Pravice a levice
Úvaha Táni Zajícové nepostrádá tvrzení s kterými mohu bez výjimky souhlasit
(jen formalitka, Táňo, “chalengovat" se podle poslední úpravy českého
pravopisu píše “čelenžovat" viz kompjůter nebo softvér).
Je snad přírodním zákonem, že mnohem šetrněji se chová majitel stáda než
jeho pasáček (teď fakt ani náznakem se nechci dotknout kvalifikace některého
ze senátorských kandidátů), pravdivé tvrzení o špatném rozhodování státních
úředníků se stalo frází, kterou je mi stydno opakovat.
O lepší efektivnosti modelu hospodářství založeném na soukromém vlastnictví
před modelem státního, či jak moderně pohrobci Marxovi říkají “smíšeného
modelu", jsem ochoten se hádat do krve, ač v ekonomice jsem vzdělán právě jen
dvěma semestry politické marx-leninské ekonomie, tuším v druhém ročníku
techniky.
Reálný svět je ovšem mnohem složitější a proto je třeba hledat i
komplexnější modely. Pamatuji se na profesora Schindlera, který nás učil
ocelové mosty - ten v souvislosti s modelováním se vztyčeným prstem kázal:
“Přátelé, pamatujte si, že most nikdy váš statický výpočet číst nebude!" a
pod fousy si brumlal: “Zaplať panbůh."
V poslední době zrůžovělí, protože dříve rudí, “intektuálové" se snaží malou
výkonnost hospodářství přičítat “krizi liberalismu", mluví se o
“ideologických dogmatech" a zamlžuje se pravdivost podstaty vyšší výkonosti
privátního sekoru.
Domnívám se spolu s Táňou, že lze považovat správnost pravicové teorie za
experimentálně dokázanou, třeba výkonem hospodářství amerického.
Proč to jaksi neklape u nás. Pokusím se o svoje vysvětlení.
Přijmu za základní zjednodušenou tezi, že jedinec se instinktivně chová a
jedná tak, aby ze svého počínání měl maximální osobní prospěch. Vím, že toto
tvrzení je velice povšechné a neplatí univerzálně, přijměme je prosím pro
tentokrát jako axiom pro další úvahy.
Předpokládejme že tento človíček, říkejme mu třeba Procházka, se dostane do
situace náhlého vlastníka třeba fabriky na šroubky. Nebudu tu pitvat cesty,
jakými se toho vlastnictví domohl, je to pro tento okamžik nepodstatné - ale
budiž, jde o restituenta po prastrýci z matčiny strany, nějakém Novákovi. Má
prostě zchátralou fabriku na šroubky plnou špatně placených a tedy
nespokojených dělníků, poděděného bolševického managementu, jehož jedinou
kvalifikací je maturita na večerní průmyslovce a nezbytná stranická knížka.
Navíc, Evropa je šroubky zahlcena, na starém kontinentě je šroubáren
pohříchu nadbytek, k tomu se ještě Japonci chystají vrhnout na trh šroubky s
mikročipy, které hrají při dotahování Měsíční sonátu a při povolování
Humoresku.
Náš človíček Procházka nemá velký pocit sounáležitosti s generacemi šroubařů
Nováků, kteří kroutili vruty již za starého Rakouska, prastrýce z matčiny
strany ani neznal. Rozpadající se továrna je sice majetkem, ale ne majetkem,
tak jak ho Procházka chápe. Majetek přeci je BMW, vilka za městem, zlaté
náramky paní Procházkové (na její upgrade Procházka dosud nepomyslel, to
přijde později). Co on jako agronom ví o kroucení drátu?
Cest, jak transformovat chátrající fabriku do podoby majetku tak, jak si ho
Procházka představuje, není mnoho. Jednou z nich je vypůjčit si kapitál,
modernizovat, najít díru na trhu, prostě roztočit kola. Tato cesta je velmi
riskantní, přináší s sebou velké zadlužení, spoustu práce, infarktové stavy
a kýžený majetek (rozuměj bohatství) je někde v nedohlednu. Vím o jiné a
rychlejší cestě a bohužel Procházka také.
