Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

• Výzkumný veterinářský ústav v Brně nabídl podle listu Sunday Times jeho reportérům, vydávajícím se za zástupce marocké laboratoře, za pouhých 1000 Kč smrtící bakterie botulinum

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Andrew Stroehlein

To, jak často kritizují čeští intelektuálové a zahraniční pozorovatelé Českou republiku pro její slabě vyvinutou občanskou společnost, vyvolává rozpaky.

Nedávný protest proti cenovému vyděračství SPT Telecom ale dokládá, že podobná kritika už neobstojí. Kdykoli takovou kritiku české společnosti slyším, říkám si, co všichni moji čeští přátelé vlastně ve všech těch skautských oddílech, sportovních klubech, hudebních skupinách a postgraduálních kursech dělají. Vždycky jsem se domníval, že právě takovéto malé organizace zformovaly základy občanské společnosti v mé domovské zemi, ve Spojených státech.

Kritikové poukazují na to, že tyto malé skupiny sice vyplňují prostor mezi rodinou a státem, ale jsou nepolitické. Ačkoli jsou vítaným náznakem, tak to podle nich ještě neznamená, že v České republice existuje silná občanská společnost. Chybějící ingrediencí je moc občanů, kteří mají mít na  společnost jako celek skutečný vliv.

Antimonopolní lidový protest proti zvýšení poplatků za místní hovory je první krok ke změně. Za několik dní bylo shromážděno přes 100 000 podpisů. Politické strany a čelní politikové si záležitosti povšimli a vyjádřili jí podporu. Při veřejných protestech v Brně a Praze se sešly tisíce nespokojených voličů. Bojkotu Telecomu se zúčastnilo mnoho dalších lidí po celé zemi.

Organizace protestu byla rychlá a velmi působivá, zvláště zvážíme-li, že uživatelé internetu mají tendenci být tak trochu anarchisty a individualisty. Informace o protestu se po internetu rozšířily během okamžiku. Domácí i zahraniční média byla informována o nejnovějším vývoji, na webové stránce organizátorů protestu se objevila řada článků. Tak se jakoby odnikud v této zemi s údajně nedostatečně vyvinutou občanskou společností - a skoro zázrakem objevili tiskoví mluvčí, organizátoři protestů a další dobrovolníci.

Během jednoho týdne až deseti dnů připravili a uskutečnili rozsáhlou, relativně dobře zkoordinovanou občanskou akci na několika různých frontách. Vůdčí internetové osobnosti splnily svou roli a ze strany Telecomu byly rychle uznány jako přirození zástupci nespokojených občanů. Lidé se zorganizovali a politici si toho překvapivě povšimli. Dokonce i sociální demokraté, kteří se zprvu v otázkách moci a významu internetu chovali stejně přezíravě jako Václav Klaus, protest podpořili.

A ejhle - v mladé České republice nyní máme demokracii:

1) lidé si stěžují;

2) političtí vůdci naslouchají a 

3) věci se mění.

Příliš oslavovat by bylo pochopitelně předčasné: tento scénář o třech dějstvích zůstává stále ještě částečně nenaplněn, neboť dosud se uskutečnil pouze první a druhý bod.

Avšak pokud rozhovory organizátorů protestů s představiteli SPT Telecom dopadnou dobře a jestliže politická podpora vydrží i po senátních volbách, brzy dojde i na třetí dějství. Je to vítězství občanské angažovanosti a demokracie. Nezáleží na tom, že problém s telefonními účty není zrovna nejvýznamnější. V této chvíli jde právě o malé problémy. Není příliš důležité, že politici v období před volbami pouze skočili na rozjetý vlak.

Toto ale politikové mají dělat - poslouchat, co si přejí občané.

Občanů se nikdo neptal ani na to, má-li být rozdělena jejich vlastní země a tak není divu, že se cítili dlouho tak bezmocní a neschopní působit na společnost okolo sebe. Česká republika konečně disponuje příkladnou, mírumilovnou a funkční mocí lidu , která jí scházela v prvních letech její existence. Když ale začal hrozit útok na peněženky a po ruce byly moderní informační technologie, předchozí otupělost se začala vytrácet.

Vyšlo v pondělí v deníku Lidové noviny. (Mírně jazykově upraveno.)

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

tak jsem konečně vyšťáral na Internetu zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR a některé věci, které mě při tom napadly, jsem sepsal - viz text níže.

Domnívám se, že s dvojím občanstvím se stejně bude muset něco udělat. Když se to tak vezme, je státní občanství vlastně povolením k trvalému pobytu obohaceným o právo volit a pár dalších výhod a povinností. Z tohoto hlediska je udělení občanství jakýmsi oficiálním uznáním, že dotyčný je po x letech schopen samostatné existence v daném státu.

Protože není důvod, proč by někdo neměl mít schopnost zvládnout život ve více společnostech, není rovněž důvod, proč by nemohl mít víc bumážek, které to potvrzují. Problém ovšem je, jak s těmi právy a povinnostmi. Kdo žije v Kanadě, nemůže být plnohodnotným občanem třeba na Islandu a naopak.

Těžko si představit někoho, kdo by chtěl sloužit několik let v několika armádách, protože k tomu má několik občanství. Stejně tak je těžko představitelné, že by jednotlivé státy nechaly mnohodomovské jedince pobrat výdobytky a přesunout se jinam.

Tento problém se dá celkem jednoduše vyřešit čekací dobou. Občan, držící občanství dvou zemí, by byl, při přestěhování z jedné země do druhé, v jakési karanténě - jinými slovy měl by pouze práva člověka s trvalým povolením k pobytu. Po uplynutí určité doby by měl automaticky stejná práva i povinnosti jako každý jiný státní občan. Nejde o žádnou převratnou novinku, tato čekací doba platí v Kanadě například v místních volbách.

JJ

Pokus o analýzu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR

Jiří Jírovec

Motto: Selže-li všechno ostatní, přečtěte si návod.

