Václav Klaus, jeden rok po svém pádu

Takto promluvil jeden stařec, který byl za život svědkem mnohého, napsal v listě Observer v neděli Andrew Marr: "Nejlépe je mlčet a zapomenout. A k zapomínání nedojde, postavíme-li lidi před soud." Řekl to před třemi lety Pinochet.

Zní to moudře, pokračuje Marr. Například je to velmi blízké názoru britské vlády, jak by se mělo postupovat v Severním Irsku. Lidi by se tam úmyslně měli snažit zapomenout na staré křivdy. Je zapotřebí kolektivního zapomnění, mají-li se společnosti uzdravit a být schopny jít kupředu. Pokud to znamená, že vrahové uniknou spravedlnosti, no, zralí lidé rádi vymění toto menší zlo za větší společenské dobro.

Stejným způsobem jsme skoro zapomněli na Pinocheta. Musel nám ho připomenout osamělý španělský soudce, Zkazil Pinochetovy výlety do obchodního domu Harrods, návštěvy u lady Thatcherové, semináře o chilské penzijní politice. Ale tři lordi se soudními pravomocemi v Horní sněmovně nezapomněli. A tak vypuklo peklo. Washington, stejně jako Latinská Amerika, budou šokovány tímto znovuotevřením Pinochetova případu. Chilská vláda také: britští vývozci, diplomatické a vojenské establishmenty i pravicový establishment osmdesátých let.

Evropa je, široce řečeno, na opačné straně. Zde vyvažují situaci zejména osobní přesvědčení britského ministra vnitra Jacka Strawa a prosby chilských pozůstalých.

Modelem konfrontace je denacifikace, vytvoření nové společnosti na základě jasného a všeobecného odsouzení předchozí společnosti. Daleko mimo německou zkušenost, velká většina našeho politického přesvědčení ohledně toho, co je správné a co je špatné, vyplývá z našeho odmítnutí zapomenout na Hitlera. V ceremoniích, ve filmech i v knihách úmyslně na Hitlerovy zločiny pořád vzpomínáme. Bez tohoto vzpomínání by byly základy moderního liberalismu suché a drolivé.

Konfrontace nemusí vést k popravám. S tím souhlasí mnoho Chilanů.

Opačný model má především Rusko. Tam se nikdo nepokusil záměrně odsoudit historické zlo. Stalinovi političtí dědicové zasedají v parlamentě a linou se z nich protižidovské a expanzionistické tirády, za něž by v Berlíně byli okamžitě zatčeni. Ruská elita se rozhodla ignorovat tlak nevyřešené historie na svých zádech a soustředit se, pokud to jde, na modernizaci a reformu.

Historie je křoví z ostnatého drátu: všude roste z krve a z nenávisti. Kdybychom vzpomínali na všechno, byli bychom zachyceni na jeho ostnech po celý život. Ale Rusové selhávají. Nestačí říct, zapomeňme. Otázka je: poučme se, co se stalo, a proč.

Pokud existuje historie, na jejímž průběhu se všichni shodnou, znamená to, že existuje vítěz, uzávěrka, morální poučení.

Zapomenout je náhražkovým, nedokonalým řešením. Je to přijetí neúplné totožnosti, ve veřejném i v soukromém životě.

Jestliže bude Pinochet postaven před soud, chilská armáda se možná pokusí o puč. Ale na druhé straně - jak to může pomoci Chile nebo Latinské Americe, budou-li se všichni vyhýbat temným stránkám její historie? Žádná tržní ekonomika nevydrží příliš dlouho bez liberální demokracie. Žádná demokracie nemůže bezpečně postavena na neprozkoumaných základech korupce a despotismu.

A o to právě jde. Spisovatel Mario Vargasa Lhosa nám připomíná, že Pinochetův příklad stále děsí Latinskou Ameriku. Pinochet byl vzorem pro vojenský puč v Peru v roce 1992 a pro pokusy o puč v tomto desetiletí v Guatemale, ve Venezuele, a inspiroval vojáky v Bolívii a v Colombii.