Vypujčím si kapitál, a to v ohromující výši. Do zástavy dám tu zpropadenou
fabriku, namaluju nějaký obchodní plán, ale protože v bance nesedí žádní
voli, musím nějaký ten chlup pustit. Naštěstí úvěrový úředník se chová také
podle pravidla maximálního osobního prospěchu a spočítá si, že jeden špatný
úvěr ho sice bude stát místo, ale ten chlup co mu pustím, mu měsíčně hodí na
úroku víc, než mu jeho zaměstnavatel doposud platil, tedy rozhoduje se pro
sebe tržně.
Další svoje úsilí - teď už podnikatel Procházka soustředí na to,
aby vypůjčené peníze převedl do své soukromé kapsy, lépe snad baťohu.
Předstírá tedy, že je skutečný a poctivý velkopodnikatel, účastní se
sponzorských večeří, hraje tenis s prominentními politiky, pravicově žvaní.
Maximum kapitálu investuje do reklamy, ta našim kvalitním výrobkům nejvíce
chybí. “Dokažte mi, že jedu z reklamní agenturou fifty-fifty."
Nakupuje za
absurdní ceny stroje nemající cenu větší než železný šrot - chudák neumí v
tom chodit, kdo by čekal víc od agronoma s dobrými úmysly.
Poctivě odtěžit vše co lze trvá pár let, pak fabrika zadlužovaná čím dál víc
prostě klekne.
Vem si chlup na dlani.
Není.
Úmysl byl poctivý, svět je však zlý, vláda nepomáhá, banka půjčuje na
lichvářský úrok, Procházka znechucen odjíždí do Karibiku. Cíl se mu splnil,
má majetek v podobě bohatsví, nikoliv majetek v podobě závazku.
Procházkovo jednání lze pochopit, zachoval se podle výše definovaného
axiomu.
Hrůza na mě ale doléhá při pomyšlení, že takových Procházků je víc.
Přímo děsivá je představa, že si někdo Procházkovu situaci záměrně
vytvořil - nerestituoval, ale s podobným “podnikatelským záměrem
privatizoval.
Katastrofální dimenzi dostane moje úvaha, zaměním-li jméno
Procházka třeba za příjmení Soudek nebo Junek.
Co je špatně. Je špatná úvaha, že vlastník je nejlepším správcem?
Je lépe ponechat majetek ve “státním" vlastnictví?
Nebo se jen podcenil jistý rozměr lidské povahy?
Co když se nepodcenil?
Co když tuto situaci někdo záměrně připravil?
Co když?
Co takhle jít na pivo.
Jindra Pařík
15.10.98
Pozn. JČ: Řešení: pevná legislativa, přísné stíhání korupce, efektivní policie. Ne?
Sport Utility Vehicles (SUV) a osobní svoboda jednotlivce
Odpověď Táni Zajícové Petru Paletovi týkající se jejich diskuse o rozdílech
evropské a americké ekonomiky obsahuje dva dobré příklady zatemnění mozku
demagogickou poučkou.
Poučka zní, že stát nemá právo zasahovat do svobodné volby jednotlivce žít
způsobem, jaký si zvolí. Paní Zajícová v jejím rámci uvedla dva příklady
z automobilismu, který pro ní zřejmě je španělskou vesnicí.
První příklad se týká pohoršení nad psychologickými testy, údajně
požadovaných pro každého, kdo chce vlastnit Ferrari. Jenže ten test se
nepochybně nevztahuje na vlastnění, ale řízení na veřejné vozovce a to je
něco podstatně jiného. Kdo je bohat, může takových aut koupit třeba deset,
proč ne, a má-li pozemek se soukromou cestou, může si tam dělat co chce.
Bohatství samo o sobě nezaručuje, že vlastník bude schopen ukrotit takové
čistokrevné monstrum způsobem, který neohrozí ostatní účastníky silničního
provozu. Proto ty psychologické testy, patrně i věková hranice a možná i
povinný výcvik.
V druhém případu jde o Sport Utility Vehicles (SUV). Paní Zajícová v
souvislosti s nimi píše: "Podobné snahy rozhodovat za občany, jak se budou
chovat a co budou řídit například jsou jistě i tady (v USA). Poté, co ze
zcela legálních tabákových výrobků vytvořila Amerika společenského
nepřítele číslo jedna, pustili se naši sociální inženýři do SUV neboť
uvážili že šance na smrt při srážce automobilů (SUV je větší a bezpečnější)
by měla být naprosto férová."