Tuto poučku zná prakticky každý, kdo někdy vybalil přístroj se šňůrou, vypínačem a příslušným počtem ovládacích knoflíků, čili gombíků. Podle zdravého rozumu zasunete zástrčku do zásuvky, cvaknete vypínačem - a nic, nebo skoro nic. Tak začnete, mačkat na ty gombíky, protože od toho tam přece jsou. Tato hra pokračuje tak dlouho, než usoudíte, že v tom musí být ještě něco jiného a vytáhnete z krabice návod, v němž je všechno černé na bílém.

Zkušenost s přečtením návodu lze s úspěchem uplatnit i v diskusi o státním občanství České republiky: Až selže vše ostatní, přečtěte si Zákon České národní rady č.40/1993 Sbírky ze dne 29. prosince 1992 o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Nabízím procházku tímto zákonem a jeho laickou interpretaci. Nejde mi o víc, než navnadit čtenáře, aby si zákon přečetli celý a snad i vyprovokovat nějakého právníka k tomu, aby moje případné bludy vyvrátil.

Ačkoli řeč bude o celém zákonu, považuji za potřebné zdůraznit, že z hlediska Čechoameričanů, kteří se domáhají státního občanství České republiky, je Část první (Nabývání státního občanství) důležitější než Část druhá (Pozbývání státního občanství).

Upozorňuji ještě, že není-li uvedeno jinak, jsou pro úsporu místa použita označení "ústava", "občan ČR", "občanství" a "zákon" místo "Ústava České republiky z roku 1992", "státní občan České republiky", "státní občanství České republiky" a  "Zákon 40/1993 Sbírky".

A nyní k věci. Ústava Článkem 12 (1) určuje, že: "Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon".

V galimatyáši diskuse o dvojím občanství zapadá skutečnost, že podle zákona nesmí mít občan ČR (nejméně) od roku 1993 občanství jiného státu.

Zákon totiž v Paragrafu 13 říká, že se občanství pozbývá (cituji):

"(a) propuštěním ze státního svazku České republiky (§ 14 a 15)

(b) prohlášením (§ 16)

(c) nabytím cizího státního občanství (§ 17) s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte."

Paragraf 17 určuje, že (cituji):

"Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením."

Na rozdíl od Jaroslava Teplého, který považuje § 17 za protiústavní , protože odporuje Článku 12(2) ústavy (viz a href="http://www.britskelisty.cz/9811/19981117n.html#13">BL, 17.11. 1998) se domnívám, že § 17 v rozporu s ústavou není. Článek 12 (2) ústavy zní takto: "Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství".

Logika mého argumentu je jednoduchá. Každý zákon, jako projev kolektivní vůle lidu, je od okamžiku přijetí nadřazen nad vůli jednotlivce. Jinak by žádná demokratická společnost nemohla fungovat. Zákon 40/1993 Sbírky nedává státním orgánům žádnou možnost odejmout občanství proti jeho vůli. Naopak v § 14, 15 a  16 jsou uvedeny možnosti, jak může občan svoji vůli projevit.

Paragraf 17 zjevně považuje dobrovolné podepsání řady dokumentů, související s nabytím občanství jiného státu, za dostatečný projev vůle občana (nemít občanství ČR). Protože neznalost zákona neomlouvá zákon předpokládá, že občan, který získal občanství jiného státu, měl vědět, že takto projevenou vůlí přijde o původní občanství.

Zákon ovšem může vytvořit zcela absurdní situaci. Řekněme, že manželský pár, narozený v Čechách, dostal v roce 1991 povolení k přesídlení do Kanady (má landed immigrant status). V roce 1993, tedy v době, kdy ještě nemohli mít kanadské občanství, narodilo dítě. Po rodičích tedy státní občan ČR, protože nikoli místo narození, ale státní občanství alespoň jednoho z rodičů je podmínkou pro nabytí občanství narozením (§ 3). Podle místa narození je zároveň Kanaďanem, což zákon připouští (§ 17).

V okamžiku, kdy se rodiče tohoto dítěte rozhodnou získat občanství Kanady (po třech započítatelných letech) a je jim vyhověno, vznikne kuriózní situace:

Rodiče přicházejí o české státní občanství, přestože se v Čechách narodili, zatím co jejich dítě si je může podržet, přestože se v Čechách nenarodilo.

Celý model můžeme dále obohatit. Třeba o vojenskou službu nebo dědictví. Tím, že otec dítěte přišel o státní občanství ČR přichází i o potěšení služby v armádě (pokud úmyslně, je to možná trestný čin vyhýbání se vojenské službě, ale za ten už zřejmě nemůže být jako cizinec potrestán). Jeho dítě, jde-li o syna, však tuto vidinu má před sebou, protože zdědilo občanství po rodičích. Nebo dědictví. Rodiče, nyní cizí státní příslušníci, patrně nemohou zdědit třeba kus pole, ale jejich dítě, které o rodnou hroudu nemusí v životě nezakopnout, ano.

Většinu lidí ovšem nezajímá, jak se dá o občanství přijít, ale naopak, jak se dá získat. Možnosti nabývání občanství jsou vyjmenovány v Části první a Části třetí Zákona 40/1993 Sbírky.

Jelikož Část třetí ("Zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky") neměla platit po 30. červnu 1994, můžeme ji valně pominout.

Část první dává ojedinělou šanci fyzickým osobám pod 15 let, nalezeným (zřejmě po předcházejícím pohození) na území České republiky. Podle § 5 je taková osoba státním občanem České republiky, "pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu".

Zákon ovšem uvádí v § 2 i další možnosti nabývání občanství (cituji):

"Státní občanství České republiky se nabývá

a) narozením (§ 3)

b) osvojením (§ 3a)

c) určením otcovství (§ 4)

d) nalezením na území České republiky (§ 5)

e) prohlášením (§ 6)

f) udělením (§ 7 až 12)."

Protože písmena (a) až (d) se týkají osob nezletilých, zbývají pro dospělé možnosti (e) a (f).

Nabývání občanství prohlášením upřesňuje § 6(1) (cituji):

"Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením."