Rychlý hospodářský růst Chile a nepochybná obava z Allenda ve středních vrstvách znamená, že Pinochet zůstává populární. Ale Lhosa zdůrazňuje: "Kdyby byla vojenská diktatura nejrychlejší cestou k hospodářskému rozkvětu, Latinská Amerika, s historií plnou vojenských despotů, by byla nejmodernějším kontinentem. Ve skutečnosti je tato autoritářská tradice pro Latinskou Ameriku katastrofou. Nejenže vyvolala chudobu, korupci a utrpení, ale pravicové vojenské dikatury vyvolaly zároveň protidemokratická extrémně levicová hnutí."

Některé Pinochetovy stoupence zraňuje to, čemu bychom měli tleskat - totiž urážka a ztráta důstojnosti, kterou byl postižen nejen Pinochet, ale i celá chilská vojenská tradice a celé archaické vojenské parádní pochodování, zkorupované diktátorské armádní machismo Latinské Ameriky. Je zbytečné, zastaralé a nebezpečné. Je to pozůstatek studené války. To, co se nyní stalo s Pinochetem, je takové zostuzení pro jihoamerickou vojenskou tradici, jako byla porážka ve válce o Falklandské ostrovy.

Řekněme to jinak: Existuje riziko, že budou lidi umírat, vrátí-li se Pinochet triumfálně domů. Ne teď, prostě nevypočitatelně, v budoucnu, někde. Ale svět, kde bývalí masoví vrazi, kteří zastávali státní funkci, jsou mimo dosah zákona, a kde si udržuje tradice černých brýlí a vojenských bot určitou důstojnost a pověst, je nebezpečnějším světem pro chudé a bezmocné lidi než svět, v němž pinochetové se jednoho dne budou muset ze svých činů zodpovídat soudu.

Argumentovat, že Pinochet by měl jet domů, znamená tvrdit, že je nejlepší politikou zapomnění, že Pinochetovo dědictví není zlo, ale že je to dědictví smíšené, že ekonomický růst anuluje mučení a vraždy, že liberalizace trhu je důležitější než demokracie, že vojenský způsob vlády je dobrý.

Ano, mezinárodní život je plný přetvářky a každému se měří úplně jiným metrem. Ne, o tento problém si Britové neříkali. Ale nyní je Pinochet tady, máme ho, a máme povinnost jednat tak, jak my jednáme.

V historii ještě žádná země nezeslábla ani nezchudla tím, že se postavila na obranu demokracie. Nejsme rozkročeni nad celým světem. Jsme jenom bezvýznamná minimocnost ve stínu Spojených států.

Ale máme tady právo a zákonnost a máme vězení u londýnského soudu v Bow Street.

Případ Pinochet

Jan Čulík

(Napsáno 12. listopadu 1998 na žádost týdeníku Reflex. JČ)

Dvaaosmdesátiletý nemocný bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet spal nepokojným spánkem po operaci v osmém patře jedné londýnské kliniky, kde platil v přepočtu 18 000 Kč za noc za soukromý pokoj, když v pátek o půlnoci 16. října se v pokoji objevili dva pracovníci zvláštního oddělení britského ministerstva vnitra a doručili mu zatykač. Byli doprovázeni osmi diskrétně ozbrojenými strážemi a za nimi šel Marío Artaza, velvyslanec Chile ve Velké Británii.

Pouze o den předtím obdržel chilský velvyslanec od britských úřadů ujištění, že bude po operaci páteře, jíž se podrobil v Londýně, dovoleno generálu Pinochetovi, aby odcestoval zpět do vlasti. Situace se však změnila.

Španělský soudce Baltasar Garzón vydal v Madridu na Pinocheta onoho pátku večer mezinárodní zatykač. Vydal ho schválně pozdě v pátek, aby se proti zatykači nemohla postavit španělská generální prokuratura. Zatykač se týkal případu chilského státního příslušníka, který byl před lety údajně zadržen v Argentině, předán Pinochetově tajné policii DINA a usmrcen.

Pinochet byl stále ještě velmi silně pod vlivem sedativ, po operaci, které se podrobil o týden předtím, a trvalo další týden, než si uvědomil, že je zatčen. Kolem jeho osudu vznikla diplomatická a politická bouře, generál však nadále setrvával na soukromé londýnské klinice a nevěděl, co se kolem něho děje. Teprve v pátek 23. řijna Pinochet pochopil plně, že je zatčen. Z Chile za ním do Londýna přijela manželka Lucie a dvě jeho dcery a jeden syn. Pinochetův společník Miguel Schweitzer byl zatčením velmi rozhněván: poukazoval na to, že Chile velmi pomáhala thatcherovské Británii v době války o Falklandské ostrovy a že Pinochet měl Británii rád a důvěřoval jí.

