Ne konfrontace, ale spiklenecké srozumění. Nevládní organizace, svoboda projevu a česká společnost
David Brown
(This article is available in English in the Electronic New Presence weekly.)
Zdá se, že české nevládní organizace nemají zájem o prosazování svobody projevu. Namísto toho, aby se stavěly vůči systému do konfrontace, s ním uzavírají spiklenecké srozumění a potlačují kontroverzní názory, jako jsou například názory šéfa extrémně pravicové Republikánské strany Miroslava Sládka.
Chcete-li být ve flóru, založte si nevládní organizaci (non-governmental organisation, NGO). Asi před rokem navštívila Prahu Hillary Clintonová a hovořila tady s nevládními organizacemi, George Soros financuje nevládní organizace po celém světě a prezident Havel podporuje nevládní organizace jako výraz obnovené české občanské společnosti.
Potíž ale je, že postavíme-li nějakému pojmu pomník, hrozí nebezpečí, že pomník spadne, a nevládní organizace nejsou v tomto smyslu vůbec výjimkou. Údajně existuje v České republice více než 30 000 nevládních organizací. Tento počet se často cituje jako důkaz zdraví a vitality české občanské společnosti.
Zdá se mi však, že vzhledem k tomu, že nevládních organizací je v ČR tak obrovské množství, jde přesně o opačnou záležitosti. Jednoduše to jenom ukazuje, že je pro mnoho lidí levnější a lehčí založit si soukromou firmu pod pláštíkem "nevládní" organizace. Je to jednodušší než muset jít do banky, shánět půjčky a založit si eseróčko. Tak je u samého jádra existence českých nevládních organizací od samého začátku podvod. To se také odráží v trvalé a oprávněné skepsi českých občanů vůči nevládním organizacím.
Stýkám se velmi často s českými nevládními organizacemi - legitimními i jinými - od té doby, co jsem v lednu 1996 přicestoval do České republiky. Teprve však, když jsem se asi před rokem účastnil diskuse u kulatého stolu ve Středisku pro teoretická studia Ivana Havla (bratra prezidenta Václava Havla), jsem zažil svého druhu prozření.
Tématem debaty byla svoboda projevu a lidská práva. Debatu vedl představitel American Civil Liberties Union, Amerického svazu pro občanské svobody. To je nevýdělečná organizace, která se věnuje ochraně a podpoře různých amerických ústavních problémů, zejména neomezované svobodě projevu. Debaty se účastnili Ivan Havel, představitelé různých nevládních organizací a další přítomní, kteří se o tyto otázky zajímají.
Představitel Amerického svazu pro občanské svobody probral metodicky a chronologicky různé slavné případy, týkající se občanských svobod, které tato organizace vyhrála u amerického Nejvyššího soudu, včetně vítězství pro rasové menšiny, invalidní Američany, a přirozeně i práva svobodně se vyjadřovat - bez ohledu na to, jak kontroverzní či urážlivé to může být. Přítomní poslouchali pozorně a zdálo se, že se zajímají.
V době, kdy se tato debata konala, na české politické scéně se odehrávala událost, která - alespoň v mé mysli, byla pro tuto debatu velmi silně relevantní.
Předseda české Republikánské strany Miroslav Sládek čelil trestnímu stíhání za nenávistný projev o Němcích, který pronesl na protestním shromáždění proti podpisu česko-německé deklarace.
Jinými slovy, dalo se argumentovat, že Sládek je stíhán přesně pro vyjadřování svého svobodného názoru, které chrání Americký svaz pro občanské svobody.
Názor Amerického svazu pro občanské svobody na svobodu projevu byl vždycky jasný: je vždycky lepší, aby společnost dovolovala i extrémně urážlivé a kontroverzní projevy, než aby je potlačovala. Americký svaz pro občanské svobody by byl proti tomu, aby policie Sládka zatkla, ale byl by velmi silně pro to, aby všichni, kteří odmítají Sládkovy nacionalistické bláboly, proti nim veřejně a při každé příležitosti vystupovali. Samozřejmě, to vyžaduje čas a úsilí.
Postoj mnoha poslanců v českém parlamentě a mnoha českých intelektuálů je, jak se zdá, tento: vzhledem k tomu, že se nechají řadoví občané v ČR lehce zmanipulovat, a nemají politické schopnosti pro rozlišování mezi legitimní politickou debatou a demagogií, je zapotřebí cenzury. Z amerického hlediska je takový postoj znepokojujícím způsobem elitářský, nemluvě o tom, že se dá argumentovat, že je to porušení lidských práv.
Po ukončení přednášky představitele Amerického svazu pro občanské svobody byl věnován čas dotazům z publika. Čekal, jsem, že se někdo zeptá, co si myslí Americký svaz pro občanské svobody o stíhání Miroslava Sládka. K mému velkému překvapení se na to nikdo nezeptal. Jak je možné, že to nebyla první věc, na kterou se nutně museli zeptat?
Nakonec jsem se o stíhání Miroslava Sládka zmínil v diskusi sám, a ukázalo se, že jsem o tom musel promluvit dvakrát, než začaly osoby u předsednického stolu chápat, proč je ta otázka relevantní.
Jak si začali přítomní uvědomovat, že má Americký svaz pro občanské svobody radikálně odlišné názory na svobodu projevu, než jaké zastávají oni, civěli na to s obrovským překvapením: "Vy snad chcete říci, že v Americe by vaše organizace, Americký svaz pro občanské svobody, někoho jako Sládka hájila?"
Ano. Podle americké ústavy, absolutně, bezpochyby.
Teď byla zase řada na mně, abych byl hluboce překvapen zjevným šokem, který utrpěli přítomní v místnosti. Konec konců, byli to vzdělaní a inteligentní lidé, zabývající se obranou lidských práv. Přece snad museli vědět, že svoboda projevu je snad nejdůležitějším rysem lidských práv a demokracie?
Některá lidská práva mohou být špatně dodržována a přesto ještě může fungovat demokracie, ale bez ničím neomezované svobody projevu nemůže demokracie existovat.
To neznamená, že nejsou v Americe lidé, kteří by argumentovali, že by se měl Sládek stíhat na základě skupinové pomluvy nebo na základě projevů nenávisti (i když pravděpodobnost úspěchu by byla neobyčejně malá).
Je zcela zjevné, že je nutno si uvědomit, že Česká republika, jako jiné evropské země, má jinou historii než Spojené státy. Zažila totalitní režimy a právem se obává fašismu. Tyto obavy však ve Spojených státech tak silně nerezonují. Tedy nejen Česká republika, ale i mnohé jiné evropské země by netolerovaly tak neomezeně svobodné vyjadřování, jaké existuje ve Spojených státech.