Paragraf 6, který není časově nijak omezen, implikuje zajímavou věc. Lidé, kteří nabyli občanství České a Slovenské Federativní Republiky v rozporu se zákony platnými v letech 1990-92 (například zatajením podstatných skutečností), nesplňovali podmínky paragrafu 6 a pokud přesto občanství nabyli, mělo by být prohlášeno za neplatné.

Poznámka: Takový postup je zjevně možný. Kanada například odejmula státní občanství několika údajným válečným zločincům pod záminkou, že do žádosti o povolení k imigraci do Kanady, které následně vedlo k nabytí kanadského občanství neuvedlí, že byli těmi potenciálními zločinci. Pro jistotu dodávám, že v žádném případě nekladu rovnítko mezi tento druh lidí a ty, kteří se snaží získat české občanství.

Kapitolou samou o sobě je nabytí občanství udělením. Paragraf 7(1) stanoví (cituji):

" Státní občanství lze na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky"

a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let,

b) prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu, nebo která nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní cizí státní příslušnost, nejde-li o bezdomovce,

c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin,

d) prokáže znalost českého jazyka." Udělám zde malou odbočku ke článku Jiřiny Fuchsové (BL, 16.11. 1998) v němž si stěžuje na to, že ji jakýsi pan Josef Froněk z Plzně celá léta odmítá zaregistrovat k pobytu ve městě, kde se narodila, s poukazem, že nemá Osvědčení o českém občanství. Jeden z nich si vymýšlí. Jelikož občanství nelze nabýt (udělením) bez trvalého pobytu je zřejmé, že osvědčení o občanství nemůže být pro povolení k trvalému pobytu požadováno a nemůže být tudíž ani vedeno mezi doklady, které takové povolení vyžaduje. Nezjistit si co a jak a nechat se několik let odbývat, je trestuhodné. Je zřejmé, že § 7(1) není pro kauzu Čechoameričanů příliš slibný. Leč existují dvě výjimky. První se týká požadavku (a) na nepřetržitý pobyt. Paragraf 11 vyjmenovává celkem sedm různých, na sobě nezávislých okolností podle nichž může Ministerstvo vnitra prominout tuto čekací lidem, kteří mají trvalé bydliště v ČR. Mezi nejvýznamnější patří narození na území České republiky (§ 11(1) písm.a).

To je ovšem pořád málo, protože klíčová je podmínka § 7 (1) písm. b. Ministerstvo vnitra může tuto podmínku prominout podle § 11 (2):

"Ministerstvo vnitra může dále prominout podmínku stanovenou v § 7 ods. 1 písm. b, má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu pěti let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento stát odmítá vydat doklad opropuštění žadatele ze státního svazku."

Poznámka: Není zcela jasné, zda lze pomocí § 11 (1) prominout minimální délku trvalého pobytu zmíněnou v § 11(2).

Z analýzy Zákona 40/1993 Sbírky vyplývá několik velmi zajímavých věcí:

1) Zákon nepřipouští dvojí občanství - kromě dvou explicitních (a,b) a dvou implicitních výjimek (c,d): Dvojí občanství může mít pouze ten, kdo k původnímu státnímu občanství České republiky získal státní občanství jiného státu

(a) narozením nebo

(b) sňatkem nebo ten,

(c) komu předpisy státu v němž je státním občanem, neumožňují propuštění ze  státního svazku, nebo

(d) tento stát odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku.

2) Pokud existuje větší počet státních občanů České republiky, kteří mají dvojí občanství, znamená to buď, že české úřady samy nedodržují zákon 40/1993 Sbírky, nebo velký počet žadatelů získal státní občanství protizákonně na základě tvrzení, že nemůže z jiného státního svazku vystoupit nebo takové potvrzení získat (obé se dá lehce ověřit dotazem na příslušném velvyslanectví).

Jelikož vystoupit ze svazku USA je nepochybně možné, nemají Čechoameričané naději na získání státního občanství České republiky podle zákona 40/1993 Sbírky, ledaže se vzdají státního občanství Spojených států, nebo jim tamní úřady odmítnou vydat příslušný doklad o propuštění ze svazku USA.

3) Pokud jde někomu jen o restituce, musí najmout právníka, který šikovně napadne zákon, který omezoval právo na restituce pouze na státní občany České republiky, případně České a Slovenské Federativní Republiky jako protiprávní.

4) Pokud byly podmínky pro nabývání a pozbývání státního občanství ČSSR a později České a Slovenské Federativní Republiky shodné s podmínkami zákona 40/1993 Sbírky (až na Část třetí), pak je pravděpodobné, že existuje mnoho lidí, kteří získali jmenované občanství neoprávněně a s tím i výhodu jak při získání státního občanství České republiky (pouhým prohlášením podle § 6 (1)) tak při restitucích.

5) Jsou-li určité právní skutečnosti, například vlastnictví půdy nebo nemovitostí, vázány na státní občanství ČR, pak ze skutečnosti, že občanství lze podle zákona pozbýt, nutně vyplývá potřeba zákona, který určuje, jakým způsobem se takové vlastnictví udržuje v českých rukách.

Jiří Jírovec

Martin Pilař, Ostravská univerzita

(Dr. Martin Pilař je na studijním pobytu na Glasgow University.)

"Být v undergroundu" může pro Brita znamenat různé věci. Jedním z nejběžnějších významů je používat určitý druh dopravy. V daném případě jde o způsob přemisťování lidí, který je z povrchu neviditelný a používají jej hlavně uspěchanci. Tady v Glasgowě, kde má underground jedinou kruhovou trasu, se cestující může neustále vracet na počátek svého putování (což platí zvláště pro ospalce a pro loudaly). Avšak - jak nás poučují filosofové - pohyb v kruzích není naprosto marným způsobem putování. Zdá se, že přinejmenším pro umělce a humanitní učence je vůbec jedním z nejdůležitějších druhů lidského pohybu. Londýnský "underground" se od glagowského poněkud liší. Nabízí poutníkovi možnost dostat se na určité místo, jež je naprosto odlišné od výchozího bodu cesty. Stručně řečeno, pouť londýnským undergroundem je možno započít v určité stanici A a zakončit ji v cílové stanici B. Zároveň bychom však neměli zapomínat, že i v Londýně existuje Circle Line, jež působí tak trochu jako nevlastní otec vzdáleného glasgowského příbuzného. Ale nemějte obavy - nehodlám vás obtěžovat semiotikou cestování. Ta už byla mnohokráte popsána (např. Rolandem Barthesem) a mimochodem i semiotika pražského "undergroundu" a totalitních názvů jeho stanic byla výstižně zachycena v jednom z esejů Vladimíra Macury.