Bývalý chilský diktátor cestoval do Británie často - považoval se za anglofila. Jezdil do Londýna hlavně proto, že tam dohlížel na vojenské dodávky pro chilskou armádu, zejména na práci na chilském raketovém systému jménem Blesk "země-země", který vzniká ve spolupráci s podnikem British Aerospace. "Přijel do Británie kupovat zbraně," potvrdil společník Schweitzer. "Nebyl v Británii na dovolené."

Pinochet navštívil Británii na podzim roku 1996 i 1997, loni to bylo pět měsíců poté, co labouristé zvítězili v květnu 1997 ve volbách a převzali od konzervativců moc. Labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook zahájil svou tzv. "etickou zahraniční politiku", přesto však britské vládě zjevně Pinochetovy styky se zbrojařskými továrnami firmy British Aerospace nevadily.

Brzo po příletu do Londýna letos na podzim se Pinochetovo chronické onemocnění páteře zhoršilo a musel se podrobit operaci. K akci se začali připravovat Pinochetovi nepřátelé. 14. října kontaktovali činitelé španělské policie v Madridu Interpol a uvedli, že chtějí Pinocheta vyslýchat ohledně mučení a vražd španělských občanů. Pak se dotazoval Scotland Yard britského ministra zahraničních věcí, zda poskytuje Pinochetův diplomatický pas generálovi imunitu před zatčením. Bez vědomí ministra zahraničních věcí Cooka informovalo ministerstvo zahraničních věcí britskou policii, že Pinocheta jeho diplomatický pas nechrání. Ministr vnitra Jack Straw musel zatčení Pinocheta povolit. "Je sice krásné, že Margaret Thatcherová proti tomu protestuje, ale byla to právě ona, která podepsala v roce 1989 smlouvu o vydávání mezinárodních zločinců, podle níž to musíme udělat," konstatoval Straw a dodal: "Ministr vnitra si musí dávat velký pozor: jinak by totiž za porušení zákona mohl skončit před soudem i on sám."

Jméno generála Pinocheta vyvolává dosud velmi silný hněv po celém světě zejména mezi příslušníky levice. Jeden britský pozorovatel poznamenal: "Pinochet sice hovoří o tom, jak má strašně rád Británii, ale měl by si uvědomit, že se Británie v některých věcech od Chile poněkud odlišuje: my jsme na našich fotbalových stadiónech nevraždili lidi ani jsme neznásilňovali a nemučili své politické odpůrce."

Pinochet uchvátil v Chile moc 11. září 1973 prostřednictvím násilného vojenského puče a ukončil tak tradici ústavní vlády ve své zemi. Shodou okolností to bylo v době, kdy v Československu vrcholila husákovská neostalinská propaganda, která si vytkla "boj proti diktátoru Pinochetovi" jako jedno z hlavních normalizačních hesel. Není tedy divu, že kritika generála Pinocheta může jít lidem v ČR, kteří v sedmdesátých letech zažili intenzívní protipinochetovskou propagandu, dosud velmi silně na nervy. Jak konstatoval jeden Čech, nyní žijící v Americe: "Většina obyvatelstva měla dojem: když okupant zvaný SSSR jeho pražští nohsledové jsou tak nešťastní z pádu soudruha Allenda, nemůže to být tak špatný vývoj věci. Tendence 'nepřítel mého nepřítele je můj přítel' platila i zde. Co jsme věděli o Chile a vůbec o světě z normalizovaných médií? Teprve na Západě jsem poznal, že protipinochetovský exil nebyli jen komunisté a tvrdí levičáci..."

Jak to tedy ve skutečnosti bylo? Po útoku na Allendův prezidentský palác, v němž prezident Allende zahynul, se stal Pinochet chilským prezidentem. Následovalo 17 let vojenské vlády v Chile.

Americký deník Washington Post charakterizoval vývoj v Chile takto: "Dr. Salvador Allende Gossens byl šéfem vládní koalice socialistů, komunistů, radikálů a křesťanských demokratů. V roce 1970 zvítězil Allende těsnou většinou v chilských volbách. Stal se tak prvním demokraticky zvoleným marxistou na západní polokouli. To znepokojilo demokratické vlády v regionu. Allende začal optimisticky realizovat socialistický vládní program: provedl agrární reformu, rozdělil velkostatky chudším lidem a drasticky změnil hospodářskou politiku. Znárodnil banky a převzal měděné doly pod státní správu, včetně amerických podniků. Vzrostla opozice vůči Allendovi v chilském Kongresu a Allende ztratil podporu armády.