V souvislosti s konstrukci vozidel se víc než o šanci na smrt mluví o šanci
na přežití. Konstrukce moderních automobilů obsahuje mnoho aktivních a
pasivních bezpečnostních prvků. Mimochodem teprve blasfemická kniha
Američana RalphaNadera, "Unsafe at Any Speed" v níž v roce 1965 zařadil
anerickou produkci do kategorie pojízdných rakví, upozornila veřejnost na
to, že existuje Evropa a že je v otázce bezpečnosti aut podstatně dál.
Některé bezpečnostní prvky, například deformační zóny karoserie, pracují
pouze za předpokladu, že proti nim působí síla, která je deformuje. Jinými
slovy, vjedete-li s nízkým sporťákem pod náklaďák, jsou vám deformační zóny
karoserie k ničemu, protože to co se střetne s nárazníkem je střecha a vaše
hlava. Něco jiného je střet aut podobné váhy a velikosti. Protože po
dlouhou dobu převažovaly na severoamerických silnicích klasické osobní
automobily, došlo k určitému sjednocení rozměrů (například výše nárazníků).
Co vlastně jsou SUV a proč se o nich mluví? V prvé řadě nejde o žádnou
převratnou novinku. Mají vlastně začátek někde u jeepu, tedy poměrně
malého, spartánského, původně vojenského terénního automobilu. s náhonem na
všechna kola. Tento způsob náhonu byl později použit u některých typů
dodávek (pickup). Důvodem bylo umožnit jejich použití i v obtížnějším
terénu. Jejich nepříliš valné jízdní vlastnosti na silnici (vzhledem k
podvozku a pneumatikám) byly vykompenzovány schopností pohybovat se v
terénu. Dalším krokem bylo přidání luxusu - většinou ve formě čtyřmístné
karoserie s vybavením podobným osobnímu automobilu. Vrcholem této řady je
nepochybně britský LandRover.
Až do této fáze šlo o "převlečenou" dodávku, která nic nepředstírala a měla
přitažlivost pro lidi, kteří chtěli vozidlo pro terénní použití.
Plnokrevný SUV má ovšem předky i z druhé strany, totiž osobní automobily s
náhonem na čtyři kola určené výhradně pro silniční provoz. V Evropě to
bylo hlavně AUDI a v Kanadě a USA japonské Subaru. Postupem času se
ukázalo, že na trhu jsou zájemci nejen o "městskou" ale i o lehce terénní
verzi těchto osobních automobilů, s níž se majitel může i nadále odvážit
před divadlo, ale i na neprotaženou silnici někde v horách nebo kostrbatou
polní cestu. Typickým představitelem této třídy automobilu je Subaru
Legacy v úpravě Outback. Pak následoval specializovanější Subaru Forester
(je možné, že v Evropě jsou jména modelů jiná).
Úspěch těchto modelů a další analýza trhu vedla ke zjištění, že lze
očekávat odbyt pro automobily, jejichž jízdní pohodlí se bude podobat
osobnímu automobilu a jejich terénní schopnosti se přiblíží plnokrevnému
terénnímu vozidlu.
V druhé polovině devadesátých let se tedy na trhu začaly objevovat
konstrukčně originální SUV. Jejich uvedení na trh přineslo dvě překvapení
- daleko větší zájem, než se původně čekalo a jejich omezené používání v
terénu, což vzhledem k jejich ceně není nijak překvapivé. SUV se staly
módní záležitostí a zřejmě nezbytným symbolem sociálního postavení pro
určitou skupinu lidí.
Místo původního předpokladu, že relativně malá skupina lidí bude používat
SUV (především) pro rekreační účely, došlo k tomu, že relativně velká
skupina lidí používá SUV v běžném provozu.
Vyšší počet SUV v provozu se nutně projevuje i v tom, že se víc objevují ve
statistikách dopravních nehod. Analýze jejich příčin a následků naznačuje
dvě věci. Zaprvé, komfort SUV dává řidiči falešný pocit bezpečnosti.
Výrobci samozřejmě zdůrazňují jejich blízkost osobním automobilům a příliš
nemluví o tom, že konstrukčně jde o nutný kompromis (vysoké těžiště,
pneumatiky), který podstatně ovlivňuje jízní vlastnosti. Zadruhé,
vzhledem k větší váze a světlosti SUV, jsou následky kolisí s běžnými
automobily těžší.
Je samozřejmé, že tyto skutečnosti vyvolávají pozornost a mluví se o nich.