Rád bych vám nabídl pár základních informací o tom, čemu se stále častěji říká fenomén českého literárního undergroundu. Poté co v srpnu 1968 skončilo "pražské jaro", začalo být anglické slovo "underground" používáno tak často, že po listopadu 1989 opravdu nebylo snadné pochopit, co vlastně český mluvčí oním "undergroundem" míní. Jasné bylo jen to, že pravděpodobně nemá na mysli způsob dopravy, protože pražskému "undergroundu" se v tomto případě říká "metro". Spektrum možných významů slova "underground" v češtině se tím poněkud zužuje. Avšak jakýkoliv optimismus by byl předčasný, protože výraz český politický a kulturní underground nabízí tak širokou škálu významů, že jej dokonce ani nyní není snadné definovat. Když např. čteme anglické reklamy na torontské nakladatelství 68 Publishers ze 70. a 80. let, jsou nám zde nabízeny "knihy v češtině - od předních současných českých spisovatelů jak z pražského undergroundu, tak v exilu". Avšak když si literární historik podrobněji prostuduje seznam zde doporučovaných autorů, nalezne v něm jméno jediného představitele toho, čemu se nyní říká český literární underground. Je to jméno Egona Bondyho, jenž je rovněž znám jako téměř legendární postava některých próz Bohumila Hrabala. Z osobní rozpravy s Bondym vím, že nedal souhlas k publikaci svých rukopisů v Kanadě a že dokonce ani nevlastní výtisky dvou knížek, jež byly vydány přičiněním Josefa Škvoreckého a jeho manželky. Teprve v 90. letech se začaly rozlišovat rozdíly mezi širším a užším významem slova "underground" a užší význam tohoto pojmu začal být vnímán jako termín poukazující k určitému literárnímu fenoménu. Ačkoliv systematické studium tohoto fenoménu není příliš daleko za svým počátkem a ačkoliv tento fenomén není záležitostí velmi vzdálené minulosti, myslím, že je definovatelný. Pokusím se o to později.

Nyní mám pocit, že by za dosti obecným úvodním odstavcem mého eseje mělo následovat něco konkrétnějšího. Hovořím-li o literatuře, měl bych používat texty. Svou pozornost proto v následujících okamžicích zaměřím na dvě básně. České čtenářské obci nejsou obecně známé a opravdu jim nepřeji, aby se ocitly v českých učebnicích a antologiích. Nemám rád pojem "typizace", jenž byl tolik oblíbený mezi falešnými věštci socialistického realismu. Doufám, že tyto texty nejsou typické! Předkládám vám je jen z přesvědčení, že čímsi provokují, možná aspoň dojímají.

Lepidoptera sum
Ivo Vodseďálek

Dnes to mají redaktoři těžké
Měli by zaujmout rozhodné stanovisko
kdo vlastně má být tištěn a kdo ne
Někdo je v emigraci a nadává nám
jiný tam píše ale je hodný
Stejné je to doma
Někteří ještě vůbec nebyli
jiní zase přestali být publikováni
Někteří z nich zlobí
jiní jsou hodní
Ti netrpěliví z nich
se vydávají sami
Čte to pár desítek lidí
a zatím je to zřejmě tolerováno
Já píši již čtyřicet let
Leč nepublikuji ani oficiálně ani v samizdatu
Necítím to jako podstatné

Četl jsem o zvláštním jevu
který byl nazván motýlí efekt:
"Jestliže dnes v Pekingu
zatřepetá motýl svými křídly
může to ovlivnit příští měsíc
počasí v New Yorku"

Velmi pozorně sleduji současné myšlení
a nabývám jistoty
jsem o tom hluboce přesvědčen
že pohyb mých myšlenek
před desítkami let
nezůstal bez vlivu

Moje ctižádost
není založena na obecné popularitě
ale v zanechání stopy
ve vašem
uniformovaném vědomí

17.XI.1988

Tuto báseň napsal Ivo Vodseďálek přesně jeden rok před "sametovým převratem" v listopadu 1989. Jde o silně autobiografický text bez poetické nadsázky. Je ho možno číst jako určité "totálně realistické" prohlášení. V prostoru mezi řádky můžeme vyciťovat autorovu hrdost, že po čtyřicetiletém psaní do zásuvky zůstal věrný svému vysoce etickému postoji k psaní. Jeho básnická konfese před nás klade důležité otázky: Můžeme dosáhnout pravdivého obrazu vývoje české literatury, jestliže budeme pokračovat v jejím schematickém a běžně užívaném dělení do tří proudů: oficiálního, samizdatového a exilového? Je naprosto nezbytné publikovat, aby člověk nezůstal beze vlivu na chod věcí? Je cennější, když se člověk snaží proslavit, nebo když své myšlenky sdílí jen s hrstkou přátel? Vodseďálkovy otázky jsou zapeklité a nepatří k nejpříjemnějším. Nemohu vám slíbit, že je uspokojivě zodpovím. Ale jakožto literární historik vám naštěstí mohu nabídnout alespoň pár základních faktů o Ivu Vodseďálkovi. Byl zakladatelem a vydavatelem samizdatové edice Půlnoc, která existovala v letech 1950-1955, a spolu s Egonem Bondym rovněž jejím hlavním autorem. Mezi hosty edice Půlnoc nalezneme rovněž Bondyho přítele Bohumila Hrabala, jenž byl neoficiálními literárními aktivitami z počátku 50. let hluboce ovlivněn. Vydaný titul míval jen okolo pěti kopií, protože hlavním účelem edice nebylo texty nabízet širší čtenářské veřejnosti, ale zabránit jejich případnému zničení tajnou policií. (Proto by se jaksi nehodilo srovnávat edici Půlnoc s četnými a šířeji známými samizdatovými edicemi ze 70. let.) Vodseďálek vstoupil do kontextu tištěné literatury v roce 1992 pěti svazky svých sebraných spisů. Nepochybně to byl jeden z nejméně obvyklých debutů v české literatuře. Nejvlivnější a nejpodstatnější sbírky jeho básní pocházejí z počátku 50. let (Trapná poezie, Kvetoucí Ukrajina, Smrt vtipu! aj.) a z jeho pozdní tvorby (Přiznání, Ztracená opatrnost, Protistátní zvyknutí). Když si to vše shrneme, vidíme, že Vodseďálek byl spolu s Bondym a Hrabalem jedním z průkopníků českého literárního undergroundu, byť Hrabal porušil jeho nepsané zákony již na počátku 60. let, kdy přistoupil na oficiální publikaci cenzorovaných textů.