Washington Post dále píše: Při puči, k němuž došlo v září 1973, ovládla chilská armáda, vycvičená a financovaná CIA, absolutní kontrolu nad celou zemí za méně než týden. Krvavá lázeň, která následovala, se ale nečekala. Nový vojenský režim organizoval razie, popravy, "zmizení", zatýkání a mučení tisíců chilských občanů. Vznikla intenzívní atmosféra strachu, která v zemi přetrvávala mnoho let. Obětí pronásledování bylo široké spektrum obyvatelstva: příslušníci indiánských kmenů, katolická církev, obyvatelé venkova, ale zejména odbory, vládní činitelé a levicové politické strany. Nejvíce lidí bylo zatčeno v prvních čtyřech měsících po Pinochetově puči. Podle organizace na obranu lidských práv Amnesty International a podle Komise pro lidská práva OSN bylo v tomto období uvězněno 250 000 lidí. Po celé Chile byly zřízeny koncentrační tábory.

Pinochet a jeho vláda rozpustili levicové strany a radikálně změnili hospodářskou politiku: omezili vládní výdaje a podporovali volné podnikání. Zlikvidovali parlament a ústavní soud a spálili občanský volební rejstřík. V roce 1974 byla oficiálně uznána chilská tajná policie DINA. Touto dobou se stávaly obětí vražd a "zmizení" v Chile i zahraniční státní příslušníci. Útlak polevil až koncem sedmdesátých let: podle oficiálních údajů nynější chilské vlády zemřelo nebo zmizelo za Pinochetovy vlády celkem 3197 osob. (Ukázky jednotlivých osudů mučených a vězněných lidí zveřejnila organizace Amnesty International na internetu.)

V roce 1980 vydala Pinochetova vláda pro Chile novou ústavu. Podle ní měl Pinochet zůstat prezidentem do roku 1989 nebo až do roku 1997 a teprve postupně se měla země vracet k demokracii. V roce 1980 postihla ale Chile hospodářská recese, a to vyvolalo protesty v ulicích. V roce 1988 zorganizoval Pinochet referendum, zda má vládnout dalších osm let. Referendum prohrál, avšak vyjednal si, že zůstane vrchním velitelem armády po dalších deset let (do roku 1998) a pak bude na doživotí senátorem.

Chile se vrátila k demokracii až v roce 1990, po sedmnácti letech diktatury. 11. března 1998 se generál Pinochet stal pouhým senátorem - to bylo jeho podmínkou přechodu Chile k demokracii - a zasedl v národním kongresu ve Valparaiso spolu s mnoha politickými představiteli, které jeho tajná policie pronásledovala a vyhnala do exilu.

Při příležitosti Pinochetova zatčení v Londýně přinesl britský i světový tisk znovu po letech svědectví drastického mučení za Pinochetovy hrůzovlády. Tak ve švédském tisku svědčila chilská exulantka o tom, jak byla zatčena za  členství v levicové organizaci MIR a za to, že se snažila založit zdravotní kliniku pro chudé lidi. Byla spolu s otcem unesena do vězení. Oba byli přivázáni k ocelové posteli. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Během deseti dnů jí také dávali hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Také pořádali předstírané popravy. Téměř okamžitě poté, co se vrátila domů, byla zatčena znovu - tentokrát chilskou policií. Byla odvezena na nechvalně známý fotbalový stadión, kde předtím Pinochetovi lidé zmasakrovali tisíce Chilanů. Strávila několik měsíců na samotce bez postele. Neustále ji tam bili. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho hodila do moře.

Velmi často byli zatčení mučení elektřinou, ve všech tělesných otvorech. Tak byl například opakovaně v Chile mučen britský makléř, šestadvacetiletý William Beausire, napsal v minulých dnech týdeník Sunday Times. O politiku se Beausire nezajímal: daleko víc ho bavilo jachtaření. Jenže měl smůlu: byl zatčen, protože jeho nejmladší sestra, Mary Ann, byla provdána za Andrese Pascala Allendeho, bratrance prezidenta Salvadora Allendeho, který zemřel při Pinochetově puči v září 1973.

