokážu vůbec pochopit. Stejně nepochopitelných je i mnoho jiných věcí. Ne všichni lidé se chovají tak, jak by se mohlo očekávat. O to intenzivněji pak Jesenská prožívá ty řídké světlé okamžiky projevů celonárodní solidarity, jakých se stává svědkem ve dnech Čapkovy smrti o Vánocích 1938:
Pak jsme viděli ten pohřeb a teprve v té chvíli jsem pochopila, co jsi měl na Masarykovi tak rád. Je to prostě zázrak, jak se tenhle národ chová - na malém kousíčku země, s holýma rukama a tak strašně chudý! Proudily tam houfy lidí, je už týden po smrti a proud lidí ke hrobu ještě neustal. Stále přicházejí další, z venkova, z města, děti, ženy, dělníci, intelektuálové, přichází jich tolik, že se ani nesmějí zastavit, musejí pokračovat dál, aby ten malý hrob uviděli i ostatní. A není to všecko jen z lásky k Čapkovi, je to něco víc, je to manifestace, vyznání víry. Je to zcela spontánní a stejně mohutné jako když umřel Masaryk. Německo je tak blízko - tak blizoučko, panebože - Slovensko je horší než Německo a ještě blíž. Tahle naše zemička je tak hrozně malá. A je až s podivem, kolik dobrého se tu děje. (Současný čtenář si při četbě těchto řádků bezpochyby vybaví obdobně spontánní manifestace národní vůle v srpnu 1968 a listopadu 1989).
Právě tyto okamžiky, kdy nezapomenuta zůstává i slavná a marná mobilizace na obranu republiky v září 1938, vedou Milenu Jesenskou k opakovaným úvahám o politické budoucnosti národa:
Kdyby jen člověk věděl, co tomuto národu má přát? Bůhví - a Ty to víš také, že si to nemyslím teprve dnes, ale že jsem si to myslela vždycky .Tobě to napsat mohu - bůhví, že tomuto národu nepřeju už nikdy nějakého dalšího dr. Beneše. Kdybys to byl slyšel, jak uboze zněla jeho poslední slova, jak bylo jeho jednání krátkozraké, jak malomyslná byla jeho slova o plánu anebo ten nápad - dát poselství národu přečíst herci Štěpánkovi - ne, nikdy víc. Je to báječný národ, ale chybí mu politická garnitura. Nejsou tu žádné politické osobnosti, ani tady ,ani jinde. Není tu také žádná politická koncepce - snít o novém Odboji je nebezpečný nesmysl. Československo nebude už nikdy Československem - za žádných okolností. Osud Čech je svázán s osudem Evropy - a podle mého odhadu je ten osud na mnoho let pevně rozhodnut. Nevím, zda se mýlím. Chtěla bych vědět, co tomu říkáš .
Odbojem tu Jesenská míní zřejmě odboj zahraniční, protože do domácího odboje je už v této době (její dopis je psán po 15. březnu 1939), sama zapojena. Její činnost pro odbojovou skupinu "Obrana národa" bude také v listopadu 1939 bezprostřední příčinou jej ího zatčení. Protektorát ovšem pro Jesenskou jako známou žurnalistku s komunistickou minulostí, která se nikdy netajila svým míněním, znamená i osobní ohrožení. Schlammovi i jiní přátelé doma i v zahraničí naléhají na její odchod. Své stanovisko k emigraci ovšem formulovala Jesenská v dopise Schlammovi už v lednu 1939:
Tvoje dva dlouhé dopisy obšťastnily mnoho, mnoho lidí. Jen já jsem z nich byla dost zamyšlená. (...) Především jsem se poučila, že hranice mezi mnou a lidmi, které mám ráda, nevytyčuji já sama, ale osud. Dále jsem pochopila, že můj osud je jiný, než osud židovský. Nechci, přisámbohu, poměřovat, který z nich je těžší. Ale židé opravdu musí odsud pryč. Já ale odsud pryč nepůjdu. (...) Vím, že tu mohu hájit sotva dvě pídě. Ale dokud mohu psát tak ,jak píšu, tak se odsud prostě nehnu. Nedá se samozřejmě odhadnout, kdy nastane okamžik, kdy i já budu moci - vnitřně - odejít. Ale nemohu a neodejdu dřív, než budu muset .