Když to však dáme stranou, přesto se mi zdálo nepochopitelné, jak je možné, že stíhání Miroslava Sládka jen za veřejný projev zanechalo intelektuály a aktivisty věnující se obraně lidských práv naprosto chladnými.
Bylo až trapně zjevné, že většinu přítomných v sále ani vůbec nenapadlo, že by bylo záhodno o Sládkově případě třeba jen vzdáleně uvažovat jako o otázce lidských práv. Namísto toho převažoval postoj: "Sládek je odporná osoba. Zase jednou překročil hranice slušnosti a je tedy trestně stíhán. Kde je problém?"
Ve Spojených státech by byla reakce organizací zabývající se obranou lidských práv na potlačení veřejného projevuz radikálně odlišná. Nevládní organizace by se předháněly v úsilí hájit Sládka u soudu. Hájili by ho nejlepší právníci v zemi, protože by šlo o soudní případ, jímž si lze vytvořit velkou právnickou pověst, anebo si ji alespoň posílit. Lidé by chtěli Sládka hájit nikoliv jako jednotlivce, ale protože by byli schopni abstrahovat od konkrétní osoby a vnímat obecnou otázku a její relevantnost pro věc lidských práv.
Představou, že by měla být hájena osoba, kterou mnozí považují za nepřijatelnou, se přítomní dosud nikdy nezabývali. Některé z nich to však nyní přece jen zaujalo. Pro jiné to byla i nadále znepokojující myšlenka. Nakonec řekl vedoucí představitel jedné konkrétní české nevládní organizace, že přece není možné zaujmout postavení, které je "útokem na zdravý rozum".
Tato poznámka mě znepokojila. Čím déle o ní přemýšlím, tím více jsem přesvědčen, že odráží hluboké neporozumění řádné role nevládních organizací. Ty musejí být agresívními zastánci kontroverzních a často nepopulárních myšlenek i osob.
Účelem moderní a efektivní nevládní organizace nemůže být bránit společenský (majoritní) konsensus. Právě naopak, účelem nevládních organizací je podporovat obecně nepřijímané, menšinové názory. Neznamená to, že by konvenčně přijímané názory nebyly pro společnost důležité. Jde o to, že ve většině případů nepotřebují být všeobecně přijímané názory veřejně bráněny.
Historicky bylo podle všeobecně přijímaného "zdravého rozumu" správné, že někteří lidé se rodili jako lordi, jiní jako otroci. Konvenční představy kdysi diktovaly, že někteří lidé se rodili jako otrokáři, jiní jako otroci. V Americe do roku 1954 diktoval "zdravý rozum", že je přijatelné, aby byli běloši a černoši vzděláváni v oddělených školách. Až do Zákona o občanských právech z roku 1964 diktoval "zdravý rozum" v mnoha jižních státech USA, aby existoval systém apartheidu, který skoro ve všech sférách života odděloval černochy od bělochů. Až do roku 1973 diktoval v mnoha amerických státech "zdravý rozum", že těhotná žena měla povinnost porodit své dítě, bez ohledu na okolnosti, za nichž otěhotněla, nebo na zdravotní rizika. "Zdravý rozum" také diktoval, že ženy neměly skoro žádná práva na pracovišti. Konvenční, obecně přijímané představy nejsou nutně vždycky správné. Konvenční představy také občas protiřečí lidským právům. Dokonce lze říci, že pokaždé, kdy bylo dosaženo významného vítězství v oblasti lidských práv, bylo to proto, že prohrály a musely ustoupit konvenční představy, to co "dá rozum".
Dá se spravedlivě konstatovat, že obhájci svobody projevu ve Spojených státech patří do dvou kategorií. Příslušníci jedné kategorie považují za vysoce potřebné bránit neomezené právo na svobodu projevu, protože svobodná debata a výměna názorů je nutností pro řádné fungující demokracii.
Jednotlivci a skupiny, kteří jsou ochotni útočit na "zdravý rozum", právě využívají tohoto druhu svobodného projevu a demokratických práv. Ještě důraznější názor na svobodu projevu je ten, který argumentuje, že svoboda projevu pochází z tzv. přirozených práv, ze zákona, daného jaksi Bohem, který je daleko širší a obecnější, než je aréna politické činnosti. Podle této teorie je právo říci veřejně, cokoliv člověk chce, životně důležité pro jeho duševní zdraví a pro to, aby si zachoval podstatu své lidskosti.
Tento druhý názor, dá se říci, je názorem těch, kteří se podíleli na občanské společnosti koloniální Ameriky. Neomezovali se na politické projevy. Prostě se scházeli, kde to šlo, a hovořili, jak chtěli. Nečekali na povolení od vlády nebo od nějaké instituce.
Podle této teorie svobody projevu má právo umělec, jehož dílo je údajně pornografické, na stejnou ústavní ochranu, jako politický mluvčí či stoupenec nějaké strany.
Jaká je tedy teorie svobody projevu, jakou praktikuje většina českých nevládních organizací? Zdá se, že žádnou teorii nemají. Není to jen otázka zájmu. Důkazem je, že žádná česká nevládní organizace se nerozhodla Sládka hájit ani se dokonce veřejně vyjádřit k této kontroverzi.
České nevládní organizace, jak se zdá, nemají zájem o prosazování svobody projevu. Namísto toho, aby existující politický systém kritizovaly a hledaly v něm chyby, uzavírají s ním spiklenecké srozumění. Nehrají tu roli, jakou by měly mít při rozvíjení občanské společnosti v postkomunistické zemi.
Ale Andrew Stroehlein k tomu dodává: Argument se Sládkem je platný, ale autor zaměňuje nevládní organizace a svobodu projevu. Přece mohou existovat nevládní organizace, které jsou proti svobodě. Americký svaz pro občanské svobody je jen jedna nevládní organizace, ne všechny.
K článku Stevena Saxonberga "Znovu o nesnášenlivých českých studentech
neboli o potřebě společenské vědy"
Podle názoru Stevena Saxonberga (BL, 1.12.1998) "v ČR vládne zmatek
ohledně toho, co jsou vlastně sociální vědy, co znamená politologie". Mezi
důkazy uvádí svůj článek "Existuje v ČR nějaká konservativní strana? Pouze
KSČM" (BL, 4.9. 1998), respektive reakci člověka, který údajně tvrdí, že
"Není důležité hovořit o tom, jak společnost funguje. Je jenom důležité
hovořit o řešeních aktuálních problémů".