Beausire se obával, že po něm proto půjde Pinochetova tajná policie, a tak 2. listopadu 1974 z Chile odcestoval - chtěl se usadit v Británii. Ale chilská policie našla číslo jeho letu v zápisníku jeho zatčené matky, vyslala pro něho tajné agenty do Argentiny, kde přesedal na letadlo do Evropy. Byl unesen zpět do Chile. Tajná policie se z Beausira snažila mučením dostat, kde se nachází Mary Ann. On to však nevěděl a po roce utrpení zmizel z povrchu země. Britský tisk píše i o případu britské lékařky Sheily Cassidyové, také mučené v Chile v roce 1975. Na základě těchto případů by prý mohl být Pinochet souzen i v Británii.

Pinochet nebyl dosud z Británie do Španělska vydán. Britský Nejvyšší soud v první instanci rozhodl, že má imunitu, protože v době, kdy došlo ke zločinům, z nichž je obviňován, zastával funkci chilského prezidenta. Proti tomu se však zvedla vlna protestů. Odvolaly se i španělské úřady a právník Alun Jones zastupující londýnskou policii a britskou prokuraturu Crown Prosecution Service argumentoval ve sněmovně lordů, že podle anglického zákona ani podle chilského zákona není mučení, unášení rukojmích či vraždy součástí funkce šéfa státu.

Orgánem odvolacího soudu je v této věci britská Horní sněmovna, která rozhodla, což je velmi nezvyklé, vyslechnout ústní argumentaci právníka zastupujícího Amnesty International. Přijme také písemné svědectví dalších humanitárních organizací.

Pozoruhodné je, jak silné záporné emoce vyvolalo prvotní rozhodnutí britského Nejvyššího soudu Pinocheta nevydat do Španělska k soudnímu stíhání. Tak konzervativní britský deník Daily Telegraph tiskl k věci takovéto dopisy čtenářů (tato reakce je z 2. listopadu):

"Rozhodnutí Nejvyššího soudu poskytnout Pinochetovi imunitu před stíháním je dobrou zprávou pro světové diktátory. Tímto rozhodnutím nyní poskytl britský Nejvyšší soud politický asyl všem megalomaniakům, kteří dokáží zavraždit dostatečné množství lidí, aby se na čas dostali k moci. Kdyby byli naživu Hitler a Pol Pot, mohli by radostně využívat této britské pohostinnosti. Saddam Hussejn a Slobodan Miloševič se jistě nyní připravují na odchod na odpočinek do Londýna."

Politika socialistického prezidenta Allenda byla možná nepraktická a necitlivě prováděná, vzhledem k tomu, že ve volbách zvítězil jen těsnou většinou. Je také pravda, že po omezení role státu v oblasti podnikání se za diktatury generála Pinocheta začala na určitou dobu zdárně rozvíjet chilská ekonomika.

Pinochet: je přípustné v zájmu ekonomického rozvoje zavraždit 3000 lidí?

Jan Čulík

(Zasláno do deníku Slovo, v reakci na  komentář Jana Stránského v tomto listě, "publicisty z Basileje".)

Slepý antikomunismus by neměl znamenat, že zavíráme oči před základními etickými principy a lidskými právy. Konec konců má české společenství docela slavnou tradici v Chartě 77, která od konce sedmdesátých let zdůrazňovala nadřazenost etických principů nad ideologií i přízemním mocenským politickým bojem.

Na nynější kontroverzi týkající se bývalého chilského diktátora Pinocheta bychom neměli pohlížet s ideologickými klapkami levice ani pravice. V záležitosti jde o něco docela jiného. Jak na to v neděli 29. listopadu poukázal britský týdeník Sunday Times, jde o střet objektivních etických principů s jinak dosti špinavými principy mezinárodní zahraniční politiky.

V sobotním vydání deníku Slovo (28.11.) rozděluje Jan Stránský případy světových vrahů - diktátorů na pravičáky a levičáky a stěžuje si, že - jak podle něho prý vyplývá z případu Augusta Pinocheta - bývalý chilský diktátor je britskou vládou internován "proto, že za jeho vlády byli lidé bez soudu odsouváni a jejich osudy jsou neznámy", zatímco pachatelé komunistických vražd a zločinů zůstávají nepotrestáni.