Pokud časem statistiky ukáží, že SUV mají mnoho nehod a způsobují neúměrný
počet těžkých zranění a umrtí, bude nutné něco udělat. Možná dodatečný
výcvik řidičů, možná změny v umístění bezpečnostních prvků, možná omezení
rychlosti. Stěžovat si v takovém případě na "sociální inženýrství" nebo
zásah do životního stylu mi nedává smysl.
Nevím jak v Evropě, ale v USA a Kanadě je bezpečnost automobilů ostře
sledována výrobci, pro které je často levnější povolat k výměně nějaké
součástky i několik set tisíc automobilů, než čelit, byť málo
pravděpodobnému maléru a možným soudním tahanicím o odškodné. V této
souvislosti je pravděpodobné, že nikoli "sociální inženýři", ať už ten
výraz znamená cokoli, ale právní zástupci obětí SUV budou hnací silou změn
v případě SUV.
Americké chápání svobody vede často k absurdním přístupům. Například
povinné používání bezpečnostních pásů považovali někteří jedinci za útok
proti této svobodě.
Sám jsem kdysi vezl autem po Praze člověka, který na této svobodě trval.
Těšil se z ní až do okamžiku, kdy mi kdosi udělal myšku a já jsem to musel
trochu zašlápnout. Amík zamáčkl bouli na hlavě, přesku pásu do zámku a
přijal častečné omezení svojí svobody jako poznanou nutnost.
Louis Armstrong: As Time Goes By
Jak ten čas utíká
Casablanca - a co po tom
Je to historka na kterou
lide, co dosud obdivuji ten klasicky (cernobily) film Casablanca,
cekaji od roku 1943. Od sluncem vyprazene Casablancy, z valecnych dob, od
zakourenych budoaru, od casu prohibice v New Yorku, az do napinavych udalosti z
nacisty obsazene Prahy, "Jak ten cas utika" privadi k zivotu znovu
ty, o kterych jsme se domnivali, ze o nich uz nikdy neuslysime.
Roman Warner Brothers filmu Casablanca neni popsan, ale i ten, kdo film
nikdy nevidel, se behem casu seznami s jeho postavami jako Rick, Ilsa, Victor,
Sam, a i Sacha a Carl. Ti co pred padesati lety obdivovali tento napinavy film,
jiz tehdy podezrivali, ze to nebyl pouhy roman, ale ze se v nem skryvaji
opravdove udalosti a opravdu zijici lide.
Na hvezdu filmu Ilsu kandidovala (Češka)
Tamara Toumanova, ktera roli nedostala a nakonec se provdala za Robinsona,
ktery filmovy roman napsal. Ten byl pro jmeno "Ilsa" inspirovan ruskou
prima-balerinou Ilsa Lund, ve filmu pak hranou svetovou hvezdou Ingrid Bergman.
Humphrey Bogard, ve filmu "Rick", jako Rick Boline, je ve skutecnosti Israel
(Isidore) Boline, znamy pod skladatelskym jmenem Irving Berlin. Rick ma
minulost gangstera, ktery musel utect z New Yorku behem prohibice (coz ve filmu
objasneno nebylo).
Taktez film uplne neobjasnil duvod, proc naciste
pronasledovali (a Rick chranil) hrdinu filmu Victora, plnym jmenem Laszlo
Lowenstein, taktez znamy jako Solomon Horovic, ve skutecnosti Petr Lorre. V
pozadi se objevuje zamer odstraneni atentatem Adolfa Hitlera, ale ve
skutecnosti to ma souvislost se skutecnym atentatem na Reinharda Heydricha. Ale
i zde popis je nepresny, nebot on nebyl napaden na Karlove moste v Praze, ale
na nabrezi. Popis zoufalstvi a cekani na vzdy, na vterinu presneho, Protektora
Ceskeho Protektoratu, ktery se v den atentatu neocekavane zpozdil o nekolik
minut, je sensacni.
A tak otazky zustavaji, co se stalo potom, az Ilsa a
Victor Laszlo opustili zamlzene letiste Casablancy? Dostali se Ilsa a Viktor
nakonec do Ameriky? A co Rick - ten by se asi obaval navratit do New Yorku.
Opravdu se Rick s Louisem dali do Francouzske legie? A konecne, shleda se
jeste jednou Rick s velkou laskou Ilsou nekde jinde na svete?