Protože Steven Saxonberg opominul uvést zdroj, dělám to za něj. Jde o můj
článek, který vyšel v Britských listech 10.9. 1998.
Napsal jsem v něm, že některé Saxonbergovy konstrukce (viz jeho článek v
Britských listech , 4.9. 1998) jsou pochybné, některé nesmyslné a že jeho
článek je svým způsobem pasé, protože nemá v podstatě žádnou vazbu na to,
co se děje v současném světě. Vstoupil jsem tak (s neomaleností sobě
vlastní) do diskuse, kterou Steven Saxonberg chtěl vyvolat.
Nejsa politologem, nemohu se vyjádřit k tomu, do jaké míry jde v případě
zmíněného Saxonbergova článku o vědu. Podle mého názoru mohl pojmout svoji
studii české politické scény dvojím způsobem. První z možností byla
předložit čtenáři pohled na historii politických stran v letech 1989-1998 a
pokusit se vysvětlit jaké důvody vedly k vytvoření systému, který je pro
svou dogmatičnost v moderním světě prakticky nepoužitelný. Druhou
možností bylo zaměřit se víc na budoucnost a na analýzu toho, jak se
existující politický systém bude muset změnit, aby v Česká republika v
budoucnosti obstála.
Nemám absolutně nic proti vědeckému zkoumání toho, jak společnost funguje,
natož proti použití výsledků takového zkoumání v praxi. Saxonbergův článek
byl ovšem, alespoň podle mého názoru, jen neúplným obrazem toho, proč česká
společnost nefunguje a neobsahoval nic, co by se mělo (v politické sféře)
změnit, aby tomu bylo naopak.
Právě proto jsem napsal: "Svět zjevně vstoupil do nového období, v němž je
daleko důležitější definovat problémy a analyzovat možnosti jejich řešení,
než sledovat, co by měla ta která strana teoreticky udělat kvůli
přívlastkům ve svém názvu." Pro zpestření slovníku jsem si vymyslel
termín golemizace světa a pokračoval: "Rozebírat jak se (teoreticky) liší
sociální liberálové od sociálních nebo křesťanských demokratů je v
golemizovaném světě absurdní. Psát je třeba o problémech, které evidentně
existují a o tom, jak je nejlépe řešit." To není nic proti vědě.
Saxonberg z mého článku vybírá pasáž o níž se domnívá, že v ní dostatečně
prokazuji nedostatek pochopení pro politickou vědu:
"Autor (Jiří Jírovec - poznámka JJ) dává zajímavý příklad. Tvrdí, že místo
toho, abych psal o politických stranách, měl bych psát o naléhavých
problémech, jako například jak vyřešit nynější rozpočtový schodek české
vlády. Jak ale tento člověk ví, že rozpočtový schodek českému hospodářství
škodí?
Pokud nejprve neprovedeme základní teoretický výzkum a nerozvineme
makroekonomickou teorii, nemůžeme vědet, jaký vliv má rozpočtový deficit na
hospodářství. Ukazuje se, že toto téma zkoumá mnoho ekonomů a existují v
tomto oboru konkurující myšlenkové školy. Takže, než budeme moci
rozhodnout, co si máme počít s rozpočtovým schodkem, musíme nastudovat
teoretickou literaturu o makroekonomice. Tak jako ve fyzice, i ve
společenských vědách je nutný základní teoretický výzkum. Aplikovaný výzkum
je také duležitý, ale je nutno ho postavit na teoretické základně."
Jenže mě nešlo o schodek jako takový - Saxonberg má pravdu v tom, že
opravdu nevím, zda navrhovaný schodek rozpočtu v dané situaci českému
hospodářství škodí nebo ne - ale o šarády politických stran. Přesněji
řečeno o jejich pokrytectví. Politologa Saxonberga by jistě měla zajímat
například reakce ODS v souvislosti se schodkem, kterou jsem v článku
zmínil. Těžko lze najít lepří příklad dogmatismu, který by ve společnosti,
která chce přežít, neměl mít místo.
Nikde jsem ve svém článku netvrdil, že by se o politických stranách nemělo
psát a jejich činnost zkoumat - amatérsky v mém případě a profesionálně,
když jde o politologa. Na příkladu s rozpočtem jsem se pokusil naznačit,
že nemá smysl mluvit o činnosti politických stran odděleně od reality, ale
v souvislosti s konkrétním problémem.
A kdo jiný než politolog by měl vědecky odhalovat demagogii, které se
politikové drží, protože jim umožňuje dostat se k moci a pokud možno co
nejdéle u ní setrvat.
Osobně se mi nezdá, že by to Steven Saxonberg dělal. Budiž mu připsáno k
dobru, že to ani dost dobře dělat nemůže a to z důvodu, který ve svém
článku z 1. 12. 1998 uvádí (původní text je lehce upraven kvůli větší
výraznosti, takže jej nedávám do uvozovek):
Každý režim se obává sociálnich věd, protože z vědeckých pokusů analyzovat
způsob, jak společnost ve skutečnosti funguje, by mohlo vyplynout, že
systém postrádá legitimitu. Pro seriózní sociální vědce by vůbec nebylo
obtižné ukázat, že daný systém má velmi málo společneho s původní vizí
společnosti.
Sociální vědci by mohli poukázat na to, že upadá hospodářství, že umírá
životní prostředí a že je systém stále nepopulárnější. Politikové však
dávají přednost tomu skandovat stará hesla, v která už ani sami nevěří,
namísto toho, aby dovolili výzkumníkům seriózně zjišťovat, jak společnost
vlastně funguje.
Konec upraveného citátu.
Steven Saxonberg správně rozeznal, že "mnoho dnešnich nesnášenlivých
českých studentů společenských věd se dobře naučilo skandovat hesla, i kdyz
jsou to neoliberalisticka hesla, už to nejsou marxisticko-leninská hesla".
To co mu nedochází, protože není Čech, je to, že není podstatné zda těm
heslům studenti věří nebo ne, ale to, že věří, že jejich prostřednictvím
přiživí vlastní kariéru. Stejně jako to dělali jejich předchůdci třeba ve
VUMLu.
Je možné, že se tu a tam najde podivínský student, kterého zajímá, jak
společnost funguje (nebo nefunguje) a bude ochoten nejen něco přečíst, ale
pak o tom třeba i přemýšlet a dokonce i diskutovat se svým profesorem, aby
se vzdělal. Obávám se, že ti ostatní mají zájem především o podpis a
razítko v indexu. Myšlenky nějakého Saxonberga k postupu vzhůru
nepotřebují. Naopak, třeba by pochytili něco nesprávného, mohli by někde
něco plácnout, co by je mohlo mrzet. Jejich ideálem je dostat se nahoru
(podle cimrmanovských pedagogických zásad) s hlavou jasnou a prázdnou a
teprve tam ji začít naplňovat ze studnice zkušeností těch, kteří už přišli
na to, jak se tam dostat a hlavně udržet.