Obecněji pohlížejí západní komentátoři na případ Augusto Pinocheta bez ideologických brýlí. Tak britští pozorovatelé vesměs pochvalně poukazují na to, že když nyní rozhodli soudci britské Horní sněmovny, že má být Pinochet vydán k soudnímu stíhání, levicoví i pravicoví diktátoři si v budoucnu velmi rozmyslí vybrat si Británii pro své útočiště. Mimochodem, rozhodnutí britských soudců uvedlo britskou vládu do obtížné situace - soukromě konstatují ministři Blairovy vlády, že by pro ně bývalo jednodušší, kdyby soudci britské Horní sněmovny Pinocheta osvobodili. Nešlo o politické rozhodnutí, ale o rozhodnutí soudců.

Někteří velcí podnikatelé a čelní politikové se častěji stýkají s osobami s nepříliš čistou minulostí, a právě proto je pro mnohé nynější osud Augusto Pinocheta nepříjemný. Britští komentátoři například poukazují na to, že třeba francouzská socialistická vláda zastává k Pinochetově internaci vlažný postoj, protože Lionel Jospin, francouzský premiér, klidně v minulých dnech hostil na luxusní recepci konžského prezidenta Laurenta Kabilu, jehož režim je obviňován z vraždy 200 000 osob, které uprchly z Ruandy. V Belgii byl Kabila oficiálně obviněn z genocidy.

Obecně se usuzuje, že přísný postup britských soudců vůči Pinochetovi může znamenat výraznější prosazení etických principů v mezinárodní politice. Sunday Times se zmiňuje o tom, že není vyloučeno, že by mohl být pohnán k odpovědnosti například i Michail Gorbačev za vraždění civilistů v Lotyšsku, kde v roce 1991 sovětská vojska potlačila povstání. Souzen by prý mohl být i bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger za styky Spojených států s jihoamerickými diktátorskými režimy, nebo za vraždění v Kambodži.

Formulace Jana Stránského, že lidé byli za Pinochetova režimu "bez soudu odsouváni " je pozoruhodná. Jistě nemusíme souhlasit s kontroverzní socialistickou politikou Salvadora Allendeho a jeho vládní koalice socialistů, komunistů, radikálů a křesťanských demokratů. Marxista Allende však v roce 1970 zvítězil v Chile v demokratických volbách, i když jen malou většinou. Ovšem, bylo od něho zjevně nemoudré a ekonomicky pošetilé na základě jen malého volební mandátu prosazovat radikální vládní program. Allende provedl agrární reformu, znárodnil banky a převzal měděné doly pod státní správu, včetně amerických podniků. To přimělo Spojené státy, aby prostřednictvím CIA podpořily nespokojené pravicové síly v Chile, zejména armádu, která pod Pinochetovým vedením provedla ozbrojený puč. Allenda a jeho rodinu usmrtila a zavedla vojenskou diktaturu. Následoval tvrdý politický útlak, ale nejen levičáků, který CIA zřejmě nečekala. Obětí pronásledování bylo široké spektrum obyvatelstva: příslušníci indiánských kmenů, katolická církev, obyvatelé venkova, ale zejména odbory, vládní činitelé a levicové politické strany. Podle organizace na obranu lidských práv Amnesty International a podle Komise pro lidská práva OSN bylo po Pinochetově puči v roce 1973 uvězněno 250 000 lidí. Po celé Chile byly zřízeny koncentrační tábory. To, že kritiky Pinochetova režimu tehdy zneužíval pro svou propagandu husákovský normalizační režim, a dodnes může jít lidem tato kritika na nervy, by nás nemělo mást. Podle oficiálních údajů nynější chilské vlády zemřelo nebo zmizelo za Pinochetovy vlády celkem 3197 osob.

