Doporučujeme Fóru na evropské úrovni založit informační platformy pro nepřetržitý sběr informací o iniciativách členských zemí, které využívají nové technologie pro veřejné služby. Expertní skupiny tvořené vysoce kvalifikovanými jedinci s dobrou znalostí systémů veřejné správy jak na evropské tak i na národní úrovni by měly práci těchto platforem monitorovat a každoročně o tom vydávat zprávu.
Irák a Spojené státy: neopatrná rétorika bude stát životy
napsal v pondělí v deníku Independent jeho známý reportér na Blízkém Východě Robert Fisk. "Nikdo se neptá na velmi silný zápach ropy, který se line z pax Americana, amerického míru v Perském zálivu", píše Robert Fisk.
Před osmi dny zasedl v Bagdádu k večeři s náměstkem iráckého ministerského předsedy Tariqa Azize v jeho domě bývalý premiér Irské republiky Albert Reynolds. Předtím oba muži debatovali v Azizově kanceláři čtyři hodiny - Reynolds upozorňoval Irák, že musí v krizi přijmout kompromis, Aziz zase argumentoval, že prý chce Washington Irák zničit.
Albert Reynolds opakoval Azizovo podezření i reportéru Independentu Robertu Fiskovi. Aziz podle něho konstatoval, že kdyby byl nějaký jiný národ než Irák vystaven tomuto druhu tvrdých sankcí, bylo by to považováno za jeho vraždění.
Samozřejmě, pokračuje v Independentu Robert Fisk, Alberta Reynoldse, muže, který pomohl vytvořit irský mírový proces, všichni naprosto ignorovali, poté, co odjel z Bagdádu zpět do Evropy. Když přicestoval Reynolds koncem minulého týdne do New Yorku, tou dobou se už připravovaly na letištích americké bombardéry. Reynolds dostal možnost jen telefonem pohovořit s několika nízkými pracovníky amerického ministerstva zahraničí. Amerika nechtěla žádné vzkazy z Bagdádu.
Když Reynolds navštívil v Bagdádu kancelář OSN, ústředí oficiálního monitorování chemických zbraní v Iráku, UNSCOM, dověděl se od jednoho ze tří inspektorů OSN, s nimiž se tam setkal, pozoruhodnou věc. Finský zbrojní inspektor OSN konstatoval, že UNSCOM už svou práci v Iráku skoro skončil a potřebuje k jejímu dokončení jen tři měsíce.
"Byla o tom informována irácká vláda?" chtěl vědět Reynolds. Muž od OSN to nevěděl - jeho úkolem není jednat s Iráčany. Reynolds šel s touto zprávou zpět k Azizovi. Aziz mu řekl: "Rozhodovali bychom úplně jinak, kdybychom tohle věděli."
Je samozřejmě lehké přehnat význam neformálních jednání mezi podřízeným Saddama Husajna a bývalým irským ministerským předsedou,
píše dále Robert Fisk. Jeden americký činitel nedávno konstatoval, že Reynolds nemá žádný vliv ani moc a jen na sebe chce mezinárodně upozornit.
Avšak Reynolds se nicméně dotkl jádra nynější zoufalé krize miliardy dolarů: víry Iráku, že se Spojené státy rozhodly nikdy nezrušit sankce, uvalené na Irák.
Názory Tariqa Azize lze najít v dodatku k víkendovému dopisu irácké vlády Radě bezpečnosti OSN, který způsobil, že nakonec bombardéry proti Iráku nevzlétly - i když se dopis nezmiňuje o 100 miliónech dolarech, které odhlasoval americký Kongres pro účel svržení iráckého režimu. OSN lze z toho těžko obviňovat.
Nakonec jde o účel sankcí a nikoliv o dosud neobjevené spóry anthraxu, které možná jsou nebo taky nejsou v laboratořích Saddáma Husajna. Reynoldsovi se dělalo špatně ze zdravotního stavu a z úmrtí tisíců iráckých civilistů. Avšak jejich tragický osud se stal svým způsobem dalším důvodem, proč pokračovat s krutou mašinérií sankcí OSN.
Když nedávno vystoupila v OSN Madeleine Albrightová a požadovala pokračování v sankcích, argumentovala, že existují fotografické důkazy, že Saddám Husajn si dál staví obrovské a luxusní paláce pro sebe a pro své komonstvo. Letecké fotografie dokazovaly, že se ty paláce skutečně stavějí.
Jestliže dokáže i za těchto podmínek shromažďovat Saddam Hussejn osobní bohatství, znamená to tedy, že ho mezinárodní sankce stále ještě nepostihly. Ironie je, že ti, kteří chtějí dokázat nutnost pokračování hospodářského embarga proti Iráku, to činí prokazováním, že je toto embargo neúčinné. Protože jestliže je Saddám Husajn dosud schopen stavět si nové paláce, pak zcela zjevně sankce OSN nemají žádoucíc efekt - ale Madeleine Albrightová se snažila dokázat opak.
Evropské státy jsou přesvědčeny, že se sankce staly jakýmsi dogmatem. Vzhledem k tomu, že po dobu osmi let nebyly příliš účinné, musejí se dodržovat dál a dál. A nikdo se neptá na to, co Francouzi charakterizují jako "velmi silný zápach ropy, který se line z pax Americana, amerického míru v Perském zálivu".
Kdyby totiž bylo ropné embargo proti Iráku zrušeno, kam až by poklesla nynější cena ropy?