Saxonberg se domnívá, že "demokracie bude v České republice bezpečněji
zajištěna teprve tehdy, až budou studenti otevřeně nabádáni svými
universitními profesory, aby seriózně a otevřeně analyzovali, jak
společnost funguje a až přestanou opakovat stará hesla a fráze." To je
jistě dobrá, ale nikoli postačující podmínka. Těžko něčeho dosáhnout
nebude-li o analýzu, na rozdíl od hesel, ve společnosti zájem.
PS Chtěl bych ještě uvést na pravou míru jednu věc. Na Saxonbergovy
články reaguji, protože mě zajímá to co dělá. Slovník, kterým dávám
najevo výhrady k jeho textům, není v rozporu s mým obdivem k jeho
vytrvalosti, s níž se snaží něco udělat pro české studenty.
O intektuálech
Dopis pana Kubálka mě nabádá k další úvaze. Nemyslím si, že by bylo přínosné diskutovat o tom co si myslíme, že si ten či onen myslí, presidenta Havla nevyjímaje, proto se touto cestou nevydám.
Kritizuji-li Havlovu "definici" intelektuála a považuji-li ji za "elitářskou" měl bych asi být schopen srozumitelně vysvětlit jak já vidím "intelektuála", jak bych jej já sám definoval. Ale zde asi narážím na dno svého vzdělání, rozumu, výchovy nebo životní zkušenosti.
Báť, zeptej se mě na intelektuálku - povím - jasně "to je vobrejlená, tlustá (nebo vyzáblá), přemoudřelá krůta s odporem k vaření a ostatním domácím pracem zato se svérázným vztahem k sexu" a je vymalováno.
Intelektuála takto jednoduše nadefinovat zřejmě neumím. Nepochybně ovlivněn absencí klasického vzdělání mám chuť považovat za intelektuála každého, kdo se živí hlavou. Členění tedy probíhá po linii "intelektuál versus manuál" pojmenuji-li manuálem toho, kdo se živí rukama. Vše se pak velmi zjednoduší a zpřehlední a budu moci přijmout Kubálkovo tvrzení že “komunismus jako světový systém byl nejdřív intelektuální koncepcí" které bez sebemenších zábran ve stejném duchu doplním, že totéž lze říci o projektu vyhlazení Židů jako národa a rasy.
Tady narazím ovšem na jisté potíže. Můj jazykový cit (nenechte se zmýlit mým pravopisem) se staví na zadní, v podvědomí jakobych slyšel hlasy:
“Paříku, co to meleš za hovadiny, plynový komory jsou podle tebe intelektuální koncepcí?"
“Dyž já si nezačal, to von - Kubálek - tohle von tvrdil vo komunismu."
“Čéče, jak tohle chceš srovnávat - Marxovo učení a koncentráky?"
“Kurnik a proč ne? Myslíš si, že chcípání v lágrech na Sibiři bylo jaksi intelektuálně víc vyfutrovaný než vyhlazovaní Židů v koncentrácích?"
“Hele, Paříku seš, demagog, takhle se nehnem z místa."
“Jak demagog, proč demagog?"
Hledejme český výraz pro intelektuála, pomůže nám to.
Co takhle zkusit slůvko “myslitel" - tja to by mohlo klapnout. Za myslitele neoznačíme zlotřilce vynalézajícího zhovadilé teorie (tedy vyjma pana Kubálka). Myslitel může být všelijakého vyznání i profese a také rozmanité politické orientace.
Ouvej. A je to tu.
Levicový myslitel, pravicový myslitel, levicový intelektuál ale pravicový intelektuál? Kdepak, to nefunguje. Proč vlastně?
Jednoduché - intelektuálové považují rozlišování pravice a levice za zpozdilé, zpátečnické a staromódni, zatímco pravicoví myslitelé mají všechny co sami sebe nazývají intelektuály za levičáky nejrozmanitějších odstínů červeně - od narůžovělé po temně rudou. Důvod je nasnadě, intelektuálové - nebo ti co se za ně považují - se skutečně snaží svými úvahami zatřepat světem a naformátovat si ho podle svých představ, předělat jej v krásnější místo a to koncentrovanou silou myšlenek vtělených masám.
Zkušenost nás ale učí, že pak přitom teče spousta krve těch, kterým chtěli ti intelektuálové vystavět lepší příště, světlé a blahobytné zítřky.
Definice intelektuála v podání popovického strejdy Paříka tedy zní překvapivě prostě: “Intelektuál je levicový myslitel".
Zlé na tom všem je, že tento “intelektuál" je o správnosti svých teorií přesvědčen a mnohdy se cítí být povolán či vyvolen své myšlenky prosadit. A jsme u onoho dříve zmiňovaného nebezpečného elitářství a i mé potřeby před ním varovat.
Pan Kubálek se však dle mého mýlí ještě v jiné věci. Domnívá se, že v takovém myšlení je ohromná síla hýbající světem - přesněji a doslova říká:
“Intelektuálové jsou tedy ti, kdo produkují články, myšlenky a ideje, které jsou považovány ostatní společností za relevantní, za takové, o kterých stojí za to diskutovat a které tím pádem ovlivňují svět."
Dopouští se tím klasického “intelektuálského" zjednodušení, zkratky nebo snad opomenutí.
(Když budu velmi zlý ukážu, že mírně pomatené je i ono pořadí. Pochopitelně nejdřív je jakási myšlenka, chcete-li idea a pak vznikne článek. V této věci pana Kubálka omluvím, protože z našeho tisku skutečně mohl nabýt dojmu, že tomu může být i naopak.)
Podstatné totiž na této větě jo ono “které jsou považovány ostatní společností za relevantní". Zde je nepřekonatelné úskalí pro některé pozoruhodně dobré myšlenky a naopak, kdejakému blábolu je popřáno společenského sluchu mírně řečeno velmi irelevantního.
Honzu “Bingo" Rosáka nikdo nebude nazývat intelektuálem neřku-li myslitelem, přesto se však partajním reklamním mágům zdá jeho knír zřejmě velmi neodolatelný. Nadprůměrný hlasový fond Lucky Bílé mnoho hloubky myšlenkám nedodá, přesto její vystupování je chápáno jako mocný nástroj k tomu aby znovu cituji pana Kubálka: “myšlenky a ideje byly považovány ostatní společností za relevantní".