V minulých týdnech přinesl světový tisk znovu svědectví drastického mučení za Pinochetovy hrůzovlády. Tak ve švédském tisku svědčila jedna chilská exulantka o svém mučení. Její otec se musel dívat, jak byla brutálně bita, pak znásilněna a pak opakovaně znásilňována obušky jejích mučitelů. Strkali jí obušky do pochvy až k děloze. Dávali jí také hlavu do igelitového pytlíku a ponořovali ji do vody, aby nemohla dýchat. Pořádali předstírané popravy. Když byla nakonec propuštěna, dověděla se, že chilská armáda zatkla jejího chlapce, rozřízla mu břicho, vytáhla mu ven střeva a zaživa ho z letadla hodila do moře. Často byli zatčení mučení elektřinou, ve všech tělesných otvorech. Britský týdeník Sunday Times psal o případu mučeného a posléze zmizelého britského makléře Williama Beausira, který se vůbec nezajímal o politiku. Měl však smůlu: byl zatčen a zavražděn, protože jeho nejmladší sestra byla provdána za bratrance prezidenta Allendeho.

Přispělo to k etičnosti mezinárodní zahraniční politiky, zůstal-li nejvyšší představitel takto vražedného režimu za své zločiny po desetiletí nepotrestán?

Jan Čulík

Popření Pinochetovy diplomatické imunity má obrovský význam v Jižní Americe

Pinochet: "Tři lordi - soudci nás dostali do šlamastyky, na kterou můžeme být hrdi"

Tři lordi - soudci, členové britské Horní sněmovny se soudcovskou pravomocí, kteří minulý týden rozhodli, že generál Pinochet může být vydán k soudnímu procesu do Španělska, neudělali jen to, že zanechali na stole britského ministra vnitra k řešení velmi složitý problém. Dostali zároveň celý zákon do velké šlamastyky. Na některých místech zákon ohnuli, jeho zbytek ignorovali a nakonec ho úplně odsunuli stranou, aby vyhráli nad starým mučitelem, který na ně arogantně dělal grimasy prostřednictvím armády drahých právníků. Toto století je plné příkladů, kdy soudci zkreslovali zákon, aby porazili levici. Je nádherné, když jsme svědky toho, že stejně kreativní nepořádné techniky jsou využity k tomu, aby bylo dosaženo morálního účelu, argumentuje Conor Gearty a pokračuje:

Od doby, kdy v roce 1976 shledala Evropská komise pro lidská práva Británii vinnou z mučení v Severním Irsku nebyl vydán v tak důležité právní oblasti tak dramatický verdikt. A britské soudy nikdy v demokratické éře nevydaly takový verdikt, který by se vyrovnal morální síle rozhodnutí o Pinochetovi.

Ti dva lordi - soudci, kteří vyjádřili názor, že by měl být Pinochet propuštěn, měli na své straně daleko kvalitnější právní argumenty. Všichni soudci souhlasili, že případ závisí na tom, zda lze tvrdit, že údajná Pinochetova účast na mučení, unášení obětí a na vraždách byly "činy, vykonávané jako součást jeho funkce hlavy státu". Je zjevné, že tomu tak skutečně bylo, v tom smyslu, že nešlo jen o zabíjení pro zábavu. Ani nešlo například o soukromý obchod s narkotiky, v jehož důsledku přišel panamský generál Noriega o imunitu u amerického soudu.

Dva lordi - soudci, lord Slynn a lord Lloyd, byli schopni poukázat na obrovské množství právní literatury, z níž vyplývá, že funkce hlavy státu občas zahrnuje vysoce nechutné a nezákonné činy. Jak poznamenal lord Lloyd, jakmile jednou přijmeme, že některé státní funkce jsou zločinecké, jak určíte, kde je hranice, které zločiny jsou dostatečně vážné, aby kvůli nim osoba ztratila imunitu, a které nejsou?

Tři soudci, kteří se svým většinovým rozhodnutím vyslovili pro vydání Pinocheta do Španělska, měli na to připravenou odpověď.  Podle nich jsou všechny staré zákony podřízeny novému kódu mezinárodních lidských práv. Podle lorda Nichollse, je nyní "jasné, že určité druhy chování, včetně mučení a braní rukojmích, jsou nepřijatelné, ať jde o kohokoliv". To se týká i Pinocheta, protože "opačný závěr by byl výsměchem mezinárodnímu právu". Lord Steyn se dotázal, jestli, pokud by Pinochetovi neměla být zrušena imunita, by býval byl Hitler také chráněn imunitou, protože jeho "konečné řešení", vyvražďování židů, bylo také Hitlerovým oficiálním rozhodnutím jako šéfa německého státu.