Jednorožec
Věra Jirousová

Deset dívek leží na podlaze
jejich natržená pohlaví se rudě usmívají
jedenáctá ne, ta je panna
její bledá kunda je magnolie
co chytá ranní rosu

Můj jasně bílý roh leží v jejím klíně
hladký a podivuhodný odpočívá v oblaku její vůně
na úsvitu jej náhle pevně uchopila
a prudce si ho tam vrazila

Ptáci za oknem začínají zpívat
v krvavě rudých růžích
se směje jednorožcova panna

(1970)

Tato báseň Věry Jirousové byla zhudebněna legendární undergroundovou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe na počátku její umělecké dráhy. Jsme zde svědky několika tendencí, jež se často projevovaly v druhé vlně undergroundu po r. 1968.

V prvé řadě si všimněme snové atmosféry (částečně ovlivněné americkým psychedelickým rockem) do níž se prolínají hovorové výrazy, čímž je dosahováno burcujících kontrastů. (Je nezbytné dodat, že se české undergroundové skupiny kromě psychedeliky inspirovaly rovněž newyorskou avantgardou, již představovali Andy Warhol, Lou Reed, Nico aj.)

A za druhé nepřehlédněme, že kořeny básně Věry Jirousové čerpají sílu z typicky evropských tradicí - ze staré řecké mytologie a z dekadentních tradic "konce století". Mytologická a dekadentní inspirace se v následujících desetiletích projevila jako velmi plodná a je zapotřebí podotknout, že vůbec nebyla způsobena studiem postmoderní filosofie. Šlo o cosi naprosto spontánního. Nejlepší autoři třetí generace českého undergroundu tuto tendenci v 80. a 90. letech nadále rozvíjeli a vytvořili díla pozoruhodné kvality. Vysoce ceněn je román Jáchyma Topola Sestra, jehož děj je zasazen do hospodářských a politických zmatků v Praze po listopadu 1989. Román nabízí mj. velmi zvláštní propojení mýtů severoamerických Indiánů s typicky katolickým chápáním náboženství, jež symbolizuje Panna Marie Czestochowská. Jeden z nejoblíbenějších českých básníků současnosti (zvl. mezi mladými lidmi) používá pseudonym J.H.Krchovský, jenž sám o sobě zní dosti dekadentně. Básníkova dekadentní stylizace je patrná i z jeho fotografického portrétu, který je opakovaně přetiskován na obálce všech jeho sbírek.Jeho verše vyznačující se nikdy nekulhajícími rytmy a libými melodiemi nabízejí bezpočet příkladů dokonalého básnického řemesla. Avšak zvláště ve významově zatížených rýmech nebo v závěrečných verších dokáže Krchovský šokovat čtenáře překvapivým použitím hovorového nebo vulgárního výrazu.

Ale vraťme se k psychedelické básni Věry Jirousové z r. 1970. Naší pozornosti by nemělo uniknout, že ji do angličtiny přeložil Paul Wilson, kanadský rocker, který žil v Praze a po nějaký čas vystupoval s Plastiky. Poté co vyšla Charta 77, byl přinucen k vystěhování z Československa. Výborná znalost hovorové češtiny mu umožnila stát se významným překladatelem Hrabalova díla do angličtiny (např. Obsluhoval jsem anglického krále). I z amerického kontinentu podobnými překlady nepřímo poukazuje na spojnice mezi autorským okruhem edice Půlnoc z počátku 50. let a novou vlnou undergroundové aktivity na počátku 70. let.

Poté co jsme získali určité množství poznatků o poetice undergroundu, můžeme se pokusit o oddělení fenoménu českého literárního undergroundu od širšího významu slova "underground". Martin C.Putna, představitel mladší generace katolické kritiky, je autorem eseje nazvaného Mnoho zemí v podzemí. Zdůrazňuje v něm, že za součást undergroundu by se měli považovat hlavně jedinci, kteří dobový hodnotový systém opustili vědomě. Jedinci, jimž byla zakázána činnost jen v důsledku politického převratu, by naopak neměli být vnímáni jako součást undergroundu. Hlavní podmínkou undergroundu je vědomé odmítnutí tzv. "normálního světa", jehož hodnotami je underground naprosto zhnusen. Putna hovoří o čtyřech krocích, jež obvykle člověka do undergroundu dovedou:

1) zhnusení oficiálním světem a jeho kulturou

2) odchod z něj

3) sdružení s lidmi téhož mínění

4) vytvoření jiného světa (paralelního) s jinou kulturou a jinou hodnotovou škálou

Putna si dále uvědomil, že i po zúžení záběru na jedince, kteří vědomě opouštějí zavedený systém hodnot, je spektrum nejrůznějších "undergroundů" neobyčejně široké. Lze do něj zahrnout např. starořecké kyniky, nejrůznější reformní proudy v církvích, sekty, ale také nonkonformní seskupení z minulých desetiletí jako americké beatniky, hippies, punkery, protikomunistické disidenty a v neposlední řadě rovněž český underground. Putna měl naprostou pravdu, když český underground oddělil od obecných významů téhož slova. Pojem český underground se totiž postupně ustaluje v označení literárních (i šířeji kulturních) aktivit, které mají cosi společného:

O činnosti autorského seskupení kolem edice Půlnoc čeští čtenáři nevěděli, avšak medium rockové hudby bylo v 70. letech tak rozšířené a oblíbené, že je žádná cenzura nemohla zrušit. S jistou mírou nadsázky by bylo možno konstatovat, že se první vlna undergroundové literární aktivity zakládala na činnosti několika nezávislých umělců, kteří navštěvovali stejné kavárny a hospody a jimž se dařilo chránit své texty před zničením. Druhá vlna undergroundové činnosti měla jisté rysy šířeji zakotveného hnutí. To obsahovalo i určité politické prvky, byť málokdy přesahovaly touhu po co největší umělecké svobodě, kterou Husákova vláda neumožňovala. Soudní proces s členy undergroundových rockových skupin v r. 1976 způsobil vlnu solidarity mezi politickými disidenty a byl důležitým impulsem k vytvoření organizované opozice známé jako Charta 77. Většina rockerů po propuštění z věznice podepsala Chartu, což by rovněž mělo být chápáno především jako projev solidarity. Představitelé undergroundové kultury cítili, že jejich místo není v řadách stínového establishmentu. Jejich ambice byly hlavně v oblasti umělecké, později rovněž duchovní, nikoli však vysloveně politické. Ivan Martin Jirous často opakoval (zvláště po návratu z druhého pobytu ve vězení), že pojem underground je založen na "vědomém intelektuálním úsilí" a na duchovních kvalitách života.

Rockeři a jejich fanoušci často mívají dost provokativní image. Snad i proto musel I.M.Jirous často čelit výtkám směrovaným vůči domnělému negativismu a nihilismu, a to dokonce i ze strany některých zakázaných intelektuálů (např. od Václava Černého). Václav Havel - jakožto umělec i jako politik - hluboce sympatizoval s touhou po svobodě, kterou nacházel v hudbě i v textech undergroundových umělců. V eseji o rockovém projektu Plastiků nazvaném Hovězí porážka (1984) napsal: "...nemyslím, že je to hudba nihilistická. Cítím naopak cosi hluboce osvobozujícího, očistného, povznášejícího a svým způsobem spásonosného v tom, že je tu bolest života takto tvrdě vykřičena, takto sugestivně zpřítomněna, takto varovně zjevena. (...) Zdá se mi, že dokud je člověk schopen takto hrát a zpívat, nemůže být ještě vše ztraceno."

O disidentech i o undergroundu je možno hovořit (a Václav Havel tak často činil) jako o paralelní polis, neboť příslušníci obou společenství protestovali proti nedostatku politické a umělecké svobody v komunistickém státu. Proto byla kultura této polis rovněž často nazývána paralelní kulturou. Aby byl terminologický zmatek dovršen, přišel I.M.Jirous s novým termínem druhá kultura: "Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče."

Když dojde k podobnému terminologickému chaosu, bývá užitečné pokusit se o výstižnou a zároveň obecně srozumitelnou definici. Cosi podobného jako první učinila Johanna Possetová ve své diplomové práci o českých samizdatových tiskovinách, jež vznikla na Vídeňské univerzitě. Po prostudování bohatého literárního materiálu charakterizovala český underground v několika bodech. Její náčrt hlavních rysů českého literárního undergroundu je vcelku výstižný, ale pro větší srozumitelnost jednotlivé body okomentuji:

1) Radikální odmítání jakéhokoliv nátlaku

Tato zásada by neměla být vnímána v prvé řadě jako politický postoj související se slavnými myšlenkami Gándhího. V méně nápadné významové vrstvě této zásady lze tušit určitý postoj k tzv. kulturní kontinuitě, která může uměleckou svobodu výrazně omezovat. Představitelé undergroundových literárních aktivit se nechtěli stát součástí kulturní historie. Jejich odpovědí na útlak ze strany komunistické kulturní politiky nebyl otevřený a organizovaný politický boj. Rozhodli se establishment ignorovat. Pro úřady byl takovýto postoj nepřijatelný, a proto se pokusili underground zničit zatýkáním, vězněním a násilným vystěhováním z Československa.

2) Zřeknutí se závazného uměleckého programu

Autoři edice Půlnoc přišli s uměleckými programy "totálního realismu" (Egon Bondy), "trapné poezie" (Ivo Vodseďálek) a "explosionalismu" (Vladimír Boudník). Tyto individuální programy spojovala potřeba vymanit ze surrealistického vlivu. Žádný z nich nebyl chápán jako cosi závazného pro ostatní. V undergroundu 70. a 80. let došlo k oživení poetiky pozdního surrealismu, ale hlavně "totálního realismu" a "trapné poezie". Avšak tyto způsoby vidění reality a jejího uměleckého vyjádření nebyly považovány za důležitější než jakékoliv spontánní, třebas i "naivistické" psaní.

3) Zdůrazňování autentičnosti v životě (alternativní životní formy, např. komuny)

4) Zdůrazňování autentičnosti v umělecké tvorbě (realismus, užívání hovorového jazyka a slangu, porušování společenských a kulturních tabu)

U tohoto rysu je třeba zopakovat, že nebyl pro undergroundové literáty naprosto závazný. Jako příklad vybočení z této zásady mohou posloužit některé estétsky kultivované básně neodekadentů. Užívání hovorového jazyka a slangu bylo čímsi naprosto přirozeným, protože jádro undergroundu (zvl. v 70. letech) se skládalo hlavně z mladých dělníků bez vyššího vzdělání. Ti - s výjimkou několika vůdčích osobností - neměli pražádné intelektuální ambice. Potenciální čtenářstvo undergroundové literatury se skládalo hlavně z členů "veselého ghetta". Undergroundoví autoři psali hlavně o "ghettu" a pro "ghetto". Skutečnost, že se některé "klasické" tituly undergroundové literatury pomalu, ale jistě stávají součástí celku národní literatury, je svým způsobem jedním z typicky středoevropských paradoxů.