Pro Jesenskou je otázka odchodu také a především otázkou její důvěryhodnosti jako žurnalistky. Měsíce uveřejňovala v "Přítomnosti" články, v nichž čtenáře přímo i nepřímo vyzývala aby vydrželi, přiklonili se k české zemi a zůstali. Kdyby teď sama odešla, rovnalo by se to zradě na čtenářích, kteří tu ve své většině zůstat musí, protože ce lý národ se ze své země prostě vystěhovat nemůže. Schlamm také neví, že Milena je v této době jedním ze článků řetězu, který pomáhá zvlášť ohroženým osobám, především židům, k útěku do zahraničí. Jestliže cítí, že sama odejít nemůže, tím víc se stará o mož nost odchodu svého tehdejšího životního druha Evžena Klingera, jehož osud je právě oním "osudem židovským". Dopis z května 1939, v němž Jesenská Schlammovým děkuje za pomoc při Klingerově útěku, je také posledním listem v konvolutu dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlammovi. Za jejich zachování vděčíme Schlammově ženě Stefanii.
Dopisy Mileny Jesenské Willimu Schlammovi jsou dokumentem osobním i historickým. Jejich silný citový náboj kombinovaný se střízlivým politickým úsudkem nám přes hradbu šedesáti let, která nás od jejich napsání dělí, znovu zpřítomňuje jedno z klíčových údobí moderních českých dějin. Boj o zachování Československa, který na stránkách Přítomnosti tehdy Peroutka, Jesenská, Schlamm a další vedli, byl sice marný, v žádném případě však zbytečný, neboť byl veden ve jménu hodnot, jimiž se po staletí udržovala a rostla evropská kultura. V tomto smyslu neztratily dopisy Mileny Jesenské Willimu Schlammovi dodneška nic ze své aktuálnosti a naléhavosti. Její věta "Je až s podivem, kolik dobrého se v této zemi děje", jako by mířila jako otázka a výzva přímo do našich dnů.
Sebraná korespondence Mileny Jesenské
vyjde letos v nakladatelství "Prostor".
Německé části dopisů přeložila Marie Janů
Zločin století
Anna Williamsonová
Chudý člověk nedokáže myslet na druhé, když dělí koláč. Snaží se urvat největší kus pro sebe. To je čistě psychologický problém lidí, kteří vzešli z minulého režimu. Snad to ani není jejich vina, to je neštěstí.
Alexander Omelčenko
Následující text je ukázkou z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká novinářka Anna Williamsonová. Ta už od roku 1987 mapuje pro řadu amerických novin a časopisů, včetně prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, situaci v Rusku .V minulých šesti letech se soustřeďovala na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství.
Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development(americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil masivní rozkrádání, byla šoková terapie Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.
Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky napěchované vajgly .
Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.
Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání novýc hprostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy z Petrohradu, kde údajně pomáhali Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl zvolen Bill Clinton prezidentem a z eSummerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.
Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo pros adilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.
HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně získal nejprve dva a pak 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.
Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt podepsala a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě prozkoumat. Inflace v té době dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy. Jenže opatrnost neb yla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo čelit.
Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další.
M ísto lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí, přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus nebo asistovat při sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami. Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají.
Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty zase znamenaly - Anatolije Čubajse.
O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského teritoria, špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.
Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6 milionu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset milionů dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři miliony, Elektrárenská společnost za 650 milionů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl prodán za 230 milionů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.
Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele Státního výboru pro správu majetku a jeho privatizaci (dále GKI) prohlásil, že dokumenty GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Tvrdil, že kriminalizace procesu privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a ke vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj nevznikla vrstva skutečných vlastníků, a z dopisů, které agentura dostávala od občanů, vyplývalo, že celou privatizaci považovali za podvod.
Polevanov konstatoval, že se nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů privatizace přinést ;a co horšího, máme teď co činit s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální výpomoc .
Ekonomka Larisa Pjaševová ve své analýze prohlásila:Tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě, aniž vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři vysvětlit. Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.
Ani Duma neměla radost. Parlament vyslovil nesouhlas s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle o Vánocích 1994 příznivci nového znárodnění využil ipřestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co si toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili, nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil.
Dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici se otevřely a já vstoupila do recepce HIID. Nezahlédla jsem žádné barevné propagační brožurky a letáky - nezbytnou součást kanceláří, obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem kolem osamělé recepční a řekla sekretářce, střežící vstup do Hayovy pracovny: jdu okolo, a tak jsem se zastavila, abych si s panem Hayem domluvila schůzku, neboť po telefonu ho nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za polstrovanými dveřmi se pak vzrušeným šepotem domlouvala s Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje návštěva není vítána, a přívětivě jsem trvala na svém. Nakonec mne do kanceláře uvedla.
Hay stál za stolem a byl zjevně rozčilený. Představila jsem se a řekla, co mne sem přivádí. Hay se zeptal, jestli znám jistého Mika McGawa. Zavrtěla jsem hlavou: ne. Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw je novinář, který vnikl do jeho kanceláře stejně jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář nejen v tisku kritizoval US AID, ale dokonce - podržte se - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým Kongresem! "Ne", řekl Hay, "po této zkušenosti nebudu s nikým mluvit". Zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako zemi, která nemá ráda cizince, a pak kritizují USAID.
Pomyslela jsem si, že Hay má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o zmíněném novináři nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že vlastnická práva považuji za měřítko tohoto úspěchu.
Hayovy oči se zúžily. Zeptal se, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a otevřené trhy, o což se jeho tým má snažit. Hay zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra a z očí zůstaly pouhé štěrbinky.
Jistě - pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně - musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem. Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Oponovala jsem mu názorem, že mezi nimi vazba existuje.
Hay na mne chvíli zíral, pak vzal ze stolu list papíru a řekl: pokud se mu písemně zavážu, že všechny své výroky v interviewu bude moci před zveřejněním autorizovat, umožní mi schůzku. Ačkoliv jsem se pak s Hayem několikrát sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm nevypovídalo tak, jako naše první setkání.
Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americké úsilí na podporu demokratické právní společnosti v Rusku vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který nikdy neprovozoval právní praxi a nikdy nestál u soudu. Který má člověka za provinilého už předtím, než vůbec něco spáchal; který právo veřejnosti na informace považ uje za obtížné žvásty; který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají svěřovat chytrým lidem - takovým, jako je on - bez řečí a bez kritiky. Který je přesvědčen, že za přístup k informacím musí novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat; který pov ažuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s ruskou privatizací nijak nesouvisí...
Náhle jsem si vzpomněla na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu USA, Harvardova univerzita.
Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Již během posledních let Gorbačovovy éry se v "místech nahoře" děly podivné věci. Ministři a jejich úředníci se zmocňovali podniků, jejich zařízení prodávali jeden druhému, a poté podepisovali lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé státních ústavů se stávali správci realitních kanceláří a obchodovali s ne movitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou z veřejné instituce pozvolna převedl majetek a poté i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi.
Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře. Jako ředitel Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil z ní společný podnik nazvaný Bain-Link. Ten šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na ko nzultace od USAID a TACIS (obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu).
Andrej Kortunov (někdejší analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci) tvrdí, že to, co se odehrávalo v akademických institucích, se dělo v celém průmyslu: Ředitel velkého podniku si zřídil malou soukromou firmu, na niž postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost. Když jste Čubajs, založíte nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jako to udělal on, abyste měl kde měkce přistát a zajistil si politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, který podporovala USAID z peněz amerických daňových poplatníků.
Igor Gajdar založil v roce 1992 hned tři nadace, což se mu velmi vyplatilo: jeho Institut pro transformující se ekonomiky vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group, nazvaný Pioneer Investment, což je fond pro investice v zahraničí s hodnotou 100 milionů dolarů. Záruky získal od OPIC, americké vládní agentury pro po dporu soukromých investic v zahraničí .
Ze Sovětského svazu se peníze po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů. Mnoho let před moskevským pučem povolil Gorbačov komunistické straně vkládat peníze do malých podniků, výnosných obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž měly plynout zdroje pro perestrojku. Říká se, že na různých kontech zmizelo kolem 200 miliard dolarů, zatímco Gorbačov mezitím zatížil SSS Rvůči Západu dluhem ve výši 90 miliard.
Existují důkazy, že již v roce 1988 se čelní straničtí a státní představitelé SSSR vrhli na byznys. Za schůzky s průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky v dolarech. Gorbačov a poté Jelcin tyto praktiky převzali. Na Západě si najali agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybírají peníze za privilegium, že se s nimi západní byznysmeni mohou setkat.
(Pokračování v příštím čísle dvojměsíčníku Listy)
Připravil Václav Žák