Jako ve špatném westernu, zdá se, že Bagdád i Washington přijaly naprosto iracionální politiku. Američané chtějí použít síly, aniž by věděli, co podniknou pak. Iráčané riskují americkou ofenzívu, protože nevědí, jestli mají budoucnost. Bylo by daleko rozumnější, kdyby z nynější nesmyslné situace v Perském zálivu vznikly veřejně kladené otázky a nikoliv nynější rétorika.
Britská politika: obyčejní lidé se zasazují o své zájmy
Právě v době, kdy mnozí novináři dospěli k závěru, že je politika mrtvá, že se proměnila jen v marketingovou manipulaci a obojaká vyjádření představitelů politických stran, začíná se politika znovu rodit mezi obyčejnými lidmi, napsal v týdeníku Observer Andrew Marr.
Obyčejní občané bez vlivu, černí, bílí a asijští Britové vyvíjejí nátlakové akce proti soukromým podnikům, proti místním úřadům a bankám a vítězí v nich.
Je to docela neznámé hnutí, v jeho čele nestojí známé osobnosti a nemá žádnou konkrétní ideologii. Minulý týden otevřelo toto hnutí svůj Národní institut.
Ohnisko hnutí je ve východním Londýně, v jeho nejchudších čtvrtích, v ekonomicky stagnujícím Liverpoolu, v Sheffieldu, ve Walesu a v Bristolu. Usiluje o vybudování aktivní občanské civilizace v nejchudších oblastech Velké Británie. Zatím zaujalo svou činností více než 100 000 lidí. Předložilo své požadavky soukromým podnikům i poslancům parlamentu. Poskytlo školení více než 500 místních předáků. Hnutí existuje už deset let - a říká si "community organising". Vyzývá k aktivitě obyčejné lidi.
O minulém víkendu uspořádalo 50 představitelů tohoto hnutí pochod do londýnské čtvrti Canary Wharf. Požadovalo, aby Financial Services Agency, agentura pro finanční služby, zabránila tomu, že banky uzavírají své odbočky v oblastech, které postihla hospodářské krize anebo ve vesnicích, které jsou izolovány od větších měst velkými vzdálenostmi.
Průkopníkem tohoto hnutí byl americký kriminolog Saul Alinsky, který začal v třicátých letech zkoumat v chicagských slums, proč je mezi mladíky španělského původu tak silně rozšířena kriminalita. Usoudil, že hlavním problémem je to, že tito mladí lidé nemají moc. Opustil své dosavadní zaměstnání a zorganizoval komunitní akci, ve spolupráci s katolickými kostely, do nichž tito mladí lidé španělského původu chodili.
Bývalý sociální pracovník Neil Jameson importoval v roce 1990 tuto myšlenku ze Spojených států do Británie. Má však také britské kořeny.
Dosud existuje v Anglii a ve Walesu šest takovýchto organizací. Na rozdíl od politických stran jsou těsně spojeny s nejrůznějšími církvemi.
Hnutí je agresívně politické a velmi ctižádostivé. Otevřeně požaduje rozhodnutí od poslanců, členů komunální samosprávy a přímo konfrontuje řadové občany s organizacemi a institucemi, které svými rozhodnutími ovlivňují jejich život.
Při jedné z prvních akcí v roce 1991 donutili aktivisté spořitelnu Bristol and West Building Society, aby poskytla jedno procentu svých zisků místním bezdomovcům, aby pozměnila svůj postoj vůči lidem, kteří se náhle dostanou do potíží a nemohou splácet hypotéku a aby zreformovala svou praxi vůči tzv. "zakázaným čtvrtím", jejichž obyvatelům odmítala poskytnout hypotéky.
Stovky aktivistů se dostavily na výroční podnikovou schůzi této spořitelny. Jedné soboty stovky aktivistů zablokovaly podobčky spořitelny tím, že se v celé řadě z nich mnoho aktivistů dožadovalo zároveň otevření nových kont. Nyní je spořitelna Bristol and West jedním z nejštědřejších dárců na dobročinné účely: zvýšila svůj charitativní rozpočet o 119 procent.
V Severním Walesu se vzbouřili místní lidi proti podniku Deeside Aluminium, který působil 24 hodin denně velký hluk. Vyhledali si amerického majitele firmy v New Yorku a předložili mu ve Spojených státech své protesty. Přesvědčili místní komunální úřady, aby zpřísnily podmínky provozu a hluk je nyní odstraňován.
Ve čtvrtích uprostřed Londýna, postižených nezaměstnaností, se aktivistům soustředěnou kampaní podařilo přesvědčit stavební firmy, aby najímaly místní pracovní síly. Bylo dohodnuto, že 15 až 20 procent stavebních dělníků bude místních. Kostely a mešity otevřely náborové kanceláře, poskytly stavebním firmám 250 uchazečů a poslaly 300 lidí do vyškolovacích kursů.
Během posledních deseti let zaznamenaly tyto místní organizace úspěch ve více než 100 různých akcích. Aktivisté poukázali na nebezpečné parky a hřiště, na továrny, ekologicky znečišťující své prostředí, , na ilegální skládky, na prodejce narkotik a na špatné služby v supermarketech. Nejdůležitější je ale, zdůrazňuje Jameson, že akce pro nápravu něčeho dávají lidi dohromady a znovu vytvářejí mezi nimi kontakty, vytvářejí komunity.
Zásadním textem je kniha In Defence of Politics, Na obranu politiky, od Bernarda Cricka. Toto dílo od životopisce George Orwella hlásá agresívní radikalismus, jehož kořeny vycházejí z komunit. Jádrem je myšlenka, že lidé naleznou sami sebe, když o něco společně usilují.