Je to sice hezké, když čteme ve zprávě ze soudního jednání takovýto zajímavý jazyk, ale není to o mnoho více než zvlášť emocionální rétorika nějaké diskusní komory. Jak na to jasně poukázali lordi Slynn a Lloyd ve svých dlouhých projevech, mezinárodní právo dosud zdaleka nedospělo do situace, kdy by bylo přijatelné, že zločinečtí a vražední čelní politikové na odpočinku mohou být stíhání a za své zločiny trestáni. Většina lordů- soudců však rozhodla, že mezinárodní právo do této etapy už dospělo.

I kdyby to nebylo pravda, bylo naprosto jasné, že britské zákony, které obsahují nyní různé mezinárodní konvence proti mučení, proti genocidě a braní rukojmích se explicitně netýkají bývalých šéfů států, alespoň nikoliv dostatečně jasně, aby to vyvážilo jasnou imunitu, kterou takovýmto osobám poskytují jiné zákony.

Takže ve snaze získat výsledek, o jaký usilovali, většina soudců musela ignorovat zavedené mezinárodní právo, ale i nepohodlné zákony, které před časem schválil náš údajně nezávislý parlament. Není divu, že údajně nejinteligentnější ze soudců, lord Hoffman, se rozhodl jen vyjádřit souhlasný názor, že Pinochet může být vydán do Španělska, ale nepronesl žádnou řeč: možná nechtěl riskovat, že by jeho morální intuice byla vyložena v tisku a jeho právní inteligence by ho pak mohla přimět přidat se na opačnou stranu.

To, v jakém stavu nyní zůstává zákon, je nejasné, ale širší dohady o jeho dosahu jsou většinou nesprávné. Nynější hlavy států si podržely absolutní imunitu. Bývalé hlavy států, které byli jen "obyčejnými slušnými zločinci" si budou i nadále moci jezdit nakupovat do londýnského obchodního domu Harrods. Jenom lidé jako Suharto z Indonésie si budou muset pozměnit své plány na dovolenou. Žádný demokratický politik není zranitelný, i když Nixonův vyslanec Henry Kissinger určitě doufá, že už všichni dávno zapomněli na Kambodžu.

Rozhodnutí britských soudců ovlivní osud jen hrstky starých vrahů a mučitelů, kteří volně cestují Západem, disponují vykradeným majetkem ze svých zemí a mají ruce zkrvavené vraždami svých spoluobčanů. Proč by nemohly být tyto osoby znepokojovány, obtěžovány, a pokud bude potřeba, proměněny v mezinárodní párie? Tím, že britští soudci v Horní sněmovně odemkli dveře, za nimiž se tito lidé tak dlouho ukrývali, a poslali těmito dveřmi státní prokurátory, vyslali britští soudci zprávu všem obětem mučení a jejich dlouho trpícím rodinám, že jsme alespoň nezapomněli a nedovolíme osobám, které páchaly tyto zločiny, aby je páchaly znovu.

Chile se octla v křížové palbě mezi národním a mezinárodním právem. Chile se dosud snaží hrát podle starých pravidel, zatímco kolem ní vznikají pravidla nová. Tato nová pravidla, která nyní byla tak dramaticky, i když volně, nastíněna, vyžadují, aby se národní zájem podřídil moci mezinárodního práva. Z tohoto hlediska by znamenalo propustit Pinocheta, protože to škodí Chile, jako propustit hromadného vraha Freda Westa, protože to poškozuje podnikatele v jeho rodném městě Gloucester.

Ať už to věděli nebo ne, tímto rozhodnutím většinoví soudci v Horní sněmovně proměnili suverénní státy v ekvivalent skupiny měst a okresů, které musejí plně respektovat tentýž zákon o lidských právech. Nyní bude vypuštěn do světa gang právních strážců, kteří budou stíhat a pronmásledovat diktátory na odpočinku, bez ohledu na to, kdo jsou jejich oběti a kde a kdy byly spáchány jejich zločiny a kde se ti diktátoři nyní nacházejí.

To je právě taková anarchie, jaké se svým vznikem snaží mezinárodní právo zabránit. Nemůže být dovoleno, aby trvala dlouho. Všichni soudci uznali, že ideálním fórem pro takovéto případy je řádně financovaný mezinárodní trestní dvůr s rozsáhlými pravomocemi a vynucovací mocí. Takové těleso pomalu vzniká v Římě po dlouhých měsících debat. Až vznikne, budeme vědět, že se svět stal bezpečnějším a civilizovanějším místem k životu.