Mezi kvalitou myšlenky a jejím kladným přijetím ostatní společností totiž není žádná úměra a tím pádem to nejsou myslitelé (ani intelektuálové), kteří ovlivňují současný svět.
Dopřeje-li mi laskavé čtenářstvo a šefredaktor Jan Čulík prostor, mohli bychom si o tom podiskutovat někdy příště, třeba nad tématem: “O propagandě".
Jindra Pařík
25.11. 1998
"Stará levice", "Nová levice", "Staronová pravice" nebo "Nový střed?" ČSSD si musí vybrat
Stručná výměna e-mailů, namísto motta:
JČ: Přeložil jsem váš článek, navrhující změny v politice české sociální demokracie, ale očekávejte množství odporu.
SS: Co si myslíte, že bude lidem nejvíc vadit? To, že kritizuju jadernou energetiku, nebo že kritizuju Klausovu politiku o rodině, nebo má naděje, že by ČSSD dokázala lépe spolupracovat s pragmatičtějšími lidmi v KDU-ČSL a US? Asi hlavní odpor vyvolají ty dva první body. Samozřejmě, bylo by zábavnější, kdyby přišla hlavní kritika od stoupenců "nové levice", ale to se asi v Čechách dnes ještě nedá očekávat.
JČ: Myslím, že pro některé lidi v ČR je váš článek jaksi příliš "zelený", nedovedu to přesně definovat. Mnoho lidí taky bude asi iritovat, že vůbec debatujete o politice sociálně demokratické strany. Ta se podle nich má odmítat jako bolševismus, ne že by se měl někdo pokoušet ji upravovat a zlepšovat.
SS: Samozřejmě máte pravdu, že mnozí lidé budou tento článek považovat za příliš "zelený". Zajímavá je ta paralela, kterou v článku činím mezi Čechy a Švédy: obě tyto skupiny rádi tráví víkendy na chatách, houbaří, jezdí stanovat a chodí do lesa, Češi si však ale ještě neuvědomili politicko-hospodářské důsledky těchto postojů. Až se osvobodí od Klausova kouzla, myslím (doufám), že jim začne být zřejmá souvislost mezi láskou k přírodě a potřebou přísnější ochrany životního prostředí.
Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází sociálně demokratické hnutí svou největší ideologickou krizí ve své historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl žádný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?
Stará levice prosazovala centralizovanou státní kontrolu hospodářského vývoje. Původně podporovala státní vlastnictví a plánované hospodářství. Když začala být zjevná selhání sovětského typu příkazní ekonomiky, sociálně demokratické strany přešly ke keynesovské politice, jejímž cílem bylo stimulovat spotřebitelskou poptávku prostřednictvím sociálních výdajů a přerozdělování příjmů. V éře "globalizace" je složitější udržovat tuto politiku. Evropské země mají všechny otevřené ekonomiky a jsou neobyčejně silně závislé na mezinárodních tocích kapitálu a finančních prostředků. Když se pokusí jedna země stimulovat svou ekonomiku tradičním keynesovským způsobem tím, že zvýší sociální výdaje, aniž by zvýšila daně, odradí tím investory, kteří se obávají, že vzniklý rozpočtový schodek povede ke zvýšení úrokových měr, sníží hodnotu místní měny a zvýší inflaci. Na druhé straně, pokud ta země financuje zvýšení sociálních výdajů vyššími daněmi, investoři velmi pravděpodobně utečnou do zemí s nízkými daněmi, kde mohou vydělat větší zisky. Je ironické, že Spojené státy jsou pravděpodobně jedinou zemí, která je dostatečně velká na to, aby mohla udržovat rozsáhlý rozpočtový schodek a nemusela se obávat, že ze země uteče investiční kapitál. A tak Ronald Reagan se svými rekordně vysokými rozpočtovými schodky byl pravděpodobně poslední velký stoupenec keynesovské hospodářské politiky na Západě! Bylo by možné provádět keynesovskou politiku na úrovni Evropské unie, nyni, když všechny hlavní země EU mají sociálně demokratickou vládu, ale to by vyžadovalo revizi Maastrichtské smlouvy, podle níž nesmí rozpočtový schodek v žádné zemi Evropské unien překročit 3 procenta hrubého národního produktu (hodnoty všeho, co se v zemi vyrobí za rok).
V této otázce se ČSSD profiluje jako umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový deficit. Pokud jsou její výpočty správné, je možné, že takový deficit neodradí příliš mnoho zahraničních investorů. Ale pokud je pravdivé tvrzení opozice, že bude rozpočtový schodek ve skutečnosti daleko vyšší, mohla by se ČSSD dostat do velmi vážné situace.
V současnosti to vypadá, že ČSSD praktikuje politiku "staré levice" i v mnoha jiných otázkách. Ještě předtím, než se dostaly hospodářské představy "staré levice" do krize, začali stoupenci "nové levice" kritizovat důraz "staré levice" na materialismus a na třídní otázky. Nová levice začala zdůrazňovat, že jiné vztahy nadřazenosti jsou stejně důležité jako vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zejména důležité je podle ní ničení životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin. Kromě toho, nová levice rebelovala proti paternalismu a centralismu staré levice. I když nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním. Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší možnost výběru a vlivu například k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřícně k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s aktivními občany.
V mnoha těchto otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět jaderné elektrárny jsou typickým příkladem. V dlouhodobé prespektivě budou jaderné elektrárny pravděpodobně mít katastrofální dopad na životní prostředí a také budou daleko nejnákladnější energetickou alternativou, když zahrneme všechny společenské náklady. I když pomineme možnost, že by mohlo dojít k roztavení radioaktivního jádra elektrárny, takže by se stala polovina země neobyvatelnou, problém, co si počít s jadernými zplodinami, zůstává. Vyhořelý jaderný materiál zůstane smrtelně radioaktivní po dobu přibližně 100 000 let. To znamená, že kontejnery musejí být konstruovány tak, aby přežily několik dob ledových (!) a neproděravěly, jinak budou kontaminovány velké části světa a stanou se neobyvatelnými. Možná bude v důsledku jaderné energie jednou neobyvatelný celý svět. V tom případě by příští generace mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největší zločin tohoto století.
Jaderná energie patří k tradici "staré levice", stejně jako její centralismus. Je to nejcentralizovanější a nejvíce kapitálově intenzívní forma výroby energie. Je to také druh výroby energie, který vytváří nejmenší počet pracovních příležitosti v poměru k investovaným finančním prostředkům. Téměř všechny druhy jiných státních investic by vytvořily daleko větší množství pracovních příležitostí za stejné peníze.