Jak ten cas utika! (pise se rok 1998)
Josef Schrabal , New York
Knihu As Time Goes By, napsanou Michaelem Walsem, vydalo
nakladatelstvi The Time Warner Co - cena $25
Ad: Bob Harvey "Cancel Third World Debt Now" (Preklad a doslov J.
Jirovce), Bl 10.11.98
Nikdo rozumny by nic nenamital proti odepsani dluhu chudych zemi s
podminkou, ze se hned pristi rok nedostanou do teze situace. Tato
podminka splnena bohuzel neni a nebude. Autori jako B. Harvey i J.
Jirovec neberou ve sve argumentaci v uvahu populacni faktor. Mozambik
mel podle meho "Micro-Roberta" z roku 1988 13,6 mil. obyvatel, Podle J.
Jirovce 16,600 000 obyvatel r. 1992 a podle British Encyclopedia
Yearbook 1997 (udaj tedy plati pro 1996 nebo jeste drivejsi rok) 17,878
000 obyvatel. Spocitejte si sami, kolik pribylo obyvatel a
nezapomente, ze podle shora citovanych autoru umira kazde ctvrte dite
pred dosazenim veku peti let a ocekavana delka zivota v Mozambiku je 46
(m) a 49 (z) let. Otazka zni kolik obyvatel by mel Mozambik dnes, kdyby
nebylo te detske umrtnosti a naopak ocekavany vek by byl na kubanske
urovni a jak by se to odrazilo na jeho zivotni urovni ci zadluzenosti.
(Najdete si take, jak rychle roste pocet obyvatel Kuby, asi to bude
podstatne mene nez v Mozambiku) Extrapolujte si svuj vysledek na ostatni
chude africke (ci nektere asijske - Thajsko, Indonesie) zeme a muzete se
dat do spolku s islamskymi fundamentalisty, kteri pozaduji od kazde
islamske zeny asi 12 deti, protoze vedi, ze je to nejlepsi obrana proti
snaham zapadu situaci v techto zemich nejak stabilisovat, potrebuji
take nove bojovniky (ti starsi mezi nami si vzpomenou, ze zhruba totez
chtel Hitler od zen nemeckych). Problem techto zemi je v prve rade
politicky: maji vetsinou rezimy, ktere stoji v ceste rozumnemu vyvoji,
do ktereho by v prve rade patrilo likvidace vylozene zlodejskych
samovladcu a skupin a omezeni porodnosti. Chude zeme totiz nemohou
vetsinou na svetovem trhu neco konkurencniho nabidnout a musi proto
pocitat s velmi pomalym (pokud vubec) hospodarskym rustem a z jejich jiz
tak skromneho kolace ujida stale vice lidi. Mimo to nevytvareji podminky
pro to, aby vlastni v cizine vyskolena inteligence zustala doma a
nesnazila se za kazdou cenu se uchytit na zapade. Soucasna vlna tupeho
globalniho liberalismu situaci chudych zemi jeste zhorsuje. Nicmene asi
pred 30 lety cestovala skupina US senatoru po Africe a dosla k nazoru,
ze Africani nebyli tehdy schopni si sami sobe vladnout. Tehdejsi
liberalove to samozrejme odsoudili; podivejte se tedy na Afriku dnes a
odhadnete si jen tak sami pro sebe (kdepak verejne), do jake miry meli
ti senatori pravdu. Ja vam jeste k tomu pridam citat z Petera Druckera
z LN 27.3.98 o Malajsii: "Premier Mohamad Mahathir me jednou pozadal,
abych mu poradil, jak udrzet Malajce ve skole, aby dal studovali.
navstivil jsem tedy nekolik vesnic a zjistil, ze tam roste vse:
bananovniky, kokosove orechy jablka a ze take maji prasata a kurata.
Jestlize si vydelaji dost penez na televisi a motocykly praci nekolik
hodin do roka, co vic by si mohli prat? Cinane v Malajsii oproti tomu
nejenom,ze studuji na vysokych skolach, ale jeste si jezdi doplnovat
vzdelani do USA. Hovori anglicky stejne dobre jako Malajci, ovladaji 3
cinske dialekty, takze maji kontrolu nad vice vecmi, nez by si malajsti
predstavitele prali. A ve vysledku se nenavist obraci prave na Cinany."
To nebudu radeji dale rozvadet, neco to vypovida o rovnosti lidi ci ras,
ale tady bych se mohl dostat do zorneho uhlu A. Stroehleina a to bych
nerad, tak radeji koncim.
Jaroslav Teplý