5) Vymezení vůči totalitním strukturám

V každém případě se zdá, že pojem "veselé ghetto" již patří minulosti. Podle mého názoru stojí nyní český underground před dvěma základními možnostmi, kudy by se mohl dále ubírat. První varianta je "londýnská", druhá "glasgowská". Pár osamělců pravděpodobně zvolí "londýnský" způsob cestování. V přeplněném undergroundu si budou razit svou vlastní, "nezávislou" uměleckou cestu (jako např. Jáchym Topol a J.H.Krchovský v nedávných letech). Ostatní si vyberou glasgowský underground a budou se pořád vracet k počátkům, jež vyznačily zakladatelské osobnosti českého literárního undergroundu. Oba tyto druhy pohybu undergroundem mohou přinést pozoruhodné výsledky. Možná nikoliv vrcholně cenné z hlediska "posvátných" hodnot národní literatury, ale určitě velmi cenné pro autory samotné a pro okruh jejich přátel.

Post scriptum:

Dočetli jste text, který je českým překladem mé anglicky napsané přednášky. Jejím cílem bylo poskytnout kolegům z katedry slovanských jazyků a literatur na Glasgowské univerzitě přehledný souhrn základních informací o české undergroundové literatuře a především o současném chápání tohoto pojmu. Žádné menší, ale ani větší cíle tento text nemá.

Martin Pilař

Jak je to s Václavem Havlem a jeho elitářstvím? Odpověď Jindřichu Paříkovi

Michal Kubálek,Praha

Vážený pane Paříku,

co kdyby to s těmi intelektuály a elitáři bylo malinko jinak?

Z Havlových úvah o úloze a odpovědnosti intelektuálů v dnešním světě necítím žádnou nadřazenost ani implicitní tvrzení o tom, že popovičtí strejdové jsou horší či méně hodnotní nebo hloupější než intelektuálové z Fóra 2000. A už vůbec se to netýká dovedností či mravních kvalit.

Pokud to dobře chápu, tak problém s intelektuály je ten, že v moderní společnosti jsou to oni, kdo formulují koncepce a myšlenky, vytvářejí žebříčky hodnot, pojmenovávají společenské jevy, vyjadřují se k světovým záležitostem. V tom je skryta nesmírná síla, koneckonců komunismus jako světový systém byl nejdřív intelektuální koncepcí, základní směrování poválečné zahraniční politiky USA (a tím i dějiny světa) ovlivnil jeden článek shrnutý v telegramu, neoklasická ekonomie, jejíž jste příznivcem, je výtvorem intelektuálů a její uplatňování mění svět.

Intelektuálové jsou tedy ti, kdo produkují články, myšlenky a ideje, které jsou považovány ostatní společností za relevantní, za takové, o kterých stojí za to diskutovat a které tím pádem ovlivňují svět.

Tím netvrdím, že by třeba hospodská myšlenka popovického strejdy nebyla leckdy pozoruhodnější, jenže o ní se prostě diskutovat nebude, protože strejdu nikdo nezná a on není ověšen tituly anebo ho osud nevynesl na takové místo, z jakého je lidem nasloucháno. Tak to je, i když to třeba není pěkné či spravedlivé.

No a Havel říká: právě proto, že intelektuálové mají takovou moc a možnost ovlivňovat lidské osudy, mají také obrovskou zodpovědnost. Opět upozorňuji kolik životů stálo uvádění některých intelektuálních myšlenek do praxe. Téhle zodpovědnosti se intelektuálové nemohou zříci a já jsem velmi rád, že na o tom Havel často mluví.

Popovický strejda má tu výhodu, že jeho zodpovědnost je menší, anžto nemůže napáchat takové škody. Takže intelektuálové jsou opravdu nebezpeční, ale ne proto, že by se nutně museli považovat za nadřazené (no někteří asi ano, ale to právě tak i někteří strejdové a zrovna Havla bych z pocitu nadřazenosti rozhodně nepodezíral), ale proto, že mohou setsakra ovlivnit svět, který my ostatní obýváme.

Pokud si toto alespoň někteří z nich uvědomují, je to dobře, a pokud Havlovi projednou odpustíte, že se kdysi nelichotivě vyjádřil o Vašem panelákovém bytě, tak možná uznáte, že dobře činí. S Vaším odmítnutím elitářské dělby občanů rozhodně souhlasím, pokud tím mínite, že intelektuálové nejsou ani chytřejší ani mravnější či hodnotnější než ostatní, ale to Havel nikdy a nikde netvrdil, šlo skutečně o to, že mají větší možnosti ovlivňovat stav světa a proto mají také větší odpovědnost.

Michal Kubálek, Praha

P.S. O elitářství Václava Havla neustále káže Klaus, neboť je to kromě spiklenců a zrádců, sarajevského atentátu, hadovitého Luxe a socdemáckého předlistopadu nejobvyklejší harampádí z jeho stranické propagandy, nesebral jste to doufám u něj?

Čulíkovy analýzy článků o České televizi jsou povrchní, plytké a neslušné

Ivo Mathé

Vazeny pane Culiku,

obdivuji Vase nehynouci odhodlani vyprovokovat diskusi na tema televize v Ceske republice.

Zasel jste ve sve snaze jiz tak daleko, ze jste nejen akceptoval nesmyslny termin verejnopravni (vyraz prelozeny z nemciny nemuze vystihovat obsah, ale jen institucionalni ukotveni v pravnim radu), ale pracovne jste se priblizil i Vami pravidelne kritizovanym neduhum ceske zurnalistiky.

Jen namatkou - nelamete si hlavu nepresnosti udaju, povrchne studujete podklady, Vase analyzy jsou plytke a emocionalni, zdroje si zrejme neoverujete a dokazete je i ignorovat.

Nemohu Vam radit, ale myslim, ze takova mira empatie Vas diskredituje. Vzdy mne potesi jazykova kosatost Vasich textu, zelbohu jiz nekolikrat zneuzita k urazkam (napr.pi. Drtinove), a  rozzlobi narustajici deficit (Vasi) obycejne lidske slusnosti.