Zeman se také naprosto nezajímá o otázka vztahů mezi pohlavími. Příkladem je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy. Ani se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady. Avšak i tento zákon se zabývá spíše důsledky než příčinami problémů.
Argumentuji snad pro přijetí strategie "nové levice"? Po mnoha letech autoritářské vlády jedné strany by mohla být nová levice atraktivní, protože v mnoha ohledem představuje daleko radikálnější rozchod s minulostí než Klausův tržní liberalismus. Jako komunisté, i Klaus je přesvědčen, že hospodářský růst je důležitější než životní prostředí, že by se nemělo nic dělat proti diskriminaci žen nebo Romů, že by politika měla být ponechána na starost elitám (i když Klaus aspoň zastává názor, že by tyto elity měly být demokraticky voleny), že není nutné vytvářet aktivní občanskou společnost a že by zaměstanci neměli mít na pracovišti žádný vliv. Naproti tomu radikální demokracie se snaží maximalizovat vliv, který má každý jednotlivý člověk na vlastní život. Přitom se snaží žít solidárně s přírodou a s chudšími skupinami ve společnosti.
Navzdory tomu, že by učení "nové levice" v České republice teoreticky vyniklo nad vším ostatním, pro ČSSD není jeho příjetí realistickou strategií. Zaprvé, veřejnost by v současnosti nepodpořila politiku, která by byla vnímána jako příliš "levicová". Většina obyvatelsta v současnosti žije ve středu či na pravém středu politického spektra. Občanské hnutí se pokusilo zmobilizovat podporu národa pro myšlenku aktivní občanské společnosti, ale selhalo. Kromě toho, většina ekonomiky je už zprivatizována a dá se pochybovat, že by mnoho Čechů souhlasilo s další vlnou privatizace, v jejímž rámci by byl majetek přesunut od nových soukromých vlastníků k zaměstnancům. Takže v oblasti průmyslové demokracie lze maximálně doufat jen v určitý zákon o spoluúčasti na řízení podniků, jako existuje v Německu. Zadruhé, hospodářská situace je příliš špatná na to, aby bylo možno zavádět radikální hospodářskou politiku. Česká republika závisí neobyčejně silně na zahraničních investorech a radikální hospodářská politika by odstrašila zahraniční kapitál. Podniky, vlastněné zaměstnanci, by také těžko sháněly investiční prostředky na modernizaci zařízení.
Znamená to, že navzdory všemu, ČSSD musí praktikovat liberálně-tržní politiku? Sdělovací prostředky v západní Evropě často podporují takové tendence a hovoří v tomto smyslu o debatě mezi "tradicionalisty" proti "obroditelům" či "modernizátorům". Dávám sám přednost termínům "stará levice" a "nová levice", protože jediné, co je na tržním liberalismu "nové" nebo "moderní" je to, že ho silněji přijímají údajně "socialistické" strany. Jinak je ideologie neoliberalismu několik století stará. Bez ohledu na ekonomické důsledky takového obratu, politicky je v dlouhodobé perspektivě sebevražedný. Buď dospějí voliči k názoru, že je tato politika úspěšná, a v tom případě se přesunou k pravici a budou hlasovat v budoucích volbách pro "skutečné" pravicové strany, anebo dospějí voliči k názoru, že tato politika selhala, a v tom případě také potrestají sociální demokraty tím, že budou hlasovat pro další levicové nebo populistické strany. Například na Novém Zélandě zahájila Labouristická strana pohyb země směrem doprava, tím, že deregulovala měnu a kapitálové trhy a omezila výdaje na sociální a welfarové programy. Většina obyvatelstva nakonec tuto politiku schválila. V důsledku toho se posunula doprava i konzervativní strana a stala se neoliberáolní. Konzervativci pak v příštích volbách bez potíží vyhráli. Mezitím si velká část novozélandského obyvatelstva uvědomila, že jí v důsledku těchto reforem poklesla životní úroveň. To povzbudilo levicové křídlo Labouristické strany k rebelii proti jejímu vedení. Pak se novozélandská Labouristická strana rozštěpila na několik stran a labouristé už tam nejsou jednou z hlavních stran, soutěžících o moc.
Ve Švédsku byla všeobecně považována i méně radikální liberální tržní politika za chybu. Poté, co sociální demokraté deregulovali finanční a kapitálové trhy a zavedli tržně-liberální snížení daní, rozpočtový přebytek zmizel a vznikl druhý největší rozpočtový schodek v Evropě, zatímco nezaměstnanost stoupla z přibližně 1 procenta na více než 8 procent. Strana rychle prohrála další volby, poté, co ve Švédsku předtím vládla po dobu 53 z předchozích 59 let. Voliči opustili švédské sociální demokraty a dali svou podporu oficiálním liberálním stranám, straně Zelených a pravicové populistické straně. Od té doby se sociální demokraté vrátili k moci, protože v období nesocialistické vlády hospodářství ve Švédsku dále upadalo. Nicméně je nynější švédská sociálně-demokratická strana daleko slabší než kdy předtím. V nedávných volbách zaznamenala nejhorší volební výsledky od zavedení všeobecného volebního práva. Tradiční sociálně demokratičtí voliči buď zůstali doma, anebo hlasovali pro stranu Zelených nebo pro zreformované komunisty (kteří si nyní říkají "Levicová strana"). Tato "Levicová strana" zdvojnásobila ve volbách svou volební podporu až na 12 procent.
Pokud nejsou "staronová pravice" a "nová levice" politicky realistickým řešením, má ČSSD jinou alternativu, než zůstat pevně v zajetí postojů "staré levice"? Možným řešením by bylo vytvořit českou verzi "nového středu", jehož prostřednictvím nedávno zvítězili němečtí sociální demokraté ve volbách. Původně se Schroeder profiloval jako tržně-liberální "modernizátor". Ale aby mohl být zvolen kancléřem, musel zmírnit svou tržní politiku, aby uspokojil phalanx staré levice, soustředěné kolem ministra financí La Fontaina, a potřeboval podporu strany Zelených, která má kořeny v "nové levici". Tento kompromis se stal směsicí více tržně orientované, pragmatické hospodářské politiky, relativně velkomyslné sociální politiky a nových hospodářských idejí "nové levice", jako je například příslib začít uzavírat jaderné elektrárny.
ČSSD by pravděpodobně nalezla pro takovou politiku širokou podporu. Klaus přesvědčil obyvatelstvo, že vyrovnaný rozpočet a všeobecná tržně orientovaná politika je v podstatě správná. Kromě toho, rozsáhlá keynesovská opatření na stimulaci ekonomiky zjevně nemají šanci získat podporu parlamentu. Sociální programy by však mohly být rozsáhlejší. Češi si nemyslí, že je jejich země v současnosti dostatečně bohatá na to, aby mohla realizovat rozsáhlé, všeobecné sociální zabezpečení švédského typu. Tak se sociálně demokratická hospodářská politika asi nebude příliš odlišovat od politiky předchozích vlád pravicového středu Klause a Tošovského.
To znamená, že by se ČSSD mohla nejlépe profilovat v neekonomických oblastech. Existuje v ČR množství nevyužitého "zeleného" potenciálu, kterého by strana mohla využít. Češi jsou velmi podobní Švédům, když přijde na jejich přírodní romantismus. V ČR i ve Švédsku jezdí o víkendu velké množství obyvatelstva z měst na chaty. V obou zemích má mnoho lidí malé pozemky, kde si pěstují vlastní zeleninu. V obou zemích je národním sportem chodit do lesa na houby. Ale zatímco Švédsko má velmi silné ekologické hnutí, taková síla v České republice skoro vůbec neexistuje. Nejenže existuje ve Švédsku několik mocných ekologických organizací, v parlamentě kromě toho zasedají tři strany, které odmítají jadernou energetiku a zdůrazňují ekologické otázky. Dvě z nich ("Levicová strana" a Strana pro životní prostředí) v současnosti spolupracují se sociálně demokratickou vládou. Mezitím, v Německu vstoupili sociální demokraté do koalice se Zelenými, což znamená, že je ministr pro životní prostředí ze strany Zelených.
V České republice nečelí ČSSD takovýmto tlakům od ekologických skupin, aby změnila svou strategii. Avšak nová ekologická strategie by mohla být pro ČSSD velkou výhodou. Znamená to, že by ČSSD získala u obyvatelstva plné ocenění za populární opatření, které by zlepšily životní prostředí. Například, místo vydávání mnoha miliard korun na dvě jaderné elektrárny by mohla ČSSD vyu žít tytéž peníze pro rozvoj alternativních zdrojů energie. Česká republika má obrovský potenciál - mohla by se stát významným světovým střediskem pro nové technologie, vstřícné vůči životnímu prostředí. ČR má velmi vzdělané pracovní síly, mnoho vynikajících inženýrů, ale daleko nižší mzdy než inženýři v západní Evropě. Takže by mělo být lehké přilákat zahraniční investice pro takové projekty.
ČSSD by také mohla napodobit německý rudozelený model v tom, že by snížila odvody firem na sociální a jiné zabezpečení zaměstnanců a toto snížení by mohla nahradit zavedením ekologických daní, uvalených na fosilní paliva a další ekologicky škodlivé produkty. To by přimělo podniky, aby využívaly efektivněji energie. Vytvořilo by to pracovní příležitosti v ekologicky čistších odvětvích, vzhledem k tomu, že by náklady na pracovní síly byly po snížení daní nižší. Představte si, kdyby byly zvýšeny ceny benzínu tak, aby odrážely plné sociální náklady na emise kysličníku uhličitého a získané finance by byly využity pro dotace výroby benzínu z ethanolu. Ovzduší by bylo daleko čistší, kdyby české automobily jezdily na ethanol, a čeští zemědělci by mohli rozšířit svou výrobu tak, že by dodávali tento benzín, který lze vyrábět z některých druhů plodin. Tak by na českém venkově vzniklo mnoho nových pracovních příležitostí, a obchodní bilance by se zlepšila, protože by země mohla radikálně omezit dovoz ropy. Někteří vlastníci automobilů by se hněvali, pokud se jim líbí levný benzín víc než čistý vzduch. Ale mohli by být částečně odškodněni, kdyby část daní z benzínu byla určena na dotace veřejné dopravy, což by bylo pro ně pobídkou jezdit do práce metrem.
I když by byla velká část obyvatelstva ráda, kdyby byl vzduch čistší, voda pitnější a kdyby lesy žily, otázkou je, zda by získala ČSSD v parlamentě podporu pro takovouto politku. Je možné, že by v této oblasti byla ochotna spolupracovat KDU-ČSL. Konec konců, nyní do té strany vstoupil Martin Bursík, poté, co zazářil jako ministr životního prostředí v Tošovského vládě. Je také možné, že by byli ochotni takováto opatření podpořit alespoň někteří členové Unie svobody či komunistické strany.
Otázky rodiny a vztahů mezi pohlavími také poskytují potenciální zdroj velké popularity pro "nový střed". Čeští vědci často zdůrazňují, že Východoevropané všeobecně a Češi konkrétně jsou velmi skeptičtí vůči západnímu feminismu. Jedním z důvodů však je, že vůbec nechápou myšlenky hlavního proudu západního komunismu. Vnímají tito západní aktivistky jako kryptokomunistky, které zároveň nenávidí muže. Přitom je však stále více zjevné, že je nutno něco podniknout pro zlepšení situace v českých rodinách. Klaus byl přesvědčen, že příliš mnoho žen chodí do zaměstnání a chtěl je povzbuzovat, aby zůstaly doma. Zlikvidoval dotace pro školky a prodloužil období rozšířené mateřské dovolené. Jeho vláda také způsobila, že je obtížné, aby muži šli na "otcovskou" dovolenou (tj. podíleli se na vychovávání malých dětí) a zajistil, aby byly sociální dávky pro rodičovskou dovolenou v době, kdy jsou děti malé, tak nízké, aby jen málo mužů projevilo zájem uplatnit svá práva starat se o své děti. Pokud mají rodiny nízké příjmy a pokud ve většině rodin muži vydělávají více než ženy, většina mužů nebude schopna dovolit si jít na rodičovskou dovolenou, jestliže nedostanou dostatečnou náhradu za plat, o který v té době přijdou.
V současnosti odmítá většina českého obyvatelstva myšlenku, že by měla být mezi pohlavími rovnost, a buď zastává Klausův názor, že by ženy měly zůstat doma a starat se o rodinu, anebo je přesvědčena, že ženy by měly mít dvojí zaměstnání (jedno neplacené doma a druhé placené), zatímco muži mohou mít zaměstnání jen jedno. Klausova konzervativní alternativa, v jejímž rámci se snažil přesvědčit ženy, aby zůstaly doma, selhala. I kdyby ženy chtěly opustit zaměstnání, jejich manželé nevydělávají dost na to, aby rodina přežila z jediného příjmu. Proto nedošlo k velkému vzrůstu žen v domácnosti, ale došlo k šokujícímu poklesu porodnosti. Od roku 1990 do roku 1996 poklesl počet živých porodů o více než třicet procent, tak je zjevné, že je nutno něco podniknout.