Dovolte mi kratce podporit shora vyjadrena tvrzeni strucnou reakci na Vas dnesni text o clancich v Reflexu a MFD (v mnohych pripadech bych Vas mohl doplnit argumenty dokazujicimi nehoraznost nekterych citatu prave v MFD).

Clanek Baldynskeho se zda byt silne ovlivnen nazory Ivo Matheho...

Kdybych mel moznost pana Baldynskeho jakkoli ovlivnit, predevsim by v jeho clanku nebyly blbosti, jako napr. ze Rada CT ma sedm clenu, nebo ze jeji mandat konci pristi rok. (Skoda, ze skutecnost neznate ani Vy.)

Mathe vystupuje neunavne a hlucne. Pripomina Vladimira Zelezneho.

Skutecne? Napr. stavem demagogickych verejnych televiznich vystoupeni 200: 0? Uz ani Vy nerozeznate slusnost od promyslene agresivity a podlosti?

Reklama pro I.M. "Ceskou televizi vybudoval od zakladu..." Skutecne? Kde jsou dukazy pro toto odvazne tvrzeni? Nebo je mozno v relativite ceske spolecnosti rici bez dukazu cokoliv?

Maly dukaz je nabiledni. Nahlednete do jakehokoli prehledu programu Ceskoslovenske a Ceske televize (doplneneho zaznamem vysilani libovolneho dne) na jare roku 1992 a zkuste porovnat nabidku sluzby verejnosti, t.j. kvalitu, kvantitu, rozmanitost, zanrovou pestrost, peclivy programming, profilovane okruhy, cetnost zpravodajstvi, obrazovou kvalitu technickou i vytvarnou, miru sluzeb divakum (skryte titulky, stereo zvuk, VPS, internet, teletext atd.), atd., se stavem prvniho ctvrtleti roku 1998. Pripominam, ze z onech sesti let mela CT cely petapul roku realne a vetsinou i nominalne (!) nizsi financni zdroje nez v roce 1992. O nyni vytracene vnitrni kulture firmy, jednoduche organizacni strukture, pracovnich vztazich a  modernich rozhodovacich postupech Vas ani presvedcovat neminim. (S jistym odstupem musim priznat zahranicnim pozorovatelum i nekterym svym kolegum opravnenost jejich rozpaku nad nasi skromnosti.)

"Pri lobbovani (se M.) podaril husarsky kousek - prosadit zvyseni ...poplatku pri zachovani jednoho procenta reklamy." To je nesmysl. Parlament kazdorocne od padu komunismu Ceske televizi koncesionarsky poplatek systematicky snizoval tim, ze ho nevyrovnaval s inflaci. M. se podarilo dosahnout jen castecneho nahrazeni tohoto dlouholeteho snizovani.

Ceska televize funguje az od 1. ledna 1992, po cely rok 1992 navic vedle Ceskoslovenske televize placene ze statniho rozpoctu. Televizni poplatek byl stanoven v roce 1991 (50 Kcs mesicne), nove pak az v cervenci roku 1997 (75 Kc mesicne) pri udrzeni stejneho limitu vysilane reklamy. Po celou dobu existence CT bylo na  vsechny jeji zdroje utoceno, prikladne panem Zeleznym na vsech urovnich a vsemi zpusoby. O udrzeni alternativniho zdroje, stejne jako o upravu vyse poplatku vcetne tzv. inflacni dolozky jsme vedli tuhy dlouhy, ale ferovy boj (pisemne dukazy jsou k dispozici v parlamentu) bez politickych slibu a vyhrozovani..

Pane Culiku, jste jediny a prvni, ktery si toho nevsiml a domniva se, ze bylo mozne vic.

...absurdita vyroku I.M., ktery tvrdi....ze v jeho ere patrila Jednadvacitka k nejkvalitnejsim poradum v evropskych televizich.

Absurditu musite prokazat Vy. Zatim vzdy pisete jen o jedinem kvalitnejsim poradu BBC, jenz jsem nikdy nezpochybnoval. Mozna, ze jste ani nemel moznost jine televizni vysilani v zapadni Evrope sledovat. Doufam jen, ze dnesni uroven Jednadvacitky, vkormidlovane do soucasneho bidneho stavu (navic vyjma Drtinove bidne moderovane, v neuveritelne spatne dekoraci a znelkach) pany Kytkou, Stroehleinem a Samalem, neodpovida Vasi predstave vice. To by skutecne bylo absurdni.

Mejte se hezky,

Ivo Mathe

Poznámka JČ.

To, že jsem poukázal na to, že parlament od začátku devadesátých let plánovitě ignorováním inflace snižoval České (a, pan Mathé správně zdůrazňuje, předtím Československé) televizi koncesionářský poplatek (inflace dosáhla od pádu komunismu v podstatě tři sta procent, byl-li poplatek v roce 1991 50 Kč a Mathému se ho v roce 1997 podařilo zvýšit na 75 Kč, znamená to, že v reálných cenách roku 1991 poklesl i po tomto zvýšení v roce 1997 na cca 25 Kč!), a že se Mathému nepodařilo parlament přimět, aby poplatek zpětně zvýšil na původní míru, neznamená přirozeně, že nevím, že Mathé za zvýšení poplatku usilovně bojoval. - Děkuji panu Mathému za upozornění na konkrétní faktografické nedostatky v Baldýnského článku v Reflexu: Britské listy nemohou dělat všechno a jde jim o koncepci a praxi televizního zpravodajství a publicistiky. Kdyby mohly být Britské listy zcela profesionální a nemusel se jejich redaktor při práci na nich rozhodovat, čemu dát dnes při redigování přednost a co pominout, zaznamenávaly by přirozeně vždycky i tyto detailnější chyby. Proto jsme vděčni panu Mathému za tato jeho věcná upozornění. - Důkazy pro "odvážné tvrzení" pana Baldýnského, že Ivo Mathé vybudoval ČT, v jeho článku skutečně žádné nejsou. - To, zda texty Ivo Mathého připomínají či nepřipomínají argumentací způsoby Vladimíra Železného, necháváme na úsudku laskavého čtenáře. JČ