Mnoho žen, které v současnosti mají dvojí zaměstnání, není se svou situací spokojeno a z nedávného průzkumu, který uspořádal Sociologický ústav ČAV, vyplývá, že jedna třetina Čechů dává přednost manželskému vztahu, který je založen na "partnertství". Takže opatření, která by mohla zlepšit postavení žen, budou pravděpodobně populární. To by mohlo obsahovat taková opatření, jako lepší přístup do školek, zvýšení finanční podpory v době rodičovské dovolené a podpora mužům, aby se podíleli na rodičovské dovolené. Zároveň by mohly být přijaty zákony proti diskriminaci žen na pracovním trhu. Bude možná obtížné získat od ostatních stran podporu pro takovouto politiku. Nicméně, už to, že by se objevily tyto otázky v politické agendě, by bylo velkým zlepšením ve srovnání s nynější situací. Také by to přimělo politické strany, aby se zabývaly otázkou klesající porodnosti a otázkou nespravedlnosti toho, že ženy musejí mít dvojí břemeno domácí práce a k tomu ještě výdělečné práce v zaměstnání.
A dále, pak existují otázky zlepšení situace pro Romy a vytvoření silnější občanské společnosti. Tyto záležitosti však většinu Čechů příliš nezajímají. Nicméně existuje mezi vzdělanými lidmi v ČR potenciální podpora pro tyto otázky. Tito akademičtí vzdělanci většinou dosud hlasovali pro pravicové strany, jako ODA a nyní Unie svobody, a to zejména od té doby, co vstoupil Mlynář do US. Poskytl této nové straně tolerantní profil jako ministr pro romské otázky. Také se mu podařilo získat romské kandidáty pro kandidátku této strany. Tím získal pro US centristické voliče a dokonce i voliče levého centra, kteří se obávali Zemanova údajného populismu a autoritářství.
Takže by bylo možno získat některé voliče pro ČSSD, kdyby ČSSD začala podporovat myšlenky nového středu. Podpora pro tyto otázky by od ČSSD pravděpodobně neodradila její dosavadní voliče. V ČR není mnoho lidí, kteří se silně stavějí proti občanské společnosti a i když mnozí zastávají rasistické pocity vůči Romům, neexistuje příliš mnoho lidí, kteří by byli tak otevřeně rasističtí, že by kvůli této otázce opustili ČSSD. Naopak, i rasisty by bylo možno přesvědčit, že z toho budou mít všichni prospěch, jestliže se Romové zlepší. Vedlo by to k nižší zločinnosti, lepší mezinárodní publicitě a silnějšímu hospodářství.
Vzhledem k tomu, že Unie svobody má dosud nejlepší politiku týkající se romského problému a vzhledem k tomu, že tato strana také zdůrazňuje ve svém programu potřebu silnější občanské společnosti, US by pravděpodobně byla ochotna takovou politiku podpořit, pokud ji přijala ČSSD.
Je také pravděpodobné, že moralistická KDU-ČSL by měla potíže, kdyby si zachovala nezájem vůči Romům, přestože zastává křesťanské hodnoty.
Teď by si už čtenář měl uvědomit, že vzniká určitý systém: je pravděpodobné, že ve všech těchto otázkách získá ČSSD pravděpodobněji podporu pro politiku nového středu od US a KDU-ČSL než od ODS. Avšak ČSSD uzavřela smlouvu o spolupráci s jedinou stranou, o níž je nejméně pravděpodobné, že by tuto politiku podpořila.
Avšak ODS by pravděpodobně nevadilo, kdyby ČSSD ve specializovaných otázkách spolupracovala s ostatními stranami pravicového středu, protože to by ODS umožnilo udržet si od svých bývalých nepřátel bezpečný odstup.
Klaus by mohl tvrdit, že musel uzavřít dohodu o spolupráci, aby zachránil zemi a vytvořil stabilní vládu. Naštěstí však nemusí nést odpovědnost za konkrétní politiku této vlády. Kdyby US a KDU-ČSL nepodpořily ČSSD, Klaus by nakonec musel v otázkách konkrétní politiky s ČSSD spolupracovat. Není totiž možné podporovat existenci vlády, o níž se člověk zapřísahá, že ji nesvrhne, a zároveň vytvořit takovou situaci, v níž by ta vláda nemohla vládnout.
Kdyby získala politika nového středu pro ČSSD další volební podporu, co by z toho měly US a KDU-ČSL, kdyby ČSSD pomáhaly? Nepomáhaly by tím také ODS, protože by jí tím umožnily, aby se znovu vyprofilovala jako pravicová strana, po nedávné opoziční smlouvě, která tuto její "pravicovost" zpochybnila?
Tyto dvě menší strany by měly několik dobrých důvodů pro podporu nového středu. Zaprvé, znovu by tím získaly alespoň část ztracené dobré vůle, o niž přišly v důsledku tvrdošíjných postojů v povolebním vyjednávání o vytvoření nové vlády.
Zadruhé, lepší styky s ČSSD by zlepšily jejich šance ovlivňovat vyjednávání o ústavní reformě. Mohly by si to určit jako podmínku spolupráce. Zatřetí, některé součásti politiky nového středu jsou podobné jejich vlastním politickým plánům. Měly by větší šanci na realizaci těchto plánů společně s ČSSD, než v budoucé vládě pravého středu, která by obsahovala ODS. Také by mohly pomoci sociálním demokratům odstranit korupci, kterou po sobě zanechala klausovská privatizace. Pokud je totiž ČSSD závislá na ODS, "čisté ruce" bude jen prázdné heslo a nomenklatura ODS bude i nadále mít finanční moc.
Jaký je toho všeho morální smysl? Téměř všichni by na tom byli lépe, kdyby se bývala ČSSD stala stranou nového středu a kdyby KDU-ČSL a US bývaly ochotny hned po volbách vstoupit do vlády levého středu. Bursík mohl pokračovat ve své práci jako ministr životního prostředí a Mlynář jako ministr pro romskou otázku. Existovala by stabilní vláda, bývalo by možné podniknout skutečné kroky proti korupci a nebylo by nutno hovořit o ústavní reformě. Avšak angličtina má úsloví, "Better late than never", "Lépe to učinit později než to neučinit nikdy."